Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Vítr, déšť a Nemesis
datum / id21.12.2021 / 527239Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno82x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog

Následující povídání je volným pokračováním příběhu „Na zlatém koni“. V něm se na začátku nepravděpodobně setkají současný muž Josef čili Sepp tonoucí v žalu a pravěká žena, která od Josefa dostala jméno Nea. Po počáteční lehce nepřátelské ostražitosti se Josef na Neu usměje a ona mu náhle začne důvěřovat. Zavede ho do jeskyně a po chvíli dokonce na posvátné místo a odtud na vyhlídku. Tam se Josef pokusí Neu obejmout, ale ona uhýbá, až spadne do skalní šachty, odkud před chvílí vylezli, a přijde o život. Byla to jen nešťastná náhoda, nebo má Josef na smrti dávné ženy podíl? Každopádně Josefa v novém příběhu Nea provází jako jeho Nemesis, jako spravedlivá odplata.

Vítr, déšť a Nemesis

     

     Obrátil jsem kšiltovku štítkem dozadu, aby mi ji vítr neodnesl a nepršelo mi za krk. Zvedl jsem límec lehké bundy a zapnul ji až k bradě. Ruce jsem vrazil do kapes. V tom větru pršelo skoro vodorovně a ostré studené kapky mi pleskaly do tváře. Sklonil jsem hlavu a šel dál se svou Nemesis, se spravedlivou odplatou v patách.

     Je tomu nějakých čtyřicet pět tisíc let, co jsem jako Josef čili Sepp potkal ženu ze Zlatého koně a pojmenoval ji Nea. Teď je mojí Nemesis a jmenuje se Adrásteia, které nelze uniknout.

     Zvedl jsem oči vzhůru a uviděl, jak poklop z šedé litiny úplně zakryl nebeskou modř. Po něm se hnaly tmavé cáry vypršených mraků a z příkrovu crčely proudy vod jako z obrovského řešeta. Otočil jsem se a za mnou stála moje Nemesis Adrá. Blesk nakreslil děsivý obraz, který vypadal jako žhavé krevní řečiště, zahřměl hrom, až mi kovadlinky udeřily na bubínky a rozvibrovaly je

     „Proč za mnou jdeš jako odplata? Proč se mi chceš pomstít? Vždyť víš, že to byla tehdy jen nešťastná náhoda. Přiznávám, neměl jsem tě chtít hned objímat, ale já tě přece do té skalní šachty nestrčil. Konečně jsi mrtvá už tak dlouho…“

     Adrásteia neřekla nic, ale její oči promlouvaly a vzkazovaly: mně neunikneš. Pak zčistajasna zmizela. Zmocnil se mě šílený strach a zřetelně jsem ucítil, jak mi srdce puklo, vyskočilo z hrudi a spadlo do drtiče, jehož čelisti jej rozmělnily na prach, který se jako slín vypálí v rotační peci, a pak se smíchá s mořem žalné vody a s pískem z pláže marných slov. 

     Nakonec mi Nemesis dovolí, abych znovu vymodeloval své srdce a nechal ho ztvrdnout na beton. A to bude její pomsta. Budu chodit světem s betonovým srdcem, které mě bude vteřinu od vteřiny víc a víc tížit a já každým tím okamžikem zestárnu o sto let. Deset vteřin a bude mi o tisíc roků víc, čtyři sta padesát vteřin a budu starý jako Nea. Ještěže vteřiny v tom bezčasí plynou tak pomalu.

     Z oblohy se bezustání řinula na mou hlavu voda, vítr mě nelítostně otesával. Utekl jsem před slotou na nádraží a nastoupil do nějakého vlaku. Bylo mi fuk, kam pojede, hlavně ať je to někam. Cest do nikam jsem už měl dost.

     Vlezl jsem do kupé, kde seděly dvě dívky sotva odrostlé pubertě a k nim se vloudila moje Adrá.

     „Je tu volno?“ zeptal jsem se. „Jsem Josef, ale klidně mi říkejte Sepp,“ dodal jsem, když dívky přikývly.

     Patrně ještě nikdy neviděly takového starce, protože se tvářily vyděšeně. A také v té chvíli netušily, proč by mi vůbec měly nějak říkat. Sedl jsem si a upřeně zíral před sebe. V dráze mého pohledu seděla bohužel kouzelná blondýnka, jako by ji vyrobil někdo z porcelánu, aby byla tak krásná.

     Napřed se zatvářila popuzeně, že na ni civím, potom se ptala očima, o co jde, pak se zapitvořila, ale když jsem nereagoval, otázala se: „Pane, co je vám?“

     Vedle sedící dívka jako figurka z ebenového dřeva blondýnku podpořila: „Vážně, pane, co je vám?“

     „Přišel jsem o srdce. Spadlo do drtiče a teď čekám, až se z něj vypálí cement, z kterého si vyrobím nové, betonové.“

     „Vy jste se zbláznil, Seppe?“ otázala se ta ebenová.

     „Která z vás je moje Nemesis!?“ vykřikl jsem. „Jsi to ty, nebo ty?“

     „Půjdeme jinam,“ řekla blondýnka. „Ten dědek je nějakej divnej.“

     Zůstal jsem v kupé sám se svou Nemesis. A byla to ta kouzelná blondýnka, pak se ale zase zdálo, že je to ta ebenová. Nemohl jsem se rozhodnout, z čích rukou přijde spravedlivá odplata. 

     Nakonec jsem vystoupil v tak banálním městě, jako je Beroun. Ke Koněpruským jeskyním to odtud nebylo pěšky moc daleko a ke Zlatému koni pak už jen kousíček, ale silný déšť a ledový vítr činil cestu nesnesitelnou. Co chvíli jsem se ohlížel, ale hned porcelánové a hned zase ebenové Nemesis jsem uniknout nemohl.

     Těch pár kilometrů mi připadalo nekonečných. Měl jsem pocit, jako by se do mě ustavičně zabodávaly tisíce jehliček, pod kterými jsem se měnil v kus ledu, jen nohy šly mechanicky vpřed a šedá litina nebe byla stále blíž a těžkla. Jako bych ji nesl sám na zádech.

     „Ó Neo, má lásko, má Nemesis, jakou odplatu mi chystá Adrásteia?“ ptal jsem se větru i vodních bičů, abych nemusel myslet na cestu.

     Konečně jsem byl na místě. Ani nevím, kdy přešla zima a přehoupla se do předjaří se zbytky sněhu. Byl jsem do tohoto ročního období špatně oblečený, ale hlavně, že ustal déšť a ztichl vítr. Krajina rušená terasami vápencového lomu nabízela půvabnou podívanou. Jak se změnila od dob, kdy tudy procházela Nea se svou tlupou. Ale já jsem měl jiné starosti než se kochat krásami ještě skoro spící přírody.

     Musel jsem uchopit betonovou hmotu, kterou mi podala porcelánová Nemesis a vymodelovat z ní znovu své rozdrcené srdce. Nebylo to snadné, ale podařilo se mi to a já podal své srdce ebenové Nemesis. Ta ho ihned vložila do mé hrudi. Rázem se mi přitížilo. 

     Jako přibitý k zemi jsem se ploužil do jeskyně. Adrásteia mi svítila na cestu a já ani nevěděl, jak jsem prošel všemi těmi chodbami a vyšplhal se šachtou na vyhlídku. Naposled jsem se podíval do kraje, a pak už jsem stál na okraji propastné šachty. Vtom jsem pochopil, jakou odplatu si Nemesis pro mě vymyslela. Buď jsem to mohl skončit skokem do temné díry, nebo se vléct světem s betonovým srdcem a vteřinu od vteřiny stárnout.

     Stál jsem tam a stál a nemohl se rozhodnout, ač jsem věděl, že volbě neuniknu. A stál jsem tam pořád, i když už porcelánová Nemesis pukla jako kdysi moje srdce, a ebenová Nemesis se jako moje srdce rozpadla na prach. Zůstal jsem sám, neboť má láska Nea byla dávno už mrtvá. 

 

https://kvaj.blogspot.com 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.12.2021 10:29:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

S tím prologem máš možná pravdu. Jakousi anonci ale přece jen obsahuje. V tomto textu jsem se pokusil obyčejnými slovy a větami sdělovat věci absurdní, anachronické a nelogické, což jsi dobře postřehla. Díky.

Pokračování nemám vymyšleno. Neměl jsem ani tohle. Napadlo mě, když jsem někde uslyšel jméno Nemesis. Hned jsem se snažil oprášit povědomí, kdo byla vlastně Nemesis a přidat o ní nové informace, a pak už to šlo rychle. Jestli mě zase něco napadne, jak navázat, tak to udělám, ale to není jisté.

22.12.2021 10:17:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, ivi. Jenom nevím, jestli mě ještě napadne něco jako pokračování.

22.12.2021 10:11:551 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nejdřív jsem si říkala, že je povídka "obyčejně" napsaná, ale pak se to nějak zlomilo... a uvěřila jsem jí.

Prolog by tam za mne vůbec nechyběl, nejvýš, že je to pokračování...

Protože to samé v podstatě obsahuje i úvod povídky a vysvětlení, kdo je  kdo je tam víckrát.

Umíš vykreslit zvláštní atmosféru něčeho nadčasového, tísnivého, kvaji, tedy na mě to tak zapůsobilo. Neumím si představit, na co by příběh ještě mohl navázat, ale třeba už máš něco vymyšleno:-).

22.12.2021 08:13:10dát kritice tipblacksabbath

Týjó...tohle se mi moc líbí.....pokračuj - prosíííím........*/*******************



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor