Válka v Opletalově

Válka v Opletalově

V sukni z pečené kůže jako tatarská válečnice jde Opletalovou a vlnolamem svých boků rozráží zasněné pohledy mužů. Ne! Ať s šourky obtěžkanými bolestí hynou, ta zvířata, říká beze slov. A muži, nedbajíce varování, strašlivé smrti jdou vstříc, civí jí k pasu, sliní hned podvakrát. A polední slunce opře se do kůže boků, toho černého fetiše ženy, a kyčle vyrazí kupředu jak strašlivý Tatar na koni a rozsévají krutost.

Ach, šel jsem Opletalovou, sám poraněn viděl hynout mnohé druhy, a nikde žádný válečný reportér...

Bezstarostná zóna

Jako by tušila, že tahle selanka už nemusí dlouho trvat, vyšla s kelímkem kremita před kavárnu a vystavila se polednímu slunci. Pootevřela rty lankom ruž absolu intimejt, poodhalila kokosové zoubky a propast úst hladových po dolče vita, zvedla bradu, za slunečními brýlemi přivřela víčka a chutnala chvilku. Do modravého obzoru se tiskla stíhačka, zatím jen její maketa, kterou si tu umístilo Národní technické muzeum, aby zdálky navedla nadšence. Byla neděle, klid, někdo kouřil vanilkové cigarilo, jiný jen tak protahoval nohy po dlouhém a namáhavém sezení uvnitř kavárny, pár šošmelínek debatovalo nad strastmi mateřství, ze dveří cinkaly dezertní vidličky o porcelán. Slunce ji krásně hřálo do rozkypělého těla až k saténu kalvinisty Kleina, kremito vonělo úžasnou směsí kávy a mléka, jablečný telefon pravidelně vrněl zprávami kamarádek, ona ale jen tak chutnala sladkou chvilku.

A ne zas tak daleko od letenské bezstarostné zóny zatím muži v oblecích spolu s muži v uniformách horlivě přemýšleli, jak na modravé nebe vtisknout opravdové stíhačky a probudit dívenky ze snů o dolče vita.