Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Sebekritika
datum / id14.01.2022 / 527913Vytisknout |
autormiromurka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno23x
počet tipů0
v oblíbených0x
Sebekritika

Nářky, plačky, planá melancholie; to ještě nikomu nenavlíklo špagát; ponořme se hloubš do minulosti. Do chvíle, kdy byly nastaveny neurony, kdy byly všechny buňky citlivě vyváženy a seřízeny na okolní svět; tedy do chvíle, kdy byl svět ještě v pořádku. [Střih do světa pohádek a bájí.]

Z levého reproduktoru zaznívá dětské vybrnkávání rozladěného harmonia, z pravého reproduktoru zaznívá hlášení o příjezdu spěšného vlaku. Fasády jsou šedivější, a ve městě je méně aut, kolemjdoucí jsou ošuntělí, ve vzduchu je letargie, a na nádraží se běžně přebíhá přes koleje navzdory pokynům z ajznboňáckýho rozhlasu. Vycházím z vagonu; dřívější já, cizí člověk, jenž marně vzdoruje cizímu světlu. Řadím se k ostatním gramotným automatům čerstvě zrozeného milenia, šlapu brázdu, a tupě vnímám okolní hluk, jenž mi ještě nezní nijak očistně a zatím vůbec neuzdravuje mou ustrašenou mysl. Obcházím nádražní budovu študáckou zkratkou; a marně hledám přítele, na obvyklém místě však spatřuji jeho stopy, totiž množství plivanců a čerstvej vajgl. Zrychluji krok.

Středoškolská brašnička za mnou bláznivě plandá, směšně natahuji nohy a klátím ručičkama. Moje dřívější tělo mi neslouží; činí si, co chce. Zaslechnu fragment rozhovoru dvou taxikářů, krčím hlavu mezi ramena, kolena, palce, kolena, palce, a spěchám pryč. Taxikáři jsou nabušení testosteronem, jsou hrubí a plní krve; nechápu jejich svět, kolena, palce, rychle pryč, za roh. Pokouším se zkorigovat zrychlenej tep. Věděl jsem, že mluvili o mně... jistě... denně procházím kolem jejich stanoviště. Dokázali by předpovědět každej můj krok. Nečekaně zastavuji a hledím skrz výlohu špinavýho bazaru. Všímám si dechu na skle... a je to jasné... ještě před malou chvílí tady stál. Kráčím po stopách přítele.

Utíkal jsem skrz tmavej parčík, a když jsem se rozhlížel, u každýho rohu a v každým koutě se mihnul černej stín. Procházel jsem územím nepřítele. A záškodnické postavy mně silácky obhlížely a už už tasily žiletky na gumách, sklopil jsem zraky a urychleně přešel do civilizovanějšího pavilonu. Proti mě kráčela dryáda, děvče, které jsem denně potkával a nikdy neslyšel její hlas; štíhlá studentka s drobným batůžkem přes záda, se závojem nazrzlých kudrnatých vlasů, dívka důstojných gotických rysů, a s jemným obličejem, spíše se vznášela nežli šla. Proletěla kolem mě, ani se neohlídla.

Letem světem skrz bránu učiliště, šatnou obehnanou pestrobarevným pletivem, po schodech do učebny; přítel vůbec nepřišel; a nepochybně se nechal zlákat tím či oním lákadlem okresního města. Listoval jsem časáčkem pod lavicí a všelijak si krátil čas, kupříkladu automatickým čmáráním po sešitě anebo civěním na pevná stehna ježkovlasé chemikářky. Vyučující nosila krátké sukně a tu a tam se posadila na stůl; a když jsem snížil svůj posed... zahlídnul jsem kousek krajky... a dneska už bych řekl, že to nebyla náhoda... myslím, že chemikářka nás rajcovala zcela záměrně, neboť ji vzrušovala představa pětadvaceti stojících kokůtků, kterým mohla poroučet a vládnout.

A bylo to správně. Svět byl totiž v pořádku. Tehdy jsem si však nic nemyslel, choval se pasivně a špatně jsem i pozoroval. Ničemu jsem nerozumněl. A nad hlavama nám visel šílenej Havel; dosluhující porevoluční císař; a vůbec jsem si neuvědomoval, že všichni starší lidé jsou zformovaní polistopadovou dekádou; a proto všecka ta vitalita, bojechtivost a síla. Paní chemikářka by nás spolkla i s chlupama navzdory všem vzorečkům a oxidům.

Učebna byla holá a nic hezkého v ní nebylo. Napájeli jsme se vodou přímo z umyvadla, nikdo si tehdy nenosil plastovou láhev. Vzadu stály staré skříně, kde jsem našel vyřazené školní knihy a učebnice; a jsa již tehdy knihomolem důkladně jsem se s obsahem zastaralé knihovny prohrabal; a nenašel nic krom stohů té nejméně čtivé povinné četby a několika tlustých encyklopedií. Z encyklopedií jsem vytrhal celostránkové reprodukce budovatelských plakátů a vyvěsil je různě po škole. A nic se nestalo; několik kantorů jsem tím, myslím, pobavil.

Naše třídní byla manželkou krajského soudce, jenž byl aktérem v jakési aféře, ale vůbec mě to nezajímalo. Před odchodem do důchodu se dojetím rozplakala. V hodinách informatiky jsme sjížděli stránky s pornem, a o přestávkách si půjčovali pálený cédéčka. Přítel mi daroval nahrávky zakázaných kapel, vyprávěli jsme si o počítačových hrách a léta příjemně plynula.

A po vyučování jsme se poflakovali po okresním městě, chodili do bazarů a pozorně si prohlíželi vystavené haraburdí. Všecko bylo pokryto vrstvou prachu; benzínové sekačky, ošoupané telefony, nefunkční počítače, pomačkané časopisy, cetky z minulého režimu, sada zahradních židlí, naprasklá kytara, fény, kuchyňské kokotinky, čepy, dláta a rydla. Dvě netáhla se pomotávala kolem a majitel nás netečně pozoroval; a věděl, že si nikdy nic nekoupíme; a že nikdy nic neukradnem, neboť v jeho nabídce nebylo nic, co by stálo za potenciální honičku po městě. Ale všecko to bylo v pořádku, bylo to zkrátka místo, kde se obchodovalo s všelijakým odpadem a ono místo tak i vypadalo; a nikdo nic nepředstíral. Podobných bazarů bylo v okresním městě několik a skoro všecky stály na rohu.

A jindy nás vtáhlo další lákadlo, a to jedna, druhá či třetí putyka, kde nám bylo načepováno navzdory trestuhodně nízkému věku. Popíjel jsem šumivé pivo a pokoušel jsem se zapadnout mezi spolužáky, kteří chlemtali zkušeněji a nápoj jim snad už i chutnal. Při příchodu příslušníka městské policie, což byla událost vcelku pravidelná, jsme chvatně dopíjeli a chápali se sodovek, případně předstírali plnoletost. A ničemu jsem nerozumněl; pití mě neuchvacovalo a tupě jsem zíral na flekaté tváře štamgastů popíjejících všelijaké silné likéry. A doba plynula. Našli jsme volnější lokál, kam příslušníci nenakukovali až tak často a kde nám bylo čepováno ochotně a s úsměvem. A ještě později jsme našli podnik s hezkým venkovním sezením, kam chodila také děvčata z jiných škol a hlavně příslušníci místních menšin; takže návštěva příslušníka policie nepřipadala vůbec v úvahu. A konečně jsem v pití našel jakous takous radost a chuť, přestože mi tehdy chyběla zkušenost a píle. Hlava, ramena, kolena, palce. A v té či oné hospodě jsme tehdy zažili kdejakou hezkou situaci; drogy, vystřelovací nože a palná zbraň, přijeli huláni, přijeli k salaši.

V sólo režimu jsem většinou zapadnul do antikvariátu za mostem, na blind jsem si koupil tu či onu lacinou knihu; a náhodou jsem si tak sám pro sebe objevil kdejakého klasika, o němž se tehdy stále ještě neučilo navzdory sametovému zvonkobraní, které se odehrálo kdysi dávno v šerověku. Prodávající byl dospělý člověk a já jsem byl děcko, a někdy jsem se cítil trapně.

Veškeré buňky mého těla byly od té doby nahrazeny, převtělil jsem se v novou bytost. A stejně tak i všechny části starého světa byly postupně nahrazeny, přestavěny, zrekonstruovány a vyměněny. A tehdejší svět zmizel, nezůstalo po něm nic. Vzpomínky jsou zkreslené, snad falešné, snad vsugerované. Avšak jedna věc se zachovala: a to seřízení mého mozku, jenž tehdejší realitu interpretoval jakožto normálu, opravdovost; a každou odchylku od tohoto stavu teď vnímám jakožto cosi nenormálního, falešného a zvráceného. A je to tak správně... vždyť... tehdy... byl přece svět... ještě v pořádku. A podobné seřízení neuronů sdílím s vrstevníky, kteří vyrůstali v podobném prostředí; snadno se poznáme, snadno si rozumíme, jsme... propojení.

Seděli jsme v internetové kavárně a stříleli po sobě z automatických zbraní; ničemu jsme tehdy nerozumněli, ale báječně jsme si to užívali, běhali jsme po barevných plochách ve zkresleném, falešném, vsugerovaném virtuálním světě, kupovali jsme si výstroj, a kolem uší nám hvízdaly projektily, umět se tak vrátit do hlavního menu! Ale většinou nám bylo líto poplatku za půl hodinku střelby a v kavárně jsme jenom tak zevlovali, případně se tlačili u jedinýho stolku. A každou chvilku si někdo z nás zaběhnul koupit kusovku anebo skleněnku; hulilo se před cizíma lidma v parku; a členové menšiny nás vtíravě pozorovali a v kapsách měli kudličky a žiletky na gumě; a členové policejních složek chodili kolem; poslouchali jsme nekvalitní nahrávky zakázaných kapel; všichni byli siláci a jedinej já jsem byl srab; a na kurvení jsou třeba nejmíň dva: on a ona; hranolečky z okna; svařáček na nádraží, a než přijedu domů, snad vyčichne ten cigaretovej smrad.

V lichý týdny tři dny praxe, tj. ranní vstávání, fasovaný montérky a pracovní botky, v nichž se dodneška hrabu v hlíně, smrad kalafuny a mastnej kouř, jenž se mi srážel na sklech, stovky kovových oček ze starýho drátu, zasranej studenej spoj, padesátiwatovej zesilovač, iontový dělo a další bití času. Modrá pracovní čapka s červeným odznáčkem a svéráznej mistr, jenž nám předčítal denní aktualitu, zkoušel nás z měst, kterým se při přechodu na další režim změnila jména, a citoval šejkspíra v prastarém překladu. A nic z toho, přestože by snad ani nebylo oč stát, už se nebude opakovat. Všecko je pryč. A podivnej zápach na dílnách, kterej i v dnešní době tu a tam začichnu; jakás takás kázeň, kreslící kapalina, kádinky s chloridem, leptání spojů a jehly o průměru nula celá pět.

Lidský život: přemíra věcí, událostí, slov, osob a vjemů. A k čemu?

A ještě jedno místo: totiž obrovská asijská tržnice, kam jsme chodili o polední pauze. Přítel si koupil černé rockové tričko s nekvalitním potiskem, a já? Já si koupil párek v rohlíku a společně jsme si pak prohlíželi všelijaký dreky. Asiaté - muži - se nečinili, a jenom ve skupinkách posedávali kolem pípajících videoher, navzájem se překřikovali, a jejich drobné ženy se staraly o obchod. Procházeli jsme úzkými uličkami, vyhýbali se ostatním zákazníkům a shýbali se pod věšáky s oblečením. Byly zde také stoly s drobnou elektronikou a žlutými videoherními kazetkami. Byl to překrásný, obrovský, dávný prostor; ten ale zmizel v oslňujícím záblesku bílého světla.

Léta plynula, a na konci celé té komedie se uskutečnila dlouhá zkouška. Měl jsem rozjebaný nervy a možná se mi chvěl hlas, přestože o nic nešlo. [Archivní záznam pískotu prastarých pištců doprovázených na valchy a cepy.] Odříkal jsem svůj připravený text a roli jsem zvládnul docela skvěle. Sako mi pochopitelně nepadlo a nosil jsem už dlouhé vlasy, přesto jsem zapadal do profilu. Uskutečnila se jakási rychlá oslava, kde jsem poprvé zkusil trávu; a byl konec. Skončilo to. A od té doby už mě do okresního města nic netáhlo.

Nádražáckej nadchod nad kolejema, jenž končí mezi fabrikama, už neexistuje. Zmizela študácká nálevna. A neexistuje už ani nádraží, natož tajnej boční vchod. Není už nic. Zmizel antikvariát. A starý paneláky jsou teďkom pestrobarevný. A nevím, jestli lze v lékárně koupit paklík jehel nula celá pět; ubylo zevlounů, a zmizela svařáčková bouda, a tržnice jakbysmet.

Kam teďka chodí dryáda a kam se všude rozlítlo moje tehdejší tělo? Umět se tak vrátit do hlavního menu. [Rachot smetáků, páječek, elektrošrotu, součástek a trhání knoflíků.] Sejdem se v leptárně! Tři kusovky. Dvě piva. A šmejdění v mistrově počítači, tajný soubory a složky. Rozehraná hra. Odpalování kondenzátorů a pálení lihu. [Vyhozené pojistky, čekání na vlak, cestování a tupé zírání z okna.] Cizí světlo z televizní obrazovky; rozbité fény a oprava přenosného rádia. Blikače, obvody a chlorid sodný, natý, ičitý, kolena, palce, kolena, palce, pravidlo pravé paže, pravidlo čtyř stěn, a cívka je jako dívka, pájení starého dobrého cínu, kalafuna a brnění prstů po zásahu proudem, stejnosměrný zákon padajícího hovna, shánění konektoru ve špinavých bazarech, odpálenej větrák, drobné krádeže, drobné škádlení, taháčky a vzorce, en-pé-en šipka ven, a tak dále a tak podobně. 

Zabydlel jsem se v konvenční roli úspěšného študáka a šel jsem na vysokou školu. Ale to už by byla jiná sebekritika.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor