Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Taneční kroky část 1/2
datum / id03.01.2022 / 527584Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno19x
počet tipů0
v oblíbených0x
Taneční kroky část 1/2

Taneční kroky

„Strýčku potřebuju tvoji pomoc. Víš, že to bez tebe nezvládnu.“ Trvalo to něco přes hodinu škemrání, než mi dovolil najmout si nejlepšího instruktora. „Tvůj táta mě zabije, jestli na to příjde! Pojď za mnou.“ Za dveřmi jsem se ocitla v kouzelném snu. Tanečnice a tanečníci  seřazeni v párech vytáčeli parket a já oněměle zírala na tu nádheru. Hrozně se mi líbili nabírané sukně a krajky. Volánky a mašle vlající s pohyby tanečníků. Všechno to byli krásné a hubené dvojice. Odraz v zrcadle se zavlnil, když se v něm odrazil můj obraz. Byla jsem pravý opak. Moc kulatá a nešikovná, abych někdy zvládla létat ve střevíčkách a skoro se nedotýkat země. Tanečníci ustali s posledním tónem na gramofonové desce. Jejich zrak se zastavil na mě a s posměšky si brali věci a odcházeli. Několik jich do mě naschvál vrazilo. Mnula jsem si naražené rameno, když se ozval strýček. „Karle. Postarej se tady o slečnu. Potřebuje naučit jeden tanec, když to zvládneš dostaneš dvojnásobek za její lekce.“

Přesně takhle to začalo a stejně rychle skončilo. Vystřídala jsem několik instruktorů tance, ale každý to rovnou vzdal. Někdo po dni a jiný po pár hodinách. Čas se mi krátil. Nesmím promeškat ani jednu minutu. Strýček mi dovolil nacvičovat v zadní zkušebně základní kroky, než přemluví někoho ochotného mě učit kroky. Stejně zadním vchodem nikdo nechodil, aby viděl jak tu blbnu a padám při každé otočce.   

Zrovna držím koště jako partnera a stoupnu si do první pozice, když se okolo mě prosmýkl nějaký muž. Chytil mě za ruku a roztočil do kruhu. „Hodně štěstí v práci.“ Houknul a zmizel v hlavní kanceláři. To byla nádhera! Byl první, kdo dokázal, abych udělala otočku. Čekala jsem marně, až se bude vracel, ale nakonec mi došlo, že odešel předem. „Jak ti to jde?“ Strýček zvědavě nakouknul, když jsem končila. „Hrozně, ale budu se snažit dál. Ten muž, co u tebe dnes byl je instruktor?“ Zvědavost byla silnější. Balila jsem si věci a věděla, že skoro nestíhám. „Vloni skončil, ale stejně si najde chvilku, aby došel a nebo vypomohl pokud je někdo z kluků nemocný. Proč se ptáš? Nebo snad… mám pravdu? Vážně to chceš zkusit s ním?“ Zapnu zip u batohu a hodím ho na záda. „Jo! Zařiď to. Je mi jedno jak. Dám mu klidně i dvojnásobek, ale tu sázku nesmím prohrát.“

O co se ta holka mohla vsadit, že se tolik snaží? Bratra jsem se neptal a ona zarytě mlčí. Nikdy do ničeho nevložila tolik úsilí a snahy. Možná, že to nakonec Adam příjme, ale vidím v tom samé potíže. Vždycky se buď zamiloval do partnerky a nebo ona do něj. Při tanci je to výhoda, ale jen pokud jsou oba na stejné vlně. To byl důvod, proč toho nechal. Nechtěl být znovu zraněný a nebo využívaný. Byl to jeden z nejlepších, ale tanec byl jeho cenný koníček, kterého se pro své dobro vzdal. Šel jsem do kanceláře a poslal mu zprávu, že mám pro něj výhodnou nabídku. Shodou okolností se mi podařilo Danu natočit, když minule zkoušela s Deanem, než mu ruply nervy a vzal si dovolenou. Hm .. mám se stavit, až pojedu domů. Přesně to se mi hodí. Dáme si pivo a během toho Adama ukecám. Mnul jsem si ruce, jak snadné to bude.

 

Druhý den mě bolela hlava a vůbec nevím, jak jsem se dostal domů. Adam mě poslal do háje ještě, než se spustilo video. Jak to viděl vyprsknul smíchy. „To je ta uklízečka.!“ Na víc si za boha nemůžu vzpomenout. Dana byla zklamaná, když se to dozvěděla, ale stejně odkráčela jako královna nacvičovat s koštětem. Dávala do  toho opravdu celé srdce. Nakonec jsem si sedl k telefonu a zavolal bratrovi.

„Tušil jsem, že bude u tebe. Pokaždé zmizí a vrátí se večer sedřená. Nikdy by mě nenapadlo, jak na sobě začne pracovat.“ Nechal jsem ho vypovídat, abych se následně zeptal o co se vsadili.

„O co se vlastně snažíš? Chceš, aby zhubla nebo měla nějaký koníček?“ Chvíle ticha se prohlubovala a v telefonu slyším hluboké povzdechnutí.

 

„Víš jak moc chci vnoučata. Prostě se vdá a basta. Vždycky se proti mně bouří. Přitom jsem vybral skvělou partii. Ten kluk jí nadbíhá několik měsíců a ona se mu vyhýbá. Měla by být ráda, že mají o ni takový zájem. Původně se jich hlásilo hned několik, když se dozvěděli o zásnubách.“ Bratr se zbláznil!

„To nemůžeš myslet vážně? Měla by si vybrat sama, koho má ráda.“ To jsem neměl říkat. Začal řvát, až jsem musel dát sluchátko dál od ucha.

„Co ty o tom víš? Já chci, aby se stala zodpovědnou. Nikdy se jí nepovede naučit valčík a zatancovat ho na Nový rok. To se dřív naučí kočka kokrhat.“ Smál se a zavěsil.

Vedle nacvičovala Dana a zrovna se jí podařilo zakopnout a spadnout. Byla opravdu nešikovná, ale já věřím, že si svoji volbu několikrát promyslela. Chce být svobodná stejně jako já. Chápal jsem to. Vždycky za ní rozhodl bratr a nenechal nic náhodě. Naučit se valčík pro ní bude opravdu výzva a já ji k tomu dodám to co potřebuje!

 

Vytočím známé číslo a nabídnu něco, co nemůže odmítnout.

„Adame. Pokud jí budeš učit 14 dnů dám ti všechny staré desky i s gramofonem! Nesmíš se vzdát a učit jí, až do konce roku. Bereš?“ Svraštilo se mi čelo, když jsem pomyslel s čím se budu muset rozloučit a čekal na odpověď. „Beru.!“ Na víc se neptal a zavěsil. Zbytek je na tobě Dano.

 

Dana:

Další den nacvičuji a vím, že se nic nezlepšilo. Bolí mě kolena a trochu jsem si vymkla kotník, ale přes palčivou bolest pokračuju. Nemůžu to vzdát, abych byla svobodná. „Takhle se to nikdy nenaučíte.“ V rohu místnosti stál muž, který mě mohl zachránit. Opřeny o jeden ze sloupů pozoroval moje nemotorné kroky a máchání rukou. „Tady. Choďte.“ Hodil na zem několik vystřihnutých stop a já se je snažila přejít, aniž bych zavrávorala. „Konečně!“ Vypísknu, když zjistím, že je pryč. Za další hodinu zvládám okopírovat trasu. Pokračuji dokud nejsem úplně vyčerpaná. Napiju se z lahve a zjistím, že je pozdě. Naházím věci do batohu a zabouchnu za sebou dveře. Jsem unavená. Kapičky potu mi stékají po tváři.  Rozvážím na kole donášky, abych si vydělala na kurz u strejdy a na zaplacení instruktora. Měla bych se zeptat kolik si účtuje. Napadlo mě při dalším výšlapu kopce a odnesení donášky jedné důchodkyni.  Měla bych si přehodit směny, jinak tímhle tempem do Vánoc odpadnu. 

Bylo 19.12  a já neuměla ani jednu otočku. Tajně jsem doufala, že instruktor příjde i dnes. Nevím proč zrovna on, ale cítila jsem, že v jeho pevných a svalnatých rukou dokážu cokoliv. Ráno udělám trasu rozvážky a hrnu se do tanečního studia. Z dalšího sálu slyším hudbu a dusot  několika páru do stejného rytmu. Závidím jim. Převleču se a chci pokračovat v krocích, když si všimnu, že jich je tady mnohem víc. Mám radost, ale trochu mě to mrzí. Zase někdo, kdo se na mě nechce ani podívat. Vím jaká jsem a přesto se mám ráda, proč se nenajde někdo, kdo příjme mojí osobnost i s vadama?

 

20.12

Mě ve studiu nečekalo nic nového, jen strejda chválil jaké dělám pokroky. Dala jsem si sprchu a sotva se dokutálela domů. Cvičení a rozvážka si vybírali svou daň.

 

21.12

Další den jsem nemohla skoro vstát a zrušila roznášku. Vypnula budíka a spala dál. Slunce svítilo do pokoje a já vylítla, jako by mě píchla vosa. Trénink! Naházím na sebe oblečení. Vlasy prohrábnu hřebenem a rychle sepnu sponkou. Praštím se o futra, jak se snažím vytáhnout kolo z komory. Bezva. Jako by mě toho moc nebolelo. Dupnu do pedálů a prudce zabočím ke studiu. Spadnu a odřu si koleno. Zanadávám, když si všimnu spadlého řetězu. Kolo vleču vedle sebe, abych ho u studia dala do stojanu. Úlevně do něj kopnu. „Vy jste pohroma pro všechny, že?“ Venku stál můj instruktor. Jeho upravený vzhled byl přesným opakem. Hnědé vlasy sčesané do patky a sestřižené podle poslední módy. Černé oči, které zaznamenávali každý flek, co jsem na sobě měla.  Sako a bílá košile zastrčená v těsných džínech. Já měla nějaké vytahané staré triko a tepláky zamazané od řetězu a pádu z kola. Rozcuchané vlasy mi překážely ve výhledu. Z blízka byl mnohem vyšší, než jsem si myslela. Každá žena by se na něj určitě usmála, ale já se zamračila. „Ano! Smůla je moje sestra.“ S vrznutím postavím kolo na místo a projdu okolo Adama. To je vlastně jediné co vím. Jeho jméno Adam Veselý.  

 

Začala jsem napodobovat kroky a nevšímala si jeho přítomnosti. Sem tam přešlápl na místě, aby upozornil na svou přítomnost. Já na něj vrhla pohled, který by mohl zabíjet, aby nerušil soustředěnost, o kterou jsem se celou dobu snažila. Zřejmě ho to omrzelo, protože zase někam zmizel, což mi vyhovovalo. Nemám ráda, když se mi někdo směje a navíc za zády.

Večer chci vzít kolo, abych ho odtáhla domů, když zjistím, že je řetěz nasazený. Asi se slitoval, nad ubožačkou jako jsem já.

 

22.12

Další den blbec, kdy jsem se při rozvozu skoro utkala s krvelačným psem střežící svůj dům. Už chápu proč byli nadšení, že si dnes beru ranní rozvoz potravin. Několik dalších míst a já padala únavou a to bylo teprve devět hodin.

 

Adam:

Co ta tady dělá? Zřejmě netuší, že tady bydlím. Pozoroval jsem Danu, jak roznáší tašky do pár vedlejších domů. Muselo to být dost těžké. Zřejmě dokončila práci a sedla si na chodník. Mnula si koleno a masírovala kotník. Měla by být opatrnější a taky si to zavázat. Nejdřív jsem zašel zpátky do domu pro další hrnek kafe a zjistil, že se nepohnula z místa. S někým telefonovala a potom mi přišla zpráva ze studia.

 

Dnes se trénink nekoná.

Zkoumavě jsem si prohlížel oběkt před sebou a zhodnotil, že by určitě lehčí trénink zvládla. Zřejmě se vymlouvá a nakonec to vzdá. Kvůli jednomu tanci se určitě nemůže stát nic hrozného. V té myšlence jsem se začal šťourat. Proč to vlastně dělá? Hned na to jsem se znovu zadíval na sedící Danu a zjistil, že nemůže vstát. Okamžitě jsem vystřelil z verandy, ještě s hrnkem v ruce. Znovu se pokoušela zvednout, ale spadla zpátky na zadek. „S tímhle jsi včera cvičila?“ Díval jsem se na několik modřin a oteklý kotník, který byl celý červeny. Na kalhotách prosakovala krev z natlučeného kolena. „Co je vám do toho? Volala jsem někomu. Vyzvedne mě.“ Takhle mě teda neodeženeš. Položím hrnek na chodník a chytím jí za loket. „Vstávej. No tak pomůžu ti.“ V modrých očích zasvítili blesky vzteku. „Nechte mě.“ To teda nenechám! „Okamžitě vstaň. Musí se to ošetřit.“ Zatáhl jsem silněji a takřka Danu zvedl na nohy. Zavrávorala. Pohotově jí podepřu a směruju k sobě domů. Pomůžu jí do židle na verandě. „Ani se nehni!“ Odfrkla. „Jako bych mohla…“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor