Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dítě Země
datum / id26.12.2021 / 527348Vytisknout |
autorSade
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírkaPomněnkové příběhy,
zobrazeno160x
počet tipů5
v oblíbených0x
Dítě Země

Dítě Země

            Seděli na svahu a mlčeli.

         „Podívej, pan Dowson vypustil koně!“ zavýskala najednou Jane a rozběhla se k ohradě dole v údolí. „Koukni, jak krásně běží. A ten černý hřebec, to je krása!“ křičela k nim, jako by jí měli rozumět. Tváře jí zčervenaly nadšením.  

         Sledovala je dychtivými pohledy. Zastavila se u ohrady a opřela se o ni.      A koně běželi stále blíž a blíž. Jako by v nich byla zázračná síla, síla vybuchující v každém z nich na každém metru, kterým se k ní blížili. A vpředu byl ten černý kůň. Velký černý kůň. Letěl! Určitě letěl!

           „Jak je nádherný. Nádherný!“ pomyslela si.

Cítila dunění země. Nejdříve slabě, potom čím dál víc. A koně běželi stále blíž a blíž. Slyšela jejich dech. I ona hlasitě dýchala. Viděla oči toho černého hřebce.

           „Je nádherný, nádherný!“ opakovala si znovu a znovu. A oni už byli od ní jen maličký kousíček.

           „Patriku! Pojď sem! Pojď se podívat!“ vykřikla a natáhla vstříc koním ruku. Chtěla se jich dotknout. Chtěla je pohladit, uklidnit, zkrotit, chtěla jim tím dotykem říct, jak jsou krásní. Chtěla. Moc chtěla, protože, protože…

            Černý hřebec se zatřásl. Krása je plachá. Lekl se a změnil směr. Celé stádo se začalo vzdalovat. Spustila ruku zpět podél těla, ale nepřestávala je sledovat.

            Patrik se pomalu zdvihl. Viděl koně, jak utíkají v ohradě. Viděl i malou Jane, jak stojí opřená o ohradu. Údolí se pohupovalo na slunečních jiskrách letního večera a její vlasy se v nich třpytily zlatem.

            Došel k ní.

            „Chtěla bych takového koně, jako jen černý hřebec. A táta mi ho slíbil!“ řekla, aniž by se k němu otočila. „Těším se na prázdniny. Půjdu s otcem do hor pást stáda.“       „To ale není pro holky,“ odpověděl jí. „Je! Mě to baví.“

             Vysoko na obloze bylo slyšet zvuk motoru. Patrik se ohlédl. „Kam se to zase díváš, Patriku? Já už s tebou nebudu hrát! Něco ti říkám a ty myslíš kdoví na co,“ začala Jane výčitkou.

            „Podívej, támhle letí obří Boeing. Jaké to asi musí být, letět v něm?“ zasnil se. „Já už musím domů. Určitě je čas k večeři. Včera mě maminka vyhubovala, že jsem přišla pozdě.“ „Hm,“ řekl a sklopil hlavu.

            Z červeného slunce bylo už nad vysokými stromy lesa vidět jen cíp a hladina jezera se utopila ve stínu, děti se z břehů vytratily a místo nich přišli rybáři. Přišli poslové večera.

            „Půjdu kousek s tebou,“ řekl jí a ještě jednou se zahleděl za mizícím letadlem.

            „Dobře, ale jen k brance, dál už půjdu sama,“ odpověděla mu Jane a vyšla rychlým krokem do údolí. Šel za ní a sledoval přitom slunce, jak se zvolna ukládá na horizont. Byl ho jen tak malý kousíček!

             Padla opravdová hluboká noc. Noc úplňku. Pes kdesi v sousedství začal výt. Vyl dlouze. Jakoby naříkal. Patrik se probudil. Posadil se na posteli a začal si přát. Přál si. Otevřeným oknem viděl měsíc. Byl veliký a jasný, že vše ostatní zastiňoval. A on byl tam. Už nebyl na Zemi. Stačila chvilka a byl tam. Stačil malý pohled do tmy, letmá myšlenka jako raketa a odložený start se náhle uskutečnil. Byl tam jako Neil Armstrong, jako Apollo 11, jako mnoho jiných.

           Byl na Měsíci. Cítil se šťastný. Ale náhle se z Měsíce rozhlédl. A uviděl Venuši. Uviděl barevnou planetu s půvabnými tvary. Chtěl tam. Zavřel oči a vydal se na cestu. Měsíc znal, chtěl k novému cíli. A pak najednou, jako by roky mohly být vteřinami, jako by miliardy kilometrů mohly být procházkou, jako by tohle všechno mohlo být tím vším, byl tam.

            Tak jako Peter Sholl, Discover X, tak jako tenkrát v 21. století tam byl a cítil se šťastný. Viděl Zemi i Měsíc. Znovu se rozhlédl. Kolem bylo na obloze tolik hvězd! Cítil, že musí dál. Vzlétla myšlenka a vydala se na dalekou cestu chladem hnána svou vírou. Opustil sluneční soustavu, opustil mnoho slunečních soustav, minul mléčnou dráhu, aby mohl vlétnout do jiné, rozhlédnout se a letět dál, dotknout se milionu planet, aby ho touha mohla hnát dál a dál…

            A tu se víčka zavřela, hlava dopadla na polštář a on vysílen poznáním usnul.

 

            Byl poslední den školního roku. Děti se slétaly ze všech stran jako pestrobarevní motýli na letní květ, každé neslo v rukách dárek pro paní učitelku a svými veselými hlasy zaplnily celou ulici. Jane přiběhla k Patrikovi jako žluťásek k žluťáskovi a začala mu povídat tu úžasnou novinu.

            „Tatínek říkal, že můžeš do hor s námi!  Dnes o tom prý promluví s tvým tátou. Jsi rád? Bude tam spousta krásných koní!“

Patrik se zarazil: „To by bylo fajn. Ale táta mi slíbil, že pojedeme do Los Angeles na Kosmotech.“

„Co je to, prosím tě?“ zeptala se ho.

„Tam budou ukazovat Discover X, víš?“ odpověděl jí.

„Co je to Discover X?“ zeptala se trochu zaraženě.

„To je modul, který přistál na Venuši.“

„Ty pojedeš radši do Los Angeles, než s námi do hor?“ zeptala se ho nevěřícně, jako by cítila, že právě teď odmítl kousek z ní. „Budou tam koně. Ještě hezčí ten hřebec pana Dowsona! Ty je nechceš vidět?!“

„Ale chci, jenomže Discover X, to už nikdy jindy neuvidím. Koně ano.“

„Jak můžeš takhle mluvit?“ řekla mu. „Tak krásné koně už nikdy neuvidíš!“

                Než stačil něco říct, byla pryč. Viděl jen její zlatý cop, jak poskakuje mezi hlavami vpředu. Ten den už s ním nepromluvila. Zato v skrytu pochopila. Dítě pochopilo jako žena. A žena tušila, co přijde.

 

                A byl tu zase poslední den školního roku. A bylo tu mnoho dalších. Les v údolí zmohutněl, vždyť také již tolikrát shodil listí, černý hřebec pana Dowsona dávno zkrotl a z okolí jen řeka zůstala stejná. Chladná bouřlivá tichá lstivá kamarádská řeka v údolí Jihu. Ukrytá ve večerním šeru prostupovala a ztrácela se, jako by byla a nebyla. Dnes tichá a zítra…?

               Do mlhy zapadalo slunce daleko na západě. Vyšel měsíc. A u slepého ramene pokrytého prvními paprsky noci stála dívka. Dívala se na průzračnou hladinu a sčesávala si své zlaté vlasy do roztomilého copu. Její tvář byla ozářena tou hladinou, ve které se zhlížela. Dech času se zastavil. Pomalými pohyby, tak trochu línými ve své kráse ve své kráse, se svlékala. Její postava jako by vystoupila z tmavého pozadí mlčícího lesa. Dívka vstoupila do vody a oddělila věčnost od věků. Stála tam po pás a smáčela ňadra tichou chladivou vodou. Bylo to naposledy! Potom se ponořila a nechala se unášet svou svobodou. Byla dítě Země a jen ve spojení s ní se cítila šťastná.

               Patrik přicházel k řece. Nenasytně se díval do lůna vycházejícího Měsíce. Lákal jej. Lákal jej stejně jako před lety, když byl malý. Stále pociťoval zvláštní vzrušení, zvláštní touhu poznat jeho sílu. Sedl si na břeh a sledoval hvězdy. Miliardu drobných světlušek na chladivém nebi. Pozoroval průlety družic na horizontu svého vnímání, rozpoznával poziční světla dopravních letadel a hrál si s myšlenkou na to, co ho za pár dní čeká. Poletí! Poletí k hvězdám! Prostor sluneční soustavy mu bude malý. Poletí dál! K souhvězdí Centaury. Krásné jméno! A pak ještě dál. On první projde prostorem a nakoukne do pokladnice cizích světů. On první…

               Jako kdysi Neil Armstrong! Sklonil hlavu při této myšlence a pozoroval odraz hvězd na vodní hladině. Odplouvaly s větrem. Náhle je přikryl stín. Stín, na který právě teď čekal. Sledoval, jak se blíží, pomalu a tiše po hladině směrem k němu. Obraz hvězd se ztratil v obrazu Země. Vyšla z vody. Přikryl její tělo teplou přikrývkou. Mlčeli. Jane ho políbila. Věděla, že je to dnes naposledy. Odmítl její svět. Odmítl její svět, tak jako tenkrát, když měli jet do hor.

                Ale on neodmítl. Byl okouzlen. Vždy z ní byl okouzlen. Dítě Země okouzlilo dítě hvězd. A dítě hvězd, navždy připoutáno k této Zemi, se toužilo vrátit a dotknout se jí. Dítě Země se nebránilo. Jednou to musí být naposled. Anebo poprvé?! Nechalo se obejmout a ukázalo cestu k sobě. Jedinou cestu zpátky. Z prostoru věčnosti do rámce věků…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.12.2021 17:49:36dát kritice tipEvženie Brambůrková

Je to moc hezký příběh. Mají spoustu času pro své sny a pochopení druhého.

27.12.2021 11:09:07dát kritice tipK3

Vadí mi některé květné výrazy a opakování slov pro důraz.

27.12.2021 07:11:00dát kritice tipJamardi

Někdy rozdílné touhy lidi rozdělují. Je to tak.

O tom zpívá například i pan Vodička: https://www.youtube.com/watch?v=vh-xUncKK6U



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor