STŘÍPKY - SNÍH

Jedla jsem sníh.

Mám ho ráda. Je studenej jako zmrzlina a když mám venku žízeň, nemusím běžet domů, zvonit na zvonek a volat na maminku, že chci napít. Taky nemívám na běhání domů čas, protože když je venku sníh, brzo se stmívá a já mám na nohách třeba přidělané lyže. Jezdíme lyžovat dolů, na konec naší ulice, na louku. Tam, co teče potok a je přes něj můstek. Musím dávat pozor, abych se nesmekla a nezahučela do vody.

Můstek je jen roura, kterou potok protéká. Nemá ani zábradlí. Ta voda docela dost smrdí a jednou jsme se s holkama dívaly, co to v ní plave. Takový divný to bylo. Jako prasklej balónek z pouti. Ajka říkala, že to je šprcka. Jenže já nevím co to je. Nechtěla jsem se ptát, abych nevypadala hloupě. Ajka do toho šťouchala prutem a pak řekla: „Jo, je to šprcka, asi to připlavalo ze smeťáku.“ „Hmm,“ odpověděla jsem. Když něco nevím, radši mlčím.

Smeťák je na kraji louky, kde lyžujeme. Chodíváme tam rády. Dají se tam objevit i krásný věci. Nedávno, to už začínal poletovat sníh, jsme tam našly nádherný hrníčky i konvici a talířky. Donesly jsme to do zahrady a schovaly u kompostu, aby maminka nevěděla. Ona se zlobí, když na smeťák chodíme, že prý tam je špína a můžeme tam chytit nějakou nemoc. Jako kdyby nemoc měla nožičky! A kdyby měla, přece ji nebudeme chytat. Nejsme hloupý!

Bruslit chodíme na rybník a sáňkovat ke Křížku. To je taky daleko, aby člověk lítal domů kvůli tomu, že má žízeň. Navíc v lese bývá sníh ještě bělejší než na louce. Taky tam krásně křupe pod nohama a jsou na něm vidět různý stopy zajíců, veverek, krtků, srnek, vlků i ptáčků.

Na louce se zase líp dělají andělíčci. Nepřekážejí tam stromy. Když nachumelí, musíte si stoupnout s nataženýma nohama, nekrčit je a spadnout na sníh s roztaženýma rukama a pak těma rukama šoupete ve sněhu a když se zvednete, je na zemi anděl i s křídlama.

Když stavím sněhuláka, taky nemám čas. Žízeň jo, protože sněhulák jde postavit jenom, když je hodně sněhu a je těžkej, aby se lepil. To mi je pak teplo, mám červený tváře a tak seberu sníh, zmáčknu ho a koušu jako rohlík.

Jenže jsem sněhuláka stavěla na zahradě a oknem mě viděla maminka. Zlobila se, že to nemám dělat, že je sníh špinavej. Tak jsem radši ulomila rampouch, co visel ze střechy kůlny. Když jsem ho lízala, to už se maminka rozzlobila úplně. Že neposlouchám, že to je jedno, jestli jím sníh, nebo lížu rampouch! Já si myslela, že když je tedy sníh špinavej, tak že rampouch přece není. Je průhlednej a jako ze skla. Říkala jsem mamince, že nejím špinavej sníh, ale ten bílej. Jenže maminka říkala, že bílej je špinavej.

Já přece nechci zlobit a odmlouvat, ale kdyby se maminka pořádně podívala…

„Tak jo, podíváš se se mnou,“ řekla už docela přísně a pak šla ven na zahradu, vzala s sebou skleničku na pití a naplnila ji sněhem. Postavila ji doma na kamna a já u ní musela čekat, než se ten sníh rozpustí. Já nevím, jak to maminka dělá, že má vždycky víc pravdy! V té vodě opravdu plavala špína.

„Tak to vypij,“ řekla mi potom.

„ Přece nebudu pít špinavou vodu! Nejsem hloupá! Kde se tam ta špína vzala? Vždyť ten sníh byl bělounkej?“

„Ze vzduchu, podívej, jak se nám kouří z komína.“

„Ze vzduchu?“

„No ano, když sníh padá, posbírá sebou prach a saze, které poletují ve vzduchu. Tak co, ještě ho budeš jíst? To samé je schované v rampouchu. Ten se přece dělá z toho, jak taje sníh na střeše. Myslíš, že střecha kůlny je čistá?“

Mlčela jsem a koukla na zem.

„Nemrač se, “ řekla mi maminka. „Sníh je fajn na lyžování, sáňkování, stavění sněhuláků, na hraní, ale nejez ho.“

„Stejně to je na světě divně zařízené, když bílá není bílá,“ řekla jsem a mračila se dál.

„Holčičko, moje, s tím se ještě v životě setkáš mnohokrát.“

Když přišlo jaro a sníh roztál, našla maminka vzadu u kompostu porcelánový servis ze smeťáku. Dovolila nám si ho nechat.

Smála se a říkala, že jsme kramářky, a že nás stejně neuhlídá.