Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

[ (1) Pokud chcete na výlet
datum / id21.04.2022 / 531092Vytisknout |
autor28g
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno78x
počet tipů0
v oblíbených0x
[ (1) Pokud chcete na výlet

 

 

Napsala jsem do zpráv na fejsbuku redaktoru Tesařovi, kterého vůbec neznám, zda by mi neposlal rukopis jeho článku o posledním filmu Wese Andersona, neboť jsem si listla v obsahu nejnovějšího internetového vydání časopisu Cinepur.

 

Pan Tesař mi poslal zmíněné ihned nazpátek, do večera jsem měla přečteno. Nezaujímám žádné stanovisko, pouze shrnu, že se opět ukázalo, jak předvídavá prorokyně jsem – s článkem zatím jedním, měla jsem nazítří hned dva. Poněvadž v další fejsbukové anonci nabídla redakce Cinepuru případným čtenářům články dva: Zmíněnou již recenzi laskavého pana Tesaře a jakou druhou možnost úvahu pana Ondřeje Pavlíka, nacházejícího se rovněž na fejsbuku,

Třebaže jeden říká filmu ano, a druhý ne, jak zmiňovala již sama redakce Cinepuru, nemíním se ani jednoho z těchto svou stanovisek zastávat – neboť bych činila obdobně, jako kdybych si vybírala, zdali si mám zapřáhnout do mého povozu směřujícího do Ennui-sur-Blasé bílého či černého koně, když k dispozici je možnost umístit do čela kočáru celé čtyřspřeží.

 

Takovému překročení dosavadních limitů, svého druhu přepřáhnutí, nahrazení koněspřeží dokonce automobilem, se říkává změna paradigmatu – a já pouze jen tuto příležitost doplním přesnými odkazy na oba již zmíněné články: http://cinepur.cz/article.php?article=5309; http://cinepur.cz/article.php?article=5310.

 

Všechny k dalšímu vyprávění potřebné fotografie budu odteďka, čtvrtka 21. dubna, umísťovat v potřebně přehledných shlucích na můj fejsbuk s odkazem https://www.facebook.com/iveta.rousova.94 .

 

Nazítří, tedy v úterý, jsem začala psát panu Tesařovi do zpráv na jeho fejsbuku. ]

 

Dobré ráno, tak jsem hned zčerstva tady, jak jsem včera slíbila.

 

Předesílám, že linka, kterou míním dílčími poznámkami po celý dnešní den sledovat, má inspirační trajektorii postupných bodů The Life Aquatic, The Grand Budapest Hotel, The French Dispatch.

 

Přesto si hned na úvod dovolím jedno malé odbočení, a to do světa Moonrise Kingdom, do jeho času zhruba 52:01 – abych tak naznačila jednotlivost, kterou bych si přála, aby se jí Wesův příští film Asteroid City zabýval. Nedokážu odhadnout, o čem jeho film bude, jen z názvu usuzuji, že se bude pokoušet přejít do jiného nežli dosavadního vesmíru.

 

Obrázek, na němž takovou možnost míním ilustrovat, je z času zhruba o 2 minuty později, a používám jej pro naprosto šílenou výslednou výtvarnou podobu aranžmá. Jen upozorňuji na mnou vsazenou orientační šipku.

 

Zpátky ke zmíněné trojici: V Aquaticu jakoby (alespoň pro mne) přiznal Wes princip scénických mansoánů středověké tradice, v Budapešti tuto trajektorii prodloužil o využívání kulisovitosti a animace a v Depeši odstraňováním kulis zrušil naši zkušenost dosavadní prostorovosti. V příštím filmu tuším nějaké posunutí takovýmto směrem, nedokážu však odhadnout.

 

Jedna možnost se tu ale nabízí, viz obrázek. Wesem oblíbené dělené plátno, které však tentokrát by nebylo dáno trikem, nýbrž scénografií, kulisami ostře svisle ořízlými, na sebe středovou čárou navazující 2 různá hrací prostředí. Šipka naznačuje, v případě malovaného pozadí, prostor, v němž by postava z pravé strany mohla podat postavě na levé straně třeba papír – a tak by překonala vzdálenost třeba tisíců miliónů kilometrů, když jsou sobě vzdáleni v ateliéru jen o pouhý metr.

 

Tady na chvíli zamlknu, abych přešla ke kapustňákům, a tak se dostala do prostředí vaší recenze. Jen, prosím, proboha, na moje poznámky průběžně nereagujte! Zcela byste mi rozvrátil mou linku důkazů, které prozatím vůbec nemám stanoveny. Takže byste mi vlastně v chůzi podrazil nohu, a mě by mohli namísto výpravy (taky dispatch) odvézt leda tak na rentgen.

 

x

 

Tak máme za sebou cosi, co teoretici vesmírných proporcí nazývají červí dírou.

Tedy v mém případě analogií – když vy byste zřejmě totéž nazval metaforou.

Ale v tuzemském prostředí se tomuto slovu vyhýbám, když se zvládáním je vyříct holebají i třeba takoví, co všichni v posledních více nežli 30 letech zasedali v parlamentu.

 

Kapustňáci. Nikdy jsem se o ně nezajímala, leč teprva tuto sobotu jsem nějakou opětně řízenou náhodou na ně narazila na odkazu https://www.youtube.com/watch?v=lqTqVBS2utw . Zde v čase 1:00:21 jsou zmiňováni jako příklad mimořádné zevní citlivosti, když mají po těle více nežli 800 citlivých bodů, zatímco třeba člověci ani ne polovinu. Takže vaše analogie zde hned na úvod krapet kulhá, a zasloužila by si medicínu jo pořádného rentgenu.

 

Ve stručnosti ji naznačím tak, že odvolávat se na městečko (!!!) South Park je cosi úplně totéž jako kdyby se borci z ondřejovské observatoře chodili radit do pohádkového lesa o astronomických problémech s Křemílkem a Vochomůrkou, byť by je nakrásně i nedabovala Bohdalka.

 

Městečko South Park není totéž co městečko Ennui-sur-Blasé.

 

Jedním zásadním jste přesto i přes tento nezdar začal čímsi, v souvislosti s Depeší, co je pro ni zásadní, což je animace. Kterou ovšem nemíním onu očividnou pasáž na konci, nýbrž hned začátek.

 

Ale předtím předestřu jedno jinak zásadní – domácího Českého lva.

 

Jak tak příležitostně sleduji ony výdobytky české filmové kritiky a podobného recenzentství v posledních 30 a více letech, položila jsem si otázku, co by se dělo, kdyby se v tomto kontestu i kontextu ocitla Depeše. Zdali by vůbec byla zařazena, nebo dokonce rázem odměněna ve všech tu možných kategoriích. Nebo by snad vůbec nebyla v tomto vachlerovském vesmíru vůbec vzata v patrnost? A proto se v souvislosti musím zeptat, zdali snesou výdobytky současné hrané české kinematografie s Wesovými porovnání – a pokud ne, jak jsem si jista, proč; a proč v zemi, v níž nikdo není schopen vyrobit srovnatelné, se nenajde jediný kritik či recenzentka, kteří by zařvali statečně rázné Dost!

 

Požďuchovat do arcidíla prostřednictví kapustňáků by se oplácet nemělo, a platit za služby takovéhoto druhu už vůbec. Proč jsou mocni jen hlášek a vtípečkování, zatímco rozhodného stanoviska, včetně poslání dosavadní tuzemské úrovně doprdele, popřípadě na chuj, ne???

 

A tak Wes je třeba v Cannes vyhlížen pokaždé, zatímco český hraňák se tam ani neotřel už oněch taky 30 a více let.

 

x

 

Předešlu, že za poslední zhruba rok jsem si pro sebe přeložila více než 300 stran různých internetových pojednání: začala jsem vintage, pokračovala nostalgií, přes derridovskou hauntologii jsem se dostala až k Davidu Lynchovi, a od něj, rovněž řízenou náhodou, zabočila k Wesovi. Zde si rychle prolistovala všechno jeho předtím, a skončila, dočista uhranuta, v Depeši.

 

O níž jsem si přeložila dalších skoro 200 stran internetových recenzí, takže se cítím být alespoň trochu nachytaná na její případný rozbor.

 

A taky se podívala na Zemanův Vynález zkázy z roku 1958, kdy muklové ještě dřepěli v lágrech a umělci, ti aspoň trochu nezbabělí, už maloučko mohli. Kdoví, zdali ho zná Wes? A nikdo zdejší, ze všech připosraných, se ho i na tohle nezeptá...

 

Animace, tedy ne náš skutečný svět, je nám nabídnut hned na začátku Depeše. Ač vše vypadá zcela reálné, podoba záběrů je složena z vnitřních montáží. (Aspoň jsem se v této souvislosti zběžně dozvěděla, co znamená slovo oner.) Co to je v tomto případě ona filmovost, která se kdysi zkoušívala při pohovorech na FAMU?

 

V každém případě hned úvod Depeše připomíná skrze tu paní se psem a režisérovy pokyny v neviděnu začátek Truffautova arcidíla Americká noc. Ti dva rozevlátí pošťáci na bicyklech po diagonále dolů zprava doleva zase Pana Hulota Jacquese Tatiho. Jak je tento zmiňován v souvislosti s namaskovanou podobou městského exteriéru ve víceméně každé mnou prošlé recenzi.

 

Mě ovšem mnohem více zajímá pasáž animace následné, neboť souvisí s čímsi, co se v tuzemsku nezohledňuje, abych tak řekla, a co se znalými pojmenovává ikonografií. V současných českých filmech cosi takového k potěše mysli nenajdete, zlatý tedy Wes. Který ne nadarmo v úvodním komentáři říká, že se vše zde odehrává na začátku prázdnin. Takže takto vyzvána, mysl by naopak neměla lenošit. A taky že by se měla připravit na posílání pohlednic.

 

https://64.media.tumblr.com/ea06e08423bbb61158da32e6f09bc437/fb30f5adf4fff357-78/s540x810/3ef8b83c21ab91fc92ecfbb4c5d2f02f71d9ef77.gifv

 

Ještě než číšník tác vynese, musí na něj naložit. Vkládaní je holá animace, byť si ji málokterý recenzent povšimne. A ten tuzemský už žádný, co na tác skládá – a právě v tom je ta ikonografie – – – ba i pohlednice: jako jakási předzvěst, červená krabička cigaret s pastišovaným názvem bude souviset s příští 2. povídkou o Květnu 68, láhev stejně tak obchodně neexistujícího sektu "Schostal Clairet Prestige" se 3. o otrávené ředkvičce. Jen mi vrtá hlavou, která proprieta na neseném tácu je předzvěstí povídky 1. Zdali krabička zápalek, když vězeňský malíř jejím prostřednictvím načrtne v cele uchvacující podobu vrabce, a celý příběh povídky tak rozhučí.

 

Načež nastává další mysl nadnášející chvíle, když číšník s navršeným tácem vychází v bistra ven lítacími dveřmi. Do příběhu. Neboť nade dveřmi visí obrázek celého redakčního týmu Francouzské depeše. Vchází dovnitř, do příběhu.

 

Tady toho blábolení do zítřka nechám, pustím se opodál do paní Jeřábkové, kurátorky i brněnské výstavy o Ester Krumbachové – jakožto zejména celoročního výstavního cyklu v ostravské galerii Plato, podle afiší o ruinách, nostalgiích a čemsi ještě, ač nic z toho za víceméně celý rok zveřejněno nebylo. Opět se jí budu, v souvislosti s 1. povídkou z Depeše, poznovu se jí budu tázat, jak se to má se současnou českou malbou – která je na tom podle mého gusta víceméně stejně zaostale jako ta již zmíněná současná česká hraná kinematografie.

 

x

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor