Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Volek

12. 03. 2022
14
15
556
Autor
Sade

Volek

         „Neutíkejte mi. Neutíkejte mi!“ křičel s pláčem v hlase ten nejmenší z nich.

A celá skupinka dětí směřujících přes louku k lesu na něho volala: „Pospíchej Volku, pospíchej, kdo bude poslední, prohrál!“

         Přestože Volek běžel, jak nejrychleji uměl, přestože se sebevíc snažil, vzdálenost mezi ním a ostatními se zvětšovala, takže když doběhl do stínu lesa, celý zadýchaný s tvářemi rudými jako květ vlčího máku, byl beznadějně poslední a jako vždy prohrál. Ostatní již zklidnili tep svého srdce, odpočinuli si od námahy, kterou pro ně ten závod znamenal, a tomu nejmenšímu se smáli.

„Volku, Volku, měl jsi zůstat doma, říkali jsme ti to. Nás jenom zdržuješ,“ řekl ten nejstarší. Ale Volek se nedal a odpověděl zostra: „Nezdržuju, nezdržuju, nezdržuju, jednou uvidíte,“ a dupl přitom nohou, až větev pod ní zapraskala.

         Minuly roky. Dětskou partu odvál vítr jako podzimní listí všemi směry a jen vybledlá fotografie v albu připomínala svítící oči potrhlých chlapců a vyjukaných dívek. Ani dobová fotografie v sobě neměla pestrou barvu jejich společných dětských příběhů.

         Ta společná fotografie ležela ve vitríně jako memento vesnické školy a jen při příležitosti návštěvy zemské školní inspekce z ní školník setřel prach, aby zemský inspektor viděl, jak je škola dobře vedena a nechal tu jednotřídku uprostřed hor zachovanou a děti nemusely chodit přes kopce do městečka.      To by znamenalo konec vzdělávání pro mnohé z nich, protože vzdálenost horských stavení nedávala žádnou jinou možnost těm několika dětem sklářů ze zapadlé sklárny.

         Volek i ostatní vyrostli a přidali se k další generaci tvrdě pracujících dělníků v malé továrně. Na jejich životech by nebylo nic zvláštního. Chlapci by si do stavení svých rodičů přivedli své dívky, jejich mozolnaté ruce by po čase laskaly další lidské pokolení, byli by uneseni krásou světlých vlásků, černých kudrlinek, modrých očí, tmavých řas, pihatých nosíků a já nevím z čeho ještě, kdyby se do jejich životů nevtěsnala věc tak zlá, tak bezcitná, jako je válka a nerozbila během chvíle vše, co si ta malá komunita vybudovala a z čeho žila. Najednou to nebyl Volek a Janek a Josef, nebyla to Mařenka a Jitka a Adéla, ale byli tu Češi a byli tu Němci.

         A tak, jak ostrá kosa kosí lány plné obilí, tak válka pustošila celou jednu generaci mladých mužů na všech frontách od Stalingradu po Normandii, od Sicílie po Finsko… Nebyla žádná síla, která by mohla zabránit tomu, že i Volek se ocitl hluboko ve stepích Donu, aby ustupoval podél Dněpru, podél Visly, hleděl do mrtvých očí ukrajinské dívky, aby viděl vypálenou Varšavu, překračoval znetvořená těla vojáků dříve cizích, teď vlastních uniforem, prostě aby nebyl přítomen všemu tomu běsnění.

         Vyrostl a zesílil ten náš Volek. Když nosil své kamarády z frontové linie, zesílil. Dnes už by na něj děti nepokřikovaly nic z toho, co pokřikovaly dříve.   Ale jemu by to teď nevadilo. Byl by za to rád, a jak by se s nimi tomu smál… Jen kdyby mohl! Jak jiné a jak lepší by to bylo, než slyšet volání: „Pomoc, pomoc!“ a než slyšet vzdechy: „Bože, Bože!“

         Měl štěstí ten náš Volek, zatím se mu kulky vyhýbaly, a měl smůlu ten náš Volek, protože celou tu hroznou válku na vlastní oči každý den viděl.

         Jednotřídka uprostřed hor zatím nadále poskytovala prostor dětem z okolí toho zapomenutého údolí, údolí sklářů na bývalých hranicích. Jediné, co se změnilo, byla mapa na stěně ve třídě. Teď překreslená mapa nebyla už tak velká jako dříve, ale pořád ještě ukazovala velikost a slávu Říše. Učitel posouval hraniční značení. Jeho obavy ze zemské inspekce se změnily v obavy, co bude dál, protože pomyslná hraniční čára se k jejich zapomenutému údolí neodvratně blížila.

         Byla zima, byla opravdová zima na hraničním pomezí a fronta toho údolí dosáhla.

         Volek byl zpět ve svém kraji, kde se narodil. Dalekohledem pozoroval louku směrem k lesu a jako by viděl dávnou skupinku dětí, jak po ní běží. „Pospíchej Volku, pospíchej, kdo bude poslední, prohrál!“ slyšel jejich rozesmáté hlasy. Ano, viděl i sebe, jak celý uřícený běží a běží a přes všechnu tu snahu je beznadějně poslední. Usmál se tomu.

         Na protějším svahu zachytil pohyb. Nemohl přehlédnout seskupení nepřátelského vojska. A nepochyboval o tom, že právě tohle zapomenuté údolí se v jejich plánu mělo stát průchozím bodem do vnitrozemí. Tudy se měla převalit masa vojska, které již nikdo nemohl zabránit v postupu.

         Volek se rozhlédl a viděl stoupat dým z chalup podél cesty. „Bože, Bože,“ vzdychl, „to nevidí to nebezpečí? Jsou snad slepí?“

         Nezaváhal. Rozběhl se ze všech sil k těm stavením, aby lidi uvnitř varoval. Cítil, věděl, že tam u lesa dělostřelci lící děla do údolí, viděl, cítil, že pěchota doplňuje náboje do svých zbraní a věděl, cítil, že údolí bude zničeno.

         Tu noc se mu nikdo nesmál. Tu noc mu nikdo neříkal, že zdržuje. Tváře měl rudé jako květ vlčího máku, ale přes hrubé mrazem spálené strniště fousů to nikdo stejně neviděl. Proběhl všechna stavení v údolí, proběhl je a své dětské kamarády vyvedl do lesů za vesnicí do pomyslného bezpečí.

         Ano, ten Volek, ten malý Volek, svou vesnici v údolí v tu strašlivou noc zachránil.

         Zlé časy odešly s armádami pryč a přišel čas klidu. Nejdříve pomalu, polehounku, asi se bál, protože toho zla bylo tolik a bylo tak velké, že se nechtělo věřit, že už je pryč… Klid ale opravdu do tohoto zapomenutého údolí přišel.

         Bylo krásné zase vidět skupinku dětí směřujících přes louku k lesu. Běžely, všechny rychle běžely, byl to závod s větrem. „Neutíkejte mi. Neutíkejte mi!“ křičel s pláčem v hlase ten nejmenší z nich. A celá ta skupinka dětí na něho volala: „Pospíchej Volku, pospíchej, kdo bude poslední, prohrál!“

         A přestože Volek běžel, jak nejrychleji uměl, přestože se sebevíc snažil, vzdálenost mezi ním a ostatními se zvětšovala, takže když doběhl do stínu lesa, celý zadýchaný s tvářemi rudými jako květ vlčího máku, byl beznadějně poslední a jako vždy prohrál. Ostatní již zklidnili tep svého srdce, odpočinuli od námahy, kterou pro ně ten závod znamenal, a tomu nejmenšímu se smáli.

„Volku, Volku, měl jsi zůstat doma, říkali jsme ti to. Nás jenom zdržuješ!“ řekl ten nejstarší. Ale Volek se nedal a odpověděl zostra: „Nezdržuju, nezdržuju, nezdržuju, jednou uvidíte!“ a dupl přitom nohou, až větev pod ní zapraskala.

         A dole u posledního stavení stál muž, stínil si oči, aby dobře viděl na tento závod a hlasitě se smál. „Volku, Volku, ty můj kluku jeden, ty nedoženeš, nedohnal jsem je tenkrát ani já!! Ale utíkej, utíkej, co ti nohy stačí…“  


15 názorů

vesuvanka
25. 04. 2022
Dát tip

Krásně napsané, TIP


bixley
22. 04. 2022
Dát tip

Moc hezky popsaný osud člověka , který svým způsobem překonal určitý hendikep. Vyprávěno hezkým jazykem, trochu jsem se bála tragického konce, že sice vesnici varuje, ale sám zahyne. 

Taky bych na konci ten odstavec asi doslova neopakovala, i když jde o jeho syna.


Lakrov
22. 04. 2022
Dát tip

Vzpomínkové vyprávění, skrývající hrdinský příběh, který se ale s nezřetelným koncem, podobajícím se začátku, zase ztrácí.


Luzz
21. 04. 2022
Dát tip

přečetla jsem, ale nějak mě to minulo... pro mě až moc zkratkovitý a povrchní... prostě námět na román sepsanej na dvou stránkách...

nevím, čtenář se prostě nestihne ponořit, protože všechno jde moc rychle. navíc ten příběh (tedy jeho zpracování) ničím nepřekvapuje. 

jazyk mi přijde až moc květnatý... stylem bych skoro řekla první polovina minulýho století nebo nějak tak... některý obraty a přirovnání už na hranici kýče... beru to tak, že je to tvůj styl psaní... jen na mě je toho romantizujícího výraziva příliš.


Abakus
05. 04. 2022
Dát tip

páči sa mi to.


díky, avi


Sade
21. 03. 2022
Dát tip

Dobrý den,  ano, děkuji...


Ahoj, můžeme povídku nominovat do březnové soutěže?


Jarrda
20. 03. 2022
Dát tip

Dzravím. Psané jemnými doteky vzpomínek na dětství, které se odráží v dospělosti. Často zmiňované téma, jak dětství ovlivňuje náš život. Krásně se mi to četlo. ...no někde jsem trochu o slovo klopítl, ale pěkné psaní. Lehce se čte. Palec nahoru.


Sade
16. 03. 2022
Dát tip

Dobrý den, děkuji všem za postřehy.

 


Janina6
14. 03. 2022
Dát tip

Vzala jsem to celé, jak to je... a děkuju.

Ani opakování mi tentokrát nevadilo - příběh hezky "opsal kruh" a to má své kouzlo.


krásne


Gora
13. 03. 2022
Dát tip K3

Jako bych se vracela do knih mého dětství, styl, kterým vyprávíš své příběhy, není současný a má svůj nezaměnitelný rukopis. 

Byla bych však určitě pro menší počet "výskytu" stejných obratů, jak je vypisuji, protože tím mnohým opakováním ten tvůj ojedinělý styl pak už ztrácí na kvalitě... ale celkově je to něco jiného, máš pokaždé silné, originální, závažné náměty, a to se cení.

 

jen vybledlá fotografie - jen při příležitosti návštěvy

zesílil ten náš Volek - Měl štěstí ten náš Volek


K3
13. 03. 2022
Dát tip Gora

Někde se ,ten náš Volek, zbytečně opakuje. A ten jeden celý opakovaný odstavec: Přestože Volek běžel..., se taky nemusí opakovat, alespoň ne celý. Jinak se mi to líbilo.


Evženie Brambůrková
12. 03. 2022
Dát tip blacksabbath

Krásný příběh.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru