Tak, jak to máme rádi.

Nožičkama kopeme

a v mládí chceme mléko,

tím si prso vyřveme,

jenž sídlí nedaleko.

A kolena jsou odřená,

po všech možných pádech,

Facka dobře mířená,

když po prsu se ptáme.

Až v dospělosti.

 

Úsměvem si vylžeme,

co chceme a to dosti.

I srdce změkne z kamene,

když nás žena hostí.

A jejich věty dobře myšlené,

naše hlava nechápe.

ženy jsou strážci pramene,

však stačí jen když zakape.

Vždyť nemusí pršet.

 

Z vody s mýdlem se bubliny,

rojí po fouknutí,

jak z granátů střepiny

v čase vybouchnutí.

Však voda, a také bubliny,

jsou to co lidé chtějí,

vždyť touhy a naše zločiny,

jsou co nás zabíjejí.

Ukryté pod povrchem.

 

Ukrytý jsme ve stínu,

rozlehlých jabloní,

za víčky oči, rudé po vínu,

drží nás od svědomí.

Dělíme se o plody,

s hejny dravých ptáků,

opilí do svobody,

hurá zpět, do paneláků.

Betonových bludišť.

 

Bludiště, to mozkové,

se hájí, že je v právu,

když zakuklení katové,

nám chtějí setnou hlavu.

Když modlitbičky odzněly,

tak rouháme se bohu,

vyhlížíme anděly,

zírajíce na oblohu.

Je černá jak duše.

 

A rozbitý ret,

co máme- vinni za kritiku,

vždyť není to med,

být knězem a kázat bez jazyku.

Ve dne strachem před zubatou,

skáčeme přes ploty.

a v nocích, vinnou krví svatou,

opíjet se zas do němoty.

Tak, jak to máme rádi.

 

---