TD - Rabín a gój

Přijde takhle jednou jeden gój jménem Umberto za rabínem Berelem Lazarem do jedné z milánských synagog. Rabín byl ten den zrovna rozmrzelý, protože den předtím utrpěl porážku v jakési teologické disputaci, a tak postrádal onu nezbytnou dávku empatie a trpělivosti, které takové diskuze s góji vyžadují. Nevěnoval tedy nově příchozímu valné pozornosti, a dále si cosi četl v nusachu rozloženém na pultu před sebou.

Umberto ještě chvíli okouněl, obhlížel zdobené stěny a pak najednou vypálil od boku otázku:

"Rabíne, a kde vy vlastně berete tu jistotu?"

Rabín místo odpovědi jen cosi zavrčel, a dál se s usilovností Nejvyššímu jistě milou věnoval studiu svatého textu, doufaje, že gój nakonec ztratí jako obvykle trpělivost a odejde z chrámu víry, které z podstaty věci nemohl rozumět, a kde nebyl zjevně vítán. Gój překvapivě neřekl nic, jen trpělivě (skoro by se chtělo říci s pokorou), čekal na rabínovu odpověď. Minula minuta, dvě, pět minut, deset minut. Rabín by nebyl pravým synem Izraele, jehož lid staletí útrap a ústrků naučily trpělivosti, kdyby ho taková rozpačitá chvilka dokázala vyvést z míry. Jenže, bohužel, Umberto nebyl toho dne jediným příchozím, kdo v tichu a příjemném chládku prastaré kamenné budovy hledal odpovědi na svoje otázky. Pár členů kongregace, pohroužených v úvahy nebo modlitby, začalo zvedat hlavy a jevit zájem o to, co se zdálo být začátkem zajímavé výměny názorů.

Uplynulo dalších deset minut, a Umberto se stále neměl k odchodu. Rabín si začínal uvědomovat, že jeho okázalé mlčení již hraničí s nezdvořilostí, že se v kongregaci rozkřikne a pak neúnavně přetřásá každý drb, a konečně že ho nesledují jen zraky členů jeho kongregace, ale i jiné, neviditelné, vševidoucí oči, kterým neunikne vůbec nic. 

"Ehm..." Odkašlal si Berel Lazar. "Jakou jistotu mají na mysli, mladý muži?"

"No přeci jistotu, že v to, co věříte, se zakládá na pravdě." Umberto svou větu doprovodil poněkud neohrabaným, ale rozmáchlým gestem, které se zdálo zahrnovat pult s otevřenou knihou, rabína samotného, ostatní přítomné, a podle kontextu soudě snad i celý svět. "Boha, tóru, věčný život, a tak vůbec, znáte to..."

Rabín se pousmál, a odpověděl: "Zajímavá otázka. Na čem oni zakládají svou víru oni, mladíku, jestli se jich můžu zeptat?"

Umberto chvíli přemýšlel, a pak odpověděl: "Věřím vlastním očím a uším, protože mě ještě nikdy nezklamaly. Pokud jsem kdy viděl něco, co není, byl to vždycky jen omyl mé hlavy, která nedokázala včas a správně pochopit to, co jí mé oči a uši říkají. Dál věřím každému, kdo mi ještě nikdy nelhal, ovšem za předpokladu, že si neodporuje s tím, čemu jsem věřil už předtím. Pokud ale nové tvrzení odporuje tomu, čemu věřím, tak se snažím na vlastní oči a uši přesvědčit, jak se věci mají. Pokud to z nějakého důvodu není možné, tak přemýšlím nad tím, jestli nejsou rozpory nových a starých zjištění uveditelné do souladu pomocí logiky, filozofie, matematiky, nebo jiné disciplíny, které se mi v minulosti osvědčily."

"A pokud nejsou?" ptal se dál rabín, spokojený, že se mu podařilo vyměnit si role s neznámým gójem. Vždycky je totiž o hodně snazší se ptát, než nalézt správnou odpověď. Ovšem nalézt takovou otázku, aby tázaný sám nahlédl mylnost svých odpovědí, je ale naproti tomu krajně obtížné. Umberto si buď výměny rolí nevšiml, nebo mu nevadila. 

"Pokud se na vlastní oči a uši přesvědčím, že to je skutečně fakt, a nikoliv něčí omyl, fantazie nebo zbožné přání, tak přestanu s okamžitou platností věřit všem tvrzením, které tomu původnímu odporují, bez ohledu na to, jak dlouho a usilovně jsem jim předtím věřil, a bez ohledu na to, čemu věří ostatní lidé v mém okolí."

"Opravdu všem tvrzením?" Ptal se dál s lišáckým úsměvem Berel Lazar.

Umberto se na chvíli zamyslel, asi jako člověk, který si pozorně čte závěr obchodní smlouvy psaný těžko uvěřitelně drobným písmem, a přemýšlí, jestli okamžikem podpisu nepřijde na mizinu. Po chvíli přemýšlení pohlédl Umberto rabínovi pevně do očí a prohlásil: "Opravdu všem!"

Rabín se doširoka usmál, natáhl ruku v přátelském gestu, a vesele pravil: "Pak mám to potěšení jich přivítat co nového člena své kongregace!" prohlásil rabín tónem aukčního vyvolávače, který právě odklepl kladívkem velmi lukrativní obchod.

Umberto rozvážně odpověděl: "Nejsem si vědom toho, že bych s vámi sdílel váš světonázor."

"Možná si toho dosud nejsou vědomi, ale pokud odpovídali upřímně a podle pravdy (a já věřím, že ano), tak si právě dokázali nezbytnost přijetí naší víry do jejich srdce!"

"Opravdu?"

Rabín vážně poklepal na nusach na pultě před sebou a prohlásil: "Existuje kniha, která nade vší pochybnost dokazuje, že svět byl stvořen někým, kdo všechno ví, všechno zmůže a je všude a zároveň nikde."

"A kdo to je?"

"Někteří mu říkají Tetragrammaton, protože Jeho jméno se skládá ze čtyř hlásek. Ostatní mu říkají jazykem našeho kmene Jahve, další zase Elohim, jiní Ein Sof, neboli ten, kdo naplňuje sefiry nadpozemským světlem, a má ještě bezpočet dalších jmen."

"Dobrá, věřím vám, že kniha, o které mluvíte tvrdí to, co jste právě prohlásil; znáte ji z titulu svého povolání jistě velmi dobře. Ale řekněte mi, rabíne, kdo tu knihu napsal?"

"Napsal jí někdo, kdo vyvedl svůj národ ze zajetí nepřátel, kdo ho provedl pouští, kde nebylo co jíst, a přesto autor knihy, co tu leží před námi, dokázal svůj lid nasytit pokrmem seslaným Nejvyšším, když vypukl hlad, a dokázal i úderem své hole obměkčit skálu, aby vydala pramen životodárné vody, když lid na cestě žíznil. Ba co víc, dokázal přemluvit samotné moře, které stálo vyvolenému národu na cestě ke svobodě, aby se rozestoupilo. Řekněte mi, příteli, jestli byste také nevěřil člověku, který by pro vás toho tolik udělal?"

"Máte pravdu, že takový člověk by zřejmě budil všeobecnou úctu, sympatie a důvěru. Jenže na dlouhé cestě pouští může člověku žhavé slunce a útrapy pěkně pomotat hlavu, takže pak třeba vidí daleká města nebo oázy, které ve skutečnosti neexistují. Jak si můžete být jistý, že se ten váš zázračný zachránce při psaní své knihy nemýlil, a že místo skutečnosti nepsal jen o svých horečnatých snech?"

"Mýlit se nemohl, protože mu onu knihu nadiktoval sám Nejvyšší, když se zjevil v podobě hořícího keře!"

"Nezlobte se, rabíne, ale to už zní přece jen trochu neuvěřitelně, nemyslíte? Jídlo v poušti, voda ze skály, a opravdu zdařilý odliv, to bych ještě dokázal přijmout, ale hořící keř diktující romány? Viděl ten keř ještě někdo?"

"Nikoliv, Nejvyšší si záměrně vybral okamžik, kdy byli na poušti sami, aby je nikdo nerušil, a by si byl jist, že bude jeho slovům dobře rozuměno."

"Žádní svědkové, eh? To už zní trochu podezřele!"

"Oj gevalt!" vykřikl vztekle Berel Lazar, který už se přestal ovládat, protože nechápavost toho drzého cizince opravdu neznala mezí, a napřáhl ruku, aby rázným úderem dlaní do rozloženého textu potvrdil své přesvědčení, že důkaz jeho slov je přece v samotné Tóře. Jelikož to byl ale opravdu moudrý a vzdělaný rabín, zarazil se náhle, a uvědomil si, že takové gesto by bylo ke svatému textu nejen velmi neuctivé, ale že se mazaným gójem nechal vlákat do pasti, protože jeho důkaz se točí jaksi v kruhu, podoben žíznivému velbloudu uprostřed pouště. 

Jeho ruka tedy zůstala viset nad otevřenou knihou nehybně jako Damoklův meč, a hle - závan větru otočil stranami knihy až k pasáži, kde stálo: "Jsem ten, který jsem, a svému kmeni řekni, že jsem to byl já, kdo tě poslal!"

Dobrého rabína rázem opustil všechen hněv, bázlivě se rozhlédl po místnosti, pak vrhl pohled na pestrobarevný strop synagogy pomalovaný výjevy z Písma, naklonil se k Umbertovi, a zašeptal mu do ucha: "Vím, že je těžká doba, všude drahota, a nikdo neví, co zítřek přinese, ale snažně jich prosím, snažejí se mě pochopit! Tahle kongregace už jednoho rabína má!" S těmi slovy rázně zaklapl svatý text, a pomalým, zdánlivě důstojným krokem opouštěl synagogu, ale Umbertovi, který viděl dobře i v šeru se zdálo, že se mu přece jen trochu třesou kolena.