Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Praha
datum / id19.12.2021 / 527171Vytisknout |
autorIvo Vodička
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno97x
počet tipů6
v oblíbených0x
Praha

 

Praha

Když je po Mikuláši, všude je to ještě hezčí než předtím, protože v každém obchodě za výlohou visí třpytivý koule, mezi nimi se vinou stříbrný řetězy a všude najednou se objeví nápisy Vánoční kapr na Váš stůl, Vánoce jsou jednou v roce a Hej, hej, koleda, což má zákazníky upozornit, že si mají nakoupit včas, protože těsně před Vánocema už nic nebude, a budou jen samý fronty, lidi budou nervózní a hrozně protivní, že zatím nic nesehnali. A mě by docela zajímalo, kdo ty vánoční hesla a přání vymýšlí, neboť jsou docela dobrý, i když se jima vůbec nikdo neřídí.

A protože Vánoce jsou za dveřmi, musíme vymyslet, jaký dárky nakoupíme příbuzným. Doma pak děláme válečné porady a dohadujeme se, co komu skutečně ještě chybí a přál by si to, anebo co by se pod stromeček slušelo. Jenže vymyslet něco kloudnýho není jen tak, a nakonec nezbývá nic jiného než z těch nápadů, co jednou už padly, něco vybrat a někomu skutečně přidělit, i když příbuzní dopředu říkají, že všechno mají a nic nepotřebují, a navíc ani nechtějí. Ale to, myslím, není pravda, protože na Vánoce přece každý něco rád dostane, i když je jen příbuzný, a i když to není úplně to, co si dopředu představoval. Jenže u nás na tak malým městě, jako je Terezín, není moc příležitostí něco tak vhodnýho sehnat, a tak se to pořád odkládá a odkládá, a když už je skoro pozdě, vezmeme auto a jedeme se podívat do Prahy, abysme nasákli vánoční atmosféru a splnili ty vánoční povinnosti, jak říká táta.

V Praze chodím chvíli s mámou a chvíli s tátou a hrajeme na to, kde se později sejdeme. Pak se ale stejně nemůžem najít, jelikož někde byla velká fronta a my se zdrželi, čímž se narušil tátou stanovený časový plán. Naši jsou nervózní, protože si nejsou schopni vysvětlit, kdo měl na koho kde čekat a co měl dělat, když ten druhý tam zatím ještě nebyl.

»No můžeš mi říct, kdes byl, když jsme se jasně dohodli, že na nás tady na tom místě počkáš!« rozčiluje se na tátu máma.

»Vždyť jsem tu byl! A přesně, jak jsme se domluvili!« prská táta. »Jenže když jsem vás tu neviděl, tak jsem se šel podívat, jestli jste už náhodou nešli kupovat ty boty! Já tady lítám jako vůl, abych vás sehnal, a vy se couráte bůhvíkde!«

»Prosím tě, kdyby ses pořádně podíval, tak bys viděl, že stojíme jenom naproti. To seš celej ty, tebe taky nikdy nic nenapadne!«

»Tak to tedy ne! To seš celá ty, Růženo! Když se řekne tady – tak tady!« dostává se hned do varu táta.

»Nechápu, proč se tak čertíš, když minule jsi tady taky pobíhal, a to jsme se taky úplně přesně a jasně domluvili…« vedla si svou máma.

»Kdybys tady byla, byl bych nikam nešel, ale takhle jsem si přece musel myslet, že si se šla podívat…,« a pak si donekonečna vysvětlují, jakou chybu kdo udělal a proč ten druhý neměl nikam odcházet a že jeden druhého nechápe, proč šel hledat právě tam, kam šel a tak. Po několika minutách je to složitá, strašně zamotaná a naprosto nepřehledná debata o tom, proč se všechno tak zběhlo.

»… a koupils, cos chtěl?« změnila máma taktiku, když si dopředu pohledem zjistila, že táta jde s prázdnou.

»Neser mě, Růženo,« zavyl táta, protože máma teď ťala do živýho, »copak si myslíš, že Pražáci čekají na to, až si nějakej pan Vopat přijede nakupovat do jejich Prahy! Slyšíš mě, že říkali do jejich Prahy

»No a ne? A není to pravda?« divila se naoko máma.

»No to se ví, že pravda to není! Navíc řekli: Milej pane, to jste si vybral blbou dobu teď před Vánocema, přijďte až v lednu, až tu nebudou balíci z venkova

»Balíci – tak takhle ti to řekli?« zvolala s hraným údivem máma. »No tak vidíš, nakonec buď rád, že si tě s těma balíkama úplně spletli - a kvůli tomu se musíš tak rozčilovat?«

Táta opět zařičí nad tou očividnou křivdou, která se mu dnes děje, ale to se už po nás ohlížejí i lidi na ulici, a tak se dáme do pohybu, abysme splynuli s davy. Musím popravdě říct, že mě tyhle debaty hrozně nudí, a tak radši sleduju, jak žije hlavní město, jak mi předtím radil táta. S úžasem obhlížím rozsvícený výlohy a barevný neóny a pozoruju, jak si krásně blikají a vyplňují se do různých nápisů a obrázků, a to mě nutí, abych se pořád zastavoval.

 »Tak pojď už přece,« popohání mě táta, »nebo na tebe nebudeme čekat!«

»Vždyť zrovna nasávám tu vánoční atmosféru,« bráním se, ale není mi to nic platný.

»Necourej se pořád, zrovna dneska na to není čas!«

»Mě bolí nohy, a navíc mám ukrutnej hlad!« stěžuju si a trochu to přibarvuju, aby si nemysleli. Jenže naši pro to nemají pochopení, začínají být netrpělivý a nechtějí na mě čekat a popohánějí mě jak nadmutou kozu a neustále se snaží odvádět mou pozornost jinam, zvlášť když si prohlížím obchody, kde prodávají to, co mě nejvíc zajímá.

»Já mám pořád hlad!« protestuju, abych připomněl, že mi kručí v břiše, i když v tom kraválu tady to není vůbec slyšet.

»Ježíšmarjá,« křičí táta, »to to nemůže ten kluk chvíli vydržet? Ze vší práce snad budeme tady v tom blázinci shánět něco k jídlu!« a ukazuje na ty zástupy, co jdou sem a tam.

»Jenže já jsem od rána nic nejed, a už je odpoledne!« křičím zoufale a zase se po nás začínají ohlížet lidi, i když je neznáme.

Tu se do toho vloží máma a vyčte tátovi, že je jeho povinností udělat něco pro záchranu svého jediného dítěte, i když by raději myslel na své pohodlí. Ale ať nakoukneme, kam nakoukneme, všude je plno lidí, a ty spousty lidí, co sem přijely nakupovat, se na sebe mačkají, že není ani vidět, kde prodávají něco k jídlu. Nakonec najdeme samoobsluhu, ale tam už nemají taky nic, protože je tam ty předvánoční zástupy docela vyjedly, a tak dostanu jenom pokroucenej suchej rohlík, co zbyl na pultě poslední. Smutně ho žižlám a docela se těším, že pojedeme zpátky a že si doma dám, co budu chtít.

V Praze jsme nic nesehnali, a tak vánoční dárky pro příbuzný nakoupíme pěkně v klidu tady doma.

 *

 A jakmile se po Mikuláši objeví vánoční výzdoba, to je nejvyšší čas, abysme začali péct vánoční cukroví, podle kterýho se pozná, kdo je jaká hospodyně a kdo to letos zase jenom odbyl. S maminkou si nejdřív naplánujeme, kolik druhů cukroví letos napečeme, a do kalendáře si napíšeme, jak to splníme.

Maminka vybírá vykrajovátka z krabice od bot a převrací je v rukou, pak je zase dává zpátky, pak je zase vybírá, rozkládá po stole a dělá z nich skupinky a vzpomíná, kdy jakou formičku si koupila, ale co do výbavy dostala od šopecký babičky, když byla ještě živa.

Já musím slíbit, že budu pomáhat, ale mně to nevadí, protože si pouštíme vánoční koledy z gramofonu nebo posloucháme rádio a já přitom můžu potajmu uždibovat těsto, oříšky, mandle a kandovaný ovoce, protože uždibování je z toho pečení nejlepší.

A tak sedím na malinký židličce před elektrickou troubou a koukám dovnitř, aby se nám náhodou něco nespálilo. Hlídám a radím. A aby nám práce ubíhala, vypráví maminka, co dělala, když byla malá, a jaký to bylo, když se tehdy slavily Vánoce u babičky na Pšovce. Při tom vyprávění vykrajuju těsto nebo ho mačkám do formiček, který pak vyklapuju do moučkovýho cukru z mělnickýho cukrovaru, kde celej život dělal rousovickej dědeček.

Při tom pečení se nám i něco spálí, ale to nevadí, protože to rozdrobíme a dáme na okno, aby se měli i vrabčáci z parku. A my pořád poléváme, zdobíme a skládáme do krabiček od bonboniér, ale i tak zjišťujeme, že je toho pořád tak nějak prapodivně málo. Maminka fňuká, chodí po bytě a natahuje moldánky, a my s tátou jen rozpačitě rozhazujeme rukama a chtě nechtě musíme připustit, že jsme z toho občas ochutnali. »To jste mi neměli dělat! To jsem si snad ani nezasloužila!«, pobrekává maminka vyčítavě a my se bráníme tím, že jsme koukali do těch krabic určitě jenom tak jednou za den, což snad není tak často.

A protože Vánoce jsou už na spadnutí, nezbývá nám nic jinýho, než si nějaký to pečení zopakovat a složit slavnostní přísahu, že se ničeho už ani nedotkneme, čemuž popravdě nikdo moc nevěří. Ale nakonec to děláme rádi, aby nám na Vánoce nezbyla jen ostuda, jak říká máma, a aby nás příbuzní nepomluvili, že jsme letos nic nepřivezli a raději doma všechno sami sežrali.

 ***

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.12.2021 21:49:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Hezky popsaný předvánoční rodinný šrumec.

20.12.2021 21:32:43dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavý obsah i způsob, kterým je dílko napsáno...

20.12.2021 14:43:20dát kritice tipstromeček

Jako vystřižené z "Obecné školy", bavilo mě.

20.12.2021 09:27:54dát kritice tipblacksabbath

ráda jsem četla.....vtipně napsané!....*/*******************



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor