Bajka o kombajnu a myších

Bajka o  kombajnu a myších

V širém poli, v malebném kraji Vysočiny, bydlela myší rodina. Co rodina, bylo to pořádné hnízdo! A byly to vůbec myši? Nebyli to náhodou hraboši? Myslím, že těm hlodavcům to bylo jedno, co jsou zač, hlavně, že byli spokojení, nasycení zrním a řádně vypasení. Vesele se množili, pištěli, kradli lidem úrodu a plnili tak svoji dějinnou úlohu.

Jednoho škaredého dne zavládl u našich přátel poplach. Myší průzkumník „Pizizub“ vběhl do hnízda a hlasitě pištěl: „Na obzoru obrovská příšera – žene se sem! Hrozí nám katastrofa! Zabije nás!“

Starý myší vajda „Kmet“ odvětil, že to chce hlavně klid a připravit se na vyjednávání. Chtěl vědět, co je to za zrůdu, co je ohrožuje, ale protože nikdy nic podobného za svůj dlouhý roční myší život neviděl, nedokázal si představit, co jim hrozí. Proto si chystal v chlupaté hlavě argumenty, jak vetřelce zastavil silou moudrých slov, silou mírových argumentů.

Myší dámy jen pištěly, na nic jiného se nezmohly, ale aspoň dodávaly dramatu tu správnou atmosféru. Myší princ „Zrnohryz“ byl mnohem akčnější:

„Rodino, pojďme se tomu nebezpečí postavit! Opevníme se! Zbudujeme pevnou palisádu z klasů a nepřítele odrazíme!“ Mnozí myší přikyvovači souhlasně cvakali zoubky až jiskry odletovaly. Jen Princezně „Sametce“ se tyto nápady nelíbily. Co všichni blázní? Vždyť ta obluda je velká jako skála, burácí, valí se polem a všechno, co jí bude stát v cestě, rozmáčkne! Dupla si drápkatou nožkou do hlíny a vyvřískla: „Mějte rozum přátelé, nemáme šanci! Nejlepší, co můžeme udělat, je buď utéct, anebo se zahrabat velmi, velmi hluboko!“

Myši se její zbabělosti vysmály. „Ty snad nejsi ani myš, když můžeš takhle mluvit! My jsme myši a máme svoji hrdost! Nepříteli se postavíme! Kmet bude vyjednávat a když bude nejhůř, pomůže nám Zrnohryzova palisáda. Myší hoky budou tančit, aby bylo vidět, že se nebojíme. Zbabělci mezi nás nepatří! Tuto změnu našeho poklidného světa odvrátíme!“

A tak Sametku myši vyhnaly. Byla jiná, nepodlehla jejich společnému nadšení a mluvila z cesty. Nepochopila, že proti této změně světa se musí bojovat a tančit, že se musí odvrátit, zastavit. Jejich svatému zápalu už nemohlo nic vzdorovat. A navíc se všichni shodli, že za řítící se nebezpečí vlastně může Sametka, protože se moc venku ukazovala a obra tak přivábila! Čím více Sametek, tím více obrů! Už nikdy více takové Sametky nechceme mezi sebou…

********************

Po poli se valil rozvážně kombajn. Velkopansky sekal klasy a mlátil zrno od plev. Úroda bude dobrá. Jen kdyby jí letos tolik myši nesežraly! Kombajn postupoval vpřed, řidič Vašek popíjel minerálku a kochal se krajinou. Obrovská kola se sunula a sunula, myši se tu a tam rozbíhaly.  Vašek si ani nepovšiml nepatrné zvláštní otýpky z klasů a obzvláště pištící staré myši před ní. Kola stroje jela nezadržitelně dál. V hluku motoru zanikl smutně divný zvuk. Takové „mlask“ nebo „čvacht“… Jen jedna malá myška sprintovala pryč, jako o život. Kola kombajnu pokračovala a v udusané hlíně se cosi zalesklo. Boj skončil.

Sametka si našla švarného myšáka za remízkem a založila nové hnízdo. Zbytek rodiny už nikdy neviděla a popravdě: ani nenašla. Ukázalo se, že globální změnu nezpůsobila myš nebo nedostatek tanečků, ale že prý se každoročně tato hrůza opakuje a zachrání se jen ten hlodavec, který se schová, nebo uteče. Ale ta obluda se zastavit nedá. Ta je tu s námi pravidelně.

A jaké poučení z této bajky plyne, milé děti? Inu, když se dostaneme do nebezpečí, hledejme cestu, jak se před ním chránit. Ne, jak ho zastavit silou vůle. Ne všechno totiž zastavit dokážeme, na to máme chabou myší sílu.

17.1. 2022, Váš Dolfan