Duše

Duše je křehká jako křídla motýlí,

že je tak něžná, zjistím až ve chvíli.

Kdy usedavě pláče na bitevním poli,

nepřítel zvítězil,tolik to bolí.

Je mojí pravdou a přesto nechá mě lhát,

že už více nechci se jí na další den ptát.

To ona je krásou,co mé vnitřní já obývá,

hladí mě jemností, když v žalu mi zazpívá.

Hlubokou noc promění v živý sen,

co neskončí na ránem, až zrodí se nový den.

Otírá slzy,co přišli brzy a z nenadání,

plíží se potichu,v přesile bez pozvání.

Je mojí silou,kdy už nemohu nebo nechci jít dál,

jen díky ní, ještě jsem to celé neprohrál.

Má duše je štítem,co mě ochrání,

je i mým kopím, které zlé duchy zahání.

Je moje všechno a přesto občas vůbec nic,

je nejsilnějším hlasem, který chce to jediné všem říct.

Je mi přítelem i kdybych na věky měl zůstat sám,

jen díky ní jsem naživu, ač pocit mám, že právě umírám!