Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Ve třešních
datum / id06.01.2022 / 527675Vytisknout |
autorK3
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno101x
počet tipů9
v oblíbených0x
Ve třešních

Ovocné stromy mají své kouzlo, jako všechny ostatní stromy. Jenom je trochu jiné.

Například třešňový sad v období vegetace vzdáleně připomíná listnatý les. I on má své mikroklima. Koruny stromů vytvářejí stín a spolu s ním i vlhkost.

Jsou-li obtěžkané svými rudými zavěšenými plody, vytváří dojem, že krvácejí a smutní. Je to jen klam, jsou plné očekávání. Těší se na to, až se jim zase odlehčí. Třešně z nich brzy zmizí a smutek vystřídá radost z volnosti a lehkosti.

Jestliže jim v tom pomáháte a vlastníma rukama je trháte, všimnete si jejich krásy. Nápadné protáhlé listy jsou zvláštním způsobem svěšeny, a fouká-li větřík, mihotají se a šveholí radostí. Budí dojem veselé hravosti, a jsou-li v sadě česáči, navíc jim svými hlasy zdánlivého oživení přidávají.

Ale teprve když se dostanete na samotný vrchol nejvyššího stromu, na chvíli se zastavíte a rozhlédnete se kolem sebe, můžete říct, že víte, co je to opravdový sad. Uvědomíte si jeho charakteristický vzhled. Často jsem vystoupal až na poslední příčku žebříku a jenom se tak rozhlížel. Všude kolem dokola vidíte pod sebou hladinu zeleného moře listí. Při troše fantazie budí zdání vrchního patra deštného pralesa. Žebříky se jimi proplétají jak silné liány a následně sem tam vykukují svými špičkami.

 

Rudé nebo červenožluté spárované plody, jež jsme si rádi věšeli na dětská ouška, jsou nejchutnější a nejosvěžující hned po ránu. Vychlazené ranní rosou. Není nad to, můžete-li se po rozednění brouzdat po sadě a utrhávat ty největší kousky. Jsou to chruplavé a lesklé rubíny plné osvěžující šťávy.

 

Aby se včas sklidily, je potřeba dostatečné množství česáčů. Dřív si sadaři vystačili s domácími brigádníky. Ti věrní se pravidelně hlásili už před sklizní a byli vážení, protože na staré vysoké stromy, mnohdy rostoucí kolem silnic, se každý neodvážil.

Po osmdesátém devátém roce se situace radikálně změnila. Staré stromy většinou zmizely i se starými česáči, a noví se nehlásili. Naši lidé začali dávat přednost pohodlnější práci. Nahradili je až přátelé z Ukrajiny, pro něž byla sklizeň naopak možností dobrého výdělku. Měl jsem mezi nimi mnoho kamarádů. Jsou nesmírně pracovití a spolehliví. A dokážou být i zábavní a veselí.

Tak například tu byla jedna rozvětvená rodina; dva bratři s manželkami a bratranci. Jeden z těch bratrů, Mirek, byl hubený a druhý, Voloďa, tlustý. Manželky byly zase hubená Marie a tlustá Olga. Musel jsem hádat, kdo ke komu patří. Samozřejmě jsem to neuhodl, tlustá Olga patřila hubenému Mirkovi a hubená Marie tlustému Voloďovi.

Já jsem tíhnul nejvíc k Vasilovi, jednomu z bratranců, kterého skutečně ovocnářství a zemědělství zajímalo. Žil rovněž na vesnici se zahradou a malým hospodářstvím. Nosil slaměný klobouček a vypadal jak chasník z pohádky. Jednou mě poprosil, zda bych mu nedovezl řízky od všech svých rybízů, aby si je mohl doma vysadit. A k tomu rouby všech odrůd jabloní a hrušní, jež jsme pěstovali. Ovšemže jsem to pro něj udělal. On mi potom dovezl řízek modré révy. A proto pěstuji ukrajinskou modrou révu coby památku na něho.

Blízko jsem měl i k Romanovi. S ním nás spojovala hudba a obliba knížek. Byl fanatik do všech možných hudebních žánrů jako já. Zrovna tak s knihami. Navíc objevil audio nahrávky a takto mohl „číst“ přímo při sklizni.

 

Pravidelně přicházely i skupinky Romů. Češi na ně hleděli úkosem, neboť byli jiní. Právě ta onakost je dráždila. Já jsem s nimi vycházel dobře. Nepovyšoval jsem se a záhy jsem pociťoval náklonnost i já od nich.

Jedna skupinka dojížděla starým moskvičem z Chlumce nad Cidlinou. Byla to dvě mladá děvčata a babička s dědečkem. Holčiny se z práce radovaly a šla jim dobře od ruky. Obě byly velmi příjemné a přátelské, plné mladistvé radosti ze života. Neustále mezi sebou švitořily a plánovaly si život. Starší za sebou měla úspěšnou zkoušku na gymnázium a ta mladší by se ráda za rok dostala na zdravotní školu. Oběma jsem to přál. Jejich prarodiče byli už staří lidé. Několikrát mi hlásili, že všechny vydělané peníze půjdou vnučkám právě na ty školy. Paní byla neuvěřitelně vychrtlá a vrásčitá. Po žebříku se sotva ploužila. Po poledni bývalo ostré slunce a teplota přes třicet stupňů, ale ani v tom vedru si nedala pokoj. Děda byl proti ní zavalitý. Bylo znát, že mu pohyb chybí. Trpěl silnou záduchou a sotva dýchal, takže toho moc nenatrhal. Česal pouze spodky ze země a přestavoval babičce žebřík. Neustále jí radil, kde co ještě nestačila otrhat. Zdálo se, že ji komanduje, jenže to bylo jeho silnějším hlasem. Ptal jsem se ho, co by si počal, kdyby mu paní z toho žebříku spadla, a on mi na to odpovídal: „Vždyť já ji hlídám a držím jí žebřík.“

Ona se po něm sotva vlekla. Byla jako věchýtek. Kolikrát se zdálo, že už spadne. Radil jsem jim, aby toho nechali a jeli domů, ale nedali si říct. Nakonec všechno přečkali až do konce sezóny.

 

Romové jsou velmi citliví na to, kterak na ně pohlížíme. Okamžitě vycítí naši nevraživost. Na druhou stranu okamžitě poznají pochopení a vstřícnost druhého. Jednou jich přijela početná skupina. Celá rodina a další příbuzní. Přijeli několika auty a přivezli s sebou i děti. Některé docela malé.

Chtěli si zabrat víc stromů, avšak šéf jim to nedovolil, jelikož se bál, že je neotrhají. Vzhledem k ostatním to bylo ale nespravedlivé. Za jeho zády jsem jim jich přidělil několik navíc, a proto bylo z šéfovy strany trochu zle. Nechalo se to vydržet a Romové mi za to byli vděční. Stromy otrhali stejně dobře jako ostatní. Jinak to ani nešlo. Na to jsem si dával pozor.

Děti byly veselé a hravé, lezly po žebřících nahoru a dolů a pomáhaly trhat – do pusy samozřejmě. Chlapi zapojili k baterii od auta starý přehrávač a hrála se muzika. Ale jenom takový laciný střední proud a ten se mi nelíbil.

„Proč pouštíte tohle, když máte takovou skvělou svoji vlastní hudbu?“ řekl jsem jim jednou.

„A vy byste ji poslouchal?“

„No jasně.“

To, co se dělo druhý den, jsem nečekal. Hrála se romská hudba. Sami občas zpívali, a nebýt práce, snad by i tančili.

Ale o den později už zase jeli ve vyjetých kolejích těch odrhovaček.

 

Jednou nastoupili dva mladí romští kluci. Bylo jim kolem osmnácti let. Dostali strom a bezvadně a rychle ho očesali. Tak dostali každý svůj. Soupeřili spolu a byli to jedni z nejlepších česáčů. Lepší byli už jen někteří Ukrajinci. Všichni v sadě je chválili. Na konci sklizně jeden z nich přišel, zda by u nás nemohl pracovat. Byl to inteligentní kluk. Já bych ho bral všemi deseti. Slíbil jsem, že řeknu šéfovi a přimluvím se za něj. Příští den jsem se ho optal.

„Vyřiď mu, že máme plno,“ zněla jeho odpověď.

Přitom měl podaný inzerát, že přijme nové zaměstnance.

Nepřekvapilo mě to. Čekal jsem to, protože jsem šéfa znal.

Čekal to i Rom. Přesto mi za moje optání děkoval a vážil si ho. Já si v duchu říkal, že být šéfem já, zaměstnával bych je. Ono stačí to s lidmi trochu umět a být spravedlivý a vstřícný.

 

Na jiném místě v sadě měly zabraný strom dvě naše děvčata. Byly po zkouškách na ekonomickou školu a přišly si přivydělat na prázdniny. Moc dobře jim nešlo pořádně přistavět žebřík, a tak jsem na ně dohlížel a občas jim pomohl. Jedna z nich byla viditelně extrovertní, pořád se smála a vesele mluvila. Druhá byla spíš zamlklejší a tichá, a tak se navzájem doplňovaly a rozuměly si. Svým chováním mi připomínaly ty dvě mladé Romky. Občas jsem se s nimi na chvíli zastavil. Řekly mi i svá jména. Ta tichá se jmenovala Veronika. Byla to taková křehká zasněná bytost a připomněla mi hlavní představitelku z jednoho filmu. Jmenoval se Dvojí život Veroniky. Překvapily mě, že ho znaly obě dvě. Ale ještě víc byly samy překvapeny, že jsem ho znal já. Přišlo i na další filmy a na hudbu a na umění vůbec. Nechtěly věřit, že jsem zaměstnaný v sadech. Nečekaly, že tu narazí na někoho, koho to zajímá.

„Co je na tom divného?“ ptal jsem se nevěřícně pro změnu já, „vždyť všechny stromy jsou samy o sobě umělecká díla. Tak proč by ten, kdo se o ně stará, nemohl tíhnout k umění.“

Vykládal jsem jim, že nepřeberné množství ovocných odrůd se navíc od sebe liší svým specifickým vzhledem a způsobem růstu, jež nelze popřít ani řezem.

Když jsem se u nich příště zase zastavil, stěžovaly si, že je na ně šéf hrubý a sprostý. Vadilo mu, že se smějí a jsou veselé. A mě napadlo, zda tohle není právě to, co nám nejvíc vadí na Romech. Ta jejich bezprostřednost.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.01.2022 09:17:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

dík a avi PM

25.01.2022 08:50:15dát kritice tipK3

Jarmilo, jestli myslíš, že se to tam hodí, tak jo. Dík.

24.01.2022 23:18:26dát kritice tipJamardi

Karle, souhlasíš s nominací do Prózy měsíce?

08.01.2022 09:03:10dát kritice tipK3

Přemku, klidně o nich napiš. Je potřeba znát i ty špatné. Dík za čtení.

07.01.2022 23:28:42dát kritice tiplastgasp

Jsi šťastný člověk, že si přišel do styku s takovými brigádníky, bez ohledu na národnost. Jen nerad bych ti napsal o opačných zkušenostech. Velmi špatných. Tvoje příběhy mě daly pocit optimismu, že svět je také zábavný a družný.

07.01.2022 17:08:34dát kritice tipK3

Jardo a Ptakopysku, dík.

07.01.2022 15:04:25dát kritice tipK3

ivi, jsem rád, že souhlasíš, přesně tak to je. Ale to my ve své nadutosti nechceme vidět.

07.01.2022 15:00:31dát kritice tipK3

Jarmilo, ano, každý by měl ctít blízké teritorium toho druhého. Mě osobně hudba nevadí i kdyby hrála celou noc, ale musím chápat, že druhému to vadit může. Tohle ale porušují víc naše lidi. Třeba jedni naši sousedi mívají pravidelně opékací mejdany, lidi si stěžují a nic. Většinou  vidíme toho druhého, ale sami sebe ne. Třeba v Itálii, ale i na Slovensku je tohle docela běžné, že se lidi  veselejí venku, když je hezky. Spíš bych řekl, že jsme to my, kdo je taková nepřístupná komunita, která je bohužel ve většině a která si jde řvát do těch svých hospod. To se o nás přece ve světě běžně říká.

07.01.2022 11:42:24dát kritice tipblacksabbath

Karle...ty romantiku:-))))).....také mám dobré zkušenosti s Rómy....k nám třeba jezdí s poštou Tibor.....slušnej chlap.....a v práci jsme měli rómskou uklizečku....její děti měly všechny střední školy....a jak uklízela!

07.01.2022 10:38:58dát kritice tipJamardi

Ovocné mají své kouzlo jako všechny ostatní stromy. Souhlasím.

Byla jsem svědkem jak pracovitý Rom ve chvíli,  kdy se nestíhlalo, dovedl další členy rodiny.  V hlučnosti bych je nepodporovala jako i jiné, bílé nebo žluté, ale co se dá dělat, když jiní pracovníci nejsou? Myslím ale, že se dá domluvit na síle zvuku, přestávkách v pouštění hudby...  Bezprostřední chování u druhých lidí nemusí mít každý rád a nejvíc to vadí podle mě těm, kteří jsou naštvaní na někoho, kdo si něco neumí odříct. 

Ráda jsem si početla.

07.01.2022 01:12:03dát kritice tipK3

Luboši, Cerasus avium; dík za čtení.

07.01.2022 01:07:201 tipů dát kritice tipK3

annnie, děkuji za milou návštěvu.

07.01.2022 01:05:58dát kritice tipK3

Ireno, je to tak jak říkáš, jsou to jenom lidi.

06.01.2022 23:29:32dát kritice tipKočkodan

Karle, tvoje povídání (nejen) o sklizni peckovin z rodu Prunus se mi líbilo, tvůj šéfík už o chlup méně.

06.01.2022 22:59:51dát kritice tipannnie

Velmi ti děkuju za Romy. Dobře jsem si početla. Dík a tip a.

06.01.2022 22:32:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mívali jsme, a někdy ještě i teď, dost brigádníků z této komunity. Vždycky jsem je brala člověka od člověka, někteří se v práci snažili tak, že mohli gádže strčit do kapsy, s jinými byly problémy, zvláště s mladšími - drogy, dluhy apod. Ale to se stane i jinde...

knihy si obstarám, slyšela jsem, že dobrou napsal jeden zpěvák, kde vysvětluje hlubší problémy v romských rodinách... ta by mne taky zajímala.

06.01.2022 22:04:46dát kritice tipK3

Irčo, nemám rád předsudky. Vůči Romům jich je neobvykle mnoho. I když se to už hodně změnilo. Jinak k nám na brigády chodili profesoři, doktoři, zkrátka vysokoškoláci běžně. S každým mě něco spojovalo. Vůči Romům jsem býval taky nedůvěřivý, snažil jsem se sám, aby se to změnilo. Třeba letos k vánocům jsem si nechal nadělit dvě knížky povídek od romských autorů. "Samet blues" a "Všude samá krása," vřele doporučuji. Pro jejich poznání ideální. Je k až k nevíře co s námi zkusili.

06.01.2022 21:46:46dát kritice tipK3

Renato, děkuji za milý komentář.

06.01.2022 21:27:011 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, i zahradník může mít duši umělce. Sám jsi toho příkladem.

Příběhy s brigádníky, kratší i dlouhodobý vztah k nim, dobře odpozorovaná charakteristika /nejen/ podle národností tvoří základ tvé povídky. Pěstitelství s jeho problematikou, jak je vnímáš po dlouholeté praxi, ji vhodně doplňuje... jako pokaždé  u tebe jsi vše podal nepřikrášlené, napřímo, přitom zajímavě a s nenápadným morálním přesahem v závěru.

Oceňuji vztah k přírodě i k profesi, kterou sis zvolil, ale i spektrum koníčků, to asi není úplně běžné. Nejvíc však přístup k lidem kolem tebe, byť to byli "jen" brigádníci!

Celkově pěkné dílo, díky.

06.01.2022 21:11:07dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Karle, krásné vyznání stromům i česáčům. S Romy jsem nikdy nepřišla do blízkého kontaktu, tak to nemohu posoudit z vlastní zkušenosti, ale myslím, že máš pravdu, že nám vadí ta jejich bezprostřednost, někdy hlučnost. Mají v sobě úžasnou autenticitu.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor