Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Docela obyčejný příběh
datum / id03.01.2022 / 527589Vytisknout |
autorJosephine2
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno38x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Nečekané zvraty a téměř nepřekonatelné životní překážky v podobě těžké nemoci a podrazů od nejbližších osob. Tomu všemu musí čelit mladá žena, která se stává opravdovou hrdinkou díky své nezdolné povaze a odhodlání jít vpřed. Jak se ale nakonec vypořádá s dalšími nástrahami osudu? Dokáže překonat následky onemocnění a získá zpět chuť k životu? Na pozadí pohnutých osudů mladé hrdinky se rozehrává celé spektrum rozličných příběhů, které sice pomalu, ale jistě spějí k nevyhnutelnému konci…

Docela obyčejný příběh

Úvod

Den svatého Valentýna je u konce a z večerní oblohy nad zimní Prahou pohlíží stříbřitý měsíční paprsek do oken luxusního kunratického bytu na prudkou hádku dvou mladých lidí. Šestadvacetiletý silný muž a třiadvacetiletá drobná dívka. Ta se jen marně snaží vymanit z jeho sevření.

„Pusť mě, Jarku!“

„Drž hubu!“

„Prosím tě,“ zašeptá dívka a vzápětí podniká svůj poslední pokus se osvobodit. Je to ale předem prohraný boj – muž ji uchopí za ruce a vleče do ložnice, kde ze štíhlé plavovlasé Terezy strhává oblečení. „Tady si lehni,“ poroučí a surově s ní smýkne na postel. „Neřvi! Seš stejná jako všechny, když nevíš jak dál, rozbrečíš se!“ štěkne a sám se rychle svléká. Nedbá jejího křiku ani kopání, drsně do ní vniká, prudce přiráží a takřka hýká rozkoší.

Tereza matně vnímá mužův dech páchnoucí alkoholem, zatíná zuby a na jejím prokousnutém rtu se objevují kapky krve. Vydrž ještě chvilku, jen okamžik, dodává si v duchu odvahy. Trvá ale ještě hodnou chvíli, než Jarek zařve hlasem vítězného samce a ona ucítí ve svém nitru proud horké tekutiny.

„Teď ještě selfíčko!“ muž se natáhne pro svůj luxusní mobil ledabyle pohozený na nočním stolku a pořizuje několik společných fotek. Až poté se s těžkým oddychováním překulí na druhou stranu postele, odkud opovržlivě pohlédne na chvějící se mladou ženu, snažící se svoji nahotu nemotorně skrýt pod dekou.

„Tak zas příště,“ ucedí o pár minut později oblékající se Jarek. Náhle ztuhne a zloba z něj čiší všemi póry, to když zaslechne tichá, zato rozhodná slova: „Žádný příště už nebude, ty frajere s vygumovaným ksichtem! Všechno řeknu Honzovi. A půjdu na policii!“ Jarek na ni nevěřícně pohlédne. „Budeš držet hubu, mrcho!“ zařve a strhne z ní deku.

„To si piš, že nebudu!“

„Chceš bonzovat? Myslíš, že ti někdo uvěří, a zvlášť můj naivní bráška? Pokud ti to nedošlo, mám vše pod palcem.“ Na Jarkově čele se objeví krůpěje potu, vzápětí naplno vybuchne a zadýchaně buší do dívky zaťatými pěstmi. Ta není na útok připravená, jen si bezděčně kryje obličej rukama a snaží se schoulit do méně zranitelné polohy. Vyjekne bolestí, když dostane nečekaný úder do ledvin. A další rány následují.

„Teď řveš, co?“ procedí mezi zuby. Žena leží bezvládně na posteli, její ramena se otřásají mohutnými vzlyky a na bílý polštář z opuchlého nosu vytéká pramínek krve. Při každém výdechu se ozývá hlasité zachrčení. Snaží se však tyto zvuky potlačit s obavou, aby nevyprovokovaly Jarka k dalšímu výpadu.

Muž ji vzápětí uchopí za útlá ramena. „Dobře víš, že já planě nevyhrožuju! Ani necekneš o těch našich kšeftech, stejně seš odepsaná, ty nulo. S Honzou se do měsíce rozejdeš – vypadneš i odtud z bytu!“

„A co když neposlechnu?“

„Tak zničím tvýho Honzíka – i ve firmě! A jen tak mimochodem, můj žárlivý bráška uvidí tohle,“ uchechtne se Jarek a před dívčinýma očima přidrží svůj mobil, na kterém přeroluje fotografie jejich nahých těl. „Snad ti konečně došlo, že v naší rodině končíš!“ dodá chladně a za chvíli za ním zapadnou dveře Honzova bytu.

Tereze trvá dlouho, než se postaví na nohy, při sebemenším pohybu ji píchá v zádech a hlava málem exploduje bolestí. Zatne však zuby a vleče se do koupelny, kde ji vzápětí vyděsí pohled do zrcadla. „Hrůza!“ hlesne a v rychlosti se snaží smýt zaschlou krev, ošetřit si napuchlý nos a drobné ranky. Letmo pročísne i své dlouhé vlasy, ovšem výsledek není o moc lepší.

Zamračeně pozoruje svůj oteklý obličej plný fialových podlitin a přemýšlí jak dál. Nejraději by zalezla do kouta s krabičkou barbiturátů, naházela je do sebe a usnula navždy. Nebýt Honzy. Teď už ví, proč Jarek tolik naléhal, aby její přítel odjel na služební cestu právě na Valentýna – chtěl mít volné pole, tím si je jistá. Sesune se na zem, pokrčí nohy a v předklonu obejme svá kolena. Po opuchlém obličeji jí začínají stékat první slané potůčky a vzápětí už pláče naplno. Trvá to dlouho, ale pláč nakonec přináší úlevu – jakkoliv se cítí poraněná, rány na duši jsou mnohem horší než ty na těle. Je jasné, že je konec snům o lepší budoucnosti.

Jen docela pomalu se zvedá a šouravě přesouvá do obýváku k velkému oknu, čelo si opře o chladné sklo a bezcílně pohlíží do venkovní tmy. Sen o velké životní lásce se hroutí, bez Honzy je náhle tak bezradná a neví, co bude dál. Snad jen kdesi ve skrytu duše tuší, že ji čeká dlouhá a těžká cesta.

Tereza

O pár týdnů později se ozve zadrnčení zvonku v Terezině novém, chudém podnájmu. Snící dívka se převrátí na druhý bok a klidně spí dál. Definitivně ji proberou až hlasité údery do dveří a vyzvánění mobilu. „Moment!“ křikne a rychle na sebe hází kousky oblečení. „Kruci, to je zas den,“ vyhrkne poté, co jí telefon vyklouzne a cinkne sebou o podlahu. Konečně dobíhá do předsíňky s pocitem, že horší to už být nemůže. Pootevře dveře zajištěné řetízkem a zůstane stát jako opařená! Z chodby proti ní vykročí postava staršího muže vytahujícího průkaz. „Soudní exekutor Eduard Esíčko s vykonavatelem. Pusťte nás dál!“

Třesoucíma se rukama kontroluje jeho doklad a rezignovaně odepíná řetízek dveří. Vzápětí kolem ní projde starší, prošedivělý pán doprovázený mladíkem, který celý úkon natáčí. Když dívka zahlédne, že je v přímém záběru, nečekaně vyplázne jazyk – na kameru, na exekutora, na celý svět…

Formality jsou vyřízeny a povinná (tedy alespoň podle exekutorova slovníku) sedí sklesle na židli a jedním – dvěma slůvky odpovídá na dotazy. „Já vás tak nenávidím!“ to je asi ta vůbec nejdelší věta, kterou ze sebe vypraví. „To klidně můžete,“ praví nezvaný host a pokračuje v činnosti. Jeho doprovod s kamerou se jen pobaveně zasměje.

Exekutor označuje zabavené věci, kterých není zrovna málo. Na řadu přichází sedací souprava. Jejím úložným prostorem se starý pán právě v tuto chvíli probírá – vyhazuje ven deky, polštáře, plyšáky a vzápětí bere do ruky malou dřevěnou krabičku. „Tohle ne, to je památka po babičce!“ vykřikne nečekaně dívka a po chvíli dodává slůvko: „Prosím.“ Exekutor ale nereaguje, krátce pohlédne na starou brož ve tvaru motýla, uzavírá krabičku se šperkem a umísťuje na ni žlutou orazítkovanou přelepku.

 Povinná a oprávněný, zapůjčitel a vydlužitel – čert aby se v těch pojmech vyznal! Tereze z toho jde hlava kolem – rozhlíží se kolem sebe s výrazem štvané zvěře, když tu její zrak padne na poněkud zavalitou exekutorovu postavu. Moci ti tak nakopat tvůj tlustej zadek, pomyslí si. Na okamžik se jí uleví, ale vzápětí se v jejích myšlenkách opět střídá chaos s rezignací. Neregistruje exekutorova slova k mladíkovi „Stopni to, tady pro dnešek končíme,“ ani jeho upozornění o termínu příjezdu pro zabavené věci. Nevnímá následné bouchnutí dveří bytu. Po odchodu mužů se pro ni čas zastaví – svět, co znala, jako by náhle přestal existovat. S modrýma očima zarudlýma od pláče a celá roztřesená se sveze na zem a schoulená do prenatální polohy zůstává ležet na koberci.

Až po dlouhé době se jí daří vstát; zvedá poškozený, ale stále funkční telefon, potlačí nutkání mrštit s ním do kouta a postupně vytáčí pár známých čísel. Marně. Zapomněla, vše se rozkřiklo a z většiny rádoby přátel se rázem stali přátelé bývalí. Být tu Honza, jistě by jí pomohl, jenomže kde tomu je konec? Odhodí mobil a probírá se zásuvkou s krabičkami léků. „Zkurvenej Jarek, svině podrazácká!“ vzlyká hlasitě a polyká několik tabletek antidepresiv.

O hodinu později je dobojováno. Oblečení porůznu poházené po podlaze, až kdesi pod ním se válí zapomenutý telefon. Na gauči tvrdě spí mladá žena s pošramocenou duší i tělem. Neprocitne, ani když se bytem rozlehne dlouhé, marné vyzvánění mobilu…

Vilma

Je ráno a hala luxusní krčské vily ožívá. Stárnoucí Vilma Stýblová znechuceně listuje společenskými časopisy a po chvíli je odhodí.  Na každé stránce se to doslova hemží mladými a úspěšnými lidmi. Ti jako by se jí vesměs vysmívali – jsi stará a k ničemu, jenom překážíš. Už od loňské okázalé oslavy svých pětašedesátých narozenin, kdy došlo k předání jejího podílu v rodinné firmě synům Jarkovi a Honzovi, se Vilminy myšlenky začínají ubírat nečekaným směrem a ona stále rychleji uhání vstříc obavám z nemoci a ze smrti. Ale co se vlastně tehdy stalo?

„Plánujeme svatbu a Terka se už přistěhuje sem,“ ozvalo se onoho dne stručné Honzovo oznámení. O Vilmu se v tu chvíli pokoušely mrákoty. Ani ve snu by ji totiž nenapadlo, že bude mít jejich vztah, sexuální život a časem zřejmě i haranty den co den na očích!

„A co zásnuby, na ty jsi zapomněl?“ přemohla se ještě Vilma ve snaze oddálit katastrofu.

„To už dnes není moderní, mami.“

„Zato ty jsi hrozně moderní, chodíte spolu přes rok a hned svatba, čím tě ta holka uhnala? Určitě to chytře navlíkla a nechala si udělat děcko, nemám pravdu?“ pravila Vilma a pokračovala ve svém monologu. „Zmalovaná ta tvoje Terezka chodí až běda, a ještě k tomu polonahá. Slušné děvče by nedopustilo, aby mu ve výstřihu čouhala podprsenka. O té hrozné ozdobě v jejím pupíku ani nemluvím!“

„Ale mami, ty tomu nerozumíš, to se teď běžně nosí. A o miminku teprve uvažujeme – až pronajmu, nebo prodám byt a usadíme se trvale zde ve vile,“ zastal se své dívky Honza. Matku tím ale ještě víc vyděsil.

Vilmě zbyla poslední naděje jménem Jarek, jak to ale navléknout? Hned druhý den ráno, krátce po odjezdu Honzy a manžela do firmy, se stárnoucí žena usadila v obýváku do křesla a s lítostivým výrazem listovala ve starém rodinném albu.

„To sis, máti, dnes přivstala, co tak najednou?“ podivil se Jarek, který s hrnkem kávy probíhal bytem a v rychlosti listoval podklady k ranní firemní poradě.

 „Járo, ty mi budeš rozumět. Pomoz, prosím tě, své staré matce,“ žádala ho Vilma plačtivým hlasem.

„Jsem v jednom kole, máti, probereme to večer,“ stopnul rozhovor muž a rázně dopil svoji kávu.

„Ale večer budou všichni doma. A já musím mluvit jen s tebou! Týká se to Honzíčka a tý jeho…“ zakňourala znovu Vilma.

„Zuzany? To už ti máti vadí i jeho asistentka?“

„Ale kdež – myslím Honzíka a Terezku.“

„A co já s tím? Budiž jim přáno. Mám svých starostí víc než dost!“ odmítl definitivně matku Jarek s rukou na klice dveří.

„Járo, moc – moc tě prosím! Dám ti cokoliv, jen když nás tý holky zbavíš!“ zakvílela opět Vilma.

Mladý muž strnul, náhle jako by nikam nespěchal. Dlouze se zamyslel, pár slovy vyřídil omluvný telefonát a od dveří pohlédnul na matku: „Práce neuteče, tak začnou beze mě. Jen povídej, co tě trápí…“

Hovor se nečekaně protáhl, přesto Vilma v Jarkově obličeji nezaznamenala žádnou reakci na své vyprávění snad kromě toho, že mladší syn působil až nezvykle zamyšleným dojmem. Ledová sprcha ve formě jeho odpovědi však na sebe nenechala dlouho čekat: „I tak ti, máti, asi nepomůžu. Ledaže by…“

„Ledaže by co?“ chytla se Vilma poslední naděje jako tonoucí stébla, nebo spíše jako moucha do pavučiny.

„Asi bych i věděl jak na ně, ale nebylo by to zadarmo,“ dodal Jarek po dlouhé odmlce.

„Nemusíš se bát synku, peněz mám dost,“ pokusila se Vilma o chabý, nejistý úsměv.

„Ale mně nejde o peníze.“

„A o co tedy?“

„O tvůj čtvrtinový podíl na domku.“

„Ty ses, Jarečku, dočista zbláznil!“

„To je moje cena – ber, nebo nech být!“

Následující dny byly pro Vilmu jedny z nejkrušnějších v jejím životě, ale už za pár týdnů měnila část nemovitosti svého majitele, Jarek trávil většinu času mimo vilu a náhle zamlklý Honza se vracel domů stále později a s čím dál zoufalejším výrazem ve tváři. „Ze svatby s Terezou sešlo, rozešli jsme se,“ oznámil muž zachmuřeně o něco později matce.

Vilma tak mohla konečně trochu vydechnout a začít si užívat svého Pyrrhova vítězství. Ale na jak dlouho? Život je jako bonboniéra a člověk nikdy neví, který bonbon ochutná…

Tereza

Terezu probouzí prudké denní světlo i ostrá bolest hlavy; zpočátku neví, kde je, ani co se s ní děje. Zaostří svůj pohled. Z mnoha rozmlžených žlutých skvrnek, porůznu rozesetých po pokoji, se rázem vyklubou všudypřítomné přelepky s popisem „Exekučně zabaveno“. V tu chvíli si vše vybaví a bezmocně spouští bosé nohy na podlahu. Vzpomene si na oblíbenou větu svého zemřelého dědečka: „Život je holt kurva, ale každý se s ním musí poprat sám,“ a je rozhodnutá.  Bude se rvát – nic jiného jí už ostatně ani nezbývá.

Očima bezcílně přejíždí po pokoji s nezvyklým nepořádkem, když tu se její pohled zastaví u jednoho ze starých plyšáků, ležících na zemi, a hlavou jí bleskne vzpomínka.  Není to moc, ale každopádně teď přijdou víc než vhod, říká si po chvíli, když z plyšového medvěda úspěšně doluje pár pečlivě složených bankovek, které si tam kdysi dávno pro případ nouze uložila. Bezděčně pohlédne na věci olepené žlutými lístky exekutora s nevyřčenou otázkou: Proč právě já? A odpověď přijde vzápětí: Protože jsem byla důvěřivá kráva.

O něco později opět pokouší telefon. Očekává lavinu výčitek a nemýlí se, ruka ji už bolí od dlouhého držení mobilu. „Konečně ses ozvala, to najednou víš, že mám svátek?“ zahájila kousavě matka hovor snad před dobrou půlhodinou.

„Dnes je přece Emy – a co je na tom divnýho, když ti chci, mamčo, popřát?“

„Já jen, že mě znáš hlavně, když něco potřebuješ, nemám pravdu?“

„To teda nemáš…“

„No nic, Teri, nechme to být a dík za přání. Podívej se ale na sebe, jak žiješ. S tátou jsme pro tebe vždycky chtěli jenom to nejlepší. Ale já ti něco povím, ty bys studovala třeba hlemejždě, jen abys byla v Praze a balila kluky. Ještě řekni, že to není pravda!“

„Mami, přece víš, že to tak není. A ta škola byla kvůli Honzovi!“

„O tom si s tátou myslíme svý. Zkrátka, holčičko, abych to shrnula – se studiem máš utrum, jsi bez práce, s Honzou jste se rozešli. K tomu teď exekuce. Stálo ti to všechno za to?“

 „A co bych měla podle tebe dělat?“

 „Vrátit se domů – i kvůli tátovi – přece víš, jak na tobě lpí. A tamto by ti odpustil.“

„Mně nemá co odpouštět.“

„Jak to, že nemá? Víš, jak byl zklamaný, když jsi tady sekla s prací i atletikou a zdrhla do Prahy? Co ten dvojdomek, který roky stavěl i pro tebe? A vrchol všeho – tvý nedávný těhotenství!“

„Je to můj život, moje rozhodnutí a snad už jsem taky plnoletá!“

„To vidím, když ses nechala zbouchnout a šla hopem na interrupci.“

„Kolikrát ti mám říkat, že to byl potrat!“ Tereza se pohrouží do svých myšlenek. Ticho přeruší až matčin hlas: „Potrat, to vykládej svý babičce. Ale abych se vrátila k tomu hlavnímu – něco málo bychom ti s tátou snad mohli půjčit. A co strýc Eda, ten přece bývá při penězích. Volala jsi mu?“

„Jo, tomu jako prvnímu!“

„A jak jsi dopadla?“

„Špatně, sám prý má málo. Ale uklidnil mě. Drží mi palce a v myšlenkách je se mnou.“

„Tak za to si teda hodně koupíš. Teri, a co to ještě zkusit s Honzou? Jeho rodina by ti pomohla. Nebo ten Honzův bráška, jakže se jmenoval – Jarek?“

Dcera jen rozčileně polkne. „Ti mi pomůžou leda tak do hrobu. Hrajou si na zbohatlíky a nemaj na to. Dělá se mi z nich šoufl.“

„Ale jejich peníze se ti hodily,“ jedovatě ucedí matka.

„To je něco jinýho. Ale jestli si myslíš, že teď za Honzou polezu s prosíkem, tak se pleteš. A z Prahy mě už nikdo nedostane."

„No nic, Teri, chtěla jsem ti pomoct.“

„Díky, mami, ale tohle si už musím vyřešit sama. Pozdravuj tátu a držte mi palce.“

Další hodinu tráví u telefonu a spolu s nadějí pohřbívá i své zbývající přátele. Bez peněz mezi bohaté nelez, běží dívce, stěží zadržující slzy, hlavou. Náhle se ozývá její mobil, ale záblesk naděje vzápětí pohasíná.  To jen správce domu žádá o co možná nejrychlejší vyklizení a předání bytu…

Blíží se poledne. Dívka doma nemá stání a tak vyráží ven – snad si chce připomenout místa, která procajdali ruku v ruce s Honzou. Vzpomíná na všechny ty dlouhé společné procházky i na chvíle, kdy s ním byla šťastná.

Dnešní realita je ale jiná; rušné ulice, chodníky plné spěchajících lidí, křik dětí. Ani na tržnici, kterou právě prochází, to není o moc lepší. Už, už se chce vrátit, když tu si všimne upoutávky u jednoho stánku: Věštec, kartář a jasnovidec. To zrovna, pomyslí si Tereza, která má k obdobným věcem odjakživa hluboký despekt. Něco jako by jí však napovídalo to zkusit, alespoň pro tu legraci.

Vše uvnitř stánku jen potvrzuje její pesimistická očekávání. Pár zapálených svíček, vzduch nasáklý těžkou orientální vůní. Drobný stařík v přítmí si chvíli prohlíží dívčinu dlaň, zamíchá kartami a žádá sejmutí té jediné, šťastné karty. Poté ještě dlouho a velmi soustředěně zírá do křišťálové koule. A vzápětí seanci ukončuje se slovy: „Já nevidět vůbec nic!“

Tereza má co dělat, aby zachovala klid. Tak pro tohle mám teď vyhodit takové nekřesťanské peníze! Bere to ale sportovně. Na věštcův stoleček beze slova pokládá příslušný obnos a naštvaně odchází.

„Vaše osud,“ zaslechne dívka náhle starce a otáčí se k němu. Aniž by muž pohnul rty, mohla by přísahat, že slyší i jeho další slova: „I když já nevidět nic, moc to znamená. Čeká jich štěstí, když se správně rozhodne. Vaši den a život brzy začíná, nebo skončí. Podle vaše karta nyní může jediný skutek stát se vítěz nad zlo minule i budoucí. A vy mi pak možná poděkovat.“

Stařec napřáhne ruku s obyčejnou, bezbarvou dřevěnou kostkou na dlani. Mladá žena dar po chvíli váhání přijímá. „Pomůže osud,“ zašeptá muž. „Vy už ve válka. Moc dlouhý a moc těžký cesta! Porazit může jen ona, vy sama sebe!“

Tereza pomalu prochází tržnicí. Až teď si uvědomuje, že u věštce zapomněla na čas. Oblohu náhle překrývají těžké černé mraky, vítr přináší první dešťové kapky. Lidé hromadně vytahují deštníky a opouští tržnici, část prodejců balí zboží a ruší stánky. Ona ale nemá, kde ani pod čím by se schovala. Volí úprk, ale po pár rychlých krocích náhle leží na zemi s naraženým kotníkem, ba i koleno to odneslo. Tlusté psisko, o které zakopla, se opodál svíjí bolestí.

Přibíhají dva šikmoocí prodejci, zřejmě otec se synem. „Doblý paní, nestalo nic?“ Starší muž jí pomáhá vstát, zatímco mladší rychle přivazuje psa. Po chvíli přestává pršet a ona děkuje za chvilkový azyl ve stánku i za provizorní ošetření. „Ale co bude s ním?“ ukáže na pokňourávajícího psa.

„Moc dobý, papá maso,“ mladík si pomlaskne a s úsměvem ukazuje na velký pekáč, vyrovnaný mezi zbožím.

Určitě si dělá legraci. Ale co když to myslí vážně? Tereza náhle zaváhá.

Vyřeší to až starší prodejce, když zašvitoří: „Koupit pes, koupit?“

Je to asi šílený nápad, uvažovat takhle s exekucí na krku. Ale co prostě jen udělat dobrý skutek? Sama sebe nepoznává, když se po chvíli ptá: „Kolik?“

 „Dejetset, pani, dejet stovek.“

„To je moc!“ S těmito slovy se obrací zády k prodejcům a pomalu odchází. I když je jí zvířátka líto, nezastaví se.

„Požkej, pani, tak dobže!“

Usmlouváno. Loví z kabelky pětistovku a po chvíli si na provaze nahrazujícím vodítko odvádí psisko běžící po třech. Před tržnicí, u stánku s rychlým občerstvením náhle narazí na mladého muže s tělem na první pohled vymakaným v posilovně a s upřímnýma, ale smutnýma očima.

„Koukám paní, nebo slečno, že vy i buldoček jste po havárii. Můžu vám s něčím píchnout?“ jeho pohled se od pivní láhve a umaštěného papírového tácku přesouvá k slibnějšímu objektu…

„Slečna… A s čím byste mi jako chtěl pomoct?“

„Promiňte, nepředstavil jsem se. Mirek Holub, veterinář. Pracuju na klinice kousek odtud. Tam se můžete dát dohromady – vy i fenka.“

„Takhle pracujete?“ kousavě se zeptá dívka a ukáže na poloprázdnou lahev.

„Co oči nevidí, vedení netrápí,“ muž pokrčí rameny, rázně dopije a chystá se k odchodu. Vzápětí ale zaváhá, vytáhne ušmudlanou vizitku s výrazným titulem MVDr. a znovu přemlouvá. „Tak co, půjdete?“

„Mám na vybranou? A jen tak mimochodem, já jsem Tereza.“

Po příchodu na veterinu se muž z ulice jako mávnutím kouzelného proutku mění v pečlivého lékaře. V ordinaci je rušno, mladý veterinář ale situaci s přehledem zvládá. „Jen klid, vaše fenka bude v pořádku – podle vyšetření i rentgenových snímků to nevypadá na zlomeninu,“ potvrzuje muž s pohledem upřeným na Terezu. Té začne nečekaně vyzvánět mobil. S omluvným gestem ho vypne a nechtěně – naplno došlápne na poraněnou nohu. Sykne bolestí a zapotácí se. Vzápětí zaregistruje veterinářovu otázku „Dovolíte, mohu se vám na to podívat?“ a po chvíli váhání přikývne. Sleduje jeho štíhlé ruce (bez snubního prstýnku) a také obdivuje šetrnost, s jakou jí muž čistí i přelepuje rozbité koleno a na zraněný kotník přikládá sáček s ledem.

„Sedněte si prosím v čekárně, fenku si tu ještě necháme,“ říká on a jejich oči se opět krátce setkají. Něco takového už dlouho nezažila. Jako by se jí na krátkou chvíli, opravdu jen na okamžik vrátil Honza. Ale vysedávání přede dveřmi ordinace je nekonečné a dívka sama nechápe, jak jen mohla v té čekárně usnout.

„Byla to taková zvláštní situace, prostě mimořádná. Musela jsem, vlastně i chtěla tu fenku na tržnici koupit,“ vysvětluje opět již v ordinaci tónem tak provinilým, jako by přiznávala, že její největší vášní jsou únosy psů všech plemen. „Co vy byste dělal na mém místě? Zní to asi hloupě, ale já teď ani nevím, jak se o fenečku postarat.“

„Chápu. Ta je ale čipovaná, právě se dívám na údaje z čtečky. Růženka, roční fenka buldočka, mám zde i kontakt na majitele. Nezlobte se, ale je mojí povinností mu zavolat,“ oznamuje muž a natahuje se pro telefon.

Terezin pohled bloudí po ordinaci a poté se přesouvá k telefonujícímu lékaři: „Mám v ordinaci vaši fenku, Růženku… Že se jedná o omyl? Rozumím, nejste majitel… A s kým to tedy mluvím? Chápu, ale jak to tedy budeme řešit? Jasně, děkuji za informaci – musel jsem si to jen ověřit…“

Veterinář končí hovor a tváří se ustaraně. „Nevím jak to říci – Růženka už nemá pána.“

„Opustil ji?“

„Ne, páníček jí zemřel. Doporučil bych obvyklý postup, což je nejbližší městský útulek. Kontakt na něj vám samozřejmě poskytneme.“

„Ale to já jsem právě nechtěla!“

„Pak zbývají jen dvě možnosti,“ praví po chvíli váhání veterinář. „Buď Růženku zapojím do programu dočasné péče o psy – obvykle to bývá na pár dní nebo týdnů. Nebo vynecháme útulek i dočasku a fenky se ujmete vy sama jakožto nový majitel. Abyste mi rozuměla, není to příliš obvyklý postup, jednám spíše v zájmu fenky a na moji odpovědnost. Každopádně to výhledově bude znamenat další papírování…“

„Určitě to s Růženkou zkusím!“ nespouští oči z mladíka, který si ověřuje její osobní údaje a vyplňuje potřebné formuláře. „Tohle si přečtěte a podepište,“ vyzve ji. „Ještě vyplním účtenku za ošetření fenky.“

Panebože, tohle jsem si neuvědomila. Co když bude cena astronomická? Tereza si začíná zoufat. Veterinář jako by jí četl myšlenky. „Nebojte se, Růženčin bývalý páníček byl prozíravý a platil jí pojištění,“ vysvětluje a vypisuje další doklad, následně ještě cosi vyťukává na klávesnici počítače.

Terezin pohled se přesouvá k Růžence, kterou mezitím přemohl spánek. „Tak teď už to potáhneme spolu, holka moje,“ zašeptá dívka a naposledy se otáčí k lékaři.

„Není to zlé; pouhé naražení, zato bolestivé. Chce to nožičku šetřit, občas ledovat, pár dní bude fenka kulhat. Kdyby byl jakýkoliv problém, tak zavolejte,“ s těmito slovy jí veterinář podává vizitku spolu s reklamními předměty – vodítkem a malým balíčkem granulí. Nová majitelka fenky děkuje a odchází s myšlenkou, že setkání s mladým veterinářem by nemuselo být posledním…

Je pozdní odpoledne, když se tato zvláštní dvojice, na nohu napadající dívka a fenka pomalu vydávají na cestu domů. Tereza si zapne mobil, ale to neměla dělat. Dnes už podruhé zapomněla na čas. Ozývají se rychlá pípnutí signalizující příjem esemesek. Listuje jimi, když tu nečekaně narazí na Honzovo jméno. Chvíli váhá a poté zprávu bez přečtení maže. Mobil jí v ruce poskočí a začne vyzvánět. Správce domu:

„Ženská, volám vám už potřetí, kde pořád jste? Máte v bytě boží dopuštění!“

„Co se děje? Jsem právě na cestě domů…“

„Exekutor! Přijel s policií i zámečníkem a právě vám vystěhovávaj kvartýr! Vy o tom nic nevíte?“

„Ne, vlastně ano…“ protiřečí si zdrcená dívka a ukončuje hovor. A teď, babo, raď!

Zuzana

Je pár týdnů po nepovedené Zuzanině narozeninové oslavě. „Chci se odstěhovat!“ říká vysoká štíhlá brunetka a přitom sleduje odraz vlastního vyděšeného obličeje v zrcadle nad domácím barem.

„Z ložnice, nebo z bytu?“ Michal stojí zády k ní, alkohol zurčí do bůhví kolikáté sklenky a vytváří tak zajímavou zvukovou kulisu pro rozchod. Kus života v hajzlu. Říhnutí podnapilého muže zní už jen jako symbolická tečka.

Jako tečka čeho?, říká si Zuzana, ale dobře ví, že v zájmu zachování alespoň zbytků své důstojnosti musí pryč. Asi tak jako pasažér z naklánějící se lodi, který rovněž lpí na jakési sporné jistotě, ale nakonec se stejně rozhodne pro záchranu holého života. I ona se musí zachránit, dlouhé měsíce lží jako železná koule tíží její manželství a záchranný kruh nikde!

„Z bytu!“ odpovídá rázně.

„Tak to už je jiná káva,“ praví na to Michal a nalévá si další skleničku.

„Posloucháš mě, Míšo, vůbec? Uvažuju přece o rozvodu!“ opakuje a zoufale se snaží sebe samu přesvědčit, že jiné cesty prostě není. Vyzkoušela je snad všechny!

Michal, věčný sobec a despota, na ni pohlédne netečnýma, alkoholem zmoženýma očima: „Jen o tom napiš, máš přece školy, třeba s tím psaním uděláš díru do světa?“ posmívá se zlomyslně a s hlasitým srknutím do sebe dostává další sklenku.

„Dobře víš, že novinařinu jsem vyměnila za místo výkonné asistentky.“

„To věřím, že výkonné!“

„Co tím myslíš?“

„Co asi? Nejsem slepej. Jste jako siamský dvojčata, ty a šéf.“

„Nepřeháníš? S Honzou máme jen pracovní vztah a to, že je můj dlouholetý kamarád, přece dávno víš. Stejně tak znám celou Stýblovic rodinu…“

„A to ti jako mám věřit?“

„Ty na tu žárlivost jednou dojedeš, ale na mě už to neplatí…“ Osmadvacetiletá Zuzana nedomluví. Náhle od protějšku přichází první facka a krátce po ní další! Její sebevědomí se hroutí jako domeček z karet, to když jí pramínek krve začne stékat po bradě. Ještě zjišťuje stav jazykem, kovová pachuť krve se jí rozlézá v ústech. Od svatby neuplynula zase tak dlouhá doba a její hrdost je náhle menší, než má i pouhá rohožka na podlaze.

„Já ti dám rozvod, pizdo blbá! Patříš do šrotu! A ten koberec od krve si vyčistíš!“ řve její vyvolený a jediným surovým úderem nohou sráží ženu na zem. Ta polyká slzy a stále nevěří tomu, co se stalo: On mě vážně kopnul! Ale další kopy s řevem „Kam to chceš, krávo, do břicha nebo do palice?“ následují. Jak šlechetné, pomyslí si ležící Zuzana a snaží se schoulit do pevnějšího klubíčka. Další Michalova rána. „Přestaň fňukat, hysterko! A na ten rozvod zapomeneš, jasný?“

„Prosím, prosím tě, Míšo, nechej mě!“

„Na něco jsem se tě přece ptal! Slyšíš?“ třese muž zhroucenou Zuzanou. Ta už mu ale neodpovídá. Připadá si jako marioneta s potrhanými vodícími provázky. V hlavě má prázdno a partnerův řev k ní doléhá ze stále větší a větší dálky…

Muž ji se znechuceným výrazem odhazuje jako loutku, která přestala fungovat. Ještě jeden panák a poslední kopnutí do ležící ženy. „Rozvod, ten bys zkusila jen jednou, jedinkrát v životě! Jdu se opít!“ vykřikne a bouchne za sebou dveřmi bytu.

Tereza

Exekutorovo auto i stěhovací vůz odjíždí a v poloprázdném přízemním bytě na samém krajíčku židle sedí nehybná postava. Jejím jediným společníkem je fenka, které se nakonec olíznutím ruky a zakňouráním daří paničku probrat. Ta se pokouší vstát. Už ani nepláče, slzy došly. Soustředění na nule, v hlavě zmatek a v paměti útržky vzpomínek na exekutora i aroganci jeho pomocníků, na hlavy zvědavců v oknech a na křik prostořeké sousedky, staré paní Čadové. „Ono si to s holým zadkem jen hrálo na honoraci a teď sou ouplně pankrot pakáž jedna zbohatlická, dobře jim tak!“

Tereza improvizuje a k vlastnímu údivu se jí daří pomalu sklidit část bytu a trochu zkulturnit svůj zevnějšek. Zavolá matce, aby o ni neměla starost, a na další dny si domlouvá schůzku se správcem domu, aby vyřešila spor o pronajatý byt. Vyvenčená, vykoupaná a nakrmená Růženka, ta spokojeně polehává v koutku na dece. Vše začíná mít kousek po kousku svůj řád…

Blíží se večer. Dívka zkoumá pošramocený telefon a jen žasne, že po tom všem, co zažil, funguje. Náhle si vzpomene na vymazání Honzovy odpolední esemesky. Nebyla to chyba? Znovu prochází mobil, když tu narazí na ztracené volání. Váhá, ale vzápětí už tiskne zelené tlačítko. Po chvíli se ozve mladý ženský hlas: „Veterinární pohotovost – recepce. Bára Tůmová, prosím.“

„To je asi omyl, promiňte. Měla jsem za to, že jste mi volali.“

„Vy jste u nás dnes byla? Mohu se zeptat v jaké záležitosti?“

„Víte, ono je to složitější – měla jsem problém s buldočkem, Růženkou.“

„Ááá, tím jste měla začít. Mám vyřídit vzkaz doktora Holuba na nutné přeočkování fenky, zapomněl vás na to upozornit.“

„A kdy bych se měla zastavit?“

„Určitě co nejdřív. Jinak mimochodem, mám doma takovou soukromou dočasku, celou psí smečku. Kdykoliv budete potřebovat, ráda pomůžu a poradím. Jistě se ale brzy uvidíme…“

Krátce poté už Tereza pociťuje nesmírnou únavu a po ničem tak netouží jako po vydatném spánku. Ten jí ale není dopřán. Na stolku náhle začíná vyzvánět mobil a na jeho displeji po několikaměsíční pauze poblikává jméno Honza.

Podobně jako u ranního telefonátu s matkou, má dívka ruku ztuhlou od dlouhého držení mobilu a stejně tak si přeje, aby hovor co nejdříve skončil. Zatím to ale tak nevypadá. Spíše se zdá, že si expřítel za dobu odloučení připravil sáhodlouhý seznam argumentů, proč by se k němu měla vrátit.

Dělá si ze mě legraci, nebo to nedej bože myslí vážně? Pomalu si začíná zoufat, do čeho se to zase dostala a snaží se hovor rychle ukončit. „Mrzí mě, Honzo, že ses to dozvěděl. Nechtěla jsem jen, abys mě takhle viděl. Ty, tvá rodina, nikdo… Přece víš, co tenkrát bylo!“

„Vážně netuším. Jak se ti to stalo?“

„Prostě tak. Nestojím o tvůj soucit. A nechci se k tomu už vracet.“

„Přesto bych ti rád pomohl…“

„Promiň, ale je to zbytečný…“

„Terko, a proč – proč proboha nechceš, abych ti alespoň teď pomohl?“

„Nechápeš? Protože je pozdě!“ Nastává dlouhé ticho, přerušované těžkým oddychováním muže. Konečně se ozývá Honzův, náhle trochu zastřený hlas: „Pozdě, pozdě jako na co?“

„Na všechno!“ vykřikne a práskne mu s telefonem. Blíží se půlnoc a jí je na zvracení. Pravda, sama tomu napomohla posledním lokem z lahvičky rumu, kterou objevila v kuchyni. Pro její oslabený organismus, nezvyklý na alkohol, je to ale ta poslední kapka.

S prázdnou placatkou v ruce se kolébá do koupelny a takřka vzápětí zapomene, co tam chtěla. Chvíli bezcílně pohlíží do velkého kulatého zrcadla, pak zvážní a poměrně zdařile imituje jasnovidcovo vystoupení. Do zrcadla vykulí oči, našpulí rty a sama na sebe vyplázne jazyk. Já asi blbá a nevidět vůbec nic. Vidět leda hovno, pomyslí si. V náhlém zkratu mrští lahvičkou do svého odrazu a rozmlženým pohledem prohlíží směs skleněných úlomků. A jé, rozbitý zrcadlo, to určitě vyfasuju sedm let neštěstí a dobře mi tak. Ale střepy, ty přece můžou znamenat i štěstí!

Po chvíli si to šine zpět do pokoje. Jasně, kostka štěstí napoví, viděla to i někde ve filmu. Opatrně obchází spící Růženku, natahuje se pro dřevěnou kostičku ležící na stole a všechny její strany zdobí pomocí tužky klikyháky. Dlouze si své pseudoumělecké dílo prohlíží. Tři páry kostrbatě nakreslených srdcí. První pár se jménem Honza, další s popiskem rodiče a poslední dvě srdce doplňuje po chvíli váhání slůvkem Mirek.

Tak dobře, ty můj hranatý osude, moc tě prosím, pomoz mi s rozhodnutím: Mám si posypat hlavu popelem a zvolit zlatou klec u mamánka Honzy? Oťuknout toho tak krásně vymakanýho doktůrka z veteriny? Nebo se zahrabat u rodičů a jenom se modlit, aby to nějak dopadlo? S touto myšlenkou zavře oči a rázně odhodí kostku.

Je dávno po půlnoci a dívka už tvrdě spí svírajíc v dlani drobný dřevěný hranolek. Je smířená s jeho pomyslným verdiktem a rozhodnutá vše postupně řešit. Vydává se na jednu z mnoha cest…

Dvě šedé kamenné cesty, pláž z černého písku a křik krkavců. Na obloze jen zlověstná čerň mraků odrážejících se v temném, rozbouřeném moři. Údery blesků a hluk vichřice škubající dívčiny dlouhé vlasy.

Jedna z cest se náhle rozzáří zlatem a bohatstvím. Druhou, stále šedou cestu na chvíli oživí postava jejího dědy s varujícím posunkem a výkřikem: Bojuj, moje holčičko, prosím tě – per se a nevzdávej to!

Nečekaný úder blesku. Obě cesty mizí a na místo se slétá velké hejno krkavců. Terezu obejme a políbí černý anděl a vzápětí ji s hlasitým zvoněním pohlcuje zem.

Hororový sen ne a ne skončit, opakované drnčení zvonku u bytu je ale tvrdou realitou. Dívka mrkne na mobil. Sakra, dopoledne, to jsem tak dlouho spala? Otáčí se na druhý bok. Co je tohle? Vyskočí, když se pod ní cosi hýbne a nahlas vykvikne. „Bože, já na tebe úplně zapomněla, Růženko,“ šeptá a konejší fenku. „Tiše, klid prosím tě, třeba si budou myslet, že nejsme doma, a odejdou.“ Snad by to i mohla být pravda, kdyby Růženka nezradila. Ta ale má dost přikrývání dekou a chlácholení – nečekaně vyběhne do předsíně, kde se naplno rozštěká.

K zvonku se přidá i klepání na dveře a Tereze je jasné, že svoji přítomnost doma neutají. Rychle se obléká a běží ke dveřím s předtuchou dalšího průšvihu. Ještě rychlý pohled do kukátka dveří. A je to tady! Opět známý obtloustlý exekutor…

Zpočátku nechápe, co od ní vlastně chce, rychle se ale rozhoduje. „Pojďte dál, když to musí být, po vaší exekuci jsem na horory zvyklá. Jen pozor na Růženku, nemá ráda cizí lidi.“ Pohladí fenku a ta, jako by chtěla potvrdit slova své paničky, krátce zavrčí na nezvanou návštěvu, vzápětí si to ale zamíří do svého pelíšku v rohu, odkud se za chvíli začíná ozývat blažené pochrupování…

Dívka s váháním usazuje návštěvníka na jednu ze dvou židlí, které v bytě zbyly, a starý pán se pouští do výkladu: „Budu stručný. Dnes ráno mě navštívili vaši přátelé. Řekněme, že byli přesvědčiví, což je i důvodem toho, proč jsem zde. Ve vašem případě tedy pokládám za vhodné, řekněme, jakési vysvětlení…“

Pobledlý Terezin obličej je jedním velkým otazníkem, muž ale pokračuje. „Co se stalo, nezměníme. Povolání exekutora je jiné, než si možná dovedete představit. Co si budeme povídat. Jinými slovy, i když to tak asi nevypadá, stokrát jsem zabavil a stokrát zemřel – díky bohu, že v oboru končím. Ale k věci. Snad vás uklidní zpráva, že váš dluh byl dnes kompletně vyrovnán osobou, která si přeje zůstat anonymní. V externím depozitu si tedy můžete převzít všechny zabavené předměty.“

Hledí na starého pána jako na zjevení, ten ale klidně pokračuje: „Poslední formality vyřídíme až u mě v kanceláři. Řekněme zítra okolo třinácté hodiny. Sídlím v centru poblíž Divadelní ulice, zde je moje vizitka. Kdyby něco, tak mi zavolejte, uvítal bych ale dochvilnost. Zítra tedy nashledanou.“

Dojetím téměř nedýchá. Čekala cokoliv, jen tohle ne. Tolikrát si říkala, jaké to asi bude, až se zbaví dluhů, ke kterým přišla díky své důvěřivosti. Teď už to bude mít černé na bílém. Radost jí kazí pouze to, že není komu poděkovat. Pravda, tuší, kdo by asi mohl být tím dobrodincem – jistotu, tu však nemá.

Mirek

„Ježišmarjá, paní, od toho tu na veterině nejsme! Že vám domácí kočka zdrhla ven a nechce slézt ze stromu? Co my s tím máme dělat? Zavolejte si na to třeba hasiče…“

V telefonu to zachrastí a Mirek vzápětí pokračuje: „Rozumím, nechcete. Tak zkuste, co já vím, třeba souseda nebo nějakýho kluka, co vám tam pro ni vyleze. Nebo můžete využít odchytovou službu… Cože? Ano, samozřejmě, že ta je placená – přece vám nepolezou po stromech zadarmo. Mám tu na ně kontakt, chcete číslo? Ano? Tak si pište…“

Mladý veterinář zavěsí telefon a ztěžka oddychuje. Mimořádně náročný pracovní den pokračuje. Klinika takřka praská ve švech a všechny ordinace i operační sály běží až na doraz. Mirek, bledý jako stěna, ordinuje od časného rána a jen se modlí, aby na něj nevyšel nějaký náročný zákrok. Jeho obvyklá jistota a rozhodnost je pryč; vytížení posledních dní, stres i minimum spánku vykonaly své.

„Pane doktore, jestli vám můžu poradit, hoďte se marod,“ snaží se situaci řešit sestra.

„Když to já právě nemůžu. Potřebuju pauzu na cígo, jdu se vyvenčit,“ ohlásí a na dobrou půlhodinu zmizí. Po návratu ale vypadá ještě hůř, ba co víc – mužův krok je náhle nejistý a z jeho dechu je cítit alkohol.

„Pane doktore, byl vás tu zkontrolovat šéf. Přikryla jsem to, jako že vám dnes není dobře. Ale máte se u něj na konci směny stavit.“

„Alespoň tak, díky…“

Náhle se otvírají dveře spojující ordinaci s malým operačním sálem a přichází doktorka Volejníková. „Chtěla bych vás, pane kolego, požádat o výpomoc.“

„Oč jde?“

„Jen o dohlédnutí na odoperovaného boxera, je po kastraci a bude se probouzet. Přivezly bychom ho s kolegyní sem k vám. A naopak si vypůjčím vaši sestru, mám akuťák a potřebuju doslova každou ruku!“

„Pro vás všechno.“

„Máte to u mě – na oplátku.“

Ženy za chvíli přiváží velkého hnědého boxera pevně přikurtovaného k lehkému skládacímu lůžku a Mirek s ním v ordinaci osiří.

„Máš to špatný, kamaráde, nezávidím ti. Tak mladej, nic sis neužil a už máš prázdnej sáček. Aspoň tě odpoutám.“ S těmito slovy odvazuje psa, připíná mu obojek, vodítko a karabinu přicvakne ke konstrukci lůžka, které odbrzďuje a odváží o kus dál. Vzápětí na chvíli ztratí rovnováhu – ztěžka dopadne do křesla a se zamyšleným výrazem pozoruje psa, kterým to cloumá sem tam, jak se snaží vstát. Teď už jen čekat, čekat a spát. S touto myšlenkou takřka vzápětí usíná.

Výbuch! To je asi jenom slabý odvar toho, co za pár minut ordinace zažije. Muž rovnýma nohama vyskakuje z křesla a s nechápavým pohledem sleduje řvoucího, běžícího psa, který za sebou na vodítku táhne něco velkého. Dveře na chodbu se rozletí – pes s pooperačním lůžkem na kolečkách ještě bravurně vybírá poslední zatáčku a s rachotem mizí v čekárně!

„Jak mi to vysvětlíte, pane kolego? Ten pes vyběhl až na dvůr. O šoku majitelů, kteří byli v čekárně, jejich odškodnění a reoperaci psa ani nemluvím!“

Mirek jen pokrčí rameny.

„Máte štěstí, přimluvila se za vás doktorka Volejníková. Tak co s vámi?“

„Očividně jsem vás nepotěšil?“

„Přesně tak, a ani já vás nepotěším. Máte důrazné napomenutí, škodu samozřejmě uhradíte a měsíc jste bez prémií. Pokud bude další problém, přijde poslední varování a prémie stopneme na tři měsíce. A po třetím průšvihu se s vámi v krajním případě, byť neradi, rozloučíme. Vyjádřil jsem se, doufám, jasně?“

„Jistě.“

„Takže jsme domluveni. Dnes už to v práci zabalte a dejte se do pořádku. A ještě něco, s tím vaším dosavadním, občasným nocováním zde, kromě noční pohotovostní služby, samozřejmě končíte!“

„Spolehněte se.“

Až po dlouhém bezcílném bloumání městem si Mirek zapíná mobil a vzápětí mu nabíhají všechna ztracená volání i Barčiny esemesky. Kruci, ta dnešní oslava, já na to po tom všem zapomněl jako na smrt!, bleskne mu hlavou. Každopádně teď už je to pasé. Radši se někam zašít, kam ale narychlo zapadnout?

Tereza

Páteční noc zastihne Terezu v neklidném spánku. Občas vykřikne, sevře pěst a prudce se převrátí na posteli. Opět jeden z těch živých snů, opakujících se s neúprosnou pravidelností. I fenka opouští pelíšek a pevně se přitiskne ke své nové paní. Jako by ji tím chtěla chránit a naznačit, že už navždy zůstanou spolu.

Dění ve snu se čím dál více zrychluje. Honza, rodiče, dědeček… Po chvíli se obsah snu mění a ona se ocitá na již známém nehostinném místě. Opět rozcestí a dvě cesty, opět nepříjemný křik krkavců. Varovné gesto dědy, který se slovy „Dej si pozor holčičko!“ odhodí na zlatem zářící cestu známou dřevěnou kostku. Výbuch, záblesk a sen náhle končí.

Celá propocená se probouzí. Samozřejmě, že zaspala a ke všemu náhle marně hledá svůj kostkový talisman, který měla v ruce, když usínala. I Růženka je z toho celá nesvá a snaží se všemožně pomáhat. Nanosí všechny boty z předsíně, vykuchaného plyšáka a úsilí nakonec završuje rozvinutím rolky toaletního papíru po celém bytě. Proč za snahu dostane od paničky vyhubováno, jí zůstává záhadou. S ukřivděným výrazem zahájí trucování ve svém pelíšku.

Blíží se poledne a dívka je nezvykle zamyšlená. Před očima má svůj poslední sen s varovnými gesty dědy – člověka, který ji nikdy nezklamal a vždy byl nablízku, aby pomohl. Co mi tím chtěl naznačit? Vzápětí ji začíná tlačit čas. Hází pár věcí do kabelky, rychle se převléká a tiskne kliku dveří na chodbu. Ty jsou však zamčené; klíče nikde a čas neúprosně běží…

Konečně přichází spásný nápad. Řešení? Samozřejmě to nejjednodušší. Prohledává kabelku a loví vizitku. Eduard Esíčko, jak může mít exekutor tak blbý jméno! I když moje jméno taky stojí za kulový. Vytáčí číslo z vizitky – marně. „Účastník právě hovoří.“ I za pár minut stejné hlášení. Krátce po třinácté hodině se to stane. Tlumené bouchnutí, jako by někde v dálce odstřelili budovu. Skla v oknech krátce zavibrují. Růženka ležící v pelíšku štěkne a zmizí pod postelí.

Zlověstný klid. Až po chvíli je slyšet vzdálený zvuk sirén. Kdoví, co se tam stalo, říká si dívka, když už potřetí vytáčí známé číslo a opět bezvýsledně. Namlouvá tedy alespoň krátký vzkaz do hlasové schránky a pobaveně sleduje fenku, která se nenápadně přesouvá zpět na svoji deku.

Až při odpoledním úklidu nachází své klíče i kostkový talisman pečlivě zahrabané v psím pelíšku. „Růženko, tys mi teda dala!“ žertovně ji peskuje nová panička, ale nezlobí se. Ostatně je již napevno rozhodnutá k její trvalé adopci, jen čas na návštěvu veteriny chybí…

Následující březnový den překvapuje hezkým počasím, a tak dívka vyvádí fenku na delší procházku. Prochází uličkou směrem k nábřeží, ale jak to vypadá, obě zřejmě přecenily své síly. Tereze je na omdlení, z nějakého důvodu se začíná zadýchávat. „Koupím nám pití a dáme si pauzu někde na lavičce u vody, nábřeží není daleko,“ povzbuzuje sebe i fenku, když tu ve stánku při placení zahlédne noviny s výrazným titulkem: „VÝBUCH PLYNU V DIVADELNÍ ULICI V PRAZE!“.

Kupuje si jeden výtisk a roztřeseně pročítá mimořádnou zprávu: „Výbuch plynu poničil včera kolem třinácté hodiny kancelářskou budovu mezi Smetanovým nábřežím a Divadelní ulicí v centru Prahy. Tlaková vlna vysypala okna v okruhu stovek metrů. Poraněno bylo 48 lidí. Mezi vážně zraněnými je i nechvalně známý pražský exekutor Eduard E., jehož kancelář poblíž epicentra výbuchu byla zcela zdemolována.“

„Stačilo málo a mohla jsem tam ležet taky!“ hlesne Tereza a vše jí pomalu začíná do sebe zapadat asi tak, jako by právě doplnila poslední kousek pomyslné skládačky. Včera se vlastně díky fence podruhé narodila.

Konečně přichází k nábřeží a hlavou se jí honí nespočet myšlenek. Sedne si na lavičku a zakoupenou láhev vody spravedlivě dělí do dvou kelímků; pro sebe a Růženku. Poté z lavičky dlouze sleduje dravý proud Vltavy a v duchu ho přirovnává ke svému dosavadnímu – zpackanému životu. Z kapsy vytáhne dřevěnou kostičku, notnou chvíli si s ní bezmyšlenkovitě pohrává a po krátkém zaváhání ji velkým obloukem odhodí do řeky.

Že by tím prostým úkonem byla symbolicky sňata pomyslná pouta bránící jí v rozletu? Možná je to jen prchavý pocit – jakýsi sen, který se vzápětí stane minulostí; touha se alespoň na okamžik vyvléknout z mnoha starostí všedního dne? Je to sice zvláštní, ale náhle přichází nečekaný klid a úleva. Jako by všechny dosavadní problémy odplavila voda a v pošramocené duši nastalo konečně dlouho a toužebně očekávané příměří.

„Život je přece jen krásný,“ zašeptá zasněně Tereza rozhlížející se po okolí. Pomalu vstává z lavičky, spolu s cupitající Růženkou splývá s davem lidí a nechává se jím unášet po své nové cestě…

Uplyne týden a z jasné noční oblohy hledí stříbřitý měsíční paprsek, tentokrát do malé kunratické garsonky. Zde nachází mladou ženu polehávající již třetí den s těžkou chřipkou. Uprostřed noci se probouzí, třese zimou, je jí šíleně zle. Motá se jako opilá, s údivem zírá na své ruce a bosé nohy plné červených skvrn, na teploměru skoro čtyřicítka. Dýchá se jí stále hůř. Vytáčí číslo záchranky – zda úspěšně, to už neví, mobil jí vypadne z ruky. Čím dál víc ji bolí hlava, pomalu přestává i vidět. Z posledních sil se vleče do předsíně, otáčí klíčem v zámku a otvírá dveře na chodbu. Vzápětí se prudce předkloní a klesne bezvládně k zemi. Kolem ní se zoufalým vytím krouží její fenka.

O chvíli později naruší noční klid Kunratic siréna a blikající světla záchranky. Sanitka s pacientkou se rozjíždí a v těsném závěsu za autem běží, co jí síly stačí, její věrná Růženka. Vzápětí vozidlo nabírá na rychlosti a těžce oddychující, kulhající fenka odpadá. Vyčerpaně klesne na chodník u silnice poblíž parku…

Po pár minutách se výstražná blikající světla majáků přesouvají do krčských ulic. Ještě dlouhé hlasité zakvílení sirény a sanitka je na místě. Prostory urgentního příjmu, na nosítkách je pod kyslíkem mladá žena v bezvědomí.

„Tereza Hejkalová, zřejmě silný septický šok, rychle se horší,“ informuje záchranář.

Na dívčině pokožce se objevují červené a fialové skvrny, srdce běží jako o závod a jejím štíhlým tělem lomcuje vysoká horečka. Další, tentokrát již velmi prudký pokles tlaku.

„Vypadá to na těžkou meningokovou infekci a začínající sepsi,“ vyhodnocuje situaci službu konající zdravotník. „S pacientkou okamžitě na ÁRO! Volejte doktora Karlíka! Sestro, zjistěte kontakt na její rodinu,“ žádá mladý lékař…

Ema

Ani nyní nehodlá na své rozhodnosti nic měnit. Pověstným se stává Emin proslov k vedoucímu při příležitosti jejího odchodu do předčasného důchodu.

„Co – co si to dovolujete, jak to se mnou mluvíte?“ slyší přeskakující hlas bývalého nadřízeného.

„Jak mi huba narostla!“ Na rozdíl od představ, které v sobě nosí dlouhé roky, nestáhne plešatému skrčkovi paruku. Jen se otočí a hrdě odkráčí.

„Ta má ale vyřídilku,“ sklízí obdiv kolegů.

To byste měli slyšet naši Terezu, pomyslí si. Útěk do Prahy jí nikdy neodpustila. Přesto jakmile se doslechne o vážném stavu dcery, rychle se rozhoduje. „Jsme jediní, kdo může tý naší holce pomoct. Což znamená, že prostě musíme!“ přesvědčuje sebe i manžela a mobilizuje veškeré síly a prostředky. I když život v Praze nesnáší, zamíří tam. Aby byla pomyslné černé ovci rodiny co nejblíže. Aby stála vedle své jediné dcery v nejtěžších chvílích jejího života.

Ve vlaku pokračuje nápor na její nervy dalším telefonátem. Rychle sahá po mobilu v domnění, že se dozví něco o stavu dcery. Opak je ale pravdou. „Jak to vypadá? Už něco víš?“

Ema pomalu nemůže mluvit. „Táto, jsem ještě na cestě, všude jsou výluky a vlak má přes hodinu zpoždění. Ale v Praze budu každou chvíli.“

„Hlavně ať se holka dá do pořádku, držím jí palce. A v nemocnici…“ Už nedomluví. Telefon pípne a na displeji avizuje čekající hovor. Žena rychle tiskne tlačítko příjmu.

„Dobrý den, mluvím s paní Emou Hejkalovou?“

„Ano, u telefonu.“

„Karlík, ošetřující lékař vaší dcery Terezy.“

„Jak je na tom, budu s ní moci mluvit?“ Rozhostí se ticho, přerušované jen klapotem kol vlaku.

„Musím vás zklamat, aktuálně není při vědomí. Ve chvíli, kdy se nám ji na okamžik podařilo probrat, označila vás a svého otce za osoby, kterým jako jediným smíme poskytnout informace o jejím zdravotním stavu…“

„Takže je v komatu?“ zděsí se Ema.

„Její stav je bohužel kritický a rychle se horší – jedinou šancí je operace, na kterou ji připravujeme. Právě proto vám volám, abyste dceru mohla ještě vidět. Hlavně spěchejte. Najdete nás…“

Žena si roztřesenou rukou dělá poznámky. Do očí se jí derou slzy.

O hodinu později sedí celá roztřesená v primářově pracovně. Lékař okamžik vyčkává. Odkašle si a poté pohlédne přímo na ni: „Paní Emo, mohu vám tak říkat? Vše snad víte od ošetřujícího lékaře, který pečuje o vaši dceru.“

„Bohužel ne – jen něco málo mi naznačil…“

Doktor si povzdychne a chvíli bezmyšlenkovitě bubnuje prsty po desce stolu, zjevně neví, jak začít. „Paní Emo, určitě vám něco říká slovo meningitida.“

„Ano, ovšem.“

„A právě této diagnóze čelí vaše dcera. Věřte mi, že děláme maximum, abychom jí pomohli. Bohužel je zde celá řada komplikací. Tereza je aktuálně na přístrojích a má vše potřebné – nitrožilní výživu, vysoké dávky antibiotik… A teď k hlavnímu problému. Tím je zasažení rukou i nohou meningokokem, ruce jí snad ještě zachráníme, s nohama to je ale horší. Tím chci říci hlavně to, že ty jí už nelze v žádném případě zachránit a šance vaší dcery závisí na rychlé amputaci! Je mi to opravdu moc líto!“

Ema neodpovídá. Celá ztuhne, po chvíli se lehce nahrbí a začne se chvět. Z očí, které se snaží rychle zakrýt rukama, jí vytryskne proud slz a tělo se otřásá bezmocným pláčem.

„Paní Emo,“ zní jako by z dálky primářův hlas. „Pokud vše dopadne dobře, vaše dcera bude mít i tak šanci na téměř plnohodnotný život. Při dobré rehabilitaci, dnešní úrovni pomůcek, a ovšem i za předpokladu plné spolupráce pacienta lze dosáhnout vynikajících výsledků. Každopádně uděláme vše proto, abychom rozsah amputace minimalizovali. Jinými slovy řečeno, odstraněna bude pouze nekrotická čili zcela mrtvá tkáň. Při pomyslné troše štěstí, a pokud zákrok provedeme neprodleně, je naděje, že postačí amputace v chodidle, maximálně v hlezenním kloubu.“

„A mohla bych teď dceru vidět?“

„Samozřejmě.“ Primář kamsi telefonuje. Jeho pracovna náhle ožívá, objevuje se vrchní sestra a za chvíli i starší muž s několikadenním strništěm na tváři. „Dobrý den,“ obrací se k Emě. „Já jsem doktor Karlík, ráno jsme spolu telefonovali. Vaši dceru právě připravujeme k operaci.“

„Tak rychle?“

„Je za pět minut dvanáct.“

Vzápětí Ema za doprovodu vrchní sestry sjíždí výtahem dolů a prochází dlouhou chodbou. „Jednotka intenzivní péče,“ oznamuje nápis. Obě vchází do místnosti s lůžky oddělenými plentou a prosklenou stěnou v pozadí, za kterou se míhají postavy zdravotníků. Vrchní sestra pokyne Emě a odvádí ji k lůžku až u okna.

Zde, obklopená monitory, spoustou přístrojů a hadiček, leží nehybně její Tereza. Modré oči má zavřené, dříve vždy pečlivě udržované plavé vlasy slepené do cumlu a ovázané kouskem gázy. Hluboké rýhy se dívce rozlézají po nateklém, zarudlém obličeji pokrytým množstvím fialových skvrn. Dýchá za ni přístroj. Její ruce s podivně prokrvácenými místy a začernalými konečky prstů jsou na tom snad ještě hůře než obličej.

„Nevědět, že je to ona, ani bych dceru nepoznala!“ zoufá si Ema. O něco později, když už je Tereza na operačním sále, žena stále přechází po chodbě sem a tam, poté se bezmocně sesune na lavičku. „Ty to zvládneš, holčičko moje. Čekám tu na tebe. Drž se, ať ti ten nahoře pomáhá!“

Bára

„Míro! Míro! Míro!“ vzdychá vzrušeně Bára a doslova se ztrácí pod rozložitým tělem partnera. „Míro?“ špitne za okamžik, tentokrát nejistým, zklamaným hlasem.

„Promiň, dnes mi to nějak nejde,“ omlouvá se ztěžka oddychující muž, který se raději překulí na svoji polovinu postele.

„Myslím, že nejen dnes,“ opáčí kousavě žena a přehrabuje se ve svém nočním stolku.

„Co hledáš?“ zkouší to zamluvit Mirek. „Co asi po tom tvým sotva minutovým výkonu?“ hlesne Bára, vytahuje vibrátor a ještě jednou se obrací k příteli: „Šokuju tě?“

„Tak bych to neřek…“

„Jo, a jak bys to teda řek?“

„Spíš překvapuješ…“

„Mě zas překvapí, až se ti podaří udělat mi dítě!“odsekne a otočí se k partnerovi zády.

„Mě taky!“ rýpne si Mirek a raději se překulí na kraj postele zády k partnerce.

Ve svých čtyřiatřiceti letech toho má Bára za sebou víc než dost. Za tu dobu stihla vystudovat, vdát se a následně se i šťastně rozvést, naopak nedokázala přivést na svět potomka. Od rozvodu u ní přetrvává stálá nedůvěra k mužům a ani u Míry, se kterým žije na psí knížku, to není jiné.

Stále dokola to samé – ovulační testy, Mirkova obvyklá rychlovka, napjatá očekávání a po počůrání gravitestu návrat zpět na začátek. Bára si připadá čím dál víc zrazená a šíleně unavená, rozhoduje se však bojovat až do konce. Snad jen kdesi uvnitř tuší, že jí zřejmě v dosavadním vztahu stejně tak jako v šanci na otěhotnění pomalu, ale jistě ujíždí vlak.

Sama téměř nechápe, co ji s Mirkem – věčným rebelem a mužem příležitostně holdujícímu alkoholu, ještě spojuje. Snad ty dřívější – dlouhé, společné služby na veterině a jeho bezprostřednost, s jakou jí tehdy vyznával lásku.

Náročná práce, kde Bára bývala taková holka pro všechno, si bohužel vybrala daň na jejím zdraví, a tak na kliniku chodí už jen vypomáhat. Přesto na zvířátka nezanevře. Část vlastního domku v Kunraticích vyhrazuje „Poslední štaci ohrožených pejsků“, jak ona sama svoji soukromou dočasku – útulek, s hrdostí nazývá. Což se pochopitelně neobejde bez občasných komplikací. Jako právě nyní.

„To se mi snad jen zdá!“ vykřikne pomalu usínající Bára a po hlasitém bouchnutí a psím vyštěknutí přicházejícím z kuchyně vyskakuje stejně jako její přítel z postele. O chvíli později už s křikem „Míro, ty vole, nasadíš mi sem takovouhle psí atletku a starej se!“ sprintuje po domku a marně se snaží dohnat kličkující Růženku s ukořistěnou houskou. Na to, jak buldoček vypadá neohrabaně, je až překvapivě rychlý. „Mrcho mlsná, neznám tě!“ Udýchaná žena to vzdává, vyhodí fenku na zahradu a rázně za ní zamkne dveře.

Zatímco fenka venku v poklidu uždibuje ze získaného proviantu, Bára naštvaně krouží bytem, když tu zahlédne přítele, který se mezitím usadil s lahví vychlazeného piva u televize. „Až po…“ nesmlouvavě mu nařídí a rozhodným gestem ukáže do ložnice.

Přinejmenším zvláštní je Mirkova nedávná proměna, běží ženě hned následující den hlavou. Jako by to ani nebyl on, kdo ji při všech těch nekonečných směnách ujišťoval o lásce a touze sdílet s ní vše – starosti, radosti i bydlení. A co její plány, naděje na společný život, rodinu a děti? To se přece také počítá! Poslední dobou se však sny začínají pomalu, ale jistě hroutit, muž, ten stále častěji přespává mimo domov a většinou už ani nedá vědět, že ho nemá čekat.

 Dnes ale Míra jistě dorazí – snaží se přesvědčit samu sebe. Od časného rána je na nohou. Ono přece jen mít doma smečku psů, postarat se o celý dům, zahradu, nákupy a k tomu ještě vypadat k světu, aby se příteli líbila a skryla věkový rozdíl deseti let, to už dá člověku zabrat.

V rychlosti vytáčí jeho číslo, ale poté, co se ozve jen hlasová schránka, vyťukává esemesku. Tak, zpráva je odeslána a jede se dál. Bára se chce vytáhnout. Pití i zákusky koupila již včera, stejně tak jako ingredience na přítelovo oblíbené jídlo – hovězí Stroganov. Je s tím fuška, sama specialitu nemůže ani cítit, ale co by pro svého miláčka neudělala.

Zbývá se vykoupat a trochu přišmrncnout. Dát chladit vínko, připravit postýlku, vybrat nějakou hezkou hudbu. A romantika ve dvou při svíčkách, možná i něco víc může začít. Je ale už podvečer a stále k ničemu nedochází, ostatně ani nemůže. Přítel samozřejmě nedorazil.

Na sporáku okorává s láskou připravená specialita, v lednici zákusky a kdesi uvnitř Báry její vlastní srdce. Mračí se na celý svět a nejraději by se vším sekla! Opakovaně volí známé číslo, opakovaně jí hlas automatu sděluje, že účastník není dostupný. Ale co když přítel jen musel zůstat v práci?

Vzápětí již volá bývalé kolegyni: „Ilonko, co je s Mirkem? Dělá přesčas?“

„Já myslela, že to víš.“

„A co bych měla vědět?“

„No, dnes mu bylo šoufl, snad i nějakej malér, ale to jen mezi náma. Šéf ho poslal domů. Odešel už odpoledne.“

„Chápu, každopádně dík. Brzy se uvidíme, dorazím na tu výpomoc. Měj se!“

Celá zmatená po telefonátu vyráží ven se svoji psí smečkou, aby si pročistila hlavu a přišla na jiné myšlenky. Večer tak mohou lidé v Kunraticích zahlédnout nadšenou pejskařku na kolečkových bruslích výskající radostí a prohánějící se po vyhrazené části parku se svými čtyřnohými miláčky. V její mysli zatím zraje důležité rozhodnutí…

Tereza

Situace na operačním sále se po chvilkové zástavě Terezina srdce pomalu stabilizuje a po svolení anestezioložky konečně nastává hlavní fáze operace. Chirurg vede přesné řezy v předem určených místech na dívčiných kotnících, zatímco její hlavou běží sen.

Ona v něm ruku v ruce se svým dědečkem prochází rozkvetlou loukou. Společně zdolávají i hluboký les a konečně přichází k řece, když se zvedne vítr a potemnělou oblohu pročísne první blesk.

Starý muž s výmluvným gestem zrychlí krok a zamíří k řece. Objevuje se vratká loďka, do které on nastupuje a Terezu táhne za sebou. Ta se mu ale nečekaně vyškubne. Děda k ní tázavě vzhlédne. „Jak se rozhodneš, holčičko?“ Za jejími zády se v tu chvíli rozpoutá hotové peklo. Naopak břeh za řekou vypadá jako ta pravá oáza klidu, dívka zde zahlédne i usmívající se tváře dalších, již nežijících příbuzných.

„Tak co, Terezko?“ spěchá náhle děda na odpověď.

Dívka se kousne do rtu, přivře oči a dlouho váhá. Náhle je rozhodnutá. „Já zůstávám!“ Jediným, rázným pohybem odstrčí loďku od břehu. Ta pomalu odplouvá a mizí v dáli. Tereza chvíli pohlíží za svým ochráncem, poté se ale její mysl začíná nořit do tmy…

Sen ale vzápětí pokračuje. Tereza se v něm vznáší v podivném, kalném a studeném vodním světě, když tu narazí na důvěrně známý předmět. Pozorně si prohlíží svou dřevěnou kostku, která putuje s vodním proudem, pomalu se otáčí a ona vidí, že z jejích původních obrázků se zachovala všechna kostrbatá srdce, zato jména jsou už smyta vodou.

Náhle se objeví známá postava Terezčina věštce z tržnice, který kostičku na okamžik skryje ve svých dlaních. Když mu po chvíli vyklouzne a začne se v proudící vodě volně otáčet, každé ze srdcí má již opět své jméno. Ale jako by zde bylo něco špatně – jenom šest stran kostky a osm lidských osudů?

Dívka vše jen ohromeně sleduje: Tereza – Honza, tato jména se objevují na první straně kostky a dvojice Bára – Mirek vzápětí na straně druhé. Ema, Zuzana, Michal, to jsou další tři jména a tři strany kostky. Zato se svým posledním verdiktem si krychlička dává načas. Když se konečně objeví jméno Vilma, Tereze i ve snu zatrne – Honzova matka pro ni byla synonymem zla a v jejím pohledu četla vždy zkázu!

Honza

Honza rád ukazuje okolí svou tvrdou stránku, ale není výslovně drsný, to jen četné životní nezdary ho poučily. Jeho vřelé srdce se nezatvrdilo, ačkoliv se ukrývá stále hlouběji pod povrchem. Slabinu v podobě vlastních rodičů a bratra si však muž nepřipouští a po rozchodu s Terezou šlape v podnikání na pomyslný plynový pedál. Na vidinu dobrého byznysu se lepí celá jeho rodina velmi podobně jako mouchy na mucholapku. Stejně jako nebohý lapený hmyz jsou i tito lidé chyceni na pozlátko peněz a zaslepeni svým bohatstvím. Mnohdy pro ně již nebývá cesty zpět, ani úniku a pokus o osvobození se málokdy odpouští.

Práce v rodinné firmě, ta jediná mu pomáhá zapomenout. Snad i proto nedávný Emin telefonát o finančních problémech expřítelkyně, který ho zastihne v zaměstnání, přijímá klidně. Jeho klid je ale pouze zdánlivý. Už za pár minut povolí uzdu sebelítosti a volá své matce, které se ve slabé chvilce svěřuje se vším, i s žádostí o radu. Vzápětí toho však lituje. Jako by ji neznal! Po dlouhém rozhovoru má nervy ještě více na pochodu a navíc jistotu, že to, co matce svěřil, bude vzápětí vědět celá rodina… Je mu už jasné, že pustil pomyslného džina z láhve.

To zase bude keců a přesvědčování, proč jsme se k sobě nehodili, pomyslí si, když večer otvírá dveře do obývacího pokoje. Vzápětí na něm spočinou tázavé pohledy rodičů a mladšího bratra Jarka, k vlastnímu údivu se mu ale daří předstírat okázalý nezájem o cokoliv jiného, než o pečlivou přípravu svého šálku kávy.

V myšlenkách je stále u posledního rozhovoru s Terezou, který se mu navždy vryl do paměti. Hlavně se nesesypat, nedat najevo slabost před rodinou, opakuje si stále dokola a očividně se mu to daří.

„Honzíčku, nic si z toho nedělej, ona sem nikdy nepatřila, ani by mezi nás nezapadla,“ ozve se náhle matka Vilma, za snaživého manželova přikyvování.

„Co řešíš, vole,“ vpadne náhle do hovoru šestadvacetiletý rádoby elegán Jarek. „S Hejkalkou by ses zahrabal. Přišla sem s holou prdelí a teď zbankrotovala, buď rád, že ses jí zbavil! Ty máš na lepší a můžeš si vybírat!“

„Moment!“ Honza najednou ztuhne. „A odkud ses to dozvěděl ty, he?“

„To přece ví každý,“ zakoktává se Jarek a uhýbá očima.

„Ani bych neřekl,“ oponuje Honza. Ale bratrovy praktiky dobře zná, ten se jen tak nezmění.

„Járo, Honzíku, přece se nám tu nepoperete, dáme si ještě jedno kafíčko a zákusek,“ diplomaticky to zahrává do autu matka. Honza zamračeně souhlasí, v hlavě mu však pomalu, ale jistě klíčí hrozné podezření.

 „Zuzko, budu dělat na těch prezentačních materiálech, dnes tu pro nikoho nejsem!“ instruuje muž hned druhý den ráno svou mladou asistentku. Náhle je celý nesvůj. Nechá si přinést kafe, připraví na dosah ruky cigarety a zamyslí se. Určitě mě rozhodil ten včerejší výstup s Jarkem, který se dnes ráno tvářil jakoby nic, ale čert mu věř, v obchodě nezná bratra. Podezření bez důkazů mi nestačí. A jít proti vlastní rodině? To se přece neodpouští!

„Jdu ti přečíst vzkazy, než se zavrtáš do práce,“ nakoukne dovnitř Zuzana po krátkém, nesmělém ťuknutí na dveře.

Kdybych jí snad stokrát neříkal, aby chvíli počkala, než vleze dovnitř! Ale to je jedním uchem tam a druhým ven. Honza se opět zamyslí.

„Co ti je?“ všimne si jeho zamračeného obličeje. „Ještě myslíš na Terezu?“

„Pořád,“ přitaká, ale nemá nejmenší chuť cokoliv vysvětlovat.

„Možná to chce čas, nebo si s ní zkus ještě jednou promluvit,“ radí Zuzana, ale už se dál nevyptává.

Oddychne si, když za ní konečně zapadnou dveře. Radoval se však předčasně, dveře se opět s ledabylým klepnutím otvírají. „Jo, a málem bych ti zapomněla říct, příští týden si beru to volno, mám něco domluveného s Michalem.“

„Není problém, máš ho mít. A teď už padej!“

„Padám,“ zasměje se a dveře za ní zaklapnou podruhé.

Honza si lokne kávy a pouští se do práce. V myšlenkách je však stále u včerejšího výstupu s Jarkem. Jak toho může o Terce tolik vědět? A co tím vším sleduje? To, že má bráška přísun informací všeho druhu, dobře ví, ostatně v byznysu to ani jinak nejde. Ale že by se snížil k tomu použít je i v osobním životě? Otázek spíše přibývá…

Odhodlání poprat se s resty ho náhle opouští, ranní soustředění a chuť do práce je nenávratně pryč. Poněkolikáté vytáčí Terezčino i Emino číslo, ale marně. Nervózně šlukuje cigaretu a přemýšlí. Na mnohé si za roky ve firmě již zvykl, ostatně i on sám občas používá ostrých loktů. Tentokrát to však bráška poněkud přehnal. Ale jak vše vyřešit? Přes rodinnou radu? To by přece byla sebevražda. Nechme to koňovi, nějak to dopadne, pomyslí si. Zuzanu žádá o další kávu a zapaluje si novou cigaretu. Náhle se však nemůže nadechnout, zatočí se mu hlava a on ztěžka dopadne do křesla. To by mi tak ještě scházelo, abych v tomhle věku cestoval po špitálech!

Ale jak rychle se potíže objevily, tak náhle mizí – nebo se alespoň zmírní. Dýchá se mu už lépe, i závrať polevuje, zůstává jen úzkost a silná bolest hlavy. Co to má znamenat? V tu chvíli mobil cinknutím ohlašuje příchozí esemesku od Emy. Honza ji čte a zesiná.

Zůstává zdrceně sedět, hlavu schovanou v dlaních, a v myšlenkách se vrací ke společným chvílím s Terezou, které vždy považoval za ty nejkrásnější ve svém životě. V dlaních cítí podivné mokro. Ale chlapi přece nepláčou – a zvlášť v naší rodině ne!

Snaží se dát trochu dohromady, ale v kanceláři nemá stání. „Zuzko, změna plánu, dnes tu končím,“ informuje svoji mladou asistentku při odchodu. „Nevíš o mně!“ Ta jen udiveně přikývne. Nikdy ještě šéfa v takovém stavu neviděla.

Mirek

Blíží se večer a lehce ovíněný Mirek neklidně posedává u stolu v luxusní hotelové restauraci. Prsty zahřívá poloprázdnou sklenku a přemýšlí, co dělat dál. O přespání na veterině už nemůže uvažovat a jít za Bárou s prosíkem po té nepovedené oslavě je zbytečné. Tuší, jak by to asi dopadlo.

„Z čeho jste tak smutný?“ nečekaně se k němu přitočí vysoká, pohledná černovláska s velkýma modrošedýma očima. Jedinou vadou na její kráse může být snad jen mateřské znaménko na tváři, od toho však pozornost odvádí výrazný piercing ve tvaru hada v dívčině pravém ušním lalůčku. „Co takhle si dát něco dobrého a po jídle pak spolu probrat, co vás potkalo?“

Až nyní muž zaregistruje, jak je mladá žena atraktivní. „Někoho, pardon – vás by to zajímalo?“ vykoktá překvapeně a omráčeně zírá na zhmotnění svého snu. Ostatně jako ve snu si připadá i později, když jí galantně odsune židli a pro oba objednává aperitiv.

Ve zdejší restauraci je poprvé. S Barčou nikdy nechodili do tak drahých podniků, pravda snad i kvůli její vrozené šetrnosti. Ale dnes by to mohlo být jiné. Právě má před sebou překrásnou bytost, perfektně upravenou i oblečenou a, obrazně řečeno, sršící jiskrami nebezpečnými jako Amorovy šípy.

„Nějak mě zanedbáváte,“ připomíná se mu žena.

„Promiňte, jen jsem se zamyslel. Už se vám budu věnovat.“

Servírka přináší objednaný aperitiv. Jakkoliv lákavě nápoj vypadá, Mirkem zacloumá jeho odporně hořká chuť. S přemáháním dopíjí, nechce vypadat jako vesnický buran. Raději žádá obsluhu o láhev něčeho ostřejšího, aby spláchl to nepříjemné překvapení s aperitivem.

„Chutná vám?“ zeptá se snad jen pro jistotu…

„Jistě. Dám si ještě sklenku. Dovolíte, abych za vás objednala?“

„Samozřejmě,“ souhlasí Mirek a tetelí se štěstím.

Zatímco ona si potichu s lehkým pohybem rtů pročítá lístek a vybírá pro oba, on si ji se značnou dávkou zvědavosti i touhy prohlíží. Jako by k němu sestoupila z přehlídkového mola ta nejatraktivnější žena, kterou kdy v životě viděl. Může jí být tak dvacet, možná o něco víc. Drahé značkové oblečení vkusně doplněné jen několika kousky šperků a luxusní kabelkou ještě více zdůrazňuje její půvab. Něčím mu tak připomíná hrdinky z filmů západní produkce.

Dívka okázale předvádějíc své sebevědomí již dokončuje objednávku a obrací se k hostiteli: „Že bychom se vzájemně představili?“

Protějšek má sice v mysli jak vymeteno, přesto povstane a vydoluje ze sebe pár slov: „Já jsem Mirek Holub, pro známé Míra – veterinář.“ 

„A já Sandra. Sochařka, příležitostně se věnuji i malování…“

„Takže umělkyně…“ muž horlivě přikyvuje a dopíjí už třetí sklenku drahého koňaku.

„Mám-li být upřímná, zaujal jste mě hned na první pohled… Nepolekala jsem vás?“ ptá se starostlivě po krátké, pečlivě volené odmlce Sandra. Hovoří a protějšku, který jí doslova visí na rtech, nalévá další sklenku.

Následuje bohatá večeře. Jako předkrm krůtí šunka na lilkovém kaviáru se sušenými rajčaty a rukolovým salátem. Na pánvi pečená vepřová panenka s dijonskou omáčkou, bramborová kaše ochucená křenem doplněná brokolicí a pancettovým chipsem, k tomu vanilková panna cotta v marakujové polévce s tropickým ovocem – to vše je, zvláště u muže, prokládané četnými sklenkami koňaku…

Jemu z toho všeho planou tváře a šel by se svou nádhernou spolustolovnicí snad kamkoliv. I tam, kam by se Barča nikdy neodvážila, protože se bojí neznámých situací. Ostatně v tu chvíli si on na svoji družku ani nevzpomene, tak moc je zaujatý svou společnicí, která ho zasypává medovými slovy a zamilovanými pohledy.

Alespoň tak mu to připadá poté, co si připili na tykání. Dojde i na políbení a on stále cítí její objetí, vůni, pár dotyků… Další přísun destilátu však vykonává své a muž začíná být pomalu, ale jistě opilý.

„Panebože!“ vyhrkne nečekaně Sandra.

„Děje – děje se něco?“

„Právě, že ano – prošvihla jsem schůzku s klientem, kupcem na můj obraz!“

„Tak to – to je mi líto… Budeš mít vel – kej problém?“

„Jasně, že ano!“ vykřikne. „Ale teď na to všechno budeme přece už dva.“ Pohlíží na Mirka a poněkud křečovitě se usmívá. Vzápětí schová svůj obličej, orámovaný nádhernými vlasy, do dlaní a zhluboka si povzdychne.

„Můžu vám – tobě nějak pomoct?“

„Ne, to vážně nejde, i když – dej mi chviličku.“ Společnice vytahuje luxusní mobil, ale marně jezdí prstem po displeji. „Smůla, klekla mi baterka, můžu si od tebe zavolat? Dlužím pánovi omluvu. A nebude ti vadit, když si odskočím? Přece jen ta fůra jídla a pití…“

„Jen – jen běž, počkám – tu na tebe,“ praví on a čeká. Až po dlouhé době ji začne shánět, ale marně.

„Za chvíli zavíráme, pane!“ volá servírka a na tácku přináší účet zakrytý ozdobným ubrouskem.

Muži před očima defilují všechny položky večerní útraty a vyjeveným pohledem sjede z účtu na čekající servírku. Jako by zahlédl v její tváři pobavený výraz.

Náhle je mu vše jasné. Kdepak láska, stal se obětí všehoschopné podvodnice. Dosyta se najedla a napila, připravila ho o telefon a placení teď bude na něm. Jak mohl být tak naivní?

Třesoucíma se rukama prohledává kapsy, ale bezvýsledně. Nachází pouze v kapesníku zamotané klíče od domu. Znovu a znovu se šacuje. Marně, pouzdro s peněženkou a doklady je pryč.

„Nemám, prostě nemám nic,“ vypraví ze sebe nakonec s krátkým pohlédnutím na obsluhu.

Tak přece, její tváří se teď mihl výsměšný výraz. Nebo že by se mu to jen zdálo? Každopádně servírka se netváří příliš nadšeně. To on ale už nevidí. Spíše jako ve snu slyší ještě cosi o vedoucím, policii a švorcovým ožralovi, ale jemu je to jedno. Ztěžklým jazykem nadiktuje Bářino telefonní číslo, které jako jediné má v paměti, a vzápětí s hlavou na stole usíná.

Bára, která se po chvíli v restauraci objeví, zapůsobí jako zjevení. Krátce pohlédne na pospávajícího přítele, zjistí u obsluhy situaci a vzápětí vloží na tácek většinu obsahu své peněženky. A mám po výplatě! Opatrně třese Mirkem a po pár pokusech se jí daří ho probrat, pomáhá mu pomalu vstát.

„Byl u nás pán spokojen?“ ptá se servírka s neskrývaným výsměchem v hlase na rozloučenou.

„Áno, móc spokojený,“ protahuje slova Mirek, „jen tu – jak se kruci ta kráva jmenovala – tu Sandru si můžete, víte co – co jako myslím?“

Bára mu rukou zakrývá ústa a táhne ho k východu. „Promiňte, myslí tím sestru, co tu s ním byla,“ snaží se o záchranu alespoň špetky jeho důstojnosti a s hraným, křečovitým úsměvem opouští restauraci. Její myšlenky už ale tak úsměvné nejsou. Váhá. Má po tom všem, co muž poslední dobou předvádí, vůbec ještě smysl snažit se jejich vztah udržet?

Bára

Mirkovo ponížení v hotelové restauraci se stává tou poslední kapkou. Bára ho vleče domů a ukládá do postele. Sama pak tráví ve vedlejší místnosti nekonečnou noc; nemůže spát, a co chvíli odbíhá přítele zkontrolovat. Časně ráno to ale už nevydrží a usedá ke stolku: „Milý Míro,“ začíná psát a nervózně okusuje vršek propisky. Náhle neví jak dál.

Ale za pár minut v psaní pokračuje s novým odhodláním. „Snaž se mě pochopit. Asi bychom měli jít na čas každý svojí cestou. Musíme si utřídit myšlenky a ujasnit, co vlastně oba dva od života i od toho druhého očekáváme. Jak dlouho to potrvá, je teď na tobě, ale pochopím, když už se neozveš. P. S.: Jdu se psy na delší výlet. Zamkni, prosím tě a klíče hoď do poštovní schránky.“

Znovu a znovu pročítá své psaní, ale nemůže jinak. Prochází vilkou a balí všechny přítelovy věci. Poté k posteli se spícím mužem staví dva kufry a pár igelitek. Navrch přidá obálku se svým dopisem, opatřenou vykřičníkem a zatíženou klíči od domu. Naposledy pohlédne na přítele, potichu hází pár věcí do báglu a připravuje psy. Odchází sice již bez ohlížení, zato se slzami v očích.

Venku se stmívá a dveře vilky se opět otvírají. Bára, která si po celý den vyčítá své možná až příliš unáhlené rozhodnutí, doslova letí do ložnice a probíhá dalšími místnostmi. Pořád ještě doufá, že se přítel s typicky nakažlivým smíchem přece jen odkudsi vynoří. Dům je ale nezvykle tichý. Až v obýváku narazí žena na lístek papíru s krátkým vzkazem: „Promiň, ty můj zrzounku!“ Stále tomu nemůže uvěřit, Míra ji opustil!

A nic se nezmění ani v dalších dnech. Bára, ta dávno není v dřívější pohodě; netušila, jak moc to bude těžké. Náhle se připomíná telefon. Následuje sprint k mobilu, ale opět je to jen falešný poplach – kolegyně Ilonka, tentokrát ve stavu nejvyššího rozčilení: „Barčo, všeho nechej a fofruj sem, je tu blázinec! Potřebuju pomoc, záskok, cokoliv. Jo, a za chvíli ti předám hovor, nějaká cizinka potřebuje po telefonu odrodit kočku. Hlavně spěchej!“

„Ilonko, a nevíš ty něco o…“

„Neptej se a odroď tu paní. Kuře, co chrastí, tu čeká na operaci… Nestíhám, všechno si povíme pak.“

Na okamžik jí bleskne hlavou jiskřička naděje. Co když třeba v práci potká Mirka? To už se ale ozývá její mobil. „Prosím?“ S telefonem u ucha popadne kabelku a pádí ke svému starému autu, kde se za pomoci výklopného zrcátka a drobností z kabelky snaží upravit svůj obličej. Stačí pár tahů hřebenenm a vrstva rtěnky. Současně promlouvá s klientkou:

„Jaký máte problém?“

„Já telefon kvůli ta kočka – ona tlustá – ona pochodovat a brečet!“

„Není březí?“

„Ona né na bříza, ona doma v byt.“

„Já myslela, jestli nebude mít koťata?“

„Možná. A co měla by teď? Jak udělat narodit děti?“

„Budu s vámi na telefonu; kočka si s porodem většinou poradí sama, hlavně to chce čas a klid.“

„Já asi omdlít! Ona odejít do ložnice a tam z kočka vypadnout vejce u otevřená skříň na koberec!“

„To je asi placenta.“

„Ne ne, vejce!“

Mobil signalizuje ztracené volání od Ilonky a Bára už začíná být nervózní. Pokud ví, vejce přichází v úvahu pouze u třech savců, a to u ptakopyska, ježury australské a paježury Attenboroughovy známé též jako ostnatý mravenečník. V duchu počítá do deseti, aby se uklidnila, přepíná na handsfree, startuje auto a pomalu se rozjíždí: „Takřka jistě to je placenta.“

„To určitě být vejce a uvnitř nebýt dítě! Já nevěděla co dělat. Prosím…“

„A jak se kočka chová teď?“

„Ona už nebrečet a ležet na koberec.“

„Tak se podívejte do té skříně, vidíte nebo slyšíte tam něco?“

Po chvíli se ozve: „Já kuk a tam tma, moc šaty a boty – pán bože, já něco slyšet, takové ííííííí.“

„Hledejte ve skříni.“

„Já už to vidět, odsunout kabáty a dole v krabice pět – né šest dítě kočka! Jé, a ona teď k děti jít!“

„No a máte vyhráno, kočka by to už měla sama zvládnout. A kdyby něco, jsem na telefonu.“

„Já moc poděkovat paní doktor – já na památka dát jedno dítě kočka když cholka váš jméno – Bara!“

To je teda pocta, pomyslí si Bára, to už ale parkuje u veteriny, bleskově se loučí a ukončuje hovor.

„To je dost, žes dorazila,“ Ilonka vybíhá ze dveří ordinace a rychle směruje kolegyni k šatně a umývárně v jednom se slovy „Cajky na operaci máš ve skřínce, však víš kde. Kuře je uspaný, nástroje jsem vyndala ze sterilizátoru a doktor čeká…“

„A co bude kuřátku operovat? A opravdu chrastí?“

„Pěknýmu kuřátku!“ rozčilí se Ilonka. „Je to skoro pětiletej tlustej bígl, Kuře se jen jmenuje. Pomalu nechodí, bolestivý břicho, žaludek roztáhlej za hrudní koš. Na pohmat několik boulí a bulky ukázal i rentgen žaludku. Paní netuší, co mohl sežrat. Tak se jí ptáme, kde jako bydlí, a ona že hned vedle golfovýho hřiště. Myslím, že je to jasný.“

„No potěš pánbůh! A u toho mám asistovat?“

„Tak si to užij! Já pádím vedle, maj tam trable s pitbulem,“ kývne Ilonka bradou směrem k další ordinaci, ze které se ozývá hlasitý psí nářek, a je během vteřiny pryč. Bára se v rychlosti převléká, umývá a po krátkém zaklepání tiskne s malým zaváháním dveře ordinace.

„Míro…“ praví tiše od dveří, když vidí zarouškovanou tvář mladého muže s krátkým sestřihem.

„Prosím?“ ozve se cizí hlas a od operačního stolu s ležícím bíglem na ni pohlédnou neznámé oči.  

Na okamžik zkamení, ale vzápětí v ní vítězí profesionalita. „Promiňte, jenom jsem si vás s někým spletla. Tak jdeme na to,“ praví a přesouvá se na své obvyklé asistenční místo.

„Výborně, začínáme. Skalpel prosím…“

Asistuje a sleduje lékaře, který vede řez standardně středem břicha a předlouho se přehrabuje v otevřeném psím žaludku. „Misku!“ zazní povel mladíka, který do ní vzápětí vkládá první z cizích předmětů – velký golfový míček celý zahnědlý kyselými žaludečními šťávami. Ona ještě dlouho drží misku a počítá nevěříc vlastním očím… „Sedm!“ vykřikne obdivně po vyjmutí posledního míčku.

„Vzorná asistence!“ potěšeně se zavrtí pod slovy chvály mladého lékaře, který po odoperování psa ještě dodává: „Jiří Kučera, jen zde zaskakuju za kolegu.“

„Já jsem Bára Tůmová – a vlastně tu taky zaskakuju…“

„Tak to se připravte na dlouhý den, čekají nás ještě dvě operace a navíc odpolední ambulance.“

No potěš pánbůh, to jsou vyhlídky, pomyslí si, ale vzápětí už připravuje sál na další zákrok…

Je podvečer a k smrti unavená Bára se vleče k Ilonce. „Prosím tě, až uvidíš Mirka, tak mu řekni…“

„To těžko, když si vzal neplacený volno a zmizel! Ale jestli chceš, tak se poptám, snad o něm někdo bude vědět.“

„Ne, takhle to nechci, on – on musí přijít sám!“ téměř vykřikne Bára. S Ilonkou ještě chvíli posedí u šálku kávy, prohodí spolu pár vět, ale o Mirkovi už nepadne ani slovo. O pár minut později se skloněnou hlavu pomalu kráčí ke svému kombíku…

Ema

Ema sedí s obličejem skrytým v dlaních na nemocniční chodbě. Ať to dopadne jakkoliv, je připravená přijmout symbolické rozhodnutí osudu. A to se zřejmě blíží. Soudí tak i podle ticha, které náhle kontrastuje s předchozím ruchem z operačního sálu…

Trhne sebou, když se před ní nečekaně objeví doktor Karlík. Ani ho neviděla přicházet. Lékař má zplihlé vlasy a čelo pokryté potem, vypadá velmi unaveně: „Tak, paní Emo, vaše dcera to zvládla. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách. Nezbývá než čekat, jak se bude její stav dále vyvíjet.“

„Můžu ji vidět? Jaký je rozsah amputace? A co prognóza?“

„Promiňte, na pooperačním zatím ne! Amputace sice proběhla s menší komplikací, ale jinak podle plánu. Hovořit o prognóze by bylo v tuto chvíli předčasné. Vše teď záleží trochu na přírodě, Tereze samé a ovšem i na pomyslném kousku štěstí… Vaše dcera leží ve stabilizovaném stavu na JIPce a je uvedena do umělého spánku, ve kterém nějakou dobu zůstane. Má veškerou dostupnou péči a za pár dní uvidíme, jak se bude její stav vyvíjet. Víc vám dnes opravdu neřeknu.“

Lékař pomalu odchází a Ema roztřesenými prsty smolí jen krátkou esemesku pro manžela. Z automatu si bere kalíšek kávy, nic jiného by do sebe v tuto chvíli nedostala. Poté se ještě na chvíli pohrouží do svých myšlenek. Díky bohu, že to dopadlo takhle, ale co dál? Je pozdní odpoledne, to aby si pomalu sháněla hotel. A hlavně by se asi měla poradit s Honzou. S ním se párkrát setkala během svých návštěv v jejich tehdejším přízemním bytě a vždy na ni dělal dobrý dojem.

Jednu ze situací má před očima jako tehdy: „Jdu protáhnout ty trubky,“ hrdě hlásí přicházející Honza z předsíně. „Tak to máš holt smůlu,“ ozývá se Tereza z kuchyně. „Jestli jdeš na ty kuchyňský, tak tu už byl, pokud sis náhodou nevšim, instalatér. A jestli si myslíš, že protáhneš trubky moje, tak si nechej zajít animo, páč je tu máti!“

Muž hlasitě polkne, zatímco Ema se ve vedlejším pokoji dusí smíchy. Panečku, ta má ale hubu, celá po mně, říká si hrdě…

To ale bylo vloni, zatímco dnes? Darmo mluvit! Konečně je rozhodnutá. Dlouho čeká s vyzvánějícím mobilem u ucha, než se ozve Honzův tichý, unavený hlas: „Jak je Terce? Promiňte, že jsem se neozval, bylo mi zle. Vzal jsem si pár prášků a usnul…“

„To nic. A ohledně Terezky jsem mluvila s doktorem, vše je stále otevřené.“

„ Jak otevřené?“

„No, její stav je stabilní a snad se časem dá dohromady.“ Ema raději použije milosrdnou lež. I přes telefon cítí, jak si muž oddechl.

„A kdy bych ji mohl vidět?“

„To netuším, vždyť ani mě za ní ještě nepustili!“

„Tak mi alespoň řekněte, kde leží!“

Ema náhle váhá: „Snaž se mě pochopit. Ona je na JIPce a to je takový… Zpočátku bych s ní chtěla být sama, aby… Určitě víš, jak to myslím.“

 „Aby jako co?“

„No, aby měla klid a byli u ní jen ti nejbližší. Ona toho má, Honzo, hodně za sebou… Jinak už musím končit, jdu si hledat hotel a od zítřka mě čeká shánění podnájmu.“

„Snad bych vám alespoň v tomhle mohl pomoci. Kde by měl být ten podnájem?“

„Někde na Praze 4 – ty snad, Honzo, o něčem víš?“

„Přece můj kunratický byt je teď volný. Jen část nábytku je pryč a hlavně tam občas zlobí odpad, určitě si vzpomenete, byla jste tam vloni.“

„Ty prošťouchnutý trubky, že?“ zavzpomíná si Ema, ale do smíchu jí rozhodně není.

„Vezmete to?“

„Musela bych popřemýšlet a poradit se s tátou, nebylo by to přece jen na pár dní.“

„Tak to zkuste alespoň dneska, ať neběháte po hotelech. Až potom se rozhodnete…“

„Abych řekla pravdu, vytrhneš mi tím trn z paty. A kde tě teď najdu, Honzo?“

„Budete se divit, ale v právě v tom bytě. Občas ho používám. Ale nebojte se, ubytuju vás a vypadnu k našim, stejně pendluju většinou mezi rodinou a kanceláří… Mám toho nad hlavu. Tak jak se domluvíme?“

 „Snad na tu jednu noc,“ připouští Ema kompromis, končí hovor a v duchu omlouvá své rozhodnutí. „Sama v Praze bych byla asi nemožná. A všechno to přece dělám pro svoji Terezku…“

Už o pár hodin později ale s mobilem v třesoucí se ruce přechází Honzovým bytem sem a tam, nevěříc příchozímu sdělení doktora Karlíka: „Mám pro vás, paní Hejkalová, bohužel špatnou zprávu. Objevily se nečekané komplikace. Tereza, vaše dcera je…“

Honza

Honza se večer loučí s Emou. Sice nerad, ale nakonec musí využít taxislužby, což je u něj něco zcela nevídaného. Smutně sleduje vlastní luxusní vůz ponechaný na parkovišti. Sled všech událostí v kombinaci s antidepresivy však vykonává své, a tak volba nakonec padne na taxíka. Když se pasažérovi udělá nevolno a on upozorní řidiče, aby mu rychle zastavil, jsou za okny auta vidět obrysy prvních krčských budov. Zaplatí za odvoz a po chvíli váhání se pomalu vydává k rodinné vile. Naposledy tudy šel ještě s Terezou.

„A jéje, někdo mě předešel,“ pomyslí si, když odemyká branku. V přízemí vily prosvítá přes stažené rolety slabé světlo lampičky. „Jasně, je to v hale – i když v jaképak hale, je to běžný obývák, ale v představě rodičů zní hala přece jen vznešeněji!“

Potichu, aby nerušil, otvírá dveře do obýváku, když tu náhle zazní ženský výkřik. Muž ztuhne a snaží se přivyknout pološeru v místnosti. Na stolku se zde povalují poloprázdné láhve, krabičky cigaret, balíček kondomů. Je cítit těžký pach alkoholu a potu. Všude na zemi je poházené oblečení…

Na pohovce se v pološeru zmítá propletenec dvou nahých těl, ze kterého se vzápětí oddělí zarudlý a hlasitě oddechující Jarek. Docela pomalu se překlopí na kolena, chvíli vkleče balancuje a snaží se udržet rovnováhu. Vzápětí se s žuchnutím svalí na podlahu.

Snědé děvče vyprskne smíchy, očividně se však vzniklou situací netrápí a z chaosu na koberci vybírá kousky svého oblečení. Jarek se s přispěním stolu coby opory pokouší vstát, ale úspěch se dostavuje až na třetí pokus. Vrávoravým krokem směřuje do rohu místnosti k obřímu květináči s palmou. Tam se s heknutím sveze na kolena a stahuje si kondom, který se slovy „Sázíme semínka“, zahrábne do zeminy. „A teď zalít!“ volá a stále ještě vkleče močí do květináče.

Už oblečené děvče zvedá oči k nebi, ale k odchodu se stále nemá.

Než Honza stačí cokoliv podniknout, přimotá se k němu Jarek. „Tak, tak, bráško, ženský jsou fajn – má to dvě nohy, kozy a ústrojí, kterým zblbnou každýho chlapa… Nezlobíš se na mě, viď? A opovaž se ceknout našim!“

Vzápětí si to mladík opět šněruje, tentokrát s rukou před obličejem, opět do rohu místnosti, kde padne na kolena a do květináče pro změnu zvrací. Dost je to, zdá se, i na jeho společnici, která postává u dveří a významně si mává dlaní před nosem. „Vypadni konečně!“ křikne na ni Honza, který se na to nemůže dívat.

„A co moje slíbený prachy?“ odsekne holka.

„Tady máš – udav se s nima!“ muž hodí před ni na zem několik bankovek. Ona je rychle posbírá a práskne za sebou dveřmi.

Ale co s klimbajícím Jarkem? Přes silnou bolest hlavy to Honza s vypětím sil zvládá. Odtáhne bratra do postele, v rychlosti mu vaří kafe, sklidí pokoj a zamete stopy. Automaticky do sebe kopne nalitého panáka na stolku. Následně ještě větrá byt a jen doufá, že si nikdo ničeho nevšimne…

 Ale vše je nakonec jinak. Je už hluboká noc a okna luxusní vily rodiny Stýblových stále ještě svítí do tmy. Honza se jen chabě brání otcovým slovním útokům a matčiným výčitkám.

Začíná otec: „V kanclu tě viděli dopoledne a pak jsi zmizel. To Jarek je jinej formát, dře od rána do noci, sedm dní v tejdnu! Víš, jak nám bylo, pořád tě přede všema omlouvat? A z večírku jsme si nakonec museli vzít taxík!“

„Tak potřebovali jste mě, nebo odvoz?“

Korunu všemu vzápětí nasadí matka: „Tátovi se, Honzíčku, nediv, myslí to s tebou dobře. Ale podívej se na brášku, z toho si vem příklad!“

My o vlku a vlk za humny, říká si Honza, když se k nim nejistým krokem blíží Jarek oblečený jen do slipů. Zůstane stát ve dveřích a ztěžka se opírá o futro.

„Tys pil, Jarečku?!“ napůl konstatuje, napůl se ptá matka.

„Ano, máti, popili jsme s bráchou – na věčný přátelství.“

„Kecáš tu nesmysly,“ snaží se o chabé vysvětlení Honza, ale to neměl dělat. Skokem je u něj otec. „Dejchni na mě!“ zařve. „Táhne z tebe jako z putyky! Já to věděl, nalejváš se jak pupen. Na večírek s náma nemůžeš, ale chlastat doma, to jo. A ještě do toho zatahuješ chudáka bratra!“

Honza se snaží zachovat klid. Snad by se mu to i podařilo nebýt Jarka, který se stále podivně kolébá u futra dveří, s požitkem sleduje hádku a poté udělá pár nejistých kroků dopředu.

„Vidíš, vole,“ ucedí mladík a dívá se výsměšně na bratra. „Jestli mě někdo kazí, seš to ty, tak koukej držet tlamu a kušuj.“

Honza sám neví, jak se tam dostal, ale náhle stojí před Jarkem: „Nejradši bych ti jednu vrazil!“

„Jednu vraž sám sobě,“ usazuje ho otec a tím považuje vše za vyřízené. Ale mýlí se.

Starší syn se nemíní tak lehce vzdát. „A co to minule, myslíte, že já jsem z kamene?“

Jarek se před ním výsměšně kolébá. „To mluvíš o Hejkalce? S ní máš navždy utrum!“

„Tak to víš víc, než já sám.“

„To si piš, vole, že jo!“

„Nesmysl, o tý její exekuci vím.“

„A víš i další, co?“ provokuje dál Jarek.

„Tak přijde o byt, co má být? Zkusím to urovnat a pomůžu jí s bydlením.“

„Že by svatební zvony?“ pošklebuje se bráška. „Láska, ta přece dělá s člověkem divy. Jak dojemný, rozbrečel bych se jako malej kluk! Přeneseš si svoji Terezku přes práh a pak už ji budeš jen nosit, vozit a přebalovat. Co taky jinýho s ležákem!“

„Tos přehnal! Kdo ti tohle nakecal?“ Honza ani neví, jak se to stalo, když náhle drží Jarka pod krkem a cloumá s ním.

„Ale, ale, ale – mám svůj zdroj. Tobě to ještě nedošlo? Že usiluješ o budoucího kripla na vozejku? Že si zaláskovanej do beznohý krávy? Která je teď v komatu a kdoví, jestli se vůbec ještě někdy probere?“

To je víc, než je možné snést! Honzova pěst drtivě dopadá na Jarkovu bradu, další rána míří pak na jeho nos. Mávnutím ruky muž odstrčí otce, který se ho pokouší zarazit. Nereaguje na matčiny plačtivé výkřiky, ani na její prosby o slitování. Další a další údery do nenáviděného obličeje s výkřiky „Teď zabiju já tebe!“.

Ubíhají hodiny a on po výslechu v cele předběžného zadržení to má stále před očima. Zakrvácený Jarkův obličej, přijíždějící záchranku i bratra ležícího bezvládně na zemi. Jeho dlouhé ošetřování a následný přesun na nosítkách do sanitky. Obviňující gesta otřesených rodičů i práci přivolaných policistů…

Vše je zcela jednoznačné. Šetření na místě, svědectví rodiny i lékařská zpráva o Jarkově zdravotním stavu. Dostal se do pasti, to je mu po poradě s právníkem už jasné. Události však dostávají rychlý spád.

Hned druhý den ráno otec předává jakési listiny na policejní služebně. Po několika nezbytných podpisech vyzvedává Honzu z cely a vzápětí jej odváží do jeho vlastní kanceláře. „Jseš tu jen proto, aby ses rozloučil,“ s těmito slovy ho strká do místnosti. Vyjevené Zuzaně nařizuje, aby donesla kávu a nechala je o samotě.

Chvíli poté teatrálně mrskne na stůl štosem papírů. „Lékařský zprávy a hlavně Jarkova ověřená plná moc. Je ti snad už jasný, že já teď rozhoduju o všem. Tak jako tak, u rodiny i ve firmě definitivně končíš!“

Honza se tichým hlasem omlouvá. Netuší, jak marné je jeho úsilí, že o všem je dávno rozhodnuto.

Otec se mu následně vysměje do tváře. „Seš blbej, nebo máš dlouhý vedení? Navždy ses odepsal.“

„Můžu vám nadělat spoustu nepříjemností.“

„To ale neuděláš, máme tě totiž v hrsti. Nevěříš?“ Tatík si lokne kávy a pokračuje: „Vítězem je Jarek a bere všechno; tvůj podíl ve firmě, část vily i auto. Abys ale nebyl škodnej, dostaneš na ruku roční plat jako odstupný. Můžeš si vzít ještě tu starou firemní Škodovku. A hlavně ti zůstane byt v Kunraticích.“

„Já už ho ale pronajal!“

„To mě nezajímá.“

„Ale někoho by mohly zajímat ty tvoje daňový švindly!“

Oba se nepřátelsky měří, ale je jasné, kdo tahá za kratší konec pily. Otec si nervózně mne bradu. „Dobře, rok tě nechám bydlet v přístavku pro hosty. Chodit ale budeš zadním vchodem. A styky s Terezou a její rodinou omezíš na minimum, nebo se poveze i ona!“

„A co Zuzana?“

„Je snad jasný, že s tebou tu končí i ona. Ale když vše klapne, dám jí na výběr. Práci na nižší pozici, nebo výpověď pro nadbytečnost s dobrým posudkem a odstupným. Tak co, plácneme si?“ Hrobové ticho.

„Kdo mlčí, souhlasí?“

„Ano,“ hlesne Honza.

Starému pánovi se na okamžik rozzáří oči. „Tak vidíš, chlapče, ani to moc nebolelo. Jdu volat, bude spousta papírování – to víš, co je psáno, to je dáno…“

Zuzana

„Jak dlouho mám ještě čekat?“ křičí Michal z předsíně jejich pětipokojového bytu v Podolí. Pobledlá Zuzana jen trpce svěsí koutky úst, ale zůstává bez hnutí. Hodnou chvíli už sedí v luxusních modrostříbrných koktejlkách z drahého francouzského šifonu na krajíčku manželské postele, rty má celé rozpraskané, hnědé vlasy slepené potem a jejím štíhlým tělem lomcuje horečka.

„Neslyšelas?“ vykřikne muž mezi dveřmi. Má na sobě kvalitní černý oblek s bílou vázankou, včetně nezbytné jehlice, a kapesníček i manžety stejné barvy. Vypadá báječně a je si toho velmi dobře vědom.

„Slyšela,“ odvětí tiše Zuzana. Ví, že mu není radno vzdorovat. Už od samého začátku jejich krátkého manželství vyžaduje muž naprostou poslušnost a je čím dál těžší snést neustálou kritiku a komandování. A dnešek je toho dalším důkazem.

„Snad bych měla raději zůstat doma, je mi opravdu zle,“ nadhazuje Zuzana.

„Tak na to zapomeň!“ zaburácí Michal.

„Dobře, jdu,“ odvětí. V rychlosti si u zrcadla připne náušnice s bílými a černými diamanty, bere modré psaníčko s pár nezbytnostmi, obouvá lodičky stejné barvy s jehlovými podpatky. A je připravená; než aby čelila dalším manželovým výbuchům, raději na ten večírek půjde.

„Vypadáš krásně,“ naznačí smířlivě Michal a pomáhá jí do kabátku téhož vzoru jako její šaty.  Ve dvou vychází sice již do květnového, přesto ještě chladného podvečera.

Lexus tmavé barvy už za několik minut parkuje u luxusního hotelu v Podolí a řidič otvírá dveře auta. „Opovaž se takhle tvářit na večírku!“ štěkne jí manžel do ucha, když vystupují z vozu. Ona jen stěží zadržuje pláč a pociťuje nutkání něco udělat. Cokoliv. Opět je po jeho!, říká si v duchu.

Zato Michal je na večírku ve svém živlu. Nedovede si představit život bez okázalého rozhazování peněz a okouzlování okolí svým rádoby šarmem a vybranými způsoby. Jakkoliv je to doma neurvalec a despota, ve společnosti hraje roli světáka i svůdce přesvědčivě. „Dobrý večer, pane generální… Vypadáte čím dál líp… Jak se daří paní? A co vaše půvabná dcerka, ta nedorazí?“ obletuje muž svého chlebodárce a ve tváři se mu usazuje obvyklý podlézavý úsměv.

Dcera, ta je půvabná asi tak jako ropucha přirovnávající se k princezně, myslí si Zuzana. Ale proč jsou jeho poklony tak věrohodné? Že by se z něj v tom stával opravdový profesionál?

U švédských stolů vznikají skupinky živě konverzujících hostů, v bíločerných, pečlivě nažehlených oblecích se začínají míhat číšníci a servírky přinášející jednu láhev značkového pití za druhou.

Zuzana jen smočí popraskané, naběhlé rty ve francouzském šampaňském a smutně sleduje vtipem sršícího manžela, okolo něhož se rychle zvětšuje skupina takzvaných nadlidí, bavících se jeho značně přehnanými historkami.

Kromě generálního ředitele, starého pana Černého, je zde přítomno kompletní vedení řady dalších pražských firem podnikajících v oboru stavebnictví. Nechybí ovšem ani pár místních politiků…

Paní Jana Černá se právě hlasitě směje a kromě svého ječivého hlasu vystavuje na odiv tvář, mající za sebou několik nepříliš povedených plastik, nyní navíc pokrytou tlustou vrstvou lesknoucího se make-upu.

„Paní Bendová, vám se u nás nelíbí?“ nečekaně osloví zamyšlenou ženu Michalův nadřízený, sám generální ředitel Černý.

„Ale ano, je tu moc krásně,“ rychle přisvědčuje ona, ačkoliv všechny ty nudné večírky plné zášti a předstírání, nabubřených šéfů i nafintěných paniček k smrti nenávidí.

„Připadáte mi, jako byste byla duchem jinde. Mohu vás pozvat vedle k baru na skleničku?“ snaží se navázat konverzaci starý pán.

Pouhý tuctový dědek navlečený do drahých hadrů, vytuněný luxusními doplňky a končící ve funkci. Michal zcela jistě udělá vše, aby se vyškrábal na jeho místo!, bleskne hlavou Zuzaně odcházející s novým doprovodem a náhle se marně poohlížející po manželovi.

Použije osvědčený úsměv a vcelku elegantně se vyhoupne na barovou stoličku. Už dávno si všimla, jak legračně vypadá žena drápající se neobratně na barovku, a právě proto má tento nezbytný úkon docela obstojně natrénovaný.

„Tak na co si přiťukneme, Zuzanko? Na vašeho manžela a mého možného nástupce?“ Černý hledá dlouhou dobu vhodná slova. Styl jeho řeči zakončené hlasitým smíchem začíná sice pomalu, zato jistě odrážet četné sklenky vypitého alkoholu.

„Na zdraví?“ navrhuje opatrně Zuzana.

„Na co? Tak teda na zdraví – vašeho muže!“ řehní se Černý.

„Ne, jenom na naše zdraví,“ opakuje trpělivě žena a netuší, co je na jejím návrhu tak legračního.

„Tak dobře – na naše zdravíčko,“ opět vybuchuje smíchy starý pán, zatímco se jeho vesta skrývající objemný břich rozlézá do stran a odhaluje propocenou košili.

Sklenky o sebe zazvoní, nápoj medové barvy vyšplíchne. Ten večírek je nekonečný, kdybych zůstala doma, vyšlo by to asi nastejno, zoufá si Zuzana po dalším a dalším přípitku. Stejně si po celý večer připadá jako pouhý kosmetický doplněk manžela, který s přehledem zvládá dav posluchačů hltajících jeho historky. Ji zřejmě potřebuje pouze k navození toho správného dojmu.

„Tak co? Sou – sou – hlasíte? Půjdeme – už?“ s namáhavým slabikováním se Zuzaně připomíná již téměř opilý Černý.

Ta jen zavrtí hlavou a tajně, aby to starý pán neviděl, zvedá oči k nebi: Panebože, za co mě trestáš?

Vzápětí má sto chutí Černému vlepit pořádnou facku, utáhnout ležérně povolenou kravatu, nebo přinejmenším vylít obsah své sklenky do jeho klína. To když ucítí mužovu upocenou ruku na svém zadku. Ustojí to však a šátrající ruku s opětovným zavrtěním hlavou odsune. Snad kdysi dávno by se i důrazněji ohradila, ale vlastní názor odložila krátce poté, co si vzala Michala.

„Zuzanko – dovolte mi – aspoň malinečko – jen sáhnout,“ směje se opile Černý a ruku opět pokládá na Zuzanin zadek. Ta mu ji, tentokrát už důrazněji, odstrčí. Teď je jí jasné, co tím vším Michal dnes sledoval. Kdyby to bylo v jeho zájmu a zajistilo mu to ředitelské křeslo, jistě by ji tomu klimbajícímu dědkovi sám bez váhání strčil do postele.

„Nepůjdeme za ostatními?“ zeptá se opatrně, to už ale starý pán ztrácí poslední zbytky zábran a svou upocenou rukou jí nečekaně zajíždí do výstřihu. Trhne sebou a snaží se Černého odstrčit. Ozve se tlumené bouchnutí a ona má náhle plné ruce práce, aby muž nespadl z barové židličky. Opatrně ho opře čelem o barový pult, jde do hlavního sálu a v duchu doufá, že událost by snad mohla urychlit jejich odchod z večírku. Kývne hlavou na manžela, ten ji ale nenápadným, spíše děkovným gestem zarazí a rychle míří do baru za ředitelem Černým.

To jsem si pomohla, mračí se Zuzana, která pochopila, že o společném odjezdu domů nemůže alespoň v dohledné době být ani řeč. Ale co teď dál? Přece tu nezůstane trčet až do noci! Pomalu usrkává sklenku šampaňského navenek zdařile předstírajíc, jak je vše skvělé, v jejím nitru ale klíčí zásadní rozhodnutí.

Je krátce po půlnoci, když se manžel doprovázený firemním řidičem dobývá do dveří jejich bytu. „Alespoň tak,“ zašeptá ležící Zuzana, když za doprovodem zaklapnou dveře a muž s kupou zbytečného hluku mizí v koupelně. Ozve se rána okořeněná pár nadávkami a dveře do ložnice se nečekaně rozlétnou. „Pojď se mnou!“

„Co chystáš? Není na to trochu pozdě?“ Žena se ještě pokouší o chabý úsměv, tuší ale, co asi bude následovat.

„Neptej se a mazej!“

Zuzana, jen tak v noční košilce a s rozcuchanými vlasy, cupitá naboso za mužem, který ji nenechá na pochybách, kdo je zde vlastně pánem.

„Je tu vše, jak má být?“ Zazní jeho úsečná otázka hned poté, co stanou v koupelně.

„Myslím, že ano – vlastně určitě ano,“ odpovídá mladá žena, začíná se chvět a neklidně kontroluje, zda je vše, jak náleží. Otvírá skřínku s řadami mýdel a pracích prostředků vyrovnaných s milimetrovou přesností. Prohlédne zásuvky s kosmetikou, lékárničku, také toaletní papíry ve formě úhledného komínku. Zkontroluje pro ni tak ponižující, pečlivě vyplňovaný sešit se seznamem svých plodných a neplodných dnů vyžadovaný manželem. A následně tázavě pohlédne na Michala. Ten prudkým – pečlivě voleným pohybem ukáže na dva růžové dámské ručníky visící na zdi.

„Promiň, nevšimla jsem si,“ omlouvá se Zuzana, sundává jeden z inkriminovaných ručníků a rychle ho nahrazuje pánským ručníkem zelenkavé barvy.

„Všichni si občas něčeho nevšimneme, a právě proto ti to připomínám!“ praví manžel pomalu, zatímco listuje jejím sešitem, a v očích mu náhle zaplanou zlé plamínky. „To by byla jedna věc a teď ještě ta druhá!“ Nedbá prosebného pohledu protějšku a pokračuje. „Jak jsi jen mohla sama, beze mě zmizet z vánočního večírku?“

„Byla jsem unavená. A firma nabízela i rozvážku hostů. Domů mě vzal ředitelův řidič.“

„A jsme u toho! Známe mladýho Pelikána, ten přefikne každou! Do hotelu se vrátil za dvě hodiny, prý měl problém s autem. Já ti ale řeknu, jak to bylo! Určitě se tu válel s tebou, vidím ti to na očích!“

„Míšo, víš, že jsi s tím tvým žárlením už trapnej,“ snaží se zoufale o vysvětlení.

„Tak kde jste to dělali? Na koberci, na gauči v obýváku, nebo snad dokonce v ložnici?“

„Seš ubohej, jestli si tohle myslíš…“ nedomluví a vzápětí po tom, co jí nečekaně přiletí facka, si tiskne ruce k rozbolavělým rtům. Rychle se otáčí ke dveřím, když ji Michal zezadu surově uchopí za ňadra. „Na to zapomeň!“

„Míšo, mně není od rána dobře. Dnes, prosím tě, ne!“

„Dělej!“ zní chladná odpověď.

„Prosím tě,“ šeptá ještě Zuzana, ale to už jí Michal za sípavého oddechování stahuje noční košilku. „Sem si lehni, na záda,“ poroučí a ukazuje na luxusní hydromasážní vanu. Vzápětí rozsvítí všechny halogeny umístěné nad vanou a pozorně si Zuzanu prohlíží.

„Pomalu, jen docela pomaličku nohy od sebe. Ano, tak je to správné,“ s takřka fanatickým pohledem upřeným na její nahé tělo diktuje a sám se začíná svlékat. Penis má naběhlý k prasknutí.

Vzápětí už celou svoji vahou nalehne na Zuzanu a hrubě do ní vniká, heká rozkoší a zuřivě přiráží, stále rychleji a rychleji…

Odporné, hnusné a despotické prase! Žena zavírá oči a se zaťatými zuby snáší partnerovo ukájení se. Má co dělat, aby přemohla vlnu odporu, která se v ní vzedme. Ať už to skončí!, modlí se v duchu. Trvá ale ještě hodnou chvíli, než sebou Michal trhne a prudce se od Zuzany odtáhne, přičemž zanechává na dně vany kapičky spermatu.

„Máš to za sebou,“ ucedí muž, snímá z háčku pečlivě nažehlený župan, rychle si ho obléká a vzápětí s poněkud prázdným pohledem odchází.

Jako by jeho láska byla špinavá; Zuzana rychle vyskakuje a se štítivým výrazem smývá proudem vody zbytky mužova spermatu ze dna vany. Pak se ještě důkladně mydlí a sprchuje, jako by ze sebe chtěla smýt i sebemenší stopy Michalových dotyků. Konečně se jí daří trochu uvolnit, napouští plnou vanu vody s přídavkem vonných solí a dopřává si uklidňující lázeň.

Vzpomíná na své plány, přemýšlí nad roky strávenými na žurnalistické škole. Jak si jen mohla myslet, že je Michal, atraktivní a s velkými ambicemi, pro společný život ten pravý? Provdala se za něj po roční známosti a jejím jediným snem byl šťastný rodinný život a hodně dětí.  Jak moc se tehdy mýlila! Co ta náhlá proměna vysněného prince, který si ji bere z čisté lásky a vzápětí s ní odmítá mít děti, sdílet starosti, péči o domácnost, ba i pouhé společné chvíle? Jak reagovat na jeho až chorobnou žárlivost a neustálé telefonáty a kontroly v práci, když ona kromě zaměstnání u rodiny Stýblových pracuje výhradně v kolektivu redaktorek časopisu pro ženy? Co říci na jeho zoufalou posedlost kariérou a vyděláváním peněz, kterých sice nosí domů dost, ale za to vyžaduje naprostou kázeň a čím dál více ústupků. A jak z toho všeho ven, když ona nemá sílu ani odvahu se rozvést? Čelit mužovým náladám a výstřelkům je však den ode dne těžší…

Je už pozdní noc a Zuzana leží na boku, zády k tvrdě spícímu Michalovi. Je až po bradu přikrytá dekou a schoulená do klubíčka; rukama objímá svá kolena, chvěje se horečkou a hlavou jí běží hlavní události končícího dne. Je jasné, že právě dnes překročila Rubikon…

Honza

„Kámo, ty vypadáš smutně. Že bysme se ve třech spolu napili na tvý rozveselení?“ prskají Honzovi do obličeje dva opilci a bez pozvání usedají k jeho stolku hnáni sladkou vidinou, že přijdou k prcku zdarma. Nebo snad dokonce ke dvěma?

Nakonec je to něco mezi pěti a patnácti, přesný počet si muž není schopen vybavit. Vratkými kroky vychází z hospůdky ven do pozdního večera, kde ho ovane závan chladného větru.

S narůstajícím pocitem nevolnosti se potácí kunratickým parkem a bezcílně směřuje k nedalekým rodinným domkům s již svítícími okny. Ve vilové čtvrti to na něj přijde poprvé, takřka vášnivě objímá sloup pouličního osvětlení a s hlasitým dávením si ulevuje. Což, jak posléze zjistí, se neobešlo bez následků; před vrátky nějaké vilky si pozvracel svoji oblíbenou luxusní košili. Štítivě svléká zasažený kus oděvu a odnáší jej do blízkého odpadkového koše. „Vem tě čert,“ ucedí na rozloučenou.

Po chvíli ho opět přemůže záchvat nevolnosti. Potácí se v předklonu nad odpadkovým košem a v duchu proklíná bratra i rodinu. Tak takhle asi vypadá vysoké stádium alkoholismu, pomyslí si, když opřený o koš opět zvrací.

Probrání přichází takřka okamžitě. Zvuk trhající se látky a bolest v lýtku. Hlasité vrčení psa a ještě hlasitější ženský hlas: „Hugo, pusť! Nesmíš!“

„Omlouvám se, kousnul vás moc?“ Majitelka přivazuje psa k plotu a ze svého batůžku doluje malou baterku: „Ukažte, podívám se na to… Naštěstí je to jen škrábnutí.“

„Nemá vzteklinu?“

„Nebojte, je očkovanej.“

 „A co bolestný, to nebude žádný?“ Nedá se muž. Nechtěně tím mladou ženu zaskočí.

„Podívejte se,“ doluje ona ze sebe. „Až vystřízlivíte, můžete si na mě třeba stěžovat. Způsobíte mi tím ale problém s útulkem pro opuštěný psy. A co z toho budete mít vy?“

„Blbej pocit?“

„To si pište, že jo!“ Žena mu nečekaně posvítí baterkou do tváře a vzápětí překvapeně hlesne:  „Honzo, seš to ty?“

Ale on na ni stále nechápavě hledí: „My – my se známe?“

„Přece škola, gympl, nevzpomínáš si?“

Honza snažící se udržet rovnováhu mhouří oči před nepříjemným světlem baterky a s pokrčeným čelem usilovně přemýšlí. Konečně si vzpomíná: „Třídní zrzka – Tůmová, že jo? Akorát teď nemáš brejle a rovnátka.“

Bára se zamračí, o takové připomenutí školních let ani náhodou nestojí. Než ale stačí odpovědět, už musí řešit problém s usínajícím mužem.

„Jestli chceš, snad bych ti mohla nabídnout ošetření u mě doma, eventuálně nocleh – než se dáš dohromady,“ napadne ji nakonec spásné řešení.

 „To zní lákavě,“ vzchopí se ještě na okamžik Honza.

„Nic víc,“ dodává Bára nekompromisně.

 „Tak já to zkusím, pokud se dobelhám – je to daleko?“

„Stojíš přímo před vrátky,“ zpraží ho ona.

„A co pitivo, máš doma aspoň něco?“

„Podívej se na sebe, jak teď vypadáš. To ti nestačí?“

„Já myslel připít si na shledání spolužáků po tolika letech…“

Žena místo odpovědi odemyká vrátka a vede motajícího se Honzu k sobě domů.

Bára

Dny ubíhají a Bára se už pomalu smiřuje s tím, že ji přítel opustil. Svoji energii teď věnuje dočasce a hlavně i novému přírůstku – starému, tvrdohlavému jezevčíku Hugovi, který je právě nuceně umístěn v kotci. „Já ti dám kousat pána,“ uleví si přechodná panička a bez ohledu na štěkot psa spěchá k nečekané návštěvě klimbající na židli v předsíni.

S vypětím sil Honzu podepře, pomůže mu do koupelny a jde hledat desinfekci. Okřikne štěkajícího Huga a dumá jak dál.

V rychlosti schovává veškerý dostupný alkohol. To víš, abys tu pokračoval v chlastání, pomyslí si, sama si však dopřeje pár vydatných loků. Medicína na to leknutí venku…, omlouvá v duchu své počínání. Ještě bleskově probírá album a na stolek v obýváku položí pár starých fotek z doby svých středoškolských studií.

S příruční lékárničkou pak dlouho stepuje přede dveřmi koupelny, opakovaně klepe… Nic. No, co je moc, to je moc, říká si a tentokrát už prudce zabuší. Opět nic. Otevře dveře a ztuhne. Na podlaze leží Honza přikrytý osuškou a v klidu zařezává. Na to se ti teda můžu…, pomyslí si a odbíhá do kuchyně.

Po chvíli se vrací a lije do muže kávu, ovšem bez viditelnějšího účinku. Mladá žena toho má právě dost. Tak, jak ji to učili na veterině u zvířátek, bere pohublého Honzu za ruce a šibuje s ním k sprchovému koutu, kde se ho po krátkém váhání pokouší vysvléknout.

„Ne a nebudu se svlíkat,“ odmlouvá on jako malé děcko. „Terko, nech mě!“ volá, když je konečně na etapy dopraven do sprchového kouta a osvěžen studenou vodou. Kupodivu se začíná pomalu probírat.

Bára se nad ním smiluje; pouští teplou vodu a oplachuje mu zbytky zvratků z hrudníku i ranku od Hugových zubů na lýtku, která sama přestala krvácet. Jak jsem říkala, škrábanec, fůra povyku pro nic, pomyslí si žena. Ale ranku i přesto pečlivě vydesinfikuje a zalepí.

„Odpusť, mělas pravdu, moc mě to mrzí,“ nahý Honza ji nečekaně obejme a políbí.

„S někým si mě pleteš. Jak jsem řekla, u mě máš ošetření, možná i nocleh, nic víc,“ odtáhne se Bára.

Ale muž se stává neodbytným. „Přece víš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal?“ Rukou vjíždí pod její tričko. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat.

„Máš rozum?“ křikne a tře si místo na tváři, kam mu přiletěla facka.

„Ne! Máš kondom?“

„Ne!“

„Tak si můžeš, víš co?“

Chvíli si hledí vzájemně do očí, pak se ale oba rozesmějí.

„Hlavně že to mám u tebe dobrý,“ říká Honza a už oběma rukama jí zajíždí pod tričko, které vzápětí stahuje. „To je teda hezká móda nenosit podprsenku,“ praví a věnuje se jejím ňadrům. „Nemáš je teď – nějaký větší?“

Co na to má Bára odpovědět? Ke svému vlastnímu překvapení si užívá jeho hlazení a dotyků. Na to, kolik toho Honza má v sobě, je podle jejího názoru až pozoruhodně čilý. Zdá se však, že i ona popila víc, než je zdrávo, a sama sebe teď nepoznává. Za hlasitého vzdychání oplácí Honzovo mazlení a ruce jí pomalu, ale jistě kloužou po mužově nahém těle dolů až k penisu, u kterého se na chvíli zastaví.

Je rozhodnuto. A proč ne? S Honzovou pomocí se Bára rychle zbavuje posledních kousků oblečení a bouřlivě se s ním miluje na podlaze koupelny. A poté následuje ještě druhé, pomalejší kolo v ložnici…

Do oken se již opírá ranní slunce a něco je špatně, alespoň Báře to tak připadá. V polospánku šmátrá kolem sebe, ale její ruka nikoho nenachází – vedlejší místo v posteli je prázdné. Od nečekaného nocležníka zde zbyl pouhý list papíru s načmáraným vzkazem. Ne, vlastně jen s jediným slůvkem: „Sorry.“

Bára vyskakuje z postele a kontroluje byt. Vše se ale zdá být v pořádku, i dveře jsou zamčené, s klíčem zevnitř. Vzápětí jí to dojde, že by oknem? Opravdu, to v kuchyni je jen lehce dovřené. Něco takového se ale nedá opakovat, stává se to tak jednou za život. No nemám já to pech?, pomyslí si žena.

Ale za chvíli je to zase ta stará, dobrácká Barča, která prochází domkem, obstarává svoji psí smečku, vaří si v kuchyni kávu a obřadně snídá. Ovšem ani ten ranní klid jí není dopřán, vzápětí se ozývá domovní zvonek. Že by si tu Honza něco zapomněl? V rychlosti otvírá dveře a zůstane stát jako zkamenělá. Za nimi stojí zkroušený Mirek s mnohadenním strništěm na tváři a velkým pugétem květin v ruce. „Přišel jsem – chtěl bych – vlastně mě jen napadlo…“ více slov ze sebe muž nevypraví, v náhlém impulzu předává Báře květiny a rychle se otáčí k odchodu.

„I já bych…“ ani Barča větu nedokončí.

„Tak co s tím uděláme?“ muž se na chvíli zastaví a otočí k Báře.

„Co si nic nevysvětlovat ani nevyčítat a začít znova?“

„Ale mě stejně nepředěláš,“ varuje Mirek s pohlédnutím do Barčiných očí.

„To už vím, ale já to risknu. Vítám tě doma…“

Tereza

Reoperace, takřka permanentní bezvědomí a jen krátká procitnutí vždy s opětným uvedením do umělého spánku, tomu všemu v posledních týdnech čelí Tereza, kterou na JIPce neprobouzí ani hlasité vyzvánění alarmu řady přístrojů sledujících její životní funkce. Nevnímá postavy střídající se u jejího lůžka, ani matku sedící v čase vyhrazeném návštěvám u ní a hladící ji po vlasech se slovy „Terezko, holčičko, přece to teď nevzdáš!“

Je a není to už ona. Jako by v pokoji patřila jen k inventáři, jehož čas dávno vypršel. Má a nemá domov. Nerozeznává den ani noc. Ztrácí minulost a čas, ten se pro ni stává prázdným pojmem. Vše, co jí ještě zbývá, jsou pouhé sny. A naděje na zlepšení zdravotního stavu zůstává v nedohlednu.

Zlom nastává až poté, co lékaři začnou snižovat dávky tlumících léků a pacientku definitivně probouzet z umělého spánku. Terezu bolí celé tělo. V hlavě má zmatek a tisíce neuspořádaných myšlenek. Dlouze se zamyslí a s přivřenýma očima doluje z paměti zlomky vzpomínek. Ale paměť ji vzápětí zradí.

Právě v tuto chvíli procitá na nemocničním lůžku a neví, co se s ní děje. Sestřičce, snažící se do ní dostat pár lžiček čaje, si šeptem stěžuje na přílišné chladno v místnosti, požaduje podání ponožek a trepek. Ta ji ale jen pečlivěji přikrývá a uklidňuje se slovy: „Počkejte chvilku, zavolám doktora Karlíka.“

Ten přichází s kolegyní, kterou představuje jako nemocniční psycholožku. Tereza stěží vnímá jejich výklad, kterým se ji snaží připravit na jednu z nejhorších zpráv života, a šeptem žádá o stručnost. Kéž by tak neučinila! Vše by bylo snad trochu přijatelnější. Varovat ji přece mohl i účastný pohled sestřičky, která ji napájela čajem a teď postává opodál.

Následná slova lékařů se jí navždy vrývají do paměti, i když je vnímá spíše v jakémsi polospánku. Informaci o amputaci nohou okamžitě vytěsní z mysli a zoufale – samu sebe přesvědčuje, že tomu tak není! Nemůže být! Stále dělá, že se jí to netýká, ale ve skutečnosti jen potřebuje nabrat síly ke vstřebání informace. Následuje výkřik a pokus vyskočit z postele, zdravotníci zmítající se dívku vší silou přidržují na lůžku…

Utišující injekce přestává již pomalu účinkovat. Tereza se probouzí a podle šera v místnosti usoudí, že už je noc. S údivem pohlíží na boční zábrany svého lůžka a vzápětí zjistí, že je i pevně přikurtovaná. Pravou ruku má sice trochu volnější, ale i tak dosáhne jen na pohotovostní zvonek. Snaží se někoho zavolat – vyslovit alespoň pár slov, ale z úst jí vyjde jen zachroptění, které naštěstí nezůstane bez odezvy…

„Mladá paní, slečno?“ ozve se šeptem za plentou zakrývající vedlejší lůžko hlas staré ženy. „Stiskněte pohotovostní tlačítko a hned tu budou.“ Poté ještě s žertovným tónem dodá. „Ale dala jste jim zabrat, a to na vás byli tři! I zástěnu mezi náma při tom boji shodili, a tak jsem viděla všechno, i to, jak jste kousla pana doktora. Však jsem mu taky řekla, že by si měl požádat o rizikový příplatky. A jakpak se vlastně jmenujete?“

„Tereza…“

„Terezka? To je hezké jméno. Já jsem Antonie, ale pro známé Tonička, všichni mi tu tak říkají. I pan farář, když mě tuhle vzali do nemocniční kaple. Pomodlila jsem se tam i za vás… Stejně jako vaše maminka, ani nevíte, jak vás má ráda – kolik hodin proseděla a proplakala u vašeho lůžka.“

Dívka konečně tiskne tlačítko pohotovostního zvonku a vzápětí se pomalu rozbíhá neskutečný kolotoč. Ona sama by následující dny nepřála ani největšímu nepříteli. Snad se tomu říká dobrovolná rezignace. Uzavírá se do sebe a nekomunikuje, s výjimkou výkřiků „Já nechci žít, chci umřít!“, které neustále opakuje. Nic už ji nezajímá, po doktorech požaduje jen epidural a eutanazii, jedno v jakém pořadí. Obojí je přece od E!

Matčiny a později i otcovy návštěvy se střídají s fyzioterapií, rehabilitace s návštěvami psychologů a bolest se zoufalstvím. A konec toho všeho je stále v nedohlednu. Dívka zůstává stát v půli cesty, zoufale se snaží na něco nebo na někoho upnout a jít dál. Ale jak asi, když je v těžké depresi a k tomu už nemá nohy. To jenom doktoři pro to mají takový hezký odborný termín – nízká amputace v bércích.

Tereza si čím dál častěji připadá jako pouhá loutka, které někdo zpřetrhal drátky. Nadopovaná ne vždy zabírajícími léky zažívá na lůžku JIPky dlouhé, krušné noci, kdy spánek ne a ne přijít. Jedinou podporou se v těchto chvílích stává stará paní Tonička, která k Tereze občas prohodí pár povzbudivých vět, nebo jí škvírečkou mezi zdí a plentou podá lísteček s pár slůvky podpory…

Tak uběhne několik dalších dní. Dívka je smířená s lékaři doporučeným, výhledovým převozem do rehabilitační léčebny. Snad i proto má dnes trochu klidnější spaní, které náhle naruší výkřik staré paní. Tereza zoufale tiskne pohotovostní tlačítko a potom už jen sleduje přibíhající lékařku a sestry…

Zpoza plenty se ozývá Toniččino těžké oddechování doprovázené naléhavou prosbou a tlumená slova zdravotníků. „Chce kněze!“

O pár minut později už Tereza s bolestí v srdci přivírá oči a snaží se neposlouchat knězova slova, ani věty staré, bolestí sténající paní. Zpověď je u konce a za plentou je vidět pouze obrys muže, který provádí poslední pomazání a pronáší krátkou motlitbu: „Skrze toto svaté pomazání, ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“

„Amen,“ pronese i těžce chroptící žena.

„Exitus,“ zazní o pár minut později smutný ortel lékařky.

Tereze je na omdlení. Uslzenýma očima sleduje pohyb za plentou, která se náhle neopatrným pohybem některého ze zdravotníků posune a ona poprvé a naposledy zahlédne obličej Toničky – staré, prošedivělé paní, ale přesně takové, jak vypadají dobré babičky z pohádek. Její vrásčitá ruka ztěžka se opírající o noční stolek drží jakýsi lístek a Tereza si v tu chvíli uvědomí, že ten lístek zřejmě patří jí a že je poslední. Nemá však sílu ani odhodlání, aby si ho vzala. Přečte jí ho až na požádání ochotná sestřička. „Terezko, můj čas se už brzy naplní. Mysli na své blízké, jdi prosím tě dál a nevzdávej to, i kvůli mně. Bůh ti žehnej. Tonička.“

Uběhne pár dní a Tereza se začíná pomalu, jen docela pomaličku posouvat vpřed. Obnoví vztahy se svoji matkou a na vlastní žádost urychlí léčbu a tím i rozloučení s nemocnicí a s doktorem Ká. „Hodně štěstí, Terezko, a drž se!“ volá na ni lékař. Ještě mu stačí v rychlosti zamávat ze sanitky, která ji na čas převáží do rehabilitačního centra, a na vždy nepříjemnou vrchní sestru alespoň v duchu vyplázne jazyk.

Ema

Lidé obtěžkaní nákupy i vánočními stromky, opozdilci, kteří mnohdy na poslední chvíli shání dárky pro své blízké, často však jen nasávají sváteční atmosféru a postávají ve frontě na kapra a pečené kaštany, na grog nebo svařák… Další předvánoční den pomalu končí a vyzdobená okna se postupně rozsvěcují.

Z okna přízemního kunratického bytu sleduje unavená Ema smutně předvánoční frmol a poletující sněhové vločky. Vše je mnohem horší, než čekala, a jen myšlenka na dceru, která ji potřebuje – ta jediná jí ještě dává sílu vydržet a jít dál. Jak to vlastně tehdy, před pár měsíci začalo?

Nelze asi zapomenout na telefonát doktora Karlíka. „Mám pro vás, paní Hejkalová, bohužel špatnou zprávu. Objevily se nečekané komplikace. Tereza, vaše dcera je opět na operačním sále.“ Další následuje s hrozivou pravidelností: „V umělém spánku… Reoperace… Akutně dialýzovaná… Neprobírá se… Epileptický záchvat po prodělané meningitidě… Nutná další oboustranná amputace, tentokrát v bérci…“

Takových zpráv zažije Ema celou řadu a dá se říct, že si na ně časem zvykne. Na vše se dá zvyknout, pokud člověku už nic jiného nezbývá.

Vše je navíc umocněné i nuceným stěhováním dceřiných věcí. Ema vše domlouvá se správcem domu a postupně vyklízí její byt. Pravda, na tyto chvíle nemá dobré vzpomínky, zvláště na jakousi paní Čadovou, která na Tereze nenechá nitku suchou. „Honorace, pankrot, zablešený psisko,“ to jediné z jejího monologu si Ema pamatuje. Vždyť je to nesmysl, kde by ta moje holka přišla k psovi?

V Terezině bytě to vypadá skoro jak po výbuchu. Všude nepořádek, rozbité zrcadlo v koupelně, rozpáraný plyšák v chodbě… Ale na tom psovi možná něco bude?, říká si Ema, když na zemi zahlédne starou deku a poblíž ní misku s vodou. Postupně třídí a balí dceřiny věci – po pár dnech se jí konečně daří vše připravit k odvozu.

Jen u Honzy si náhle není jistá – v jeho počáteční vstřícnosti se cosi mění. Jako by to byl někdo jiný, kdo uhýbá pohledem a neurčitě se vymlouvá na osobní problémy… O jeho plánované návštěvě Terezy v nemocnici už nepadne ani slovo.

Emě se s vypětím sil daří zvládat vysilující koloběh událostí. Učí se neplánovat, žít ze dne na den a brát vše tak, jak přichází. Je to úmorné a nekonečné. Zprvu krátké návštěvy na JIPce. První, nesmělé pokusy navázat kontakt s dcerou. Později její převoz do rehabilitačního centra, kde ji za pomoci psycholožky a fyzioterapeuta dávají dohromady – pomalu vrací zpět do reálného života. Den po dni, krůček po krůčku…

Úpravy bytu jdou do finále. Všude pevná madla, hrazdička nad postelí, vanou. Řada bezbariérových úprav s výjimkou Honzova pokoje. A hlavně přebudování kuchyně, aby vše bylo dosažitelné i z vozíku.

Hřebíčkem do rakve s Eminým sebevědomím se stává protetik. „Protézy, tak rychle? Nesmysl! Vždyť jen příprava pacienta, výběr a výroba náhrad, zvykání si na ně, rehabilitace – to vše může trvat až rok!“ Ani ve snaze probrat situaci s psychology není úspěšná. Pomůže paradoxně až ten poslední. Emu vyslechne, poradí pár věcí, ale vzápětí ji odkazuje na svého kolegu: „Doporučím spíše doktora Tlustého, střídám se s ním v ordinaci, bývá tady ve středu a v pátek.“

„Ale vždyť to je psychiatr!“ vykřikne ona, když si vybaví rozpis ordinačních hodin na dveřích.

„Samozřejmě, ale dobrý – určitě vám pomůže.“

Doktor Tlustý dělá čest svému jménu. Emě zatrne, když po příchodu do ordinace vidí zadýchávající se chlapisko, jistě přes 130 kilo živé váhy. Až později zjistí, že je to zlatý člověk.

Muž potřese Emě rukou a usazuje ji do křesla, vzápětí si bere do ruky poznámkový blok s tužkou a usedá do druhého křesla naproti ní. „Tak povídejte.“

„Co chcete slyšet?“

„Vše. Proč jste zde, co vás trápí, v čem mohu pomoci? Řekněme, že dnes budu vaším posluchačem.“

Když je žena u konce s dechem, lékař spokojeně listuje svými poznámkami. „Pokud chápu, tak jde o vaši dceru, abychom překonali období po jejím návratu z léčebny. Objednám ji hned na leden – jak vidíte, je zde i bezbariérový přístup. Ale abych se vrátil k vám, zvolněte – dělejte vše trochu jinak!“

„Nerozumím…“

„Mám tím na mysli vámi zmiňovanou pomoc dceři.“

„To by přece udělala každá matka!“

„To ano, ale pokud byla opravdu taková, jak říkáte – rázná, svá a samostatná, můžete jí tím i ublížit.“

„Stále nechápu.“

„Tak jinak. Zcela se obětujete pro dceru, vše jí zařídíte. A co ona? Nebude si potom připadat zbytečná? Nakonec rezignuje, bude nenávidět sebe i okolí… A jak to může skončit? O tom bych vám mohl vyprávět!“

„A co byste mi radil?“

„Dát jí prostor a perspektivu do budoucna, že ona sama to s vaší pomocí zvládne. V žádném případě dceru nelitovat. Nechat ji, ať dělá, co sama dovede, a pomáhat jen s tím nejtěžším. Je to sice tvrdé, ale funguje to. Zde ještě máte moji vizitku; kdyby to bylo akutní, zavolejte kdykoliv. Jinak samozřejmě platí ten domluvený lednový termín…“

Ema by mohla ve svých vzpomínkách pokračovat dál, kdyby někdo u domu neodpálil dělobuch. Trhne sebou a vrací se do přítomnosti. Hlavně, že to holka přežila. A od Vánoc už bude trvale doma, není nic důležitějšího, říká si v duchu a odchází pomalu od okna.

Honza

Pro Honzu, stejně jako pro řadu dalších lidí, nemají Vánoce přímo náboženský aspekt, přesto to pro něj jsou významné, ne-li nejvýznamnější svátky v roce. V jeho představách vžitý a vždy pečlivě dodržovaný rodinný rituál. Muž rád vystojí frontu na kapra a pečlivě vybírá i zdobí stromek, s radostí v srdci nakupuje i balí dárky a večer se převléká do slavnostního. Po rozchodu s Terezou však pro něj Vánoce jako by ztratily smysl…

Letos bude vše jiné, tím si je takřka jistý. A těžko říci, co přijde. Pro vlastní rodinu jako by už ani neexistoval. A pozvat se k Emě a Tereze, i když do vlastního bytu, si nedovolí. Neví, co zde může očekávat. Především setkání s bývalou přítelkyní se obává. Honza si potichu zoufá. Jak se ale rozhodnout, aby to tak nebolelo?

Kdyby mohl, asi by nejraději celý dnešní slavný Štědrý den odpískal. Ráno při krátké procházce koupí jen svazek smrkových větviček, pár svíček a vánočních ozdob. Vše doplňuje obrovskou mléčnou čokoládou a krabicí s vánočním cukrovím, ozdobným balicím papírem a červenou stužkou…

O hodinu později Honza uklízí svůj dočasný příbytek, do vázy dává ozdobené smrkové větve, svíčky do stojánku a vše je připravené. Hlady jistě neumře, sváteční jídlo má od včerejška v lednici a tradičního kapra ve vaně. Muž ale už předem tuší, že to nebyl dobrý nápad. Zapíná televizi, a aniž by zjišťoval, co je na programu, za doprovodu dopolední pohádky roztržitě balí dva dárky. „Ema“, přidává jmenovku k velké čokoládě. Sklání hlavu do dlaní a dlouho váhá. Krokem starce se šourá ke skřínce a vytahuje druhý, pečlivě vybraný dárek. Krabice je ohmataná tak, jak jí už tolikrát vyjímal a opět vracel zpět rozhodnutý dárek raději nevěnovat. Ale srdce, to náhle radí něco jiného. Roztřesenýma rukama nervózně balí větší, plochý balíček a ovazuje ho stužkou. Připisuje slůvko „Křehké“, a na jmenovku prosté „Tereza“.

Vzápětí se muž rychle obléká, jde omést a rozmrazit svoji starou Fabii pokrytou čerstvým sněhem. Když to vyjde, bude v Kunraticích za pár minut. Smolné týdny však zdaleka nekončí. Je u cíle, klepe na dveře a zvoní – marně, nikdo mu neotvírá. Naštěstí má svůj klíč, přesto váhá. Je to přece můj byt, snad by se pro jednou tolik nestalo? Potlačuje vtíravé myšlenky, odemyká a vchází dovnitř. Ohromeně se rozhlíží, ale svůj vlastní byt nepoznává. Ví, že dával Emě písemný souhlas s provedením všech nezbytných stavebních úprav. Skutečnost ale předčila veškerá jeho očekávání. Každopádně bylo by jistě nepříjemné, kdyby ho tu takhle přistihli. Zamíří do obýváku, pod stromeček pokládá své dva anonymní dárky a z bytu rychle mizí.

Až doma se uklidní. Pouští televizi, otevře krabičku s koupeným cukrovím a pár kousků s nechutí sní. V myšlenkách je ale úplně někde jinde, dokonce na chvíli usíná. Nastává večer vymykající se všemu, co muž do té doby poznal, večer, který vždy trávil uprostřed rodiny a svých blízkých. Realita je ale neúprosná. Zůstal úplně sám. Tak se podle toho chovej, přesvědčuje sám sebe – ale marně. Vlastní tělo jako by ho nechtělo poslouchat. Vzpírá se i nápadu pozřít cokoliv z koupené sváteční večeře, která končí v koši.

Když už to začíná být neúnosné, vytahuje kapra z vany, narychlo ho obtáčí mokrou utěrkou a vkládá do igelitky. Vzápětí vyráží ven k Vltavě, kde se v houstnoucím šeru naklání nad vodní hladinou a dává rybě svobodu. „Raz, dva, tři – plav a koukej mně i Terce přinést štěstí,“ vyslovuje nahlas své přání a přemýšlí, jak dál. Zpět do prázdného bytu se mu vůbec nechce. Co takhle zajít někam mezi lidi?

Bezmyšlenkovitě zapadá do nejbližší restaurace. Protlouká se svátečním večerem a jenom ubíjí čas. S nechutí se nimrá ve večeři sestávající z polévky a bramborového salátu s kouskem kapra. Na patře mu zůstává pachuť vína nevalné kvality. „Bude ještě štrúdl,“ informuje ho spolustolovník a pokračuje: „Taky už rozvedenej? Já si letos nadělil brejle. A co si věnuješ ty, brácho?“ Honza to pomalu přestává zvládat. Rychle se obléká a beze slova mizí venku. Útočiště nachází až ve svém dočasném příbytku. Shazuje boty a oblečený se vrhá na postel. Slzy mu proudí z očí.

Bára

Dvojí pomilování se s Honzou a sladké smiřování s Mírou po delším období odloučení – každopádně jedno, či druhé nezůstává bez následků – tedy spíše těch příjemných. Jediné, co Báře kazí náladu, je fakt, že nemůže, nebo snad dokonce ani nechce znát otce svého budoucího dítěte. Verdikt lékaře je ale neúprosný – rizikové těhotenství. Pryč je doba, kdy budovala psí dočasku a pomáhala na veterině – minulostí jsou její fitness aktivity i dny, kdy se svojí psí smečkou vyrážela ven…

Barčiny myšlenky teď zůstávají u důrazných rad lékaře typu žádný stres, šetřit se a hlavně odpočívat. A co teď se všemi těmi hafany a s Růženkou, na kterou si už zvykla? Ale jsou přece jiné, důležitější věci!

„Říká ti něco slovo svatba? Jestli sis náhodou nevšiml, jsem už hnedle v pátém měsíci,“ oznámila Mirkovi před pár týdny, když se těhotenství začalo naplno projevovat na její postavě.

„Ježišmarjá, co s tím budeš dělat?“

Musí se držet, aby ho na místě nezabila. „Co já? Snad my, ne?“

„No dobře, tak co my s tím budeme dělat?“ Praví bez valného zájmu Mirek.

Málem ho zabije podruhé. Ve skrytu duše však doufá, že si muž jen dělá legraci. Snad. Ale co když ne? Přece jen to už není ten její starý a bezstarostný Míra – takový, jak ho znala dříve.

Mirkovu náladu kazí hned několik věcí. Přítelkyně náhle opět vytahuje na světlo možnost svatby. Doufal, že tu debatu mají dávno za sebou, on přece nepotřebuje papír na lásku. Sám sebe pak přistihne, jak stále myslí na tu překrásnou dívku s buldočkem. Kde té je asi konec? Tak rád by se s ní ještě jednou, třeba jen na okamžik setkal. A tím nejhorším, o čem se zatím neodvažuje doma zmínit, je hrozící vyhazov z práce ve chvíli, kdy jistě bude potřeba každé koruny…

Růženka trucuje. S nastupující zimou je to čím dál častější. Za zlé má Báře jediné – nedovede zařídit léto. Ta s ní pokaždé musí obejít celý domek, otevřít postupně vícery venkovní dveře a ukázat, že za všemi je stejný mráz i sníh. Až pak se fenka odhodlá vyrazit ven na zahradu a po návratu má vždy oči plné výčitek. Co je to za paničku, když neumí zařídit tak docela obyčejnou věc, jako jsou dveře, vedoucí do léta?

Pomyslné dveře do léta by potřebovala i Barča. Poslední dny je zamlklá a plná hněvu. Jak jí to jen přítel mohl udělat? Tajit další průšvih v práci i to, že má po prémiích a hrozí mu vyhazov!

Ani dnešní den není jiný. Oba mají od rána tichou domácnost. Mirek, snad po vzoru Růženky, trucuje v domácí posilovně. A Bára se uchyluje ke svým zvířátkům, která ji na rozdíl od lidí ještě nezklamala.

Sedí na koberci a rukama objímá své rostoucí bříško: I s váma se už budu pomalu loučit, říká si v duchu s pohledem upřeným na svoji psí smečku a tlumeným hlasem promlouvá k hafanům: „Nebojte, nezapomenu na vás. A večer přinesu mlsky.“ V myšlenkách je však u svého přítele – třeba ji svým mlčením chtěl chránit, i když neobratně?

Po dlouhém váhání se rozhoduje pro vstřícný krok. Přichází potichu zezadu k Mirkovi a rukama mu zakrývá obě oči. „Překvapení! Dvě zprávy, dobrá a špatná. Tak kterou dřív?“

„Třeba tu dobrou,“ jihne náhle Mirek.

„Promiň mi to předtím. Zaskočilo mě, žes mi neřekl o tom možném problému v práci. Nekažme si tím Štědrý den…“

„Já to myslel dobře. Aby ses nerozčilovala, když čekáš, vlastně čekáme to malé. A ta špatná zpráva?“

„No, jak bych to řekla – neuhlídala jsem Růžu.“

„Sežrala zas něco?“

„Jo, v kuchyni znárodnila řízky na večeři. Bude jen ryba.“

„No, když se nestalo nic horšího?“

„Stalo – právě to vyvrhla v ložnici na postel. Byl bys tak hodný? Co jsem v tom, mám žaludek jak na vodě. Ještě bych tam přidala.“

Večeří a s Bářiným žaludkem se toho moc nemění. Pár soust, trocha cukroví, rty jen lehce smočí ve vínu, aby se neřeklo. A je plná. Těhotenství si zkrátka žádá své. Nikdy by neřekla, že bude tak vyčerpávající!

Míra na chvíli odbíhá, za okamžik se ozývá zvoneček. „Ježíšek je tu!“ Bára pomalu vchází do druhého pokoje, oslněná zábleskem fotoaparátu. Leknutí maskuje lehce překvapeným úsměvem a otvírá dárkové taštičky se svým jménem. Po očku sleduje i svého přítele zápasícího s rozbalením jediné, zato velké krabice. Sama si z vánoční nadílky vytáhne pár kousků levné kosmetiky doplněné sladkostmi a stěží skrývá své zklamání.

Zato Mirek se zdá nadmíru spokojený. Však také pod stromečkem nachází rozloženou fitness pomůcku, o které dlouho snil. Netuší, kolik úsilí stálo Barču, aby soupravu sehnala a zajistila její dopravu.

Oba se spíše nuceně usmívají. Ještě je čeká půlnoční mše. Pár klidných dní s Barčinými rodiči, kteří slíbili přijet. A poté již definitivní loučení s dočaskou a následné úpravy vilky pro příchod očekávaného potomka.

Ema

I pro Emu je Štědrý den svým způsobem přelomový. Vstává časně ráno a s výjimkou Honzova pokoje znovu důkladně prochází svátečně vyzdobený byt. Vše se ale zdá být v pořádku. Po dlouhém váhání se i ona přiklání k názoru doktora Tlustého. Koneckonců holka tu má, co potřebuje, a v dalším si bude muset poradit sama, říká si, když připravuje poslední věci pro dceru. Pokud vše půjde podle plánu, hned po tátově příjezdu ji společně vyzvednou v léčebně… Aby tak zaspal!, lekne se náhle žena.

Jako by uměl číst myšlenky, sám právě volá. „Tak jsem na cestě, dorazím zhruba kolem desáté.“

„A co dárek, táto, koupils? Napadlo tě něco?“

„Jasně, že jo! To budeš koukat, dárky z malých krabiček bývaj ty nejlepší! Jinak doktůrek má pravdu. Musíme na to jít tvrdě a dodat tý naší kačeně chuť do života! Tak jsem nakonec vzal i ty naše loňské dárky, však víš které. Zatím – zavolám, až budu v Praze.“

Emě zatrne. Vždyť to bude pro dceru kruté. Pravda, ty dva dárky jí s tátou schovávají od loňských Vánoc. Ale co je moc, to je moc, při současném Terezčině stavu se o jejich předání nedá uvažovat, tím si je Ema jistá, ale v tuto chvíli vše hází za hlavu. Už jen zběžný pohled na stromek, na invalidní vozík připravený v předsíni a dveře za ní klapnou.

Klapne i plánované setkání s tátou, stejně jako vyzvednutí nezdárné dcerky z rehabilitačního centra. Ta sedí vzadu vedle matky a téměř celou cestu mlčí, oči má přivřené. Jako by jí nezbývaly síly ani na cestu domů.

Opět začíná hustě sněžit, ale to jsou již v cíli. Táta jede přeparkovat a Ema opatrně najíždí na rampu vozíkem se stále mlčící Terezou. Až u dveří bytu je dohoní táta. „Tak, kam to bude?“ zeptá se stručně. „Do postele,“ následuje ještě stručnější odpověď.

No co, tak chce spát, stávají se horší věci. Ema s tátou osiří v obývacím pokoji a v tichosti se radí. Není co řešit. Oba dva tuší, že se dnes hraje o všechno, a tak pokračují v přípravách, jako by se nic nestalo, jen s občasným dohlédnutím na pospávající dceru.

V podvečer je již vše připravené k slavnostní večeři. Ema zapíná i osvětlení stromku, když tu pod ním zahlédne dva neznámé balíčky. „To ty, táto?“ Odpovědí jí je odmítavý posunek. Jde tedy blíž a pozorně si je prohlíží. Na jmenovkách nachází své i Terezino jméno. Že by Honza? Tomu se přece svěřila, že na Štědrý den už půjde Tereza domů. Proč ale nedal vědět předem? Mohl přece zavolat, nebo počkat? Zamyšlená Ema snad jen pro klid svědomí prostírá ještě pro dalšího člověka.

Její úvahy nečekaně přeruší volání. „Mami, na záchod!“ Rychle se otočí a chce běžet za dcerou, když tu zahlédne tátovo varovné gesto. I když se musí přemáhat, jen nahlédne do pokoje a Tereze sděluje novou realitu, totiž že už je přece doma, k přesunu má vozík a všude madla.

„K čertu s vozíkem,“ zní odpověď dcery, které již očividně přestávají působit sedativa.

„Tak se tam třeba doplaz.“ Ema sama sebe nepoznává.

„Že to udělám do kouta!“ Ozve se z pokoje.

 „Vydrž, seženu ti Pemprsky,“ praví Ema a raději rychle odchází.

„Škoda plen, stačí nočník!“ rýpne si ještě hlasitě táta.

„Fajn, mám já to ale krkavčí rodiče!“ křikne Tereza.

Výsledku je ale dosaženo. Náhle to jde. „Promiňte, jsem z toho všeho vyřízená,“ omlouvá se dívka s již trochu upraveným účesem a ve vkusné teplákové soupravě, když za hodnou chvíli vjíždí na vozíku do obýváku. „A koho že to ještě čekáte?“ Zeptá se s pohledem upřeným na čtvrtý prostřený talíř.

„Nic se nestalo,“ zní odpověď a rodiče se dál věnují dosavadní činnosti. Jako by její příjezd na vozíku byl naprosto všední, každodenní záležitostí. „Tady na stolku je cukroví. Dáš si něco k pití? A co k salátu? Jak tě znám, tak asi spíš řízek než rybu?“ Snaží se Ema korigovat svůj předešlý, předstíraný nezájem, a ovšem i zamluvit dceřinu otázku.

„Snad slabej čaj. A k salátu řízek, jen malý.“ Tereza to vzdává a s vozíkem zaparkuje u stolu. Hovor se pomalu rozbíhá. Vždy jen dvě, tři nesmělé věty a pauza. Jako by za ty dlouhé měsíce po špitálech ztratila řeč.

Slavnostní večeře s přípitkem, koledy navozující sváteční atmosféru a konečně zvoneček oznamující věci příští. Ježíšek je letos štědrý, rodiče si prohlíží svoji vánoční nadílku, přesto očima co chvíli starostlivě zabloudí k dceři, která se z vozíku přesunula na koberec, kde až nezvykle dlouho zápasí s rozbalením dárků. Nabídnutou matčinu pomoc však vzdorovitě odmítá.

Konečně se jí to podaří. „Fajn,“ komentuje drobné dárky. „Super! Outdoorový telefon jsem si vždycinky přála!“ Po rozbalení hlavního dárku rodičů zvedá Tereza na okamžik vítězně ruce nad hlavu, držíc odolný mobil, který by měl vydržet takřka vše. Tedy alespoň podle výrobce.

Ruce se dívce chvějí, když vybaluje patrně poslední dárek v ploché krabici ovázané červenou stužkou a připsaným slůvkem „Křehké!“ Opět boj s obalem, ale poté už z krabice pomalu vytahuje malý, praktický notebook. „Jupí!“ volá poté, co nachází i modem a kartičku s předplaceným internetovým tarifem.

„A co je tohle?“ Tereza pohlédne na rodiče a poté na větší kartonovou krabici, která se nenápadně krčí v tmavém rohu místnosti a ze které nesměle vykukují další dva balíčky.

„To nic, Teri, možná později?“ pospíší si matka s odpovědí. Táta jen mnohoznačně pokrčí rameny.

„Dárky jsou přece od toho, aby se rozbalily!“ neskrývá už svoji zvědavost Tereza.

„Asi bude vážně lepší, když si to rozbalíš jindy,“ zrazují ji náhle oba rodiče.

„Ale já bych chtěla hned, teď!“ Nedá se dívka a naštvaně se z podlahy vyškrábe na vozík.

„V žádném případě.“ Praví už důrazně matka, krabici zavírá a vzápětí ji rychle odnáší.

Rozdávání dárků je tímto u konce, ale zbývá ještě společné focení, po kterém Terezu náhle znovu přepadne zvědavost: „A co ten čtvrtý talíř – jak jsem se ptala, koho jste ještě čekali?“

Otázka zůstane i tentokrát bez odpovědi. Jen v Emině skřínce leží poslední nevybalený dárek. Se jmenovkou „Honza“.

Honza

Od nešťastného štědrovečerního večera Honza téměř nevychází a poslední dny roku tráví v posteli se silnou chřipkou. Kašel a čtyřicítky horečky. Je mu zle jako nikdy v životě.

Stěží zvládne dojít do nejbližší lékárny a na nezbytný nákup, z posledních sil se plouží domů. Má jediné přání – postel, klid a odpočinek. Všední dny i svátky mu splývají, neví, co je za den, ani kolik je hodin. Na ničem už mu nezáleží, natož na vlastním životě…

Za celou tu dobu, krátce po Novém roce, jen jediné vyrušení – pošťák, který netrpělivě stepuje za vrátky a předává zásilku. Odesílatelem je Ema Hejkalová, Kunratice. Honzovi zatrne, tvarem a velikostí se balíček až nápadně podobá dárku, který on v bytě nechal pro Terezu!

Dlouho váhá nad otevřením zásilky. Když se konečně odhodlá, spadne mu kámen ze srdce. Prohlíží si pár drobných dárků… Ale k balíčku někdo nejspíš až dodatečně přiložil i fotokalendář obsahující hned několik Tereziných fotek; od snímků z dětství a studentských let až po fotky z pozdější doby.

Muž pomalu ani nedýchá a obrací stránku za stránkou. Dětství. Dospívání… Některé snímky i poznává. Tereza v posilovně. A tohle, to je přece tržnice, kde se seznámili…

Blíží se poslední list i fotka. Honza snad jen kdesi uvnitř tuší, co tam uvidí. Dlouho, předlouho váhá. Jsi chlap, nebo bačkora, říká si nakonec a třesoucí se rukou prudce otáčí poslední stránku kalendáře!

Začíná druhý lednový týden a muž se stále potýká s následky chřipky. Každopádně mu je ale líp, a tak se dokonce staví i v nedalekém Mekáči. Ke svému překvapení tam potkává Zuzanu.

„Zdar, šéfe, tak jak je ve výslužbě?“ Zaslechne důvěrně známý hlas. Pobledlá Zuzana vypadá nesmírně unaveně a hnědýma očima si ho zkoumavě prohlíží.

„Mohlo by to být lepší,“ hlesne. „A co ty? Nepůsobíš zrovna šťastným dojmem?“

Zuzana neochotně přisvědčí. „Ale ani ty nevypadáš dobře.“

„Znáš to, se vším starosti.“

„To se ti nedivím, na tvém a Jarkově místě taky chodím kanálama.“

„Co tím chceš říct?“

„Já myslela, že to víš? Tvůj bráška i tatík udělali fatální chybu, zapletli se s těma Polákama. Byla to ale past – tunel na firmu. S tou to jde teď rychle z kopce; vše se rozprodává a většina lidí odchází. I já.“

„A moje rodina?“

„Doslova Titanic! Prodávají auta i veškerý majetek, ale to bys snad měl vědět líp než já?“

Muž neochotně kývne hlavou na znamení souhlasu a pomalu odchází. „Kdybys sháněl asistentku, vzpomeň si na mě,“ zaslechne ještě za sebou.

Zřejmě je to pravda, říká si, když cestou domů obhlédne okolí vily a ani jedno z luxusních aut zde již nespatří. Ještě, že s tím nemám nic společného, takřka si gratuluje – ale nenapadne ho, že by se mohl i mýlit.

Konečně se dostává k restům na počítači, když tu někdo zvoní. Otvírá a zprvu si myslí, že se jedná o trapný omyl. Nikoliv! Rodina s dětmi si přichází prohlédnout svoje nové bydlení. S dotazem, zda bude byt opravdu volný do týdne…

A odpoledne mu volá otec, poprvé od tehdejší roztržky. „Jsem doma sám. Nutně s tebou musím něco probrat – hned teď. Čekám v obýváku.“

Tak v obýváku, už ne v hale? Co tak najednou? Myslí si Honza, ale dobře ví, že nemá na vybranou. Po vstupu do vily vidí, kolik uhodilo. Chybí vyřezávaný nábytek. Po drahých obrazech zbyla jen světlá místa na zdi. I rozsáhlé sbírky starožitností jsou pryč.

V obýváku ho vítá starý, unavený muž. Pryč je jeho dřívější nadřazený tón. Syn si ani nesedne a rázným posunkem odmítne i nabídnutou kávu. „K věci,“ řekne hlasem, ve kterém nejsou znát žádné emoce.

Jednání je krátké. Otec sděluje konec dohody o užívání bytu v přístavku a požaduje rychlé vyklizení. „Čím dřív, tím líp.“

„Myslíš, že mně pohrozíš a já se budu teď v lednu stěhovat? To jsi na omylu!“

„Nemyslím si to, vím naprosto jistě, že odejdeš. Tohle jsem dostal od Jarka, je to prý jedna ze dvou stejných sad dokumentů.“ S těmito slovy mu starý pán ukazuje bezpečnostní obálku opatřenou notářskou pečetí.

Honzovi zatrne. Každý někdy v životě udělá chybu. Že se to ale bratr odváží použít proti němu, by ho ani ve snu nenapadlo. Jeho úvahy přeruší otcův hlas: „Dám to teď do advokátní úschovy. Až zmizíš a zrušíš si tu i trvalý pobyt, bude to tvoje. Nemusím ti snad říkat, co to je?“

„Nemusíš – už vím, že za chyby se musí platit!“

„Tak, tak chlapče.“

„Sbohem,“ to je poslední slovo, které ze sebe Honza vypraví a vzápětí za sebou práskne dveřmi!

Jarek

Pár dní po Honzově nuceném stěhování je zde další ráno rodiny Stýblových, připomínající pomyslný klid před bouří. Vilma sedí ve svém křesle v obýváku a sleduje smutným pohledem až nezvykle důkladné Jarkovy přípravy na služební cestu do polského Těšína, jakož i manžela, který synovi udílí poslední rady…

Kontrast mezi oběma muži je evidentní; na jedné straně neupravený, neholený starý muž v trepkách a v županu, na straně druhé sice zamyšlený, přesto stále sebevědomý mladík v drahém obleku, chystající se na jedno z nejnáročnějších jednání své kariéry.

„Járo, buď – anebo, všechno je teď na tobě. Auto máš přistavené s plnou nádrží, před jeho vrácením nezapomeň natankovat – je to podmínka půjčovny. Hlavně si, chlapče, dej pozor na obchodní partnery, ti se nezaleknou ničeho!“

„Myslíš, že nezvládnu partu kmotrů a lichvářů? Však se budou divit, co jsem na ně vyštrachal – mám v záloze hezkých pár trumfů.“ Nadhled a svoji převahu nad situací vzápětí ještě zdůrazní vítězným gestem zdvihnutého palce.

„Neměl bys, Jarečku, přece jen zůstat doma?“ vmísí se do hovoru nesměle matka.

„Blázníš, máti? Já přece vím, jak na ně! Bez problémů to zařídím,“ praví mladík s krátkým pohledem na rodiče, zachrastí klíči a dveře za ním zaklapnou.

„To ho musíš pořád takhle poučovat? Přece řekl, že vše zařídí!“ oboří se vzápětí Jarkův otec na svou manželku a nervózně si mne již řadu dní neholenou bradu. Jeho krátké našedlé vousy přitom vydávají šelestivý zvuk, vzdáleně připomínající šustot spadaného listí. Zdá se, že o něčem stále dokola přemýšlí, a jeho oči přitom mají výraz polapeného zvířete. Náhle sebou trhne a začne se rychle oblékat.

„Ten tak něco zařídí! Je celý po tobě!“ vyhrkne nečekaně Vilma.

„Co tím myslíš?“

„Nechali jste si kompletně vytunelovat firmu. Pak přišla na řadu auta a většina rodinného majetku. Teď i nucený, soudní prodej naší vily, takže už ani ten pronájem Honzova přístavku nevyjde. Co mi na to řekneš, no?“

„Chováš se jako dítě, kterému seberou hračku.“

„Já jen, že díky vaší neschopnosti jsme tam, kam nás oni chtěli dostat. A za chyby teď musíme platit!  Ještě, že máme přátele, kteří nám jistě pomohou. Zavolám jim…“

„Tím jsi mě teda pobavila. Přátele?“ Takřka vyprskne smíchy, ale rychle se ovládne. „Jestli se ti to povede, tak já snad dám na modlení…“

„To abys pomalu začal. A kam se vlastně chystáš?“

„Ven. Potřebuju si trochu vyčistit hlavu. Možná obejdu pár bank – v tom by musel být čert, abych z nich něco nedostal.“

„A kdy se vrátíš?“

„Nevím.  Ale tys přece chtěla obvolávat přátele. Tak můžeš rovnou začít!“ A vzápětí je muž pryč.

Je pozdní odpoledne a skleslá Vilma se zarudlýma očima pohledem doslova hypnotizuje dveře. Konečně se dočká. „Tak co, Fando, jak jsi dopadl?“ vyhrkne nedočkavě.

„Jak sedláci u Chlumce. A ty?“

„Podobně. Už nemáme žádné přátele.“

„Konečně jsi to pochopila,“ s těmito slovy míří s malou nákupní taškou k lednici…

„Co to neseš?“

„Pár věcí na oslavu – jistě nám přijdou večer vhod, až se Jára vrátí. Přišla mi od něj esemeska – prý vše zařídil a zhruba za hodinu bude na cestě domů.

„Už aby to bylo za námi,“ zasní se náhle žena.

„Jen abys to nezakřikla. Znám ty lidi a vím, co jsou zač.“

„Fando, Fanouši – ty mě děsíš!“

„Promiň, Vilmičko, ale jsem realista. V dnešní době nevíš, kdy a kdo s tebou zamete. I proto jsem se tak trochu pojistil.“

„Pojistil? Jak?“

„Jen kdyby došlo k nejhoršímu, tak pro mě i Járu mám zajištěné doklady – novou totožnost a azyl v cizině. A pro tebe, Vilmičko, předplacený pronájem bytu na Mostecku krytý prostředníkem. Odtamtud tě vyzvedneme hned, jak to bude možné, až se vše přežene.“ S těmito slovy muž položí na stůl nájemní smlouvu.

Vilma ji letmo prolétne očima a opovržlivě ohrne rty: „Ty ses, Fando, dočista zbláznil – Litvínov a k tomu ještě sídliště Janov, vždyť je to tam samý cikán! Tam mě nikdy nedostaneš!“

„Neboj, tak daleko to určitě nedojde. Ale obraťme list; dáme si zákusek, kafíčko, k tomu nám pustím nějakou hezkou hudbu a spolu budeme čekat na Járu.“

„Už aby byl doma…“

Je pozdní večer, v dřezu se vrší několik hrnečků od kávy a Jarek stále nikde. Uprostřed obýváku tančí pomalu za zvuku starých skladeb do sebe zavěšení starší manželé. Jsou tak zaujati tancem a hudbou, že zcela přeslechnou domovní zvonek. Teprve hlasité troubení klaksonu auta přímo před vilou je od sebe oddělí a zažene k oknu, kde se jim v houstnoucím šeru naskytne pohled na zaparkované policejní auto.

To jistě Jaroušek zase dostal pokutu za rychlou jízdu a sebrali mu řidičák, říká si v duchu Vilma a oknem sleduje nejprve manžela spěchajícího k vrátkům, poté gestikulaci obou mužů a za hodnou chvíli i jejich společné kroky ke dveřím vily.

Stará žena odskočí od okna, bezděky si uhladí neposlušný pramen vlasů a přejde do předsíně. Dveře se otevřou a jako první vchází manžel, bledý jako stěna. V těsném závěsu za ním jde s vážným výrazem ve tváři mladý policejní příslušník, který pozdraví a po chvíli váhání tichým hlasem praví: „Paní Stýblová, váš syn Jaroslav Stýblo dnes v podvečer tragicky zemřel za nejasných okolností při autonehodě poblíž Liberce. Upřímnou soustrast. O výsledcích vyšetřování budeme vaši rodinu samozřejmě informovat…“

Ema

Po Novém roce je v bytě zaveden přísný, vojenský režim. Vetřelec – ne, to jenom potomek obsazuje území velikosti dětského pokoje a odmítá se vzdát. Tereza teď naplno dupe po střepech něčeho, co bývalo – po svém životě i po snaze jejích blízkých pomoci jí. A její matka náhle neví kudy kam. Po krátkém vánočním období klidu zbraní jsou zde nekonečné hádky. Rozčarování je občas až neskutečně kruté.

Pravda, změna k horšímu nastala až poté, co dceři ukázala ten nešťastný fotokalendář a podřekla se, koho tím samým obdarovala coby vánočním dárkem, vzpomíná si Ema. Její reakci má stále před očima:

Tereza mrzutě s pokrčeným čelem listuje v kalendáři, jako by nevěřila vlastním očím. „Tak tohle má teď Honza,“ šeptá si pro sebe a pohledem hypnotizuje fotku na poslední straně, kde je zvěčněná na vozíku s nohama či spíše tím, co z nich zbylo, které si opírá pohodlně o křeslo – s vánočním stromečkem v pozadí. Nejraději by sama sebe z té fotky i ze života vygumovala!

Vzápětí, zřejmě i natruc poprvé odmítá Eminu pomoc s cvičením. A večer smete pouhou její zmínku o protézách. „Co si myslíš,“ křičí na svoji matku. „Že o mně budeš pořád rozhodovat? S čím přijdeš příště?“

„Přece, holčičko, nezůstaneš celý život na vozíku!“

„A proč bych nemohla? Klidně. Já jsem na něm spokojená.“

Hádky jsou už téměř na denním pořádku. Poslední, ta se týká návštěvy doktora Tlustého. „Mě nikdo k cvokaři posílat nebude, mě teda ne! Mám jich z pobytu v léčebně plný zuby!“ zuří Tereza. „Pamatuj si to!“

V posledních dnech se ale dívčin odpor přece jen trochu mírní, jako kdyby jí pomalu docházely síly. Občas mívá i světlé chvilky. To ji pak vždy matka vyváží ven do parku, kde si dcera oblíbila čtyřnohé miláčky místních pejskařů. Tam, nápadně zamyšlená, tráví dlouhý čas sledováním psích přátel z vozíku a dokonce se pokouší nafotit i pár snímků pomocí svého nového mobilu.

Předvečer dalšího dne připomíná spíše pomyslné ticho před bouří. Jakkoliv se zdá, že Tereza je se vším smířená. Snad. Právě teď se přehrabuje v krabicích, ve kterých má odložené oblečení. Prý aby udělala na doktora dojem.

Kdo ví, třeba se z toho holka konečně pomalu dostává? No, uvidíme zítra, říká si napjatá Ema.

Tereza

Nastává den D. Tereza je už dávno vzhůru. Vleže na zádech s naštvaným výrazem ve tváři hledí do stropu a přemýšlí. Stále odmítá uvěřit tomu, co se stalo. Proč právě ona? No a co, je to minulost a nemá smysl se tím trápit, odpoví si vzápětí a v duchu se již vidí v ordinaci psychiatra, který jistě bude mít takové a podobné kecy v popisu práce. To ale nezabrání dřímajícímu dravci v jejím těle, aby se opět dral na svět. Odpočíval přece přes půl roku. A má co dohánět!

O dvě hodiny později už dívka na vozíku projíždí poloprázdnou přetopenou čekárnou. Je ve svém živlu, půlroční cestování po špitálech vykonalo své. Opatrně zaparkuje vozík a odkládá si kabátek i svetr. Ale v tom je právě ten kámen úrazu.

V čekárně to zašumí a Ema zdvihá oči k nebi. Nerozumí legraci, nebo stárne a začíná být nervní jak rodička v šestinedělí?, říká si Tereza. A na co, že maminu tentokrát nachytala? Na docela obyčejné tričko. Pravda, s nápisem: „Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo!“.

„Další, prosím.“ Dívka sama a sebevědomě vjíždí do ordinace, ale je v ní malá dušička. Je to mnohem horší, než čekala. Lékař nespěchá; probírá se lejstry a věnuje se svým poznámkám. Až poté si posouvá židli přímo naproti ní.

To je víc, než může Tereza zvládnout. Otáčí se s vozíkem a míří ke dveřím. „Utíkáte? Vzdáváte se svého cíle?“ slyší lékařova slova. „Kdo jednou uteče, bude už celý život jen utíkat!“

Dívka se zahanbeně, velmi pomalu vrací a hodnou chvíli jí trvá, než si přebere následující lékařova slova: „Předně, slečno Hejkalová, to tričko vám opravdu moc sluší. Taky jsem o něm uvažoval, ale neměli velikost na normálního člověka, jako na mě. Jestli mi rozumíte.“

Rozumí mu až moc dobře. Spíš má teď jiný problém – zachovat vážnou tvář. Zdá se, že napětí pomalu ustupuje…

„Něco mi o sobě řekněte,“ vyzve ji lékař.

„Není co.“

„Sama dobře víte, že je. Věřte mi, uleví se vám.“

„Vážně to nejde.“

Dává jí čas na rozmyšlenou a opět ji přemlouvá. „Tak to alespoň zkuste – prosím.“

Tereza nakonec začíná pomalu, značně nesouvisle a s množstvím pauz hovořit.

V druhé části sezení ji lékař uklidňuje. „Vše je důvěrné a jen mezi námi. Jako bych byl váš zpovědník. A je tu samozřejmě i lékařské tajemství. Léky zkoriguji, napíšu vám nové recepty. Hlavně si dejte pozor na dávkování.“

Následuje celá řada doporučení: Vyrovnat se s minulostí a hlavně odpustit všem lidem, kteří jí kdy ublížili. Myslet pozitivně. Najít si nové přátele. Začít s psaním deníku…

Sakra, kdo si to má všechno pamatovat?, zoufá si Tereza.

„Nezapomeňte na nový rozpis léků, kdyby byl problém, zavolejte. Držte se všeho, co jsme tu probrali. Další sezení za měsíc, máte to i zde na vizitce.“ Spolu s ní jí doktor při loučení ještě vtiskne do dlaně malý lísteček za svého poznámkového bloku…

„Jenom volnost, jen víra tvá pevná, i když křehká – silou je, jež dere se proti větru,“ opakuje si doktorem Tlustým narychlo načmáraná slova cestou domů. Sama neví proč, ale s dnešní návštěvou lékaře je vcelku spokojená. Jak ale se všemi těmi doporučeními začít a nezbláznit se z toho? To zatím netuší…

Tereza

Tereza po návratu domů působí křehkým a unaveným dojmem. Ponimrá se v obědě, prohodí pár slov s matkou a poté celá zamyšlená odchází do svého pokojíku. Za chvíli už spí tvrdým, bezesným spánkem.

Vzápětí se ozývá Emin mobil. Žena přijímá hovor a šeptem žádá o malé posečkání. Potichu zavírá dveře dcerčina pokoje a po špičkách odchází na opačnou stranu bytu, kde dobrou půlhodinu řeší urgentní telefonát. Pokud dobře chápe, Honza se musí do týdne stěhovat a ke svému pokoji potřebuje uvolnit ještě kumbál. Jak to ale tak rychle zvládnout, a hlavně jak na tuto skutečnost připravit dceru, to ještě neví.

Po telefonické poradě s manželem je rozhodnuto. Kumbál velikosti větší špajzky musí vyklidit, to je jí jasné. Co ale teď s Terezinými věcmi? Kvečeru jí nakonec vše po částech přenáší do pokoje. Ať si to holka sama vytřídí.

Jemně se ji snaží upozornit na to, že už brzy budou sdílet byt s někým dalším, o podrobnostech ale zatím takticky pomlčí. Ovšem vzápětí se jí vše vrací i s úroky: „To kvůli němu teď vyklízíš kumbál a zavaluješ mě krámama? Ještě řekni, že pro něj byl ten čtvrtej talíř u vánočního stolu?“ Odsekává Tereza a sepisuje cosi na jednotlivé listy papíru.

„Snad tvejma krámama!“

„Soráč, tak mejma krámama! Jestli si myslíš, že ho budu vítat s otevřenou náručí, tak se pleteš! A říká ti něco pojem společná kuchyň i koupelna? To si pak podáme žádost a na záchod budeme stát frontu?“

Tak příkré odmítnutí nečekala, ale v duchu dává dceři částečně za pravdu. Vzápětí se vrací do jejího pokoje. „To se chceš zase stěhovat? Teď, když jsme to tu konečně daly dohromady?“ Odpověď nepřichází. „Uražená velmoc?“ Opět jen ticho…

Hned druhý den časně ráno se bytem rozlehne několik silných úderů doprovázených bouchnutím dveřmi a silným výkřikem. Ema vyskakuje z postele a běží do dceřina pokoje. Tam zahlédne plačící Terezu, která sedí na posteli mezi hromadou vytříděných věcí a vztekle trhá vánoční papír. Kromě mnoha krabic a igelitek se všude okolo válí kusy kartonu a v koutě pohozený nový snowboard a kolečkové brusle…

„Grácie, takové dárky jsem si vždycky přála!“ vpálí matce na uvítanou. Té zatrne, právě toho se bála.

„Holčičko, proč – proč sis to jen vybalovala? Vždyť je to nedopatření – naše staré dárky, co ti u nás rok ležely a táta je vzal sebou. Přece jsem ti u stromečku říkala…“ nedomluví a rychle vytahuje kapesník, aby si otřela slzy.

 „A k čemu mi teď jsou? Kdyby mi radši Ježíšek místo nich nadělil nohy!“ dívka se opět rozpláče a vzápětí šeptem dodá: „Nebo rakev…“

„Terezko,“ marně hledá slova útěchy a v duchu si vyčítá své přehlédnutí při včerejším stěhování dceřiných věcí. Ale jak jí má pomoct? Vzápětí si vzpomene na rady doktora Tlustého a použije ten nejtěžší kalibr. „Teri, přece to nevzdáš. Buď se dáš dohromady, nebo já tu nemusím být!“ Dívka sebou trhne, jako by právě dostala žihadlo. „A myslím to vážně!“ praví už důrazně matka.

Kruci, co se tu změnilo? S hlavou plnou obav přichází odpoledne za dcerou a náhle to sama vidí. Její pokoj je zčásti sklizený a přerovnaný, zkrátka jiný. Konečně se sebou začala něco dělat, pomyslí si a nabídne smír: „Jestli chceš, pomůžu ti se zbytkem tvých věcí.“ Samotnou ji překvapí, jak dcera zvládá odstřihnout tu pomyslnou pupeční šňůru svazující ji s minulostí – volí rychlý chirurgický řez a bez falešného sentimentu cpe nemilosrdně část svých věcí do odpadkových pytlů. Matka jen pomáhá s vybalením zbylých krabic, kde je pestrá směs všeho možného…

Tereza pročítá nějaké staré poznámky a pohybuje přitom rty. Růženka? Přivírá oči, jako by si chtěla vybavit nějakou vzpomínku. Vzápětí pokrčí rameny a papír vyhazuje. Prohlíží sáček se zbytky svého starého mobilu. „Ámen,“ praví a po vyndání SIM karty putuje vrak telefonu mezi odpad.

„Jak teda s tím spolunájemníkem?“ pokouší se Ema vrátit k nedávnému tématu.

„Nijak, svý jsem ti už řekla. Nemám v úmyslu se k tomu vracet.“

„Ale budeš muset!“

„Já musím jen jedno!“

„Holka, ty si zahráváš.“ S těmito slovy opět chvatně opouští dceřin pokoj. To by se musel stát zázrak, říká si. Ale i zázraky se občas dějí…

Tereza se vzápětí ukáže v obýváku. „Hoď mi prosím tě tu druhou SIM kartu do mobilu, mamčo, nějak mi tam nejde. A promiň mi tamto předtím.“

O něco později najde dceru v pokoji celou uplakanou. „Přehrála jsem si hlasovou schránku z doby, než se to stalo. Byly tam vzkazy. Od Mirka. A od Honzy, že mě pořád miluje. Chtěl si se mnou ještě o tom všem, o nás dvou promluvit!“

„Počkej – brzdi, brzdi… Mirek, to je jako kdo?“

„Přece můj… Ale nic, teď už je to stejně jedno.“

„A Honza?“

„Co s ním má být?“

„No, když máš toho Mirka?“

„Mami, ty nic nechápeš. Od něho mám jen – vlastně měla jsem fenku Růženku.“

„A ten Honza?“ nedá se zmást Ema.

 „Myslíš, že by si chtěl něco znovu začít s beznohým mrzáčkem?“

 „A jsme zas u toho! Máš na sobě makat, ne se litovat!“

„Fajn, to jsem chtěla vědět,“ odsekne dívka jako nějaká dáma a na truc se zavrtá pod peřinu. Ale ne nadlouho. Už za slabou hodinku přijíždí trapič v podobě dcery opět do obýváku. Září štěstím. „Sehnala jsem si nový kontakt na Mirka! Růženku má v dočasce a bydlí s družkou kousek odtud!“

Je den po Třech králích. Od rána hustě sněží a Ema po úklidu plošiny kmitá v kuchyni. Je přece jen slušnost nabídnout návštěvě malé občerstvení. Připravuje pár chlebíčků, peče bábovku a na talířek rovná zbylé vánoční cukroví. Dopoledne by se tu měl stavit veterinář s přítelkyní a tou slavnou Terezčinou fenkou. A na odpoledne je již nahlášený Honza.

Tady nic nemůže jít normálně!, pomyslí si, když nakoukne do dceřina pokoje a vidí, že opět cosi sepisuje, tentokrát na svém novém notebooku.

„Koukej si uklidit ten tvůj kutloch, máš tu zas bordel jak v tanku. A dej se trochu dohromady.“

„Snad se toho – mě neleknou. A na toho spolunájemníka nejsem vůbec zvědavá.“

„To je chceš vážně přivítat takhle?“ hledí matka na dceru, která má mastné, neupravené vlasy a oblečená je do vybledlého trička a starých vytahaných tepláků.

„Proč by ne? Hodí se to k mé image vozíčkářky.“

„To ti jde, pořád se jen litovat!“

Za okamžik se ozývá zvonek. Předchozí dohadování je zapomenuto, společně jdou otevřít. Návštěva je zde. Vysportovaný, nakrátko ostříhaný mladík se představuje jako Mirek Holub. Mladá, sympatická žena s těhotenským bříškem, také s tělem atletky. „Bára Tůmová, těší mě.“ A čiperný, žíhaný buldoček s bílou náprsenkou, který jen zvědavě šmejdí sem a tam, co mu vodítko dovolí.

„Promiňte, netušila jsem, že jste na vozíčku,“ obrací se náhle zrzka na Terezu.

„To jsem teprve krátce.“

„Tak to je mi líto.“

Jen Mirek je, zdá se, situací podivně zaskočený – náhle neví, kam s očima. Zato Růženka celá šťastná kňourá a snaží se dostat k Tereze. Ulehne poblíž ní a mlsně pokukuje po všech těch dobrotách vystavených na stole. Ale vzít si nic netroufne.

Hovor se začíná rozbíhat. Vypadá to na slušné mladé lidi, říká si Ema, když odbíhá do kuchyně pro kávu. Na opačné straně stolu se nečekaně rozproudí živý hovor Terezy a Báry, které si po malé chvilce už tykají.  Alespoň že tak, pomyslí si Ema a pokouší se prohodit i pár slov s podivně zamlklým a zamyšleným mladíkem, když tu náhle zaregistruje krátké heknutí těhotné ženy. Ta rychle uklidňuje okolí. „Nic mi není, musím si jen vyzvednout nové léky.“

„K čemu léky?“ praví až nečekaně vlažně Mirek a zapomíná, že s družkou nejsou sami. „Na co asi?“ odsekne ona, chvíli se přehrabuje v kabelce a poté mrskne před mladíka receptem. „O vyzvednutí léků tě prosím snad už třetí den!“ Na chvíli se rozhostí trapné ticho, které vzápětí přeruší Ema: „Jestli, Báro, chcete, skočím vám do lékárny, stejně bych tam musela…“

„To budete moc hodná.“

Mirek náhle vyskakuje a také se obléká. „Můžeme tam, paní, zajít společně, nebo vám třeba pomůžu, očistím tu rampu. Kde máte nějakou lopatu, hráblo na sníh?“ Jeho snaha být co nejdříve z bytu je očividná. Ema si o tom myslí své, nabídku však přijímá. Tereza s Bárou zůstávají v bytě samy.

Ospalou Růženku přivazuje dosavadní majitelka k radiátoru a na židli v rohu místnosti pokládá věci, které donesla; granule, psí postroj, misky a pár hraček. Za chvíli jsou s novou kamarádkou opět zabrané do hovoru. Témat k probrání se nachází nespočet.

Ozývá se zvonek. „To bude určitě mamča, asi si zapomněla klíče, nebo to toho tvýho venku přestalo bavit,“ hádá Tereza a nešikovně se pokouší otočit s vozíkem.

„Počkej, pomůžu ti,“ zvedá se pomalu i Bára.

Ke dveřím dorazí takřka současně. Než ale stačí sáhnout na kliku, kdosi je předběhne. Klapne zámek a ony náhle stojí tváří v tvář pohublému Honzovi s velkým kufrem v levé ruce.

Obě téměř ztuhnou, každá však z jiného důvodu. Tereza si na okamžik, reflexivně skrývá obličej do chvějících se dlaní. Bára zůstává klidná, ruce na svém těhotenském bříšku.

Dvě mladé ženy hledí na Honzu. Jedna na vozíku, druhá ve vyšším stupni těhotenství. Znehybní i on. Tohle přece nemohl čekat. S oběma spal, ale ani jedné se nemůže podívat do očí!

Tereza

Končí další lednový týden a dívka si v bytě připadá jako v lazaretu. Pokašlávající Honza téměř nevychází ze svého pokoje. A z Emy se poté, co ulehne s chřipkou, stává hrozná pacientka, tedy alespoň z pohledu dcery.

Svého „ex“ zahlédne jen párkrát a nevypadá vůbec dobře; je sešlý, nervózní, neoholený… Tak ráda by ho objala se slovy: „Zvládneme to, lásko, musíme…“ Ale slůvka zatím váznou. Pozdraví se jen jako staří známí, nic víc.

„Chce to čas,“ míní dívka a probírá vše, své plány i naděje s nemocnou matkou. Pro ni to není žádný med, když musí takřka ze dne na den přebrat část otěží domácnosti. Jestli tohle zvládnu, tak to bude malý zázrak, říká si.

Hned druhý den ráno Terezu kdosi prozvání na mobil. Ta se v polospánku rozhlíží po pokoji. Vzápětí se ozve hvízdnutí pod oknem. Bára, celá udýchaná a s batůžkem na zádech. „Pustíš mě laskavě dovnitř?“

„Měla bys asi víc cvičit!“ instruuje návštěva rozespalou kamarádku a vytahuje přitom z batohu malé činky, posilovací pás a pár dalších fitness hraček. „Tohle jsem donesla z mých zásob,“ vysvětluje. „Troufneš si na vozíku ven? A co Růža, dobrý? Pozor na ni, krade housky!“

„To už jsem taky zjistila,“ Tereza se teple obléká a připravuje fenku na cestu.

Park není po nočním sněžení příliš vhodný pro dívku na vozíčku, ale za pomoci Barči to zvládá. Zato Růženka je ve svém živlu; odbíhá dopředu a vzápětí se vrací, dává najevo radost obíháním vozíku své paní. Ta nahazuje udičku: „A co ten tvůj Mirek, že se včera u nás tak rychle rozloučil?“

„O něm mi ani nemluv, mám ho plný zuby,“ odpovídá až nečekaně upřímně Bára. „To víš, já toho moc nezmůžu, mám sama se sebou co dělat!“ Ukáže na své vyklenuté bříško, jasně se rýsující pod kožíškem, a po chvíli dodává: „A Míra se jen veze – všechno teď nechává na mně!“

„Báro, nic mi do toho není, ale jak můžeš takhle žít?“

„Jednoduše – vždycky jsem chtěla hlavně dítě, a tak mi nevadí, že možná budu svobodná matka. Sice bych si moc přála svatbu a úplnou rodinu, ale na druhou stranu si říkám – nemůžu mít přece všechno…“

„Tak proč u něj zůstáváš?“

„Já ne – to on bydlí u mě – tedy zatím…“

 „To jsem nevěděla.“

„No, nikdo to nemáme lehký.“

„Holt ani já,“ pokusí se Tereza o nepřesvědčivý úsměv. „Zapadneme někam?“ Snaží se změnit téma hovoru, právě když míjí cukrárnu.

Smůla! Úzký vchod a schůdky před ním; ideální kombinace na odrazení tělesně postižených. Tereza s fenkou stepují u vchodu a Bára zmizí uvnitř. Po chvíli se vrací s piškotkem pro Růženku a dvěma kelímky s kouřícím obsahem, které dělí mezi sebe a dívku na vozíku. Obě se pomalu obrací zpět k domovu.

„Barčo, nemyslíš, že to může miminku ublížit?“ vyděsí se Tereza, srkajíc po troškách grog.

„Co šílíš, já mám jen čaj s citronem. Jinak za rohem cukrárny je večerka s bezbariérovým vchodem, sama tam občas nakupuju. A ještě dál, jak začínaj ty vilky, tak tam bydlím. Kdyby ses někdy chtěla stavit?“

„Stavím se ráda.“

Vzápětí se blíží k domovu. „Holt život není to, co chceme, ale to, co máme,“ uzavírá unaveně Barča a vzápětí bez váhání sepsuje Honzu postávajícího s cigaretou u vchodu. „To by ho ubylo shrábnout aspoň tu rampu!“

Ta se teda s nikým nepáře, říká si Tereza. „Díky za doprovod a ty věci, stav se zase někdy,“ zahaleká a odjíždí do bytu. Práce má nad hlavu. Matce vaří čaj a dávkuje léky. Půl dne se trápí v kuchyni. Překvapí sice chutným obědem, ale do mamky dostane stěží pár lžic polévky. Dlouho do noci je dívka v jednom kole a je šťastná, když konečně zapadne do postele.

Ráno vše začíná nanovo. Sisyfovská práce a hlavně už žádné kňourání! A co je příčinou tak náhlého obratu? Že by návrat věrné Růženky? Pár nových přátel? Nebo snad přistěhování pana domácího, tedy Honzy? V každém případě pryč jsou doby, které ona trávila jen sama uprostřed čtyř zdí, a minulostí je dlouhé polehávání. V žilách jako by jí náhle proudila nová krev. Její dřívější sebevědomí se pomalu, ale jistě vrací.

Uběhne dalších pár dní. Matce už je podstatně líp, zato Honzu není vidět, po světlých chvilkách, kdy občas zametl rampu a prohodil i pár slov, se vše vrací do starých kolejí. Zarostlý a neupravený muž vychází minimálně, nekomunikuje, straní se kohokoliv. Při jedné z cest dokonce zakopne v předsíňce a z prasklého pytle spolu s odpadky vypadnou i láhve od alkoholu a krabičky od léků… Tereze je z toho úzko. Přitom toho má právě teď tolik k zařizování, ale koho jiného kromě bývalého přítele požádat o odvoz? To zatím netuší.

Šeptem se radí s matkou: „A co takhle vzít si taxíka?“

„Na půl dne? To se, holka, nedoplatíš!“

 „A komu bych teda měla říct?“

Nakonec to rozetne pouhá zmínka při telefonátu s Bárou. „Vyvenči si Růženku a o víc se nestarej!“ zdůrazňuje kamarádka a už za chvíli přijíždí se svým kombíkem k rampě, nakládá Terezu, vozík a po větší část dne se mění v taxikářku. Doktor Tlustý, fyzioterapie, sociálka. Dlouhé čekání u protetika. Nutný nákup. Vyzvednutí francouzských holí…

Po sezení u lékaře by dívka potřebovala přemýšlet, po ulehnutí však takřka okamžitě usíná. Má ale neklidné spaní; po dlouhé době se objevuje další sen:

Honza v něm stojí na pláži pokryté zlatem. Úder blesku a veškeré zlato se mění v černý písek. V něm vichřice hloubí obrovskou propast, která Honzu vzápětí pohlcuje. A není nikoho, kdo by mu pomohl!

Ráno Terezu probouzí obvyklé zahvízdání pod oknem. Běží odemknout a rozespale mžourá na Báru, která opět cosi doluje z batůžku. „Tady jsem donesla nějakou kosmetiku i pár nových hadříků, už to neužiju, vyklízím pokoj pro mimčo,“ informuje Barča. „Ale ty bys se sebou měla něco dělat. Třeba se ti to hodí i kvůli Honzovi…“

Co ta o tom může vědět? Dumá, jak to Bára vlastně myslí, ale dlouho se tím netrápí. Za chvíli už obě i s fenkou míří ven. Procházka dnes trvá výjimečně dlouho. Udýchaná Tereza se potřebuje vybít a hlavně přijít na jiné myšlenky! To se konečně daří a ona nachází odpověď na některé své otázky. Tuší, že vše se bude odvíjet od rozhodnutí, na které již zřejmě uzrál čas. Nezbývá tedy nic jiného, než šlápnout do vosího, vlastně do Honzova hnízda.

Po návratu domů vloží do síťky pomeranč, pár banánů, čokoládu a ťuká na dveře jeho pokoje. Marně. Mávne rukou, vše zavěsí na kliku a za okamžik je v jednom kole; vaří, uklízí, telefonuje a v poledne se vytáhne s výborným obědem. Na matčin tázavý posunek, co mají znamenat ty věci visící na klice pokoje, jen neurčitě pokrčí rameny.

Tereza dojídá a vzápětí celá rozzářená sděluje novinu: „Už jsem to probírala s doktory i protetikem. Připravuje mi dočasný náhrady, a tak brzy vstanu i z vozíku! Musím jen hodně cvičit!“

Ema chápe dceřino nadšení. Ta je náhle jako vyměněná; od oběda dlouho do noci se věnuje přeměně svého pokoje na cosi mezi ložnicí, pracovnou a posilovnou. I na předsevzetí se zde dostalo, na boku skříně visí nový snowboard a dvojice kolečkových bruslí, obojí s výrazným nápisem: „Můj cíl!“ Snad jen jediné kazí dívčinu náladu a to Honza, který náhle nezvedá telefon, ani nereaguje na její esemesky…

Dívčiny plány o klidném víkendu, který chtěla věnovat cvičení a sobě samé, berou hned druhý den ráno zasvé. Vina padá na hlavu Růženky, která obsah síťky visící na klice považovala buď za vítané zpestření svého jídelníčku, nebo za opožděnou vánoční nadílku. Každopádně teď sedí fenka v koutku a heká.

„Jdeme!“ Tereza hází mobil na nabíječku, rychle se obléká a vyráží s fenkou do parku. Začíná hustě sněžit a dívka na vozíčku má co dělat, aby projela. Míjí známá místa. Ztuhne při hlasitém zvuku sirény projíždějící záchranky. Od rána je neklidná a teď se ten pocit ještě násobí. Celá prokřehlá se rozhoduje k návratu.

Už z dálky vidí teple oblečenou Emu ve venkovních dveřích domu. Ta, když zahlédne dceru, jí spěchá naproti. „Volala jsem ti, ale telefon máš doma. Honzu před chvílí odvezla záchranka! Nemohl vůbec dýchat. Snad něco se srdcem!“

Tereza je v šoku. Už v bytě s hlavou v dlaních přemýšlí jak dál. Žhaví telefon a pokouší se něco zjistit. Heuréka! Stejná nemocnice, kde sama ležela.

Ano, pacienta toho jména zde máme, leží na koronárce, to jediné se dozví. Na JIPce jí řeknou ještě méně. Bezmocně pokládá telefon.

„Jak to s Honzou vypadá?“ ptá se Ema.

„Nijak, info jen osobně. A donést jeho věci.“

„Tak na co čekáš?“

Tereze je jasné, že nic lepšího se v tu chvíli vymyslet nedá.

„Bude auto, přemluvila jsem souseda,“ hlásí Ema po chvíli.

„Aspoň to. Já potřebuju ještě pár minut. Bez vozíku jsem nemožná, čert vem ty úzký dveře! A binec je tady!“ ozývá se z pokoje. K tomu ještě dívka nechtěně vyklopí obsah Honzova kufříku a se slzami v očích rovná všechny věci zpět. Letmo zde totiž zahlédne papíry vypadlé z desek, doklad toho, co zatím jen tušila. Jakže se tehdy jmenoval ten starý exekutor? Esíčko?

Je večer a Tereza pomalu usíná. Ani neví, jak se z nemocnice dostala zpět domů. Za Honzou ji ještě nepustili, pamatuje si jen na sepisování donesených věcí na sesterně a nekonečné čekání na doktorku.

Ta dorazí po dlouhé době. Mladá, s cizím přízvukem a skoupá na informace. „Paní, vlastně slečno Hejkalová, jste jediná, komu smíme na přání pana Stýbla podat informace o jeho zdravotním stavu. Moc toho nevíme, přivezli nám ho sem dnes s hypertenzí, tachykardií a silnou arytmií, příčiny zatím neznáme. Provedli jsme odběry, nasadili betablokátory, pacient byl na rentgenu i sonu, obě vyšetření jsou negativní. Pan Stýblo zde zůstane na pozorování, máme žádanku na CT vyšetření, abychom vyloučili podezření na embolii. Pracujeme ale i s variantou, že se jedná o komplikace po nedávno prodělané chřipce. Velkou roli zde může hrát psychika, stres pacienta a kombinace alkoholu a tišících léků, soudím tak podle stavu, v jakém nám ho sem přivezli. V každém případě musí zůstat v naprostém klidu. Za pár dní vám jistě řekneme víc…“

Až za pár dní? Tereze, která se nezvykle brzy přesouvá do postele, to připadá jako věčnost. Ale je tak unavená, že se tím dlouho netrápí a za okamžik už tvrdě spí…

Bára

Mladá žena se pomalu zbavuje napětí posledních měsíců. S Růženkou se rozloučila šťastná, že jí našla trvalý domov a sobě nové přátele. Pravda, u Hejkalek se až styděla za svého Míru, tvářil se, alespoň jí to tak připadalo, hrozně. A pak to nečekané setkání, trapas s Honzou. Ale i tohle přece patří k životu.

Od Vánoc je Bára na roztrhání, připravuje se na příchod potomka. Pomáhá kamarádce, kterou za tak zvláštních okolností poznala, končí s dočaskou a opláče loučení se svými hafany. I bez Mirkova přispění se v domě finišuje. Bára sama objednává lidi na víkendovou brigádu, spíše to ale připomíná rozsáhlé vojenské manévry. Vyklidit a vymalovat dosavadní místnost dočasky. Tam následně přesunout domácí posilovnu. A z té dát konečně dohromady dětský pokoj.

Lehko se to řekne, ale hůře udělá. Bára oblečená v pracovním pomalu šúruje vymalované místnosti a pomáhá s drobnostmi. Moc toho ale už nezvládne. Je neděle večer a ona se rozhlíží po bývalé posilovně. Veškeré sportovní náčiní je pryč. Stěny jsou vymalovány blankytně modrou barvou. V rohu místnosti stojí světlá kojenecká postýlka s přebalovacím pultem poblíž a na podlaze září nedávno koupený pestrý koberec s dětskými motivy.

Bára je vcelku spokojená až na Mirka a jeho čím dál vlažnější přístup ke všemu; k jejímu těhotenství, k nezbytným úpravám domku i domácím pracím, které nechává na své partnerce, zatímco sám vysedává u televize a počítače, nebo si jde rovnou lehnout se slovy: „Co po mně pořád chceš, chodím přece do práce!“

I další věc kazí její sváteční náladu: Neodvážila se to příteli říct, ale už zítra ráno je na naléhání své nesmlouvavé gynekoložky objednaná na podrobné vyšetření do nemocnice. A k tomu ještě volala Tereza, že potřebuje doprovod, vlastně taxikářku. Člověk aby se z toho fakt zbláznil!

Bára vůbec netušila, že vyšetření bude tak dlouhé a podrobné. Už hodinu leží připojena na přístroj, zaznamenávající srdeční činnost i pohyby dítěte, a ona má tak spoustu času k přemýšlení. Vybavuje si hlavní události posledních dní a zjišťuje, že vše se transformovalo do jediného přání: Konečně porodit! A žít beze strachu o to malé v jejích útrobách.

„Končíme, paní Tůmová,“ přichází konečně sestřička. Graf záznamu vyšetření vkládá do připravených desek. „Posaďte se na pár minut v čekárně, pan doktor se na to podívá a řekne vám co a jak.“

Za půl hodiny sedí Bára v ordinaci a starší prošedivělý lékař s významně zvednutým ukazováčkem předjímá výsledky vyšetření: „Nelíbíte se mi, maminko!“

„V tom se určitě, pane doktore, shodnem, já se sama sobě taky nelíbím!“

„Nechci vás znepokojovat,“ pokračuje lékař. „Plod je menší i srdíčko slabší, ale hlavu vzhůru. Pokud spojíme své síly, jistě dokážeme, abyste porodila zdravé dítě. Hlavně žádnou námahu ani stres. Polehávejte nejlépe na boku, užívejte předepsané léky. Aktuálně to není na přímou hospitalizaci – tedy zatím, pokud se budete šetřit a dodržovat klidový režim.“

Bára je v tu chvíli ochotná slíbit cokoliv, jen aby nezůstala v nemocnici až do porodu. Po náročném vyšetření je ale vyřízená, přijíždí domů a míří rovnou do postele. Míra je ještě v práci a na taxikařinu času dost! Opak je bohužel pravdou. Už za chvíli se jí připomíná zákaznice. Nastávající maminku bolí hlava, po vyšetření v nemocnici má ztuhlou páteř a ke všemu se jí chce čůrat. Plní však roli vrby a z vyprávění pasažérky pochopí, že dnes ji poprvé pustí za Honzou, kterého asi miluje…

Ema

Valí se to jedno za druhým. Starosti s dcerou, k tomu teď i nečekaný telefonát. Z personálního ji lákají zpět do bývalé práce. Alespoň na rok. Bylo by to fajn, říká si Ema tím spíše, že její odvěký rival, starý vedoucí účtárny, tam již nepracuje. Ale nástup na jaře je přece jen šibeniční termín. A tak si raději bere čas na rozmyšlenou – zatím netuší, jak se rozhodne. Panu domácímu, použije-li slovník dcery, je snad už líp. Vše je ale čím dál těžší, hlavně na psychiku.

Jako zrovna včera. Za dveřmi stojí policista, ukazuje průkaz a shání pana Jana Stýbla. Spokojí se však informací o jeho hospitalizaci a beze slůvka vysvětlení odjíždí – Eminy otázky nechá bez povšimnutí. Ta další den nachází ve schránce obálku s černým pruhem adresovanou Honzovi a následuje rychlá válečná porada s Terezou. Pár dní odkladu snad neuškodí, na tom se obě shodnou.

Následující dny se pak podobají jeden druhému. Tvrdohlavá dcera jde se zaťatými zuby za svým hlavním cílem. Připomíná tím svého buldočka, zakousne se a nepustí. Náhle to jde; denně cvičí, nakupuje, věnuje se domácnosti. A za pomoci kamarádky jezdí pravidelně za Honzou. Až si Ema v bytě začíná připadat zbytečná.

Je další páteční podvečer a rozzářená Tereza jí sděluje novinku: „Honzovi je líp. Byla to myokarditida po té chřipce, našli mu prý v krvi zbytky nějakých enzymů. Má antibiotika a leží už na běžném pokoji. V pondělí možná půjde domů.“

Ema je však opatrnější. „Holka, aby toho na sebe nenaložil víc, než může zvládnout!“

„Mami, on přece ví, co dělá!“

„Jen aby,“ matka její nadšení nesdílí; jakkoliv chápe, že dnes už je jiná, uspěchanější doba. A co že to dcera ještě povídala? Něco o stěhování a o tom, že jde balit. Nepomátla se?

Ne, ta jen následující dva dny cosi třídí ve svém i Honzově pokoji. A v neděli večer se přidá i pomoc ochotného souseda se synem, kteří podle pokynů Terezy stěhují věci z pokoje do pokoje, z místa na místo. Konečně je výsledek uspokojivý a obě ženy v bytě osiří.

„To bereš teda hopem,“ rýpne si Ema. „Nastěhovat si ho hned k sobě.“

„Ale mami, mysli moderně, to je dneska běžný!“

„Zato ty jsi hrozně moderní! Třeba ty tvý pušapky, vypadly na mě hned, jak jsem otevřela skříň. A vsadím se, že jednu máš teď na sobě!“

„No jo a co má být? Já se s nima přece netajím,“ usmívá se Tereza. „Dárek od Báry, byly jí malý.“

„Holka, holka…“ Ema si jen povzdechne.

Dnes, nebo zítra? To je hlavní otázka následujícího dne. Tereza s fenkou se právě vrací z procházky, když pípne dívčin mobil. „Jupí!“ ozývá se její vítězný pokřik. „Honza jde domů!“ Volá novinku Barče. Projíždí bytem, rychle připravuje pár věcí a vzápětí se loučí. „Mám tě moc ráda, mamino, dík za všechno!“ A je pryč.

Další den začíná první společnou snídaní. Tereza na vozíku, perfektně oblečená a nalíčená popojíždí kuchyní. Co se to s holkou jenom děje? Matka nevychází z údivu, ale před očima stále má včerejší Honzův návrat. Muž působil velmi unaveným dojmem. Pozdravil, pohlédl na došlou poštu, otevřel pouze obálku s černým pruhem. Pročetl parte, rozevřené ho nechal ležet a se skloněnou hlavou a beze slova zamířil do svého pokoje. Tereza ale byla rychlejší. Jen zdánlivě nešikovně mu znemožnila na chvilku přístup svým vozíkem. Objala Honzu kolem pasu a rozhodným gestem ho přesměrovala ke druhým dveřím, těm svým. Ty za nimi zaklaply. Ema se v rychlosti sklonila nad stolem. Jaroslav Stýblo. Zemřel tragicky ve věku nedožitých 28 let. Jménem pozůstalých – rodiče; Vilma a František Stýblovi.

Právě teď sedí v kuchyni a pomalu, velmi roztržitě snídá. Přemýšlí o práci a možném načasování svého odjezdu, vzpomíná na tátu a na malé – klidné městečko v severních Čechách, kde prožila většinu svého života. Stále ale není definitivně rozhodnutá. Přesto se pomyslná miska vah začíná pomalu převažovat na jednu stranu. Následující dny to jen potvrzují a ona udiveně sleduje všechny změny kolem sebe. Honza se konečně dostává z útlumu a překvapuje. Pomáhá přítelkyni s cvičením, společně ve dvou uklízí, nakupují i venčí fenku… Co chtít víc, říká si Ema.

Svátek Valentýna. Mladí od rána cukrují. Přes dveře jsou slyšet zamilovaná slůvka patřící jenom těm dvěma, přidají se Honzovy úsměvné narážky na právě kdesi nalezené Terezčiny erotické pomůcky. Ema zdvíhá oči k nebi. Bože, ta holka si je ani nedovede schovat!

Následuje smích a dveře se otvírají. Tereza s velkou bonboniérou v ruce a snad ještě větší kyticí růží odjíždí na vozíku do kuchyně, kde si narychlo dárky odkládá. Poté se ještě vrací a následuje dlouhý, vášnivý polibek s Honzou. Ten žmoulá lístek s vypsaným svátečním nákupem a po dalším krátkém polibku odchází.

Matka neklidně posedává v kuchyni. „To s tím Jarkem je mi vážně líto,“ snaží se zahájit rozhovor.

„To nemusí,“ odpovídá dcera a po chvilkovém zápase s otevřením bonboniéry jí nabízí čokoládové pralinky. „Byl to jen hajzl, kterej mě dostal do maléru.“

„A co tvá kamarádka, no ta Bára? Že se tu už týden neukázala?“

„Rizikový těhotenství. Má co dělat sama se sebou, polehává. Párkrát jsem za ní byla.“

„Ach tak. A co cvičení, jak pokračuješ?“

„Jo dobrý, Honza mi pomáhá, určitě sis toho všimla?“

„To se nedalo přehlédnout. A celkově jak? Myslím mezi tebou a Honzou?“

„Dobrý, oba jsme si prošli svým a smazali minulost. Jsme zatím na začátku, ale jen tak mezi náma, mamko, vypadá to slibně.“

„Takže by ti nevadilo, kdybych se rozhodla vrátit domů?“

„Co tak najednou? Něco se tě dotklo?“

„Praha mi nesedne. Tátovi i mně je smutno. A mám nabídku z práce; chtějí, abych se na čas vrátila.“

„Čekáš, že ti k tomu dám požehnání?“

„Ne, doufám, že na to připravíš Honzu.“

„Jasný… Ale znáš ho, jak si všechno bere. Takže mami, o tvém odjezdu před ním ani slovo!“

„Spolehni se. A jinak holčičko – vážně ti nevadí, když už za pár dní pojedu domů?“

„Co mi zbývá, ale neboj se, mamčo, já to zvládnu. A ještě jednou – moc, opravdu moc díky za vše.“ praví Tereza.

Ema si zhluboka oddechne. Nakonec je to lehčí, než čekala…

Honza

Je poslední únorový den a muž se potýká s velkým rodinným nákupem, ženské ho tentokrát nechaly ve štychu. Když se konečně vrátí domů, Ema už je pryč. „Musela domů, neumí se loučit,“ vysvětluje Tereza s obavami v očích…

Zbývající část dne již za moc nestojí, byt je po Emině odchodu nezvykle prázdný. Je dávno po půlnoci a Honza ještě ponocuje, přemýšlí nad tím, co se s firmou poslední měsíce dělo. Přesto je rád, že z rozjetého vlaku vyskočil, vlastně byl vyhozen včas. Jarkův pohřeb sice zmeškal, ale snad je to tak lepší. A kdo ví, jak to s bratrovou smrtí bylo. Cosi již zaslechl o jeho cílené likvidaci, i když, pokud ví, policie to vyšetřuje jen jako běžnou autonehodu.

Druhý den se muž probouzí kupodivu brzy, pozoruje oknem zamračenou oblohu a vzápětí jeho pohled spočine na tváři dívky, která se i ve spánku usmívá. Také on se po dlouhé době usměje. Očima ještě chvíli bloudí po pokoji, potichu vstává a bere svůj kufřík, který odnáší do obýváku a připravuje sice starou, přesto výkonnou skartovačku.

Probírá se kufříkem a třídí dokumenty, většinu jich následně likviduje přístroj. Ten náhle zarachotí a na okamžik se dokonce zasekne – to když pohlcuje Honzovi známý obsah zapečetěné obálky, která zásadním způsobem přispěla k jeho nucenému odchodu z vily.

Na řadu teď přichází desky nadepsané jménem Eduard Esíčko. Honza je jen váhavě bere do ruky. Nebuď přece blbej, ona ti bude muset být vděčná!, nabádá ho cosi uvnitř. Ale bouchnutí dveří ložnice urychlí rozhodnutí a celý obsah desek je zlikvidován. O chvíli později se otevřou i dveře obývacího pokoje a přijíždí Tereza. Znepokojeně pohlédne na kufřík, na běžící skartovačku a poté přímo na snoubence.

Ten opětuje její pohled. „Uklízím, dělám si pořádek v životě a v minulosti, nic víc. Tahle zbývající složka se týká hlavně tebe, hned po snídani se na ni podíváme. Jinak jsem skartoval jen nedůležité papíry.“ Netuší, že ona o jeho tehdejší pomoci, vyplacení dluhu u exekutora, už pár dní ví.

Čas po romantické snídani zakončené něžným polibkem je jako stvořený pro otevření Honzových desek. Tereza si prohlíží řadu dokumentů a není z nich příliš moudrá. Její životní pojistka z doby před jejich rozchodem. Náhle si však vzpomíná, právě s Honzou si to pojištění vyřizovala, ale smlouva zůstala u něj. A ona na vše ve víru událostí zapomněla.

Honza rozkládá dokument a tichým hlasem vysvětluje. „Jako součást pojistky jsem ti přece tenkrát doporučil připojištění invalidity plus úrazové. A vše ti taky předplatil. Od pojišťovny teď, předpokládám, dostaneš slušný balík. Jestli chceš, pomůžu ti to vyběhat.“

Tereza tiše polkne a něžně obejme Honzu. Ten cítí, jak se mu ulevuje a ze srdce padá těžký kámen.

Bára

Od oslavy svátku zamilovaných se Bára cítí všelijak, jenom ne dobře. Minulostí je doba, kdy hravě zvládala domácnost i vše ostatní. Dny kromě víkendů teď tráví většinou sama v rozlehlém domě, polehává na boku a tiše si zoufá. Vše do porodnice má sice sbaleno, ale na to je ještě pár týdnů čas. Do té doby se ukouše nudou. Aspoň, že občas vídá Terezu, která se zastaví, pomůže s drobnostmi a spolu si i poklábosí.

Aby přišla na jiné myšlenky, Bára čím dál častěji kontroluje připravený dětský pokojíček: Postýlka, zavinovačka, přebalovací pult. Plíny, dupačky, bryndáky. Kojenecké láhve, dudlíky, čepičky. A mnohé další. Tak by mohla pokračovat do nekonečna.

Je začátek března a těhulka si to krok po kroku šine k poštovní schránce. Další pozvánka na porodní. Dostavte se 6. března v půl jedenácté k vyšetření. Fajn, to má zrovna Míra svátek. A kdo ví, co vůbec bude vzhledem k tomu, jak se ke mně teď chová!, pomyslí si smutně Bára. Její tušení se záhy potvrzuje, Mirek se vymlouvá jako již mnohokrát předtím na práci a doporučuje vzít si taxíka. Na ten mu kašle – stokrát raději si to odřídí sama, i když s tím břichem to bude asi horor…

Je ráno 6. března a zvonění budíčku je neúprosné. Rozespalá Bára v rychlosti prolétne koupelnou, do batůžku hází svůj mobil a pár věcí, rychle se obléká a připravuje auto…

Odhadla to správně, bříško překáží při řízení víc, než čekala, ale jde to. Do nemocnice to není zase tak daleko. Žena opatrně projíždí krčskými ulicemi, když tu se to stane! Z chodníku vybíhá pes přímo před její kombík, řidička vší silou dupne na brzdu a strhne řízení do boku.

Auto se zakvílením brzd poskočí ke krajnici a stojí, nezraněný pes pádí pryč. Ale něco se náhle mění!

Báře se nečekaně těžce dýchá – bouchne do spínače výstražných světel a motá se z auta ven. Sotva udělá pár kroků, zaregistruje teplou tekutinu stékající jí po stehnech i svoji úpornou snahu přehlušit bolest.

Z porodního sálu si vzpomíná jen na hrůzyplné výrazy typu vakuumextraktor, anoxie, resuscitace… Ani neví, jak se tam dostala. Vše se seběhlo tak rychle.

Zatím bezejmenná dcerka. Jméno si matka nestihla připravit – leží na poporodním oddělení a bojuje se strachem o svoji holčičku, která se narodila ve třiatřicátém týdnu těhotenství.

„Tak, maminko, jak se bude jmenovat vaše holčička? “ ptá se lékařka následující den krátce po ranní vizitě. Jako by právě to bylo v dané chvíli nejdůležitější.

„Jak jí je?“

„Musíme čekat, chce to čas.“

„Ale já to musím vědět!“ vykřikne Bára.

„Chápu vás, ale nemůžu teď dělat ukvapené závěry. Zatím vám musí stačit prostý fakt, že žije.“

„Prosím…“

„Dobře, ale jen ve stručnosti. Vaše předčasně narozená dcerka má nízkou porodní hmotnost, trpěla i nedostatkem kyslíku. Hlavním problémem jsou méně vyvinuté plíce a infekce v krvi.“

„Tak proč nejste u ní?  U mě jste zbytečná, to moje dcera vás potřebuje!“

„Mám vám snad jmenovat vše, co podstupuje?“

„Ano – prosím.“

„Holčička má již za sebou kompletní vyšetření i krevní testy… Dostává antibiotika, kvůli zmíněnému problému s dýcháním je zatím připojená na oscilační ventilátor a probíhá takzvaná oxygenoterapie. Děláme vše, co je v našich silách.“

„Děkuji, paní doktorko. A mohla bych se vás ještě na něco zeptat? Jedná se mi o určení otcovství.“

Lékařka jen překvapeně zamžiká očima. „To je sice u narozeného miminka možné, ovšem z etických i jiných důvodů doporučujeme s tím počkat minimálně několik týdnů. Máte pro to nějaký vážný důvod?“

„Jen – jen bych to chtěla vědět – nejsem si totiž jistá, kdo je vlastně otcem.“

Lékařka dlouho váhá s odpovědí. „Zde by vám asi lépe poradila sociální pracovnice. Ale myslete srdcem. Pokud již žijete s jedním z možných otců, ublížíte mu vším, cokoliv uděláte s výjimkou tvrzení, že holčička je jeho. A k čemu to bude vám? Chápu, že chcete získat informaci o tom, kdo je skutečným otcem. Ale být na vašem místě, opravdu zvážím, zda do toho jít…“

Bára si na okamžik skryje oteklý obličej do dlaní. „A co bych tedy měla dělat?“

„Je tu, maminko, přece vaše dcerka, o kterou se teď musíte postarat, není nic důležitějšího. Ale když budete chtít, můžete vše probrat i s naší nemocniční psycholožkou.“

„Ještě jednou moc děkuju. I za moji holčičku.“ Snad o něco klidnější Bára pomalu usíná. Zásobu slz už vyčerpala.

„Mladá paní – slečno Tůmová, máte návštěvu,“ oznamuje hlas sestřičky a vzápětí se objevuje Mirek.

„Tak jak, mamino – co miminko?“ s kyticí v ruce se sklání nad ležící Bárou. Ta se pomalu probouzí a vzlykne. „U mě, aspoň se zdá, že dobrý. Ale holčičku jsem ještě ani neviděla, je v inkubátoru, na přístrojích!“

„Tak to je blbý,“ Mirek si přisedne na kraj postele. „A jméno?“

„Co všichni máte s tím jménem,“ vyletí už Barča. Ale vzápětí toho lituje. I Míra vypadá po včerejšku z nějakého důvodu na zhroucení. Bere ho za ruce a s nepřesvědčivým pokusem o úsměv vybídne. „Tak to jméno vybereme spolu – hned, jak nás k holčičce pustí… Mělo by to být snad brzy?“

„A to si myslíš, že tu můžu být každý den? Já dělám na veterině! Sama dobře víš, jak to tam chodí…“

„Tak se tam třeba odstěhuj! Jméno jí vyberu sama! Myslím, že bys měl jít, Mirku!“ odsekne žena a zavrtá hlavu do polštáře.

Uběhne pár dní. Vždy, když to Báře lékařka dovolí, pozoruje celé dlouhé minuty křehké, dívčí tělíčko se spoustou různých hadiček a obličejíkem schovaným pod kyslíkovou maskou.

„Áda, Adéla, Adélka.“ Stále jen spí a takřka se nehýbá. Je to už týden, co přišla na svět, a Barča svoji holčičku, připomínající odloženou loutku, ještě nekojila, ba dokonce ani neměla v náručí. Otvorem ve skle prostrkuje prsty, aby se jí mohla alespoň dotknout. Úkon tak samozřejmý pro většinu matek.

 „Je čas, musíte na pokoj odpočinout si,“ dotýká se sestřička Barčiny ruky, vyjadřujíc tím i soucit.

„Už jen chvilku, prosím. Adélka se právě teď zavrtěla.“ Bářina zásoba slz se zdá být nevyčerpatelná.

Sestřička se znovu připomíná. „Vaši přátelé – muž s kyticí a s ním ta jeho dívka na vozíčku jsou opět tady, čekají na chodbě!“

Tereza

Je ráno 1. dubna a debata mladého protetika s krásnou klientkou nabývá na intenzitě. „Slečno, vy s vaší drobnou postavou a protézy – boty desítky! Vzpamatujte se!“

Tereza je sama se sebou spokojená. Úkol vytočit protetika splněn, v duchu si odškrtne své vítězství a s náznakem úsměvu ukazuje na datum na nástěnném kalendáři.

„Vy jste mi teda dala!“ durdí se naoko mladík, ale už se také se směje. Je to jejich páté setkání a on si pomalu začíná zvykat. „Takže abych vše shrnul, zkušební lůžka obou budoucích protéz vám po minulých úpravách sedí, přistoupíme tedy již k výrobě finálních náhrad. Požadujete vysoký stupeň 4, který je určený pro sport a mimořádné nároky. Schválení revizního lékaře máte, za nadstandardní části náhrad si připlatíte. Je to tak správně?“

„Ano.“

„Výborně, opět se uvidíme zhruba za měsíc. Pokračujte jako dosud podle pokynů fyzioterapeuta. Prodlužujte dobu strávenou na dočasných protézách, ovšem nezapomínejte na bandážování, a hlavně také hodně cvičte! Pokud půjde vše dobře, budete možná už brzy pomalu chodit…“

Začíná květen, lásky čas. Za pár týdnů oslaví Tereza čtyřiadvacáté narozeniny. Má své plány i tajná přání, ale nechce to zakřiknout. Nastávají jí běžné všední dny, vyplněné běháním po doktorech a úřadech. Ale vyplatilo se. Konečně má vše vyřízené a na účtu ne zrovna malou sumičku od pojišťovny. Honza, to se mu musí nechat, nebyl nikdy troškař!

 Tereza přítele nepoznává. S lehkým srdcem se vzdal dědictví i kontaktu s rodinou a našel si dobře placené místo. Sice jen záskok, zato s možností práce z domova. Od pondělí do pátku muž pendluje mezi bytem a kanceláří, doma pak vysedává hodiny u počítače. A svoji drahou polovičku doslova hýčká – bere ji ven na časté procházky, společné nákupy i dlouhá posezení v kavárně a večery mívá volné jen a jen pro ni.

„Měla jsem prostě štěstí,“ říká si Tereza, ale sama se sebou má co dělat, když zatím docela pomalu a opatrně slézá z vozíku a podle pokynů fyzioterapeuta nacvičuje chůzi. Francouzské hole mají posvícení.

Finální bércové protézy pro náročné – takzvaný Dynastep s víceosým kloubem ocenila Tereza už po prvním nasazení u protetika jediným slovem: „Super!“ S hranou jistotou a za pomocí hůlek rychle vyskočila a pokusila se o první krok. Vzápětí skončila na zemi s naraženým nosem a lokty! Snad nikdy nezapomene na užaslý výraz specialisty. „Tak tohle jsem ještě nezažil! Ženská, vy jste živel, nemusíte se mi tu zmrzačit!“

Díkybohu za Barčinu posilovnu, kterou teď Tereza využívá čím dál častěji. U kamarádky bývá téměř denně, oplácí jí péči z doby, když sama byla na vozíku. Poslední dny, zatím sice jen docela pomalu a za pomoci francouzských holí, ale konečně chodí! Sice krůček po krůčku, ale i to se počítá.

Kamarádce pomáhá s Adélkou, občas i ve třech vyrazí ven. Jako právě nyní, kdy prochází parkem a probírají vše možné; od Barčiných starostí přes plány do budoucna až po své partnery. O Mirkovi se Bára svěřuje náhle nerada – zmíní jen to, že má problémy v práci a je to s ním všelijaké; chvíli nahoře, chvíli dole.

Ženy dál pokračují v hovoru, když tu Tereza náhle ztuhne a za pomoci holí balancuje na jedné noze.

„Co je, zlobí protéza?“ Barča tlačící kočárek s Adélkou se na chvíli zastaví.

„Ne, jen sem šlápla do hovna!“ Že by se jí po dlouhé době konečně vracel i humor?

První červnová sobota je pro dívku slavnostním dnem. V ranním telefonátu přijímá gratulaci svých rodičů a vzápětí se již ohlašuje Barča s Adélkou v kočárku a doprovázená Mirkem, který se opět tváří všelijak. Přichází pomoci s narozeninovými přípravami.

Honza se mezitím v tichosti vytratil, prý si ještě musí cosi zařídit. Oslavenkyni jen v rychlosti popřál a předal kytičku karafiátů s bonboniérkou s mnoha různými čokoládkami.

To se mi snad jen zdá!, mračí se dívka. Takhle si teda oslavu svých čtyřiadvacetin nepředstavovala! Ranní dohady s Honzou má stále před očima:

„Terko, já přece vím, co pro tebe dnešní den znamená, a věř mi, že se vrátím – jak to půjde. Slibuju!“

„Tím chceš říct, že tě zas půl dne neuvidím a místo tebe dorazí jen ten naznačený spešl dárek?“

„Ne tak doslova…“

„A to, že jsem se na dnešek těšila a věřila, že ho celý strávíme spolu, tě nezajímá?

„Teri, občas jsou přece takový situace – ale určitě dorazím brzy, slibuju!“

„To je tvoje poslední slovo?“

„Vážně to nejde jinak, promiň.“

„Tak si jdi a dobře se bav!“ Odsekne Tereza a v duchu za ním práskne dveřmi.

„Tak co naše oslavenkyně?“ slyší Báru, která právě uspala Adélku.

„No, jde to, až na Honzu. Asi mu na mně zase tak moc nezáleží?“

„Proč myslíš?“

„Když tak klidně odešel?“

„Nejanči, chlapi jsou divný. Nakonec budeš ráda, až se ti vrátí a třeba donese i něco velkého?“

„Ty o tom něco víš?

„Jen mě to napadlo,“ mění náhle stručná Bára téma hovoru. „Abychom si už pospíšily, máme hodně chystání. A musíš se pořádně upravit, Míra po dlouhým přemlouvání vzal i kameru.“

Ve dvou dokončují chlebíčky a probírají co dál, když se ozve mobil. „Slečna Hejkalová? Máme tu pro vás nadměrnou zásilku s doručením do bytu. Vyhovuje vám to mezi desátou a jedenáctou? Ano? Tak jsme domluveni, až budeme poblíž, ještě zavolám.“

Blíží se dopoledne a oslava už je v plném proudu. Mirkova kamera na stativu v rohu pokoje odvádí kus poctivé práce. Oslavenkyně rázně, přesto až na druhý pokus sfoukne všech 24 svíček na velkém dortu, přebírá dárky i přání gratulantů a připíjí si s nimi, marně ale skrývá zklamání nad Honzovou nepřítomností. Dopřává si další a další sklenku, na smutek a dnešní oslavu, na kterou se týdny těšila, ale teď by ji nejraději stopla. Stále se pokouší dovolat svému příteli, ale vždy jí po chvíli klesne ruka s telefonem oznamujícím, že účastník je nedostupný.

Je krátce po jedenácté hodině, když Bára odbíhá k plačící holčičce a Tereza na chvíli osamí s Mirkem. Oslavenkyni je z toho všeho nanic. Co času a sil ji stály přípravy. A co z toho teď má? I Mirek se začíná tvářit kysele. Jen Růženka, jako by jí chtěla dodat odvahy, štěkne a přitulí se k nohám své paničky.

Vzápětí se ozve dívčin mobil. Trochu jsme se zpozdili, ale už budeme u vás. Mám tu poznámku o přízemí a nájezdové rampě – snad stačí, když otevřete dveře bytu. Telefonát jako by dal oslavě nový impuls, v bytě je náhle až nečekaný frmol; Barča obíhá kamarádku, rychle jí upravuje účes, sklízí věci ze stolu a pádí k přehrávači, kam vkládá nové cédéčko.

Když se ozve domovní zvonek, oslavenkyni je na omdlení. Opírá se o francouzské hole a jako ve snu přidržuje dveře bytu, když dva mladíci za Mirkovy pomoci opatrně převáží přes práh velkou bednu, která je zabalená do bílého papíru a ovázaná rudou stuhou. Vzhledem k jejímu umístění na paletě s kolečky nebude asi zrovna lehká.

Dívka posedávající v předsíni na lavici je jako na trní. Chápe, že jí přátelé chtějí připravit slavnostní předání Honzova dárku. Ale je to celé už nějak moc dlouhé. Konečně zaslechne svoji oblíbenou skladbu – Titanic, dveře do obýváku se otevřou a ona za pomoci hůlek pomalu vchází do místnosti. Dárek s předem nastřiženou stuhou leží u stěny a od tří stěn krychle vedou dlouhé motouzy. Notný kus od její čelní strany pak někdo postavil židli.

Tereza ještě dumá nad účelem všeho, co zde vidí, když jí Bára pomůže usednout na přichystanou židli, podává jeden ze tří provázků a šeptá: „Ty jen zatáhneš za hlavní lanko, my s Mírou za boční a dárek budeš mít vybalený raz dva. Odpočítám to. Hlavně se, prosím tě, nelekni, je to jen karton a lišty, nic se nemůže stát. Tak pozor…“

Vzápětí podá Mirkovi druhý motouz, sama vezme do ruky zbývající a odpočítává: „Tři, dva, jedna – teď, tahejte!“ Stěny krychle se nečekaně lehce sklopí a Tereza překvapeně vykulí oči. Čekala snad všechno, jen tohle ne. Ale není sama, i Bára náhle vytřeští oči a nevěřícně zírá na obsah bedny!“

 „Nádhera!“ neudrží se už Mirek, ale oslavenkyně hledící na obrovskou krabici, v níž se podle potisku obalu nachází luxusní elektrický vozík pro postižené, jeho nadšení nesdílí. Naivko, tituluje se v duchu a pohlíží na jistě drahé zařízení s křečovitým úsměvem. A cos čekala jiného? Ozývá se čertík v Terezčiných myšlenkách.

Jakkoliv je zklamaná, nedá na sobě nic znát, ale den pro ni definitivně ztrácí své kouzlo. Nakonec je ráda, když se přátelé odpoledne loučí. Bára se ještě obrací ke kamarádce: „A nezapomeň, příští víkend tě s Honzou čekáme na oběd u nás doma. Budeme se těšit…“

„Já zase na vaši posilovnu,“ nutí se Tereza k úsměvu.

„Samo, zacvičit si u nás není problém – kdykoliv…“

„Každopádně díky za vše,“ loučí se s gratulanty a vzápětí doma osamí. Míří do pokoje, když tu náhle pootevřeným oknem zaslechne zvenku tlumený, naštvaný Honzův hlas „Ty debilové kurýrský mě vyklopili! Mám totálně zničenej mobil a naraženej loket, skončil jsem na pohotovosti! A k tomu ještě shánění náhradního dárku!“

„Tak to je hustý!“ je slyšet Barčina stručná odpověď.

Vzápětí se Mirek hlasitě rozchechtá.

„Co tě na tom pobavilo, vole?“ nechápe Honza.

„Jen sem si představil, jak tam místo tebe strkaj ten vozejk a jak se z toho teď vykroutíš…“ řehní se dál Mirek a dodává: „Jak znám Terezu, tak jestli se teď naštve, tak možná na tom vozíku skončíš ty sám.“

„Pst, tiše!“ nabádá Bára oba muže.

Tereza začíná chápat. V rychlosti si otře oči, upraví obličej a jakoby nic usedá na gauč. Právě včas. Ozve se klapnutí zámku a hlasité bouchnutí dveří. V obýváku se objeví nejistý Honza s podlitinou pod okem. Příchod mu ale neulehčí, naopak ho ještě více znejistí slovy „Konečně jsi doma, ty můj dárečku.“

„Dárečku? Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. A mimochodem, Honzo – ten dárek nemůžu vážně přijmout, snad ti ho vezmou zpět – pokud sis nevšiml, tak posiluju a vozík už ani moc nepoužívám, promiň prosím tě…“

Na Honzovi je vidět, jak usilovně přemýšlí. Tereza má co dělat, aby se nerozesmála. „Ale co když se plete, třeba to jen špatně pochopila a Honza vše myslí jinak?“

Nakonec ji napadne spásná myšlenka. „Víš co, pojď, vyvenčíme společně Růženku a potom někam vyrazíme, zapaříme,“ navrhne Honzovi spolu s objetím a napětí uvolňujícím polibkem.

Vilma

Mostecko a vybydlený nájemní byt v přízemí na nechvalně známém litvínovském sídlišti Janov. Za špinavým, netěsnícím oknem je už hodnou chvíli vidět postávající starší ženu. Vilma! Stále nemůže uvěřit tomu, co se stalo. Od synova pohřbu je to v pořadí její už třetí štace a bezesporu ta nejhorší. Zůstala sama. S pár krabicemi šatstva, osobními věcmi a několika málo šperky. V hlavě jí šrotuje stále dokola: Kde jen proboha udělala chybu?

Smutně pohlíží oknem na skupinu cikáňat bavících se poskakováním po střechách parkujících aut a zpopelňováním obsahu odpadkového kontejneru. Staré ženě tančí před očima sice jen část vzpomínek; ty jsou však natolik živé, jako by se vše stalo právě včera:

Nerudný manžel a stále neklidnější Jarek; oba, jak Vilma příliš pozdě zjistila, rodilí hazardéři. Jeden jako druhý bez mrknutí oka vložili veškerá rodinná i firemní aktiva na misku vah riskantního podniku, o zástavě vlastního domu bance ani nemluvě. Cosi se však pokazilo, jak tomu v byznysu mnohdy bývá. Po vynuceném zbavování se majetku a všeho trochu cennějšího následovaly už jen vyhrůžky, anonymy ve schránce a odtržení od bývalých přátel, kteří náhle nechtěli mít se zchudlou rodinou Stýblových cokoliv společného…

A pak přišel náhlý konec. Jarkova tragická smrt při záhadné autonehodě jdoucí ruku v ruce s dalšími událostmi.  Ani největšímu nepříteli by Vilma nepřála osud matky, která takto přijde o syna. Ještě dnes se probouzí zpocená hrůzou, když si vzpomene, co tehdy musela absolvovat. Identifikaci Jarka na patologii, následné sjednání pohřbu, návštěvy psychologa… Vše umocněné kvantem věřitelů, slétajících se jako supi na kořist. Pouze skromný obřad – ve smuteční síni jen ona s nepřítomně se tvářícím manželem a pár dalších smutečních hostů. Není divu, že se krátce nato zhroutila!

Vilminým depresím nepomohlo ani chování manžela, který pobíhal po domě s výrazem štvance, zde stále cosi sepisoval a přenášel věci z místa na místo. „Teď už každý sám za sebe,“ to byla jediná slova, která ze sebe muž vypravil po návratu z pohřbu. Jak to myslel, pochopila až za pár dní, kdy její manžel tiše – po anglicku zmizel. Kromě velkých dluhů po něm zůstaly jen vzpomínky a jeho zaškatulkování na úřadech jako nezvěstné osoby. A v rychlosti načmáraný vzkaz, že se někdy, možná, ozve…

Proud smutných myšlenek na chvíli ustává, stárnoucí žena se s hekáním zvedá a jde si vařit kávu. „Ale ta, stejně jako cukr, došla!“ Vilma, třesoucí se zimou i vysílením, nakonec snídá u polorozpadlého stolu s hrnkem hořkého čaje v neklidných dlaních. Přikusuje okoralý rohlík vylepšený jen kouskem margarínu a s nostalgií vzpomíná na dřívější doby, na všechny ty okázalé večírky i návštěvy cukrárny s oblíbenou vídeňskou kávou a zákuskem. Bývávalo, říká si v duchu…

Vzápětí se již sveze do nedávné, drsné reality. Exekuční výměr na dům, to byla pro ni, dámu navyklou na bezstarostný život, ta poslední kapka. Skončila v nemocnici a následovala dlouhá cesta léčebnami. Poté už nebylo, kam by se mohla vrátit. Nerada vzpomíná na eldéenku plnou podobně odložených lidí, na následující krátký pobyt v azylovém domě s kupou povinností a minimem soukromí, odkud byla po častých hádkách se spolubydlícími odejita. Její poslední šancí se stalo současné bydlení či spíše živoření v polorozpadlém bytě uprostřed kotle pochybných existencí. Tak ráda by se vrátila zpět a vše změnila, jen kdyby to bylo možné…

Po skromné snídani odkládá zubní protézu a v duchu proklíná svůj imunitní systém, který ji v dobách blahobytu zabránil pořídit si nadstandardní zubní implantáty. Usazuje se na starou polorozpadlou pohovku a pohlíží otevřeným oknem ven na známou skupinu likvidující zřejmě komusi další auto. Koneckonců, nic mi do toho není, říká si a rekapituluje události posledních dnů a týdnů.

Po dlouhém boji, kdy jí kdosi neznámý kamenem vysklil okno, vykonal svoji potřebu na její rohožku a kliku bytu potřel čímsi nevábným, uzavřela s cikánskými dětmi křehké příměří. Tomu ovšem předcházela bouřlivá hádka se sousedkou, ze které stěžující si Vilma vyšla na hlavu poražena. To když od mladé, příšerně zmalované brécy v pestrém oděvu zaznělo několik šťavnatých nadávek na adresu gádžů a poté byla Vilma za chechtotu cikáňat dehonestována kbelíkem ledové vody, kterou na ní ženština na chodbě vychrstla.

Přesto za pár dní poznala i další, vlídnější tvář místní komunity v osobě staré obézní cikánky, druhé ze sousedek sdílejících s ní temné přízemí paneláku. Vilma právě nešikovně a se značně zhnuseným výrazem rejdila hadrem, vytírajíc společnou šedivou chodbu s prošlapaným linoleem plným špíny, plivanců, cigaretových špačků a kdoví, čím ještě, když se rozlétly dveře sousedního bytu. Tlustá rozcuchaná matróna v strakatých šatech vykoukla na Vilmu máchající právě hadr v kbelíku a ječivým hlasem si ulevila:

„Oj, ludia, to sú prasce! Tys tá nová nájomnička? Ja som Eržika. Ako sa voláš ty?“ Stará žena skloněná nad kbelíkem se chtě nechtě musela usmát. „Já jsem Vilma – Stýblová.“

„Klofeš sa s tým hadrom ako vrana s hovnom! To chcie zmeták!“ Nebrala si servítky stará cikánka pohlížejíc na Vilmu zápasící s úklidem.

Epizoda s ráznou Eržikou jí alespoň trochu zvedla náladu – poslední dobou neměla příliš důvodů k úsměvu. S další vervou se pustila do vytírání zbytku chodby.

„Čo takhle, Vilma, zájsť ke mne někedy po tom upratovaniu? Neviem ako ty, ale u mňa sa deň bez kávičky nezaobíde," zaslechla další cikánčina slova a zadumaně přikývla hlavou na znamení souhlasu. „Tiež sa časom niekedy u ťeba stavím, popijem, poklebetíme. “ S těmito slovy jediná spřízněná duše na tomto nehostinném místě zmizela ve dveřích svého bytu.

Vilminy myšlenky se od obou tak rozdílných sousedek vrací k praktičtějším záležitostem. „Dnes je přece už dvanáctého, takže příští týden dorazí pošťačka s důchodem. Alespoň o ten ji napadlo na radu spolubydlící v azylovém domě požádat. Žena si v duchu gratuluje. Ale co teď jen se mnou bude?

Náhle ji to napadne. Ohledy musí jít stranou a vítěz bere vše, konečně snad rozumí tomu, co roky praktikovala její rodina v čele s Jarkem. Svět je máslo a ty jsi nůž, tak řež, co síly máš!, vzpomíná si nyní na jeho slova a v duchu je rozhodnutá. Hlavně musí zkusit znovu ovládnout svého Honzíka. A dostat od něj tu flundru, jak že se ta holka jmenovala, no tu Terezu! Po dlouhém hledání nachází Vilma obálku a ucházející list papíru. Usedá ke starému stolku a píše dlouhý dopis. „Milý Honzíku,“ začíná své první lítostivé psaní.

„Paní, vy že jste stará a nemocná? Vždyť vypadáte skvěle!“ ujišťuje o pár dní později vždy ochotná poštovní doručovatelka, která jí předává důchod a přebírá ukoptěnou obálku. „Nebojte se, dopis vám ještě dnes hodím na poštu. A díky za dýško.“

„Hezké poledne, Eržiko,“ pozdraví Vilma starou cikánku v obrovských lacláčích, která se náhle objeví za zády odcházející pošťačky a s hlasitým hekáním zápasí s hadrem poblíž kbelíku se špinavou vodou.

„Ahoj, ahoj! Ako sa máš?“ Zahaleká Eržika takřka bezzubými ústy a pomalu se k ní otáčí. Její další slova zaniknou v hukotu klesajícího výtahu.

„Ani se neptej.“

„Aj u mňa…“ cikánka už nedomluví. Vzápětí ji totiž zaujme silně sténající, lomozící výtah, ze kterého stále nikdo nevystupuje. Se slovy „Je to všetko nějako čudné?“ se na svých tlustých a neforemných nohách pomalu kolébá k výtahovým dveřím, které po chvilce váhání pootevře, nakoukne dovnitř a vzápětí uskakuje, jako by tam zahlédla čerta.

Dveře u výtahu automaticky zaklapnou a Vilma poprvé v životě vidí křižující se cikánku, která se k ní vrací se slzami v očích. Už, už se obává nejhoršího, když jí špitne do ucha vše vysvětlující větu: „Boha jeho, oni dvaja tam jebú.“ Vzápětí obě ženy propuknou v smích. Vilma si na Eržičinu přirozenost i noblesu v jednom začíná pomalu zvykat, jakkoliv ji cikánčin slovník občas uvádí do rozpaků.

Slova pošťačky jako by jí napověděla, Vilma kontroluje svůj zevnějšek v zrcadle. Snad by se s tím dalo něco dělat, říká si a vzápětí oddělí z důchodu peníze na holičku. Otvírá krabice, ze kterých doluje zbytky dřívějšího luxusního oblečení a vše dává prát do staré zrezlé pračky. Z promáčklého kosmetického kufříku vytahuje zbytky původního obsahu. Všeho je zoufale málo, ale musí to stačit. Se slzami v očích si vzpomene na manžela, právě on jí všechny ty věci kupoval. Ale kde je mu konec?“ Místo jeho současného pobytu nezná. Vícekrát se mu pokoušela dovolat na známé mobilní číslo, ale vždy s nulovým výsledkem…

Za pár dní už to není nejistá žena posledních měsíců. Změna zevnějšku jako by se projevila také na jejím sebevědomí, i když hlavní silou, která ji žene vpřed, je, jak se zdá, pouhý vztek. Za vzor si tak nečekaně bere svého exmanžela a Jarka. Ani netuší, jak moc se jim už v této chvíli začíná podobat!

Denně kontroluje poštovní schránku, telefon neodkládá pomalu ani na záchodě, ale syn se neozve. Nic naplat, budu to zkoušet dál, říká si Vilma a pečlivě volí svá slova pro druhé emotivní psaní. Dny ubíhají a její zklamání je nevýslovné, Honza nereaguje. Vilmě nezbývá nic jiného, než vše vzdát a popřemýšlet, jak dál, přesto se dává i do psaní třetího, posledního dopisu. Vše je ale nakonec úplně jinak!

Z dalších dní v Janově jí zůstává v paměti jen dopolední návštěva mladého a tetovaného podomního prodavače s nerezovým nádobím. Matně si ještě vzpomíná na mladíkovu žádost o sklenici vody, na náhlý záblesk před svýma očima a prudkou bolest hlavy ve chvíli, kdy se k muži otočila zády. Poté již vzpomínky blednou. Ticho, tma a prázdnota…

Den se přehoupne do své druhé poloviny a žena stále bezvládně leží na prošlapaném koberci, nevnímajíc nic, ani prázdnotu poničeného bytu. Vše je vzhůru nohama, dveře na chodbu lehce přivřené a na stolek kdosi snad jako výsměch pohodil Vilmin starý bezcenný mobil, její doklady a klíče od bytu…

Tereza

Nedělní slunečné dopoledne je jako stvořené pro repete nedávné oslavy. Bára připravuje pohoštění snad pro celý regiment a Mirek coby hostitel slíbil doprovázet Terezu. Ovšem ve skutečnosti mladík s lahví piva ubíjí čas na zahradě a dohlíží na Růženku, zatímco dívka odchází do posilovny potrápit své tělo.

 „Hoďka a jsem vyflusaná,“ kritizuje unavená Tereza svůj aktuální sportovní výkon poté, co se po zaťukání otevřou dveře místnosti a dovnitř nahlédne Mirek. „Nesu ti minerálku a pár výživných tyčinek…“

„Jo dík, hoď mi to na lavici, chci ještě tohle dojet,“ odpovídá těžce oddychující dívka a s občasným pohlédnutím na Mirka v klidu dokončuje svoji cvičební sérii. To on při pohledu na její slušně vypracovanou postavu není klidný ani náhodou; spíše aby skryl rozpaky, obdivně hvízdne: „Ty máš ale svaly!“

S jistým potěšením registruje jeho kompliment: „Se mi nediv, nemakat na sobě, asi bych nechodila a byla na vozíku,“ odpovídá udýchaně a přesouvá se k dalšímu cvičebnímu stroji, tentokrát v Mirkově blízkosti. Nabídne mu tak ještě detailnější pohled na svoji štíhlou a pevnou postavu.

„A finále!“ S těmito slovy se ještě přesouvá na posilovací lavici v rohu. Po chvíli nespokojeně zavrtí hlavou, slézá a odebírá část závaží. „Tak to už je ono,“ pochvaluje si. „A teď zvýšíme tempo,“ dodá vzápětí.

Mirek na ni pohlíží s obdivným výrazem, který se ale náhle mění. To když se dívce v zápalu cvičení vyhrnou nohavice tepláků a objeví se její Dynamíky, jak ona své náhrady láskyplně nazývá. Mladík ale při pohledu na ně spíše posmutní. „Snad abychom pomalu šli, blíží se poledne a ty se jistě budeš chtít dát před obědem trochu dohromady,“ navrhne náhle tichým, nejistým hlasem.

„Běž si sám, co furt máš!“ snad jenom naoko se zlobí mladá žena, balí si věci a odchází do koupelny. Mladík se šourá za ní a přemýšlí, jak by vše vysvětlil, ale ona mu to už nedovolí. Se slovy „Přece nepůjdeš za mnou až sem?“ a po chvíli s dodáním „Tys tu ještě?“ práskne za sebou dveřmi.

Blíží se poledne a svátečně oblečená Tereza se prochází po zahradě, když tu náhle nikde nevidí svoji fenku. S voláním „Růženko, kde jsi?“ vyběhne i na ulici, ale po fence jako by se slehla zem. „Terčo!“ ozve se vzápětí Bára, která nabádá kamarádku ke spěchu. Ta na její slova roztržitě přikývne, ale v myšlenkách je teď spíše u Růženky.

U domovních dveří zaslechne mladá žena svoji oblíbenou písničku z filmu Titanic. Než se stačí zorientovat, je tu usmívající se Bára s šátkem v ruce. Tereza pochopí: „V žádném případě!“ Protestuje však marně, už za chvíli se s šátkem přes oči, bez hůlek a za pomoci kamarádky, která ji drží za ruku, sune pomalou, nejistou chůzí vpřed.

Konečně jsou u cíle. S rovnováhou i otočením do správného směru pomáhá Bára, která jí také sundá šátek z očí a Tereza až vydechne překvapením! Stojí v nazdobeném obýváku přátel a za zvukové kulisy své oblíbené skladby, záblesků Barčina foťáku i chodu Mirkovy kamery hledí do tváře poloklečícímu Honzovi ve svátečním obleku. S kyticí růží v jedné ruce a prstýnkem v ruce druhé se muž rozechvěle chystá zřejmě k největšímu rozhodnutí ve svém životě.

Ale ani Tereza na tom není o moc lépe, překvapený obličej i slzy štěstí rychle skrývá do chvějících se dlaní. Přesto příteli pomůže s rozhodnutím, sama udělá několik pomalých kolébavých kroků, podává mu ruku a naznačuje, aby vstal. Oba stojí proti sobě a hledí si do očí, ale stále se nic neděje. Honza náhle jako by zapomněl, proč je zde, ale jeho nejistota naštěstí trvá jen chvíli. S kyticí v ruce a s několika sice neobratnými, o to však vřelejšími větami se obrací k dívce:

„Chtěl bych tě, lásko, požádat zde před přáteli o ruku,“ krátce pohlédne na Mirka s Bárou a pokračuje ve svém vyznání:

„Chci, abys věděla jednu věc – mýlil jsem se. Největší chyba, kterou jsem kdy v životě udělal, byla ta, že jsem od tebe tehdy odešel. Dokonce jsem se kvůli tomu nepohodl se svým otcem, dokud se s ním ještě dalo mluvit. Řekl mi, že jsem vždy utíkal od věcí, na kterých záleželo. Jen jedinkrát jsem poznal, že opravdu někam patřím, a to ve chvílích, když jsem byl s tebou. Budu tě milovat celý svůj život! Vezmeš si mě?“

„Ano, ano, ano! I já tě miluju a ráda si tě vezmu,“ uplakaná a zároveň šťastná Tereza přijímá kytici a na prsteníček levé ruky si nechává navléknout třpytivý zásnubní prsten s kamínkem ve tvaru srdce.

Následuje dlouhý polibek mladého páru s evidentním přáním: Milí hostitelé, teď prosíme o pohled poněkud stranou, ti se ale připomínají skandováním: „Pusu, pusu, repete!“ A tak líbací maraton pokračuje, již oficiální snoubenci se od sebe nemohou odtrhnout, něco si špitají a náhle hostitele překvapí nečekaným návrhem: „A co kdybyste nám šli za svědky na svatbu?“

Šeptání a dohadování se, tentokrát u druhého páru. Ale je rozhodnuto, samozřejmě že půjdou, a rádi.

Oslava zásnub s mnoha přípitky se nečekaně protahuje do pozdních odpoledních hodin a má i svoji nečekanou dohru, to když se alkoholem zmožený Mirek začíná hádat a čím dál častěji buší pěstí do stolu. „Promiňte, má to teď nahnuté v práci,“ omlouvá ho Bára a vzápětí odbíhá k plačící Adélce…

Další zabušení. Honza toho má právě dost, tu ale zahlédne Terezu, která ho gestem nabádá ke klidu. Dívka prohodí pár slov k Mirkovi; vzápětí s ním pomalu, klopýtavě odchází na zahradu. Když se oba po pár minutách vrací, je Mirek jako mílius. Všem se omlouvá a slibuje, že se alkoholu už nedotkne. Tereza mrká na snoubence naznačujíc, že vše je vyřízeno. Jak se jí to ale povedlo, zůstává záhadou…

Následující den je od samého rána uplakaný, ale Tereze to nevadí, po marném nočním hledání má radost z fenčina nečekaného návratu, kdy umolousaná a zablácená Růženka náhle postává u venkovních dveří se svým obvyklým nevinným výrazem… Doma si to šine rovnou do pelíšku zanechávajíc za sebou blátivé stopy a po chvíli se začíná ozývat její obvyklé spokojené pochrupování. Koupání fenky se tím pádem odkládá a Tereziny ruce se míhají na klávesnici notebooku. Dívka má co dohánět, v rychlosti si do svého deníku poznamenává události předešlých dní a zvýrazněným písmem připisuje slůvka „Svatba – přípravy.“

Chvíli ještě chatuje na internetu a oživuje zde vlákno debaty, v jaké poloze, kde mívá nohy při milování. Zasměje se a vypisuje své zkušenosti: „Pod postelí, v nočním stolku, nebo v šuplíku. Jednou v tašce. Na mou duši!“

Vypne notebook a jde do obýváku. Žhaví telefon a šťastným hlasem sděluje novinku: „Mami, budu se vdávat. Honza mě včera požádal o ruku!“

„Co tak najednou – ty musíš?“

„Nemusím, ale chci. Myslíš, že mě táta odvede k oltáři?“

 „Koukám, že ty pušapky zabraly.“

„Ale mami, ty ve všem vidíš jen svádění – a jak teda s tátou, povede mě?“

„Sama přece dobře víš, že tě k oltáři odvede a rád. A kdy do toho praštíte?“

„Co já vím – tak do roka?“

„Tak to jsem si, Terezko, oddychla, já myslela, že už máte termín na radnici.“

„Na ten taky dojde, neboj, mamčo.“

„A co jinak, jak pokračuješ?“

„No pomalu už zkouším chodit, rehabka mi hodně pomohla. Ale bude to ještě na dlouho. Když to půjde dobře, snad si časem zopakuju i jízdy k řidičáku…“

„Hlavně se, Teri, dej do kupy – a pozdravuj Honzu!“

„Budu, zatím…“

Zuzana

Probouzí ji až paprsek ranního slunce, který si nějakým způsobem nachází přes závěs cestu k jejímu obličeji. Rozespalá Zuzana rovnýma nohama vyskakuje z postele v domnění, že zaspala. Až poté si uvědomí, že tomu tak není. Na dnešek si přece vzala volno. A Michal, ten je díky bohu už v práci.

Míša, Michal, manžel. Vždy se celá roztřese, když jí myslí prolétne některé z těchto slov. Ani dnes to není jiné. Přepečlivě stele obě postele a jde do koupelny. Následně se přistihne, jak snad jen pro jistotu kontroluje přímo předpisově složené ručníky, srovnané řady hygienických potřeb i pracích prostředků. Vše je naštěstí, jak má být!

V kuchyni úmyslně přehlédne obálku nadepsanou výrazným slůvkem „Promiň“ a raději si připravuje snídani. Přesto její zrak i ruce co chvíli automaticky zabloudí k pečlivě vyrovnaným potravinám a nádobí ve skřínkách, ba i kuchyňským spotřebičům, z nichž každý má Michalem své přesně určené místo. Pouští se do snídaně, když tu si vzpomene na obálku a s povzdechem ji otevře. Na stůl se snesou dvě pětitisícikorunové bankovky a kartička s pár slovy: „Promiň mi ten včerejšek a něco hezkýho si kup. M.“

Váhá, ale dobře ví, že další čekání by jen oddálilo nevyhnutelné, i když to bude běh na dlouhou trať. Hlavně musí získat čas, aby se Michalovi mohla postavit jako silný, rovnocenný soupeř! Žena se nečekaně zachvěje zimou a po chvíli zjišťuje i příčinu, když jí teploměr s varovným pípnutím ukazuje vysokou horečku. Návštěvě lékaře se asi nevyhnu, říká si. Ale vše zlé může být snad i pro něco dobré? Znovu bere do ruky obě věnované bankovky a dlouze se zamyslí.

Krátce po poledni se vrací domů, odemyká dveře bytu a zpocená jak myš se letí převléknout. Hlavou jí běží důrazná lékařova slova:  Těžší chřipka, poležíte si minimálně týden. V rychlosti hází telefon na nabíječku a v duchu se ještě ujišťuje, že je vše vyřízeno: Od babizen, jak ona říká kolegyním v redakci, má slib, že převezmou všechny domluvené hosty a povedou její rubriku. Léky má vyzvednuté a vše nakoupené. I to hlavní, čím si chce po dlouhé době udělat radost a zpříjemnit marodění.

Její úvahy nečekaně přeruší zvonění telefonu. Rychle vyskočí a okamžik hledá ztracenou rovnováhu, probíhá dvěma pokoji, než se dostane k mobilu. Vůči tak velkému bytu má již od samého začátku averzi, připadá si v něm jako Robinson v ženském vydání; sama, ztracená a opuštěná.

„Děje se něco, Míšo?“ raději volí smířlivější tón.

„Proč musím pořád čekat, až to milostivě zvedneš?“ vztekle se na ni osopí Michal.

„Byla jsem jen vedle. Není mi dobře, budu tak týden marodit,“ vysvětluje Zuzana a pozoruje smutně svůj obraz v zrcadle nad kosmetickým stolkem. Sama sebe nepoznává. Oči má bez lesku, kolem úst s kdysi kouzelným úsměvem, jak tvrdíval Michal, se jí táhnou dvě hluboké, trpké vrásky. Co se s ní jen děje? Kam se poděl její úsměv?

„S jídlem na mě dnes nečekej, za chvíli odjíždím na jednání do Chebu a vrátím se pozdě v noci, nebo zítra. Možná se to protáhne a budu tam muset přespat,“ vychrlí ze sebe Michal a ukončuje hovor.

Žádné brzy se uzdrav, mám tě rád nebo budu se těšit. Jen a pouhé – nečekej s jídlem. Čím dál líp, povzdychne si a předem tuší, jak to dopadne. Michal se tak jako už párkrát odstěhuje z ložnice na gauč v obýváku, aby od ní nedej bože něco nechytil. To zase bude keců, říká si a zjišťuje, že vlastně nemá co na práci. Byt je přímo vzorově čistý a vše na svém místě. Teď mi navíc odpadá i starost s obědem, kvituje s povděkem, v rychlosti ukládá nakoupené věci a snaží se vyplnit nečekaně volné odpoledne.

V teplém županu, se zásobou léků, čaje s medem a vitamínů na nočním stolku se blaženě natáhne na postel a z přehrávače si pouští oblíbený film. Za jeho zvukové kulisy opatrně z větší krabice vybaluje hlavní část nákupu: Dárek, nebo investice?

Karton zaskřípe a na světlo se dostává velký, sedmnáctipalcový notebook. Zuzana sice není v „IT“ nováčkem, ale i tak do večera instaluje, aktualizuje a proklíná systém. Konečně je vše podle jejích představ.

I dříve, ještě než poznala Michala, si občas sedla ke svému největšímu koníčku, a to k psaní, nikdy ale neměla sílu vydat se na těžkou cestu spisovatelů. Tvořila prostě jen pro radost sobě i svých blízkých. Ani ve snu by ji nenapadlo, že po letech může být vše jinak.

Je krátce po desáté hodině a ona s novým předsevzetím a hlavou plnou nápadů pohlíží na vedlejší prázdné místo v posteli, ale to jí náhle nevadí. Už ví, že našla způsob, jak se s vlastním životem, bolestí a tím i manželem a tyranem v jednom vypořádat. Hned, jak se dá do pořádku, zahájí návštěvy kurzu psaní a začne pomalu tvořit. Témat má přece spoustu, od rad babizen z redakce přes své poznámky a vzpomínky až po osudy blízkých lidí – třeba svého kamaráda potažmo bývalého šéfa a dalších. S myšlenkou na budoucí psaní a s pohledem na nový notebook připravený na stolku pomalu usíná.

Vilma

Nechápe, kde je a co se s ní děje, jen docela pomalu se z nedobrovolného spánku probírá za pomoci Eržiky, která s Vilmou třese, mluví na ni, ale marně. Nakonec zabere chrstnutí studené vody do tváře staré ženy. Ale té je stále na omdlení, trvá ještě dlouho, než se probere a odhodlá rozhlédnout kolem sebe. Není to pěkný pohled. Roztrhané krabice, poničený obsah skříně a zásuvek se válí na podlaze, na první pohled je pryč vše jen trochu cennější; od peněženky s jejím důchodem přes starožitné šperky až po kabelku a lepší oblečení, kterým zloděj také nepohrdl. Snad ani nemá smysl sčítat škody…

I Eržika zachmuřeně pohlíží na všechnu tu spoušť na zemi, kterou vzápětí komentuje: „Bože, Vilma, čo to robíš, ťeba nechať samotnú! A čo žándárov, budeš volať?“

„Myslíš policii? Ne, proč taky. Pro těch pár věcí?“

 „Dobre robíš. Chytněš motýle čo sa ti rozletia po lúke? Zavoláš žiandarov a môžme byť všetci v riti! Ja ti pomôžem, Vilma!“ Cikánka vytahuje svůj mobil a jako rozený kriminalista pečlivě fotí vše; zdemolovaný byt, nepořádek na zemi, zničenou Vilmu ležící na pohovce…

„A tohle všechno kvůli potetovanýmu výrostkovi, co mi nabízel nádobí!“

„Počkaj – tetovanie – nebol to velký pavúk na krke?“

„Ano, jak to víš?“

„Známe tu všetci toho vtáčika,“ praví Eržika. Usedá na stoličku a špičkou nohy se štítivě prohrabuje nepořádkem na podlaze, když ji zaujme pomuchlaný, popsaný list papíru. „Můj milý Honzíku…“ namáhavě slabikuje začátek dlouhého textu. „A toto je akože čo? Román na pokračovanie?“

„Co by to mělo být? Rozepsaný dopis synovi!“ Vilma se pomalu zvedá a vytrhne jí list z rukou.

„Tys ale sliepka! Tým myslíš, že ho dojmeš?“ Eržika je náhle celá zamyšlená. Se slovy „Počkaj chviľu, doniesem kávu, popijem a poklebetíme“ mizí ve svém bytě a za chvíli přináší slíbený životabudič. Vzápětí se projeví její dlouho potlačovaný organizační talent, to když po zjištění situace vše doslova lajnuje pro věci příští. „S tým tvým chalanom – Honzikom – ti pomôžem, hádam, že mu napíšem – nechaj to všetko teraz na mňa. Len sa ťa opýtam, tá adresa do Prahy 4 platí?“ vyzvídá a po kladné odpovědi pokračuje. „A s tým zlodejom netreba mať starosť, veď sa onedľho na vtáčika pozrieme,“ praví. „Ale nie zajtra, to bude tuná sídlisku velký bašável, aj moji chlapci sa na tu slávu chystajú.“

„Co jako má být zítra?“ ptá se Vilma a je jí jasné, že poněkud zaostává za událostmi. Ale ať se snaží sebevíc, tak netuší, o čem to snědá přítelkyně mluví.

„Veď vieš. Stretnutie radikálov na sídlisku Janov. Bude tu veľa ľudí. Aj rozhlás a televízia!“ říká stará cikánka hrdě, jako by to bylo jejím dílem. „No nič, musím bežať, chlapci čakajú. Stavím sa někedy, čoskoro.“

Tereza

Poslední srpnové pondělí zastihne snoubence v otevřené hádce. „Je to přece jen moje matka!“ argumentuje Honza a mává pootevřenou obálkou, nečekaně zaskočený Tereziným odmítavým postojem k otázce možné pomoci Vilmě.

„Snad byla! Nevzpomínáš si? Říkals přece, že už nemáš rodinu! A najednou chceš matince pomáhat, a dokonce ji k nám na čas nastěhovat!“

„Tak se na to přece podívej!“

„Co bych na tom viděla? Nejsem slepá – dobře vím, že ti máti psala!“

„Ale to není její dopis!“ vykřikne Honza a naštvaně hodí na stůl obálku, ze které vyklouzne fotografie. „Promiň, musím běžet, jen o tom, prosím tě, ještě popřemýšlej,“ získá nad sebou kontrolu muž, rozloučí se letmým polibkem a mizí ve dveřích.

Tereza zůstává dlouho bez hnutí, hlava jí třeští pod náporem myšlenek přicházejících ve vlnách. Snaží se zklidnit, bere do chvějících se prstů sporný dopis. Přečte zprávu psanou kostrbatým písmem s řadou pravopisných chyb, prohlédne přiložené fotky, zjišťuje odesílatele, kterým je jakási Eržika Lakatošová, a rázem je jí vše jasné.

Opravdu, dopis není od Vilmy, ale o ní. Pouhých několik vět shrnujících zoufalou situaci Honzovy matky a slov přimlouvajících se za ní. Nic víc. Vlastně ano, ještě tři přiložené fotky. Střet extremistů s policií, dav lidí zahalený dýmem, v pozadí se sídlištěm Janov. Totálně vybydlená a poničená část bytu s pohublou Vilmou ležící na pohovce. A konečně fotka bledé Vilmy, klečící se zoufalým výrazem v roztrhaném svetru a záplatovaných teplákách na podlaze.

Život dává i nefér údery – čí to nakonec bude rozhodnutí: Moje, nebo Honzovo? Jak to poznamená náš vztah? A bude to opravdu jen na čas, nebo tu Vilma nakonec zůstane? Otázek spíše přibývá a nejistotu ještě umocňuje telefonát, který přeruší její úvahy:

 „Je u tebe teď Honza?“ nečekaně překvapuje Terezu otec. Už jenom fakt, že volá právě on, nikoliv matka, je svým způsobem znepokojivý.

„Ne, je v práci. Stalo se něco?“

„Přišel nám Vilmin dopis. Nevíš, kde sehnala naši adresu?“

„Nee… A co píše? Odmítá vydat syna zpod křídel rodiny?“

„To je slabý slovo. S mámou si myslíme, že ta bába je jistě schopná všeho, aby vás rozdělila. Dávej si pozor! Možná bys měla tu přípravu svatby a vše kolem toho odložit, jen pro jistotu, než se to vyjasní…“

„ Neboj, tati, já to zvládnu!“ snaží se otce uklidnit, ale v duchu si uvědomuje, že je to vážné. Kam až jí paměť sahá, nikdy se nevměšoval do jejích záležitostí, a dokonce ani její životní rozhodnutí nekomentoval.

„S maminkou teď o tebe máme hrozný strach!“

„Tati, nedělejte si starosti, bude to dobrý.“ Sama tomu ale moc nevěří. Čím víc o tom uvažuje, tím větší má obavy z čehosi neznámého, co by mohlo její štěstí ohrozit.

„Teri, ještě bych se chtěl zeptat…“ váhavě přerušuje otec proud jejích myšlenek. „Neznáš nějakou Zuzanu?“

„Zuzanu? A kdo to má jako být?“ Tereza by v tu chvíli nejraději zapřela nos mezi očima.

„Vlastně přesně nevím, byl o ní jen náznak v tom dopise.“

„A můžeš mi něco říct o tom náznaku?“

„To snad teď není důležité,“ vykrucuje se náhle otec, z čehož Tereza okamžitě vyvodí, že to naopak důležité je!

„No tak, tati…“

„Měla by to snad být nějaká Honzova přítelkyně, nebo milenka?“

Na to již dívka nenachází odpověď. „Její vlastní rodiče si teď myslí, že Honza má nějakou bokovku! Přitom ona sama by dala za Zuzanu ruku do ohně!“

Ubíhá dalších pár dní a otcovo varování jako by se potvrzovalo. Terezu čím dál více znepokojuje Honza, který dlouho do noci vysedává u počítače a původně volné večery mění beze slůvka vysvětlení za večery pracovní. Podivné jsou i jeho náhlé četné telefonáty. Ke všemu o sebe začal muž poslední dobou až nápadně dbát. Nový značkový oblek, košile, kravaty… Ostříhaný a vždy pečlivě oholený. Luxusní pánský parfém mu kurýr doručil až do bytu…

Červíček žárlivosti začíná pomalu odvádět svoji práci a Tereza náhle neví, na čem je. Když zahlédne z okna bytu, jak muž ze své Fabie vysadí Báru s neznámou drobnou brunetkou, oběma mávne na pozdrav a jede zaparkovat na své obvyklé místo u rampy, je si téměř jistá. Zbývá počkat na vhodnou příležitost. A ta se naskytne vzápětí.

Stojí to sice trochu přemáhání, ale Tereza využívá volné soboty k návštěvě kamarádky, kde si právě teď roztržitě hraje s Adélkou. Unavený Mirek usrkává z láhve piva a s poněkud znuděným výrazem sleduje fotbalové utkání v televizi, zatímco Bára se stejně jako minulý víkend omlouvá a po pár minutách čančání kamsi narychlo odjíždí svým kombíkem.

 „Něco jsem si zapomněla,“ vysvětluje Tereza a předává Adélku s omluvným výrazem Mirkovi. Poté už, co jí nožní náhrady dovolí, míří domů. První, co u rampy zahlédne, je starý známý kombík s obrázkem psa na kapotě a s výrazným nápisem „Tvé auto se mi také nelíbí“ na zadních dveřích. Neví, co si o tom má myslet. Ti dva a spolu? Nikdy by to do nich neřekla!

Se zarudlým obličejem, udýchaná a celá roztřesená vpadne coby anděl pomsty do bytu, kde ji přivítá jen překvapený pohled čtyř párů lidských očí. „Nebudeme tu přece stát jako dvě sokyně,“ vyhrkne očividně zaskočená Bára.

Tereze je náhle na omdlení. Všechno v ní vře! Chtěla by utéct někam hodně daleko, propadnout se, zkrátka nebýt. Její pohled se z Báry přesune na neznámý mladý pár a vzápětí zakotví u snoubence. „Můžeš mi alespoň ty laskavě vysvětlit, co se tu děje?“ zpříma pohlíží na pobledlého, mlčícího Honzu, s trpělivostí je ale už definitivně u konce. „Vypadněte odtud, všichni a hned!“ nařizuje Báře i mladému páru a sama sebe v tu chvíli nepoznává.

„Tak tos přehnala!“ vykřikne Honza po jejich odchodu.

„Já? Snad ty, ne?“ A s těmito slovy mu vlepí facku! Na okamžik ztuhne – sama náhle nemůže uvěřit tomu, co právě v afektu udělala. Vzápětí se naplno rozbrečí.

I její snoubenec je, zdá se, v šoku. Chvíli sklesle postává bez hnutí, jako by ani on sám nevěděl, jak dál. Nakonec se prudce otočí a zmizí v ložnici. Zabouchnutí dveří je tak silné, že se z nich až vysype sklo!

Vzlykající Tereza s hlavou v třesoucích se dlaních sedí u stolu, opírajíc se lokty o jeho desku. V hlavě má zmatek. Tohle přece nechtěla! Spíše okrajově vnímá dění kolem sebe. Z ložnice je slyšet otvírání dvířek nábytku a další podivné zvuky. Dveře se náhle rozlétnou a rozčilený Honza vynáší ven pár krabic se svými věcmi a velký naditý kufr.

„Přece takhle neodejdeš? Kde chceš – kde budeš bydlet?“ snaží se Tereza o smír a pokouší se vstát. Marně, nohy se pod ní nečekaně podlomí a ona ztěžka dopadne zpět na židli.

„Kde bych měl bydlet? Jsem přece doma!“ odpovídá jí vzteky zrudlý snoubenec a stěhuje si věci do svého starého pokoje. Dveře za ním se slovy „Všechno jsi pokazila!“ s prásknutím zapadnou.

To cosi krásné mezi nimi se polámalo – oba teď chodí jako tělo bez duše, okázale se vyhýbajíce jeden druhému. Oběma je ale už jasné, že vše, co se stalo, musí rychle vyřešit. Ať již usmířením, nebo rozchodem a bez obvyklých frází, že to chce čas. Jiné cesty prostě není.

Barčiny pokusy o kontakt teď ona zcela ignoruje. I když to, co v dalších dnech vidí, příliš nezapadá do obrazu zahýbajícího snoubence. Honza je na roztrhání; odjíždí časně ráno s obvyklým návratem večer a pak ještě dlouho do noci vysedává ve svém pokoji u počítače.

Následující sobota je možná i poslední šancí mladého páru. Dívce zavřené ve svém pokoji vše padá z rukou. Roztržitě žehlí, ale v myšlenkách je dočista jinde. Letmo pohlédne z okna, to když zaslechne zvuk přijíždějícího auta, a vzápětí zbledne. Drobná brunetka a vysoký blonďák – stejný mladý pár, který byl z bytu již jednou vykázán. Ozve se zaklepání, Honzovy kroky a tlumený hovor. Vzápětí již u rampy parkuje další auto, ze kterého vystupují Bára a naštvaně se tvářící Mirek. Je slyšet Honzův tichý hlas vítající další hosty…

Ta má teda odvahu, vyhodíš ji dveřma a vrátí se oknem, Tereza se marně snaží uklidnit. Nakonec to už nevydrží; v rychlosti se učísne, přišmrncne, převlékne do riflí a svého oblíbeného trička. Vzápětí postává u dveří Honzova pokoje rozhodnutá vše vyřešit jednou provždy. Chvíli si dodává odvahy, ale nakonec zatne zuby a zaklepe.

„Dále,“ ozve se Honzův hlas.

Mladá žena je náhle uvnitř, pomalu ani neví, jak se tam dostala. Před sebou má opět ty stejné osoby jako nedávno, přibyl pouze nezvykle zaražený Mirek. Kromě něj všichni svorně popíjejí kávu a debatují nad nějakými papíry. Vše připomíná spíše pracovní poradu v plném proudu…

„Řekneš mi konečně, o co se tu jedná?“ pohlédne Tereza letmo, vzdorovitě na Honzu.

Bára je však rychlejší. Odvádí kamarádku vedle, přivírá dveře a šeptem vysvětluje: „Promiň, netušila jsem, že to budeš brát takhle osobně. Honza mi jen pomáhá zařídit pár věcí a hlavně přesvědčit Mirka, aby si mě už konečně vzal. Se zástupci agentury tu teď probíráme možnosti svatby na radnici, mají ještě volné termíny koncem roku. Sice nevím, jak to s Mírou dopadne, ale jestli kejvne, k oltáři ho třeba dokopu! Tomu tvýmu ale budu vděčná do smrti, protože vše si naložil ještě k nové práci!“

„K jaké práci?“ hlesne Tereza.

Je noc a ona se cítí pod psa. I když se Honzovi a všem ostatním omluvila. Stokrát si může opakovat, že se vše vysvětlilo. I ta náhlá proměna Honzy v muže z módního časopisu. Původní záskok totiž předčasně ukončil a v tichosti vyměnil za trvalé zaměstnání, vedoucí pozici v kanceláři. Těšil se, jak snoubenku překvapí, až donese novou výplatní pásku…

Honza se naštěstí nikdy nedovedl dlouho zlobit. Po týdnu tiché domácnosti se vše pomalu dostává do starých kolejí. Snoubenci právě stěhují Honzovy věci zpět do společné ložnice, když pípne Terezin mobil oznamující příchozí esemesku: „TAK UZ JSEM MIRU K TOMU, ABY SI ME VZAL SNAD DOKOPALA. RADNICE MA JEŠTĚ VOLNE TERMINY V LISTOPADU A V PROSINCI. CO TERI ZKUSIT SPOLECNOU, DVOJITOU SVATBU? POUVAZUJ O TOM…“

Zuzana

Kalendář ukazuje začátek září, když Zuzana s Michalem, novým generálním ředitelem velkého stavebního podniku, nastupuje do letadla, stěží skrývajíc strach ze svého prvního letu. Dovolená začíná už teď, nikoliv až pobytem na Seychelách, opakuje si stále dokola a očima znovu a znovu kontroluje odraz svého obličeje v okénku letadla. Pravda je ale neúprosná, z okénka na ni pohlíží hezká tvář mladé ženy se šrámy na obličeji pečlivě skrytými pod vrstvou make-upu, ale rány na duši, ty jen tak lehce odstranit nelze. Kazit si dovolenou v luxusním pětihvězdičkovém hotelu však nemá v úmyslu.

Její pohled se od okénka přesune k manželovi: „Moc se těším,“ špitne mu do ucha krátce po startu doufajíc, že by to mezi nimi mohlo být opět jako dřív. Přesto jí neunikne opovržlivý pohled mladé atraktivní černovlásky s piercingem ve tvaru hada v uchu, která sedí po Michalově levici. Krásu této ženy narušuje jen mateřské znaménko na tváři.

Co naplat, řady sedadel jsou trojmístné a ona na nás snad nebude takhle čumět celou cestu, říká si Zuzana a raději sleduje z okénka nebe, oblaka, rychle ubíhající svět pod sebou. Vzápětí však usíná a hlavou jí běží znepokojivý sen, jenž je z valné části naplněn tím, jak Michal sám ve vetché lodičce odplouvá na širé, rozbouřené moře. Děj snu je natolik živý, že mladá žena přímo cítí, co toto křehké plavidlo symbolizuje, a tak není divu, že se probouzí pokrytá potem…

Pot ji polije i po výstupu z letadla, a to nejen kvůli třicetistupňovým teplotám a vysoké vlhkosti. Letiště Seychelles International Airport na Mahé návštěvníky vítá všudypřítomným zmatkem i mimořádně důkladnou celní kontrolou. Je to únavné a nekonečné.

Fronta před letištním scannerem nebere konce a ona vidí rostoucí manželovu nervozitu, protože v cizině musí náhle respektovat pravidla, kterým není zvyklý ustupovat. Muž je vždy obchází či zcela ignoruje a ve frontách zásadně nestává. Na Mahé je ovšem neúprosným letištním úředníkem zahnán zpět do řady jako dobytče do ohrady. Zuří, ale zde mu to není nic platné. Vzteká se snad i proto, že ho lidé vidí takto poníženého.

Po odbavení se páru konečně daří kontaktovat zástupce hotelu, který je následně vyvádí z haly ven a zkušeně vypráví o Seychelských ostrovech a zvyklostech, jež tu panují. Mladý muž se jmenuje Lolly. Ještě, že to není Lollita, říká si v duchu Zuzana a sama sebe přistihne, že žárlí snad i na letušky, které je v letadle obsluhovaly.

„To se budeš pořád takhle ksichtit?“ vyštěkne Michal poté, co delegát odejde. Místo něj se dvojice ujímá mladý černošský řidič s širokým úsměvem, který uctivě drží pootevřené dveře nablýskané limuzíny, uvnitř vyvedené v tmavé kůži. Ale ani to mužovu mizernou náladu nezlepší.

Pětihvězdičkový hotel Constance Ephelia, jehož název si žena pamatuje jen proto, že při vstupu na území Seychelských ostrovů je třeba znát jméno svého ubytovacího zařízení, je prostě nádherný, o tom nemůže být pochyb. Přepych místa, na kterém budou trávit celých čtrnáct dní dovolené, ji vcelku příjemně zaskočí.

Hotelový apartmán v sytě tyrkysové barvě je prozářený sluncem, v ložnici obrovské letiště s mnoha polštáři. Bělostné froté župany, koupelna s hydromasážní vanou a rozsáhlý balkon s přímým výhledem na pláž i přeplněný minibar…

„Je to prostě krása,“ obejme Zuzana po luxusní večeři na pokoji manžela a snaží se zaplašit množství vtíravých myšlenek, které, kde se vzaly, tu se vzaly, prostě jsou zde a útočí jako dotěrní komáři. Ale ona má svůj plán. Dlouho se v koupelně sprchuje, fénuje a češe, retušuje nedokonalosti, poté si obléká značkovou noční košilku a výsledek kontroluje ve dvou velkých zrcadlech. Vše jen proto, aby se muži líbila.

„Nemůžeme přece jen začít spolu žít pěkně? Tady na ostrově je to opravdu nádherné,“ říká ona a něžně se přitulí k stále oblečenému Michalovi, jen tak polehávajícímu na odestlané posteli.

„Co tím myslíš?"

Žena se zarazí. Měla za to, že to přece říká dost srozumitelně… Přitiskne se ještě blíž k manželovi a hlavou se mu opře do ramenního důlku. „Že bychom k sobě měli být vstřícnější, být častěji spolu a hlavně se více zajímat jeden o druhého,“ naznačuje opatrně.

On ji obejme pravou rukou: „Nekaž to."

„Ale to já přece vůbec nechci, naopak!“

„Tak o co ti jde?“

„Chtěla bych – moc bych už chtěla miminko!“

„Nezačínej s tím zase!“

„A proč nechceš?“

„Proto, a hotovo!“

„Víš, občas si taky myslím, že je snad i lepší nemít děti. Ale tady začínám znovu věřit, že bychom to možná mohli změnit,“ promlouvá tiše Zuzana k Michalovi a pomalu rozepíná knoflíčky na jeho košili. Něco takového ze své vůle už dlouho neudělala. Zde na Seychelách je ale vše jiné.

Manžel na ni pohlédne, vezme její dlaň a položí si ji na poklopec. „Nezkoušej to na mě, ty divoško!“ zašeptá a přivře oči.

Zuzana mu rozepne kalhoty a lehce tiskne penis, Michal ji už nedočkavě svléká. „Honem na mě!“ šeptá dychtivě. Penis má naběhlý k prasknutí. Také se rychle svlékne a přetahuje si ženu na sebe. Ona jen chvilku leží na jeho hrudníku, pak se na něj obkročmo posadí a krouží pánví, čím dál rychleji a rychleji.

Michal hlasitě oddechuje, náhle zasténá a sevře rukama její stehna. I Zuzana cítí ve svém těle vlnu vzrušení, prsty má zaryté do mužovy pokožky a nenechá se odhodit, ani když muž dospěje k vyvrcholení. Naopak, pevně se k němu tiskne, vychutnávajíc nepopsatelně krásný pocit, to když uvnitř sebe cítí gejzíry mužova spermatu.

„Tak to bylo naposled, rozumíš?“ zařve náhle Michal, hrubě ji ze sebe shodí, sbalí si své oblečení a odbíhá do koupelny. Vrátí se až za hezkých pár minut. „Myslíš, žes vyhrála?“ vyjede na zaraženou Zuzanu.

„Ne, promiň mi, takhle jsem to nemyslela.“

„Ale myslela! Jen tě varuju, jestli otěhotníš, půjdeš dobrovolně na potrat, nebo to z tebe vymlátím!“

„Co je s tebou, Míšo? Děláš kariéru, vyděláváš víc než dost, koupils velký byt… Máme jeden druhého a život před sebou, snad bychom mohli uvažovat i o dvou dětech! A já mám na kontě také slušné peníze za můj tehdejší byt, určitě by se to zvládlo!“

„To je moje poslední slovo a dost!“ zařve muž a vlepí jí facku. Ten mě snad jednou zabije, pomyslí si s hrůzou, ale nečekaně se zmůže na odpor a pohlédne mu přímo do očí: „Nenechala bych si vzít dítě, a jestli mě ještě jednou uhodíš, odejdu od tebe!“

„A kam bys chtěla jít, ty chudinko?“

„Kamkoliv, kde nebudeš ty!“

Na to už on nenajde odpověď. Obloukem se vyhne zaražené ženě a s naštvaným výrazem si přenáší lůžkoviny, ba i všechny své věci do vedlejšího pokoje. Prásknutí dveří udělá za vším hlasitou tečku.

Hotelový pokoj zaplavují paprsky ranního slunce, když se Zuzana probouzí. V první chvíli je poněkud dezorientovaná, ale vzápětí si vzpomene na výstup ze včerejšího večera. Vstane a s krátkým klepnutím na dveře vejde do druhého pokoje, který je ale nečekaně prázdný. Po Michalovi ani vidu ani slechu, zmizela i jeho zavazadla. Jen na stolku, opřený o hotelový popelník, leží lístek zvýrazněný červeným vykřičníkem.

Celá pobledlá pročítá vzkaz a nevěří vlastním očím. Čekala cokoliv, jen tohle ne. Hlavou jí defilují útržky vět krátkého manželova psaní: „Zklamalas mě… Dvoutýdenní odloučení… Přesouvám se na jiný ostrov… V hotelu máš otevřený účet… Uvidíme se až na letišti při odletu!“

Následující dny se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Většinu času tráví Zuzana na křesle pod velkým slunečníkem až v samém koutku hotelové terasy s přímým výhledem na pláž. Jediným společníkem mladé atraktivní ženy v žabkách a se slamáčkem, oblečené do jednoduchých šatů sportovního stylu, je její notebook. Ona, ťukajíc do klávesnice, zaujatě zapisuje své nápady vždy několik hodin od časného rána a po obědě pokračuje mnohdy až do samého večera, což přirozeně vyvolává pozornost pracovníků hotelu i hostů, kteří na ni pohlíží se zjevnou nedůvěrou. Singl – poněkud zvláštní přezdívka, která zde mladou ženu pronásleduje až do samotného odjezdu.

Jedinou Zuzaninou aktivitou se kromě psaní, slunění a krátkých procházek stávají snad jenom lekce kickboxu pro začátečníky – pozornost hotelu pro hosty.

Začíná druhý týden dovolené a po Michalovi stále ani stopa. Zuzaně jako by se ulevilo, cítí se mimořádně uvolněně i odpočatě. Na malou chvíli přivírá oči a snaží se nedívat na postavičky malých dětí hrajících si na pláži. Od časného rána píše s vědomím, že spisovatelům není svaté vůbec nic, vždy a všechno využijí do posledního zbytku. Asi podobně jako kuchař, který vykuchá drůbež a kosti s vnitřnostmi použije na polévku, nebo technik, který rozebere vrak počítače na součástky…

Spisovatel je jako patolog, který preparuje lidské osudy, životy a prožitky. Ale co já? Kruci, vždyť já jsem přece ten patolog, před kterým leží mrtvolka mého prvního manželství. Zbytečná smrt? Mladá žena na chvíli zakloní hlavu, v myšlenkách řízne a opatrně preparuje. Mužovo lhaní a citovou povrchnost, stejně tak jako jeho násilnické sklony s neschopností přijímat důsledky vlastních činů. Svoji až nezdravou závislost na Michalovi se souběžnou ztrátou soudnosti i rozumného úsudku. Tohle manželství se už nedá zachránit a musí, byť je tak mladé, zemřít, to je v tuto chvíli Zuzaně jasné.

Na chvíli se zamyslí a probírá se svými vzpomínkami. V duchu se vrací zpět do minulosti, kdy začínala jako řadová asistentka. Před očima má tak opět svého bývalého šéfa a jeho rozchod s Terezou, Jarkovy podrazy, stejně jako intriky starých Stýblových…

Vzpomínky poskočí a ona vidí sebe samu jako mladou, naivní a zamilovanou ženu, nečekaně má před sebou i svatbu s Míšou a první šťastné měsíce společného života. Poté růžové brýle mizí a ona náhle pohlíží do očí tvrdé realitě, ve které leží v prenatální poloze na koberci, krčí se před kopanci a ze stále větší dálky už jen chabě vnímá manželovy vyhrůžky: „Rozvod, ten bys zkusila jen jednou v životě!“

Zuzana mrkne, jako by z očí chtěla odstranit dráždivé smítko, ale jsou to jen slzy. Konečně má svůj námět! Potřese hlavou a opět se skloní nad notebookem pokračujíc v psaní. Všech deset prstů mladé ženy doslova tančí nad klávesnicí a za zbývající týden dovolené udělá nepředstavitelný kus práce.

Ale všechno má svůj rub i líc, začátek i konec. Zuzana se probouzí do deštivého dne, jako by i nebe plakalo nad jejím odjezdem. Po snídani v hotelu a krátkém vyčasení se ještě naposledy prochází hotelovou terasou a pohlíží na své oblíbené místo v rohu. „Hi, Single,“ zaslechne za sebou hlas hotelového portýra a usměje se na něj. O hodinu později už nastupuje do hotelové limuzíny, která s ní míří na letiště.

Seychelles International Airport. Všudypřítomné fronty na odbavení opět neberou konce, ale nyní ji trápí něco jiného. Michal! Zatím se neozval a ani mezi cestujícími se jí nedaří manžela zahlédnout. Ozývá se hlášení oznamující nástup do letadla a masa cestujících se dává do pohybu. Pomalu začíná panikařit. Konečně! Pročítá právě příchozí esemesku a mobil se jí roztřese v rukou. Jasná, stručná zpráva: „POLETIS SAMA – PREBUKOVAL JSEM SI LETENKU – NA OSTROVECH ZUSTAVAM JESTE MINIMALNE TYDEN. M.“

Zuzana ani neví, jak se jí podařilo nastoupit do letadla. Stále tomu nemůže uvěřit. Odlet na Seychely s nadějí, že by se jejich láska mohla znovu zrodit podobně, jako bájný pták Fénix z popela. Vzápětí přichází tvrdé procitnutí ze sna a kruté vystřízlivění. A od zítřka ji už zase čeká práce v redakci i dohady s babiznama. Myšlenky se mladé ženě honí hlavou, ale ještě neví, co udělá. Její pohár trpělivosti ale definitivně přetekl a jedno je teď jisté, Michal u ní skončil, konečně je rozhodnutá. Správně však tuší, že to bude boj o všechno!

Tereza

Krátce po smíření mladého páru se na modré obloze začínají objevovat další mráčky. Probuzení je pro Terezu jako zlý sen – v hlavě má stále včerejší dohady s partnerem a jeho poslední slova: „Promiň, ale je to poslední šance mojí matky – tak jako tak pro ni musím za pár dní zajet. A víc už o tom nechci mluvit!“

Tak on o tom nechce mluvit! Dívka vstává a znechuceně pohlíží kolem sebe. Honza už je v práci a ona musí spolknout pořádně hořké sousto, teď už jisté přistěhování budoucí tchyně. Aby toho nebylo dost, ozývá se telefonicky Bára. „Prosím tě, Terčo, musím na veterinu, vypadla jim brigádnice. Byla bys tak hodná a pohlídala mi do odpoledne Adélku?“

Tereza se rozhoduje jen chvíli – poté vyráží ven, venčí fenku a posílá esemesku Honzovi. Vzápětí už spěchá ke kamarádce.

„Konečně jsi dorazila,“ oddechne si kojící žena a snaží se odložit Adélku, ale marně. Vzápětí vyděsí Terezu – to když dcerka opět vcucne Bářin prs s podobnou vervou jako týden hladovějící Ital svoji první špagetu. A za okamžik Barča mocně zařve, páč ji závislačka na kojení kousne. Tereza zbledne a s myšlenkou na své, jak ona doufá budoucí těhotenství, si už předem v duchu listuje letáky s nejvýhodnějšími nabídkami Sunaru…

„Ty Báro, a co vlastně obnáší ta brigáda?“

„Pokud vím, tak se zaučením jen recepci, prodej a večerní úklid. Občas i záskok jinde. Proč se ptáš?“

„Možná bych o tom uvažovala…“

„A proč to nezkusíš na plný úvazek?“

„Vidíš, to mě nenapadlo…“

 „Už si odříhla, tak já pádím,“ oznamuje Bára, ukládá dcerku do postýlky a rychle se obléká. „Adélka je nakrmená i přebalená, měla by teď spát. Mléko je v lahvičkách s datem v lednici, ohřívač a vše další máš připravený – a kdyby něco, jsem na mobilu…“

„Barčo, prosím tě…“

„Ano?“

„Zkus mi k tý veterině něco zjistit… A kdyby to náhodou vyšlo, pomohla bys mi – alespoň ze začátku?“

„Zeptám se ti, to není problém. Se zaučením nic neslibuju – pokud mi někdo ohlídá Adélku, tak snad občas ano. Další by sis musela sama nastudovat a odkoukat, nebo si udělat kurz jako já. Záleží ale hlavně na tom, jak se k tomu postavíš…“

Za kamarádkou klapnou dveře a Tereze zbývá spousta času k přemýšlení. Snad má Honza pravdu, když jde o jeho matku. Ale co já? Dívka je téměř rozhodnutá, i když je to takové všechno, nebo nic. Hlavně, že na klinice je možnost práce na plný úvazek. Ale ještě to nechce zakřiknout, co kdyby to nakonec nevyšlo…

Je podvečer a Honza jen nespokojeně konstatuje: „S tím pozdním obědem, vlastně véčou ses dnes moc nevytáhla, co je to, Terko, s tebou?“

„Co by bylo, s tím se teď budeš muset občas smířit.“

„Jak to myslíš?“

„Jednoduše, od zítřka nastupuju na veterinu, už jsem se tam byla domluvit. Když tu bude tvá máti, tak nevidím důvod, proč bych měla zůstávat doma…“

„Ty ses zbláznila. To myslíš vážně? S těma nohama?“

„Myslím to víc než vážně.“

„Jsi, Terko, na omylu, jestli čekáš, že změním rozhodnutí ohledně máti.“

„Ale ty taky, pokud si myslíš, že se vzdám té práce!“

Na to už Honza nenajde slova, odnese nádobí od večeře do dřezu a naštvaně se odklidí k počítači.

A máš to, hochu, i s úrokama, pomyslí si Tereza a zavrtá se do jedné z učebnic půjčených od Báry.

Uběhne několik dní a dívka je na veterinární recepci i v místnosti na zkrášlování zvířátek jako doma, samozřejmě za občasné Barčiny pomoci. Právě teď se ve dvou zaobírají poněkud nervním, neustále štěkajícím pudlem.

„Alespoň, že tak,“ snaží se uvolnit atmosféru Tereza.

„Jako co?“

„No, že ten pudl štěká – pes co štěká, přece nekouše.“

Bára zvedne oči k nebi a na okamžik se obrací k Tereze. „To jsem si dřív říkala taky. Podívej se mi na ruce – jizva na dlani, předloktí a třetí jizvu ještě mám – no na zadku. Psi sice štěkali, ale zato kousali všichni!“

Tak to jsou vyhlídky, myslí si Tereza a sleduje kamarádku, která zahajuje stříhání strojkem se slovy: „Dnes ti ukážu ještě pár fíglů, co v knížce nenajdeš, ale chce to hlavně praxi.“ A už za pár minut bere učnice z chodby další oběť na zkrášlení. „Seš na řadě!“ hecuje kamarádku školitelka a narychlo odbíhá za Mirkem. „Kriste pane, co je zase tohle?“ vykulí oči po návratu na právě ostříhaného angorského kocourka.

„Hezký, že jo? Spešl střih!“ Tereza vítězně zdvíhá nad hlavu zrzavého kocoura s milimetrovým sestřihem po celém těle, kromě dvou míst. „Střih na lva, nechala jsem mu hřívu a štětku na konci ocasu – pán to tak chtěl.“ Bára nevěřícně kroutí hlavou, ale rychle vytahuje mobil a zvířátko si fotí: „Viděla jsem hodně, ale tohle ještě ne!“

Blíží se poledne a ruch v čekárně pomalu utichá. „Rauchpauza, jde se za Mírou, má taky chvíli volno. Vzala sem z domova oběd, ohřeju to v mikrovlnce,“ praví Barča po přečtení partnerovy esemesky a dodává: „Nezapomeň se pak připomenout, při odchodu ti dám granule a mlsíky pro Růženku!“

A po obědě celý ten kolotoč začíná nanovo. Tereza si pod dohledem zkouší stále další a další střihy. „Vidíš, a máš to pomalu v kapse, chce to jenom cvik a nebát se,“ komentuje Terezinu snahu školitelka a po další příchozí esemesce nakazuje: „Musíme končit, střídání. Jde se na recepci – snad ti tam prodej půjde líp než mně…“

„Jak to myslíš?“

„Je to už dávno, proč o tom teď mluvit…“ zamlouvá vše náhle Bára.

Ani se nenadějí a blíží se podvečer a s ním i konec pracovní doby. „Tak jak po dnešní šichtě?“ ptá se Barča kamarádky unaveně posedávající za recepčním pultem a předává jí balíček pro fenku.

„Myslela jsem, že to bude horší. Ale i tak to dá člověku pořádně zabrat!“

„Však počkej, až si tě občas vyžádají na asistenci při operaci. Pokud vím, objednali už další stoličku, abys tam občas zašla na čumendu. Ale neboj, chce to čas a zvykneš si. Hodím tě dnes autem až domů… Jo, a mimochodem, kdy si se mnou zkusíš ty jízdy? Řidičák přece máš?!“

„Nevím, když budeš mít čas, snad už za pár dní. Hergot, kterej debil sem dal tohle!“ Tereza se hned za dveřmi veteriny málem přerazí o staré retrokolo připevněné řetízkem k zábradlí.

„Míra, jezdí na něm teď do práce,“ praví naštvaně Bára. „Prý v rámci tréninku. Však sem mu řekla, ať se ke mně raději s tím starým krámem venku nehlásí.

Jezdit takhle ten můj, asi bych se taky propadla hanbou, říká si Tereza, když nastupuje do Barčina auta. O pár minut později se loučí a spěchá domů, kde ji čeká druhá směna…

Ale již následující, páteční deštivý den se má vše změnit. Honza od časného rána stále s kýmsi telefonuje a poté se obrací k Tereze: „Tak je to tady, dopoledne vypadnu z práce a sjedu pro máti…“

„A ode mě čekáš co? Že ji budu vítat s otevřenou náručí?“

„To ne, ale snad bys mohla koupit alespoň pár zákusků a počkat tu na nás?“

„Zapomínáš, Honzo, že i já musím do práce!“

„Prosím tě, Terko… Ty něco vymyslíš!“ muž se rychle doobléká, letmým polibkem se loučí a vzápětí mizí ve dveřích, ze kterých po chvíli vykročí i jeho přítelkyně. Za slabou čtvrthodinu se dívka celá udýchaná vrací, do lednice ukládá pár zákusků – jediných, co měli v nejbližším obchodě, na stůl v obýváku v rychlosti postaví vázu s umělými květinami, napíše pár uvítacích slov na lístek papíru a dveře za ní zapadnou…

Den na veterinární klinice jako obvykle připomíná apokalypsu. Zástupy lidí a jejich zvířecích přátel, všudypřítomný, i když organizovaný zmatek. Konečně je zde polední pauza. Tereza přechází na recepci, kde by měla strávit celé odpoledne. Zatím tam ale jen roztržitě ukusuje z obloženého chlebíčku a k tomu louská odbornou příručku o operatérských nástrojích…

„Nazdar!“ ozve se od venkovních dveří a ona náhle hledí na Mirka, který si to s taštičkou z Mekáče pomalu šněruje okolo. Dívce se na jeho kroku něco nezdá. „Mirku, dýchni na mě!“ žádá důrazně muže a poté suše konstatuje: „To jsem si mohla myslet – chceš takhle přijít o místo?“

„Jen jedno pivečko,“ vymlouvá se Mirek a nečekaně se vloudí za recepční pult. „Studuješ? Těším se na tvoji budoucí asistenci – barová židlička u mě už čeká. Bára taky furt pendlovala mezi ordinací a recepcí.“

„A ty, Mirku, jak jí to šlo tady na recepci s prodejem?“ zeptá se dívka jakoby nic a vzápětí vidí věčně zamračeného muže se po dlouhé době usmát.

„Všelijak,“ praví on, odkládá taštičku na pult a jeho prsty si chvíli hrají s klávesnicí počítače. Zadává heslo a na monitoru se objevuje přihlášení – Bára Tůmová. Ukazatelem myši chvíli tápe nad řadou složek a poté klikne na Reklamace. „Tak se podívej, třeba tady – Barčina stará korespondence se zákazníkem.“

Tereza se usazuje na židli a jen překvapeně kulí oči na monitor:

„Dobrý den, před týdnem jsem u vás objednával granule pro psa a zatím nepřišlo vyrozumění o tom, že je zboží připraveno k vyzvednutí ani na mobil, ani na mail. Aktuálně bych chtěl jen doplnit objednávku o rakvičku pro psa. Nemusí být tak velká, i když je to střední pes, on totiž poslední dobou hodně zhubnul.“

„Dobrý den, vaše granule jsou od pátku k vyzvednutí v naší provozovně v Krči. Zřejmě jste nebyl telefonicky k zastižení, a tak vám byl dnes zaslán informační mail. Objednávku již nelze doplnit. Hezký den. Bára Tůmová.“

„Děkuji, ale díval jsem se na mobil a od pátku mám skutečně jen 3 zmeškané hovory. Jedno číslo je bráchovo, druhé švagrové a třetí tchýně. Které z nich jste vy?“

„Dobrý den, omlouvám se, že se mi nepodařilo se s vámi telefonicky spojit. Vyřízení objednávky ještě jednou prověřím, aby se tato situace již neopakovala. Každopádně vaše objednávka je připravena v naší krčské provozovně, kde si ji můžete vyzvednout. Zdraví – B. Tůmová“

„Ona je stále ještě připravená? Proboha… Ale já si ji včera vyzvednul! Jak se vám tam, kruci, zase dostala? Že bychom blbě zavřeli dveře a ten pytel zas zdrhnul k vám? To je mi opravdu líto, slibuji, že těm granulím naplácám, hned jak si pro ně znovu dojdu…“

„Tak to je síla, pán je asi srandista?“ směje se už naplno Tereza.

„Báře to tehdy moc vtipný nepřipadalo,“ hlesne muž a vzápětí se zapotácí. „Bacha, šéf!“ sykne dívka s pohledem na blížícího se vedoucího lékaře a rychle strhne Mirka k zemi. Pozdě. „Tak dělej!“ naviguje šeptem Mirka a tváří se jakoby nic. „V pořádku, pane doktore, mám jenom problém s nožní náhradou a váš kolega mi pomáhá…“ obrací se ona k šéflékaři, který zvědavě nakukuje přes pult recepce na klečícího Mirka…

Tak to bylo o fous, běží jí hlavou ještě v podvečer, kdy ruch na veterině utichá a ona v rychlosti vytírá čekárnu. „Nazdárek, mám na tebe zas dýchnout?“ ozve se za ní náhle Mirkův hlas. Otáčí se k němu s mírně naštvaným výrazem a muž rychle vycouvá. „No nic, Terezko, chtěl jsem ti jenom poděkovat, však víš za co.“

„Rádo se stalo, ale příště tě krýt nebudu!“

„Chápu…“ praví náhle zamyšlený Mirek a vzápětí za ním klapnou venkovní prosklené dveře. Za těmi se po chvíli mihne postava odjíždějícího muže, který použije zvonek kola a na Terezu nečekaně zamává.

Dívka se jen smutně pousměje a také krátce mávne rukou na rozloučenou…

Vilma

Krátce po události s podvodným prodavačem by málokdo v zestárlé a životem unavené ženě poznal ještě před pár dny dobře vypadající Vilmu. Ta sedí sklesle ve vytahaných teplákách a staré zástěře u stolu v poničeném bytě a raději nemyslí na to, co bude následovat. Kdosi již roznesl zprávu o událostech v jejím bytě a ona má za sebou prudkou, velmi emotivní hádku s arogantním správcem domu, která skončila výpovědí z bytu. „Ženská, už vás tu nechci vidět! Čím dřív vypadnete, tím líp!“

„A co výpovědní lhůta?“

„S tou mi jděte k čertu! Máte týden – a pak to půjde po zlém!“

Řev hubeného a značně nervního mladíka má Vilma stále před sebou. Ani s vrácením kauce nemůže počítat, vše jistě půjde na vzniklé škody v bytě, to je jí už jasné. Stejně jako to, že její dny v Litvínově jsou sečteny. A jako naschvál, ani Eržika se náhle neozývá. Venku se stmívá, když Vilma bere do ruky staré rodinné album a dlouze se dívá na fotku svého Honzíka. Pohledem zpočátku zjihlým, přesto ne nepodobným tomu, jakým pohlíží sup na svoji kořist.

Čas se krátí a ona stále netuší, co bude dál. Většinu z toho, co se jí podařilo zachránit ze skromného majetku, má uloženo v tašce a pár krabicích připravených na chodbě bytu. Ale kam teď jít, říká si v duchu. Pro Vilmu je to, zdá se, konečná. Má plné zuby ponižujícího obvolávání realitek a nabídek podnájmů v okolí. Bez kauce není šance na byt, to je jí jasné. Po jednání na sociálce se rozplývá i poslední naděje. Už–už se vidí na ulici nebo zpět v azylovém domě. Jak by také ne, když na ni tlačí správce a byt si již přišel prohlédnout nový nájemník…

Páteční deštivé ráno zastihne zesláblou Vilmu v posteli, když se ozve opakované klepání na dveře. Stará žena se jen otočí čelem ke zdi. Když se připojí i vyzvánění starého mobilu, odhodlá se pohlédnout na jeho displej, na kterém poblikává známé jméno – ERZIKA. Chvějící se rukou stiskne zelené tlačítko telefonu. „Co chceš?“

„Čo chceš, čo chceš,“ paroduje ji v telefonu Eržika. „Já ti, Vilma, predsa chciem pomôcť, stepujem tu už hodnú chviľu za dvermi a marno čakám, kedy sa mi uráčiš otvoriť!“

Vilma se s hekáním zdvíhá z postele a šouravým krokem jde na chodbu, kde na ni čeká stará cikánka se dvěma taškami, kufrem a s menší krabicí v ruce. „Iděm sa s těbú rozlúčiť,“ praví tiše a pohlíží ustaraně na Vilmu.

„Ty zase někam odjíždíš?“

„Nie. Právda, bola som pár dněj preč, strážila dcérke dojča, ale to tý, Vilma, predsa dnes odchádzaš! Joj, já Ti to nepovedala? Tak ti to pravím teraz.“

„Eržiko, měj přece rozum, to by se musel stát zázrak, vždyť já nemám kam jít!“

„A čo tvôj Honzik?“

„Ten na mě kašle!“

„Myslieš? Aj zázraky sa Vilma môžou diať. Ver tomu, nebo ne, ale tvoj chalan je už na cestě. Len to teraz nechaj na mne. Aj moji chlapci pomôžů s tvôjmi věcmi – všetko naložiť.

Poté se Eržika převalí přes práh Vilmina bytu a se slovy „Nič tu něnechaj gádžom zasratým!“ nabádá k přibalení i zbytku takřka bezcenných drobností. Sama, ztěžka oddechujíc, usedne k poničenému stolu a ukazuje věci, které donesla.

„V taške maš, Vilma, darčeky pre Honzika i jeho Terézku. V krabici dort pre všetkých, tiež flašu vínka. Tuná eště hrnčeky – kávička pre nas dve. A navyše toto…“

 „A to má být co?“ Vilma zvolna popíjí kávu a při pohledu na pestrou směs všeho možného nechápe. Čím déle se věcmi probírá, tím si je nejistější. Dvoje pánské hodinky. Zlatý prsten a pár šperků. Něco peněz; koruny, dolary i eura. A řada dalších drobností…

„Čo by to bolo? Ospravedlnenie od tvôjho podomovýho obchodníka s odstupným.“

 „Co se mi to snažíš, Eržiko, namluvit, zloděj a omluva s odstupným? Vždyť to byste ho museli zabít!“

„Veď pomaly áno, moji chlapci s ním mali vážny rozhovor. On predľho váhal, právda, naozaj nechtel, ale musel. Něčo vratil – tu ná, maš eště plnú batožinu tvôjho oblečenia. Ináč dal i náhradu všetkých věcej,“ říká spokojeně Eržika. „Ber to, Vilma, ako že ti to bol dlžný, a neboj, skončil len vo špitále,“ dodává potichu a vzápětí ještě pokládá na stůl před Vilmu krabičku s mobilním telefonem.

„K čemu teď mobil?“ ptá se překvapeně Vilma. Její slova přeruší pípnutí esemesky právě v krabičce s dotyčným přístrojem.

Stará cikánka vyjímá mobil a nedůvěřivě pročítá příchozí esemesku. „Maš tu tvôjho chalána, ale tak rýchlo, z Prahy do Litvínova za hodinu?“ podivuje se a odvádí Vilmu k oknu pokrytému dešťovými kapkami, kterým jsou vidět přibližující se zadní dveře bílé couvající Fábie.

Vzápětí ještě Eržika přidává do tašky s Vilminými věcmi krabičku s dotyčným telefonem. „Toto je môj rezervný mobil aj so simkou, volala som z neho len tvýmu Honzíkovi. Isto sa ti hodí.“

 „Ani nevím, jak ti za všechno poděkovat!“

„Čo bys ďakovala. Jsme predsa priatelky,“ opáčí Eržika a rázně dopije svůj šálek kávy.

S přáním „Veľa štastia, Vilma, a nezabudni, že tuná v Janově máš priatelku, stáv sa někedy. Zavolaj nebo pošli zprávičku, ako sa ti darí,“ se Eržika loučí s kamarádkou pomalu nastupující do auta, vzápětí ještě tiskne Honzovu ruku se slovy. „Dobre sa, Honzíku, o Vilmičku staraj, ani nevieš, čo všetko tu musiela zažiť!“

Dodávka se pomalu rozjíždí, obraz mávající Eržiky mizí v dálce a domy i okolní krajina se míhají čím dál rychleji. Drobné zhoupnutí a Honzovo auto s pasažérkou najíždí na dálnici a prudce zrychlí. Směr Praha a Vilmin nový život. Buď já, nebo Tereza, snad již poněkolikáté si v duchu opakuje Vilma.

Tereza

Je páteční podvečer. Unavená, promoklá Tereza otvírá dveře bytu a vzápětí v šeru předsíně ztrácí rovnováhu. Pod nohama náhle zaregistruje množství nečekaných překážek. Prudce přepadá dopředu na břicho a snaží se svůj pád ztlumit lokty tak, jak ji to kdysi učili v rehabilitačním centru. Naštěstí padne do měkkého, do kupy nějakých zatuchlých hadrů…

Poněkud otřesená mladá žena pomalu vstává, rozsvěcí a rozhlíží se kolem sebe. Takřka celá podlaha předsíně je zaplněná porůznu poházeným oblečením a množstvím dalších krámů. Tereza se brodí vším tím nepořádkem a otvírá dveře do obýváku. Co se děje, že mi ani Růženka neběží naproti?

Hned po vstupu do místnosti a nesmělém pozdravu si Tereza připadá jako školačka na stupínku pod přísným pohledem paní učitelky. Až na to, že pohled probodávající mladou ženu patří afektované Vilmě navlečené do značkových šatů, která okamžitě dává najevo, kdo je v bytě novým pánem. „To sis, holčičko, dovolila hodně – nechat mě tu dusit celý odpoledne – čekala jsem, že mi pomůžeš s vybalením. Honzík mě celou cestu ujišťoval, že budeš doma!“

 „My si tykáme?“

„Víš, kdo já jsem?“

„Znám vás, paní Stýblová, mě se nemusíte představovat, ale vyprosila bych si, abyste mi netykala!“

„ Dobrá, slečno – určitě nejste hloupá a musíte vidět, že tady vám pšenka nepokvete. Honzíčka jsem vychovala pro lepší partii – ne pro ňákou zbankrotovanou studentku! A mrzáčka k tomu!“ dodá s útrpným výrazem poté, co si dívka sedne, v rychlosti kontrolujíc své náhrady, zda při pádu nedošly úhony.

„To je snad moje a Honzova věc – a po svatbě uvidíme!“

„Po svatbě? Ty myslíš – pardon, slečno Hejkalová – vy myslíte, že nějaká bude? Můj syn vás ještě rád opustí, o to já se už postarám!“

„Tak tím bych si nebyla tak jistá.“

„Nejste přece, slečno, tak hloupá, abyste nevěděla, že prohrajete. Vždyť i chudák Jarek, budiž mu země lehká, vás nazval kriplem na vozejku a bankrotářkou s holou prdelí!“

„Dost, už dost!“ téměř vykřikne Tereza. „Dejte si, paní, pozor na slova, nebo odpovím tak, že si to rozhodně nedáte za rámeček!“

„Já jen, že jsem to s váma myslela dobře, abyste nebyla zklamaná. Jistě víte, že tu pro nás obě není místo. Dávám vám týden na rozmyšlenou!“

„To mi vyhrožujete?“

„Ne, jenom radím, nebo spíš varuju!“

„To od vás není fér!“

„Slečno, možná jste si toho ještě nevšimla, ale život prostě není fér. Tak jako tak tu končíte!“

Tereza má co dělat, aby se ovládla, sevře pěsti a ostře pohlédne Vilmě do očí. „Chcete válku? Máte ji mít. Týden na rozmyšlenou si dejte sama sobě. Ale já budu bojovat do konce!“ S těmito slovy jde k baru, chvějící se rukou si nalije a hodí do sebe frťánka z Honzových zásob koňaku. Vzápětí už klidně, bez jediného slova odkráčí do kuchyně, kde se k podlaze tiskne vyděšená Růženka.

Čas běží a Tereza za zavřenými dveřmi kuchyňky zápasí s rádoby slavnostní večeří. V rychlosti dává péct připravené kuře, s nechutí se patlá s bramborovou kaší i okurkovým salátem. Postavu Vilmy míhající se za prosklenými dveřmi nechává bez povšimnutí. Stejně tak jako cizí krabici a láhev vína v lednici.

Za slabou hodinu se ozve zvuk klíče v zámku. Tereza zaslechne Honzův hlas a s přemáháním otvírá dveře kuchyňky. Ale po prvním kroku se musí zastavit a opřít o futro. Kolem ní jen profičí Vilma ve staré, záplatované zástěře a z náhle uklizené předsíňky se ozývají nadšené výkřiky „Honzo, Honzíčku, tak dlouho jsme se neviděli!“ Vzápětí Vilma pohledem odstřelí potenciální snachu a stoupajíc si na špičky šeptá synovi nesoucímu velký dárkový koš a dvě kytice do ucha. „Je opilá – je úplně opilá! A nesmím jí tykat!“

Honza se vymkne z matčina objetí, předá jí květiny a po odložení dárkového koše zamíří s druhou kyticí k Tereze. „Vidím, že jste se už seznámily?“ napůl konstatuje, napůl se ptá s nadějí v hlase muž, něžně políbí Terezu a podává jí velkou kytici rudých růží.  Mladá žena ale jen sklopí oči k zemi.

„Samozřejmě že ano, ale pojďme ke stolu, Terezka nám jistě připravila něco dobrého.“ Přesouvá na sebe Honzovu pozornost Vilma…

V relativním klidu večeří, jen Růženka ulehne nečekaně pod židli své paní a co chvíli temně zavrčí. „Co ta Růža pořád má?“ nedá to Honzovi. „Nevím a je mi to jedno,“ odpovídá stručně Tereza nimrajíc se v jídle, což je u ní něco zcela neobvyklého.

„Tak děti, nášup!“ volá Vilma a odbíhá do kuchyně, ze které přináší krabici s dortem, lahev vína a další nezbytnosti. Sama pak krájí plátky dortu, otvírá víno a připravuje tři sklenky.

Zamyšlená Tereza jen uždibuje z kousku dortu na talířku. „A co moje zákusky?“ špitne nesměle.

„Myslíte, Terezko, že se sluší koupit starému člověku na přivítanou rakvičky a nechat tu ve váze pár umělohmotných růží se vzkazem „Vítejte doma, babi“? Jaká já jsem pro vás babi? O pozdravu ani nemluvím!“ ozve se Vilma.

„Tys nepozdravila?“ zajímá se Honza.

„Ale ano…“

„Ne,“ oponuje Vilma. „Zakopla na chodbě, a když mě zahlídla, tak mlčela jako ryba.“

„Když to musí být, tak ještě jednou dobrý večer, vážená paní Stýblová,“ hlesne dívka.

„Tak vidíš, mami, a je to vyřešený,“ oddechne si Honza, ale ona se nemíní tak lehce vzdát. „Představ si, Honzíku, tys mě tu vysadil samotnou s věcma – a nějak si poraď. O těch leknutích zde, to ani nemluvím!“

„Co tím myslíš?“ nechápavě kroutí hlavou syn.

„Třeba ten váš pes, celou dobu mě chtěl kousnout! Zpoza závěsu na chodbě na mě vypadly berle a ze skříně v obýváku ty Terezčiný falešný nohy – no málem jsem z toho měla smrt. A nakonec finále v ložnici, otevřu noční stolek a k mýmu šoku se z něj vysypaly ty – jak se tomu jen říká, no ty…“

„Moje erotické pomůcky, že ano, paní Vilmo? A dobře vám tak, kdo vám dal vůbec právo se hrabat v našich věcech?“

„Když já – já myslela?“

„To jste myslela špatně! Aby bylo jasné, paní Vilmo,“ odsekává rozčilená Tereza nehledíc na Honzův posunek nabádající ji ke klidu. „Zde budete respektovat naše soukromí a veškerá pravidla – tím spíše, že se pokoušíme o potomka. Pokud vám to nevyhovuje, můžete rovnou odejít!“

„Počkej,“ přeruší dívčina slova Honza a pohlédne na Vilmu: „Mami, ty přece víš, že když jsem tě sem přivezl, ukázal jsem ti i tvůj pokoj, kde máš všechno připravené. Stačilo jen si tam dát věci.“

„Ale děti moje!“ Stařena vytahuje ze staré zástěry kapesník a dává se do zoufalého pláče. „Já nikoho jiného nemám, jsem stará a taky už zapomínám. Těšila jsem se, jak budu Terezce pomáhat s domácnosti, že občas uvařím, uklidím, vyperu…“

„Tak to můžete začít třeba hned, paní Vilmo,“ reaguje dívka.  Pracuju teď na veterině a tak kromě víkendů dorazím domů většinou stejně až kvečeru!“

 „Tak na co si přiťuknem?“ praví náhle nejistým hlasem Vilma. Mladý pár na sebe tázavě pohlédne. Tereza to zahraje do autu. „Nezlobte se, teď ne, snad někdy jindy – až bude příznivější atmosféra?“

„Jdu si sednout na rampu,“ ohlásí Honza, jako by jen čekal na vhodnou příležitost zmizet, a mladá žena s vítězným výrazem odkráčí za ním.

Následující, sobotní ráno zastihne Terezu za volantem Barčina plně obsazeného kombíku s Mirkem na místě spolujezdce, s kamarádkou a Adélkou v miminkovské tašce na zadním sedadle a s Růženkou úplně vzadu. Čert vem řidiče za námi, co si troubením stěžují na pomalou jízdu a zbytečně znervózňují, myslí si Bára, která má již poněkolikáté ruku v okénku a se vztyčeným prostředníčkem odkazuje řidiče za nimi do patřičných mezí.

Přisadí si i Růženka. Buldoček vykukuje ze zadního okna a předvádí celou škálu grimas a pošklebků. Tereza je ale s dnešním dnem vcelku spokojená. Pro začátek snad dobrý, říká si a po chvilkovém váhaní konečně zrychlí – směr Modřany. V dálce je už vidět nástupní ostrůvek tramvaje, když Mirek náhle zavelí:

„Zatrub!“

„Na koho, proč jako?“

„Neptej se a trub!“

Nakonec Mirek sám za Barčina smíchu stiskne tlačítko klaksonu. Ozve se silné zařinčení nějakého zvonce – lidé čekající na nástupním ostrůvku se houfují a vstávají z lavičky.

„Máte smůlu,“ usměje se i Mirek. Ještě jednou krátce zazvoní a vysvětluje. „Tuning, místo klaksonu zvonec z tramvaje, máme to tam od chvíle, co jsme auto koupili v bazaru. Občas s Bárou takhle zlobíme lidi na zastávce.“ Tereza jen nevěřícně kroutí hlavou.  Ale v myšlenkách je už někde dočista jinde…

Zuzana

Nikoliv týden, ale celých báječných čtrnáct dní bez Michala a jeho neustálého buzerování – Zuzaně se ani nechce věřit takovému štěstí. Cítí se svobodná jako už dlouho ne. Náhle má spoustu času na sebe samu, aniž by nad sebou měla drába v podobě manžela. Není to jednoduché a v prvních dnech je neustále ve střehu. Zatím pořád ukládá každý předmět na přesně určené místo, vyskakuje při každém pípnutí mobilu a nervózně se ohlíží přes rameno, jako by manžel měl schopnost kontrolovat ji i na dálku.

„Zdarec, tak jedna ženská hlásí příchod,“ pozdraví Zuzana babizny v redakci. „Je na čase,“ odpovídají ony unisono. A Sašena vzápětí dodává: „Máš hned naklusat k šéfce.“

„Nevíš náhodou, co po mně chce?“

„Ne, ale zaslechla jsem něco o snižování stavu.“

„Tak to je jasný, v lepším případě tu budu kmitat jako elévka mezi kopírkou, faxem a kávovarem… Jinak, Sašeno, můžu tě požádat o službičku? Hrozně bys mi tím pomohla.“

„Třeba o dvě.“

„Sháním někoho pro pomoc s rukopisem a spěchá to!“

„Čím rukopisem?“

„Představ si, že mým.“

„Ty teda umíš překvapit… A kdy ho doneseš?“

„Mám to tady sebou, na flešce…“

„Sem s ní, mrknu na to. A jinak mám pod palcem báječnýho zkušenýho redaktůrka, Ríša se jmenuje. Randíme spolu už nějakej čas – dám mu to jako bojovej úkol. Jo, a má i pár kontaktů na vydavatele.“

„Fajn, tady to je a dík předem. Já jdu do ringu rozdat si to s šéfkou a přijmout toho padáka…“

„Byla bych vám povděčná, kdybyste se raději neptaly na detaily,“ praví Zuzana o půl hodiny později směrem k babiznám.

„Vyrazila tě?“

„Tak nějak. Externí spolupráce, ovšem bude-li oboustranně prospěšná. De facto vyhazov, výpověď dohodou s odstupným. Každopádně se mi s váma, babizny, dobře pracovalo.“ Zuzana si pomalu vyklízí stůl a věci rovná do papírového boxu. Moc toho není, sbaleno má za pár minut…

„Tak zdar, snad se občas uvidíme.“ Zuzana se loučí s upovídanou Erikou, roztržitou Helenou a také bývalou učitelkou i vedoucí redaktorkou Sašou v jednom. „Na tom rukopise ti samozřejmě máknu, spolehni se!“ volá ještě Sašena za odcházející, teď již bývalou kolegyní.

Ta pomalu schází ze schodů a přemýšlí co dál. Připadá si podobně jako horkovzdušný balón nečekaně zbavený zátěžových pytlů s pískem. Třeba bych konečně mohla dopsat tu vytouženou knihu, stejně mě moc nebavilo sepisovat cizí nezáživné myšlenky, když mám v zásobě dost vlastních, a snad i zajímavých nápadů. No, nejsem zrovna skromná…

Za pár dní by Zuzanu nikdo nepoznal. Mladá sebevědomá žena zaznamenávající si do diáře program pro nejbližší týdny; od pokračování nácviku sebeobrany a návštěv posilovny přes rychlokurz tvůrčího psaní až po setkání s redaktorem ohledně svého rukopisu…

„Asi vás zklamu, slečno – pardon – paní Bendová,“ praví obrýlený mladík, který se představil jako Richard a nyní sedí naproti Zuzaně v cukrárně a pomalu usrkává kávu. „Vaše dílko má jisté, ehm, řekněme nedostatky – je to prvotina, že?“ Mladá autorka jen neochotně přisvědčí a redaktor pokračuje:

„Snaha jistě byla, přesto zde jsou podle mě jisté slabiny: Místy rozvláčný, nebo naopak příliš stručný text, čtenář by se cítil ošizen či podveden. Chybí schopnost udržet souvislý děj, slabinou jsou i dějové linky. Nepřirozené, respektive nepřesvědčivé dialogy. Pokulhává vyhranění a charakteristika jednotlivých postav, které mnohdy jednají chaoticky a bez logiky. Zkrátka celý příběh i přes dobrou myšlenku námětu poměrně výrazně pokulhává!“

Mladík si odkašle a pohlédne na Zuzanu. Ta přemýšlí se skloněnou hlavou a dlouho neodpovídá.

„Abyste mi ale rozuměla,“ dodává v rychlosti redaktor, „není to zase tak úplně špatné, chce to více zkušeností a hlavně celé dílko dotáhnout do konce. Saša část textu upravila, i já jsem v rukopisu něco málo doplnil, něco vyškrtal, označeny máte ty pasáže, na kterých musíte ještě zapracovat. Docela mě ale zajímá, jak budete s psaním pokračovat. Od Saši mám na vás telefonní kontakt i adresu, a tak bych se u vás někdy mohl zastavit. Ozvěte se tedy kdykoliv, hned jak budete mít další verzi…“

Zuzana se vrací do prázdného bytu s jedinou myšlenkou. Inkriminovanou flešku s nepovedeným začátkem své literární závislosti naformátovat, rozdrtit podpatkem, nebo alespoň spláchnout do záchodu – prostě jakýmkoliv způsobem zničit. Ale vše je nakonec úplně jinak.

Už ani nepočítá dny. Esemesky odesílané Michalovi zůstávají bez odpovědi. Tak ať, říká si a vrhá se do šíleného kolotoče; denně trápí své tělo v posilovně, svůj mozek v kurzu psaní a v pracovním nasazení pokračuje i doma na svém notebooku. Pomalu začíná chápat rady, poznámky a doporučení Sašeny a jejího redaktůrka. Sama teď celé dny škrtá, přepisuje a piluje text. Je to ale nekonečné…

Zpráva ve formě dvou ememesek ale nakonec přece jen dorazí. Ani ne od Michala, jako spíše o něm samém. Zuzana zuřivě jezdí prstem po displeji smartphonu, který odmítá vydat své tajemství. Odesílatel je skrytý. Nemá ráda anonymy, přesto neodolá otevřít obě zprávy, po kterých ale zůstane stát jako opařená. Prohlíží si první fotku s textem „POSLEDNI DNY PANA GENERALNIHO VE FUNKCI“, na které je nahý Michal zblízka zvěčněn při spářce s atraktivní ženou, jejíž obličej je stočen do spirály, zřejmě pomocí nějakého efektu. Druhá fotka s popisem „PRAZDNE KAPSY PANA GENERALNIHO!“ ukazuje skleslého Michala cosi podepisujícího na hráčském stole a s ženskou postavou opět se softwarově znetvořeným obličejem stojící vedle muže – v pozadí s velkým nápisem CASINO.

Náhle mobil hlásí třetí příchozí zprávu. Zuzana zkamení a dlouho se rozhoduje, nakonec ale ťukne do displeje. Tentokrát už jen esemeska s opět neznámým odesílatelem a s lapidárně stručným textem: „JDES OD VALU, TY KRAVO!“

Ráno po dlouhé době zaspí. Vstává nevyspalá a s šílenou bolestí hlavy, snídá pouhé jablko a nestále kontroluje svůj mobil, ale Michal jako obvykle dělá mrtvého brouka. Ona už je ale definitivně rozhodnutá. Probírá se svojí krabicí s různými drobnostmi a cetkami z doby, než poznala manžela, a konečně to nachází!

Usazuje se v křesle s mobilem v ruce a podle nalezené vizitky vytáčí příslušné číslo. Telefon chvíli vyzvání. „Viktor Pirk, detektivní kancelář,“ ozve se rázný hlas.

„Tady Zuzana – Zuzana Bendová.“

„My se známe? Máte nějaké doporučení?“

„Ano, známe – mám teď jenom jiné příjmení. Jistě si vzpomenete, dal jste mi vizitku, pracovala jsem tehdy u rodiny Stýblových. Honza, bývalý šéf mi říkal, že kdybych měla trable, můžu se na vás jeho jménem obrátit.“

„Už si vzpomínám, ta asistentka. Honzovi přátelé jsou i moji přátelé. Co pro vás můžu udělat?“

„Potřebuji nutně zjistit dvě různé věci…“ Zuzana náhle neví, jak pokračovat, ale protějšek na telefonu jí to ulehčí. „Dnes po poledni budu v naší krčské kanceláři – v ulici Za Jalovým dvorem, jistě to najdete, jsou tam upoutávky. Můžeme tedy hned osobně probrat, co máte na srdci a jak vám pomoci!“

Její hodinky ukazují půl jedné a první, čemu musí zdráhající se žena učinit zadost, je předání svého luxusního mobilu detektivovi středního věku s počínající pleší a s výrazným tetováním draka na předloktí.

„Chápu vaše obavy, paní Bendová,“ praví on, když připojuje mobil datovým kabelem ke speciálnímu notebooku. „Ale není na výběr a za ochranu vašich dat z telefonu já ručím.“ Muž se probírá soubory, ze kterých vybírá Zuzanou zmíněné fotky, a na klávesnici vyťukává příkazy, s opovržením pohlížeje na spirálovitě stočený obličej ženy na obou snímcích. Se slovy „Triviální kód“ spouští dekódovací program a vzápětí se již obrací ke klientce.

Blíží se čtrnáctá hodina a mladá žena stále ještě probírá svůj příběh s Viktorem Pirkem. Ten prochází body, které si v průběhu rozhovoru poznamenal, a v několika větách shrnuje její šance: „Co se týká vašeho manžela, samozřejmě, že rád pomohu, i když to nebude levné a hlavně to chce čas. Kromě zálohy od vás budu potřebovat řadu plných mocí pro jednání s telefonními operátory a dalšími institucemi. A hlavně také pokyn, zda do toho opravdu jít. Ze zkušenosti upozorním, že může jít o nedorozumění, o cílenou provokaci se snahou zdiskreditovat vás či vašeho manžela, nebo o nekalé praktiky v rámci konkurenčního boje firem… Rozhodnutí je ovšem na vás!“

„Nepochopil jste mě, pane Pirku, já – já už jsem rozhodnutá!“

„Pak není co řešit. Snad ještě k vašemu druhému přání ohledně získání informací o minulosti rodiny Stýblových. Zde lituji, ale v tom vám asi příliš nepomohu. Snad kromě poskytnutí pár, řekněme, základních indicií. I proto, že váš bývalý šéf spadá do okruhu mých přátel…“

„A to je jediný důvod?“

„Nikoliv.“ Muž náhle posmutní. „Jednou, není to zase tak dávno – v souvislosti s tím mladíčkem – Jarkem – přišel jsem tam o kolegu!“

„To je mi líto,“ začíná váhat, zda byl dobrý nápad obrátit se na detektiva, ale zatímco takto přemýšlí, přeslechne hukot tiskárny. Za okamžik jí muž podává dvě finální fotografie Michala, na obou s atraktivní a vítězně se tvářící černovláskou s piercingem hada v pravém uchu.

„Ale tuhle ženu já znám!“ vykřikne Zuzana. „Já také, bohužel,“ odpovídá jako ozvěna Viktor Pirk.

Tereza

„To mi ten říjen pěkně začíná,“ říká si mladá pomocnice na veterině, když přijímá v pořadí již třetí Vilmin hovor. „Co se děje?“ zajímá se Bára, která dorazila s Adélkou. „Ale nic, bába se asi zbláznila a furt mě bombarduje nesmysly. Jak má spustit pračku s Honzovejma košilema do práce – snad stokrát jsem jí včera řekla – stačí zmáčknout tenhle knoflík. Pak, že došel hajzl papír. A teď už přes hodinu marně hledá svý zuby, sklenka s vodou vylitá a zuby fuč. Bába je nakrklá, šišlá, pomalu jí není rozumět a prý se nemůže ani najíst.“

„Teri, a nemáš ty v tom náhodou prsty?“ ptá se Barča.

„Já ne, ale tuším, kdo za tím asi je – kdysi jsem taky marně hledala klíče…“

„Růženka?“

„To si piš!“

“A že jsi, Teri, na tu starou paní tak nabroušená?“

„A nemám? Ta osoba mi dovede hnout žlučí! Domů chodím skoro po špičkách a jenom trnu, co zase bude za průšvih!“

„Nepřeháněj, staříci přece mívaj svý vrtochy…“

„Já že přeháním? Co se k nám nastěhovala, nestíhám řešit její naschvály: Výbuch mikrovlnky, kam si dala vařit vejce, mě stál celý den úklidu a vymalování kuchyně. Další týden vypadlá hadice pračky z vany a totálně vytopená koupelna a chodba. K tomu zbouchnutá Růženka, když Vilmě údajně zdrhla na vycházce. A ona se mi jen směje do ksichtu, jako že už je stará, zapomíná a příště to prý může být ještě horší. A vrchol všeho před pár dny, kdy si údajně vyjela na výlet a po návratu mi pak do telefonu brečela, že nás vykradli! Nevěděla jsem co dřív – jestli letět domů, nebo volat policii. A víš, v čem byl fígl?“

„Tak mě nenapínej…“

V tom, že to bába asi nafingovala sama – jak jinak, když všecinko v bytě bylo vzhůru nohama, ale pozor! Neztratila se ani jediná věc. Vilma se neštítí ničeho; však jsem jí taky řekla svý. Já ti mám, Báro, takovej vztek!“

„Tak se s ní zkus nějak rozumně domluvit…“

„Domluvit se a s ní? Myslíš, že ona to slovo zná? Jako s tou dohodou o úklidu. Já se vracím domů až v podvečer a tak občas nestíhám, Honza už chtěl objednat úklidovou firmu. A Vilma, že to máme nechat na ní, že vše zařídí…

„A zařídila?“

„To si piš, že jo, s Honzou jsme po návratu z práce nestačili zírat! Chystám večeři, když někdo zvoní. Bába se pochechtává, jde otevřít a za chvíli přivádí mladý pár, prý jsou z úklidové firmy – no prostě takový vyjukaný písklata, připravili si věci na úklid, pak se svlékli do naha a prej jako kde maj začít…“

„No a? To tě tak pohoršuje? V dnešní době je to normál – strip – spešl úklidové služby za příplatek…“

„Mě poklesla čelist, ten můj protočil panenky a ztuhnul, jen Vilma zůstala klidná – a že můžou začít obývákem. A ty její kecy k tomu! Prý aby i Honzík z toho něco měl. Já prej nic doma neudělám a ani mu nic nedopřeju.“

„A dopřeješ?“ Bára jen stěží tutlá smích.

„Jako bys nevěděla, že se měsíce pokoušíme o mimčo… A ten můj z toho byl nakonec tak paf, že jim ten úklid zaplatil i s dýškem!“

„To se mu nedivím,“ směje se Bára. „A co ta Růženka?“

„Určitě je v tom, doma už připravuju nový pelíšek. Za pár dní ji vezmu sem na ultrazvuk.“

„Tak mi pak řekni, jak to s ní vypadá… Jo, Terčo, a abych nezapomněla, mluvila jsi s Honzou o té naší dvojité svatbě?“

„Nee, proč se ptáš?“

„Tlačí na mě z agentury, kvůli termínu.“

„No, zkusím s ním o tom večer hodit řeč – hned jak dorazím domů.“

„To zas jedeš sockou?“

„A jak jinak?“

„Někdy kvečeru bych tu měla vyzvednout Míru, tak jestli chceš, vezmu tě autem.“

„Já myslela, že jezdí na kole?“

„Jezdil… Do tý doby, než se s ním za jízdy rozpadlo. Navíc ho za to hned na místě zkásli policajti.“

„Tak proto dnes kulhá?“

„Jo… Ale už musím, slíbila jsem holkám ukázat Adélku. Tak si to tu užij!“

„Užiju…“ broukne kamarádka a se stříhacím strojkem v ruce se skloní nad dalším zvířecím klientem…

Den vyplněný prací ubíhá jako voda a je tu podvečer. Nechci slyšet budoucí tchyni, říká si Tereza, když vystupuje z Barčina auta a má pravdu. Šišlající Vilma se nad ní tyčí jako anděl pomsty a kupodivu si přisazuje i Honza: „Podívej se, Terko, máti od rána marně hledá zubní náhrady, ty snad dostaly nožičky. Já před chvílí dorazil z práce a ty se teprve chystáš vařit. A vrchol všeho – ty moje košile do kanclu!“

„A co s nima má být?“ diví se Tereza. „Připravila jsem je přece do pračky, stačilo zapnout program a po doprání je pověsit na šňůru. Vilma mi slíbila, že se o to postará.“

„A jak vysvětlíš tohle?“ muž jde do koupelny a za chvíli mrskne před Terezu jednou ze svých košil: „Mrkni na tohle. Místo bílý košile růžová. A takový jsou všechny!“

Dívce zatrne a běží do koupelny, cestou však ještě zaznamená vítězný pohled staré ženy. „To není možný, tohle bych nikdy neudělala, dát mezi bílý prádlo fialový tričko!“ Náhle jí to dojde. „No nic, stalo se, koupím ti nový košile,“ praví a nutí se přitom ke klidu.

„A ťo moje vuby?“ dotazuje se Vilma.

„Já se vám po nich podívám,“ odpovídá Tereza a chvíli předstírá snaživé hledání. „Jsou na světě!“ volá vzápětí a vítězně vytahuje zubní náhradu z fenčina pelíšku.

„Ťo šou ale fóly!“ vzteká se Vilma. „Ladši si budu pžíště zamykat pokoj.“

„Ladši si na tebe pžíště dám pozol, ty bejku!“ praví o pár hodin později milováním rozpálená Tereza a vzápětí dodá: „A ťo naše svatba?“

„Ťo chce čas…“ Zadýchaný Honza vyprskne smíchy. Vzápětí ale zvážní. „Skoro bych zapomněl, prý jsou poslední volné termíny v listopadu. V kufříku mám od Báry ty papíry na svatbu, v kanclu jsem většinu vyplnil, zbytek je na tobě. Ráno ti to když tak nechám na stole…“

„Jasný,“ odvětí ona a zavrtá se do pokrývky. Ale ráno, krátce po Honzově odchodu do práce si své štěstí musí ještě jednou vybojovat. Po procházce s rychle tloustnoucí fenkou snídá s notebookem na klíně, pročítá došlou poštu a vzápětí je tu Vilma. „Tak jste nakonec Honzíka k tomu ženění dokopala, to je vrchol, slečno!“ mává jí vztekle před očima svatebními formuláři a pokračuje. „Víte, co já teď udělám?“

„Nevím a je mi to jedno, váš syn je plnoletý a rozhodl se sám, nikdo ho do svatby nenutil!“

„Ale ani vás, slečno, přece do svatby s Honzíkem nic nenutí. A já vám pomůžu s rozhodnutím…“

„Prosím?“

„Moment…“ Žena vzápětí zmizí ve svém pokojíku a za okamžik mává před dívčinýma očima menší, naditou igelitkou, jejíž obsah vysype na stůl. „To vše může být vaše. Nebuďte hloupá a berte to. Takových chlapů jako Honzík běhá přece po světě spousta, vy si jistě najdete lepšího. Tak co tomu říkáte?“

„Nemám, co bych řekla. Asi jsem hloupá, když se nenechám koupit pár cetkama…“

„Cetkama říkáte? Vždyť to jsou přece šperky, zlato, peníze… Co chtít víc?“ hlesne stará žena selhávajícím hlasem.

„A co třeba lásku?“

„K čertu s láskou! Tak berete to, nebo ne?“

„Ne!“

„Následky si přičtěte sama sobě!“ vykřikne Vilma a vztekle hází vše zpět do igelitky…

Od samého rána smolný den ale pokračuje. Terezu už zdálky zaujme půlkruh lidí, obklopující místo poblíž vchodu veteriny, a štěkot psa. Že by takový nával klientů?, říká si a přidá do kroku. Ale mýlí se, na chodníku nehybně leží starý šedivý pán, ke kterému zamezuje přístup zřejmě jeho vlastní pes, vzdáleně připomínající Jacka Russela.

Tereze zatrne, zvláště po tom, co vidí neochotu lidí jakkoliv pomoci. Bleskově volá záchranku a snad ještě rychleji vytáčí Mirkovo číslo: „Míro, muž v bezvědomí u vchodu, pes nás nepustí! Rychlou jsem volala. Potřebuju tě – okamžitě – něco na odchyt – a věci na první pomoc!“

Jen mě zkus kousnout a máš po zubech!, pomyslí si Tereza škodolibě s pohledem na křížence, který doráží na její kovové náhrady. Uloží telefon a blíží se ke starému pánovi s promodralou tváří i rukama. „Kdo mi pomůže?“ obrací se k čumilům, ale nikdo se k pomoci nemá. Většina lidí pohlíží do země, fotí či natáčí na mobil nezvyklou situaci. „Prosím!“ opakuje Tereza. Bezradně se skloní nad mužem a začne s oživováním.

Zpočátku ani nezaregistruje dvě postavy, které vyběhly z veteriny. Sestřička Ilonka v rukavicích hned na první pokus použije odchytovou tyč a odtáhne svíjejícího se a vrčícího psa o kus dál. Hlouček zvědavců se zavlní a nad pánem se náhle vedle Terezy sklání i Mirek v bílém plášti a s lékařskou brašnou v ruce.

„Vytáhla jsem mu jazyk, vyčistila ústní dutinu a zkouším srdeční masáž. Kdyby tu už byla záchranka, nebo aspoň někdo z těch čumilů pomohl,“ hlásí Tereza. „Počkej, vystřídám tě,“ odpovídá Mirek. Jeden ze zevlujících lidí se přece jen vzpamatuje a se slovy „Uvolněte místo lékaři!“ se snaží vyklidit prostor okolo ležícího muže. „Jsem jenom veterinář,“ praví skromně, zato poměrně trefně Mirek, ale souběžně pokračuje s první pomocí. Zdálky se ozývá siréna blížící se záchranky…

Bylo to o prsa, na tom se shodnou oba. Tereza celá rozklepaná poposedává v Mirkově ordinaci a s obavami sleduje, jak muž otvírá lednici s vakcínami, opatrně odsouvá přední krabičky a z útrob zařízení doluje plechovku piva. „Dáš si taky?“ ptá se Terezy a po záporné odpovědi si sám zhluboka přihne. „Jen mimořádně,“ omlouvá své počínání a dodává: „Po tom s tím pánem venku nám přece vedení dalo pauzu a myslím, že si ji oba plně zasloužíme. A jsme přece tým…“

„To ano, ale na jak dlouho? Než tě vyhodí!“

„To jsou tady starý pověsti český, zažil jsem i horší časy,“ ušklíbne se Mirek, dopije pivo a vzápětí si povzdechne: „Nejhorší je, když člověku vezmou svobodu. A to už se pomalu blíží…“

„ Tím – tím myslíš jako svatbu s Bárou?“

„Tak nějak…“

„Ale já myslela, že vám to klape?“

„Klapalo. Snad kdysi. Už mám dost toho jejího věčnýho sekýrování. Nebýt Adélky, tak…“

„Tak co?“

Mirek se zhluboka nadechne a chvíli váhá nad odpovědí. „Tak jsem za horama.“

„To sis měl, Mirku, ale rozmyslet dřív – než jsi Báru požádal o ruku…“

„A kdo říká, že jsem to byl já? Ona požádala mě!“

„To jsem nevěděla…“

„Tak teď to víš… A řeknu ti ještě něco. Kdyby to šlo všechno vrátit, vybral bych si asi tebe…“

„Kdyby… Ženskou s dítětem opouštěj jen zbabělci! Jestli si, Mirku, chlap a mám si tě vážit, tak si Barču vezmeš! Přeber si to, jak chceš… A já jdu na recepci, nechci už poslouchat, jak se pořád lituješ!“

Je podvečer a totálně unavená Tereza se vleče domů. Potichu odemyká a vchází do předsíňky, když za zavřenými dveřmi obýváku zaslechne Honzův rozčilený hlas: „Máti, to snad nemyslíš vážně! Chceš mně namluvit, že Terka krade a k tomu ještě tvé bezcenné věci?“

„Jaképak bezcenné? Vždyť to byly zlaté náušnice a náramek. Přece, Honzíku, víš, jak moc si potrpím na pořádek a že vše mám na jednom místě. A ty šperky prostě chybí!“

„A proč ti tam, máti, zůstal třeba ten snubní prsten? Vždyť to nemá logiku…“

„Třeba tomu ta holka vůbec nerozumí. A nezapomeň, že ona je schopná všeho,“ praví Vilma pyšně, jako by se právě zasloužila o dopadení policií hledaného individua.

To už Tereza nevydrží, zachrastí klíči a se slovy „Tak jsem doma!“ se v předsíňce rychle přezouvá.

„Doufám, máti, že s tím nebudeš teď začínat – uvidíš, že se to vysvětlí,“ šeptá s nadějí v hlase Honza směrem k Vilmě.

 „Stalo se něco?“ táže se dívka s nevinným výrazem.

„Ne, vůbec nic,“ zahučí přítel nejistým hlasem.

„Pro bohaté, co si žijí na vysoké noze, je krádež šperků nic,“ utrousí Vilma a pohlédne na Terezu.

„Jaké šperky máte na mysli?“

„Však vy dobře víte, Terezko. Tady Honzíčka jsem o všem zpravila, spadla klec,“ vychutnává si Vilma doslova každičké slovíčko.

„Honzo!?“ vydechne Tereza a je to mnohem víc než pouhé oslovení. V jejích slovech je to údiv a zklamání, prosba i lítost.

„Snažím se tu máti celý večer vysvětlit, že to celé bude asi nějaký omyl,“ couvá muž se sklopenou hlavou a pohledem upřeným k zemi.

 „Asi? To snad nemyslíš vážně? Tak ty snad dokonce i připouštíš možnost, že jsem něco ukradla?“ vykřikne Tereza.

„Uklidni se, já tomu samozřejmě nevěřím,“ lavíruje náhle Honza a s prosebným pohledem se opět obrací na svoji matku. „Zaplatím ti ty šperky, jen aby byl klid. A už o tom nikdy nebudeme mluvit, ano?“

„Ale já o tom chci a budu mluvit!“ vzlykne dívka.

„Zbytečně nám to, Terko, komplikuješ.“

„Zatímco ty všechno zlehčuješ,“ odvětí ona vyčerpaně a najednou má pocit, jako by jí někdo na hlavu vyklopil korbu mokrého, těžkého písku, který skřípe mezi zuby, nutí k slzám a dusí ji. Na Terezu je toho náhle až moc, kousne se do rtu a dlouze přemýšlí. Je rozhodnutá, už beze slova se otočí, odchází do ložnice a vztekle hází do kufru své věci.

„Kam bys teď šla? Přece tě nikdo neobviňuje!“ snaží se situaci ještě zachránit Honza.

„Jako by se stalo,“ zasyčí vztekle Tereza a přibouchne dveře ložnice.

„A ještě bude třískat dveřmi!“ odfrkne si Vilma.

„Mami, prosím tě přestaň,“ zaprosí muž, ale marně.

„Ta holka odtud vypadne a už se nevrátí, tím jsem si jistá.“

„Jestli odejde, tak půjdu taky!“ praví rozčileně Honza a Vilma chtě nechtě musí odvrátit zrak. Trvá to však jen okamžik.

„Jestli půjdeš s ní, tak jsi u mě, s odpuštěním, naivní blbeček. Jsem u vás sotva pár týdnů a už mi chybí náramek a náušnice. Co to bude příště?“

Honza toho už má dost. „Jestli, máti, někde ty tvý pitomý šperky najdu, tak se Terce omluvíš!“ křičí rozzlobeně, řítí se do Vilmina pokoje a začíná vysypávat zásuvky jednu po druhé na zem, vyhazovat i obsah skřínek a úložáku.

„Proboha, přestaň s tím, Honzíku, copak tě ta holka dočista pobláznila?!“ lomí Vilma rukama, ale marně. Muž opouští pokoj, který během pár minut proměnil téměř ve skládku odpadu, pokračuje v hledání v obýváku a koupelně, ušetřený nezůstane ani Terezou pečlivě vystlaný, zbrusu nový pelíšek březí fenky. Ovšem kde nic, tu nic a muž po dobré čtvrthodině marného hledání vyčerpaně klesne do křesla.

Náhle ho cosi napadne. „Ty, mami, pořád tvrdíš, jaký máš ve všem pořádek a vše cenné na jednom místě. Ale nikde jsem neviděl tvůj druhý mobil, ten od Eržiky, ještě nedávno jsi ho přece měla v pokoji na nabíječce.“

„To – to se, synku, určitě pleteš, jen jsem si ho někam založila…“ Vilma by očividně nejraději zapřela nos mezi očima, ale Honzovi neujde chvilkový záblesk nejistoty, či dokonce strachu v jejích očích.

„Tak já ti ho pomůžu hledat!“ muž to nechce dál protahovat, vytahuje svůj mobil a vytáčí Eržičino číslo. Vzápětí se ozve tlumená melodie z Vilmina pokoje, kde muž již podruhé otvírá úložák a důkladně ho prohlíží. Po chvíli se ozve zvuk trhající se látky…

 „Tuhle to je! Vidíš? Tak tady máš ty tvoje zkurvený šperky i mobil!“ křičí Honza a vítězně mává nad hlavou krabičkou, kterou po dalším hledání našel pečlivě zašitou ve výplni matrace.

„A teď se Terce omluvíš!“ řve takřka nepříčetně – pevně tiskne Vilmina ramena a třese s ní. O chvíli později oba vchází do ložnice. Plačící a zkroušená Vilma se okamžitě vrhne k Tereze se slovy „Promiňte mi tu mou sklerózu a omluvte vrtochy starý báby!“ Poté odběhne do svého pokojíku, kde se okamžitě zamkne.

Honza ještě celý brunátný, až mu vystupují žíly na krku, přistupuje k Tereze, podává jí malou kytičku karafiátů a dlouhým polibkem prosí o odpuštění. „Promiň mi, lásko, s máti jsem si to vyříkal a tím s ní také skončil – nebude se nám plést do života a zůstane jen do svatby. Pokud mě po tom všem ještě budeš chtít. A hned zítra předáme na matriku ty papíry a společně vybereme prstýnky… Souhlas?“

V mladé ženě to vře, kdesi hluboko uvnitř ní bojují proti sobě dvě rozdílná já, rozum a cit. Trvá to sice dlouho, ale cit nakonec převáží a ona mužův návrh stvrdí dalším předlouhým a uvolňujícím polibkem.

Zuzana

První říjnový víkend se hlásí celodenním deštěm a citelným ochlazením. Ochlazení pociťuje Zuzana i ve svém srdci. Zvláště po tom, co v poledne klapnou dveře bytu a objeví se Michal se slovy: „Dej mi patnáct stovek na taxíka!“ Nedočkavě jí vytrhne peníze z ruky a dveře za ním zabouchnou. Za pár minut se těžce oddychující muž s kruhy pod očima vrací a vleče do bytu velký kufr.

Je to spíše stín původního Michala, jeho obvyklá sebejistota jako by si dala pauzu, mužovi oči nejistě těkají sem a tam. Jako by náhle neviděly, nebo snad ani nechtěly vidět drobný nepořádek v jindy perfektně uklizeném bytě. Nejistým krokem odchází muž do koupelny a tam si omývá ztrhanou tvář studenou vodou. Kupodivu i dvojice růžových ručníků a několik Zuzaniných svršků, jen tak ledabyle pohozených v rohu koupelny, ho nechávají klidným…

„Tys nechal auto na letišti?“ táže se Zuzana manžela po jeho návratu z koupelny.

„Cos říkala?“ praví muž a jde si prohlédnout obsah ledničky, ze které vytahuje láhev coly.

„Ptala jsem se na naše auto.“

„Snad mý auto – tak to už nemám!“

„A můžeš mi laskavě říct, co tak najednou?“

„Ukradli ho na letišti.“

„A to mi říkáš jen tak?“

„Jak jinak?“ odpovídá a na chvíli zmizí v ložnici. Když se po chvíli s telefonem u ucha vrací, je slyšet, jak do mobilu diktuje státní poznávací značku, adresu a další údaje.

„Policie to prý řeší, ještě dnes se ozvou,“ praví, napije se coly a dodává: „Ale ty, Zuzanko, máš u mě nějaké ty resty.“ Jeho oči se tvrdě zabodnou do tváře mladé ženy a po krátké, dramatické pauze následuje příkaz: „Podej mi tvůj mobil! Rychle, hned teď!“

Žena mu třesoucí se rukou podá dotyčný předmět. Muž hodnou chvíli prochází její telefon a se slovy „Anonymy netřeba archivovat!“ maže podle jeho názoru nevhodné ememesky. Vzápětí mobilem vztekle mrskne po manželce se slovy: „Oko za oko, zub za zub. Máš, cos chtěla, s tamtou sem ti to vrátil i s úroky!“

Zuzana nevěří vlastním uším: „To mi chceš říct, že je podle tebe normální, když natruc ojedeš první ženskou, co se ti namane? Že paříš v kasinu? A co zprávy o tom, že jsi švorc, a o konci tvýho ředitelování?“

„Snad bys tomu nevěřila? Pravda, mám nějaký menší problémy, ale určitě jen dočasný.“

„A co ta ženská s vygumovaným obličejem na fotce s tebou, kdo to je? Alespoň to bys mi mohl říct!“

„To právě nemůžu a ty se to ani nikdy nedovíš.“ Praví on poněkud veseleji a takřka si zamne ruce. „Nikdy – rozumíš – nikdy se o tomhle už nechci bavit!“

„Ale budeš muset! – Ne, nic, jen mi to tak uklouzlo,“ uhne náhle Zuzana a pro jistotu se přesouvá na pevnější půdu: „A co plánuješ pro nejbližší dny? Já jen abych věděla, s čím počítat…“

„To se ještě uvidí. Ale ty stejně asi budeš většinou v redakci?“

„Těžko – tam jsem skončila. Teď jsem novinářka na volné noze.“

„Takže tě vyhodili!“

„Ne tak docela, budu pracovat externě. Na penězích snad při tvým ředitelským platu nezáleží?“

„Já už…“ vykřikne Michal, ale včas se zarazí. „Jdu se projít, musím si vyčistit hlavu a utřídit myšlenky. Koukej mezitím něco uvařit.“

Je pozdní odpoledne, dávno po obědě a debata v bytě přechází v prudkou hádku: „Nakonec jsem to nevydržela a zavolala na policii sama. Prý tam od tebe žádné hlášení o krádeži auta nemají!“

„To je nesmysl, vždyť jsem tam před tebou volal, slyšelas to přece, ne?“

„Ukaž mi teda tvůj mobil a odchozí volání!“

„Leda tak kulový!“

„Tys to auto prodal, hajzle hnusnej, že jo?“

„Neprodal!“

„Už ti nevěřím ani slovo!“

Michal náhle rázně vykročí proti Zuzaně a ta uskočí v očekávání obvyklého fyzického útoku. Avšak z jeho úst zazní jen řada urážek na adresu manželky – jako by on pod přívalem nadávek chtěl skrýt své lži stejně průhledně, jako vrah ukrývá svoji oběť pod vrstvou chvojí a listí…

Do večera se stihnou ještě třikrát usmířit a třikrát pohádat, v noci pak usínají jako dva naprosto cizí, myšlenkami vzdálení lidé, kteří si už nemají co říci. Ona si odestýlá na dvojlůžku v ložnici, on obsazuje gauč v obývacím pokoji.

Ani ráno se toho moc nezmění – mlčky snídají, každý zaujatý svými myšlenkami. Ticho rozetne až Zuzanina otázka: „Ty dnes nejdeš do práce?“

„Ne,“ zazní stručná odpověď a tím je rozhovor u konce. Žena telefonuje s babiznami z redakce a po očku se vrůstajícími obavami sleduje manžela, který otvírá velký rodinný trezor v obýváku a vytahuje z něj téměř vše cenné; peníze, akcie, investiční slitky zlata…

Dotelefonuje a natruc se usadí u notebooku; otvírá kapitolu svého rukopisu, kde dlouze přepisuje, škrtá a doplňuje text. Maže i původní název kapitoly a vpisuje nový – „Bilancování“. Je tak zaujatá prací, že neregistruje dění okolo sebe. Až po delší době zjistí, že muž je pryč a s ním i většina cenných věcí z trezoru!

Pozdě odpoledne se Michal vrací sklesle domů. Se zafačovanými prsty levé ruky.

„Kdes byl tak dlouho? Můžeš mi laskavě odpovědět? Kam to sakra zase jdeš?“ zaječí Zuzana, když vidí jeho záda, rychle se vzdalující směrem do ložnice.

Odpovědí je jí třísknutí dveřmi a jejich následné uzamčení.

„Tohle si ke mně nedovoluj! To přece nemůžeš, takhle se ke mně chovat!“ lomcuje klikou a buší na dveře. „Otevři přece! Zbláznil ses?“

Bezmocně kopne do dveří ložnice. Za těmi dveřmi je Michal a vydává podivné zvuky. Mladé ženě notnou chvíli trvá, než jí dojde, že to jsou vzlyky. Ještě před tím, než si stačí uvědomit souvislosti, zaslechne vyzvánění manželova telefonu a za okamžik se ozývá i bušení na dveře.

„Proboha, neotvírej! Nepouštěj starýho Černýho do bytu!“ slyší mezi manželovými vzlyky Zuzana. „Myslíš jako exředitele Černého?“ zeptá se pro jistotu.

„Přesně tak!“

„Nevím, proč bych starého pána nemohla pustit do našeho bytu?“ odsekne z předsíně a odemyká vchodové dveře. Michalova slova „Ale ten byt už není náš!“ zcela přeslechne.

Tereza

Říjen se překlápí do své druhé poloviny. Tereza je od samého rána celá nesvá a její podivnou tíseň nespraví ani Honzovo přání k svátku se slibem večerní romantické večeře v hotelové restauraci, ani časný blahopřejný telefonát rodičů. I po krátké procházce s náhle tak roztomile neohrabanou Růženkou zůstává její nálada na bodu mrazu…

Právě teď dívka roztržitě snídá, prochází pár věcí na internetu a vzápětí již notebook znechuceně odstrčí. Zaslechne totiž šramot z Vilmina pokoje, a tak ve spěchu dopíjí kávu a rychle se obléká, když tu se nezvykle tiše otevřou dveře pokoje a v nich stojí Honzova matka. Ve svátečným kostýmku a s křečovitým úsměvem se pomalu blíží k Tereze. Ta mimoděk povstane a čeká, co bude dál. S obavou pohlédne na fenku, která náhle začne vrčet!

Vilma je však napíná. Až za hodnou chvíli se ozve její chraplavý hlas vzdáleně připomínající smích. Před Terezu položí malý balíček v ozdobném papíru a poté na ni krátce pohlédne. „Myslím si, Terezko, že bychom se k sobě neměly takhle chovat, každý člověk udělá v životě někdy chybu.“

„A tím myslíte mě, nebo vás?“ vyhrkne překvapená Tereza.

„Tak nějak napůl. A abych vám dokázala, že to myslím dobře a že se na vás nezlobím, tady máte ode mě k svátku dárek.“

„Díky,“ Tereza je tak zaskočená, že se zmůže pouze na toto jediné slůvko. Vzápětí by vše nejraději vyhodila ze dveří i s bábou, zvláště po jejích dalších slovech: „Dobře si ten balíček, slečno, prohlédněte a pak mi řekněte, jestli se vám líbil. Pokud ano, můžete mít takových dárků více.“

„Už jsem vám jednou řekla, že mě si nekoupíte!“ S těmito slovy Tereza vrazí nevybalený dárek zpět Vilmě a chystá se k odchodu, když ji zarazí následná slova: „Možná máte, slečno, i pravdu, ale mě stejně nikdo nevymluví, že se chováte jako zlatokopka!“

„Kdo vám tohle nakukal?“ dívka se v duchu usmívá, neboť si vzpomene na krásně zaokrouhlenou sumičku na svém účtu.

„Tak mi dokažte, že to není pravda!“

„Co mám dokazovat?“

„Že si Honzíka neberete kvůli penězům.“

„A jak, prosím vás?“

„Třeba prohlášením, že nechcete jeho peníze a předem se vzdáváte dědictví. Ptala jsem se právníka a prý to jde. Už to mám i sepsaný. Tím mi nejlíp dokážete, že vám záleží na mém synovi, a ne na majetku!“

„To vašeho syna brzy pohřbíváte!“ konstatuje Tereza a potřebuje okamžik, aby si srovnala myšlenky v hlavě. „Honzu miluju a na jeho penězích mi nezáleží. Ale s takovou falešnou a závistivou ženskou jako vy budu hotová raz dva!“

„Co jste to řekla? To vás, slečno, bude mrzet! Však vám ještě po telefonu řeknu svý, jen co se trochu uklidním…“

„Co jsem řekla, to jsem řekla, můžu vám to dát i písemně. Spíš si hlídejte zuby – aby vám nevypadly rozčilením. A teď už musím do práce,“ zvýší hlas Tereza, ani se nenamáhá s vypnutím notebooku, šoupne s ním na roh stolu, po chvilkovém zaváhání prsty ťukne na pár kláves a odchází. Za chvíli hlasitě bouchnou i dveře Vilmina pokoje, zlověstně se odrážející v otevřeném víku přístroje s potemnělým displejem…

Až na veterině ze sebe setřese stísněnou náladu a pomalu se jí daří zapomenout na ranní hádku. Po Vilminých vyhrůžkách raději nechá vypnutý mobil v kabelce, češe a stříhá jako automat své zvířecí klienty a takřka nevnímá čas. Až během krátké dopolední pauzy se ukáže první gratulant v osobě Mirka, který se slovy „Hlavně zdravíčko, Terezko“ předává dojaté dívce malou dárkovou taštičku…

Takřka vzápětí bouchnou dveře a přibíhá Ilonka, celá udýchaná s telefonem v ruce: „Pane doktore, rychle na sál!“ Poté se obrací k dívce: „Honza, nemůže se vám dovolat, prý velký průšvih s fenkou!“ Tereza roztřeseně přebírá mobil a do očí se jí derou slzy…

„Jsi tam, Terko? Mám jen chvilku. Rychlá odvezla mámu, Růženka ji prej pokousala. A fenka, nevím, co s ní je, krvácí, celá se třese. Nenechá na sebe ani sáhnout a nepostaví se, je napůl ochrnutá!“ Honzovi se zlomí hlas. „Volal jsem Barče, ta zařídila psí záchranku! Růženku přivezou k vám a Bára je prý už taky na cestě. Nevím co dál…“ muž nečekaně zavěsí.

„Můžu v něčem pomoct?“ zjišťuje Ilonka. Tereza vrací mobil a ztěžka dopadne na židli. „Potenciální tchyně je pokousaná na chíře a moji poraněnou fenku přivezou sem!“ Ilonka se rychle rozhoduje. „Nahlásím vedení mimořádnou událost, vy se převlékněte a běžte domů. Lidem v čekárně to vysvětlím!“

Vzápětí pípne na telefonu esemeska. Ilonka ji pročítá a rychle vysvětluje: „Musím běžet, vaší fenku už naložili. Jakmile s ní dorazí a zjistíme, co jí je, dáme vědět. Postrčí kolegyni směrem k východu, prohodí pár vysvětlujících slov k lidem v čekárně a doslova letí do ordinace.

Tereza pomalu neví, jak se dostala domů, v uších jí hučí a hlava se může rozskočit. Ještě, že Honza čeká u vchodu. Vzápětí se mu rozpláče v náručí. „Co jsme komu udělali, že nás osud takhle trestá?“ Jako by jí sám chtěl odpovědět, nečekaně se ozve její mobil. Neznámé číslo…

„Ano, u telefonu…“ potvrzuje ona. „Jaké trestní oznámení? Myslíte na majitelku psa – na mě?“

Na okamžik vypíná mikrofon mobilu a šeptá Honzovi: „Tvoje matka je na policii s potvrzením od doktora. Prý žádá okamžité odebrání psa a na mě chce podat trestní oznámení!“

Vzápětí mladá žena pokračuje v hovoru. „Můžete mi říct, o co se konkrétně jedná? Chápu, je pro to zákonný důvod. Ale ta fenka není agresivní, v životě nikoho nekousla a očkovaná je taky. Rozumím, nechat ji vyšetřit a donést potvrzení, že nemá vzteklinu… Ne? Jasně, musí to být formulář z chirurgie. Ale můžu vás ujistit, že fenka u veterináře už je, jestli chcete, dám vám na něj kontakt…“

Honza neklidně sleduje telefonující partnerku, po chvíli raději poodchází dál a vytáčí matčino číslo. „Copak, Honzíku, potřebuješ?“ ozve se nečekaně chladný hlas. „Jestli se míníš přimlouvat za tvoji Terezku, máš to marný, právě na ni podávám trestní oznámení.“

„A to jako proč?“

„Proč asi? Vždyť mě ta vaše čubka pokousala!“

„Netvrď mi, mami, že sama od sebe!“

„To nevěříš své matce? Jistě, že mě napadla jen tak bez důvodu!“

„A co ta omlácená hůl u Růženčina pelíšku?“

„Já se, Honzíku, jen bránila!“

„To ti ale, máti, můžu věřit, nebo také ne…“

„Věř si, hochu, čemu chceš, ale to trestní oznámení podám. Ledaže by…“

„Ledaže by co?“

„Kdyby byla Terezka rozumná… Klidně jí to takhle řekni, ona bude vědět, o co se jedná.“

„To myslíš vážně? Máš mě za vola? Vím, co chceš, dostat nás od sebe!“ rozkřikne se Honza, vzápětí ale klidnějším hlasem pokračuje: „Dobře máti poslouchej, co ti řeknu. Fenky se bát nemusíš, je na veterině. A nic ti přece nebrání podat to oznámení třeba hned zítra. Teď se hlavně vrať do bytu, vyřešíme to v klidu.“

Sotva muž ukončí hovor, jeho mobil se opět připomíná:

„Ano, Báro?“

„Prosím tě, před Terezou zatím ani slovo, nemám to srdce jí to teď říct. S fenkou to nevypadá vůbec dobře. Má za sebou rentgen i sono. Je částečně ochrnutá. Potratila a už nikdy nemůže mít štěňata. A hlavně přetrvává vnitřní krvácení… Jo a Míra má zase průšvih. Znectil celý vedení, zrušil jinou – plánovanou operaci a právě teď s doktorkou Volejníkovou Růženku operují…“

„To je snad dobře, ne?“

„Zapomínáš, že má v práci podmínku! Teď už si s ním můžou dělat, co budou chtít…“

„Tak to je blbý… Každopádně dík, Báro, za vše, máš to u mě.“

„Prosím tě, není za co. Zatím…“

Honza se vrací k rampě, kde nachází Terezu s nepřítomným pohledem, ztěžka se opírající o zábradlí. „Počkej, pomůžu ti,“ starostlivě ji podepře.

„Aspoň, že je Růženka v dobrých rukou,“ špitne ona a s partnerovou pomocí se pomalu vleče domů. S bolestnou grimasou ukáže na svůj notebook a vzápětí se složí na gauč v obýváku. Honza ji přikryje dekou, přinese pití a donutí polknout uklidňující léky. Dívka ale opět ukazuje směrem ke stolu, až po chvíli upadá do jakéhosi polospánku. Honza dlouho s nechápavým výrazem pohlíží na ztmavlý displej přístroje. Vzápětí však na víku zahlédne drobnou pomrkávající kontrolku běžící webkamery…

Terezu probouzí prásknutí dveří a hlasitá přítelova hádka s matkou, který ji s řevem prošpikovaným nadávkami doslova vleče do obýváku. „Teď se dobře dívej, máti, co ti ukážu, protože seš tu naposledy, jen aby sis sbalila. Dole čeká taxík, který tě odveze zpátky do Litvínova k Eržice, nebo i jinam, kam si řekneš, ale každopádně se vidíme naposledy – už nejsi moje matka!“

Třesoucí se žena na svoji obranu opět vytahuje slzy, ale ty, jak se zdá, na syna neplatí. Muž pootáčí na stole notebook a jeho oči doslova metají blesky směrem k Vilmě. „Nechceš mi, máti, něco říct? Myslím tím k dnešnímu dni!“

„A co by to jako mělo být? Snad si Terezka zas na něco nestěžovala?“

„Ne!“ zařve Honza. „Ale podívej se na tohle video! Bylo mi na omdlení, když jsem viděl jen jeho část, ale rád vše předám policii. Napovím ti, tvá hůl a tři bezdůvodný výprasky fenky, kdy až po tom třetím tě kousne. A mimochodem, copak sis sypala do tý rány, abys to ještě zhoršila? A co tvý hrabání se v našich věcech, he?“

„Nemusíš pokračovat, prohrála jsem,“ vzdává to nečekaně žena a kulhajíc odchází do pokoje zabalit si věci. Dobře ti tak, bábo, třeba si u těch cikánů chcípni!, pomyslí si v tu chvíli Tereza a poté rozmlženým pohledem sleduje rostoucí hromadu krabic a tašek… Vše je odneseno a Vilma se chystá k odchodu. Když prochází obývákem, stále ležící Tereza se k ní otočí zády. Zdá se, že ani Honza nemá v úmyslu se s matkou loučit. „Tak se tu mějte hezky,“ praví náhle opět afektovaně Vilma, jako by byla nějaká dáma. Ale vzápětí ještě naposledy zaútočí:

„Já to s tebou, Honzíčku, myslela vždycky dobře,“ praví nahlas, aby to slyšela i Tereza, a vzápětí pokračuje v monologu: „Obětovala bych ti všechno. Jen jsem nechtěla, aby rodinný, vlastně tvůj majetek připadnul nějaký zkrachovalý a nemohoucí chudince!“

Už prosím dost!, říká si zoufale Tereza. „Už dost!“ vykřikne Honza. „Jestli si myslíš, že je Terka chudá, tak z toho tě hned vyvedu. Aktuálně má větší majetek než já sám!“

A máš to, bábo, jsi na lopatkách, pomyslí si Tereza. Ale zmije dovedou kousnout i falešnými zuby. „Jen aby ses, Honzíku, nepřepočítal,“ křikne náhle Vilma již mezi dveřmi. „Zahazovat se s takovou flundrou!“

„Takhle o mojí snoubence mluvit nebudeš!“ vypění muž a marně se snaží zavřít dveře blokované matčinou botou.

„Stejně víš, že mám pravdu, provokuje dál matka. Myslíš si, že je tvoje Terezka svatá? Děvka je to! Jenom se jí zeptej, kolikrát si to tenkrát rozdala – no s tvým bráškou – s Jarkem!“

Za chvíli bouchnou dveře a je slyšet zvuk odjíždějícího auta. Vzlykající Tereza stále ještě leží na gauči zády do místnosti a Honza nervózně přechází obývákem sem a tam. „Tak něco řekni!“ uhodí na snoubenku, ale ta je náhle němá.

Muž vyběhne ven do již chladného podvečera. Oči má upřené do jasné oblohy a košilí mu profukuje studený vítr. V myšlenkách má chaos, jeho sny a plány jako by se v jediné chvíli zhroutily. Ale nečekaně má před očima všechny ty křivdy, ústrky a lži, kterými si musela jeho drahá polovička projít. I kdyby provedla cokoliv, stokrát to odčinila, pomyslí si Honza a jde za ní. Něžně pohladí dívku po vlasech a šeptá jí do ucha útěšná slůvka. „Miluju tě z celého srdce a to se nikdy nezmění. Neboj, nebudu na tebe naléhat, mezi námi zůstane vše jako dřív. Jen kdybys ty sama chtěla, třeba mi o tom časem něco málo řekneš. A když ne, svět se nezboří, dobře vím, jakej Jarek byl!“

 „Proč jsi to sakra nezarazil dřív?“ nečekaně vzlykne Tereza.

„Promiň, netušil jsem, že je to tak vážný. Ani nevíš, jak moc si to teď vyčítám…“

Nečekaně se ozve dívčin telefon a vzápětí i Mirkův uklidňující hlas: „Terezko, u tvé fenky ti nemůžu zatím nic slíbit, ale snad by to mohlo být dobré. Na zítra máme zajištěné i cétéčko, ale to ochrnutí pomalu ustupuje. Fenka bude pár dní u nás na kapačkách, doplňujeme jí tekutiny, má antibiotika a léky na tlumení bolesti, přinejhorším zavedeme i žaludeční sondu. Každopádně to chce čas, Růženka musí být v klidu a pak uvidíme. Samozřejmě ji už můžeš kdykoliv navštívit…

Poslední říjnový víkend se o zábradlí rampy opírá mladý, zamilovaný pár, ve dvou sledující zapadající slunce, když tu dívce začne vyzvánět mobil. „Co se děje, Barčo, něco s Růženkou? Ano, rozumím, tak to bylo teda rychlý!“ Tereza si rukávem stírá z očí slzy a dodává: „Sedneme do auta a hned jsme tam.“

„Co se stalo?“ ptá se zaražený Honza obávající se nejhoršího.

„To Růženčino ochrnutí je díky bohu minulostí, byl to prý asi psychický blok, sice ještě kulhá, ale už začala sama chodit a brzy by nám ji dali do domácího ošetřování, kdyby…“

„Tak mě, Terko, nenapínej!“

„Kdyby vzápětí nesežrala Mirkovi a Ilonce svačinu. Prý si pro Růženku máme přijet hned teď. Rádi se jí už zbaví!“

Začíná listopad a vše se pomalu, ale jistě vrací do starých kolejí. Snad kromě jedné věci. Vícetýdenní zpoždění se nedá ignorovat, natož dva výrazné modré proužky na těhotenském testu. V první reakci Tereza bleskově nakoupí a vyzkouší další gravitesty od různých výrobců. Samozřejmě, že všechny bez výjimky na ni pomrkávají dvěma barevnými proužky. Poté volá novinku Báře. „Tak jsem asi v tom, je to takřka jistý, za pár měsíců neprojdu dveřma!“

 „Blahopřeju, budoucí mamino!“

„A co moje práce na veterině – vždyť jsem tam sotva začala?“

„Myslím, Teri, že se s vedením dá rozumně domluvit; třeba na zkráceném úvazku a pak by se vidělo. Vždyť i mně s Adélkou vyšli maximálně vstříc…“

„Jen ti, Báro, nevím…“

„Co nevíš?“

„Jak to mám teď říct Honzovi, po tom všem s Vilmou.“

„Prosím tě, že si s tímhle děláš starosti. Dobře uvař, hezky se obleč, uprav a jdi na to. Sváteční stůl, svíčky, romantika a pak mu to rovnou vpal. Nakonec bude ještě rád. Chlapi prostě jsou takový, občas jako děti. No už musím, Teri – držíme ti s Mírou palce!“

Právě v tuto chvíli, krátce po návštěvě gynekologa se Tereza dívá sama na sebe do zrcadla. Šminky má rozmazané, vlasy vysušené a bez lesku. „Netušila, že těhotenství bude takový záhul. A hormony se na její náladě už teď pěkně odráží!  K tomu ji jistě čekají všechny ty obvyklé nevolnosti, únava a kdoví co ještě, vše každou minutu připomínající, že čeká dítě.“

Konečně vylézá z koupelny celá pobledlá, zplihlá a s velkými kruhy pod očima. Připadá si trochu jako šedá myš. Strachuje se ale zcela zbytečně. Prvotní obavy vzápětí mizí stejně jako ranní mlha, kterou nesměle prokukuje slunce. To její sluníčko je již větší než sluníčko sedmitečné, ale zatím menší než lískový ořech.

„Vidíš, lásko? Tady to naše budoucí miminko máme. Velikost necelý centimetr,“ hrdě hlásí Tereza po domácí romantické večeři při svíčkách a ukazuje fotečku z ultrazvuku. Honza, jako by jí stále nerozuměl, si zprávu o jejím těhotenství nechá ještě asi třikrát zopakovat, snad aby měl naprostou jistotu, že slyší dobře. Až poté praskají tabulky v oknech!

Schoulená do klubíčka usíná šťastná dívka v objetí svého budoucího manžela a její myšlenky v tuto chvíli patří právě jemu. Jako by to byl už jiný Honza, který plánuje přestavbu zrušeného Vilmina pokoje na dětský pokojíček, postupné pořizování miminkovských věcí, koupi většího a hlavně i bezpečnějšího auta… V podstatě si předem užívá budoucí otcovskou roli. Takovou, o které si mohou některé páry nechat jen zdát.

Potvrzují se zkrátka slova Honzova vyznání z té doby, kdy mě žádal o ruku, říká si Tereza vedle již pochrupujícího partnera těsně před tím, než i ji samotnou přemůže spánek. Jasně, nejen on, ale oba dva jsme poznali, že patříme k sobě, a jistě se budeme milovat celý život!

Zuzana

„Vím dobře, že je doma!“ říká bývalý ředitel Černý. Mladý Pelikán, který ho doprovází, až nečekaně rázně Zuzanu odstrčí. „Měla byste raději jít ven, protože Michálek teď dostane pořádnou nakládačku!“

Ačkoliv od obou mužů poodstoupila, alkoholové výpary se nesou až k ní. „Zavolám policii,“ prohlásí s nepříliš dobře hraným klidem a vytahuje mobil. Černý na okamžik zaváhá a nepatrně couvne, Pelikánovi vedle něj je to však jedno. Mobil jí vyrve z ruky a vší silou s ním praští v předsíni. Jednotlivé díly telefonu se při styku s kameninovou portlandskou dlažbou rozprsknou na nespočet kousků…

Ale ani hluk Michala z ložnice nedostane. Černý, doprovázený mladým hromotlukem, se bez vyzvání přesouvá do dalších místností bytu, se zhnuseným výrazem si vše prohlíží a poněkud nezdvořile komentuje údajné nedostatky luxusního, přesto již staršího bytu. Takřka nic zde starému pánovi není vhod.

Zuzana má sto chutí oba muže vyhodit ven se slovy, že když se jim tu tak moc nelíbí, proč zůstávají. Právě ve chvíli, kdy Pelikán cloumá klikou zamčených dveří ložnice, jí to dojde.

„Kolik vám vlastně manžel dluží? Něco peněz doma mám a Michal coby ředitel také dost vydělává!“

„Mně zastavil byt, ale pokud vím, dluží i jinde. A mimochodem, už není generálním, přes opakovaná varování šel proti proudu a zřejmě někomu šlápnul na kuří oko, to se jen tak neodpouští,“ praví Černý a jí je jasné, že je konec. „Pomůžu vám, přesvědčím manžela, aby nedělal problémy, jen nám dejte trochu času!“

Starý pán dlouho přemýšlí. „Sice nevím, kolik času máte na mysli, ale mně osobně je jedno, kdo bude platit nájem. Takže jen kvůli vám, Zuzanko, pokud ten byt rychle převedeme a vše dobře dopadne, budete mít nájemní smlouvu za tržní nájemné přesně na rok. Ani o den více!“

Po odchodu obou mužů se bezvládně sesune na pohovku s pocitem, že život se jí, stejně jako před chvíli mobil, rozpadá na tisíce kousků. Přemůže se však a lomcuje klikou ložnice podobně jako před chvílí Pelikán. Michal sice po chvíli otevře, ale žena se na něj nedokáže ani podívat, natož si s ním promluvit.

Je dávno po půlnoci a Zuzana nemůže usnout, náhle k ní samy od sebe začínají přicházet věty, které jako by jí do hlavy vkládal někdo mnohem moudřejší. V rychlosti zapíná svůj notebook: „Můj rytíř ustupuje na všech frontách – zůstává tak vystrašený a přikrčený – zřejmě už se nikdy nedokáže narovnat,“ zapisuje si Zuzana. Chápe, že ani osobní bolest si spisovatel nemůže dovolit marnotratně zahodit, a píše stále dál a dál. Nikdy netušila, že má takovou fantazii. Představuje si vše, protože představami se chce živit. Před sebou docela jasně vidí všechny důležité okamžiky společného života, vzápětí i baseballovou pálku ve své ruce a manželův krvácející obličej…

A ráno je Michal pryč, s ním zmizel kufr s jeho oblečením i všechny zbylé cennosti. Zuzana prochází bytem a hledá jakékoliv místo, kde by mohl být vzkaz. Marně, všude se na ni jen pohrdavě šklebí zotvírané zásuvky a šatní skříně. Bezděčně sahá po mobilu, ale v tom si uvědomí svůj omyl. Telefon je přece na hadry, zbyla jen SIM karta.

Dlouze se ozývá zvonek a ona sprintuje ke dveřím. S opuchlýma očima a mastnými vlasy zklamaně vítá mladého redaktora Richarda. Čekala někoho jiného.

„Nemohl jsem se dovolat, tak jsem se zastavil. Není vám dobře, paní Bendová?“ ptá se Richard, zatímco žena marně hledá čistý hrnek, do kterého by nalila kávu.

„Armagedon,“ odpovídá ona poněkud nesouvisle.

„Mohu vám nějak pomoct?“

„V tomhle asi těžko…“

„Snažte se být sama sebou,“ praví Richard, zamíchá si kávu a vzápětí se pídí po nové verzi rukopisu evidentně poněkud přecitlivělé a nevyrovnané autorky. Ta se hodnou chvíli zabývá svým notebookem, načež redaktorovi předává flešku se slovy: „Dělala jsem, co bylo v mých silách…“

Ještě téhož dne vkládá svoji SIM kartu do nového mobilu, ale manželův telefon je nedostupný, jak jinak. Kompletně uklidí byt, umyje si vlasy a marně přemýšlí jak dál. Být sama sebou, to se lehko řekne, pomyslí si a nejbližší dny věnuje vypracování strategie a pohřbívání všech svých plánů, nadějí, iluzí. Jde to pomalu ale jistě. Už dobře ví, že musí přehodnotit celý svůj dosavadní život a začít v podstatě od nuly, jinak a lépe.

Přesto ji nečekaný Michalův návrat zastihne nepřipravenou. Starého psa novým kouskům nenaučíš!, pomyslí si a následující týdny jí dávají za pravdu.  Žijí spolu již spíše jen ze setrvačnosti – Zuzana jako automat pere, vaří a uklízí… Množí se štůsky nezaplacených složenek na lednici. Z bytu postupně mizí další vybavení, které má jen trochu cenu. A z Michala, původního vlastníka bytu, se stává rezignovaný nájemník, který čeká snad na zázrak. Který většinu času tráví neznámo kde a domů přichází sporadicky se převléknout, najíst nebo vyspat…

Týdny ubíhají, ale Zuzana zatím jen nabírá síly, aby zaútočila. Po dlouhém čekání má veškerá fakta ve velkých deskách. Detektiv Viktor Pirk se sice tváří soustrastně, přesto jí cenu za své služby účtuje horentní. Ale ženě to náhle nevadí, má již totiž vše, co potřebuje. Michalovu korespondenci s věřiteli, jeho komunikaci s mnoha ženami přes mobil i e-maily podobného ražení včetně takřka pornografických fotografií, neformální výslechy svědků… Zkrátka vše, o čem se Michal domníval, že je nenávratně vymazané, ale ne tak dobře, aby se to počítačovým specialistům nepodařilo někde vyšťárat a obnovit. Totéž platí i o informacích týkajících se minulosti rodiny Stýblových. Sice jen pár hlavních indicií, ale ani tak to není příjemné čtení…

Ještě dražší jsou služby rozvodového právníka, který připravuje Zuzanu na tu nejhorší z možností. „Hlavně manžela udržujte do poslední chvíle v klidu, aby neměl sebemenší podezření,“ zní jeho hlavní rada. „Všechny relevantní materiály a potřebné formuláře vám, mladá paní, samozřejmě připravím. A co se týká obavy o finance na účtu získané prodejem vašeho bytu před svatbou, nemusíte mít strach, ani při nynějších finančních problémech vašeho muže. Navíc je zde platná předmanželská smlouva, která v současné situaci vyznívá jednoznačně ve váš prospěch!“

„Ahoj Zuzko, ještě sháníš ten byt?“ ozývá se za pár dní Erika, jedna z babizen. „Nad námi se uvolnila garsonka, možná ji ještě ani nenabídli realitce. Tak jsem si říkala, jestli bys neměla zájem, když máš teď ty trable…“

Zuzana váhá, poté ale s úsměvem na rtech takřka vyčerpá svůj účet a pomalu, jen docela pomalinku a nenápadně se připravuje k stěhování do hezké garsonky – jen pár minut cesty od dosavadního domova.

Nebojuje proti Michalovi, už jí za to nestojí. Bojuje za svoji svobodu a budoucnost manželovi za zády přesně tak, jak ji to on sám naučil. V tichosti shromažďuje důkazy pro rozvodový soud a v žádném případě si nepřipouští možnost prohry. Navenek tak vytváří dojem, že spolu s mužem žijí v tichém příměří…

Zázraky se ale občas dějí. To když Sašena s Ríšou naplno podpoří mladou autorku a společně s ní pilují a doslova vydupávají ze země její budoucí ženský román. Je to běh na dlouhou trať a navíc s nejistým výsledkem. Ale Zuzana je připravená. Právě teď sedí se Sášou i Richardem v cukrárně a po dlouhé době má důvod k oslavě. „Bylo to sice o chlup, ale po úpravách se podařilo protlačit vaši prvotinu do edičního plánu vydavatelství, pravda až na další pololetí a jen v malém nákladu. Samozřejmě vám, Zuzanko, blahopřeju, mám-li být upřímný, nevěřil jsem, že byste to mohla dokázat,“ praví Richard a přiťukne si s ní sklenkou vína. „Ať vám ta kniha přinese onen první – pomyslný kousek štěstí a úspěchu!“

Je odpoledne a šťastná Zuzana si po dlouhé době dopřává trochu klidu. Popíjí kávu, pomalu uždibuje z pár koupených zákusků a za poslechu oblíbené hudby znějící z repráčků notebooku bilancuje své finální dílko. Je do všeho tak zabraná, že přeslechne Michalův příchod. Až jeho vzteklý hlas ji vrátí zpět do reality. Že by zase alkohol?, říká si v první chvíli. Ale tentokrát se mýlí – manžel jen dává najevo, kdo je zde pánem. „Kdo byli ty lidi – a co jste slavili v cukrárně, no?“

„Do toho ti přece už nic není!“ odsekne a kousne se do rtu. Málem by se podřekla.

„Náhodou mi je do toho víc, než si myslíš, ty pizdo jedna blbá!“ vrací se nečekaně Michal ke svému dřívějšímu slovníku i chování.

„Víš, že jsi s tím vším, Míšo – už trapnej?“

„Co si o sobě myslíš!“ vykřikne muž a vrazí ženě vyskakující od stolu facku, poté přichází na řadu notebook, který Michal srazí na zem a pár kopy těžkou botou ukončuje jeho elektronický život.

„To bych od tebe, Míšo, nečekala, je to ubohý!“ postaví se Zuzana přímo proti partnerovi, který napřahuje ruku k dalšímu políčku. K tomu ale nedojde. Je to jako úder blesku z čistého nebe, když Michal inkasuje tvrdý direkt Zuzaninou pěstí, následuje ještě kop zakončený obranným chvatem, po kterém muž, svíjející se bolestí, klesá k zemi.

Zuzana zpovzdálí ostražitě sleduje každý Michalův pohyb a vytáčí číslo tísňové linky. „Policie? Chtěla bych nahlásit domácí násilí, napadl mě manžel. Je to Praha 4 – Podolí, Jeremenkova ulice…  Samozřejmě, rozumím. Zamknu ho v bytě a počkám venku před domem na příjezd hlídky…“

49.

Blíží se polovina listopadu a svatební přípravy vrcholí. Ještě že vše svěřili svatební agentuře! Na tom se shodnou všichni. Konečně jim to časově vychází a oba budoucí manželské páry by se právě v tuto chvíli měly sejít v Honzově bytě se zástupkyní agentury k probrání posledních detailů spíše minimalistické svatby.

Honza s Terezou jsou jako na trní. Spolu se svatební zprostředkovatelkou už hodnou chvíli neklidně posedávají u kávy a přátelé, ti si tentokrát dávají na čas. Nakonec sice dorazí, ale odděleně – jako první se ukáže udýchaná Bára s poněkud zarudlýma očima. „Paní, co slíbila ohlídat Adélku, se zpozdila. K tomu mi kleklo auto, takže jsme šli pěšky.“ Až hodnou chvíli po ní přichází nafučený Mirek. Tereze zatrne, když vidí, jak za dobu, co nebyla v práci, zestárnul – kamarádský Mirek, kterého znala, jako by už ani neexistoval, má mastné a rozcuchané vlasy, není oholený a okolo očí se ukazují vějířky starostlivých vrásek. Nejistý, těkavý pohled a chvějící se ruce muže, to vše jen umocňuje dívčiny obavy…

Po necelé hodině nastává konečně shoda – prsty svatební koordinátorky, která přidává stále nové poznámky a upravuje předešlé, se míhají po klávesnici notebooku. Vzápětí ještě kamsi telefonuje a opět se vrací ke svým záznamům. Krátce si odkašle a vše shrnuje: „Jsme tedy domluveni. Dvojitý svatební obřad na nuselské radnici – poslední listopadovou sobotu v devět hodin ráno. Snubní prstýnky máte, oblečení a doplňky z naší půjčovny jste si také již vybrali. Fotografa, kameramana, stejně jako kytice, dort a svatební pohoštění obstará naše agentura. Dopravu, hudbu a svatební oznámení si podle vašeho přání zajistíte sami.“

Odpovědí je jí hromadné přikyvování s výjimkou Mirka, který náhle hledí kamsi do prázdna…

„Snad ještě poslední věc; domluvené služby kadeřnice – vizážistky chcete využít v naší provozovně, nebo u vás doma?“ dotazuje se koordinátorka. Opět se rozproudí debata, tentokrát mezi oběma budoucími nevěstami, ale i ony se rychle domluví.

„Takže si píši, návštěva kadeřnice zde v bytě ráno před svatbou – řekněme tak okolo šesté hodiny,“ potvrzuje ještě svatební zprostředkovatelka a po krátké zdvořilostní frázi se loučí.

„Jupí, už nebudu Hejkalka!“ zařve po jejím odchodu nadšeně Tereza a s dlouhým polibkem vášnivě obejme Honzu. Jen Bára zůstane stát jako solný sloup a vyděšeně zírá za Mirkem, který vzápětí beze slova zmizí ve dveřích.

Tereza vidí, že je zle. Její nenápadné kývnutí bradou směrem ke kamarádce a pak k baru může vidět jen Honza. Ten pochopí a se slovy „To chce zapít, dáš si víno, nebo něco silnějšího?“ usazuje Báru do křesla. „A ne, abyste to tu všechno vypili, než se vrátím s Růženkou,“ usměje se s přemáháním Tereza a vzápětí je pryč i s fenkou…

„Mirku, Míro, kde jsi?“ Tereza marně obchází celý dům. Nakonec ho, tak trochu i za pomoci Růženky, najde sklesle sedícího na lavičce v nedalekém parku. „Co je s tebou? Jestli teď chceš vycouvat, tak to sis měl rozmyslet dřív!“ Dívčin zrak se nezvykle tvrdě opře do očí muže a ten její pohled opětuje. „Terezko, já – já jsem se už rozhod, ale Bára o tom ještě neví…“

„To jí chceš do poslední chvíle lhát?“

„A divíš se mi? Co se narodila Áda, to mám doma hustý. Nakonec mě dostala i teď s tou svatbou. Už toho mám dost!“

„Tak jí to alespoň nějak naznač!“

„A nechceš mi říct jak, aby mě na místě nezabila, nebo zaživa nerozčtvrtila?“

„Každopádně se teď, Mirku, chováš – promiň mi, že to tak říkám, jako nějaký puberťák. A co na to tví rodiče?“

Muž posmutní. „A jak víš, že mám rodiče? Já poznal jen dětský domov a hodné, či méně hodné tety. To, že jsem vystudoval veterinární školu, byl takový malý zázrak. Právě teď ale jedu šupem dolů. Asi o tom nevíš, ale za tu dobu, co jsi doma, se toho na veterině hodně změnilo.“

„A to v jakém směru?“

Muž se dotkne dívčiny ruky a pomalu vstává. „Pojď se trochu projít…“

Dvojice, s fenkou roztomile se jim pletoucí pod nohy, prochází parkem, muž vztekle nakopne malý kamínek, který se mu připletl do cesty, a pomalu se dává do řeči… „Na férovku, Terezko, operace Růženky byla moje poslední. Byl jsem v podmínce, čekalo se jen na důvod a ten se našel. Zanedbání péče a odchod od operace. Sice za mě hned zaskočil kolega a já doktorce Volejníkové pomohl zachránit tvoji fenku, ale nevyčítám si to. Teď dosluhuju jako pomocný doktor. Když nebudu dělat potíže, tak dostanu i prémie,“ dodá s hořkostí v hlase Mirek.

„A co na to Bára? Ta o tom zase nic neví!?“ napůl konstatuje, napůl se ptá Tereza.

„Netuším a je mi to už jedno. Záleží na tom, když mě teď tlačí ke zdi? Buď si ji vezmu, nebo můžu rovnou jít s tím, že na Adélku budu platit jak mourovatej, o to se prý ona už postará. Myslí si, že je na koni. Ale určitě blafuje. Jaksi zapomíná, že já jsem ještě nepodepsal otcovství!“

„Proboha, Mirku – ale to přece není důvod, abys jen tak opustil ženu s tvým dítětem!“

„Vždyť Adélka není moje!“

„Kdybys nekecal… Jak tohle můžeš vědět?“

„Jednoduše. Nedávno jsem si vzpomněl, co mi Bára jednou řekla – že bude zázrak, jestli jí někdy udělám dítě! Tak jsem zašel na kliniku a nechal si udělat testy; měla bys vidět tu šerednou tlustou sestru, co mi v takovým kumbálku donesla nádobku, mrskla přede mě pár porno časopisů a štěkla, že mám čtvrt hodiny na to, abych něco vypotil!“

„A jestli to není tajný – vypotils?“ zajímá se náhle s pousmáním Tereza.

„Jo.“

„A?“

Mirek přivře oči a okamžik váhá: „Je to blbý – ale nikdy sem nemohl, ani nemůžu mít děti!“

„Tak to je bomba!“ Tereza se z toho až posadí na nejbližší lavičku. Ale než stačí cokoliv dalšího říct, už se k nim blíží Bára. „Tak tady jste?“ S těmito slovy pohlédne krátce na přítele, poté na Terezu a vzápětí se její pohled opět vrátí k Mirkovi: „Snad abychom šli, nebo se nedoplatíme za hlídání Ády…“

Tereze s Růženkou u nohou se tak po chvíli naskytne skličující pohled na odcházející pár, který si je navzájem tak blízký, ale současně už i tak vzdálený… Kdo ví, co bude? No nic, necháme to osudu, pomyslí si a zvolna míří s fenkou k domovu…

50.

Konečně nastává pro oba mladé páry slavnostní den – sobota 28. listopadu. Venku je ještě hluboká noc, ale Tereza je už krátce po třetí hodině vzhůru. Pohlédne na poklidně spícího snoubence a poté na své francouzské hole připravené u postele – včera se k těmto proprietám po delší době, jenom na skok, vrátila. Kromě tohoto chystaného momentu překvapení má pro své rodiče ještě další překvápko týkající se jejího těhotenství, to ale přijde na řadu až po obřadu.

Tereza myslí na nastávající, vůbec nejkrásnější den svého života. Na rodiče spící ve vedlejším pokoji a rýpnutí si matky, komentující její domnělé, prý slabé pokroky v chůzi s holemi. Vzpomene si i na včerejší rozhovor s Bárou. Ta na otázku, co se děje s Mirkem, odpovídá jen stručným a lapidárním: „No comment.“

Začíná se ozývat hlasité pochrupování. Tereza zamlaská, ale účinek to očividně nemá žádný, její snoubenec v poklidu zařezává dál… Teď jen doufat, že všechno půjde podle plánu. Se snovými představami o svatbě ještě na chvíli usíná – již naposledy se jménem Tereza Hejkalová.

Věžní hodiny na kunratickém kostelíku ukazují pět hodin ráno, když se v pokoji mladých ozve zvuk budíku. Ale zbytečně. Oba snoubenci jsou vzhůru. Už hodnou chvíli se objímají, špitají si, ani jednomu se však vstávat nechce. Tereza to rozsekne a po dalším něžném polibku se pomalu hrabe z postele.

Z bytu jsou slyšet kroky a hlasy, zdá se, že i rodiče jsou na nohou. Rozespalá dívka si to ještě chvilku rázuje po pokoji a poté zamyšleně vychází ze dveří. V okamžiku je celá udýchaná zpátky. Bleskově přivírá dveře a na Honzův nechápavý pohled s prstem na ústech ukazuje na své připravené propriety. Opře se o francouzské hole a šouravě, s vážným výrazem ve tváři si to šine do koupelny.

Pomalu se blíží šestá hodina. Tereza jen závidí ostatním, s jakým klidem snídají. Ona sama do sebe nemůže dostat ani sousto. To ten den pěkně začíná… Nenápadně bere maminu stranou a v rychlosti jí vysvětluje harmonogram obřadu a pár dalších věcí. I své rozhodnutí všechny tak trochu překvapit a sama se na svatbu přichystat. Ema přikyvuje a šeptem dodává: „Hlavně už žádné vylomeniny, Teri!“

„No dovol, mamčo – bude to v poho, přece mě znáš…“

„Právě proto, že tě znám!“

„Jo, a abych nezapomněla – vyvenčila bys mi prosím tě Růženku?“

„No co mám s tebou dělat, když tak hezky prosíš… Vezmu i tátu, ať se taky trochu provětrá,“ usměje se matka a hledá vodítko…

Po pár minutách konečně doráží udýchaná Barča s kadeřnicí a naopak se loučí snoubenec, který svému protějšku po něžném polibku zašeptá do ucha: „Užij si ještě tu Hejkalku – dokud můžeš, budoucí paní Stýblová!“ A vzápětí je rozesmátý muž pryč.

 Obě nevěsty teď čeká náročná příprava i za pomoci najaté kadeřnice a vizážistky v jedné osobě; česání, líčení a oblékání… Na dlouhou dobu za nimi zaklapnou dveře pokoje.

Blíží se osmá hodina a nevěsty stále nejsou hotové. Barča s vlasy vyčesanými do vysokého drdůlku zvýrazněného bílým květem a v krémovém kostýmku ještě pomáhá Tereze s volbou líčení. Ta v klasických, jednoduchých bílých šatech a s mnoha ozdůbkami ve vlasech už v duchu vidí rodiče, netrpělivě stepující za dveřmi, a popohání k rychlosti. Konečně je vše, jak má být.

Pracovnice agentury se s přáním, ať si svatbu užijí, loučí a chvíli poté obě nevěsty – jedna za pomoci hůlek vchází hrdě do obýváku. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Fenka vyjeveně pohlédne na paničku a vzápětí se naplno rozštěká. Ema, ta jen spráskne ruce. „Ježíšmarjá, holčičko, to chceš jít takhle? Vždyť v tý vytahaný vestě vypadáš příšerně. A co ty boty – takový bagančata!“

„No co, je přece konec listopadu,“ durdí se naoko Tereza, ale nabízí nápravu. Právě, když je slyšet zvuk aut parkujících u rampy, nevěsta si to ještě jednou zamíří do vedlejšího pokoje. A opravdu, za malou chvíli je, opět za pomoci francouzských holí, zpět. „Teri, prosím tě, takhle jsem to taky nemyslela,“ běduje matka. „Je to jako pěst na oko. Svatební šaty a zimní sportovní bunda – s nápisy k tomu! A ty boty? Hrůza!“

„Nevím, co se ti furt nezdá,“ rýpne si dívka, ale otec je tentokrát rychlejší. Těžko říci, zda prokoukl dceřinu hru, nebo je jen netrpělivý, aby konečně vyjeli. Každopádně mrkne na manželku a se slovy „Tak jdeme na to“ odchází do předsíně.

Tereza je najednou v úzkých. „Dejte mi ještě chvilku, chviličku, jen na poslední, třetí pokus!“ Ubíhají další minuty a zpod oken se začíná ozývat netrpělivé troubení aut upozorňující, že času již moc nezbývá.

Konečně se otvírají dveře a do obýváku pomalu vchází krásná nevěsta, celá v bílém. Už bez hůlek a ve vkusném kožíšku barevně ladícím ke svatebním šatům, v bílých lodičkách s nizoučkým podpatkem. „Tak snad takhle,“ špitne nakonec a krátce, vítězně pohlédne na matku.

To víš, mamčo, ještě aby mě táta k oltáři vezl na vozejku! To teda neberu!, říká si v duchu. Okamžik vzpomíná na enormní úsilí, které má za sebou, aby se vrátila zpět. Co bolesti i proplakaných nocí po těžkých operacích a následné rehabilitaci ji to všechno stálo! Kdo nezažil, nepochopí. Ale jedno je teď už jisté, ona nad svým postižením nakonec vyhrála!

Ale osud se nemá pokoušet. Ema dceři symbolicky pohrozí prstem, vzápětí však znehybní úlekem. Ozve se zadunění, výkřik a Terezčina celá ta svatební krása se v jediném okamžiku složí na zem k Eminým nohám. Těžko říci, co se ležící dívce na zemi právě v tuto chvíli honí hlavou. Trvá to však poněkud dlouho…

Ale jak se říká – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho – v tomto případě spíše nožní náhrada – utrhne.

Otec se skloní nad naříkající Terezou, krátce pohlédne na prasklou část protézy a poté se slovy „Co rezerva, máš?“ na dívku. Ta jen s pláčem zavrtí hlavou. „Ne, mám jenom první, provizorní náhrady – co tu nedávno vypadly na Vilmu. Ale ty jsou nefunkční!“

Eminy myšlenky patří nezdárné dceři, vzápětí se ale přesouvají na pouhé úsilí se ovládnout. Klid, nic se neděje, zvládne se to, nejde přece o dceřinu první legrácku a za ty roky jich bylo nepočítaně, snaží se ze všech sil zklidnit Ema: „Vidíš, to jsou ty tvý srandičky a teď to máš – vždyť sem ti říkala, že tě táta k oltáři poveze!“ vmete dceři do tváře, ale už po chvíli toho lituje, když vidí, že dívka je na zhroucení. Ta se sice nakonec pomalu vyškrábe na židli, dokonce se za pomoci holí i na chvíli postaví, to je ale asi tak vše…

Tereza bezradně pohlíží na svého otce, jako by ho prosila o pomoc. Ale jak to vyřešit? Tady je každá rada drahá. On naštěstí váhá jenom okamžik. Bere mobil, probírá situaci se zástupkyní agentury a uklidňuje dceru. „Teri, malé zpoždění prý lze tolerovat. Udělám, co půjde – uvidíš, že to dobře dopadne! Teď mi hlavně řekni, kde máš vozíček?“

„Složený v kumbálu. Ale na vozejk mě už nikdo nedostane!“ Tereza se opět rozpláče. Zázraky se ale občas dějí. Po delším utěšování podlehne tichému, klidnému tátovu hlasu a nakonec se za jeho pomoci pomalu dává jakžtakž dohromady. Ještě si v zrcátku upraví pošramocený účes, vyjasní ztrhaný obličej a už je zde Ema přivážející vozíček. „Ty mi radši nechoď na oči,“ matka dnes již podruhé pohrozí dceři prstem, vzápětí ji ale pevně obejme. Situaci zachraňuje i táta. „Snad abychom vyrazili,“ připomíná poté, co mu na mobil přichází další esemeska. „Všichni na nás čekají.“

„Terko, co se ti stalo?“ Honza vybíhá z auta a doslova letí na rampu, když zahlédne snoubenku na vozíku. „Co by se mělo stát, prostě mi jen kleknul jeden Dynamík,“ Terezina nedávná nejistota je náhle ta tam a ona popohání okolí, aby se jelo. Ale to jí nezabrání, aby se ještě otočila k matce se slovy: „A stejně mě táta k oltáři nepoveze. Pojedu sama!“

Řazení aut na cestu k svatebnímu obřadu je již záležitostí okamžiku. V čele malé kolony veze Zuzana v autě z půjčovny Honzu s Mirkem. Následují další dvě auta vezoucí obě nevěsty s jejich rodiči. Zdá se, že i počasí svatbě zatím přeje. Začíná, od samého rána sice zatažený, přesto pro všechny zúčastněné slavnostní den.

Je pár minut po deváté hodině a ve velké obřadní síni novorenesanční budovy nuselské radnice je vše připraveno k zahájení dvojí svatby. Místnosti dominuje historický ověskový lustr, po jehož rozsvícení vyniká rozsáhlá štuková výzdoba a barevnost výmaleb.

Trochu zvláštně zde působí jediný host; Zuzana v brýlích s tmavými skly, obklopená řadou prázdných sedadel. Kameraman i fotografka se pomalu připravují a o chvíli později je obřad zahájen.

Ceremoniářka otvírá dveře a za tónů Mendelssohnova svatebního pochodu se objevuje posmutnělý Mirek. Nejistým krokem jde ke katedře oddávajícího, kde zůstane stát. Vzápětí se stejnou zvukovou kulisou, za doprovodu Emy, která se uvolila zastat roli jeho rodičů, přichází slavnostně naladěný Honza. Zatímco on rozšiřuje počet ženichů čekajících nevěstu na dva, Ema usedá poblíž Zuzany…

Po chvíli ticha následuje pokyn ceremoniářky a opět zazní hudba. Tentokrát klasický Wagnerův svatební pochod vítající obě nevěsty. Spouště fotoaparátů cvakají o sto šest, kameraman se ještě přesouvá, aby byl k dění co nejblíže.

Vchází Barča, kterou vede k oltáři hrdý otec s neméně hrdě se tvářící maminkou. Oba symbolicky předávají dceru čekajícímu Mirkovi. Stejný pochod zaznívá podruhé a tentokrát, docela pomalu a na vozíku vjíždí Tereza v jednoduchých bílých šatech s připnutou památeční stříbrnou broží ve tvaru motýla s českými granáty – za doprovodu svého otce. Ten jí vzápětí přepouští čekajícímu Honzovi.

Hudba pomalu umlká a následuje malá pauza. Konečně nastává hlavní slavnostní okamžik obřadu. Všichni rázem povstanou, právě totiž přichází oddávající místostarosta. Úklonem hlavy pozdraví přítomné snoubence i svatebčany.

Oba svatební páry stojí před katedrou, matrikářka postupně představuje snoubence oddávajícímu, doplní něco předepsaných formalit a na závěr konstatuje, že není žádných překážek k uzavření manželství.

Slova se ujímá oddávající místostarosta, obraceje se k snoubencům s krátkým projevem.

Konečně zaznívají dlouho očekávané věty: „Táži se vás, pane Stýblo – táži se vás, slečno Hejkalová – vyměňte si prstýnky.“ Stane se a vše je zpečetěno obvyklou, vše shrnující větou „Tímto považuji váš sňatek za uzavřený, můžete políbit nevěstu.“

Následuje dlouhý polibek stále vážného Honzy a uslzené Terezy s kyticí v jedné ruce a kapesníčkem v ruce druhé – nyní již definitivně novomanželů Stýblových, kteří ještě činí povinnosti zadost a podepisují se do matriční knihy. Své podpisy přidají také oba svědci v podobě Báry a Mirka, a konečně i oni sami přichází na řadu.

Oba páry teď stojí před katedrou v obráceném pořadí. Opět stejná slova a otázky: „Táži se vás, pane Holube…“ Oddávající se odmlčí a po notné chvíli, právě když si Barča kapesníčkem otírá náhle zpocené čelo, je to on, kdo zalapá po dechu. To když od ženicha zazní jasné a stručné „Ne!“.

V sále to zahučí a tentokrát je to místostarosta, který si se slovy „Promiňte“ šátkem otírá pot z čela, dlouho váhá a o čemsi se ještě šeptem radí s matrikářkou. A vzápětí muž opět nasazuje vážný výraz. „Doufám, pane ženichu, že si uvědomujete vážnost situace, samozřejmě chápu, řekněme občasné výstřelky snoubenců, ale toto je úřední akt! Vše je pouze na mém rozhodnutí a já vám tedy dávám poslední šanci a ještě jednou – naposledy se tážu: Pane Holube, berete si zde přítomnou Báru Tůmovou za svoji zákonitou manželku?“

„Ne, neberu!“ opět důrazně odpoví Mirek a pomalu se otáčí k odchodu. Oddávající úředník už jen bezradně pokrčí rameny. Barčini rodiče rozčileně vyskočí ze židlí, ale je to Bára sama, kdo snoubenci během okamžiku omlátí svatební kytici o hlavu, a nejen to. „Ty srabe, hajzle, podrazáku!“ zní výkřiky zklamané ženy za zády odcházejícího Mirka, který poté, co za ním letí i Barčiny lodičky a nakonec i Bára sama, zasprintuje a je pryč…

„Promiňte…“ unisono se omlouvají Barčini rodiče, kteří vzápětí také mizí ve dveřích. Oddávající se ještě jednou obrací s gratulací k novomanželům Stýblovým, kterým vzápětí popřeje i přítomná matrikářka a tím obřad pomalu končí… Všichni se řadí a chystají k opuštění sálu za doprovodu hudby – vybrané Terezou. Ema až nadskočí a na okamžik zvedne oči k nebi, když zaslechne první tóny skladby známého písničkáře!

Emin nevěřící výraz je vzápětí zvěčněn pohotovým kameramanem. Tereza zaznamená její pohled, trochu se nadzvedne na vozíku a špitne jí do ucha: „Já, mamčo, původně chtěla Titanic, ale Honza byl proti, prý mu to při zásnubách stačilo. Taky jsem zvažovala třeba Forrest Gumpa. Ale nakonec jsem se rozhodla pro Nohavicův „Pochod marodů“ – hodí se přece na mě!“ Dívka s úsměvem ukáže na sebe. A vzápětí se již připojí k manželovi a po jeho boku pomalu odjíždí z obřadní síně. Směr východ a nový život!

Přes kazící se počasí svátečně vyzdobená rampa před bytem vítá šťastné novomanžele, Terezčiny rodiče i Zuzanu. A vzápětí je zde i fenčino přivítání, ta jako by tušila, o co se jedná, stále dokola obíhá nový pár i jejich doprovod a dává najevo svou radost… Terezčino štěstí však kalí jedna věc a tou je ostudný útěk přátel od oltáře, dívka se jim opakovaně pokouší dovolat, ale marně, oba dva mají náhle vypnuté mobily…

Vzápětí od bytu odjíždí i malá dodávka svatební agentury, jejíž služby končí předáním objednaného občerstvení a dortu. I tak se ale novomanželský pár nevyhne obvyklým tradicím. Ema s tátou na chvíli mizí v útrobách bytu a vzápětí vítají svatebčany se sklenkami a přípitkem hned na prahu dveří. Matka jen kroutí hlavou, když vidí rozpaky dcery, která náhle dělá drahoty a ve sklence si spíše omočí rty…

Porcelánový talíř se vzápětí přede dveřmi symbolicky tříští na malé střípky novomanželského štěstí. Mladý pár vybavený smetáčkem a lopatkou sklízí úlomky rozptýlené po dlažbě. Terezu, střídavě zametající s Honzou střepy, dojme Růženka s velkou rudou mašlí okolo krku, která se opět nečekaně vybatolí z útrob domu a tiskne se ke své paničce…

Malé svatební pohoštění zahájí tradiční pražská šunková rolka, následuje hovězí vývar se zeleninou, játrovými knedlíčky a nudlemi, ovšem ani zde se novomanželé nevyhnou obvyklému svatebnímu rituálu. To když mladý pár po navléknutí bílého ubrusu suplujícího obrovský společný bryndák pro dva čeká vzájemné krmení polévkou, což se samozřejmě neobejde tak úplně bez problémů – Tereze nečekaně ze lžíce sklouzne játrový knedlíček a zalétne kamsi pod stůl. Vzápětí se zpoza ubrusu vynoří hlava spokojené, olizující se fenky.

Jako dobře zvolené se ukazuje také hlavní jídlo, svíčková hovězí pečeně na smetaně s brusinkami a domácí houskový knedlík.

Je po hlavním chodu a zábava u svatebního stolu se naplno rozproudí. Následují další přípitky, před kterými nevěsta tentokrát již zakryje svoji sklenku rukou a nechá si nalít jen džus. Nejen ona. I Honza je s ní náhle solidární. Na matčin tázavý posunek Tereza jen pokrčí rameny a mnohoznačně ukáže na své břicho.

Ema neví, co si o tom myslet, na chvíli se zarazí a náhle je v obličeji rudá jako rak – nebo spíše zadek paviána, jak sice šeptem, přesto trefně poznamená vedle ní sedící, již poněkud přiopilý manžel. Ale ani tak to Tereza rodičům nemíní ulehčit.

A konečně dvoupatrový dort! Ten je sice na tak malou společnost bez účasti druhé rodiny velký, ale i s tím si novomanželé hravě poradí. Za doprovodu hudby z přehrávače obstupují svatební dort umístěný na malém stolku. Tereza se opatrně naklání z vozíku a, jak velí tradice, ona sama dort krájí, zatímco Honza jí pomáhá – první dva kousky odkládá pro sebe a svůj protějšek, další rozdává Tereziným rodičům a Zuzaně.

Zábava se pomalu rozbíhá. Ženich a nevěsta se navzájem krmí kousky dortu. I fenka si přichází na své, hoduje v rohu místnosti u talířku s psími pamlsky a svoji oblíbenou housku dostává jako nášup.

Následuje další přípitek, po kterém si novomanželé cosi špitají, dívka se ještě chvilku přehrabuje v úzké bílé kabelce – psaníčku. Následně vytahuje a dává kolovat fotku s narychlo připsaným textem: „Tímto ultrazvukem oznamuji svým rodičům i našemu jedinému hostu své těhotenství!“

Ozývá se potlesk a slůvka blahopřání. Dnes snad už potřetí mírně zarudlá Ema se neklidně zavrtí na židli, čelíc opět nepříliš vhodné manželově poznámce, ale nečekanou novinu tentokrát s přehledem ustojí. Pouze do sebe hodí další sklenku a tajnůstkářské dceři pohrozí prstem.

Den se přehoupne do své druhé poloviny a venku se stále víc zatahuje. Honza se omlouvá, obléká a vyráží před dům si trochu vydechnout. Na chodbě vilky míjí stolek se svatebními dary a vychází na rampu, kde opřen o zábradlí pohlíží na zamračenou oblohu. Opravdu – jen se rozpršet.

Náhle za ním vrznou vchodové dveře domu a objevuje se Zuzana.

„Zdar, šéfe – teda bývalý,“ opravuje se. Blahopřeju k očekávanému miminku.“ Nevěřícně zakroutí hlavou, když Honza mlčky odmítne nabízenou cigaretu. Sama si zapálí a s unaveným výrazem nedočkavě šlukuje první doušky tabákovky. „Co je s tebou, člověče? To tě tak zkřísla svatba, nebo tvá rodina?“

„Co ty o tom můžeš vědět?“

„Možná víc, než si myslíš.“ S těmito slovy žena sáhne do kabelky a vytáhne docela malý balíček. „Gratuluju ke svatbě i k tvé nové práci. Tady máš ode mě svatební dárek.“

„Co je to?“

„Pro tebe možná hodně, možná nic?“

„Jak to myslíš?“

„Jak říkám. Naučils mě nedůvěřovat a vyplatilo se. Nedávno jsem si najala soukromý očko, spíše kvůli manželovi, a pán mi na požádání zjistil i pár věcí týkajících se tvé bývalé rodiny – Jarek byl podrazácká svině a zasloužil si vše, co se mu stalo. To on Tě podseknul! Zlikvidoval všechny kolem sebe – rodinu, co mu asistovala, nakonec taky. A mimochodem, tobě i Tereze nechal tenkrát napíchnout mobil!“

„To je síla. Takže rodina byla kvůli Jarkovi od jeho nástupu do firmy bez šance?“

„Jak se to vezme. Snad ti jich není líto? To bys byl blbej!“

„Tak to nemyslím.“

„Ale myslíš!“ Její krásné mandlově hnědé oči stále skryté pod tmavými brýlemi se do něj zavrtávají. „Nemusíš si nic vyčítat. Všechno, i pár důkazů najdeš v tom balíčku, snad tě to trochu uklidní. Tak za prvé – asi to nevíš, ale Jarek nebyl tvůj bratr…“

Honzu poleje pot, ale Zuzana pokračuje neúprosně dál. „Za druhé – ani Stýblovi nejsou tví praví rodiče, jen tě adoptovali. A za třetí…“

„Kdes tohle vyhrabala?“ přeruší ji Honza.

„Jak jsem řekla, soukromý očko… Ale teď to hlavní. Jarkova autonehoda. Snad víš, co tím myslím?“

„Spíš jen tuším.“

„A tušíš správně. S tvým nevlastním otcem se přes ty Poláky dostal docela vysoko. A to neměl dělat. Někdo z takzvaných kmotrů je vzápětí přes nastrčené firmy začal tunelovat, ale Jarek zavětřil levotu a chtěl vycouvat. Proto musel zemřít. Detektiv prý tenkrát měl zajištěné důkazy, ale už je nestačil předat.“

„Jak to?“

„Taky autonehoda, mrtvej na místě. Zrovna vezl materiály do centrály. Ty mu z auta záhadně zmizely.“

„A o co teda vlastně šlo?“

„To nikdo přesně neví. Pár hlavních indicií máš ve složce, co držíš.“

Honza ještě dlouho sbírá odvahu, ale nakonec se vrací na začátek rozhovoru: „A co Tereza s Jarkem, jak jsi už naznačila, víš o tom něco?“

Zuzana ho chvíli napíná: „To je pro tebe tak důležitý?“

„Jen mě to zajímá. Nic víc.“

„Pokud vím, tak Jarek Terezu vydíral a jejím prostřednictvím chtěl zřejmě časem zlikvidovat i tebe. Nechal ji na úvěr, který zajistil, nakoupit předražené, ale bezcenné akcie v domnění, že ti tím pomůže. Vše bylo formálně psané na ni, ale splácet měl on. Byla to ale past, Tereza proti němu neměla žádnou šanci.“

„A dál?“

„Musela mu toho spoustu podepsat: Souhlas s předsvatební smlouvou v její neprospěch, kdybyste se tehdy vzali. Vzdání se tvého majetku ve prospěch Jarka a rodiny, pokud by se ti něco stalo. A závazek tě nekontaktovat v případě vašeho rozchodu… Ale teď přijde to hlavní! Ve chvíli, kdy vše splnila, tak ji Jarek podtrhnul, přestal splácet a poslal ji tím do exekuce. Manipulace s lidmi a majetkem, v tom byl on mistr!“

Objevují se první kapky deště. Zuzana si reflexivně sundává brýle a rychle je ukládá do kabelky, když tu se náhle zarazí – jako by provedla cosi nepatřičného.

Zkamení i Honza při pohledu na její opuchlá víčka a krví podlité oko s velkým monoklem, jen zčásti překrytým líčidlem. „Zuzanko – proboha, kdo – kdo ti tohle udělal?

„Michal, kdo jiný! Rozvádíme se. Na co myslíš, že jsem potřebovala to soukromý očko?

„A to je vážně tak zlý?“

Zuzana jen sklopí hlavu a v jejích očích se objevují slzy. Ale vzápětí šeptem odpovídá: „Víc než zlý!“

Pomalu vytahuje a opět si nasazuje své tmavé brýle; na okamžik ztuhne a vzápětí se s hlavou lehce opřenou o Honzovo rameno naplno rozvzlyká…

I nebe se rozpláče, začíná pršet čím dál tím víc. Honza rychle schovává Zuzanin dárek pod bundu a rozhozenou ženu v rychlosti uklidňuje, připomínaje staré časy, co všechno spolu, ještě ve firmě překonali. „Kdybys potřebovala, kdykoliv se ozvi, pomůžu ti. Každopádně díky za informace o rodině. A teď už padej, ať nezmokneš,“ nařizuje Zuzaně.

„Padám,“ smutně se pousměje, otře slzy a je pryč.

K dešti se přidává i vítr. Honza se už obrací k návratu do bytu, když se otevřou dveře a na vozíčku přijíždí Tereza s velkým deštníkem na klíně.

Honza přiklekne a deštník nad oběma opatrně rozevře. Šťastní novomanželé se objímají kolem pasu a sledují velké dešťové kapky dopadající všude okolo. „Podívej, prší nám štěstí!“ říká Tereza po dlouhém, předlouhém polibku…

Vilma

Poslední listopadová sobota je od samého rána uplakaná a odpoledne déšť ještě zesílí. Za oknem bytu té nejhorší kategorie na litvínovském sídlišti Janov sedí na polorozpadlé židli stará, zoufalá žena. Hlavou se jí míhají hlavní události poslední doby. Ty má náhle opět před sebou.

Obraz svého mladšího syna Jarka, jeho intriky i zničení bratrova vztahu s Terezou. Jarkův hazard s rodinnou firmou, který vše vsadil na jednu kartu a prohrál. Přetěžké období po jeho tragické smrti s vyhlášením exekučního výměru na lukrativní vilu i další rodinný majetek. A hlavně tehdejší odchod manžela – Františka, který během všech těch událostí tiše, po anglicku zmizel a na úřadech byl od té doby veden jako nezvěstná osoba.

Před očima má i Honzovu a Terezinu nezištnou pomoc s bydlením, kterou sice brala téměř jako zázrak, ale nepoučila se. Zvolila tvrdý útok na mladou ženu, který se jí však vrátil jako bumerang.

A tak zde teď sedí za oknem starého bytu a stále ještě nemůže uvěřit tomu, že si její nevlastní syn Honza právě dnes bere Terezu. Tu vozíčkářku, která po rehabilitaci už chodí a je takříkajíc za vodou. Pro Vilmu ale vždy zůstane jenom kriplem na vozíčku a flundrou s holým zadkem, která ji připravila o syna.

Pocit hladu vzápětí přerušuje proud myšlenek. Vrásčitá žena se pomalu, s hekáním přesouvá do kuchyňského kouta, poznamenaného plísní a oprýskanou omítkou. S marnou nadějí nakoukne do spížky, ale ta je jako vymetená!  Nakonec se Vilma usadí na staré lenošce prožrané od molů, uždibuje z patky tvrdého chleba a ze starého, otlučeného plecháčku upíjí kohoutkovou vodu s příchutí chloru.

 Bývávalo, říká si v duchu, když pomalu usíná na zmíněné lenošce a vzpomíná na ty staré, dobré časy. Neudělala jsem v něčem přece jen chybu? To je její poslední myšlenka. Vzápětí už stará žena spí tvrdým, bezesným spánkem.

Probuzení je až nečekaně rychlé. Ozve se zvonek, poté několikeré rychlé zabušení na dveře a opět následuje zvonění. „Copak jste se všichni zbláznili?“ rozespale brblá a šourá se ke dveřím. Po jejich otevření ze sebe vypraví stěží pár slov: „Fando, Fanouši! Kdes byl zašitej – celou tu dlouhou dobu?“ a tichým hlasem dodá: „Kdo jsou ti lidé?“

„Později, Vilmičko, až později. Teď nás pusť dál.“ S těmito slovy nezvykle bledý, starý muž překročí práh bytu, následován dvěma muži a mladou, opiercingovanou černovláskou s mateřským znaménkem na tváři a pohledem temným stejně jako její tmavě podbarvené oči a rty zvýrazněné černou rtěnkou. Sotva za čtveřicí zaklapnou dveře, hledí náhle Vilma do ústí pistole v ruce jednoho z mužů, zatímco druhý srazí hrubým úderem pěstí jejího manžela na zem a začne prohledávat celý byt.

„Aby bylo jasné, paní Stýblová…“ s těmito slovy pohlédne žena na Vilmu a pokračuje. „Z vašeho manžela jsme vytloukli jen Jarkův – bohužel zaheslovaný mobil, ale to hlavní nám chybí. Takže doufám, že vy nás nezklamete. Ve vašem vlastním zájmu!“

„A co by to jako mělo být?“ Vilmin pohled nejistě těká po nezvaných návštěvnících a poté se přesune na manžela klečícího na zemi. Mrknul na ni jedním okem, nebo ne? Nebo že by se jí to jen zdálo?

„Kruci, nezdržujte se s tou babou, nic tu není,“ vypění už muž nad hromadou krámů, které vyházel ze skříně a šuplíků, a následně i z několika starých tašek a polorozpadlých krabic. Pohled černovlásky se na chvíli odvrátí od Vilmy. Ta po dalším manželově mrknutí pochopí. Měla by improvizovat.

Zatváří se zkroušeně a slova z ní lezou jako z chlupaté deky. „Víte, ono je to už hrozně dávno. Po Jarkovi zbylo jen pár věcí, a většinu z nich mi navíc ukradli. Ale když půjdete za Honzíčkem, mým synem, jistě bude něco po Jarkovi mít, vždyť s ním byl ve firmě jedna ruka.“

„Lžete!“ vyštěkne na ni jeden z mužů. „Dobře víte, že ho Jarek za přispění vašeho manžela z firmy odstavil!“

„A co ten Honzíkův pražský byt v Kunraticích? Hlavně tam byste měli hledat!“

„Máte nás za blbce? Jan Stýblo a ta jeho vozíčkářka. Ulice Za parkem. Luxusní byt s nájezdovou rampou. Ten jsme prověřili jako první.“

Vilma je najednou v úzkých. Netušila, že oni toho tolik vědí. Bezradně pohlédne na chvějícího se manžela, ale jeho oči jsou teď netečné, sklopené k zemi. Jsou to oči lapeného zvířete. Už asi ví, nebo minimálně tuší, že prohrál.

Stařeně šrotuje v hlavě – moc dobře ví, proč byla nakonec z bytu odejita i se všemi svými věcmi, ale opět se rozhodne pro lež. Pohlédne na nezvanou trojici a s hranou jistotou na ně vypálí: „A to, že jsem u mladých donedávna pár týdnů bydlela, nevíte? Kde asi myslíte, že zůstal můj kufr s věcma po Jarkovi? Samozřejmě, že u nich!“

Trojice se chvíli šeptem radí. Černovláska vytáhne smartphon a na pár minut mizí za dveřmi. Kývnutí hlavou po návratu, vítězné gesto zdviženého palce, kterým si vzápětí přejede po krku, je znamení určené oběma jejím kolegům – a je pro oba staré lidi jasně likvidační!

Tereza

„Ať vám to v manželství klape,“ loučí se již večer Terezčini rodiče s novomanželským párem. „A Teri, hlavně žádný legrácky, myslím, že jich bylo víc než dost,“ žertovně nadhodí táta. „Hlavně na sebe, holčičko, dávej pozor a šetři se, první těhotenství není žádná legrace!“ dodává matka. Vzápětí jejich slova přeruší objednaný taxík, který je odváží na nádraží.

„A co teď, ženo?“ dobírá si Honza svoji drahou polovičku.

„Co by, muži,“ usměje se Tereza. „Zkusím zavolat Barče.“ Ale po chvíli opět zklamaně odkládá mobil: „Není na příjmu a já se nedivím, když jí Mirek zdrhnul od oltáře! Být na jejím místě, taky chodím kanálama. Ale určitě za ní brzy zajdu. A hlavně musím za protetikem dát si opravit Dynamíky, vždyť ta svatba na vozíku byl trapas.“

„Ani bych neřekl. Fakt ti to, lásko, moc slušelo.“

„Jo, hlavně s tou polámanou protézou… A víš co? Rovnou si objednám i ty sportovní speciály. Jak jsme o nich tehdy mluvili.“

„Ty si teda troufáš!“

„Zapomínáš, že jsem dělala atletiku. Nějaká pružina na bércový úchyt mě nerozhodí. A třeba se tak pomalu vrátím i k běhání?“

Dešťové kapky stále ještě bubnují do oken, ale šťastným novomanželům to nevadí. Zamilovaně na sebe hledí, líbají se, mazlí a až po dlouhé době nakonec usínají spolu v objetí, s mužovou rukou na dívčině rostoucím těhotenském bříšku.

Zvláště Tereza, které se hlavou stále honí dojmy z krásného svatebního dne, nemůže dlouho zabrat. Až okolo půlnoci se jí daří konečně usnout – a vzápětí je zde sen:

Ona se v něm vznáší uprostřed větrného víru, v němž okolo ní šílenou rychlostí rotují tisíce dřevěných kostek velmi podobných té, kterou kdysi dostala od věštce a kterou vzápětí odhodila do vln Vltavy.

Vichr pomalu utichá a mladá žena vidí náhle sama sebe, jak opět stojí před známým starým věštcem a úpěnlivě ho prosí o další kostičku osudu. Jeho odpověď je však zdrcující. „Proč mě teď žádat o pomoc? A proč vy chtít nová kostka? To by pak mohla chtít i nová věštba!“

„A nejsem snad na konci? Nezvládla jsem vše? Přece už nemůže být nic horšího?“

„To vy, paní, moc mýlit, vy teď jen v půli cesta. Až projít na konec osud, nezůstane nic z kámen na kameni!“

„A nešlo by to nějak obejít?“ Slzící Tereza klesne na kolena.

„Už jsem řekla a basta!“ odsekne starý pán a vzápětí zmizí. Kolem ní začnou opět rotovat tisíce dřevěných kostek, tentokrát ale černých jako smrt.

Tereza procitá, celá propocená hrůzou, a hodnou chvíli jí trvá, než se zorientuje. Naštěstí to byl jen sen. I včerejší déšť je již minulostí. Ranní slunce přejede po jejích očích, ona zamžiká a s úsměvem pohlédne na svůj prst ozdobený snubním prstýnkem a poté na ještě spícího manžela. Konečně paní Stýblová! Mladá žena se ještě na chvíli zasní. Po chvíli už ale potichu vstává a  s povzdechem usedá na vozík.

Prosviští koupelnou, zaopatří Růženku, žíhanou fenku francouzského buldočka, a slíbí jí vycházku. Právě připravuje snídani, když se ozve Honzův mobil. Tereza vnímá spíše zlomky hovoru přicházejícího z ložnice a zpočátku ani pořádně nerozumí slovům manžela, který za ní přibíhá do kuchyně a udýchaně, přeskakujícím hlasem drmolí: „Terko… Včera se stalo něco moc, moc špatného. Právě mi volala policie. Oba moji nevlastní rodiče jsou – mrtví. Musím prý provést jejich identifikaci!“

„A kruci, to se nemělo stát!“ hlesne Tereza a hlavou jí bleskne vzpomínka na věštce a její noční sen.

Bára

Pouhý den po nevydařené dvojité svatbě s ostudným útěkem ženicha od oltáře jsou z kunratické vily od časného rána slyšet obviňující slova Barčiny matky, mísící se s občasným pláčem zklamané nevěsty.

„Já ti od začátku říkala, že to nemůže skončit jinak než rozchodem! Pět let se s tebou tahá, udělá ti dítě a nakonec tě s ostudou odkopne? Vždyť ten člověk nemá vůbec charakter! A k tomu takovej koloušek, o deset let mladší než ty,“ nebere si servítky Bářina matka a vzápětí pokračuje ve svém monologu. „Nechceš mi říct, jak to s ním teď budeš řešit? Vždyť je to jen prachobyčejnej veterinář, a k tomu ve výpovědi.“

„Mami, prosím tě, mírni se, aspoň tady před Adélkou! A když ti Míra zadarmo vyléčil kočku, to ti byl dobrej,“ nečekaně ho brání uslzená Bára, ukládající nakrmenou i přebalenou dcerku zpět do kočárku.

„Řekni mi, holka, kdo si tě teď vezme? V šestatřiceti. A k tomu s dítětem!“

„Snad v pětatřiceti!“

„No tak v pětatřiceti, nechytej mě za slovo. Mimochodem, táto, ty jí k tomu neřekneš nic?“

„Co já, záleží přece hlavně na Barušce. Podle mě to asi nechala zajít až moc daleko. Ale snad ví, co dělá.“

„To těžko, když ještě po půlnoci balila mladýmu pánovi věci, aby si je tu, pokud vím, dnes mohl milostivě vyzvednout!“

„Nechej to prosím tě na nich. Já teď vyrazím s Adélkou na procházku a vy se tu nějak srovnejte, ale v klidu, hádky nic nevyřeší!“

Táta nenápadně mrkne na dceru, vezme kočárek s vnučkou a ženy před vilkou osamí. Ale matka jako by čekala právě na tento okamžik, vzápětí ve svých výpadech ještě přitvrdí.

„Nevím, jestli seš vážně tak hloupá? Vždyť teď je jedinečná příležitost přitlačit Mirka ke zdi. Máš s ním dítě? Máš! Tak ať kouká platit. Když se bude vykrucovat, nebuď blbá a dej ho k soudu.“

To už je víc, než může dcera skousnout. „A co když Adélka není vůbec jeho?“

„A čí tedy je?“

Bára nejistě pokrčí rameny.

„V tom případě jsi u mě, holčičko, s prominutím husa. Dělej, jak myslíš. Jdu teď najít tátu s Adélkou a jen doufám, že až se vrátíme, budeš mít návštěvu za sebou!“ S těmito slovy odejde jako fúrie, přičemž ve vrátkách narazí na právě přicházejícího Mirka. Toho širokým obloukem obejde a ještě si před ním okázale odplivne.

Za okamžik se pohledy obou mladých lidí setkají. „Je mi vážně líto, že to tak dopadlo. Promiň, nechtěl jsem to nechat zajít tak daleko,“ pokouší se o dodatečnou omluvu mladík.

„Ale nechals! A co to zpoždění? Myslíš, že můžu půl dne čekat, kdy se laskavě stavíš pro svý věci?“

„To kolegyně Volejníková. Slíbila, že odpoledne mi pomůže všechno odvézt, ale zdržela se. K tomu ještě s autem sjela do příkopu – trvalo hrozně dlouho, než jsme se vyhrabali na silnici.“

„A co Áda, alespoň s tou se nechceš rozloučit?“ ptá se nečekaně tichým hlasem Bára.

„Raději ne, bude to tak pro ni asi lepší. Jdu si jen sbalit svoje věci.“

„Nemusíš se obtěžovat – všechno máš připravené v předsíni. Jen posilovací stroj od Ježíška si musíš rozložit sám.“

„Bez obav, ten ti tu nechám, beru si jen osobní věci,“ ujišťuje Mirek, párkrát projde cestou k brance sem – tam a je hotov. S poslední igelitkou v ruce se zastaví, pohlédne na bývalou partnerku a naposledy se toporně pokusí pohladit její dlouhé rusé vlasy.

Ona ale ucukne, jako by ji kousl had, a její zelené oči se do protějšku tvrdě zabodnou. „Mirku, myslím, že bys už měl vypadnout!“

Po těchto slovech Bára ještě chvíli sleduje záda vzdalujícího se muže. Až poté, co za ním zapadnou vrátka, se naplno rozpláče.

Zuzana

Je krátce po vydání jejího prvního románu. „Chci se už definitivně odstěhovat!“ praví důrazně a sleduje odraz vlastního klidného obličeje v rozbitém zrcadle nad domácím barem.

„Z ložnice, nebo z bytu?“ Michal stojí zády k ní, alkohol zurčí do bůhvíkolikáté sklenky a vytváří zajímavou zvukovou kulisu pro rozchod. Kus života je v hajzlu. Říhnutí podnapilého muže zní už jen jako symbolická tečka.

Tečka čeho?, říká si mladá žena, ale dobře ví, že v zájmu zachování alespoň zbytků své důstojnosti musí pryč. Asi tak jako pasažér z naklánějící se lodi, který také lpí na jakési sporné jistotě, ale nakonec se stejně rozhodne pro záchranu holého života. I ona se musí zachránit, dlouhé roky lží jako železná koule tíží její manželství a záchranný kruh nikde!

„Z bytu!“ odpovídá rázně Zuzana.

„Tak to už je jiná káva,“ praví na to Michal a nalévá si další skleničku.

„Posloucháš mě vůbec? Uvažuju přece o rozvodu!“ opakuje Zuzana.

Michal na ni pohlédne netečnýma, alkoholem poněkud zmoženýma očima, i když na jeho řeči to není příliš znát. „Napiš o tom, Zuzanko. Máš na to přece školy – třeba s tím tvým psaním uděláš díru do světa?“ posmívá se zlomyslně a s hlasitým srknutím do sebe dostává další sklenku. Má stále krásné, i když nyní rozpraskané rty, zato však chladný a krutý pohled.

Kdy se z něj vytratila láska? A byla tam vůbec někdy? Nebyla to jen jiskra počátečního okouzlení připomínající spíše fatu morgánu? Zuzana se chvilku prohrabuje kabelkou, ze které vytáhne autorský výtisk své knihy, vloží do ní právě podanou žádost o rozvod s razítkem a vše podává Michalovi. „Už se stalo,“ praví klidně.

Muž otevře knihu a hodnou chvíli v ní listuje. Poté pomalu pročte i vložený dokument a vzápětí obojí hodí Zuzaně pod nohy. „Móc hezky napsaný. Dlouhodobý domácí násilí, žádný děti a za všechno můžu pochopitelně jen já. Ale něco ti v závěru chybí!“

„A co tam má Míšo chybět?“

„Přece moje sebevražda! Představ si, že způsob mého odchodu ze života nechám jen na tobě a tvý fantazii. Co takhle skok z okna, či pád pod metro? Nebo si jenom hodit špagát? Získám tím svobodu – ale i tak tě budu pořád milovat!“

„Ty, Míšo, máš rád jen sám sebe. Kromě toho na sebevraždu nemáš odvahu, na to jsi až moc velký slaboch a zbabělec!“ Zuzana už jen letmo pohlédne na muže i jím poničený byt, vzápětí se otočí a práskne za sebou dveřmi.

„Já a zbabělec? Tak to si ještě povíme,“ Michal hltavě dopíjí zbytek destilátu přímo z lahve a třesoucí se rukou otvírá okno bytu ve druhém patře dokořán. Chvilku váhá, snaží se udržet rovnováhu a vyhlédne ven. Na samém konci ulice zahlédne Zuzanino odjíždějící auto.

Až na třetí pokus se vyškrábe na okenní římsu, pohlédne dolů a svět se s ním zatočí. Pevně se chytí okenice a přivře oči. Ale vzpomínky se mu už nedaří potlačit. Vše, co se táhlo dlouhé roky, má náhle před sebou. Své pěsti a ženiny slzy. Manželku stočenou do klubíčka a chránící se tak před jeho kopanci. Konečně i její tichou, nečekanou vzpouru, která přišla jako blesk z čistého nebe. Nakonec se mu před očima ukáže i ta záhadná překrásná černovláska s piercingem ve tvaru hada v uchu, která odstartovala konec jeho manželství a ředitelské kariéry.

Ale všechno má svůj čas, začátek i konec. Muž balancující na parapetu stále slyší jen Zuzanina pohrdavá slova, zbabělec a slaboch. Já – já, že na to nemám? Jeho oči se po letech zalesknou slzami a on skrz jejich závoj vidí zemi, připravenou ho přijmout. Je rozhodnutý. Už neváhá ani okamžik, pustí se, skočí. Je slyšet pouze děsivý lidský výkřik a poté tupé žuchnutí. Z nedalekého křoví s hlasitým krákáním vzlétne hejno vylekaných havranů…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor