STROMOSNĚNÍ

Nad hlavou,
poslední drak zakrouží,
dalšímu vzali křídla,
Andělská?
Ale kdeže!
Větru už víc nezazpívají
pírka pegasů,
nepohladí je hebká dlaň stesku,
touhy.
Pouze vysocí, mlčenliví,
s pamětí slonů,
všemi větry ošlehaní,
tak staří,
co by jim svíček na dortu nespočítal,
tu stojí,
moudře tišší.
Mluviti stříbro?
Rodinné!
Mlčeti zlato...kočičí...
Kořeny hluboké,
žerou hlínu a vzhlíží ke hvězdám,
hladoví po slunci.
A za pár penízků,
které uschová pod lístečky,
prstíky polámaných větviček,
uspává věčnou bolest
ze ztráty bezelstné,
že vyrvané srdce ještě bije
a na jaře už ratolest nevykvete.