Černá díra - 10. Potyčka

Potyčka

„Znovu!“

Jistě. Byla na ta slova zvyklá jako na denní chléb. Od té doby, co se přes všechny narážky okolí, rozhodla vstoupit do městské družiny, se neustále cvičila. Muži cvičili všude okolo ní a leckterému unikali úsměšky. Dělala, že je neslyší. Zuřivě bodla proti muži, který kolem ní ledabyle kroužil. Uhnul nenadálému výpadu, ale zavrávoral. Využila příležitosti a koncem dřevěného meče ho vší silou praštila do stehen. Spokojeně si mlaskla, když skončil na zemi.

„První malý úspěch a to s notnou dávkou štěstí. Aby ti nestoupl do hlavy, Jsen.“ Rád tu dívku popichoval, zároveň však obdivoval její odhodlanost.

„Někde se začít musí. Ani ty, Lambre, jsi nebyl vždycky dokonalost sama.“ Otočila se k němu s úsměvem na tváři. Lambr byl místní mladík, který si na ni dělal zálusk. Věděla o tom, ale nechtěla se dát tak snadno, i když se jí líbil. Odhodila meč i chrániče na hromadu k ostatním cvičným zbraním. Pro dnešek už měla dost a stejně by ji rozptyloval. Vydala se k domu a došla by tam za pár minut, kdyby ji nevyrušil. Protočila panenky, když zjistila, že za ní běží.

„Co chceš? Mám hlad jako vlk. A hladová žena se nemá dráždit…“

„Zvlášť, když se umí bránit, já vím. Říkal jsem si, jestli…“ Nervózně si mnul lem košile.

Jsen zpozorovala jeho rozrušení. Byla chytrá, věděla, na co se chtěl zeptat. Jen nevěděla, jestli je připravená. Přesto vyčkávala, i když jí žaludek kručel.

„No, jestli se nechceš večer třeba projít?“ Zahanbeně k ní zvedl víčka a pozoroval její reakci skrze řasy.

„Třeba projít?“ zeptala se, jakoby nechápavě. Chtěla si s ním ještě pohrát, než mu řekne své ano.

„Jo. Za hradbami znám moc hezké místo. Až vystoupne měsíc, je to tam kouzelné.“ Lambr netrpělivě vyčkával. Trvalo mu dlouho, než se vůbec odhodlal.

Musela uznat, že ji překvapil. Měla ho za spíše zaraženého chlapce, který slepě ctí pravidla. Oba věděli, že se za nočních hodin nesmí vycházet za hradby města. Vždy ji to lákalo a teď konečně dostane příležitost. „Proč ne. Za soumraku se sejdeme u rohové krčmy.“

Ztratila se mu z dohledu, než se stihl vzpamatovat. Spokojen si povyskočil a vydal se domů. Plánoval si, jak si vezme své nejlepší oblečení.

Jsen dorazila do svého pokoje na předměstí. Sundala si cvičné oblečení a promnula si rozbolavělé svaly. Výcvik byl náročný, ale nelitovala ho. Od té doby, co zemřel její otec, cítila potřebu ochraňovat rodinu. Byla nejstarší a musela matce pomáhat. Chtěla umět ochránit její nejbližší.

„Večeře!“ ozvalo se ze spodního patra. Jsen si oblékla béžovou halenu a upnula přes ni kožený korzet. Odřené kalhoty z cvičiště vyměnila za široké lněné. Seběhla po schodech k jídelnímu stolu.

„Kam jsi se tak vyfintila? Obvykle po výcviku padneš do postele pomalu ještě ve zbroji,“ konstatovala její matka. Postavila doprostřed stolu hrnec, ze kterého stoupala horká pára.

„Po večeři skočím do krčmy. Musím se začlenit do družiny a pobytem v posteli toho nedocílím. Nečekej na mě,“ řekla Jsen a nabrala si plnou misku guláše.

„Bude z tebe válečník?“ otázal se malý Tag. Vzhlížel k ní jako ke svému vzoru. I teď ji pozoroval a houpal malýma nožičkama ve vzduchu.

„Ne Tagu, pomůže nám tady v domácnosti. Musíme se nějak uživit.“ Usměrnila jeho myšlenky matka.

„Tagu, byl by to můj sen, ale chci vás pouze chránit. Jez, ať ti to nevystydne.“ Obrátila se na svou matku. „Víš, že v družině platí více než dost. Dokážu to a budeme se mít jako páni. Omluv mě, už musím jít.“ Odstrčila židli od stolu a rozběhla se ven z domu. Zamířila na předem sjednané místo, kde už Lambr čekal.

„Pojď za mnou. Kousek za krčmou jsou v hradbách zapomenutá vrátka. Objevil jsem je při jedné noční toulce. Nikdo o nic neví.“ Pohledem si změřil její vzhled. Vždy ji měl možnosti vidět pouze ve válečnickém oděvu. Upnutý korzet na něj udělal dojem.

Srdce se jí rozbušilo pod návalem adrenalinu. Následovala ho a přitom se rozhlížela všude kolem. Zanedlouho proklouzli na kraj hradeb. Opravdu tam byla malá dřevěná vrátka. Nepozorovaně proklouzli ven.  Přikrčeni běželi skryti ve stínu. Musela vynaložit více úsilí, aby držela krok s Lambrem. Zanedlouho se ocitli na malém prostranství mezi stromy.

„Tady to je. Chodím sem přemýšlet.“ Sedl si a opřel se o strom.

Jsen zůstala stát a měřila si ho pohledem. „Nejsi nemocný? Chováš se jinak,“ popíchla ho znovu, že si sedla vedle něj.

„Nemám jen tvář bojovníka. Jsem také muž a mám své pocity. Skrýval jsem je už dost dlouho. Pozval jsem tě sem, abych se ti konečně svěřil.“ Jejich pohledy se střetly a nastalo ticho. Jen vánek šustil listy na větvích stromů. Lambr opatrně vztáhl ruku směrem k Jsenině tváři. Ucukla, než se jí stihl dotknout.

„Víš, nechci, abys si to vyložil špatně. Vím už nějakou dobu, co ke mně cítíš. Jen nevím, zda jsem připravená. Rozhodla jsem se zaujmout nějaké postavení a musím být silná.“ Vstala a otočila se k němu zády. Už tak před ním odhodila svou masku více než dost.

„To že si vybuduješ vztah, neznamená, že jsi slaboch. Většina mužů z družiny má doma ženu, dokonce i děti,“ snažil se hájit své zájmy.

„Jenže já jsem žena. Potřebuji čas. Dopřej mi ho, prosím. Pak to třeba půjde.“ Pozorovala měsíc, který se vyhoupl na střed oblohy. Lambr nic neříkal. Otočila se tedy jeho směrem a srdce se jí zastavilo.

„Ani hnout, jinak skončí jako podříznutý králík.“

Jsen zkameněla a vyděšeně sledovala postavu s kápí, který držela Lambra za vlasy s nožem pod krkem. Ten měl vytřeštěné oči, které odráželi svit měsíce. Zaslechla křupnutí větví v lese. Střelila pohledem mezi stromy. Vynořila se z něj další vysoká postava, která vedla dva koně, a jedna menší. To byla drobná dívka. Kolena se jí strachem roztřásla.

„Co chcete? Nic nemáme,“ sykla k postavě.

„Má pravdu. Nechte nás jít,“ řekl Lambr, přičemž mu na ohryzku poskočilo ostří čepele. Nadále zůstával pod silným sevřením.

„To stačí. Nejsou ozbrojení. Promluvme si civilizovaně,“ ozvala se postava, které pořád postávala ve stínu stromů.

„Nevěřím jim. Ukažme se, ať ví, s kým mají tu čest.“ Spustil ruku, kterou držel chlapcovi vlasy. Shodil svou kápi.

Jsen se zatajil dech, když spatřila mužovi uši. Byl to elf. Vlastně dva. Neměli šanci, musejí vyjednávat. „Co potřebujete,“ zeptala se tedy.

„Dostanete nás do vesnice a schováte nás. Potřebujeme se ubytovat, a jak vidíš, máme s sebou ženu. Nepustili by nás tam ani ve dne, když jsme dva. Budeme tu nanejvýše pár dní. Doplníme zásoby a odpočineme si.“ Stříbrovlasý elf ji sledoval nepřátelským pohledem. Když mu kývla na znamení souhlasu, pomalu stáhl dýku z Lambrova hrdla. Dále ho však držel za košili.

„Pojďte za mnou. Ty koně tu ale budete muset nechat. Neprojdou dovnitř.“ Všimla si, že tmavovlasý elf je už dávno připoutal ke stromu. Udiveně zvedla obočí a pak zamířila zpátky k vrátkům, s elfy a dívkou v patách.

?

Kvenlia se držela vedle Imirise a postupovala k hradbám. Uplynulé dny postupovali k vesnici. Narůstalo mezi nimi napětí. To vyvrcholilo, když Arm zbystřil dívku a chlapce na palouku. Imiris ani ona nesouhlasili s jeho plánem, ale nenechal se přesvědčit. Nechtěli rozdmýchávat jeho zlost. Tak se teď plížili za dívkou a Armem, který pořád držel chlapce jako rukojmího. Prošli vrátkami a minuli několik bloků domů. Dívka zastavila u menšího obydlí a nahnala je na dvorek, který byl krytý vysokou zdí. Připadalo by jí to zvláštní, ale většina okolních domů byla stejně krytá.

„Tady bydlím. Domluvím matce, ale Lambr tu zůstat nemůže. Hledali by ho.“ Těkala pohledem mezi oběma elfy. Hnědovlasý kývl na toho se světlými vlasy a ten neochotně pustil chlapce ze svého sevření.

Lambr k ní doběhl a zašeptal: „Mám vzbudit stráže? Nenechám tě s nimi samotnou.“

„Myslím, že to zvládnu. Dívka ani ten elf, co je s ní, nevypadají nebezpečně. Uvidíme se ráno na cvičišti.“ Nasměrovala ho pryč z dvorku jemným šťouchnutím. Neochotně se od ní otočil a spěchal pryč.

„Dojdu za matkou a uvolníme vám místo ve sklepě,“ obrátila se zpět na skupinku. Světlovlasý si držel neustálý nepříjemný pohled. Nesnažil se ji zadržet, a tak vběhla do domu a vzbudila matku, které spala jako špalek.

„Mami! Mami, musíš vstát. Nechci abys se děsila, ale máme na dvorku dva elfy a jednu dívku. Neposlechla jsem pravidla a byla venku za hradbami. Moc se omlouvám. Musíme je schovat, nebo nás zabijí,“ chrlila ze sebe o sto šest.

„Cože?! Jak jsi… To je jedno, Jestli je to jak říkáš, vezmeme je do sklepa. Zítra vyřešíme, co chtějí.“ Spěšně se oblékla do kabátku a vyběhla za svou dcerou zpátky na dvorek. V ruce třímala svíci. Zachvěla se, když spatřila oba elfy. Dívka, na kterou dopadalo měsíční světlo, vypadal dost zbídačeně. Přes tvář měla ošklivý šrám. Byla na první pohled smutná a plná bolesti. Ale držela se na nohou.

„Omlouváme se za potíže. Jsem Imiris, nechtěli jsme být takhle hrubí. Ta dívka je Kvenlia a tohle je můj společník Arm,“ pokynul směrem k stříbrovlasému, než stačil hrubě promluvit. „Vaše dcera už ví, že se zdržíme maximálně pár dní. Potřebujeme přístřeší. Nebudeme na obtíž,“ sdělil paní domu. Ta si ho jen nevěřícně prohlížela.

„Pojďte za námi,“ chopila se slova dívka. „Jsem Jsen, kdyby něco.“ Mrkla na Kvenliu a zamířila směrem k postranním dveřím domu. Za nimi vedlo úzké schodiště do stísněného sklepa. „Schovejte se tam dole. Je to tam malé, nepůjdu s vámi. Vemte si ten svícen. Ráno přinesu jídlo.“ Podala ho Imirisovi a ten ho plný vděku přijal. Během toho už zuřivý Arm strkal Kvenliu do sklepa. Pak zamířila za matkou s nadějí na odpočinek.

?

„Co tě to vůbec napadlo! Budou nás mít za slabochy a ráno tu bude stát celá družina, jestli tu něco takového vůbec mají!“ začal Arm zuřit na Imirise, když za nimi zaklapl dveře. Nevěřícně opisoval kružnici v malé místnosti a snažil se uklidnit.

„Nemusíš být pokaždé hrubý. Lze mluvit a chovat se civilizovaně.“ Imiris byl jeho pravým opakem. Pořád zachovával až ledový klid.

„Imiris má pravdu. Byl jsi panovačný a zlý.“ Kvenlia se snažila podpořit Imirise. Byl podporou, kterou potřebovala

„Tebe se nikdo neptal,“ odsekl Arm. Byl plný zloby a nenávisti. Jakoby se neznal. Vztekle se posadil do rohu místnosti.

„Nech ji. Ona za nic nemůže.“ Postavil se před Kvenliu, aby bránil případnou ránu.

„Mýlíš se. Může úplně za všechno. Nechte mě oba na pokoji!“ Otočil se k obou dvou zády a dělal, že je neposlouchá.

„To je dobrý Imirisi. Pojď spát, ráno je moudřejší večera.“ Sejmula si ze zad vak a vytáhla deku. Uložila se na balík slámy.

Imiris zůstal bdělý a seděl u jejích nohou. Chtěl něco namítnout, ale už slyšel jen tiché oddechování.

?

Brzy ráno se ozvalo zaklepání na dveře sklepa. Mohlo uplynout sotva pár hodin, protože zbytek svíce pořád dohoříval. Imiris, který téměř nespal, vyběhl ke dveřím. Za nimi byla Jsen a podávala mu tác s jídlem.

„V ulicích je plno lidí, budou zde probíhat oslavy. Myslím, že když si nasadíte kápi, můžete se bez problémů toulat městem. Teď odcházím na cvičiště, vrátím se na oběd,“ sdělila stroze Jsen.

„Ty jsi bojovnice?“ Kvenlia se probudila a zaslechla jen konec Jsenin slov. Propletla si prsty, aby si protáhla ztuhlou páteř. Zívla si a konečně vstala.

„Ano. Jediná žena v družině. Není to žádný med.“ Jsen se otočila a měla se k odchodu. 

Kvenlia ji ale zarazila. „Vezmi mě sebou. Musím zesílit,“ žádala Jsen.

„Měla bys odpočívat. Podívej se, jak vypadáš.“ Imiris nechtěl, aby se nadále vyčerpávala. Znavení z ní přímo sálalo.

„Zvládnu to. Ty mě cvičit nemůžeš, Arm by tě nenechal. A vidíš, jak to dopadlo, když se o to snažil on.“ Hodila hlavou směrem k Armovi, který už je nevraživě sledoval. Ztuhla jí krev v žilách, když to zjistila. I Imiris se na něj otočil.

„Jsi slabá, proto jsi tak skončila. Jen jdi, možná ti to alespoň trochu prospěje. S Imirisem půjdeme do města.“ Arm posbíral své věci a oblékl si plášť.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad, abyste chodili spolu. Bude to podezřelé,“ vložila se o rozhovoru Jsen, které vyčkávala na rozhodnutí mezi dveřmi.

„Do toho ti nic není! Nepleť se do našich záležitostí. Vezmi Kvenliu a jděte,“ odsekl. Popadl Kvenliu za límec a postrčil ji k východu. Imiris byl v mžiku u něj a pevně mu stáhl ruku z Kvenliiny haleny. Arm ji setřásl a vyšel za dívkami ven.

Imirise jeho chování znepokojovalo. Strachoval se, že ve městě vzbudí nepokoje. Přesto, že dívka měla pravdu, se vydal v jeho patách středem města.

?

Kvenlia procházela uličkami, kde se to lidmi přímo hemžilo. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že chystají slavnost. Vzpomněla si na Kentu, kde se všechno pokazilo. Pořád měla na sobě obtažené černé kalhoty, které byly nápadně podobné těm, co měla Jsen. Společně se proplétaly mezi lidmi, až konečně dorazily k prostranství obehnanému dřevěným plotem. Na písčitém place postávaly skupinky mužů. Pohledy všech se otočily jejich směrem. Kvenlia znervózněla.

„Koho nám to vedeš, Jsen. Další ženskou na starost?” Ušklíbal se jeden z vojáků. Ostatní se jeho výroku akorát zasmáli.

„Je to má přítelkyně. Hleďte si svého, než vás srovnám,” odbyla je Jsen. Otočila se na Kvenliu a usmála se. Snažila se nesměřovat pozornost na její tvář.

Kvenlia si všimla, kam se dívá. „Vím, na co se chceš zeptat. Nebudu ti vyprávět celý můj příběh, protože by to bylo opravdu na dlouho. Ten šrám mám z mého prvního výcviku. Ze začátku jsem cestovala pouze s Armem. Chtěla jsem zesílit, jenže se to jaksi vymklo kontrole. On není zlý, jen… Prostě se to nepodařilo. Začneme?” Neměla chuť rozebírat svou minulost. Stále nebyla připravená.

Jsen litovala toho, čím si musela projít. Chtěla jí pomoci jak jen to bude možné. Z hromady cvičných zbraní a chráničů jí podala to, co sama používala. Sama nevěděla, jak se správně učit, natož jak pomocti někomu dalšímu.

„Poslyš, sama toho ještě moc neumím. Můžu ti předat jen pár základních znalostí. Třeba, až přijde Lambr, nám pomůže. Teď si dej jednu nohu, na druhé straně než držíš meč, lehce dopředu. Pomůže ti to udržet rovnováhu. Ta je pro úspěch klíčová. Nemusíš být dokonalý útočník, ale musíš být skvělý obránce. Budu se ti snažit ukázat, jak správně odrážet útoky” Sama předvedla, co právě řekla. Pak se začala mírně rozmachovat a postupovat směrem dopředu.

Kvenlia sledovala Jseniny pohyby a snažila se je kopírovat. Přišlo jí to složité a rovnováha jí dělala problém. Když dovolila Jsen, aby udělala první výpad, zavrávorala, když se jejich zbraně střetly. V uších jí drnčel smích ostatních, kteří pozastavili své cvičení, aby je mohli sledovat. Jsen ji nabádala ke klidu. Říkala, že se musí obrnět, jinak neustojí nástrahy života. Kvenlie se přesto hroutil vnitřní svět, nebyla proti tomu obrněná.

„Vidím, že jste měli brzké ráno. Jsen, všechno v pořádku?” Lambr je vyrušil. Všiml si, že Kvenlia vypadá opravdu hrozně. V mysli mu poskočil obrázek, který ihned zahnal do koutku. Usmál se na Jsen, ale zůstal v uctivé vzdálenosti.

„Ano. Ten tmavovlasý, co si říká Imiris, je moc milý. Šli si zařídit jejich záležitosti do města. Snad nevzbudí moc rozruch.” Jseniny oči se vyhýbaly upřenému pohledu Lambra.

„Chcete, abych se přidal? Mohl bych ti také něčemu přiučit, Kvenlio.” Nevšímal si narážek ostatních a po souhlasu obou dívek se k nim přidal. Zmrzačená dívka sledovala každý jeho pohyb a Jsen se pouze šklebila. Strávili tak dobrých několik hodin, dokud Kvenlia nezačala vypadat, že omdlí. Jsen Lambra zarazila a vydala se s dívkou domů.

?

Arm měl staženou kápi hluboko do obličeje. Ten držel skloněný, protože ho všichni kolemjdoucí zvědavě okukovali. Směřoval úzkými uličkami ke středu na tržnici. Věděl, že za ním jde Imiris, proto se rozhodl počkat. Během svižnější chůze se mu opět vyjasnila hlava.

„Souhlasím s Jsen, ale musel jsem tě sledovat. Měníš se, bratře. Děláš mi starosti. Je něco, s čím bych ti mohl pomoci?” Imiris ho dostihl a opatrně mu položil ruku na rameno. Věděl, že Armovi nálady se mění, ale přesto ho překvapila tvář, která se k němu otočila. Rysy zkřivené bolestí ho zasáhly o okamžik dříve, než vlna emocí. Nepatrně zavrávolal a ustoupil o pár kroků. Nevšímal si zvědavých pohledů kolemjdoucích. Cítil neskonalou bezmoc a utrpení. Lítost a strach.

Arm se snažil ovládnout, protože věděl o Imirisovo daru. Nepovedlo se mu skrýt vše. Nasadil nepatrný úsměv. „Chtěl bych se omluvit za své chování. Je mi jasné, co jsi spatřil v Liquendiru. Změny pociťuji delší dobu, ale je to teď horší a horší. Stává se ze mě zrůda. Tak moc jsem jí ublížil...” odmlčel se. Dal by cokoliv za Imirisův uklidňující dotek, jeho přítel však zůstával několik kroků od něj, jako vytesaný z kamene. Jen si povzdechl a pokračoval na tržnici.

I Imiris se konečně pohnul. Jakoby na zpomalené vlně následoval dav k náměstí. Celé to vyznání zapůsobilo jako rána pěstí. Nečekaná a bolestivá. Jejich současná situace předčila ty nejhorší obavy. Znal rozkaz, ale nebyl si jistý, zda je připraven.

?

Slunce se překlenulo přes oblohu a ohlásilo konec dne. Kvenlia byla vyčepaná z celodenního výcviku. Po menší pauze na oběd byly se Jsen znovu na cvičišti. Ani jeden z elfů se neukázal. Věřila, že by se Arm přidal s nimi do smíchu. Nepřítomně míchala obsah její misky a prohlížela si jídelnu. Svým způsobem jí připomínala domov. Na sobě měla své kalhoty a košili, kterou jí darovala Jsen. Tu svou propotila tak, že byla úplně celá mokrá. U stolu s ní seděli oba sourozenci a malý Tag ji pozoroval. Když se na něj usmála, rychle sklopil zrak a odběhl od stolu. Tázavě se otočila na Jsen.

„Od doby, co zemřel náš otec, se bojí cizích lidí. Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti.” Jsen se na ni usmála, aby utvrdila svá slova. Když dojedli,  odnesla po nich misky, protože její matka pořád pomáhala s přípravami na nasledující den. Chtěla se Kvenlii zeptat, kde by mohli být její společníci, když znenadání vstoupili dveřmi. Zvláštní načasování, pomyslelal si. Zarazila ji změna ve tváři stříbrovlasého elfa. Zářila z něj pokora a přátelskost. Hnědovlasý elf se na ni usmál a nabral do dvou talířů jídlo i pro ně. Musela uznat, že oba snědli za dva.

„Sehnali jste vše potřebné?” zeptala se Jsen, aby prolomila tíživé ticho.

„Ano. Děkujeme za přístřeší, ráno můžeme vyrazit,” odvětil Imiris.

„Nechcete se zdržet na slavnosti? Je to tu při nich překrásné.” Pohledy obou elfů se stočily směrem ke Kvenlie, která ztuhla. Nechápala, co se stalo. „Udělala jsem něco špatně?”

„Přišla o všechno právě během slavnosti její vesnice. Nevím, zda by jí to nepřitížilo,” odpověděl Imiris, ve snaze potlačit příval Kvenliiných emocí. Otočil se na ni a zarazil se.

Arm vstal ze svého místa a přešel ke Kvenlie. Sedl si vedle ní na bobek. Jemně ji uchopil za bradu a otočil ji tak, aby mu hleděla do očí. Palcem pravé ruky setřel slzy, které jí vyklouzly na tvář. Když se konečně probrala  z tranzu, s leknutím sebou škubla. Bála se ho a měla proč. „Promiň,” zašeptal jí do ucha a spěšným krokem opustil jídelnu. Zamířil si to rovnou do sklepa, kde pak ještě dlouhé minuty hleděl do temnoty.

Imiris nabídl Kvenlie svůj dotek, ale odmítla ho. Proto stál u stolu a čekal, co udělá. Jsen na tom byla zrovna tak. Nechtěla vyvolat takovou situaci.

Kvenlia se k oboum konečně otočila. „V pořádku, Jsen. Moje reakce byla přehnaná. Imirisi, zvládnu to. Myslím, že bych to měla překonat. Nejlepší bude začít rovnou zítra. Můžeme se ještě den zdržet?”

„Jistě, ale...”

„V tom případě máme zítra ještě program. Pokud mě omluvíte, půjdu si lehnout. Jsem unavená.” Kvenlia zamířila pryč.

„Můžu ti ještě něco nabídnout?” zeptala se Jsen s výčitkami svědomí.

„Ne, děkuji. Dobrou noc.” Nechala Imirise v jídelně a pomalu se vlekla do své skříše. Armovo chování jí zarazilo. Zdálo se, že je opět na straně dobra. Přesto se bála vstoupit do společné místnosti. Ulevilo se jí, když zjistila, že spí. Nebo si to alespoň myslela.

Slyšel její těžký krok a zrychlený dech. Předstíral spánek, dokud neuslyšel zpomalující srdeční tlukot. Otočil se na bok a pozoroval spící Kvenliu. Namodralé vlasy lemovaly úzký obličej. Znovu proklínal sám sebe za jizvu na její pravé tváři. Už navždy jí zůstane, jako připomínka na jeho samého. Na násilníka. Oči mu posmutněly a zůstaly tak, dokud i on neupadl do proudu snů.

?

            Následující den se nesl v podobném duchu. Kvenlia se ráno vydala se Jsen na cvičiště. Rozdílem bylo, že Imiris i Arm šli s nimi. Pozorovali je a po chvilce se sami začali cvičit. Posměšky ostatních mužů s jejich příchodem utichly. Znervózňovalo ji, že ji Arm pozoruje. Věděla ale, že nezasáhne, protože tam byl Imiris. Jsen pokračovala s výpady, které se jí dařilo o trochu lépe odrážet. Pokračovala by až do úplného zhroucení, kdyby ji Arm nezarazil. Nechtěla na sobě nechat znát slabost. Ošila se pod jeho dotykem a on tak svou ruku opět rychle stáhl. Imiris se vecpal mezi ně a zatarasil mu tak cestu. Kvenlia se o něj opřela a vyrazila za Jsen.

            Ranilo ho, že mu ani jeden nevěří. Chtěl jí být jen na blízku. Z úst mu uniklo nepatrné zavrčení na Imirisovu adresu. Nelíbilo se mu, jak se jí dostával pod kůži. Sobectví se mu rozprostřelo myslí. Prošel okolo muže z družiny, který se zasmál jeho ponížení. Stačil jediný pohled a muž ztichl.

Jsen si odpoledne vzala Kvenliu do parády. Pokud to jediné, co jí mohla darovat, byly její šaty a trocha úpravy, tak chtěla, aby to bylo dokonalé. Vystrčila elfy z domu s tím, že je čeká dámské odpoledne. Oba se na sebe podívali a s pokrčenými rameni odešli balit věci na cestu. Napustila do kádě horkou vodu a nechala Kvenlie trochu soukromí. Sama se šla upravit do své ložnice.

Kvenlia zaplula pod horkou hladinu. Tělo naplnil příval tepla a uvolnil ztuhlé svaly. Vzala do rukou mýdlo, které vonělo po šeříku. Vydrhla si každičkou píď kůže a vlasy. Když vylezla z vody, cítila se jako znovuzrozená. Oblékla si zelené šaty od Jsen. Padly jako ulité. Okolo pasu si uvázala mašli a ta tak podtrhla její křivky. Dlouhé vlasy zapletla do rybího copu. Vyšla z koupelny a zaklepala na Jsenin pokoj.

„Můžu dál? Už jsem připravená,” zavolala do pokoje.

„Jen pojď, je odemčeno,” ozvalo se zpoza dveří.

Kvenlia vstoupila dovnitř. Jsen měla šaty v barvě zapadajícího slunce. Byla krásná i ve zbroji, ale v šatech to byla opravdová žena. Viděla, že zápasí se svými vlasy. „Chceš pomoct? Nabídla se ihned ochotně.”

„To by bylo skvělé. Nejsem zrovna zdobný typ. Díky.” Jsen se obrátila na Kvenliu. „Mimochodem, jsi nádherná.” Usmála se na ni a společně dokončily jejich přípravy.

Arm s Imirisem čekali na dvorku, až dívky dorazí. Oba zůstali jako přimrazení, když je uviděli. Arm pootevřel ústa v obdivu. Kvenliina postava byla v šatech ještě krásnější, než v uplých kalhotech. Hltal ji pohledem, až do něj Imiris šťouchl. Věnoval mu patřičný pohled a protočil oči v sloup. Chtěl jí nabidnout rámě, aby co nejvíce zapadli. Imiris ho ale opět předběhl a už vedl Kvenliu do víru dění. Přimhouřil oči a nabídl se alespoň Jsen. Ta ho váhavě přijala. Čekal, kdy se opět probudí jeho druhé já, protože se vrátil osten vzteku. Nebo to byla žárlivost?

Imiris se po dlouhé době namíchl. Chtiví pohled, který měl Arm mu drásal nervy. Představa jeho a drobné Kvenlii mu naháněla krev do žil. Ženy, se kterými Arm lehal, byly alespoň s větší části elfky nebo starší ženy. To, co s nimi prováděl, považoval za nepřípustné. Zahnal ty myšlenky pryč, aby se nerozzuřil. Musel tu pro ni být jako podpora, ne jako další časovaná bomba. Rozhlédl se kolem sebe a nasál příjemnou atmosféru. Kvenlia se vedle něj přikrčila, když viděla, jak lidi oslavují.

„Opravdu tu chceš být? Nemusíš nám tím nic dokazovat,” ujistli ji.

Kvenlia zavrtěla hlavou. „Jsem si naprosto jistá. Musím si zvyknout, že věci nebudou už nikdy co bývaly.” Vyklouzla z jeho sevření a obrátila se k Jsen s Armem. Arm ji pustil a Jsen, trochu trhavě s obavami v očích, zamířila s Kvenliou za ostatními dívkami.

„Myslíš, že se z toho dostane?” zeptal se Arm. S rukama založenýma na prsou sledoval Kvenliinu vzdalující se postavu.

„Nevím. Její emoce neustále víří. Prošla si strašnými věcmi.” Imiris se obrátil čelem k Armovi. „Chci, abys věděl, že mi Lips nařídil, abych ji chránil za každou cenu. I cenu tvého života. Qvelie o tom neví, zlomilo by ji to. Můžu se spolehnout, že jí nic neuděláš?”

„Kéž bych mohl. Nedokážu to ovládat. Ani netušíš, jak mě to sžírá. Moc dobře si uvědomuju, co si o mě ty i ona myslíte. Slibuju ti, že se budu snažit být co nejmenším zlem.” Položil svému příteli ruku na rameno.

„Jsi jako můj bratr, ale budu k tobě upřímný. Neber ji jako ženu od nás z Liquendiru. Je to dívka. Nemusela by to přežít.”

Arm se zasmál. „Tak tohle si myslíš? Nemusíš se bát. Nic k ní necítím. Je to jen malá holka.”

„Arme, vidím, jak se na ni díváš. Vyřeš si svůj vnitřní boj sám, ale ji z toho vynech. Nepatří ti.” Imirisův hlas byl plný bojovnosti. Bral svůj úkol opravdu vážně.

„Uklidni se. Pojďme se uvolnit, mám žízeň.” Nečekal na Imirise a vydal se k sudům piva. Chtěl zapomenout, na tento rozhovor, a tak do sebe lil jeden korbel za druhým. Muži na něj jen nevěřícně zírali a hostinský se sháněl po penězích. Arm mu dal pět zlatých, aby měl klid. Hostinský je bez váhání vzal z natažené ruky a nechal ho pít, co hrdlo ráčí. Imiris si k němu přece jen přisedl, ale oba mlčeli jako hrob.

Jsen představila Kvenliu pár svým kamarádkám. Moc jich neměla, ale na slavnosti se všechny seběhly, ať se znaly nebo ne. V davu lidí hledala Lambra, ale ten jakoby se vypařil.

Kvenliu zaskočilo, když se k ní připotácel Arm. Dívky okolo ní utichly a s velkým zájmem zíraly na statného elfa. Ze všech čišela závist, když ji vytáhl na taneční parket. Ať se rozhlížela jakkoliv, nikde neviděla Imirise, který by jí mohl z této bezvýchodné situace zachránit. Arm ji objal okolo pasu a přitáhl si ji blíže. Snažila se vymanit z tak těsného sevření.

„Neboj se, prosím. Nechci ti ublížit. Jen... Zatančíme si.” Sklonil hlavu a zabořil ji do jejích vlasů. Nasál šeříkovou vůni a div se mu nepodlomila kolena. Svět se s ním točil, jak udělal jakýkoliv rychlejší pohyb. Byl opilý a bylo mu to jedno.

„Nech mě jít. Už tu nechci být.” Vzpouzela se, ale byla na něj krátká.

Arm to ignoroval a dál si ji pevně držel u sebe. Hudba konečně zpomalila, až zapomněl na okolní svět. Hltal její vůni, dokud mu ji někdo nesebral. Prudce otevřel oči. Imiris ho strkal do hrudi a z očí mu čišely blesky. Hned za ním stála ustaraná Jsen. Lidé kolem nich utvořili hlouček a zvědavě přihlíželi.

„Jsen, odveď ji pryč. Přijdu hned,” sykl na ni.

Jsen nic nenamítala a už táhla Kvenliu směrem k domu. Byla to ona, kdo vyhledal Imirise, prootože o ni měla strach. Kvenlia za ní zmateně klopýtala. Slabým díky jí vyjádřila vděk.

Arm se do Imirise opřel. Probudil se v něm vztek vývolaný její ztrátou. Pustil se do něj, jakoby ho neznal.

Imiris se bránit a začal na něj křičet: „Co si myslíš, že děláš! Nechtěla tu s tebou být. Proč nemůžeš ženy prostě respektovat!” Podařilo se mu Arma chytit pod krkem a, i když uštědřil několik ran, podařilo se mu ho odtáhnout pryč. Když byli mimo dosah lidí, uvolnil své sevření.

Arm se motal a byl rozlícený. Vycenil špičáky a byl připravený zaútočit. „Vzal si mi ji. Jen jsem si chtěl užít, nic víc. Jsi sobec!” sykl na něj.

Imiris uskočil další ráně a zasadil svou pěst do Armova spánku. Ten se sesunul ihned k zemi v bězvědomí. Hodil si jeho ruce přes ramena a s námahou ho táhl ulicemi zpět k domu. Jsen mu předtím řekla, že vezme Kvenliu k sobě, proto odtáhl Arma do sklepa. Sám si pak sedl před vchodové dveře, kdyby se náhodou probral.

?

Hlava mu třeštila. Musel se podepřít oběma rukama, aby se dokázal posadit. Promnul si bolavý spánek a snažil si vzpomenout, co se stalo. Vstal. Zhoupl se mu žaludek a vyzvracel se do rohu místnosti. Když se konečně alespoň trochu vzpamatoval, vydal se ke dveřím. Otevřel je a za nimi už čekal nasupený Imiris, který slyšel jeho kroky.

„Co se stalo? Co jsem provedl?” Opravdu si nebyl s to vzpomenout.

„Ty nevíš? Opil jsi se pod obraz a měl jsi se ke Kvenlie nevhodným způsobem. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby mě Jsen nenašla.” Snažil se znít klidně, ale pořád byl naštvaný. Mohlo se všechno pokazit.

Arm se podrbal po nose. Nevěděl, co má říci. Cítil hanbu a bál se, že když promluví, pokazí jejich vztah ještě více.

„Zůstaň tady. Dojdu pro ni a vyrazíme.” Nechal ho stát na dvorku. Obě dívky už byly vzhůru, jen malý Tag s matkou ještě spali. „Děkuji ti, Jsen, za všechno. Omlouvám se za rozruch, který jsme způsobili. Kéž bych se ti mohl odvděčit něčím jiným, než pár zlaťáky.” Podal jí měšec s penězi a obrátil se na Kvenliu. „Připravená vyrazit?”

Nechtělo se jí pryč. Cítila se tu bezpečně. Věděla ale, že ji čeká osud jinde. Zvedla se od stolu a silně objala Jsen. „Děkuji ti za šaty a za všechno. Snad se naše cesty ještě někdy střetnou. Přeji ti hodně štěstí.” Kvenlia nezabránila slze, která se jí objevila na tváři.

Jsen jim dala na cestu ještě bochník chleba a doprovodila je k vrátkům ve zdi. U nich se rozloučili a jejich cesty se rozešli. Přemýšlela, co je asi čeká. Kvenlia na ni působila jako sestra, kterou nikdy neměla. Netušila, zda přežije náladovost světlovlasého elfa. Právě tyhle zkušenosti ji přiměly změnit názor. Dá Lambrovi šanci, protože život je krátký na to, aby plýtvala dny bez lásky. Alespoň to zkusím, řekla si v duchu. Vydala se směrem ke cvičišti a ke své rutině. Lambr na ni čekal a tak mu věnovala hřejivý úsměv.

---