Rozmazané obrazy

Ještě se pamatuji s jakým nadšením jsem si četl Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále.
 Vytištěného na cyklostylu.
Připadal jsem si jako kdybych za války poslouchal Londýn.
Pořád jsem čekal kde tam na mě vykoukne něco protistátního, ale na nic moc jsem nenarazil.
Trezorové kombinace dávaly na výběr až děsivé množství možností.
Co se smí a nesmí.
A co teď?
Děsivé množství informací.

    Pamatuji se na poštovní známku s Kennedym, kterou jsme měli doma v šuplíku jako cosi zakázaného.
Dospělý mluvili o tom člověku, že to byl americký prezident a že díky němu je na světě mír.
Potajmu se samozřejmě mluvilo i o jeho vztahu s Marilyn Monroe.
    Tehdy mi ještě lezl mír krkem, protože byl na každém transparentu, jako kdyby to bylo bůhví co.
Neměl jsem ponětí, co je na míru tak důležitého, protože jsem v něm žil.
    Sytý hladovému nevěří.
    Obzvláště v kantýně.

Každý muž nemá to štěstí, aby mu Marilyn olízla prsty.
Aby se dožil stáří.
Ani ona ho neměla, ať už to bylo jakkoliv.
Nejspíš by ho ani nezvládla.
Ale já o ní nic nevím.
O lidech o nichž se moc mluví, tak o těch se moc neví.
Padají rychlé soudy, jako u televizních novin.
Je to syčák!!!

PS.
Po ulici šla princezna.
Nesla si hrášek v kabelce.
Věřila ve svůj osud.