Tekoucí ekvivalent něhy

Den po dni, dusím se sametem

hltajíc poloprázdné bubliny

svých vlastních hříchů

vztekle tryskajících z tvých

zjizvených očí, co jako

zrcadla tříští se, když kámen

políbí jejich hladové mordy

tušených lží vytesaných do

dětských fontanel zbrklostí

církevních papalášů, jejich

kleriky symbolizují ostnatý drát

tak prohnilý a prorostlý

dušemi zbědovaných zpustlíků

bušících do hladových kurtizán, až

zvracejí jejich semeno, to

páchnoucí, zkyslé mléko, přesto tak

sněhobílé, jak ledové království,

co Káje uhranulo a ty,

moje Gerda, trháš moji kůži

činěnou velhaným neklidem, což bolí,

hle za okny praští, až zalézá za nehty,

pupečníkový pahýl skřípe němotou,

mlčky a zrádně, jak sliby o

věčné lásce, jež plamenem udí se a

přísahou, co dala jsi mi s

rukou v klíně předtím, než

kousla ses do rtu, té brány do

kuřárny mužské ješitnosti, co

vyprchá, sotva se řekne čau, tak

hořce bezejmenným milencům

v naivitě plovoucích hrdými tempy

naze, blaze, leč s kondolencí

pod jazykem a s upachtěnou erekcí

nejbohatších mocnářů žíznících po

touze, té holce pro všechno a pro

všechny bohy, kterým spílám, neb

nemohu být v tobě, alespoň pro

jedno lusknutí a pohled do očí, těch

zrádných tůních, po kterých prahnu

bez ochutnání, naslepo, sladce se

motám s tvým jménem vytetováním

na odvrácené straně padajících víček

spontánně a hříchem oslepených očí.

 

 

21.6.2015

---