Slzopád

V koutě bolest spala. 

Do teď tam byla sama. 

Teď vstává a jemně se budí. 

Vábení ji nudí. 

Je živá. 

Z pod víček zívá.

Z pod víček zpívá. 

Dojemná až tklivá. 

V rozlitém světle ji pálí zář. 

Skrz víčka vodoproud řine na rozkaz. 

Zaplavil tvář.

Kapka jedna. Kapka dvě. 

Jen pár slz nejdříve. 

Poté o pár kapek víc. 

Na mou tvář padají. 

Na můj rub i líc.

Ve stopách potu se slily. 

Mžouráním se rozmnožily. 

Spadly slzy, tři a čtyři 

A krátce na to číslo pět. 

Kde jsou včely je i med. 

Ba žihadel je plný svět. 

Tak úleva se nekonala. 

Z pod víček se sedmá drala. 

Po tváři si plavou slzy.

Kdyby pozdě! A třeba brzy?

Možná ji to trochu mrzí. 

Možná. 

A možná má mne snad i ráda. 

Kdo ji dovolil se ozývat? 

Kdo se teď ujme toho stáda? 

Komu vůbec hlídá záda?

Střelba ozývá se z vlastních řad. 

Taktéž ozývá se hlas. 

Bolest je dluh vůči sobě.

Bolest je bůh. 

Bolest je na vše tohle

Odpověď? 

Má dlouhý vlas. 

A vlastní pas. 

A pokladničku. 

To byl on!

Co pohladiv mne po víčku

že pálí to jak ďas!

Za mrhání vodou dám mu pár pokut 

není-li ryba pokud. 

Odpustím mu rád trochu. 

Já mám něco v oku. 

A dost mě to pálí.

 

 

Ale máš-li se ptát. 

Nač ten můj slzopád?

Brečím. 

Že nejsem Muž roku. 

---