Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mezi poli - mezi póly

Výběr: rebecca13/CM, Lakrov
27. 12. 2021
11
27
774
Autor
Stargazer

Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, prokládanou bílými oky zamrzlých louží, oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni...

Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni. Tmavohnědé brázdy hluboké orby nestihla ještě přikrýt sněhová peřina, jen jemný stříbřitý závoj jinovatky dával přírodě ráz zimy.

            Směřoval do míst, kde chce být člověk sám. Daleko od města, pryč od lidí. V jedné ruce sekeru, ve druhé vidlici na opékání masa, na zádech vak s dekou, nožem, věcmi na rozdělání ohně a termoskou silné turecké kávy. Minul stádo srn, které nezvaného hosta nejprve hromadně probodly nepřátelskými pohledy, než se vzápětí jako když do nich střelí, daly na společný útěk.

 

            Skrz ostré paprsky ranního slunce, stojícího nezvykle nízko nad obzorem, spatřil na horizontu před sebou zářící kouli, jež mu odlesky slunečního světla vracela do očí s dvojnásobnou intenzitou. Pomalu se k ní blížil, mhouřil oči, než zjistil, že je to prachobyčejné auto. Nejspíš myslivci, ušklíbl se, nechtíc si ničím překazit jitřní rozjímání. Nestál o žádnou společnost, ale nebylo zbytí. Když auto míjel, jen letmo mrkl do vozu. Za volantem seděl mračící se muž s očima strojeně sklopenýma do klína. Vedle něj na sedadle spolujezdce se v zimní péřové bundě choulila jakási žena. Člověk v autě dělal, jako by kolemjdoucího vůbec nezaregistroval. Žena s bolestnou grimasou v obličeji a hlavou zvrácenou dozadu k okýnku se snažila vyvolat dojem, že zaujatě pozoruje oblohu. Byl to jen kratičký záblesk, jen nepatrný chvilkový kontakt. Tři lidé, kteří se nikdy neměli potkat. Zvláště ne tady, tři sta metrů hluboko v polích. V mrazu. Jedenadvacátého prosince brzy ráno.

 

            Muž s batohem šel dál svou vlastní cestou. Sestoupil do úžlabiny, za polovnickou kazatelnou se dal doleva kolem starého vykáceného větrolamu a pak zase nahoru směrem k hájku. Na kraji lesa natrhal suchou trávu a nalámal proschlé podrosty mladých smrčků. O hodinu později, už hřejíc se u ohně, usrkával z plecháče horké kafe. Jediným společníkem mu byl odvážně poskakující malý kulatý ptáček s rezavě červenou náprsenkou, kterého občasně krmil drobky chleba. Rozhlížel se po krajině. Jeho pohled utkvěl na protějším kopci, kde ještě pořád nehnutě stálo zaparkované auto, které cestou míjel. Ten obraz mu nešel z hlavy. Pořád na něj musel myslet. Co vlastně viděl v tom voze? Jediná vteřina, kdy po nich šlehl koutkem oka a oni dělali vše pro to, aby se jejich pohledy nestřetly. Spalující napětí a bolestná grimasa ve tváři té jistě ještě ne ani tak dávno krásné ženy. Nesourodý elixír sounáležitosti, očekávání, výčitek, nenávisti a smutku. Byli to manželé? Těžko, ti nepotřebují být se svými problémy skryti v polích. Kolegové ze zaměstnání? Snad, ale proč sedí tak dlouho zavření v autě? proudily muži dál hlavou otázky.

 

            Dal se do práce. Z lesa tahal suché stromky a klestí zbylé po těžbě, všechno dohromady pak společně házel na oheň. Léta neudržovaný hustý les chtěl prosvětlit, vyčistit jej od mrtvého dřeva. Žasl nad zelení jehličnanů, která v šedivé zimní přírodě o to více vynikala a rozsvěcovala krajinu. Obnažoval kmeny statných smrků a borovic od hustého porostu. Zároveň si však moc dobře uvědomoval, jak je ta práce zbytečná. Tady, daleko od civilizace, si jí stejně nikdo nevšimne, nikdo ji neocení. Nikdo nebude žasnout nad vyčištěným kusem panenské země mezi poli, přes kilometr vzdáleným od nejbližší cesty. Věděl to, ale měl to tady rád. Byl tu šťastný. Možná je v pořádku, dělat něco jen tak sám pro sebe, napadlo ho. Chlad a vítr ve tváři, není to nakonec ta jediná, dostačující pravda?

            S dětinskou láskou opečovával mladé jedle, které tu loni a předloni vysázel. Dnes se mu však ve chvílích odpočinku – netušil proč zrovna dnes – drala do hlavy pořád jedna a tatáž otázka. Neutíkám od něčeho, když trávím čas nejradši sám tady v lese? Co když se tu schovávám sám před sebou? Co když má ta zbytečná práce jen zaměstnat moji mysl? Vždyť bude trvat dvacet let, než ty jedle vyrostou a člověk z nich bude moct mít jakous takous radost. Nebyl bych mnohem raději někde jinde, v objetí s vášnivou hříšnou holkou? zalekl se náhle množství nezvaných otázek, na něž v těch okamžicích nenacházel odpovědi. Rychle však takové úvahy zapudil a vrhl se zase zpátky do práce. Ta mu dodávala vždy alespoň na pár hodin klid. Ale tu otázku ne a ne zapudit. Zůstala s ním, nikam neodcházela a tichým šepotem mu neustále ševelila v uších.

 

            „Co to bylo za chlapa? Nemohl si nás všimnout?“ přerušila tísnivé ticho v autě žena na spolujezdcově sedadle.

            „Tak viděl nás určitě, ale neznám ho. Vypadal trochu jako bezdomovec,“ odvětil muž za volantem.

            „Spíš jako nějaký asketa. Teď si tam vzadu dělá oheň. Chtěl bys jednou takhle dopadnout?“

            „Jak to myslíš?“

            „No tak, že už je s tím chlapem asi amen, když takto utíká od lidí. Vždyť viděls, jak vypadal. Ošuntělý kabát, bagančata, k tomu ta směšná čepice. Zarostlý, neupravený, přitom mu nejspíš nebylo ani čtyřicet,“ vypočítávala žena.

            „Asi máš pravdu, chlap by neměl rezignovat na život,“ přitakal jí pokorně řidič. Hluboko vevnitř však tomu člověku tiše záviděl. Jak rád by teď vystoupil z auta a svobodně se rozběhl do polí. Pryč odsud, kamkoli, jen aby už to měl rychle za sebou. Ba co víc, aby se nic z toho nikdy nestalo a on mohl žít jako předtím svým poklidným a nudným, stereotypním životem. Zakřičet stop, vyhodit záchrannou kotvu, skončit ten chaos a najít zase trochu klidu.

            Zkoumavě si prohlížel její ztrápený obličej, měl ho za celý ten čas už důkladně nastudovaný. Až moc dobře vnímal, jak se mění, jak z ní vyprchává ta živočišná energie a bezbřehá živelnost. Nejvíc ho skličovalo vědomí, že to vše má na svědomí on. Že ji zabíjí. Tu dívku, která snila o Nepálu. Dívku, jejíž duše přes den voněla dobrotou a po půlnoci explodovala v záchvatech šílenství. Holku, co milovala svět a meruňkovou zmrzlinu. Není v té holce Bůh? ptával se kolikrát sám sebe. Jenže teď ať se snažil sebevíc, už v ní Boha neviděl. Už se neptal. Poprvé ve svém životě nevěděl, co si počít.

 

            „Co tady vlastně děláme?“ zareagovala na další jeho dlouhé mlčení dívka.

            „Cože?“ 

            „Podívej, co z nás zbylo. Abychom si neřekli pravdu, tak spolu radši nemluvíme. Nedokážeme se sami sobě podívat do očí, klopíme zrak už i před nějakým místním šramanou,“ nedopověděla větu a do očí se jí při vzpomínce na ranní zážitek vedraly slzy. Ten jeden jediný pobudův vyčítavý pohled se jí zabodl do srdce.

            Když zvedla hlavu z dlaní, dlouze se na něj zadívala uslzeným pohledem. Neměla už co ztratit, ocitla se na pokraji svých sil. Bolest byla všudypřítomná, visela ve vzduchu. Nebyla si už jistá, jestli ještě pořád věří, že její vysněný svět existuje. Kdo je vlastně ten chlap, co tu jen tak nečinně sedí vedle mě? Proč konečně neřekne to, co chci slyšet? A kdo byl ráno ten muž se sekyrou a batohem, že jsem se mu styděla pohlédnout do očí? Co jsem provedla, že se musím stydět a schovávat? Hlava jí znovu bezvládně klesla do dlaní.

 

            Dnes muž zanechal práce dřív. Pospíchal na podvečerní slavnost slunovratu. Stejně mu tentokrát nepřinášela tolik radosti jako jindy. Neuměl si vysvětlit proč. Bez nálady, jako tělo bez duše se sklesle šoural cestou k domovu. V šeru v dálce za ním dohasínal rudě planoucí oheň. Co se s ním stalo? Ještě ráno se cítil vyrovnaný a možná by řekl, že v rámci možností snad i šťastný. Teď v něm však hlodaly pochybnosti. Když se blížil k místu, kde ráno potkal automobil s těmi dvěma podivnými lidmi, zase jako by ho něco uvnitř sevřelo.

            V polích začínalo sněžit. Vzduchem poletovaly první sněhové vločky. Po nejkratším dni v roce přicházela nejdelší noc.


27 názorů

Lakrov
24. 01. 2022
Dát tip

 Čiší z toho taková zvláštní skepse, až si skoro říkám, že bych něco takového (v mém současném myšlenkovém rozpoležení) neměl číst, ale na druhou stranu jsem nucen přiznat, že byl-li to (ta skepse) autorův záměr, pak se mu to vydařilo. Uvidím po odhlédnutí k názvu (který spolu se jménem autora) v době čtení ještě neznám. Velmi působivý text. Tip a Výběr.


Klidně by to mohl být i úryvek románu... poutavě to píšeš. V.


Kytiii
20. 01. 2022
Dát tip Gora

Pro mě rozporuplná povídka. Klišé výrazy bych snad i omluvila, ale vlastně jsem nepochopila, proč jsi rozehrál ta dvě dramata, aniž bys alespoň jedno vysvětlil...

Mě by se sice asi taky hodiny a hodiny bolestně sedělo v autě (bolí zadek, plný měchýř a střeva, hladový žaludek, zkřehlé ruce i nohy), ale proč tak dobrovolně šíleně trpí, to mi hlava nebere... 

A borec z lesa... to je úplně mimo. Utíká sám před sebou, nebo představou vzrušující partnerky? Měl jim to trápení tou sekerou hluboce utnout a pak by měl co uklízet a vařit na ohni...

Pro mě trochu zašlapaný potenciál... 


kvaj
14. 01. 2022
Dát tip

Jistě si každý může psát, co chce. Na mě jako na čtenáře ale působí divně, když si jde někdo udělat ohníček a spálí na to několik stromů a prosvětlí půlku lesa.


Stargazer
14. 01. 2022
Dát tip

Kvaji, díky za podněty a upozornění na možná kliše. Pokusím se je zredukovat. 

Nejsem si jistý, jestli je v povídce třeba řešit tak dopodrobna technické věci. Konkrétně zítra budu dělat dřevo a v přírodě veliký oheň - nemyslím si, že na mě přijednou hasiči... V tvorbě je vše dovoleno. 


Stargazer
13. 01. 2022
Dát tip

Janino, díky za podnětné připomínky. Budu nad nimi uvažovat...


kvaj
12. 01. 2022
Dát tip

První část, kterou vyprávíš z pohledu chlapa se sekerou, je napsaná dost archaickým stylem s řadou formulací a obratů, které jsou dnes už klišé. Část vyprávěná z pozice oněch dvou v autě je už v jiném stylu. Potíž je v tom, že je vypravěč stejný, neboť je příběh napsaný er- formou. Jinak se mi docela líbí obrazy, které jsi v povídce namaloval, i atmosféra příběhu. Nesedí mi ale filosofování postav, o kterých jako autor neřekneš téměř nic, co jsou zač a proč dělají to, co líčíš. Kdybys zůstal v rovnině obrazů bez filosofování, bylo by příběh podle mého působivější i věrohodnější.

Dvě technické připomínky.

Popis činnosti chlápka se sekerou napřed působí tak, že si jde jednorázově udělat oheň k lesu, protože chce být z nějakého důvodu sám na relativně opuštěném místě, a pak najednou začne prosvětlovat léta neudržovaný hustý les? A to si tam nešel dělat ohýnek, ale jakousi vatru, že potřeboval celé stromy? Pokud ano, brzy by přilákal pozornost například lesníků, nebo policie, hasišů apod., kteří by ho hnali, a ještě by dostal flastr.

Pokud muž a žena seděli takovou dobu v nenastarovaném autě, takže by si nemohli topit, byla by jim celkem záhy dost velké chladno, jestliže se nacházeli ve zkřehlé zimní krajině.

Přesto však za obrazy a atmosféru povídky tip.

 


Janina6
10. 01. 2022
Dát tip Gora

Přečetla jsem se zájmem a myslím, že styl vyprávění je poměrně zdařilý (až na jakousi zálibu v obecně známých slovních spojeních). Líbila se mi i snaha o hluboký psychologický vhled, do toho se každý autor neodváží pustit. Dlouhé úvahy, co jsou zač ti dva v autě, mě vlastně dost bavily, trochu mi to připomnělo Hemingwayovu povídku „Kopce jako bílí sloni“, kde také mezi mužem a ženou probíhá skryté drama a nikdo neřekne přímo, o co konkrétně jde. Co mě ale zarazilo a čemu jsem „neuvěřila“, bylo to, jak ti dva začali reagovat na přítomnost muže – pozorovatele. Myslím, že kdyby opravdu tak hluboce prožívali to svoje drama, vůbec by si ho nevšímali.

Příklady použitých klišé: Mířil vstříc novému dni. Pohled se jí zabodl do srdce jako jedovatý šíp. Tak blízko, a přitom tak daleko od sebe. Jako tělo bez duše.

Nakonec poznámka k jednomu místu v textu, které se mi hůř četlo: „Skrze ostré paprsky ranního slunce, stojícího nízko nad obzorem, spatřil na horizontu před sebou zářící kouli, jež mu odlesky slunečního světla vracela do očí s dvojnásobnou intenzitou.“ Nic proti podrobným popisům, ale tohle je prostě překombinované. Nízko nad obzorem je slunce, svítí mu ostře do očí a on přesto ještě vidí (taky na obzoru) další zářící kouli? Nevěřím. A těch obzorů a odlesků je na jedno souvětí příliš mnoho…


K3
28. 12. 2021
Dát tip

Mně se to celé dost nezdá. Zarazil mě už ten prolog. Proč se na začátku povídky opakuje? Námět snad není špatný. Spíš mi vadí některé věty. Třeba hned druhá věta - souvětí, je až klišé, stačilo by bohatě, Cestou mezi poli. To ostatní je přece již obsažené v první větě. Podobných výrazů je tam hodně: sněhová peřina, stříbřitý závoj jinovatky; s těmi srnami-propichovaly, stádo. Nebo první souvětí za mezerou, zase to slunce... Nebo tahal suché stromy a klestí je divné...


Díky.


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

Ano. Jistě...


Můžeme nominovat povídku do prosincové soutěže PM?


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

...a třeba to ani není o rozchodu.


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip Gora

Díky moc, Bixley. Přiznám se, že prvotním záměrem byl právě důraz na nejednoznačnost příběhu (což se do jisté míry podařilo). Proto ten nejasný konec...

Vzdávám se, kurzívu dám pryč :-)


bixley
28. 12. 2021
Dát tip

Zaujal mě námět jednoho člověka a dvojice, kteří řeší problém své další existence a smyslu vlastního života. Kradmé vzájemné setkání je přinutí k dalšímu přemýšlení. Uvítala bych, kdyby to vyústilo, do něčeho jasnějšího. Kurzívu jsem nepochopila, možná měl být kurzívou celý odstavec tákající se té dvojice v autě?


Gora
28. 12. 2021
Dát tip

Dík. No, bolest by stačilo jen naznačit, podle mne v tom odstavci převažuje. Rozchody nejsou nikdy nic radostného, čtenář by pochopil i tak...


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

Dávám přímou řeč do kurzívy - snad pro odlišení a zdůraznění - možná zbytečně. Nenapadlo mě, že to může působit rušivě.

Ta věta o vesmíru... Nemá filozofovat. Záměrem bylo vyjádřit něco jako "ztrátu iluzí" naivního mládí.

Tak možná i ona půjde pryč :-)


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

Ptakopysku, díky. :-)


Gora
28. 12. 2021
Dát tip

Text vypadá lépe, ale stejně - proč je přímá řeč v kurzívě?

A větu o vesmíru dál nechápu, protože situace dvojice v autě je spíš jen naznačena a "vesmírná síla, která se má spojit atd."mi tam stále nesedí. Podle mě nadbytečné filozofování. Někdy je méně více.


Ptakopysk
28. 12. 2021
Dát tip

čte se to dobře


Jamardi
28. 12. 2021
Dát tip

No, snad se mně podaří něco napsat, nebudu prozrazovat.


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

Super. A o co v té knize jde?


Jamardi
28. 12. 2021
Dát tip

Možná má auto pro lidi i jiný význam než dopravní a já ho nechápu. Tímto jsi mě inspiroval k převyprávění jedné knihy, jejíž název i autora jsem zapomněla.


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

Goro, věty, které zmiňuješ, jsem do povídky opravdu doplnil až následně. Možná proto můžou působit nesourodě. Ještě si promyslím si, zda je nedat zase pryč. Díky za Tvůj vhled.


Stargazer
28. 12. 2021
Dát tip

Jamardi, dá se hodiny mlčky sedět i bez šoku. Díky za zastavení.


Gora
27. 12. 2021
Dát tip

Solidní povídka, Starganzere.

Dobře vykreslená situace, jak i náhodnými setkáními nebo jen chvilkovým vhledem cizí situace můžeme ovlivnit - znejistit své, zdánlivě sebejisté, pevné rozpoložení... 

Trochu navíc  a nelogické mi připadá dívčino "filosofování" ke konci povídky...

Přestala si být jistá, jestli ještě pořád věří v sílu všemocného vesmíru, který se jednou má spojit, aby splnil její přání. Kdo je vlastně ten chlap, co tu nečinně sedí vedle mě? Má vše a zároveň nic. Já nemám nic a zároveň všechno… ve svobodě… v pravdě. 

Tady bych dodala, pokud už tam musí být těl, tak těl stromů, aby z toho nebyla krimi:-) - vyčistit jej od mrtvých těl

Škoda, že písmo není jedné velikosti. Také bych ještě koukla na občasné přechodníky, např. O hodinu později už hřejíc se ...


Jamardi
27. 12. 2021
Dát tip

Mně se nezdá pravděpodobné, že by dva seděli v zimě v autě tak dlouho jen tak (neměli poruchu, na nikoho nečekali). Jeden, který by byl v šoku asi ano, ale u dvou se mi to nezdá.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru