Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

[ (3) Pokud chcete na výlet

23. 04. 2022
0
0
114
Autor
28g

 

Už si připadám stejně hnidopišská jako ta čůza Berensenová, karikatura muzejní kunsthistoričky s dopředu vystrčenou zubní protézou.

 

x

 

A to nejenom proto, že kromě zveřejněných kterýchsi vlivů Michela Foucaulta vyhlížím za vězeňskými zdmi i náznaky postulátů Hannah Arendtové o organizovaném zlu. Jenomže z tamtoho Wesova prostředí věznice se mi, popřípadě vůči či přímo na mne, víc a víc klube Ludwig Wittgenstein s jeho teorií i praxí jazykových/řečových her, jak přikládám ukázkou prvního dnešního obrázku.

 

Kdo ze zdejších si však v souvislosti vzpomene na veledílo Alaina Resnaise Loni v Marienbadu, scenáristy Robbe-Grilleta, a Wes Anderson se s takovou známostí netají, snad si vybaví vnitřní monolog ze začátku tamtoho filmu – a porovná se scénou z filmu Wesova dějící se okolo času 0:30:30.

Vězněný malíř Rosenthaler mluví anglicky, a kdoví, zdali rozumí jako původně španělsky mluvící mexikánský žid naléhavě pomalé francouzštině, kterou ho oslovuje strážkyně Simon – jejíž řeč je titulky nejenom pro americké diváky překládána do angličtiny. Pro něž se tak ona francouzština stává i vnitřním hlasem jednající postavy, tedy vnitřním monologem, jak je mívával Robbe-Grillet ve zvyku.

 

To je tedy nejenom řečová hra, nýbrž i ono bachtinovské jazykové různořečí v několika osobách. A tedy ona pravá podívaná s několika protagonisty v jedné osobě, o níž český filmový recenzent ani nehlesne!

 

Přičemž musí být v takové konstelaci zmíněno, že ve filmu se několikrát mluví o Rosenthalerových papírech na hlavu – a jak je odevždycky známo, pacienti ve stavech duševních poruch slýchávají hlasy.

Umožňující ony individuální vnitřní monology, aich, ach.

 

x

 

Proto je dobré mít na zřeteli, že vůbec první překladový titulek, který se ve Wesově filmu objeví, nemá zdánlivě jinou nežli onu obecnou pouze elementárně praktickou ukazovací a standardně pojmenovávající funkci: že cosi tady toto je jen pouze ono jedinečně jedno to.

 

Je tedy třeba zbystřet, když vzápětí jich v tomtéž použití následuje celá řada, celá filmová sekvence, dokonce paralelně s výkladem vždy téhož, co je zobrazováno, slovně mimo obraz muzejní kunstteoložkou J. K. L. Berensenovou s dopředu vyhřezlými zuby.

Jakoby se jednalo o diapozitivy.

Přičemž ihned zde stojí za zaznamenání, že ona sama jmenná/pojmenovávací trojjedinost J. K. L. připomíná titulaci císaře, nebo dokonce přímo papeže, jediného certifikovaného zástupce Boha na Zemi.

 

Není to však ta vůbec nejvelikolepější legrace na úkor všech těch různých kunstexpertů, vykladačů i kurátorů i kurátorek, například?

Oněch všech naprosto odtržených od skutečné živosti umění.

 

Pokud se od nich odpoutáme a podíváme se na sám tento mnou popisovaný obrázek – není jeho kompozice i výsledek i naprosto báječnou hrou s odkazy veleděl dávných, například, renesančních mistrů?

 

x

 

Příští titulková scéna trvá ve filmu necelou minutu, a já byl celou nabídku v ní obsažených různorodých významů snad nevyjmenovala ani na 30 stranách.

 

Squalor

Hunger

Loneliness

Physical Danger

Mental Illness

And, of course...

Criminal Violence

 

Špína

Hlad

Samota

Fyzické nebezpečí

Duševní onemocnění

Násilná kriminalita

 

Jakoby se jen tímto pouhým ilustrativním výčtem jednalo o cosi jako asociativní slovní hru.

Škoda, že těch titulků nasázených postupně za sebou, není jen přesně 5 – stejně jako bývává podle akademické teorie částí klasického dramatického sujetu.

Tedy syžetu.

Jímž bývává pojmenováno rozmístění situací v ději.

Což není nic jiného nežli opět ona rybí kostra bez masa.

 

x

 

Zde jsem se poněkud předeběhla, jak by jistě za takových okolností poznamenala i tamta Berensonová, takže se andersonovským švenkem vrátím nazpět k obrázku s titulkem Špína.

Zde k pozici malířovy pravé ruky napravo misky – a schválně zde nepíšu, zdali na obraze namalované nebo nad plochou obrazu živé, zdali se jedná jen o náhodu, nebo zdali se ty dvě ruce vzájemně v jisté velmi zřetelné zinscenované symboličnosti prolínají.

 

A následným švenkem napravo zas popostoupím k ploše titulku Duševní onemocnění, neboť jeho interpretační možnosti jsou obzvláště velmi košaté.

Na obrázku vidíme naráz čtyři tytéž osoby, z nichž tři jsou každá nějak živé, pouze čtvrtá zmrtvělá na ploše malířského plátna.

Čtyřjedinnost jedné osoby, rozpad kohosi na víceméně tytéž čtyři kusy.

V případech pacientů blázinců (opět Foucault) se obvykle děje na pouhé dva/2 kusy – zde na čtyři, tak je Wes i v maličkostech motivačně důsledný.

 

Takže: pokud se vrátím k onomu již použitému výroku papírů na hlavu, potom po otázce, jak se kromě jiného s nimi související duševní nemoc i projevuje, nutně odpovím, že rozštěpením osobnosti, řečeno lékařským termínem.

Třebaže ve filmu Berensenová s horním předkusem přecvakla mírnixdýrnix diapozitiv na další.

 

Být ovšem po mém, tuto její změnu bych vrátila na onen obrázek rozpadu, neboť naopak paralelně zachycuje i cosi sjednoceného, co by bylo možno nazvat typičností.

Povšimněte si totiž způsobu, jakým malíř drží štětce, což možná je možná Wesův typický režisérský záměr, neboť mi připomíná víceméně totéž držení, individuálně typický úchop, ve scéně Rosenthalerova pokusu vymalovat nahé Simon na její obnažený podbřišek něco jako body-art.

 

Ale že se v podmínkách a okolnostech ergonomie malířské praxe nijak moc nevyznám, zeptejte se tedy radši svého malíře.

Obdobně jako v případě obrázku posledního titulku Násilná kriminalita svého barmana.

Vždyť na tom obrázku máte kromě zmíněného možného individuálně typického držení štětců (byť předtím v ruce levé a nyní v pravici) zveřejněno dokonce i rozdvojení fyzického stavu jedné věci (tentokrát mediálně) na dvě, když obrazovka jako součást dekorace se tam jistě neocitá náhodou – – – a zejména: nepomiňte na pultu před malířem stojící alkoholovou láhev typického tvaru s nápisem na etiketě sotva k přečtení.

Požádejte tedy svého barmana, když si dotazem současně ověříte, jak je vlastně opravdu znalý, o určení původu i názvu tohoto skleněného exempláře záruky alkoholického pustošení, které při dlouhodobém praktikování v běžné praxi zaručeně končívá mnou již popsaným osobnostním rozštěpem.

Existuje vůbec na reálném zdejším našem domácím trhu tato značka pitiva?

 

x

 

 

(Popisované obrázky opět najdete na: https://www.facebook.com/iveta.rousova.94 .)

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru