Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Soutěska 2/2

01. 02. 2022
12
21
501
Autor
revírník

 

Do cesty se postaví skála. Svažuje se napříč přes pěšinu až k řece. V naší úrovni je sklon o málo mírnější, za sucha se tam při dobré vůli d­á postavit noha a snad těch pět, no, spíš deset metrů opatrně překonat. Teď se hrozivě leskne, způli ukrytá pod sněhem. Nechápu, jak se ti před námi přes ni dostali. Přeletěli snad?

Právě teď by byla příležitost se vrátit, ale já se zajímám jen, jak tu skálu překonat. Z posledního kamene na stezce je nutné vystoupit víc než metr do výšky. Zkouším různé finty, holí se opírám tam či jinde o výstupek, prsty v mokrých rukavičkách bych se rád přidržel vyboulin ve skále, ale strach z uklouznutí převažuje, nedovolí spolehnout se na hůl ani na ruku. Chci se zachytit hranou podrážky, ale pro zdřevěnělý kříž pořádně nenazvednu nohu. Je to k zlosti.

Má průvodkyně radí: „Klekni si, lez po kolenách!“

Mám? Natáhnu se dopředu, opřu se oběma rukama, levým kolenem jakž takž dokleknu. Tak, jsem tady. Teď přisunout pravé. I to se podaří. Odsunout levé, tak… Po rukou a kolenou se šinu bokem jako krab. Hůl překáží, musím se jí zbavit. Popostrčím ji dál, až dopředu na stezku, a­ mám ruce volné. Lezu po čtyřech a najednou místo sebe vidím to nevinné děcko, které se skoro před sto lety učilo takto chodit.

Janu pohled na mě rozjařil. „Vidíš, jak ti to jde kolenačky,“ raduje se.

„Kdyby mě tak viděly děcka,“ zaúpím.

Však uvidí, o to je postaráno, zezadu slyším cvaknutí aparátu.

Dokloužu k holi, vezmu ji, zvednu se pracně na nohy, ohlédnu – a k mé radosti leze má posměvačka za mnou po kolenou. No, nemyslel jsem si to?

Ten moment je poslední ještě k smíchu. Vpředu už zívá jícen soutěsky a vítá nás první ze sestavy dřevěných konstrukcí, jež nás tím kaňonem mají bezpečně provést. Zábradlí, podlahy, příčky žebříků, vše je pod sněhem – a­ já mám ruce ztuhlé, neohrabané, bez citu.

Ach, kde zůstal včerejšek, ten nádherný modrý den?! A kde až ten zářivý letní, kdy jsme tudy šli naposled a s námi dovádivé mládí?!

Nic takového není. Je jenom teď a tady.

Kdyby ty ruce tak nezábly!

Panebože, byl to nápad, tam u té mapy! A taky teď tady před skálou, to puzení jít dál… Co mi bránilo otočit se a vrátit? Od začátku jsme s tím počítali.

Co nás tady asi čeká?

Vtom mi uklouzne noha, když skrčený v podřepu překonávám kupu balvanů. To leknutí! Vzápětí úleva, když tvrdě dosednu a pád se zastaví. Ale ta divná nejistota, jakou neznám a teď se mě ztuhlými hnáty tak dotěrně drží, se jen prohloubila. Stát se to někde tam vpředu, až budu na žebříku, páni drazí, sletím jak hruška. Co si pak holka se mnou počne?

Nebo hůř! Co když se něco stane jí?!

Ne, ne, vůbec jsme tady neměli být.

Tu mi slina sama přinese na jazyk, čemu nemůžu zabránit a na co je zapovězeno v takové chvíli i jen pomyslet: „Tady to dneska dobře nedopadne.“

Fuj, to je řeč, tys tomu dal!

Hned bych si nafackoval.

„Promiň, promiň, říkám strašlivý blbosti,“ vyhrknu.

Ale Jana je velkorysá, tváří se, jako by nic neslyšela.

Vtom mé orosené čelo ofoukne maličká odnož toho vichru, co letí nad údolím. Je hladká a teplá jako samet.

Uklidněn se soustředěně pustím do překonávání kluzkých balvanů, promýšlím každý krok, každý pohyb.

Už jsem pod prvními schůdky, co vedou k vyvýšené lávce přes potok. Pozorně stoupám po zasněžených schůdcích, tak strašně vzdálených od sebe, křečovitě se přidržuji zábradlí, nakonec i tu lávku překonám a dál postupuji po stezce.

Přede mnou se tyčí žebřík. Už se nerozmýšlím.

Podrážky na šprušlích kloužou. Držím se opěry a z přemíry opatrnosti – nebo strachu? – stoupám jen nesmírně pomalu. Až jsem nahoře, ohlédnu se a nemůžu to pochopit: „Lidi, co já tady dělám!“

Při vůli postupovat dál mě drží jen skutečnost, že na Janě nevidím ani náznak únavy a vůbec žádnou nejistotu.

Před námi je uzounká stezička ve strmém srázu. Rád bych si odpočal, ale tady se nedá zastavit, na ten kozí chodník musím bez rozmýšlení vkročit. Jdu opatrně s palicí, která mi příšerně překáží, šmátrám po skále, chytám se výstupků a kořenů, jen to jsou mé jistoty. Když dojdu ke skoro svislému žebříku, ovane mě hrůza. Ale jelikož nic jiného nezbývá, přemůžu se i tady, stoupám se zaťatými zuby a – podaří se mi vystoupat až nahoru. Tam se raději neohlédnu, přejdu plošinku z dřevěných půlkuláčů a po chaotických kamenných překážkách, co asi mají sloužit za schůdky, zabočím ostře doprava a vzhůru. Tam ještě krok – a konečně kousíček místa k zastavení a vydechnutí.

Sedl bych si, ale není kam. Aspoň tedy podle zvyku srovnám kostru: v předklonu s napjatými koleny se držím kotníků a slastně vychutnávám, jak napětí v zádech povoluje.

Jak daleko ještě může být k vodopádům? Tenkrát jsme tu vzdálenost nevnímali, bylo nám hej, cesta s veselým a bezstarostným mládím náramně ubývala.

Tam na tu mapu na paloučku jsem se vůbec neměl dívat!

Myslím bych potřeboval doplnit palivo.

Na co jsem si vzal ten perník?

Zvolna se napřímím, rukou lovím v kapse bundy.

„Dám si svačinku.“

Promrzlé prsty ve scvrklých silonových rukavičkách nemají žádný cit. Dolují balíček a hladký papír ne a ne uchopit.

Pomůže Jana. Hned mi ho také otevře. Sama ještě jíst nebude. Nepotřebuje, pořád je k závidění čilá.

Cpu se kaloriemi a rozhlížím se. Chodník hned za zákrutou stoupá v krátkých serpentinách nám nad hlavou kamsi, kam nevidíme.

Zaslechneme mužské hlasy, šramot, dupání, a shora se sypou kamínky.

Už jsou tady. Dva mladí muži. Pozdravíme se pohledy, oni si udiveně prohlížejí dva přestárlé hazardéry, já se snažím promluvit, nejde to, ten perník nemůžu tak rychle jak bych chtěl rozžvýkat, přehazuji jej jazykem, lepí se na zuby – t­o je nadělení, takhle se nechat zaskočit! Promluví ale má žena, ptá se, kolik cesty ještě máme před sebou. Prý asi třetinu. Nevíme čeho, odkud kam počítáno, ale je to stejně jen odpověď ze zdvořilosti. Jeden nám účastně radí, a­ť jsme opatrní, že to teď bude trochu těžší – páni, to ještě jde? – a­ už zas oba křepce běží. Hledíme za nimi, s jakou jistotou sestupují po zasněžených žebřících, jak lehce z každého seskočí, jak dupou po zledovatělých lávkách – a­­ za chvilku už se mihnou až dole na konci té klikaté řady stupňů, kam odtud ještě vidíme. Obdivem a úctou k tomu mládí načisto zapomínáme dýchat.

Teď teprve dožvýkám zbytek perníku.

Zas začnu myslet na sebe: musím se zbavit těch rukaviček, mokré jsou k ničemu, jen překážejí. Zkouším je prst po prstu stahovat, ale vůbec to nejde. Poprosím Janu. Ta se s tím nepáře, rázně je stáhne naruby a­ hodí do ruksaku za těmi prvními. Podrží mé ztuhlé prsty v dlaních, dodává jim teplo. Po tu chvíli jsou jako v ráji.

„Co teď s tebou?“

„Nic. Budu tak. Už je to jedno.“

S pocitem – jistě vsugerovaným –, ž­e mi těch pár soust vrátilo sílu, plahočím se dál. Nevím, jak dlouho to potrvá, ale troufám si věřit, že přežiju i já, když vidím Janu plnou energie, hlídající každý můj krok, radící a povzbuzující. Beztak to přežití nebude zadarmo. Jak se každou chvíli o to studené dřevo a kamení opírám a hrabu se holýma rukama ve sněhu, mráz zašel za nehty, prsty zmrtvěly.

O nic už se nezajímám, a­ni o ten nádherný prales okolo, a to je na pováženou. Cítím jen ty palčivé jehly za nehty a bezmoc zchromlých rukou a touhu jít už po tom druhém chodníku zpátky.

Zatím vede cesta jen vzhůru. Bez konce. I já bez konce a bez oddechu nutím svaly, do čeho se jim n­echce, zatínám pěsti a svému zmlácenému tělu svatě slibuji: Vydrž! Přísahám, že tě už nikdy do ničeho nebudu nutit přesmíru, tak jako teď.

Po nekonečných hodinách monotónního hukotu, jenž nás od samého vstupu do údolí provází, uslyším vpředu ostřejší zvuk vodopádu.

Jsme tady. Poslední můstek. Naposled zkřížíme divokou bystřinu ženoucí se úzkou soutěskou, kudy by ani kamzík dál neprošel.

Na protější straně – kéž je to rychle za mnou! – seberu zbytek sil, o nichž jsem doteď nevěděl, a ve strmém stoupání hranatým kamením, jež omývá proud vody shora, se od svého věrného doprovodu utrhnu a spěchám vzhůru. Zastavím se až na toužené křižovatce „Nad vodopády Bílé Opavy, 1190 m n. m.“ Zadýchaný se opřu o podstavec orientační tabule, nad sebou ještě stačím přečíst, že se dá odtud dojít po kilometru na odbočku k Ovčárně a po dvou na Barborku, opačným směrem po jednom a půl Na palouček a po čtyřech do Karlovy Studánky – a­ už vidím úzkou lavičku ze dvou deseticentimetrových kuláčků. Stojí tady na výsluní, je suchá.

Sednu si. Ještě stačím zrudlými necitlivými prsty stáhnout z hlavy propocený plátěný klobouk. Bradu opřu o ruce studené jako led, jež se mi jakž takž podařilo složit na vršku hole, a tak sedím a vyhlížím Janin příchod.

Na tabuli na vysokém pahýlu kmene před sebou, tam odkud jsem právě přišel, čtu i tady varování ve třech jazycích: „Turistickou cestu v zimě nedoporučujeme“.

A já jsem to zvládl, myslím si s nádechem pýchy, zcela ovšem nepatřičné, když si uvědomím, co všechno mě tam dole napadalo a za co si celé mé plahočení zaslouží leda úšklebek.

Nad hranu schodiště stoupá bílá hlava, pak ramena – a­ už se má žena noří celá.

„Až se zjara zazelenají břízky, musíme sem znova,“ hlásí, ještě než ke mně dojde. „To bude krása.“

„Toho bohdá nebude,“ odporuji, „jsem rád, že jsem přežil dnešek.“

Ale ona si myslí, že o mně ví víc než já a svádí mě dál: „Představ si tu krásu, až ty břízky vyraší, až se smrkům budou klubat měkounké pacičky. Umíš si to představit?“

„To víš, že si to živě představuju, ale sem mě víckrát nedostaneš.“

Zatváří se, jako že to se uvidí a vytáhne mobil: „Čtrnáct dvacet. Je toto možný? Čtyři hodiny dvacet minut, co jsme vyšli od auta!“

„Hm, kilometr za hodinu… To není tak špatný,“ ocením náš výkon a myslím to tak jak říkám.

„Nemáš hlad?“

„Kdéé-páák! Ani pomyšlení.“

„To já zas jo. Ale,“ potlačuje smích, „svačina je v autě. Pamatuješ? Nechali jsme si ji tam ‚napotom‘.“

„Chudáčku, teď to budeš muset vydržet.“

„Však vydržím. Co ruce?“

„Zebou jak hrom.“

„Počkej.“ Vyhrabe z ruksaku oranžovou síťku, co v ní koupila rajčata. „Ukaž.“

Nastavím levou ruku, ta je na tom hůř.

„Drž.“ Obalí ruku síťkou, ale hned zas odmotá. „Počkej.“

Znovu hrabe a vyloví bílý hadřík. „Mám ho pro případ, kdyby došly kapesníky. Neboj, je čistý.“

Napřed kolem ruky ováže ten hadřík a pak ji zabalí do síťky. Když se jí povede zavázat dvojitý suk nad zápěstím, zdá se mi chvilku, že v tom bude teplo.

„Dobrý?“

„Dobrý.“

Pozoruje, jak se snažím v pravé ruce, nahé, růžové a téměř bez citu, udržet těmi jakoby cizími pařáty hůl. Přemýšlí: „Co s touto teď uděláme?“ Nebyla by to ona, kdyby si nevěděla rady. „Už vím!“

Znovu kdesi zaloví a vytáhne takovou tu nákupní tašku, co je jako starodávná síťovka, jen místo z tkaniny je z umělotiny. Šikovně ji kolem té ruky obtočí a odstávající ucha sváže. Ruka připomíná hlavu zajíce. Chci do ní vzít hůl, ale nejde to. Aspoň že ji mám v teple, pochvaluji si.

V teple? No… Budiž.

Palici od té chvíle tisknu pod paží. Zjišťuji, že to jde i bez ní. Cesta je téměř bez sněhu, slunko a jižní vítr jej vypily, když se do této stráně celý den opíraly, o čemž jsme my v soutěsce měli jen matné tušení.

Ti dva mladíci si to rychlými kroky štrádují proti nám. Pousmějeme se na sebe. Tak je to tedy. Vyšli cvičně z Barborky nebo Ovčárny na okruh přes Palouček a měří si čas, proto mají tak naspěch.

 

*

 

Další cesta ubíhala v­­ téměř nezkalené náladě. Pro mě pak ve skálopevném přesvědčení, že tudy jdu v životě naposledy. Touha potvrdit si, na co celý život věřím, že totiž příroda si za všech okolností sama se vším poradí, je ukojena. A o to ostatní, co toto zopakované poznání provázelo, věru není znovu co stát.

Nebyla ještě tma, když jsme dole sedali do auta.

„Najím se až doma,“ rozhodla se Jana a pohlédla na mé zafačované ruce: „Můžeš řídit?“

„Jo, volant udržím.“

„Tak rychle jeď.“

Za hodinu doma s chutí snědla bohatě naládovaný dvojkrajíc.

Mně se chuť na jídlo dostavila až druhý den v poledne.

Prsty pravé ruky zůstaly necitlivé týden, ty na levé kdoví kdy znova beze zbytku zcitliví. Říkám si ale, že je to dobrá cena za to, co jsem s pětaosmdesáti křížky na hřbetě přežil: svůj poslední a také jediný zimní průchod údolím Bílé Opavy spodem proti vodě.

Na to si pokaždé vzpomenu, když na procházce v lese váhám, kde překročit stružku nebo v kterém místě bezpečně a bez velkého vynakládání sil vystoupit na půlmetrovou mez.

 

*

 

Krkavci už poletují v párech, nemotornými pokusy o majestátní plachtění a kroužení si hrají na dravce, honí se, útočí a milostně krkají: K­r, kr.

Jaro je na doslech.

Dnes v noci se mi zdál nádherný sen o čerstvých lístcích bříz, něžných pacičkách smrků a vůbec jarní zeleni. A nebylo to – to mi neuvěříte – nikde jinde než tam pod Pradědem, v­­ údolí Bílé Opavy.

Taková touha mě v tom snu posedla!

Ach ano… Vím… Ale copak není lidské se mýlit?

Letos naposled, přísahám.

 

 


21 názorů

revírník
13. 02. 2022
Dát tip

Však, milý Honzo, i toto už je vlastně dost dávno, budou to čtyři roky, a byly plné změn. Strašně to letí. Dneska bych se tam už doopravdy nevydal.


zeleda
12. 02. 2022
Dát tip

Jardo, zdravím po dlouhé době. Jako vždy, jsi stylisticky perfektní. Jen nechápu tu posedlost, stále si, i přes špatný zdravotní stav, dokazovat, že pořád mám na lezení po horách. Já sotva chodím a páteř se mi rozjíždí a moc rád bych ještě jel na cesty. Ale už to nejde. Už o tom jen píši. 


revírník
03. 02. 2022
Dát tip blacksabbath

Však o to tady šlo hlavně, vidět po letech tu změnu na bývalé kalamitní holině. Takže ano - touha ukojena. To další "leze - leze" bylo už navíc. (Ale jistě ne zbytečné, přiznávám.)


Leze - leze....až tam v(y)leze........"Touha potvrdit si, na co celý život věřím, že totiž příroda si za všech okolností sama se vším poradí, je ukojena."....máš můj obdiv!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


revírník
02. 02. 2022
Dát tip

Jé, tos mě potěšila! Šikovná.


bixley
02. 02. 2022
Dát tip

Jardo,já jsem skoro o třicet let mladší a chodím takhle neustále, resp.každou chvíli: kolenačky,po zadku a hlavně s holí... :-)


revírník
02. 02. 2022
Dát tip

Já vím.


Jste prostě oba neuvěřitelní. :-)


revírník
02. 02. 2022
Dát tip Gora, 8hanka

Jistě máš pravdu, Haničko, ale nakonec už šlo jen o to, přežít až na křižovatku a vrátit se po "pohodlnější" druhé stezce ve stráni. Vracet se stejnou zledovatělou cestou nás ani nenapadlo. Celé to byla chyba, už tam od toho přelézání skály "kolenačky", to přiznávám.


8hanka
01. 02. 2022
Dát tip

máš môj obdiv, no byť na mieste Jany, otočila by som nás z kratšej cesty... nešla by som takú trasu...viem, že nezvládam to, čo za mlada, kolená niekedy zradia, keď sa potrebujem zaprieť, snažím sa preto  neriskovať...prichádzam tak o veľa, viem, ale chcem  ešte žiť neodkázaná na opateru a pomoc iných...

"O nic už se nezajímám, a­ni o ten nádherný prales okolo, a to je na pováženou. Cítím jen ty palčivé jehly za nehty a bezmoc zchromlých rukou a touhu jít už po tom druhém chodníku zpátky."

ak už človek takto vníma "výlet", nestojí to za to...aspoň u mňa nie...


revírník
01. 02. 2022
Dát tip

Však já teď taky sedím v suchu a teple, tak vím, jaké to je, takže se ti ani nedivím.


Kočkodan
01. 02. 2022
Dát tip

Jardo, i já se přidávám k těm, kteří před tvým výkonem strhávají pomyslnou hučku z lebi. Poslouchal jsem tvoje líčení sedě v teple a suchu, což bylo mnohem méně náročné.


revírník
01. 02. 2022
Dát tip

Dievča, jsem rád, že se ti líbilo.

Andrejko, ta chvála o nějaké síle není úplně namístě, to všechno bylo jen ze zoufalství. Když jsem se neuměl včas vrátit, tak už jsem musel vydržet, to dá rozum, nic jiného se nedalo dělat. Ovšem s tím tulákem a jeho plahočením za krásou světa, to je věc, kterou ti s radostí podepisuju.


Andreina
01. 02. 2022
Dát tip 8hanka

Jaroslave, jsi neuvěřitelně silný člověk. Zvítězil si nad únavou, zimou a vlastním tělem. Nevzdal jsi se, neotočil se. Myslím, že patříš mezi lidi, co by v té soutěsce spíš zůstali, než se jí podrobit.

Jako ten tulák, co vylezl z kraje pouští na vysokou horu, odkud ho srazil prudký poryv větru. Byl to jen okamžik, kdy na druhé straně pohoří zahlédl nádhernou zelenou zemi roubenou lesy a řekou. Když se ho v podsvětí Hádes zeptal, proč tam lezl, když si byl nebezpečí vědom, odpověděl: "Ale já tu krásu apoň zahlédl." 

Myslím, že měl pravdu, vydal se za svou touhou a v tomto směru došel uspokojení a tak to má být.

Díky za sugestivně zpracované a napínavé počtení.


teď a tady po kolenách! ... krásne živé rozprávanie***


revírník
01. 02. 2022
Dát tip

Usmívej se, tak to má být. A děkuju.


Alegna
01. 02. 2022
Dát tip

trochu mě mrazilo, přiznávám, ale ten konec, nad ním se usmívám :)


revírník
01. 02. 2022
Dát tip

Však jsem tam taky lezl úplně nesmyslně, bez rozumu. Měli jsme velké štěstí.


Smekám a klaním se, v zimě bych to nešel. A to tuhle trasu znám.


revírník
01. 02. 2022
Dát tip Gora

Ano, máš pravdu, se sebou. A já dodávám - ale v soutěsce (!), a ta ten den ke mně nebyla zrovna vstřícná či přátelská.


Gora
01. 02. 2022
Dát tip

Jardo, moc bych ti ten jarní výstup přála, už za dojemně, a přece realisticky vyjádřené pocity v boji - ten největší se neodehrál se soutěskou, ale se sebou... klobouk dolů.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru