Hranice

Jsem si vědom na poměry Pismáka značné délky, přesto doufám, že se alespoň někomu z vás podaří dočíst do konce a třeba se bude i líbit :)

Také jsem si dovolil několik avíz.

 

I.

Za posledních osmatřicet let, během kterých se Ludvík snažil žít tak, aby byly všechny jeho činy v dokonalé shodě s jeho svědomím, snad neuplynul jediný den, kdy nepomyslel na první setkání se svojí ženou. Někteří muži často myslí na první sexuální zážitky nebo první projížďku v autě pořízeném za vlastní peníze, on si však na rozdíl od nich před očima promítá matnou dívčí postavu, jak se krčí na lavičce před budovou právnické fakulty. Jen co si ten výjev v mysli přiblíží, vybaví se mu detaily: především slzy stékající po její tváři – na ty pochopitelně nikdy nezapomene –, následují bílá, rozechvělá ramena a dlaně, do nichž padá hlava s dlouhými černými vlasy a tmavýma očima, plnýma beznaděje. A konečně vidí sám sebe, jak přichází, aby beznaděj z těch očí vyhnal.

  Učiní tak ovšem nejen kvůli oné dívce, ale také navzdory svému otci, který mu celý život vtloukal do hlavy, že z něj jednou bude právník. Opakoval mu to tak často, tak urputně si přál, aby se stal z jeho syna úspěšný člověk, až mu tu představu drahých nažehlených obleků a neprůstřelných argumentací dočista zhnusil. Proto v den, kdy Ludvík složil přijímací zkoušku na právnické fakultě, neprožíval radostné opojení dalších úspěšných uchazečů, ale dokázal myslet jen na to, že odjede zpátky na venkov, odkud pocházel, kde znal každé zákoutí a kde všechny zdravil jménem. Rád by se tam usadil, našel si ženu a bydlel s ní v malém domku, který by sám postavil. Pak by mu nic nechybělo.

  Zdálky pozoroval plačící dívku a přemýšlel nad tím, co se jí mohlo přihodit. Nedokázal snést pohled na ženské slzy, aniž to v něm vyvolalo vzpomínku na matku. Když od nich před lety odcházela, také brečela. Rozhodla se pro jiný život, pro útěk do neznáma, a věděla, že se nikdy nevrátí. Díval se na dívku a napadlo ho, jestli také ji někdo důležitý neopustil. Přišel k ní úplně bez zaváhání; skoro se mohlo zdát, že mají ti dva domluvenou schůzku.

Uběhla minuta, možná dvě, když zdvihla Marie hlavu a Ludvík si poprvé všiml, že její oči jsou nejen plné slz, ale je v nich také jakési vzdorné očekávání. Bála se, že na ni začne mluvit a tím pádem bude i ona nucena něco říct. Ze všeho na světě to poslední, co si v tuto chvíli přála, byla konverzace s cizím mužem. K mužům si od té doby, co se její rodiče rozvedli a ona zůstala sama s matkou, pěstovala zvláštní obezřetnost. Nedokázala a snad ani nechtěla snést představu, že se jednou za nějakého provdá, aby nakonec skončila stejně jako její matka – opuštěná, zklamaná a ubitá životem, který vložila do rukou manžela, jemuž důvěřovala. Marie si přirozeně uvědomovala, že nejsou všichni muži podobní jejímu otci, byla však k matce přimknuta natolik silným poutem, že jí připadalo naprosto normální následovat v představách její osud.

Pak se znovu podívala na mládence, který vedle ní beze slova seděl, a lekla se, protože ji zčistajasna napadlo, není-li náhodou právě on tím mužem, za něhož se jednou provdá. Ta drzá a nepatřičná myšlenka ji zároveň pobavila, takže jejím bledým, smutným obličejem nakrátko probleskl úsměv.

  Ludvík úsměv zpozoroval a vyložil si jej jako svolení k tomu, že smí na dívku promluvit: „Jsem rád, že se konečně usmíváte, slečno,“ prohlásil jemným, dvorným hlasem.

  Marii, děsící se ještě před chvilkou rozhovoru s neznámým mužem, jeho hlas učaroval. Aniž si to uvědomovala, zatoužila, aby mluvil dál. Sama proto s očima cudně sklopenýma řekla: „To je jen chvilková slabost."

  Usmál se. „Jaká slabost?“

  Přestože byla v rozpacích, zcela vážně pronesla: „Pro překvapení.“

  „Jste překvapená, že jsem za vámi přišel?“

  „Ano.“

  „Já jsem také překvapený,“ řekl.

  „Z čeho?“

  „Z toho, že pláčete. Po tvářích vám tečou slzy. Jste nešťastná.“

Odvrátila hlavu a zarděla se.

  „Stalo se vám něco?“ pokračoval.

  „Nechci o tom mluvit,“ odsekla. Dokud se pohybovali v rovině pouhých náznaků, byla přes počáteční nechuť vlastně ráda, že s ní Ludvík začal mluvit, ale nyní, když jejich nenucený rozhovor přerostl v konkrétní otázku, navíc otázku krajně choulostivou, přála si, aby odešel a zařadil se zpátky mezi muže, kterým tolik nedůvěřovala.

  Ludvík to pochopil. Podíval se na Marii, která měla hlavu sklopenou, a v jejích očích se ještě pořád leskly slzy, a nevěděl, jestli má něco říct, nebo odejít beze slov.

„Omlouvám se. Nebudu vás obtěžovat,“ prohlásil nakonec smířlivým hlasem a pomalu vstal.

  Marii najednou vyděsilo pomyšlení, že Ludvík odejde, a ona už ho možná nikdy neuvidí. Proto naléhavě zvolala: „Neobtěžujete mě. Nepřijali mě – skončila jsem těsně pod čarou. To je celé.“

Byl ohromen tou nečekanou dívčinou upřímností; natolik ohromen, až dočista zapomněl na otce, soudní síň a život, jenž byl dopředu připraven, aby ho prožil. Přestože šlo vlastně o malichernost – nebýt přijat na vysokou školu je přece malichernost –, cítil se polichocen, že se mu Marie rozhodla svěřit. Zajisté musela přemáhat stud, aby vyslovila nahlas, co je pravým důvodem, který způsobil její smutek, zvláště aby to nahlas vyslovila před někým, koho nezná. Jistě se také obávala, že bude vypadat přecitlivěle a zhýčkaně moderním životem, v němž je studium bráno jako měřítko úspěchu či neúspěchu každého inteligentního člověka. Byl tedy přirozeně dojat, když věděl, že ta krásná dívka nebrečí kvůli tragédii, ale kvůli banalitě, které parametry tragédie jen mylně přisoudila.

  Své dojetí dal však najevo tím nejméně vhodným způsobem: usmál se.

  „Vy se mi vysmíváte,“ konstatovala přísně.

  „Nevysmívám se vám. Vysmívám se lidem, kvůli kterým si myslíte, že studium na vysoké škole je podmínkou úspěšného života.“

  „A není snad?“

  Znovu se usmál – tentokrát ještě pronikavěji a srdečněji. „Víte co? Mám nápad. Prohodíme si to.“

  „Jak to myslíte?“ divila se dívka.

  „Uvolním vám místo.“

  „Prosím?“

  „Skončila jste těsně pod čarou, já těsně nad ní. Už víte, kam mířím?“

  „Ano. Ale to nejde.“

  „Proč ne?“

  „Proč byste to dělal?“

  „Řekněme, že mám slabost pro překvapení. Tak jako vy.“

 

 

II.

Většinu událostí, jež následovaly, už stačila Ludvíkova paměť pomíchat a poplést, přesto si i dneska, po všech těch letech, dokáže živě vybavit trpký výraz své ženy, který měla ve tváři pokaždé, když se po skončení školní výuky vracela do bytu, v němž přechodně bydleli. Kromě trpkosti viděl v tom výrazu také vinu. Nikdy, ani poté, co se – jak si vždycky přál – přestěhovali na venkov, si nepřestala vyčítat, že tenkrát přijala jeho nabídku a vyměnila jeho studium za své studium. Myslela si totiž, že se tím dopustila krádeže. Se svými schopnostmi by se jistě brzy stal uznávaným člověkem, teď se ale musí osm hodin denně, pět dnů v týdnu mořit v dílně, kde opracovává starý nábytek. Nikdy si nestěžuje, jeho oči však vyzradí vše, co lítostivě zamlčují ústa.

Neuměl jí vysvětlit, že svého rozhodnutí nelituje, protože je do ní beznadějně zamilovaný a nelitoval by nikdy ničeho, co udělal kvůli ní. Také Marii často připomínal, jaký odpor k právnické kariéře v něm zasel otec – a práce v dílně ho navíc baví. Ona ale trvala na svém: nebyla jeho dobrosrdečnosti hodna, což ostatně dokazuje i to, že ve studiu selhala, když neměla dost trpělivosti se všemi paragrafy a akademicky chladnými hlasy přednášejících. Jeho oběť tak nakonec přišla vniveč.

  Nedlouho poté, co ji z fakulty vyhodili, byl Ludvík už příliš unaven jejím sebemrskačstvím a nedokázal snášet další nedůvěru. Proto si jednoho podzimního večera, kdy venku vířilo popadané listí a nahé větve stromů se těžkopádně kymácely ve větru, sedl ke kuchyňskému stolu a zatímco Marie spala, unavena sama sebou a bolestně skomírající stejně jako poslední pozůstatky léta venku za oknem, napsal pro ni dopis, jímž to všechno začalo. Co vlastně? Možná právě hra, kterou dopis rozehrál, byla důvodem, proč bezmála čtyřicet let vydrželi jeden po boku druhého, jako nehybné sousoší, jehož pevností nepohne ani zemětřesení, ani vichřice.

  Když dopis dokončil, další kroky, od počátku pečlivě promyšlené, se rozpadly na nesourodé útržky myšlenek. Ludvík znejistěl. Dokonce uvažoval, že dopis zničí, ale zavčas si uvědomil, že ať udělá cokoli, stejně nedokáže vytrvat ve vztahu, který Marie boří svými neustálými pochybnostmi; takové soužití bylo odsouzeno k zániku, jemuž se dalo vzdorovat jedině riskem.

  Ještě téhož večera odešel ke kamarádovi – jen se spacákem a batohem, do nějž nastrkal nějaké oblečení, kartáček na zuby a láhev vodky. Dopili ji ještě před půlnocí a opilý Ludvík se chtěl vrátit, ale kamarád ho zadržel.

  „Už nemůžeš couvnout,“ řekl mu a měl pravdu. Kdyby se teď za Marií vrátil, určitě by si myslela, že dopis napsal jen proto, aby ji za něco potrestal. Nepochopila by, že pouze vědomí ztráty dokáže zachovat hladinu jejich vztahu klidnou. V dopisu uvedl, že je vážně nemocný a zbývá mu možná několik měsíců života. Žádal Marii, aby se ho nesnažila najít, nechce jí prý působit zbytečnou bolest a další pohled do jejích očí by nesnesl. Zaplatil nájem za další měsíc a v poličce nechal obálku s penězi, které našetřil, zatímco chodila do školy. Napsal, ať si je nechá, on už je potřebovat nebude.

  V práci si vzal dovolenou, několik dnů zůstal u kamaráda a pak odjel na vesnici za svým otcem. Když se přivítali, otec mu oznámil, že ho tam hledala.

  „Vy už spolu nejste?“ zeptal se pak s předstíraným nezájmem. Od té doby, co se Ludvík rozhodl vzdát studia, vládlo mezi nimi tiché nepřátelství. Otec mu nikdy neodpustil, přesto i nadále dělal všechno pro to, aby svému synovi pomohl k lepšímu životu – několikrát sám od sebe poslal na jeho účet peníze a především se poctivě staral o dům, který mu chtěl později odkázat. Ludvík neměl i přes vlastní hrdost proti otcově materiální pozornosti námitek; naučil se ji přijímat jako kompenzaci ztraceného mládí, které na rozdíl od svých vrstevníků, dovádějících na diskotékách s děvčaty, strávil až po krk uvězněn za hradbami zákoníků a odborných brožur, které ho otec nutil studovat už od jeho pubertálních let. Tak moc se soustředil na synův úspěch, až docela zapomněl na svůj vlastní život, jenž teď upadal. Starý muž se o sebe téměř vůbec nestaral, obličej měl zarostlý hustým vousem a vlasy nesouměrně rozházené do stran, navíc silně zapáchal potem. Ovšem i navzdory svému chatrnému fyzickému stavu a všem neshodám, které s Ludvíkem měl, na něm bylo od prvních chvil patrné, že mu jeho návrat udělal radost.

„Můžeš tady zůstat, jak dlouho chceš,“ oznámil mu a šel pro něj připravit pokoj.

  Přesto spolu mluvili velmi spoře, vlastně pouze u společných obědů a večeří, a to nejčastěji o počasí nebo jiných podružnostech. Ludvík se jednou pokusil svést téma k Marii, ale otec vstal beze slova od stolu a kamsi odešel. Podobně dopadl i Ludvíkův pokus otce obejmout, když od něj po necelých dvou týdnech odcházel. Otec se zarazil, jeho tvář se trochu zakabonila, pak pozvedl hlavu a předstíral, že zaslechl v domě zvonit telefon. Rychle odběhl, a když se po chvilce vrátil, stoicky, jako by před ním nestál člověk o nic víc důležitý než obchodní cestující nebo pošťák, podal synovi ruku.

  Ludvík byl přesto rád, že otce navštívil, ještě více se však těšil z toho, že se vrací k dívce, kterou miluje. Byl netrpělivý a nemohl se dočkat, až zjistí, jak se Marie s jeho odchodem vypořádala. Zůstala v jejich pronajatém bytu? Vrátila se k matce? Nebo snad udělala něco docela jiného? Pod tím „něčím jiným“ si snadno mohl přestavit také to, že si stačila najít jiného muže. Nenechal se však ovládnout žárlivostí, protože věděl, že ona taková není; kdyby skutečně zemřel, dlouho by se s tím vyrovnávala a určitě by ji to poznamenalo drtivěji než jiné ženy, které dokážou plynule přecházet z jednoho vztahu do druhého.

  V bytě ji nenašel, a když se nevrátila ani následujícího rána, rozhodl se zajít za její matkou. Ta mu oznámila, že její dcera si našla novou práci jako servírka v místní restauraci, ať ji tedy zkusí hledat tam. Tomuto oznámení ale předcházel ještě nepříjemný rozhovor, při němž se postarší žena dojímala nad jeho zdravotním stavem, a třebaže ji Ludvík několikrát ubezpečil, že došlo ke zlepšení, vrhala se mu do náruče a s brekem ho zuřivě objímala.

  „Takže už jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se, když ho na závěr vyprovázela ke dveřím.

  „Ano. A právě to chci vaší dceři říct.“

  Pln nadšení a očekávání vešel do restaurace, ovšem když uviděl Marii procházet mezi stoly a mluvit s hosty, zděsil se. Přestože od jeho odchodu neuběhl ani měsíc, její tvář jako by za tu dobu zestárla o několik let. Vlasy měla neumyté a pocuchané, také si všiml několika vrásek, které do té doby šikovně zakrývala líčením, ale teď už jí byla jejich přítomnost v jinak krásném obličeji zřejmě lhostejná. Čeho se však polekal nejvíce, byly její oči: ospalé, unavené, tak nevýslovně vzdálené snům o klidném životě na venkově, který společně plánovali.

  Když se vracela k barovému pultu s novou objednávkou, zezadu k ní přistoupil a položil jí zlehka ruce na ramena. Zachvěla se. Pustil ji a ona se pomalu otočila. Zpříma na sebe pohlédli a Ludvík si uvědomil, že je mu bezmezně oddána, stejně jako on je bezmezně oddán jí. Stalo se to díky zkoušce, která Ludvíka přinutila trpět vědomím lži, zatímco Marie trpěla pocitem nekonečné nevědomosti – oba tak nakonec trpěli tím největším partnerským hříchem: podvodem. Tento podvod byl však na rozdíl od skutečných nevěr a lží, jichž se na sobě lidé dennodenně dopouštějí, pouze zinscenovaný. O to větší byla jejich úleva, když teď stáli proti sobě, dívali se jeden druhému do očí a věděli, že vše bolestivé, co v posledních dnech prožívali, jako by se vlastně vůbec nestalo. Brzy našli v této úlevě, působící jako spásné probuzení ze zlého snu, zalíbení, a dnes bychom možná řekli, že je ten pocit trvalého neklidu ještě více sbližoval a každý další naschvál, který na sebe připravili, byl současně další neotřesitelnou výztuží jejich vzájemné důvěry.

 

 

III.

Zanedlouho měli svatbu, na kterou přišel také Ludvíkův otec. Byl oholený a navoněný. K nevěstě se přesto choval rezervovaně. Vždycky si představoval, že se jeho syn dostane na ta nejvyšší místa, a on se zatím upsal životu, jenž sliboval jenom průměrné každodenní patálie. Zřejmě při pohledu na Ludvíka viděl sám sebe a oživovaly se mu představy cílů, jichž chtěl kdysi sám dosáhnout a nikdy nedosáhnul, protože si vzal ženu, která ho později zradila a opustila, aniž dokázala vysvětlit proč.

Zemřel ještě dříve, než se Ludvíkovi narodila dcera Eliška. Zemřel vlastně dvakrát. Jednoho prosincového večera, kdy silnice a střechy domů už byly pokryté prvními nánosy sněhu, přiběhl Ludvík domů a se slzami v očích objal svoji manželku. Marie pak se zatajeným dechem vyslechla příběh o tom, jak Ludvíkova otce přepadli v parku dva násilníci, a když jim odmítl vydat peníze, pustili se do něj a ubili ho k smrti. Třebaže si moc dobře uvědomovala tchánovu antipatii vůči ní (ta byla koneckonců jedním z významných důvodů, proč si nikdy neodpustila své selhání na vysoké škole), byla vyprávěním natolik pohnuta, až se sama rozbrečela. Pravda vyšla najevo teprve o několik dnů později, kdy za nimi přijel otec na návštěvu, a byla to pravda, která způsobila ve vztahu tchána a snachy důležitou změnu. Marie najednou dokázala na Ludvíkova otce nahlížet jako na zranitelného člověka, který tady nebude věčně, a on, protože změnu v jejím chování vycítil, ji vzal konečně na milost.

Skutečnou otcovu smrt provázelo smířlivé přijetí. Oběma manželům totiž připadalo, jako by byl mrtvý už nějakou dobu. Tento podezřelý klid přirozeně neunikl pozornosti nejbližších příbuzných a přátel, kteří se velmi podivovali tomu, že nedal Ludvík na pohřbu najevo prakticky žádnou lítost. Manželé však o své malé „hře“ nikomu nic neřekli, což přirozeně zvyšovalo její tajuplnost. Byla to jejich drobná, soukromá tajnůstka, alespoň tedy zpočátku. Postupem času, společně s tím, jak se hra začala prohlubovat a nabývat složitějších podob, nutících oba hráče ke stále důvtipnějším nápadům, bylo už někdy potřebné do ní zapojit další účastníky. Začala s tím Marie, když během svého druhého těhotenství, z nějž měl vzejít syn Martin, až do samotného porodního dne předstírala, že přivede na svět další dceru. K úplné věrohodnosti tohoto podvodu jí tenkrát dopomohla gynekoložka, kterou znala už od základní školy a nezdráhala se jí tak svěřit, že chce svého manžela překvapit. Ludvíkovo štěstí, když se dozvěděl, že se mu narodil syn, bylo nevýslovné. Ještě toho samého dne začal organizovat stěhování nábytku z městského bytu do domu svého zesnulého otce. Kdysi se totiž zapřísáhl, že pokud se mu narodí syn, bude vyrůstat v obklopení přírody a na čerstvém vzduchu, a ne ve stísněných prostorech městského činžáku. „Muž musí mít sílu a tu mu město nikdy nedá,“ opakoval často ženě.

Otázka stěhování ovšem silně znepokojila jeho tchýni. Byla zvyklá manžele každý týden (a po narození Elišky dokonce několikrát do týdne) navštěvovat a jen velmi těžko se vyrovnávala s představou, že by měla svoji dceru a vnučku ztratit ze své blízkosti. Proto Ludvík v domě vybavil pro tchýni jeden málo využívaný pokoj, do kterého se během následujících týdnů nastěhovala.

Mohla nyní trávit většinu času s Eliškou, a pokud s ní zrovna nebyla v lese na houbách, nebo ji neučila malovat, což byl její odvěký koníček, zaháněla nejčastěji nudu uklízením. Rozsáhlý prostor domu byl pro uspokojení této kratochvíle doslova ideální, ovšem jednoho dne, kdy byl Ludvík v práci, a Marie odjela s dětmi na očkování proti žloutence do nejbližšího města, stala se jí záliba ve vyleštěném nádobí, voňavém povlečení a křišťálově čistých podlahách osudnou. Vytírala zrovna kachlíkovou podlahu ve druhém patře, když náhle na kluzkém povrchu ztratila rovnováhu a zřítila se ze schodů. Během pádu se několikrát praštila hlavou o zeď, což mělo za následek její okamžitou smrt. Ludvík se toho dne vrátil z práce o něco dříve a hned, co objevil mrtvou tchýni ležící v kaluži vlastní krve, zavolal Marii.

„Teď nemám čas na žerty, miláčku,“ řekla mu. „Jsme zrovna v čekárně a máme přijít každou chvíli na řadu.“

„Tohle není žert,“ odvětil. „Mrzí mě to, ale není to žert. Musíš hned přijet.“

„Dobře, miláčku,“ řekla s teatrální lehkovážností. „Přijedu, jak jen to půjde. Posílám ti pusu.“

Pak zavěsila a dobrých několik dalších hodin, než se jí podařilo vymotat z městského chaosu a nasednout na zpáteční vlak, setrvávala v přesvědčení, že si z ní její manžel pouze vystřelil. Vždyť její matka je zdravá, vitální žena, nikdy se nepotýkala s žádnými problémy, neměla ještě ani šedesát let, tak co by se jí asi tak mohlo stát? Marie se původně chtěla cestou z nádraží zastavit ještě v obchodě, ale nedočkavost ji svírala už příliš pevně. Z jedné strany držela za ruku Elišku a druhou před sebou tlačila kočárek, v němž spal Martin. Přestože ji děti zpomalovaly, vyvíjela nejvyšší úsilí, aby byla doma co nejrychleji. Když ale konečně prošla až na druhý konec vesnice, kde byl pod strmým kopcem jejich dům, a spatřila stát na příjezdové cestě pohřební vůz, hrůzou strnula a vmžiku pochopila, že úlevný pocit ze hry, který tak dychtivě očekávala, bude nahrazen bolestným truchlením nad skutečností.

Dalších několik měsíců byla rodinná domácnost naplněna mučivým tichem, narušovaným pouze křikem malého Martina, když potřeboval přebalit, nebo dostal hlad. Marie, snad aby unikla skličujícímu interiéru domu, který jí teď připadal velký a prázdný, začala podnikat dlouhé procházky, takže se s Ludvíkem viděla o poznání méně, než byli oba zvyklí. Večer pak vedle sebe leželi a Marie o své matce nahlas přemýšlela. Někdy to trvalo i celé hodiny, a v těch chvílích, kdy Ludvík nemohl kvůli své ženě usnout, si nejjasněji uvědomoval, že už zůstali pouze oni dva a jejich dvě děti.

Eliška, která měla brzy oslavit deváté narozeniny a chystala se do čtvrté třídy, byla mimořádně inteligentní a zvídavé dítko. Za ty tři roky, co uměla číst, přečetla snad víc knih, než všichni její vrstevníci dohromady; také jevila nápadný zájem o vědu a zbožňovala, když mohla zjišťovat, jak různé součásti světa kolem ní fungují. U Martina, který byl stále příliš malý, aby se dalo odhadovat, kudy se bude jednou ubírat jeho cesta, si rodiče všímali především toho, že je ve srovnání s jinými dětmi v jeho věku nebývale zdravý a silný, a má tedy ty nejlepší předpoklady stát se průbojným člověkem.

Ludvík někdy přes kuchyňské okno pozoroval Elišku, jak si na zahradě hraje se svým mladším bratrem, a cítil dojetí i hrdost, že právě on může být jejich otcem. Vzpomněl si pokaždé na svoji ženu, na jejich první setkání, a přestože na osud nevěřil, připadalo mu nezpochybnitelné, že si byli souzeni. Nevěřil ani v Boha, ale říkal si, že pokud přece jen existuje, právě tyto dvě děti musely zcela nesporně vzejít z jeho představivosti.

Jednou takto stál u okna a pozoroval je, když k němu přišla Marie a položila mu hlavu na rameno. Chvíli se mlčky dívali ven.

Pak Marie řekla: „Někdy si vzpomenu na ten dopis, který jsi tenkrát napsal.“

Ludvík klidně odpověděl: „Já také. A nevím, jestli je dobře, že jsem ho napsal.“

Od smrti své tchýně a poté, co se na několik měsíců vytratil z Mariina těla život, o tom dopisu hodně často pochyboval. Nebyl si už jistý ani přínosem jejich soukromé hry. Neuměl posoudit, jestli úleva přinášená odhalením každého dalšího podvodu, dokáže vyrovnat zděšení, které je skutečné a nejde ničím zakrýt. Nebýt hry, možná by Marie smrt své matky přijala jinak; možná právě naděje, že skutečnost není taková, jak vypadá, způsobila ten hrozný šok. Na druhou stranu nebýt hry, nejspíš by tenkrát s Marií nezůstal, a to, že jsou spolu, považoval za důležitější, než že s nimi není její matka.

Když teď stáli u okna, pozorujíce své děti, oba asi věděli, že hru potřebují, protože skutečnost je někdy příliš krásná a jindy zase příliš krutá, aby se dala brát vážně.

 

 

IV.

Během toho dlouhého a nebál bych se tvrdit šťastného manželství měli vlastně pouze drobné neshody, mezi které patřil například rozdílný hudební vkus. Muž se často probouzel za zvuků pro něj krajně nelibé populární hudby, kterou si jeho žena pouštěla při přípravě snídaně. On ji pak na oplátku trýznil Mahlerovými písněmi či Beethovenovou Devátou symfonií, kterou dokonce jednou označila za „nesnesitelně optimistickou“. Za sebe mohu říct, že taková neshoda by pro mě znamenala více než pádný důvod k okamžitému zahájení rozvodového řízení, naši manželé jsou však naštěstí dost uvědomělí, aby se dokázali přenést přes veskrze problematickou komunikaci Beethovena a Michaela Jacksona.

O poznání hůře však snášeli odchod svých dětí. Eliška brzy po dokončení střední školy odešla do Prahy studovat medicínu a syn Martin našel uplatnění ve sportu, jemuž podřizoval většinu svého volného času, a nakonec se rozhodl upsat známému fotbalovému klubu téměř z druhého konce republiky. Spolu s jejich nejmilejšími ale odešla také nápaditost jejich hry. Připadalo jim, že nemůže nic nového nabídnout, v minulosti už přece zašli do těch největších extrémů: předstírali hádky, které měly vést k rozvodu, tvářili se, že přišli o práci, vymýšleli si různé nemoci a dokonce fingovali smrt svých rodičů a přátel. Jediné, čemu se skálopevně vyhýbali, byly schválnosti, které by se mohly vztahovat k jejich dětem. Panovala mezi nimi jakási tichá dohoda, že nebudou jeden druhého takovými schválnostmi trápit. Ovšem nyní, když děti odešly, vytratil se i poslední zbytek tajemství, který hra skýtala, tajemství přinášejícího možnost, že bude dohoda přece jen porušena. Ani jeden z manželů si nemohl být jistý, zda ten druhý neudělá něco navzdory tomu, jak se domluvili. Proto když Martin proti všeobecnému očekávání napoprvé neuspěl ve fyzických testech podmiňujících jeho postup do vyšší fotbalové ligy, byly první dny této nepříjemné události provázeny tajuplnou obezřetností, se kterou se ho rodiče vyptávali na různé podrobnosti o tom, co se vlastně stalo. S podobným chováním obou rodičů se setkala rovněž Eliška, když ve druhém ročníku střední školy propadla z matematiky.

Hra tímto získávala na poutavosti; měla totiž své hranice, které mohly být kdykoli překročeny; pravidla, jež mohla být zčistajasna porušena. Pokud by neexistovala pravidla, neexistovalo by ani pokušení udělat něco zakázaného a tím pádem by poetika inscenovaného podvodu naprosto pozbyla působivosti. Proto manželé brzy začali vedle stesku po Elišce s Martinem pociťovat také stesk po hře, z níž se jejich manželství zrodilo. Najednou trávili dny v nudě a neukojitelné očekávání překvapivé situace či náhlého vpádu osudu do tichosti všedního života během následujících let dočista vymizelo. Děti je sice navštěvovaly tak často, jak se jen dalo, ale prázdné místo, které se v soužití manželů povážlivě rychle rozšiřovalo, jejich nárazové příjezdy vyplnit nemohly. Toto prázdno rozpínalo navíc stáří, které začínali stále výrazněji pociťovat při činnostech, jež jim dříve nečinily žádné problémy; například dlouhé procházky, kterých se žena od smrti matky už nevzdala, ji unavily daleko rychleji než před lety, a muže zase někdy dostihl podobný problém v ložnici.

Toho dne, který manželům připravil vzrušení, jež už možná od svých stále unylejších životů neočekávali, byl u nich na návštěvě Martin. Už od odpoledne pracoval v dílně a Marie skoro celou tu dobu proseděla na terase. Když se začalo stmívat, šla si do domu připravit kávu. Nyní omámena její vůní, se zahleděla na žloutnoucí mraky, za nimiž se ztrácelo slunce, a vyčkávala na návrat manžela. Přestože byl už pět let v důchodu, neztratil prakticky nic ze svých manuálních dovedností, které vynesly rodině obživu, a teď čas od času zašel ke kamarádovi, aby mu pomohl s opravou vrtačky nebo šicího stroje jeho ženy. Za odměnu obyčejně dostal láhev domácí pálenky, z níž si pak s Marií vypili každý po jedné nebo dvou sklenkách a nuda, tak podezřele podobná smrti, se jim zpoza alkoholového oblaku najednou zdála o něco méně citelná.

Tentokrát bylo v Ludvíkově chůzi cosi podivného. Nepřirozeným, klátivým krokem přešel přes malou lávku, oddělující jejich dům od potoka se zakalenou a dnes už téměř neprůhlednou vodou. Pohled do jeho prázdných očí a na jeho vrávorající tělo, které jako by bylo ovládáno loutkovodičem, už ani zdánlivě nepřipomínal dobu, kdy v té vodě ještě plavali pstruzi, úzcí a mrštní, které Ludvík chytal holýma rukama a večer připravoval na venkovním grilu. Když přicházel, nedržel v ruce láhev pálenky jako obvykle, ale nabroušenou sekeru, vrhající do dálky ostrý, světelný bod. Žena si sekery nevšimla hned. Byla ráda, že se manžel konečně vrací a že snad všichni společně s Martinem něco podniknou. Odložila hrníček s kávou na okenní parapet a chtěla mu jít otevřít branku, kterou zamkla před tím, než si šla odpoledne lehnout, pak si však uvědomila, že má manžel svůj vlastní klíč, ale teď už na tom nezáleželo, už vstala a také už zahlédla, že Ludvík nepřichází s pálenkou, už si všimla pohybu připomínajícího noční poutě náměsíčných a všimla si také sekery. Ta v ní nevyvolala hrůzu, oslnil ji lesk na její chladné čepeli, takže si musela hřbetem ruky zakrýt oči a odvrátila hlavu, a potom, když stál Ludvík už téměř u branky, se usmála. Přirozeně doufala, že se mu nic zlého nepřihodilo, ale ještě více si přála návrat jejich hry, která teď možná bude pokračovat, usadí se znovu v jejich životech a pak snad konečně zmizí ta zničující nuda.

Marie otevřela branku a Ludvík kolem ní beze slova prošel a pokračoval směrem k dílně, kde jejich syn opravoval starou sekačku na trávu. Pozorovala, jak otevírá dveře od kůlny a přemáhala ji nedočkavost, co že to její manžel vymyslel. Bylo tomu více než deset let, co si z ní naposledy vystřelil. Už téměř zapomněla na ten pocit, na toužebné očekávání, které kdysi pociťovala skoro neustále. Bylo to jako krásná připomínka všech těch vzrušujících dnů. Pak se však do toho tichého napětí ozval krátký výkřik jejího syna, ukončený dávivým vzdechem. Marie sebou leknutím trhla, rozběhla se k dílně, a když spatřila Martinovu hlavu oddělenou od těla, vykřikla ještě hlasitěji, než předtím on. Dříve, než Ludvík stačil něco udělat, ztratila vědomí a zhroutila se k zemi. Ve stejnou chvíli se Martin vyřítil zpoza soustruhu, za nímž byl celou dobu schovaný, a utíkal k matce. Třásl s ní, volal její jméno, ale matka nejevila známky života.

„Cos to udělal?“ vykřikl na otce. „Říkal jsem ti, že je to blbej nápad. Říkal jsem ti to!“

Ludvík ještě stále svíral v ruce sekeru, jejíž čepel byla potřena umělou krví. Zíral na Marii, neschopen jediného pohybu. Martin mezitím vběhl do domu, aby zavolal záchranku, ta už ovšem byla zbytečná. Ludvík se díval na Marii zkroucenou na trávníku, a věděl, že je pozdě; tímto byly překročeny veškeré hranice, o kterých si myslel, že být nikdy překročeny nemohou.

Padl na kolena a namísto nehybného těla své ženy, vzal do rukou figurínu, která byla za pomoci několika jeho přátel zhotovena coby nanejvýš přesvědčivý duplikát jeho syna. Až bolestně přesvědčivý, pomyslel si, a začal křehký povrh umělého těla drtit rukama.

Za necelý týden se konal pohřeb. V noci, jen několik hodin poté, co jeho ženu pohřbili do země a jeho děti bez rozloučení odjely, poprvé po osmatřiceti letech usínal s pocitem viny a není žádného divu, že usnout nemohl. Vybavovaly se mu nejrůznější vzpomínky, ve všech ovšem byla Marie mrtvá. Jako zaseknutý filmový pás mu mozek pořád dokola připomínal první okamžik, kdy ji spatřil. V té vzpomínce ovšem neplakala a on ji nepřicházel utěšit; ležela mrtvolně zkroucená a on přicházel, aby ji probudil, nikdy se mu to ovšem nepodařilo; pokaždé kdy se k ní sklonil a pokusil se jí vdechnout život, vrátila ho mysl znovu na začátek.

Uběhlo několik hodin, během kterých se převaloval z boku na bok a snažil se oživit svoji ženu alespoň ve vzpomínkách, když tu byl náhle vyrušen. Zaslechl kroky, pomalé a tiché, jak se k němu blíží po schodišti. Otevřely se dveře, a přestože byla černočerná tma, okamžitě poznal její siluetu. Elegantně se posadila na okraj postele a setřepala z nohou sandály. Chvíli se ani nepohnula a pak si bez jediného slova lehla vedle něj.

Aniž věděl, zda Marie vstala z mrtvých, odvrátila víko hrobu, vykuckala z úst vlhkou hlínu, ve které se měla původně rozložit, a pak za pomoci instinktu, který zřejmě znají pouze nemrtví, našla jejich dům, anebo si z něj znovu, jako už tolikrát předtím vystřelila a jeho dokonalou lest obrátila proti němu ještě dokonalejší lstí, přivinul její měkké, stále vitální tělo na svoji hruď a zavřel oči.

---