Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední soud

28. 12. 2021
7
7
284

Dnešek je opravdu nesnesitelně dlouhý.

Znám chvíle, kdy se i pouhé vteřiny dokážou jakoby táhnout jako žvýkačka. Kdy vteřina trvá hodinu a hodina rok. Ve škole může být zábavná hodina za minutu pryč a nudná může trvat měsíc.

Tak na tom teď jsme. Čekáme.

Nesnesitelné betonové zdi nás jakoby obklopují a zamykají. Mně se zdá, jako by se na mě mračily. Tady v podzemí. Tatínek to tak chtěl.

Kde teď je, nevím.

Maminka strašně často a strašně dlouho pláče. Tatínek se už neobjevil po dobu, kterou bych odhadl aspoň na půl dne, ale v porovnání s časem, který jsme tu za dnešek strávili, to může být sotva pár minut. Moc toho ještě o času nevím.

U zdí jsou police se spoustou plechovek. Díky Bohu za ně. Díky Bohu, že tatínek myslí na všechno. Díky Bohu, že je jich tu dost minimálně na tři roky. To není můj odhad, já odhad nemám. Říkala to maminka.

Zásoby vody v sudech v rohu by nám vystačily i na pět roků. To není můj odhad, já odhad nemám. Říkala to maminka.

Dva z těch velikých barelů už jsme vypili. Spoustu z toho jídla už jsme snědli.

Máme tady pět matrací na zemi, máme tady i maličkatou místnost s umyvadlem a záchodem. Moc nefunguje, ale máme prý být rádi, že aspoň něco máme. Máme tady to jídlo a tu vodu. Máme tady sebe.

Mám tu maminku, staršího bráchu a malou sestru. Tatínek pořád chodí ven, asi tak každé dvě minuty, prý se podívat, jak to tam vypadá. Nechce tam být moc dlouho, je to tam hrozně nebezpečné. Vrací se vždycky po pár minutách, ale mně to připadá jako celé dny. Vždycky divně páchne, trošku jako moje bunda, když ještě před některými léty kouřil v bytě, a trošku jako ty lahve, ze kterých maminka občas po večerech trochu upíjela, když jsme ještě bydleli doma. Většinou jde pak rovnou spát, asi je to venku hrozně únavné.

Teď se maminka zvedá z matrace. Nic neříká, ale myslím, že ji už strašně pálí tváře. Každých několik minut pláče a každých několik minut jde spát. Všichni jdeme. Dnešek ubíhá skutečně zvláštně. Naspali jsme toho už hromadu moc, stejně tolik jsme toho snědli, stejně tolik jsme toho vypili. Kdybych měl počítat podle pouhého toho, jsme tu už spoustu týdnů, ale tatínek říká, že je to normální. Že je to jen tím, že tu není nic jiného na práci, tak hodně spíme a jíme. Jsme prý unavení z nudy, to říká tatínek.

Naposledy mi přinesl blok a moje pastelky, sestře obrázkové knížky a plyšového koníka. Bráchovi donesl komiksy s jeho oblíbenými superhrdiny, kteří mě nezajímají. Prý začnou, až budu starší.

Mamince táta přinesl nějakou knihu, kterou několikrát odložila s tím, že se jí vůbec nelíbí, ale nakonec ji stejně za pár minut dočetla. Teď mi povídá o vesmíru, protože už mám celý blok pokreslený. Povídá mi o tom, jak funguje čas, povídá mi, co cítí lidská duše. Povídá mi cokoliv, co jí přijde na mysl, a prokládá výklad doušky vody. Nahoře by se napila jednou za dvě hodiny, tady je to asi každou minutu.

A potom pláče. Říká, že to nic není a že budeme v pořádku. Říká něco o radijaci, ale nevím, co to znamená. Říká něco o válce, ale nechápu, kdo by teď měl proč válčit, když jsme nikomu nic neudělali.

Možná, že kdybychom se ve škole jakoby stihli dostat k nějakému takovému tématu, chápal bych to líp. Ale ve druhé třídě jsme nic takovéhoto ještě nebrali.

Přemýšlím, jak se v poslední den brání moji spolužáci. Chtěl bych vyběhnout ven a donést něco z našich zásob aspoň Martínkovi, co bydlí přes ulici. Jde přece jenom o jeden den a my tu toho máme na spoustu roků.

Martínek je můj nejlepší kamarád. Má takové modré svítivé oči – je z nich cítit jeho duše, jestli jsem správně pochopil, co říkala maminka. Už mi hrozně chybí, i když jsme se viděli ještě včera. O dnešku jsme spolu nemluvili. S ním, ani s nikým jiným. Mluvil o tom jen tatínek.

Chtěl bych Martínkovi povídat o svých obavách, o čase a o své duši. On by na to stejně řekl jenom „Koupíme si nanuk,“ ale potřeboval jsem mu to říct.

Vlastně je to můj jediný kamarád. Je na mě moc hodný a poslouchá mě. Je taky asi dost bohatý, protože občas koupí nanuk i mně.

Ty dveře na stropě se konečně otevřely. Vidím kousek tmy venku a tatínkovy boty, jak slézají po žebříku. Trošku mě to mate, protože když jakoby před několika minutami odcházel, venku to vypadalo jako když teprve ráno vychází slunce. Musel to asi být západ. Vždycky, když tatínek odchází nebo přichází, vidím jen kousíček venkovního nebe, ale pokaždé vypadá jako úplně jiný odstavec dne.

Asi se mi to jenom zdá, tady dole prý probíhá jinak úplně všechno…

Maminka si rychle osušila slzy a teď objímá sestřičku a snaží se utišit i její pláč. Tatínek by ho prý neviděl rád a musíme pro něj být silní. Jeho duše to prý vnímá a máme mu projevovat nejvyšší a bezpodmínečnou lásku.

Tatínek rychle zavřel ty dveře nahoře a slezl po žebříku. Zase z něj jdou ty smrady. Cítím to až zde, v koutě úplně na jiné straně od žebříku, i když je náš kryt hrozně veliký.

Sestra si utíká sednout na svou matraci.

Tatínek vypadá, že by se rád smál, ale taky trochu jako když s ostatníma zlobíme. Má teď podle mě v duši smích a facky.

Maminka vypadá, že má v duši ohromný strach, ale asi se mi to jako zdá, protože je to přece jen tatínek.

Chvíli nikdo nic neříká.

„Co tu tak mlčíte,“ říká najednou tatínek, možná trochu moc nahlas a tak jakoby pomalu, vlastně jako vždycky, když se vrací z venku.

„Učila jsem děti meditovat,“ vyhrkne najednou maminka, takovým divným hlasem, jako když mě pan učitel zkouší u tabule a já se strašně bojím, že ze sebe nic nedostanu.

Tatínek se zasmál. Strašně nahlas, až se to tu rozléhalo jako v obýváku našeho bytu, když jsme se před dvěma roky stěhovali a už tam nebyl žádný nábytek a všechno tam najednou bylo jakoby mnohem víc slyšet.

„Jak se má náš Simeonek?“ křičí přes celou místnost, zatímco klopýtá ke mně, trošku divně nakloněný, jako by se půlka jeho duše chystala jít spát. Opírá se rukou o zeď nad mou matrací, druhou rukou mi cuchá vlasy.

„Dobře,“ říkám, neboť již vím, že jiná odpověď se nesmí.

„Co malá Theodorka,“ kvílí vysokým hlasem, když se odkloní k sestřičce u zdi napravo ode mě.

Thea se jen dívá. Dalo by se to popsat jako úsměv; její obličej ho podle mě dělá, ale její duše podle mě říká něco jiného. Potom se podle mě zasměje jako špatná herečka.

Tatínek se zastaví u její matrace a zírá na ni. „Nemáš se tu dobře?“ Tváří se jakoby vážně a trochu uraženě. Vždycky, když se vrátí z venku, má k tomuhle sklony. Myslím, že to bude tou radijací, co o ní maminka mluvila. Určitě je to venku opravdu nebezpečné.

Na bráchu se tatínek neptá, poskočí si trochu ke své matraci, takovým divným pohybem, jako by jeho nohy myslely o něco rychleji než on. Klekne si na ni, sundá si bundu a hodí ji na zem. Naň po chvíli zápasu hodí i boty a kalhoty. Lehne si na matraci.

Všichni se na něj jen mlčíce koukáme a mlčíme. Za malou chviličku, asi za vteřinu, zamumlá „to přežijete,“ a začne jakoby hlasitě chrápat.

Theodorka už zase brečí, ale potichu. Tiskne k sobě plyšového koníka, který podle mě smrdí jako tatínek, a tahá ho za hřívu.

Občas se mi zdá, že Theodorka brečí mnohem víc, než by mi bývalo přišlo přiměřené, ale maminka říká, že je to tím, že je to holčička a ještě k tomu jakoby úplně malá.

Taky se mi občas zdá, že ji tatínek nemá rád, ale maminka říká, že je to nonsenzus. Že ji přece samozřejmě rádi mají, když je to jejich dcera. Že je to jejich malý Boží Dar, což prý taky znamená její jméno.

Moje jméno prý znamená něco jako o naslouchání, ale nevím, jestli ke mně patří. Maminka mi o tom kdysi vyprávěla nějaký příběh, ale moc jsem ho neposlouchal.

Některé děti ve škole říkají, že máme všichni tři pěkně pitomá jména, ale však mně to tak nepřipadá. Jsem na ně zvyklý.

Koukám tatínkovi na záda, co se hýbou v rytmu jeho dechu.

Maminka sedí na své matraci, opřená o zeď, objímá si rukama kolena a schovává si obličej. Asi zase brečí, nebo se možná pokouší meditovat.

Pak hlavu zvedne a podívá se na tatínka pohledem, který jsem u ní nikdy neviděl. Viděl jsem tenhle pohled jen v takovém filmu, kde tam jednu paní někdo hrozně dlouho bil a jí potom došla trpělivost a takhle nějak hleděla na něj.

Maminka se tak na tatínka dívá spoustu vteřin. Pak se najednou netváří vůbec nijak. Jako by se jí najednou vypnula duše, nebo něco takového.

Pomalu se zvedne na nohy a dál se na tatínka dívá. Potom si vezme polštář a přijde k němu. Ohlédne se po mně, po Theodorce i po Blažejovi, jakoby nervózně se usměje a lehne si zezadu k tatínkovi. Přikryje se s ním jednou dekou a zezadu ho obejme kolem těch dýchajících zad.

Polštář si nedá pod hlavu jako normálně, ale dá ho tatínkovi před hlavu.

„Spěte, děti,“ zašeptá.

 

Za pár minut se zase probudím, ale neotevírám oči. Nechci se dívat kolem sebe a nějak taky nechci, aby ostatní věděli, že jsem vzhůru. Otočím se čelem ke zdi a finguji, že ještě spím.

Nechci si povídat o vesmíru ani o duši, ani o Posledním soudu, na který tu celý den čekáme a který už tolik nekonečných minut pořád nepřichází.

Jen tak pro sebe si hádám, kdo z nás půjde do nebe. Já loni v létě vzal Martínkovi vláček a zapřel jsem to. Taky občas opisuju. Když se kluci smějí Tomášovi, co je tlustý, má staré oblečení a vždycky je od něčeho špinavý, tak se ho vůbec nezastanu. Občas se trochu i přidám.

Asi půjdu do pekla.

Předstírám, že trochu chrápu, abych přehlučil sám sebe a nikdo si nevšiml, že brečím.

Maminka si ke mně lehla, šeptá mi, ať jsem ticho, a hladí mě po hlavě. Maminka půjde určitě do nebe. Nikdy neudělala nic zlého a na všechny je hrozně moc hodná. Modlí se za kohokoliv, kdo jí přijde do cesty a pořád se někde chodí ptát, jestli nepotřebují pomoci se životem.

Maminka ví o životě úplně všechno. Maminka se chce podělit a chce, aby byli všichni šťastní a taky přišli úplně do nebe. Maminka půjde do nebe určitě.

 

Tatínek taky chce, aby byli všichni šťastní. Tatínek za námi přišel se zprávou o Posledním soudu. Tatínek nás pomohl ukrýt do této místnosti, kterou pro tuhle příležitost budoval spoustu let. Tatínek sem předtím strašně dlouho nosil zásoby, až sem nanosil tady toto všechno zde, co nám prý bude stačit i na spoustu let. Tatínek půjde určitě do nebe.

Maminka mě hladí dál a já brečím ještě víc, protože chci být s ní v nebi, ale půjdu místo toho do pekla.

Pak se zvedne do sedu.

„Simeone?“ řekne. Pořád ležím čelem ke zdi.

„Theodoro?“ Chvilku mlčí.

„Blažeji?“

Dál je ticho, určitě se aspoň celou jednu vteřinu nic neozve.

„Jdeme ven,“ říká maminka rozhodně. Ohlížím se na ni, nějak jakoby zcela nevěřím, že tohle slovo vskutku řekla. Opírám se teď o lokty a dívám se po bráchovi se sestrou. Vypadají být stejně zmatení jako já. Nikdo z nás nic neříká.

„Pojďte, děti,“ usmívá se teď maminka, „jdeme ven,“ opakuje.

Všichni si vyměňujeme nechápavé pohledy.

Pomalu se stavím na nohy, jako bych si nebyl jistý, jestli to mám povolené. Spíš je to jen tím, že teď vlastně vůbec nechápu, co se děje a co mám dělat. „Kam ven,“ ptám se, „vždyť venku je-“

„Nic tam není!“ vykřikne najednou maminka, jako bych ji onohou otázkou poranil. Zavře oči, zhluboka se nadechne a vydechne. Znovu otevře oči. „Pojďte, děti,“ usmívá se nadáleji maminka, „jdeme ven,“ opakuje.

Přechází k žebříku, co vede k těm dveřím ve stropě. Všichni se váhavě nashromáždíme kolem ní.

„Tatínek nejde?“ Ptá se Blažej.

Všichni tři jdeme za ní na žebřík.

Maminka se rychle a tiše a nervózně zasměje. „Tatínek ještě spí,“ říká a leze nahoru. „Nebudeme ho budit.“

 

Venku svítí sluníčko. Úplně stejně, jako když jsme odcházeli do krytu. Vypadá to, že je ráno.  Asi jsme tam skutečně byli i přes noc, ale milosrdný Bůh nás ušetřil, jak slibovala maminka. Jsem strašně zmatený, protože tu všechno vypadá skoro úplně jako když jsme odcházeli. Hrozně mě štve, že nám tatínek zakázal všechno elektrické, takže jsme celou dobu byli bez hodin a já teď tedy vůbec nevím, co je.

Přes ulici vidím Martínka. Vypadá, že akorát odchází do školy. To je divné, protože včera přece byl pátek. Odchází s Fandou a mě udivuje, že Fanda není v pekle, protože byl vždycky na Tomáše nejzlejší a mně už dvakrát pokradl svačinu.

Vůbec nic nechápu a chci se zeptat maminky, ale vlastně nevím, na co bych se přesně ptal.

„Mami,“ říká teď Theodorka, „kde je ta radijace?“

Otáčím se k nim, protože mě taky napadá, že nevím, jak ta radijace jakoby vypadá. A maminka se jen směje. Maminka se směje a tečou jí slzy. Maminka se směje smíchem, který jsem u ní nikdy neslyšel. Slyšel jsem tenhle smích jen v tamtom filmu, když tam ta paní na konci stála s červenýma rukama.

A pak se začne smát ještě víc nahlas. A ještě víc nahlas. A tečou jí slzy. „Není nikde,“ řekne maminka trochu moc nahlas. „Nikde…“ řekne ještě víc nahlas a vyráží od krytu k chodníku. „Nikde!“

Teď už křičí.

A běží a směje se.

A sukně jí plácá do kotníků.

Maminka utíká za roh, kde zmizí z dohledu.

„NIKDE!“


7 názorů

annnie
13. 01. 2022
Dát tip

Velmi dobré! Tip a.


Silene
03. 01. 2022
Dát tip

(První čtení: první dojem. 

Druhé čtení: výsledný čtenářský názor.) 


Ahoj, moc děkuju za kritiku, vážím si! :) Slovo jakoby i všechny ostatní podobné nesmysly jsou samozřejmě schválně - snažila jsem se to i trochu přehnat, aby to bylo jasnější.

Jak sis všimla v souvislosti se zbytkem, hlavní hrdina je dítětem fanatických pošahanců, takže mluví trochu jako dítě, jak se naučil ve škole, a trochu jako oni. :)


Silene
31. 12. 2021
Dát tip

Z mého pohledu dost dobře udělaná věc. Baví mě, kterak si z mého čtenáře jazyková výstavba díla doslova utahuje, proměnlivost záseků v brebentění vyprávějící postavy. Směska bezprostřední dětskosti (?) s přejímanou dikcí kazatelských frází. 

  • Odstavec dne

  • Všichni se na něj jen mlčíce koukáme a mlčíme.

  • onohou

 

Kde si nejsem sebou jistá, je pasáž o červených rukou. Jestli ji fakt potřebuji. Lepší řešení oné možná až horentní sdělnosti však zároveň nenabízím.

 

Přidružená asociace:

Jiří Weinberger: Žije dítě zakřiknuté

(ad Povídá pondělí úterku, Argo 1995, ISBN: 80-85794-78-0)

Tu jsem vyštrachala, viz str. 25. Dvě sloky jsou v odkazu duplicitně a nadbytečně slité s textem básně Na katastru obce Zdice, leč tu se též hodí sjet. Viz noticka níže.

Tenká lajna dystopických a suše reálných eskapád a stavů. Z čehož mi důvodně straší. 


Silene
31. 12. 2021
Dát tip

tech. Nesvedu z jediného textu, který jsem přečetla, rozpoznat, zda je zde přítomný výskyt slůvka jakoby účelovým stylistickým prostředkem, anebo úkazem prevíta plevelného typu.   


Děkuji velice! :) A já bych chtěla taky vědět proč!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru