Nad hlavou slyším skřípat dveře

někdo našel kliku po hmatu.

Našel, odemkl a pootevřel,

zvuk návratu ztráty kómatu.

Budí mou nevíru k lidu.

Host, co přišel nepozván

či dlouholetý nájemník?

Noční klid mu zjevně není znám

že byl by to vrah nájemný,

nebo záletník, co nedře bídu?

Někde nad hlavou mou skřípe pant

pomalu, jak rozladěné cello.

Nabízí se spousty variant

za co všechno se utrácelo

než že by se sjelo pro olej.

Ten zvuk je jediný co mě ruší

jediný co trápí mou hlavu.

Jak hyeny bloudící buší

co nahání stravu v davu stáda-

v pokoji tvořím nepokoje.

Nade mnou skřípe zvuk, co mne děsí

co nezná otce, matku, bratra.

Zvuk lodních píšťal bez příměsi

Se line z přístavu vrchního patra.

Marně patrám, kde mám pas.

Život je lehký, za to doba složitá

náladu v nákladu měřit v procentech.

Hodil jsem flintu do žita 

než-li s ní střílet na první dech

po sousedech... zas a zas a zas!

Nade mnou zní skřípavá řeč dveří

rez stoletých zubů času.

A to tak, že mráz běhá po páteři,

že zahnal krásu v poločasu

k trapasu, k ďasu, znova.

V cestovní kanceláři si už ruce mnou

když ve všedních dnech, po večeři,

provází lidi v poschodí nade mnou

za zvuku svěžích skřípání dveří.

Běžím se schovat.