Dvě kávy, dva kousky sachru

Stříbrný lesk náušnice, 

a příborů zlatem politých

pod polštářem též ukradeným, 

plán útěku, jest byl načmárán.

Na listech staré učebnice 

souvětí do slov rozbitých

od lži zániku odloučený 

ční se nakreslený sebeklam.

 

Schované tam taktéž mám 

dva štíplé lístky z elektriky

zkouším se rozpomenout

proč mám jen ty zpáteční.

Na čelo mámu políbám

a odnesu si "nechci, díky"

a tátovy hodinky co jsou 

vlastně špejlí sluneční.

 

Pročtu si marně manuál

k tomu jak být malý snílek

jak nad hlavy všem přeletím

byť jsou zvedlé vysoko.

Ne, jen jednou jsem si přál

mít nerušený výhled

ujistit se že nevidím

alespoň na druhé to oko.

 

Já, slepých tedy král.

korunu svou si chválím

dotázován dotazy

za co vše ji utratím.

Tak jsem tu roli vážně žral

a vždy když se máma vzdálí

rozdávám všem rozkazy

Noste brýle! Prozatím.

 

A prokazován jsem průkazy

že mám všech pět při sobě

pět prstů na ruce

i správný počet na nohou.

Na pokraji od zkázy

a po vzájemné dohodě

jsa sobě porotcem

řvu, že mý prsty za to nemohou.

 

A dentisti, co se jen toulaj kolem,

i když ví, že je to marný,

prodávaj mi léky na chrup

či předělávku za atrapu.

Podlehnutý pod náporem

zvu svou slabost do cukrárny

na dvě kávy, dva kousky sachru

a účet vezmem napůl.

 

 

---