Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Démon
datum / id05.01.2022 / 527640Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno166x
počet tipů12
v oblíbených1x
Démon

 

 

Démon

 

Uběhly necelé dva roky od malé mozkové příhody – a v mém soukolí se­ znovu něco zadrhlo.

Už začátkem března – t­en se zas předvedl, můj odjakživa nejsmolnější měsíc! – j­sem se nešikovně praštil do holeně a otevřela se ranka, která se ne a ne hojit. Nakonec jsem s ní musel k doktorovi.

Právě včas, v těch místech prý hrozí vznik bércového vředu.

Ještě ten by mi tak scházel!

Klid, mínil pan doktor, pokrok jde dopředu, něco už na to máme.

Ze skříňky vyňal tuhý, jakoby voskový flastřík – byl podobný včelímu plástu, jen s omnoho jemnější strukturou –, u­střihl patřičnou velikost, položil přes ranku, sestra nohu ovázala a: „Z­a pět dní se přijďte ukázat.“

Skutečně, rána se začala hojit, kraje pěkně dorůstaly. Sestra ustřihla nový kousek zázračného flastříčku – u­ž stačil menší –, přiložila a vše zopakovala.

Po třech převazech se rána úplně zavřela.

Jenže! Tím vevnitř uvěznila nějaké čertovo kopyto, překazila volný výlet jakémusi zuřícímu démonu. Noha hořela. Otékala. Od jizvy dolů až po prsty. Bolela jak čert.

Doktor do boje poslal silné antibiotikum, ale zuřivec se nedal, bránil se, běsnil, chtěl ven a nemohl. Zapřáhl na pomoc horečku.

Uprostřed válečné vřavy bylo k mému údivu rozhodnuto neúčinnou zbraň stáhnout a nahradit jinou, prý ještě silnější. To se mi ani trochu nelíbilo, odjakživa do mě bylo vtloukáno, že když jednou tuto kúru začnu, musím ji dotáhnout do konce.

Něco bylo na mou duši špatně. Horečka stoupala, slábl jsem, hubnul, bylo mi zle. Právě se slavily Velikonoce a já jsem neměl kam se obrátit o radu. Krajní nouze mě přiměla, abych sám určil, co je menší zlo, tak jsem si dvě poslední tablety toho druhého, náhradního dryáku už nevzal. Zkrátka to nešlo.

Co se potom dálo v mém těle, nechci vědět, pamatuji si jen následky: celé t­ýdny zvýšená teplota, nikdy dosud nepoznaná únava, pohyby lenivé, zpomalené, proti vůli vynucované. Nohy jako by překonávaly odpor, jako by se brodily čímsi hutným, nepoddajným.

Zhubl jsem osm kilo.

Bylo to divné jaro. Byl jsem malátný, má teplota ani ráno neklesala pod červenou čárku. Zúčastnil jsem se s Janou téměř všech plánovaných akcí, společenských i turistických, procházel jsem jimi ale jako těžkým mrákotným snem, spíš než z vášně a radosti. Přišly i dny, kdy jsem kromě Jany nechtěl nikoho vidět a zaháněl i své nejmilejší dcerky a vnučky. Byl ze mě protivný dědek.

To trvalo až do začátku července.

Z Brna k nám na Žáry přijeli mladí na pár dní dovolené.

Navečer jsem najednou při hovoru s nimi zjistil, že nejsem schopen doříct načatou větu. Co to je, co se to děje? Napínám hlasivky, marně lapám po dalším slovu, koktám, zadrhávám – a­ za nic na světě ze sebe víc nedostanu… Páni drazí…!

Co mi v té chvíli běželo hlavou, nebylo k smíchu.

Pak to přešlo a já jsem doufal, že si nevšimli. Znovu jsem se opatrně zapojil.

Ráno před devátou – mladí už odjeli na túru do hor – mě to zas postihlo: zadrhnutí v řeči. Teď ale nezůstalo při tom, něco mě navíc tlačilo k zemi. Zděsil jsem se té bezmoci, toho, jak trpně sleduji svůj pád, jak mu nemůžu zabránit, hroutím se, má vůle na tom nemá žádný podíl – a­ najednou ležím s obličejem na koberci.

V reálu to asi bylo směšné. Ale nesmál jsem se. Ani Jana. Vyděšeně na mě zírala, jak se sbírám z podlahy, udělám půl kroku – a­­ znovu padám. O nic jsem nezakopl, prostě se mi podlomila kolena a zem si mě přitáhla.

Zas jsem se vyhrabal na nohy, chtěl načatý krok dokončit a – zas ta bezmoc, a nový pád. V hlavě řvalo naléhavé: Vstávej! Honem! Je tak hloupé válet se po zemi!

Jana už se vzpamatovala, už volala stopětapadesátku a mě dostrkala k pohovce. Než mi pomohla převléct se do pyžama a zabalila věci s sebou, byli tady. Změřili tlak, zběžně vyšetřili, a prý, jestli můžu jít. Mohl jsem. Zdravotní bratr převzal od Jany ruksáček s mou výbavou a sestupovali jsme opatrně ze schodů; já se přidržoval zábradlí a on couval přede mnou nachystaný mě zachytit.

V sanitce mě připoutali na lůžko, do žíly na předloktí zapíchli kanylu, pustili výživný roztok a napojili na přístroje.

Co bylo dál, pronikalo ke mně útržkovitě jako ve spánku: několikero zakvílení sirény, příjem v nemocnici, nové vyšetření, dotěrné otázky, nejisté odpovědi, důstojný klid lékařů a sestřiček, uložení na pokoji…

Podivné zmatení mysli, ještě podivnější konání…

Nevím, jestli jsem tu kapačku odpojil, řekl bych, že ne, vůbec jsem na ni nemyslel, když jsem se na tu cestu vydal. Vždyť co? Je to hned vedle, jenom obejdu lůžko se sousedem. Ten mě podezíravě sleduje, prst na spoušti. Šťastně dotápu na místo – a­le tam se toužené úlevy nedočkám. Je to jako ve známém opakovávaném snu: úplná bezmoc, zoufalá nemožnost dosáhnout cíle. Avšak místo spásného probuzení, jež by mělo následovat, zjišťuji, že ležím vedle mísy a mimoděk zblízka oceňuji zářivou čistotu podlahy. Mučí mě nutkání dokončit, proč jsem tady, ale nejsem schopen se o tu hladkou mramorovanou podlahu opřít, abych se zvedl. Je to divné, ruce ani nohy neposlouchají. Nechápu. Snažím se o něco, cokoli, ale nikam to nevede.

To jsem to dopracoval!, křičím v duchu a na kraji hysterie se vysmívám tomu, jak jsem nemožný.

Už slyším dupot, už jsou tady, zvedají mě a nesou na lůžko.

„Sám nikam nechoďte, řekněte si, když něco potřebujete,“ smířlivě mi vysvětlují. No jo, zrovna o takovou pomoc vám budu říkat, odporuji, ale jen uvnitř, pro sebe. Nahlas zabreptám: „Nechci vám přidávat práci.“

Uloží mě, přikryjí a na každé bočnici vztyčí půlmetrovou zábranu.

To pro mě nemůže být překážka, odhaduji. A jak jsem v ráži, hned jak odejdou, chystám se tu mříž přelézt. Soused mě varuje, já přesto lezu.

Dá to potvora zabrat, nečekal jsem, že je to taková výška.

Nakonec ten nástavec překonám, a­le jen co se dotknu země, složím se bezvládně hned vedle postele. Ležím na břiše, čistě vytřená podlaha je na dlaň před očima, na ní se zjeví lesklá tmavorudá kapka. Přidá se druhá, třetí, další, slévají se. Aha, to jak jsem se praštil do nosu. Honem, utřít, než přijdou. Rukávem a potom dlaní loužičku roztírám a už se blíží dupot, už po mně chňapají zas ty ruce, zvedají a pokládají na postel.

Chlapíci jsou trpěliví, nenadávají, jen mírně domlouvají. Je s nimi sestřička, vlhkým ručníkem mi omývá obličej a já jí nastrkuji ještě tu ruku. Nakonec mi přilepí náplast na čelo.

„Nevstávejte, museli bysme vás přivázat a to přece nechcete.“

Ne, to opravdu nechci. Poslušně ležím a nutím se nemyslet na plný měchýř.

Sestřička za chvíli přináší průhledný vakuový pytlík. Za ní jde primářka, poručí, abych si stáhl kalhoty, a profesionálními hmaty zkouší zasunout cévku. Dvakrát bez úspěchu. Zatínám zuby. Napotřetí se naštve a vrazí ji tam, až mi v hlavě zajiskří. Nezabráním syknutí. Ale to schválně neslyší, spěchá pryč, vše ostatní nechává na sestřičce. Ta s chápavým úsměvem napojí hadičku, průhledný pytlík pověsí na bok postele a­ je hotovo.

Ani jsem si nestačil všimnout, jestli už něco nasál.

Hlavně že nutkání přešlo.

„Tak, a máte pokoj, nikam nemusíte chodit.“

Pro jistotu zas zvedne zábrany po stranách.

„Nemyslím, že to ještě bude potřeba,“ špitnu. Chci spát, už jenom spát…

Budím se; v docela jiné místnosti, sám. Omotán hadičkami, obklopen světélkujícími přístroji ležím a naslouchám. To ticho!, myslím si blaženě – a­ zas se kamsi propadám.

Nové probuzení. Kolem je plno lidí, poznávám je, samí naši, někteří z daleka, rád je vidím, ale nevím, proč jsou tady. Než se stačím zeptat, znova usnu.

Probírám se z horkého snu, zpocený, promáčený, dvě sestřičky mě drsně otáčejí, všimnu si, že jsem nahý, jedna poručí, abych se trochu nadzvedl, něco zpode mě vytahují, něco tam kladou.

Zas jsou všichni tady. Je mi trapně. Na otázku, jak se cítím, odpovím, že blbě. Proč vůbec nejím? Protože mě to nebaví. Táňa mi strká krabičku borůvek a rudých malin, jsou přímo výběrové: „Na, papej, jsou z lesa na Ježníku.“ Zašklebím se: „Brrr.“ Živě si připomenu, jak mě sestřička přemlouvala, abych okusil moc zdravou a moc chutnou mlsku, pacienti prý si ji nemůžou vynachválit, přidržela mi slámku, tak jsem z té originální lahvičky ždibek nasál – a­ odvděčil se jí právě jako teď Táně za její snahu: „Brrr, to je hrozný!“ a otřásl se odporem. I dcerku jsem teď zklamal. Je mi to líto, ale stejně nechápu, proč jim tak záleží na tom, abych jedl. Na co, vždyť je to k ničemu, ať mě nechají tak.

Když se probudím příště, můj synek mě holí elektrickým strojkem, já poslušně podle jeho pokynů vydouvám tváře, nastrkuji bradu, dělám grimasy, nevím, jestli správně, toto neznám, sám se holím žiletkami. On se zdá celkem spokojený.

Jeho žena Janinka mi stříhá nehty. Ani tento pocit neznám, v životě mě nikdo tak neopečovával. Nebo ano? Jestli ano, tak hodně dávno. Proč teď? Čím si to zasloužím?

Čas plyne, horečka prý odchází, dosud se ale nezjistilo, jak jsem k ní přišel. Mé vyprávění o nějakém čertisku v bérci neberou vážně, noha prý je v tom nevinně. Tak nevím, oni jsou doktoři.

Dneska se Jana, jako při každé návštěvě, ale ještě úpěnlivěji snaží zvrátit můj zamítavý postoj k jídlu. Sama je ze mě dost zoufalá, a to ještě dostala naléhavý pokyn od primářky, ať to zkouší, že snad od ní si dám spíš říct. Už je sobota, šestý den, a já se pořád k jídlu nemám. Dokola trpělivě vyjmenovává známá jídla, která jsem měl rád, slibuje, že mi uvaří, které si vyberu, jen ať si už řeknu. A hle! Naráz při zaslechnutí jednoho povědomého slovíčka se v kterési hluboko zasuté chuťové buňce probudila příjemná asociace a já jako slintající pes profesora Pavlova ji zastavím:

„Co třeba tu rajskou polívku, tu bych mohl ochutnat?“

„To myslíš vážně?“ rozzáří se. „Jak bys nemohl! Počkej, hned jsem zpátky.“

Osamím.

Ne na dlouho. Jen se maličko prospím, už mě budí, už mi do misky z termosky nalévá čerstvě uvařenou a fofrem z domu dovezenou rajskou polévku, ještě se z ní kouří.

Poprvé od pondělka jím. Jde to těžko, lžíce se chvěje, bryndám, ale misku úplně vyprázdním.

„Naliju ti ještě.“

„Už ne,“ vrtím hlavou, „mám dost.“

Jana je spokojená. Tak už dlouho nebyla.

Kupodivu i já se cítím líp.

 

*

 

Nevím, z čeho mě v tom krnovském špitále vlastně vykřesali. Nikdy se nedozvím, odkud se doopravdy ve mně ta nemoc vzala. Lékařům jasno není a já dál najisto podezírám pomstychtivého bércového démona. Teď je pryč, chvála bohu.

V pondělí mě odvezli do Ostravy a tam mi pod klíční kost voperovali malý zázrak, anděla strážného, zachránce a opatrovníka, průvodce mým nastaveným časem. Vítám teď každý nový den, protože vím, že pro mě už nemusel vzejít.

Kolik ještě takových? Ó jé! To nechci vědět, to není důležité, mám, co potřebuji – ú­častním se života, je tu i pro mě, i mě ještě oblažuje svou nádherou, jedinou, která existuje.

Když jsem zásluhou Janina vykrmování, společného cvičení a vynucovaných procházek začal nabývat ztracenou hmotnost a vracela se mi síla, mohlo se zdát, že bude zas všechno jako vloni.

Omyl. Takové to už nebude nikdy.

Ano, dýchá se líp, ano, tep nevynechává, v hrudi se nic přes míru nezachvěje, vše funguje, klape jak má, a­le… Často se musím zastavit a chvilku jen dýchat. Je to dílo prášku „zpomalovače“, který denně polykám, on určuje tempo, nedovolí překročit námahu, na niž pumpa stačí. Je nesmlouvavý, neptá se, přikáže a­ já se poslušně zastavím. Po pár vteřinách můžu pokračovat.

Schází mi les. Ne tento kolem, to je jen kulisa, i když nádherná. Schází mi ten můj, ten přelud, o nějž jsem půl života pečoval.

Ale zvyknu si. Na stesky i všechna omezení. Mám náhradu, největší dar: c­hvíli tu ještě smím být.

Můj věrný strážce se už stal součástí srdce. Přišel jako cizí prvek a ono jej přijalo, vrostl do něj. A já si skrz ten samostatný, znovu tepající, vůlí neovladatelný sval dennodenně opakuji: Jaké štěstí je být na světě!

A co víc! Nebýt na něm sám.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.01.2022 21:29:56dát kritice tiprevírník

Právě, že to bylo nějaké svinstvo, akorát asi ne tropické.

21.01.2022 19:19:58dát kritice tipAndreina

Krásně napsané jako ostatně vždy. Ono se nadarmo neříká, že každá nemoc je v jádru nezdravá (tím nechci zlechčovat, co Tě tehdy potkalo) a ještě horší je, když nikdo pořádně nezjistí, co to bylo. Kdybys pobýval před tím v tropech, řekla bych, že to nebyl bércový neřád, ale do otevřené rány se dostalo nějaké svinstvo. 

Je to hodně silný příběh a Ty jsi hodně silný člověk, jednak tím, kolik jsi toho prožil a i tím, že o tom dokážeš napsat.  

07.01.2022 11:51:53dát kritice tiprevírník

Škoda, že někteří poškozují pověst zdravotníků. To je mi líto. Zvlášť lituju vašeho dědečka, čeho se na stará kolena dočkal.

Za přání děkuju.

07.01.2022 07:22:11dát kritice tipKytiii
redaktor prózy

Já se toho textu zpočátku bála, naštěstí se hrůza nekonala (špatná zkušenost u dědečka, který štěstí na milé a trpělivé zdravotníky neměl - z nemocnice jsme ho na reverz před 5 lety "ukradli", jinak by tam zemřel, žil u nás až do loňska, kdy mu začala slábnout  pumpa, v nemocnici ho nakazili covidem, jež se u něj nijak neprojevil, ale pro sestry byl najednou prašivej a děda tam ztratil chuť žít. Sic jsme ho opět vzali domů na reverz, tak už ji nenašel a v kruhu rodiny v pokoji odešel).

Díky za pozitivní vhled a přeji co nejvíc sil na další psaní.

T. 

06.01.2022 15:11:08dát kritice tiprevírník

Marcelo, víš, že mě to po přečtení toho prvního komentu napadlo, že patříš mezi zdravotníky? Strašně jim fandím. Taky tobě. Všichni si zasloužíte úctu. Máš pravdu, všechno je to o lásce.

06.01.2022 14:50:09dát kritice tipMarcela.K.

To mě těší, že to tak bylo. Pracovala jsem u lůžka v nepřetržitém provozu na neurologii posledních patnáct let před důchodem. Proto dokážu ocenit tvůj popis situací, které jsi prožil a mám radost, že vše dobře dopadlo a ty si můžeš ještě užívat nejen života, ale i lásky svých blízkých. Moc se mi líbí to popisování účasti tvých dětí a ženy. Tohle je totiž o lásce... Navíc jsi mě tím vyprávěním vrátil do práce, kterou jsem milovala, ale dělat ji už nemůžu kvůli zdravotním problémům. Tak se drž a pozdravuj v lese.

06.01.2022 14:49:14dát kritice tiprevírník

Diano, a já tobě díky, že tě to potěšilo.

06.01.2022 14:46:081 tipů dát kritice tiprevírník

Ivi, těší mě, že ode mě ještě něco čekáš. No tak jo. Ale už toho moc nebude.

06.01.2022 14:45:07dát kritice tipgabi tá istá

verila som tomu, som trpezlivá

06.01.2022 14:44:15dát kritice tiprevírník

Gabruško, dcerko milá, hlásím, že dozrává.

06.01.2022 14:39:40dát kritice tiprevírník

Marcelo, děkuju. Rád přiznávám, že tam na mě všichni byli hodní. A trpěliví až nezaslouženě.

06.01.2022 14:34:45dát kritice tiprevírník

Evženie, je mi líto, že táta se ti odtud nevrátil.

Za radu děkuju - pro příště.

06.01.2022 14:31:58dát kritice tiprevírník

Renato, souhlasím, ať byl původ jaký chtěl, hlavně, že každý nějakým dílem pomohl a já děkuji i tobě.

06.01.2022 14:28:56dát kritice tiprevírník

Luboši, takové vrůstání je neocenitelné, proto velký dík.

06.01.2022 14:25:49dát kritice tiprevírník

Lesní děvče, ano, to je ono: malé najväčšie radosti. Za ně ti děkuju.

06.01.2022 14:23:44dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuju za přání.

06.01.2022 14:23:26dát kritice tipDiana

Velmi krásně a moudře napsáno, přečetla jsem se zatajeným dechem. Díky Bohu, že to tak dobře dopadlo!

06.01.2022 14:23:07dát kritice tiprevírník

Haničko, moc ti děkuju za pochvalu, to se tak hezky čte.

06.01.2022 14:19:451 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, díky. Všechno je možné, ale už je to skoro šest let a chátrání pokračuje, takže nepátrám, zůstávám jednoduše při tom čertisku.

06.01.2022 12:40:20dát kritice tipblacksabbath

Jardo....i mě bércový démon dostal.....musíám říct, že jsi to napsal výstižně ba co dím...přímo bravurně...jsem ráda, že to dobře dopadlo a tudíž....budeme mít možnost ještě si od tebe/o tobě...něco dalšího přečíst.....Drž se! Opatruj se!

06.01.2022 12:08:42dát kritice tipgabi tá istá

vieš, že ťa mám prečítaného inde, ale znova so záujmom čítam a obdivujem...snáď dozreje čas na dôležitý text, ktorý by nemal chýbať*

06.01.2022 10:45:24dát kritice tipMarcela.K.

To je tak skvěle sepsaný pohled z druhé strany - dala bych to jako výukový text do učebnice Ošetřovatelství pro zdravotní školy. Jsem moc ráda, že tě dali takhle dokupy. Ten text je nesmírně lidskej ve všech směrech a výstižnej tak moc, že ho mohl napsat jen ten, kdo toto prožil. Tohle by si zasloužilo Výběr! 

06.01.2022 10:07:27dát kritice tipEvženie Brambůrková

Tak podobně tam ležel i můj táta. Ten se ale nedokázal vrátit.

Jsem ráda, že se ti to podařilo.

Jo, a na rány se dává  list Kuklíku městského. Léčí rychle a spolehlivě :-)))

06.01.2022 09:57:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásný popis velkého boje s nemocí, ať už byla jakéhokoli původu. A hlavněsemi líbil závěr, to přitakání životu a lidem kolem Tebe,možná i Janině rajské polívce... :-) 

06.01.2022 00:10:31dát kritice tipKočkodan

My čtenáři jsme tě také už dávno přijali, vrostl jsi do nás. (vůlí ovládané mimické svaly nyní vytvářejí mírný úsměv)

05.01.2022 22:43:481 tipů dát kritice tipdievča z lesa

písané chuťou na život (na paradajkovú polievku) ... želám dostatok síl na malé najväčšie radosti***

05.01.2022 22:43:05dát kritice tipČudla

Četl jsem to jako detektivku s dobrým koncem. Tak ať to tak je i nadále. /*

05.01.2022 22:23:261 tipů dát kritice tip8hanka

silný príbeh so šťastným koncom...ktovie, kde sa ten démon vzal, hlavne, že je preč a jednou z účinných  zbraní bola rajčinová polievka navarená a prinesená s láskou...

toľko krásnych myšlienok...

" Vítám teď každý nový den, protože vím, že pro mě už nemusel vzejít. Kolik ještě takových? Ó jé! To nechci vědět, to není důležité, mám, co potřebuji – ú­častním se života, je tu i pro mě, i mě ještě oblažuje svou nádherou, jedinou, která existuje."

alebo

"Jaké štěstí je být na světě! A co víc! Nebýt na něm sám."

toto by malo byť povinným čítaním každého, kto si neváži život...

 

 

05.01.2022 22:07:07dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, i když popisuješ neveselé události běhu svého života, bércový démon mne přece poveselil. Možná, že ložisko v kosti nebylo zcela vyléčeno a zavřením vznikla píštěl, která tam zlobila a nebylo snadné zbavit se jí. Měl jsi štěstí a kvalitní i obětavou péči, a tak vše relativně dobře dopadlo. 

Díky za vyprávění, čtu od tebe ráda cokoli.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor