Phantasia XIV.

Stojím před svým domem a přes ulici se dívám na Zuzku s dcerou. Je vlahý letní večer a ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. Jakoby před bouřkou ale obloha je jasná. Už je hodně šero a já zahlédnu na obzoru za jejím domem jak z leva přilétá velkou rychlostí jakýsi tmavý objekt. Pak zmizí ale vzápětí se objeví pronikavý záblesk a k nebi počne stoupat hřib. Právě xplodovala nukleární střela! A je to tady! křiknu na Zuzku. Schovejte se! Dívám se jak vstupují do speciální betonové garáže kterou jsem sám navrhl a která by měla odolat i tlakové vlně po výbuchu. Těžká betonová deska vstupu za nimi zapadne a já se vrhám do svého úkrytu.

Nevím co všechno se děje venku. Jsem dokonale izolován od okolí. V úkrytu mám poměrně dost zásob abych nějaký čas vydržel. A stejně tak i Zuzka. Avšak jednou ven jít musím. Opatrně otevírám vstup a koukám na ulici. Všude kam oko dohlédne je jenom spoušť. Rozbité domy polámané stromy převrácená auta. A ticho. Ani vítr nefouká. Zuzčin úkryt stojí. Přecházím naproti přes ulici a klepu na dveře. Zuzko! To jsem já Slávek! Otevři! Napřed se dveře otevřou jen do uzounké škvírky ale když Zuzka vidí že jsem to opravdu já tak otevírá dokořán. Ufff! Už jsem se bála že jsem zůstala jenom já s malou! Pak vyhlédne ven a zahlédne ten obraz zkázy...

Tady nemůžeme zůstat říkám jí. Musíme pryč. Ale kam? ptá se ona. O něčem bych věděl odpovídám. Dívá se na mě podezřívavě ale přikyvuje. Vemte si jen to nejnutnější a vyrazíme. Je to dost daleko nejlepší by bylo jet autem. Jenže ani jednou auto okolo není použitelné. A tak jdeme pěšky po silnici na západ. Vyhýbáme se troskám a vrakům. Nikde se jinak nic nehýbe. Žádní lidé zvířata ani ptáci. Nakonec dojdeme až k velkému nákladnímu autu které stojí na kolech a vypadá nedotčeně. Zkusíme jet tímhle říkám Zuzce. A ty to umíš řídit? ptá se mě. Myslím že ano - už jsem s náklaďákem jezdil. Nasedáme a těžký tahač se rozjede. Všichni pociťujeme velkou úlevu. Řídím a rozhrnuju do stran vše co nám stojí v cestě.

Najednou se ocitáme v nějakém velkém tmavě šedém městě. A v ulici před námi nám projet dál brání veliký dav lidí. Všichni něco křičí a všichni jsou děsně umazaní a otrhaní. Mávají klacky a hází po nás kameny. Musíme projet říkám Zuzce. Ale jak? ptá se mne. Za každou cenu odpovídám. Prudce se rozjedu silnicí a razím si cestu dál. Lidská těla létají napravo nalevo až jsme konečně venku. Rozzuřený dav běží za námi. Najednou si všimnu že nás pronásleduje i nějaký vůz ze kterého střílí ozbrojenci. Už tam budem! křiknu na Zuzku. Připravte se! Zastavuji před vysokánskou budovou jejíž vrcholek se ztrácí v mracích. Musíme až nahoru! křiknu ještě.

Běžíme. Ocelové děrované schody plošina zábradlí a zase schody a opět plošina. Je to nekonečné únavné stoupání a pronásledovatelé jsou nám stále v patách. Nakonec Zuzka říká - malá už nemůže musíme zastavit. Dobře říkám. Jsme v poměrně velké místnosti a po chvilce k nám přiběhne několik mužů ozbrojených masopaly. Miří na nás načež vstoupí starý velký tlustý plešatý muž a usedne na židli naproti. Já tady tomu velím protože mám peníze povídá. Když mi řeknete kam jste se vydali tak vás nezabiju. Je mi jasné že musím s pravdou ven jinak to nejde.

To co teď řeknu bude znít šíleně ale musíte mi věřit! Upřeně mě pozoruje a pak přikývne - povídej. Tak tedy... Tady v té budově až úplně na špici je místnost a v ní je ve stropě poklop. Je to brána do paralelního vesmíru. Je tam Země jako je tato a přesto jiná. A tahle už je neobyvatelná. Tak chceme jít právě tam. A já vím jak to funguje a jak projít. Kupodivu opět přikývne a pak řekne. Dobře - věřím ti. Půjdete a já půjdu s vámi.

A tak opět stoupáme. Nechtěné společníky máme za sebou. Konečně jsme v Místnosti Brány. Spolu se Zuzkou a dcerou vylezeme na štafle a nad hlavou máme velký kruhový poklop. V jeho středu jsou tři mělké prohlubně jen tak na prst. Říkám Zuzce a Míši - přiložte pravý palec do otvoru a brána nás propustí!

Šup!!!

Brána nás pohltí a vyplivne jinde. Plešatému bossovi jsem neřekl že brána propustí maximálně tři lidi... A tak jsou oni tam a my tady! Ale kde vlastně?! Stojíme na kopci nad mořem a vidíme jak se k zamračenému nebi zvedá ve spirálách nekonečné množství sloupů vody. Co se to děje? ptá se Zuzka ale to ani já nevím. Jenom vím že mám strašnou žízeň. Stojím vedle bazénu klekám si a chci se napít ale voda mi mizí před očima! Najednou jde kolem nějaká žena a já se jí ptám: Co se to tu sakra děje?! Překvapeně se na mě podívá a říká: Odkud jste že to nevíte?!?!? Přiletěli odněkud z vesmíru a kradou nám všechnu vodu co na zemi je!!!

Díváme se na sebe spolu se Zuzkou a jediné co nám zbývá je konstatování že

Z BLÁTA DO LOUŽE.