balada o lásce

Proti odpolednímu nebi se v záři slunce třepotají šosy jeho hnědého fráčku. Je to on, ťuhýk, elegán mezí, kolem krku šedou šálu, s černou páskou na očích. Rozhlíží se ostrým zrakem kolem svého šípkového keře, kde se v hnízdě čepýří nenasytné mládě, ta hrstka prachového peří čechraná větrem a růžovými trny. Z kolibřího mihotání náhle připažuje letky k tělu a vrhá se do pádu střemhlav, pohupem potom rychle k domovu, v zahnutém zobáčku se kobylce ještě křídla třesou, když mizí nenávratně v nenasytném jícnu. Rodiče tomu žadonícímu dítěti obětují všechny svoje síly, bez oddechu, zcela vyčerpaní, plní svůj úkol nejsvětější.

Toulavá kočka nehybně přikrčená k zemi sleduje neustále pohyb nahoře a slastné zvuky nekonečné hostiny. Vidí marnost vytoužené cesty mezi šípkové trny a mlsně doufá v další, nekonanou náhodu. Obě mláďata totiž už malá kukačka z jejich rodného hnízda vyhodila.