Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Slavkov 1805

20. 12. 2021
4
6
354
Autor
Sade

Slavkov 1805

         „Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ přeříkával několikrát dětskou říkanku. Otevřel oči a rozhlédl se. Jankovu dětskou postavu viděl na začátku pole. „Jako koroptev třepetající se před lesníkem,“ pomyslel si a rozběhl se za ním.

         Dětská hra uprostřed polí a luk jim dodávala vzrušení. Bušení srdce, námahou červené tváře, udýchaný hlas a smích, spousta smíchu při tom dovádění. „Chytil jsem tě, chytil!“ volal starší z bratrů a stiskl Janka, až ho povalil. Prali se a smáli se, jak se jen mohou bratři při dětských hrách smát…

         Na pole dosedl večer jako hejno špačků na třešňový strom, neodbytně a trvale, a oni utíkali domů spát.

         „Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ smál se mu ten starší. I když Janek trochu pofňukával, přesto chytil jeho ruku, aby přicházející tma nevstoupila do jeho duše a všechna ta strašidla a víly, vlci a medvědi, o kterých slýchával, zůstali v bezpečné vzdálenosti stát.

         Společné dětství v nich zanechalo mnoho krásných vzpomínek, ale každé mládě jednou dospěje. Tak jako orlové roztáhnou křídla a rozletí se do kraje, tak i je jejich kroky odvedly daleko od domova, od těch polí a luk plných společného smíchu.

         A ubíhaly roky, tryskem jak splašený kůň ubíhaly a kromě vzpomínek s sebou vzaly babičku i dědu, tátu i mámu, prostě všechny a všechno, co je s tímto místem spojovalo.

         Ale nebyly to špatné roky. Každý z nich zasel v jiné zemi svá vlastní pole, každý z nich našel svou novou rodinu a žil klidným pracovitým životem, radoval se z maličkostí, měl své tužby a své strachy. Jejich předkové by na ně mohli být pyšní. „Ne, ti chlapci nám nedělají ostudu,“ řekli by, kdyby jejich hlas dávno neuspal věčný spánek.

        A bylo by to tak navždy, na to jejich NAVŽDY, dané délkou krátkého lidského života, kdyby v místě zcela nečekaném, Korsika mu říkají, osud nepředurčil k pýše a velikášství obdivovaného i zatracovaného muže s podivným jménem NAPOLEON.

        Pýcha a velikášství přivedlo jeho armádu až k místu, o kterém Vám chci psát. A nebylo by tohoto příběhu, kdyby se ve stejném místě neobjevily i další armády a nedaly mu takový význam. Vždyť kdo v Paříži, Vídni nebo Sankt-Petěrburgu kdy slyšel o místě jménem Slavkov….  

        Ráno bylo ponořeno v mlze, byla zima. Kdo by v prosinci čekal slunce na obzoru? Poletoval sníh a muži, mnoho a mnoho mužů, polehávali kolem početných ohnišť a snažili se zachytit trochu z toho mála tepla, které vydávaly. V jejich tvářích, ušpiněných a zarostlých, byl vidět strach. Všichni věděli, že přijde den boje, každý generál, každý kapitán, každý setník, každý jeden voják to věděl. Mluvili o tom u ohně, viděli v dálce ohně těch druhých. Bylo jasné, že se ráno střetnou.

        Zatímco jedni vstávali z postelí na zámku, druzí cítili každičký kámen na poli u Slavkova.

        Na těch polích polehávali i oba bratři, jejich armády je přivedly každého z jiné strany světa. I když teď byli po dlouhé době zase doma, cítili, že to není ten domov, který znali, že to již nejsou ta pole a louky, po kterých tak rádi běhávali.

        Na obzoru se mělo brzy objevit svítání, koně nervózně podupávali v ohradách, vojáci vyndávali z toren chleba a kousek slaniny k snídani a jejich setníci je hlasitě povzbuzovali.

        Byla to Napoleonova „GRANDE ARMÉE“, která rozpoutala bitvu. Infanteristé, kyrysníci, karabiníci, dragouni, jízdní myslivci, husaři, dělostřelci…

        … a ti druzí, rakouská infanterie a ruská řadová pěchota, hraničáři, myslivci, kyrysníci, husaři, huláni, granátníci, mušketýři, dělostřelci,… Dohromady více než sto tisíc mužů v uniformách barvy tmavě zelené, tmavě modré, bílé…

…. a těch slavných jmen mezi nimi, maršál Barnadotte, maršál Davout, maršál Soult, maršál Lannes, maršál Murat, hrabě Kutuzov, generálporučík Bagration, generálmajoři Makrov, Ulanius, Kamenskij, podmaršálek Kolowrat, podmaršálek kníže Jan z Liechtenštejna, podmaršálek Hohenlohe…

Na každém plese, na každé slavnosti po celém světě by každý z nich na sebe připoutal tisíce obdivných pohledů krásných žádostivých žen a závistivých pohledů ostatních mužů…

        Infanterie z obou stran postupovala rychle vpřed. K ochranné zídce doběhli dříve ti tmavozelení. Ukrytí za kamenným valem vysunuli hlavně svých pušek a zamířili na tmavomodré. I ON viděl svůj budoucí cíl. Překotně běžel mezi prvními do kopce od Újezdu směrem k Telnici.

        „Jako koroptev třepetající se před lesníkem,“ pomyslel si přesně v okamžiku, kdy stiskl spoušť. A ve stejnou chvíli zvedl ten tmavomodrý svou hlavu a zadíval se směrem zídce.

        „Janku, Janku!“ vykřikl zděšeně ten tmavozelený.

„Proboha Janku,“ křičel a křičel, vyběhl zpoza zídky a běžel dolů z kopce směrem k Újezdu.

„Proboha Janku, Janku,“ opakoval, když míjel ty tmavomodré, kteří před ním uskakovali zmateně do stran.

        Dvě stě metrů, to je kousek, a přitom je to tak nekonečně dlouhá vzdálenost, když ji běžíš s hrůzou staženým hrdlem… Generál Kutuzov si zatím nechal nalít čaj, podmaršálek Kolowrat se zadíval na pobočníka a vyčinil mu za špatně upevněné sedlo, generálporučík Bagration udělil rozkaz, který bude stát v příštích minutách život sto mužů, a pak náhle…

        … ten tmavozelený klesl k zemi k tělu tmavomodrého a divoce s ním začal třást.

Přitiskl ho ke své hrudi a nechal svůj kabátec zrudnout krví. Ten tmavomodrý i tmavozelený byl najednou stejný. Každý kdo by se na ně teď podíval, nenašel by rozdíl.

            Ale leželi tam sami, sami pod tou ranní mlhou a nikdo, nikdo na celém širém světě si jich nevšímal.

Generál Kutuzov popíjel svůj čaj, podmaršálek Kolowrat pokynul na pobočníka, aby si šel po svých, generál poručík Bagration sledoval splnění svého rozkazu a viděl padat své muže….

          „Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ křičel s hrůzou v hlase ten starší. I když ho Janek sotva vnímal, přesto chytil jeho ruku, aby přicházející tma nevstoupila do jeho duše a všechna ta strašidla a víly, vlci a medvědi, o kterých slýchával, zůstali v bezpečné vzdálenosti stát.

 SLAVKOV, Telnice, 2. prosince 1805, 7:05.


6 názorů

Ptakopysk
28. 12. 2021
Dát tip

Okolo 7:00 bitva začala spíš ve směru útoku rakousko - ruských jednotek na Kobylnice a Sokolnice, poté francouzským útokem na oslabené Pratecké výšiny, u Telnice s začalo bojovat až později a bitva tam cca v 17 hod končila. Ale o to asi nejde. Líbí se mi vložení detajlů dvou konkrétních hrdinů.


Sade
23. 12. 2021
Dát tip

Děkuji za Vaše komentáře. Lami pak za dějepisné upřesnění. 


Lami
23. 12. 2021
Dát tip Ptakopysk

Hezký příběh.Četl jsem kdysi, myslím v memoárech Marcellina de Marbot něco velice podobného.Kdesi ve Španělsku, nevím za jaké bitvy, došlo k setkání dvou bratrů, řadových vojáků.Neviděli se několik let, protože každý bojoval jinde.Běželi k sobě a z radosti z toho setkání se objímali, když tu přiletěla dělová kule a zabila oba naráz.

Jinak, jestli se dobře pamatuji, bitva začala útokem rakouské kolony podmaršálka Kienmayera na postavení francouzů u Telnice někdy kolem třetí ráno.Francouzská armáda byla u Slavkova početně slabší a čekala na posily.Ty skutečně přivedl od Vídně na bojiště maršál Davout.A bylo to Rakousko,které vyhlásilo válku Francii, ne Napoleon.


krásne napísané***


Dobře napsaný příběh. Tolik zbytečně ztracených životů. Měli si to páni rozdat mezi sebou sami.


Téma dvou bratrů nevědomky bojujících proti sobě není úplně originální, ale tohle zpracování je zajímavé, čtivé a nutí k zamyšlení nad tím, zda je dnešní svět před řáděním přívrženců zla imunní, nebo se stále musíme mít na pozoru.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru