Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Slavkov 1805
datum / id20.12.2021 / 527196Vytisknout |
autorSade
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno115x
počet tipů4
v oblíbených0x
Slavkov 1805

Slavkov 1805

         „Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ přeříkával několikrát dětskou říkanku. Otevřel oči a rozhlédl se. Jankovu dětskou postavu viděl na začátku pole. „Jako koroptev třepetající se před lesníkem,“ pomyslel si a rozběhl se za ním.

         Dětská hra uprostřed polí a luk jim dodávala vzrušení. Bušení srdce, námahou červené tváře, udýchaný hlas a smích, spousta smíchu při tom dovádění. „Chytil jsem tě, chytil!“ volal starší z bratrů a stiskl Janka, až ho povalil. Prali se a smáli se, jak se jen mohou bratři při dětských hrách smát…

         Na pole dosedl večer jako hejno špačků na třešňový strom, neodbytně a trvale, a oni utíkali domů spát.

         „Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ smál se mu ten starší. I když Janek trochu pofňukával, přesto chytil jeho ruku, aby přicházející tma nevstoupila do jeho duše a všechna ta strašidla a víly, vlci a medvědi, o kterých slýchával, zůstali v bezpečné vzdálenosti stát.

         Společné dětství v nich zanechalo mnoho krásných vzpomínek, ale každé mládě jednou dospěje. Tak jako orlové roztáhnou křídla a rozletí se do kraje, tak i je jejich kroky odvedly daleko od domova, od těch polí a luk plných společného smíchu.

         A ubíhaly roky, tryskem jak splašený kůň ubíhaly a kromě vzpomínek s sebou vzaly babičku i dědu, tátu i mámu, prostě všechny a všechno, co je s tímto místem spojovalo.

         Ale nebyly to špatné roky. Každý z nich zasel v jiné zemi svá vlastní pole, každý z nich našel svou novou rodinu a žil klidným pracovitým životem, radoval se z maličkostí, měl své tužby a své strachy. Jejich předkové by na ně mohli být pyšní. „Ne, ti chlapci nám nedělají ostudu,“ řekli by, kdyby jejich hlas dávno neuspal věčný spánek.

        A bylo by to tak navždy, na to jejich NAVŽDY, dané délkou krátkého lidského života, kdyby v místě zcela nečekaném, Korsika mu říkají, osud nepředurčil k pýše a velikášství obdivovaného i zatracovaného muže s podivným jménem NAPOLEON.

        Pýcha a velikášství přivedlo jeho armádu až k místu, o kterém Vám chci psát. A nebylo by tohoto příběhu, kdyby se ve stejném místě neobjevily i další armády a nedaly mu takový význam. Vždyť kdo v Paříži, Vídni nebo Sankt-Petěrburgu kdy slyšel o místě jménem Slavkov….  

        Ráno bylo ponořeno v mlze, byla zima. Kdo by v prosinci čekal slunce na obzoru? Poletoval sníh a muži, mnoho a mnoho mužů, polehávali kolem početných ohnišť a snažili se zachytit trochu z toho mála tepla, které vydávaly. V jejich tvářích, ušpiněných a zarostlých, byl vidět strach. Všichni věděli, že přijde den boje, každý generál, každý kapitán, každý setník, každý jeden voják to věděl. Mluvili o tom u ohně, viděli v dálce ohně těch druhých. Bylo jasné, že se ráno střetnou.

        Zatímco jedni vstávali z postelí na zámku, druzí cítili každičký kámen na poli u Slavkova.

        Na těch polích polehávali i oba bratři, jejich armády je přivedly každého z jiné strany světa. I když teď byli po dlouhé době zase doma, cítili, že to není ten domov, který znali, že to již nejsou ta pole a louky, po kterých tak rádi běhávali.

        Na obzoru se mělo brzy objevit svítání, koně nervózně podupávali v ohradách, vojáci vyndávali z toren chleba a kousek slaniny k snídani a jejich setníci je hlasitě povzbuzovali.

        Byla to Napoleonova „GRANDE ARMÉE“, která rozpoutala bitvu. Infanteristé, kyrysníci, karabiníci, dragouni, jízdní myslivci, husaři, dělostřelci…

        … a ti druzí, rakouská infanterie a ruská řadová pěchota, hraničáři, myslivci, kyrysníci, husaři, huláni, granátníci, mušketýři, dělostřelci,… Dohromady více než sto tisíc mužů v uniformách barvy tmavě zelené, tmavě modré, bílé…

…. a těch slavných jmen mezi nimi, maršál Barnadotte, maršál Davout, maršál Soult, maršál Lannes, maršál Murat, hrabě Kutuzov, generálporučík Bagration, generálmajoři Makrov, Ulanius, Kamenskij, podmaršálek Kolowrat, podmaršálek kníže Jan z Liechtenštejna, podmaršálek Hohenlohe…

Na každém plese, na každé slavnosti po celém světě by každý z nich na sebe připoutal tisíce obdivných pohledů krásných žádostivých žen a závistivých pohledů ostatních mužů…

        Infanterie z obou stran postupovala rychle vpřed. K ochranné zídce doběhli dříve ti tmavozelení. Ukrytí za kamenným valem vysunuli hlavně svých pušek a zamířili na tmavomodré. I ON viděl svůj budoucí cíl. Překotně běžel mezi prvními do kopce od Újezdu směrem k Telnici.

        „Jako koroptev třepetající se před lesníkem,“ pomyslel si přesně v okamžiku, kdy stiskl spoušť. A ve stejnou chvíli zvedl ten tmavomodrý svou hlavu a zadíval se směrem zídce.

        „Janku, Janku!“ vykřikl zděšeně ten tmavozelený.

„Proboha Janku,“ křičel a křičel, vyběhl zpoza zídky a běžel dolů z kopce směrem k Újezdu.

„Proboha Janku, Janku,“ opakoval, když míjel ty tmavomodré, kteří před ním uskakovali zmateně do stran.

        Dvě stě metrů, to je kousek, a přitom je to tak nekonečně dlouhá vzdálenost, když ji běžíš s hrůzou staženým hrdlem… Generál Kutuzov si zatím nechal nalít čaj, podmaršálek Kolowrat se zadíval na pobočníka a vyčinil mu za špatně upevněné sedlo, generálporučík Bagration udělil rozkaz, který bude stát v příštích minutách život sto mužů, a pak náhle…

        … ten tmavozelený klesl k zemi k tělu tmavomodrého a divoce s ním začal třást.

Přitiskl ho ke své hrudi a nechal svůj kabátec zrudnout krví. Ten tmavomodrý i tmavozelený byl najednou stejný. Každý kdo by se na ně teď podíval, nenašel by rozdíl.

            Ale leželi tam sami, sami pod tou ranní mlhou a nikdo, nikdo na celém širém světě si jich nevšímal.

Generál Kutuzov popíjel svůj čaj, podmaršálek Kolowrat pokynul na pobočníka, aby si šel po svých, generál poručík Bagration sledoval splnění svého rozkazu a viděl padat své muže….

          „Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ křičel s hrůzou v hlase ten starší. I když ho Janek sotva vnímal, přesto chytil jeho ruku, aby přicházející tma nevstoupila do jeho duše a všechna ta strašidla a víly, vlci a medvědi, o kterých slýchával, zůstali v bezpečné vzdálenosti stát.

 SLAVKOV, Telnice, 2. prosince 1805, 7:05.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.12.2021 10:56:51dát kritice tipPtakopysk

Okolo 7:00 bitva začala spíš ve směru útoku rakousko - ruských jednotek na Kobylnice a Sokolnice, poté francouzským útokem na oslabené Pratecké výšiny, u Telnice s začalo bojovat až později a bitva tam cca v 17 hod končila. Ale o to asi nejde. Líbí se mi vložení detajlů dvou konkrétních hrdinů.

23.12.2021 10:28:53dát kritice tipSade

Děkuji za Vaše komentáře. Lami pak za dějepisné upřesnění. 

23.12.2021 09:28:051 tipů dát kritice tipLami

Hezký příběh.Četl jsem kdysi, myslím v memoárech Marcellina de Marbot něco velice podobného.Kdesi ve Španělsku, nevím za jaké bitvy, došlo k setkání dvou bratrů, řadových vojáků.Neviděli se několik let, protože každý bojoval jinde.Běželi k sobě a z radosti z toho setkání se objímali, když tu přiletěla dělová kule a zabila oba naráz.

Jinak, jestli se dobře pamatuji, bitva začala útokem rakouské kolony podmaršálka Kienmayera na postavení francouzů u Telnice někdy kolem třetí ráno.Francouzská armáda byla u Slavkova početně slabší a čekala na posily.Ty skutečně přivedl od Vídně na bojiště maršál Davout.A bylo to Rakousko,které vyhlásilo válku Francii, ne Napoleon.

21.12.2021 17:12:59dát kritice tipdievča z lesa

krásne napísané***

21.12.2021 09:17:02dát kritice tipEvženie Brambůrková

Dobře napsaný příběh. Tolik zbytečně ztracených životů. Měli si to páni rozdat mezi sebou sami.

21.12.2021 07:35:16dát kritice tipKvětoň Zahájský

Téma dvou bratrů nevědomky bojujících proti sobě není úplně originální, ale tohle zpracování je zajímavé, čtivé a nutí k zamyšlení nad tím, zda je dnešní svět před řáděním přívrženců zla imunní, nebo se stále musíme mít na pozoru.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor