Odvážnému štěstí přeje?

Říká se, že odvážnému štěstí přeje, ale je na tomto šprochu skutečně pravdy trochu? Otázka, která stojí za namáhání buněk mých mozkových. Pokusím se dostat k jádru této věci, tak to má vypadat přeci.

Tedy k té odvaze, co to vlastně je a mohu ji sehnat povalující se jen tak někde na podlaze? Je to rozhodně něco, co šlechtí člověka a tato pravda k nám nemusela přijít ani zdaleka. Stačí podívat se do naší historie, jak Jan Hus odvážně kázal, to se každému žáku do paměti vryje. Stát si za svým chce prostě koule, zvládla to však i Milada Horáková, a to žádné neměla. Ta uměla volit slova a vystupovat se nestyděla. Stejně to měl i Václav Havel, ačkoliv byl režimem svobody zbaven, stále odmítal jít s davem.

Taky bych to umět chtěla. Postavit se do čela, promluvit, když bylo by třeba. Obětovat se za správnou věc, nenechat se pouze vléct. Ne každý se narodí s tímto darem. Tito lidé, včetně mě, často bývají nazýváni sraby. Moje bojácnost spočívá především v neozvání se, když vyučující položí otázku v hodině. To si vždy jen zamumlám odpověď pro sebe a když slyším tu správnou, říkám si, že jsem udělala dobře, když jsem mlčela. Jiným situacím, kdy měla bych dokázat svou statečnost, se raději vyhýbám úplně. Možná jsem srab profesionál, ale aspoň mě to nedostalo za mříže.

A jak je to se štěstím hrdinů? Z výše zmíněných byl jeden upálen, druhá oběšena, třetí stal se prezidentem. Z této rovnice vychází mi, to není žádná věda, že štěstí odvážnému nepřeje. Tolik lidí už zemřelo na odvahu, tolik lidí mělo naděje.