Loterie

Agáta přelétla kupu obálek, které se válely na stole.

Bude je muset otevřít a roztřídit, nacpat do přetékajících šanonů, odklepnout v EPS (elektronickém poštovním systému) a za pět let slavnostně odvézt na vozíku do archivu. Dneska byla pošta obzvlášť výživná. Jeden dopis dorazil ve dvou obálkách, jiný byl adresován kolegyni, která odešla před třemi lety, a další dokonce patřil odboru o patro výš.

Nejjednodušší by bylo se vším praštit, vypnout počítač, odkráčet hlavním vchodem a nikdy se nevrátit. Jenomže nemůže – kvůli hypotéce, kterou si vzala společně s dcerou; byla to jediná možnost, jak si udržet rodinnou vilu. Pobaveně pozorovala Alenku, jak bezmocně šermuje s nůžkami: „Co vyvádíš?“

„Ty nůžky…,“ povzdechla si Alenka. „Stojí za prd.“

„Tak je otvírej rukama.“

„A ještě něco roztrhnu, ty chytrá!“ zavrčela Alenka. Když jí došlo, že to byl jenom vtip, rozesmála se na celé kolo.

„Co tvůj tiket?“ zeptala se po chvíli. Alenka byla jediná, komu se svěřila, že sází.

„Právě se ho chystám vyplnit.“

„Vyplň si rovnou dva,“ zazubila se Alenka a podala jí tiket.

„Neměla sis dělat škodu.“

„Třeba ti přinese štěstí…“

„Kéž by,“ řekla Agáta. Na stole se jí rozdrnčel telefon. Vzala ho a v tu chvíli zbledla. Dvakrát jednoslovně odpověděla a jednou se zakoktala, než sluchátko položila.

„Kdo ti volal? Ředitel?“

„Prý nepracuju dostatečně efektivně. A mám se zamyslet, jestli bych neměla jít do důchodu.“

„Z toho si nic nedělej,“ utěšovala ji Alenka. „Mně to řekl taky.“

 

Agáta si v hrnečku vylouhovala sáček černého čaje. Milovala vůni bergamotu a čerstvě rozkrojeného citronu. Připadala si jako na tržišti v Marrákeši. Alenka jí o něm vyprávěla tak barvitě, že měla pocit, jako by Maroko opravdu navštívila, byť u moře nikdy nebyla; neměla na to.

Mohl za to její bratr, který dělal v Drážďanech a chtěl si tam koupit byt. Odkoupila jeho část domu – na své stařičké rodiče spoléhat nemohla. Potom, co bratrovi poslala na účet sedm milionů, přerušil s ní veškerý kontakt. Zůstal dluh, který bude muset jednou splatit Helena.

Usadila se v křesle a pustila si televizi, ve které běžely večerní zprávy. Říkala jim výplach mozků. Přišly jí pokaždé stejné – papež navštívil nějaký stát, aby v něm promluvil do celého světa, Rusko vyhrožovalo svým bývalým satelitům, období sucha vystřídaly přívalové deště.

Trpělivě čekala na jediný pořad, který ji zajímal. Bylo to losování čísel v evropské loterii. I když byla skeptik, rozklepala se vzrušením. Nemohla si pomoct: co kdyby fakt vyhrála? Všem by vzala vítr z plachet; sama by se stala větrem, který by foukal do palmových listů a shazoval kokosy na zaparkovaná auta.

Vzala do ruky tiket, aby ho zkontrolovala. Dopadlo to jako pokaždé. Netrefila ani jedno z čísel.

Jak to dělají výherci, když šance je zhruba jedna ku devadesát pěti milionům? To už na vás spíš spadne kometa. A přesto někdo právě vyhrál miliardu korun.

Vzpomněla si, že má ještě jeden tiket od Alenky. Rychle překontrolovala čísla. Pak se rozesmála se jako Alenka, když v kanceláři zápolila s nůžkami. Jak byla naivní…

 

„Dneska je ten den, kdy se pomějem,“ pobrukovala si Agáta. Kolega Milan, který ji jindy sotva pozdravil, zvedl oči od hrnku s nasypanou kávou a vytřeštil oči.

„Dneska nějak zvesela…“

„Zkuste si taky vsadit. Třeba se přestanete hrabat v docházce.“

Milan zbledl. Jak se ksakru mohla dozvědět, že to byl on, kdo ji onehdy naprášil řediteli, že se vrátila ze školení o hodinu později, než měla?

Agáta došla ke kanceláři a zvesela za sebou zabouchla dveře.

„Tak co?“ zeptala se Alenka, která napětím téměř nedýchala.

„Je to doma,“ zaculila se Agáta.

Alenka zavřeštěla jako pavián. Vrhla se kolegyni kolem krku, div ji neporazila. Měla pomalu větší radost než Agáta.

Někdo zprudka zaklepal na dveře. Než se stačili odtrhnout, vešel dovnitř ředitel. Za ním se zjevil Milan a vplul do kanceláře jako stín.

„Koukám, že slavíte,“ nadhodil ředitel.

„To víte, jackpot netrefíte každý den.“

„By-byla v něm miliarda, je to tak?“

„Snad také nesázíte?“

„To nemám zapotřebí,“ zamračil se ředitel. „Předpokládám, že před svým odchodem vše řádně zarchivujete. Pokud se nerozhodnete zůstat.“

„Byla by vás škoda,“ dodal Milan.

„Ještě si to rozmyslím. A teď mě prosím omluvte.“

„Samozřejmě,“ odvětil ředitel a odkráčel i se svým stínem.

„To je pro tebe,“ řekla Agáta a podala Alence úhledně zabalený balíček.

„Jé… nůžky, ty myslíš na všechno,“ usmála se Alenka.

„Co na to říkala Helenka?“

„Co by měla říkat. Ani jsem jí o tom nepověděla.“

Alence spadla čelist. „Jak to myslíš?“

„Vyhrála jsem tři tisíce. Trefila jsem jedno číslo.“

„Aha,“ řekla Alenka zklamaně. „A já měla pocit, že jsi vstoupila miliardářského klubu.“

„Nic si z toho nedělej. Tohle je teprve začátek.“

---