Uchazeč

Oškrabuju si strniště zároveň se svou včerejší skleslostí. Připíchnu si na košili komsomolský odznak. Jsem trochu rozčilený, ale v myšlenkách mám jasno. Chci se stát programátorem, chci dělat na počítačích. Chladivá svěžest rižského letního rána odnáší všechny pochybnosti a strachy. Jsem znovu připraven poprat se o svůj sen. Trolejbus mě beze spěchu vláčí po ulici Ludzas a zahne do Lomonosovovy. Příští zastávka je RKIIGA, Rižská vysoká škola inženýrská pro civilní letectvo, nositelka Rudého praporu.

Mnohé už leží za mnou. Rižská vyšší vojensko-politické učiliště raketových sil. Zklamání z vyhlídky na kariéru důstojníka pro věci politické. Nadšení z prvního seznámení s programovatelnou kalkulačkou B3-34. Žádost o předčasný odchod z učiliště, kde jsem už nechtěl studovat. Nechápavost a pobouření náčelníka ročníku kapitána Aljochina. Nevraživé pohledy důstojníků:“Vlast ti umožnila studovat a živila tě, a ty...“ Mlčenlivé sympatie kolegů z ročníku. Vyloučení z komsomolu. Marné pokusy „zpackat“ letní zkouškové období po třeťáku. Nesmyslný nástup na praxi u útvaru. Srpnová dovolená. Návrat do učiliště. Čtyři pásky na rukávu označující čtvrtý ročník. Trýznivé měsíční čekání. Rozkaz k předčasnému vyřazení z učiliště a odvelení k vojskovému tělesu. 376. gardový raketový pluk, vyznamenaný Řádem Rudého praporu, v běloruských lesích u Lidy. Devět měsíců vojenského života. Odchod do civilu. Dobromyslný obtloustlý major, předseda stranické organizace: „Neděláš dobře, že si nechceš vzít to potvrzení.“

Návrat do Rigy, k manželce, tchyni a malé dceři. „Chápej... není možné tě přihlásit k pobytu.“ Roztržka se ženou: „Jaká vysoká? Pracovat musíš a živit rodinu!“ „Co tím chceš říct, že se stejně přihlásíš? To teda odsud vypadni!“ Dvoukopějka cinkne v telefonním automatu, 4-6-1-8-9-0. „Vyhnala tě? No tak přijeď, dáme si čaj...“ Andrej bydlí na jiném konci Rigy, v Ilgjuciemsu. „Zůstaň tu, jak dlouho budeš potřebovat, uč se, připravuj se.“ Letadlo do Rostova, rodiče mi zařídí přihlášku k pobytu, dostanu občanku, vracím se. Horečné biflování, skoro zapomenutá matika a fyzika. Přijímačky na trojky, až na kompozici, z té velmi dobře. Konkurence šílená, všichni samé jedničky a vyznamenání. Cesta do Běloruska, městečko Gezgaly, raketový pluk. Tlouštík major spiklenecky mrkne: „Však jsem říkal, že se to potvrzeníčko bude hodit...“ Lístek s razítkem útvaru: „Vzorný v bojové i politické přípravě... Oprávnit k přijetí bez přijímacího řízení.“ A včerejší výsměšné oči zástupce předsedy zkouškové komise: „Tenhle papírek poskytuje jen právo na zařazení do kvóty zvýhodněných, jenomže kvóta je vyčerpaná. Vezměte si své doklady zpátky.“

Tady je, ten výškový barák školy s nápadným kovovým reliefem znázorňujícím člověka a letadlo na pozadí zeměkoule. Od zastávky k němu je to doslova pouhých pár kroků. Vtrhnu do budovy, vylétnu po schodech. Tohle je myslím to patro. Monumentální dveře s měděnou tabulkou. Ušakov Valerij Vasiljevič. Rektor školy. Předpokoj. Vstoupím. „Uchazeč? V jaké záležitosti?“ Srdce mi buší. „Ano, musím mluvit s rektorem, okamžitě, mám...“ „Dobře, jděte dál.“ Seriózní muž v tmavomodré uniformě, se zlatistými proužky na náramenících. „Posaďte se, co máte?“ Vykládám, jsem rozčilený a skáču z jednoho na druhé. Naslouchá pozorně, nepřerušuje mě. „Rozumějte, Valeriji Vasiljeviči, je to můj toužebný sen... Hodně jsem toho musel... Ano, vím, uchazečů je moc... Jenom na trojky, ale zkoušky jsem udělal! A mám potvrzení... Ale on říká... Žádám vás, abyste se na to podíval... Ano, ovšem, pojďme!“

Sestupujeme do přízemí, jdeme širokou světlou chodbou a v mém nitru se postupně také všechno prosvětluje. Jako hřejivá vlna se mě zmocní a nese mě klidná sebejistota. A cítím, že všechno dopadne dobře. Vezmou mě. Budu studentem v krásném tmavomodrém stejnokroji se zlatavými kolejničkami na náramenících. Budu se učit programovat. Každý den budu mít možnost sedět u počítače. Smíříme se s manželkou. Všechno se urovná. Všechno bude, všechno...

Místnost přijímací komise. Udiveně nespokojený pohled zástupce předsedy. „Proč jste zamítli tohohle uchazeče?“ „Kvóta je přece vyčerpaná...“ „Ukažte mi jeho papíry.“ Pozorně pročítá potvrzení. „Vždyť tady je to jasně napsáno: Oprávněn k přijetí... Všechno je správně, má být přijat bez přijímacího řízení. Udělal všechny zkoušky? Známky má přijatelné?“ „Ano, ale samé trojky, a proto podle kvóty...“ „Jak to tam stojí? Bez přijímacího řízení?“ „Ano, ale to znamená jen tolik, že má nárok být zařazen do kvóty, a kvóta...“ „Georgiji Markoviči!“ To už zazní docela hlasitě, všechny hlavy se obrátí k nám. „Vezměte si ten doklad! Přečtěte si ho – co se tam píše?“ „Přijetí bez přijímacího řízení...“ „Georgiji Markoviči, tento uchazeč je přijat. Proveďte zápis.“

V nehybné postavě a pohledu zástupce předsedy se zračí jakýsi zlobný příslib, ale já na to kašlu. Teď bych na něho asi mohl udělat ksicht, zahulákat, poskočit si a ozlomvaz se vyřítit onou světlou chodbou... Já si ale jen oddechnu jako po proběhnutí cílem. Jako po desetikilometrovém urychleném pochodovém přesunu v plné polní. Když člověk strhne z ramene přilíplý řemen samopalu, odhodí sumky a padne na trávu. Dokonáno.

Srpen 1987, Riga, Lotyšsko

Překlad z ruštiny: Milan Dvořák

Poznámka:
Tento příběh je součástí knihy „17 okamžiků kadetního života“ (epilog). Místo a datum uvedené na konci ukazuje, kdy a kde se tento příběh odehrál, nikoli kdy a kde byl sepsán.