Rozbité písně

Lithius byl saxofonista druhého jazzového věku; hrával v kvartetu poloamatérských muzikantů, k divému nočnímu reji návštěvníků levných barů a náleven v černošské čtvrti amerického velkoměsta. Lithius se nespokojil s fádním přehráváním populárních motivů a s opakováním tehdejších klišé; dlouhá léta se pokoušel o vytvoření zbrusu nového tónu, jenž by zněl zcela nově a neotřele. Vytrvale experimentoval s částečným mačkáním klapek, s přefukovanými tóny za hranicí zamýšleného rozsahu nástroje a s nejrůznějšími dusítky. Lithius věřil, že v každém hudebním díle by mělo zaznít cosi dříve neslyšeného; příčila se mu konstrukce dalších a dalších kombinací dávno ohraných partikulí. "Při rozeznění nového zvuku nesejde na ničem ostatním," tvrdil, "nový zvuk podpírá svět; nemusí být součástí komplexní melodie, nemusí zapadat do promyšlených aranží, musí... jenom... znít..."

V každém literárním díle by mělo býti použito nejméně jedno zcela nové slovo; nedává smysl lopotit se nad novými kombinacemi omšelých slov; výsledek bude vždy zas omšelý. Zbrusu nové slovo je zvonem, jenž rozeznívá čtenářovu obrazotvornost, a nesejde už na tom, zda je takové slovo zasazeno do promyšleného souvětí či do prostého zvolání hlavního hrdiny. Pro ta nejlepší literární díla by měl býti zkonstruován zbrusu nový jazyk; pro každé výjimečné dílo výjimečný způsob vyjádření. Něco zcela nového. Zbrusu nový vjem.

Nové umění kombinující dětinské žvatlání, vrzání kol, víření bubnů, hluk motoru, praní prádla, vysoušení mokrých vlasů, signál detektoru kostí, sypání skleněných střepů, srkání, chrapot, dusivý kašel, tanec tlejících mrtvol, kreslení na zeď tmavého kamrlíku, sepínání kožených řemenů, vodopád vjemů. Lithius sedí v kamrlíku: zamračen, skloněn nad nástrojem, foukajíc do hubičky, mračíc se na svůj odraz v zrcadle. Cesta za sebevyjádřením bývá těžká, trnitá; výsledkem bývají, v tom lepším případě, útržky rozbitých písní. Lithius odkládá saxofon na podlahu a pochybuje o svém talentu; po chvíli si však uvědomuje, že jeho poslání či úděl není o talentu, o technických schopnostech ani o hudební teorii; neboť činí jen to, co je činiti třeba; a to je všechno, není o čem pochybovat a není nad čím dumat. Je... třeba... tvořit...

A do ticha nočního města zaznívají podivné zvukové kadence podobající se zvířecímu skřeku; duše džungle pohltila bulvár a černí hoši skotačí na chodníku, točí se kolem sloupů a skopávají odpadkové koše do silnice. A odkudsi se snáší vlhká svěží vůně; energie prostupuje krajem, a náhodní kolemjdoucí nabírají sílu.

Z tíživého polospánku plného děsných snů mě vytrhnul úryvek rozbité písně. Vstal jsem k oknu a tupě jsem zíral ven do tmy. Obklékl jsem si svou nejčistší špinavou košili a splynul s noční siluetou amerického velkoměsta. Hypnotický zvuk džungle mě přivedl do černošské čtvrti; mezi zdivočelou mládež; mezi kolemjdoucí, kteří byli jako já.

Zavřenými ústy jsme broukali vzteklé fráze Lithiova saxofonu; a ten vyšel na balkon a zařval na nás místo a čas konání příštího koncertu. Bylo to o pár dnů později. Sešli jsme se tam všichni - my kolemjdoucí - v poloprázdném lokále se špinavým tanečním parketem v ponurém koutě. A přihrblé stíny tančily po stěnách, ohromeně jsme naslouchali dunění hromu, usrkávali jsme ze sklenic a žádnej dryák nás nemohl opít více než zpěv Lithiova saxofonu. Bylo to nezřízené dunění, hluk a řev; neustávající rámus, jenž neměl začátku, prostředku či konce; a ona syrovost se ze všeho nejvíce podobala velmi intenzivnímu tichu, v němž lze tak skvěle mlčet o všem na světě, neboť intenzivní ticho nestrhává pozornost, nedává žádnou vnější potravu, je ničím; a není co analyzovat, není o čem přemýšlet a pozornost je chtě nechtě zaměřena na jiné věci. A v prostoru kde neexistuje nic dalšího - neboť v onom lokále nebylo nic krom hustého šera, cigaretového kouře, prázdných zdí a dřevěných stolů - se pozornost zaměřuje na věci vnitřní, osobní, nedozírné. V hluku jazzového kvarteta jsem nacházel svou vlastní podstatu. Hluboce jsem meditoval a z koncertu jsem odcházel zcela omámen a svěží.

Volné asociace, hlas podvědomí, jakási tajná vnitřní stezka, která je branou za hranice fyzické existence; branou k vyššímu žití; veškerý hmotný svět je jednou z mnoha hladin komplexního bytí podobně jako matčino lůno, vejce či kukla.

Lithius tvrdil, že své skladby hraje pokaždé jinak - dle momentální nálady - jednou tklivě, jindy čistě energicky či těkavě, ale my - věrní posluchači - jsme vždy slyšeli stále stejný skřek. Neslyšeli jsme v tom hluku dočista žádnou náladu, jen jakési syrové jančení, roztěkanou smršť; a nedokázali jsme od sebe rozeznat ani jednotlivé skladby. Proč jsme tedy byli tak oddanými posluchači? Koneckonců... byly to jen... podivně zahrané.... úryvky... rozbitých písní...

V tom jeho rozskřípaném hraní jsme slyšeli cosi osvobozujícího. Byla to jakási sebezničující zvuková alternativa k upřenému pohledu do velkého ohně: plameny již olizují konečky vlasů, tvář je bolestivě rozpálená a kape z ní pot; a přesto nelze odvrátit zrak.

Je jasné, že Lithiovo hledání bylo korunováno heroinovou závislostí a smrtí v černém průjezdu.

A Johanka byla zkrášlena překrásnými plameny; rudé ornamenty pokryly cáry košile a do černa spálenou pleť.

Z tíživého hmotného bytí mě vytrhnul zvuk Lithiova altového saxofonu; nekonečně dlouhé vibrující tóny se plížily podél chladných stěn mého podvědomí. Objevoval jsem zbrusu nové tance. A můj plíživý stín tančil po stěně opuštěného lokálu. Opájel jsem se svobodou a vnitřně jsem se vyvyšoval nad všemi boháči světa, smál jsem se Rockefellerům; a veškeré utrpení, o němž jsem kdy slyšel, o němž jsem kdy četl, vyvanulo pryč, stalo se ničím.

Nezáleží... na ničem... a vše je... v pořádku... a každá věc... je stejná. A my - kolemjdoucí - se tu a tam náhodou potkáme, ve frontě či v metru, vzájemně si zahledíme do očí a po dlouhém pohledu se opět rozejdeme, aniž bychom promluvili, neboť víme, že slova jsou zbytečná, nicneříkající a marná. Pomocí obyčejných slov nelze přenést pražádnou informaci, neboť informace by musela proletět hned dvěma atmosférami; totiž atmosférou řečníka a posluchače. Takže informace je přinejlepším zkreslena; ve většině případů pak shoří při přenosu.  Jediným spolehlivým médiem bylo zběsilé troubení Lithiova altového saxofonu. A věřím, že jsou i jiné způsoby; vím to... než je ale najdu, zbývá mi jen vzpomínka... na... úryvky... rozbitých... písní...