Slza z volského oka planoucí

Můj hořkosladce zpupný stín

zevnitř žertem trýzní tělo mé,

plačtivý k smrti po břiše plazím se

vstříc požehnání zbloudilých buněk,

co s ledovým klidem taví v toku,

zbytky tekutiny hrdě pyšnící se

krevním barvivem, zhurta

rozstříknuté na sítnici, kdysi,

Bůh to ví, nevinných sklíček

s bělmem tak sněhovým, že

volské oko by jim závidělo

tu hříšně profláknutou melodii,

tu vozataj hvízdá si koutkem úst,

zdobeným retkem tak světácky,

až se kurvám z harému tají dech,

když skleničku likéru dopřejí si,

než další zákazník vytasí své mergle,

prý, že na světě je lásky málo,

vždyť i bordely zejí prázdnotou,

doba je zlá a lepší nikdy nebyla,

strouhej nehty do omáčky,

či snad čára dovolí ti nádech,

modli se, aby ses nestal tím,

kdo po lásce toulavě se pídí

strkajíc holátko gilotině na špalek,

s duší prázdnou slzy jsou falešné,

ačkoliv po tváři kanou s odleskem

svatozáře beránčí, kanovník lakomý

už si své shnilé zuby také brousí

v heřmánku, za úplňku máčené,

svíjí se v mamonářských křečích,

zvraceje svou žluč, šarmantně

obarvenou zelenkavým tónem,

v notách zpívám, den po dni tak

žalostně uondaný životní stesk.

22.1.2016