Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Málo mě řezali IX. - Bezdomovec

30. 04. 2022
1
2
155
Autor
Jindrall

IX

 

Zmrzlej bloumám ulicema a snažím se potkat takovej ten mřížovanej větrací průduch, co z něj fučí teplej vzduch. Jsem si jistej, že jeden takovej musí být v okolí Drzý Grešle.

Pamatuju si to, protože jsme tam s kolohonátem jednou bačovali a on pak cestou na byt pochcal bezdomovce, co na takovým průduchu zrovna spal. Prej aby se zahřál, řehatala se ta metráková hyena a bezdomovce si přišlápla, když se začal zmítat. Smál jsem se taky. I když jsem nějak vždycky tušil, že bych se jednou moh stát taky bezdomovcem, opovrhoval jsem těma klasickejma vágusama, co si v zimě ožralý usnou pod výlohou nějakýho butiku, aby svou mrtvolou ráno odpuzovali zákazníky a bránili jim poslušně se podílet na chodu ekonomiky. To ne! Až takovej radikální bolševik jsem vážně nikdy nebyl. 

Když ten průduch konečně najdu, nemůžu se ubránit smíchu. Je totiž přímo pod výlohou realitní kanceláře. Navíc je už samozřejmě obsazenej. Stejně si ale přičopnu na kraj a nechám se ovívat teplem mýho novýho domova. Z krabičky si vytáhnu cígo a představuju si, o kolik lepší by moje situace byla, kdybych si ho moh aspoň zapálit.

Jsem na tom vlastně ještě hůř, než tenhle ostřílenej obyvatel ulice. Má vlastní rozkládací postel v podobě kartonový krabice a z rukávů mu trčí slevový letáky. I zmuchlaný vypadá to kilo hovězího za 99,90 vážně lahodně. Já vlastně kromě infuze a mrkve nejed skoro nic už asi dva dny. Ještě chvilku a budu mít bříško tak vypouklý, že bych moh pózovat pro plakáty na humanitární pomoc. 

Ulicí najednou zaduní burácivý zaškrukání a bezdomovec se převalí na druhej bok. Nerad bych ho probudil. Je to vlastně můj novej spolubydlící a základem každýho dobrýho spolubydlení je vzájemná ohleduplnost. Myšlenky na hlad se proto pokusím zahnat tím, že zaměřím svoji pozornost na výlohu. Jsou v ní inzeráty na prodej i pronájem. Nic z toho samozřejmě ale není ani vzdáleně v rozmezí mýho současnýho rozpočtu.

Můj novej spolubydlící vypadá vlastně docela komfortně. Já bych ale takhle spát nemoh. Jakože bez peřiny. Já totiž musím být vždycky přikrytej. I v těch největších vedrech. Mám děsnou hrůzu z toho, že když mi třeba vyklouzne jen chodidlo, zavětří mě noční dravci. Chápu ale, že pro bezdomovce asi není úplně praktický tahat s sebou naducanou duchnu. Začíná mi proto docházet, že tenhle životní styl možná nebude tak docela pro mě. Musím si prostě najít trochu tradičnější spolubydlení. Nemusel by to vlastně být až takovej problém. Trh s bydlením je pro jedince tak nedostupnej, že lidi k sobě pořád někoho hledaj. Je na tom vlastně něco skoro až krásnýho, jak nás to sbližuje.

Cígo strčím zpátky do krabičky a vytáhnu si jeden z těch Romeovejch kapesníčků.

„Hej, šéfe,“ řeknu něžně a opatrně s ním zacloumám.

Poplašeně s sebou cukne a vytřeští na mě oči. Na okamžik se v nich ztratím. Přijde mi totiž až nepatřičný, že právě člověk jako on, může mít tak studánkově hluboký a pomněnkový oči. 

„Nemáte u sebe nějaký noviny s inzercí?“ zeptám se.

„Cože?“ zamručí rozespale.

„Noviny s inzercí. Potřeboval bych se podívat na nabídku spolubydlení,“ vysvětlím mu.

„Nasrat,“ řekne a překulí se ke stěně.

„Mě by to vážně moc pomohlo. Já jsem na tom vlastně stejně jako vy,“ naléhám.

„Nejseš,“ odchrchle si do stěny.

„Jsem. Taky nemám, kde spát.“

„Já mám, kde spát,“ oponuje s nečekaně duchapřítomnou sebeuvědomnělostí.

„Víte, jak to myslím— Jakože jsem taky bezdomovec.“

„Už tě někdo ve spánku pochcal?“

„Ne.“

„Tak nejseš žádnej bezdomovec.“ 

Zklamaně svěsím hlavu. Na světě je vážně skoro nemožný někam patřit, když už i bezdomovectví je v podstatě exkluzivní klub se zasvěcovacíma rituálama. 

Z pravý nohavice mu čouhá něco jako noviny. Počkám chvilku, než zabere. Pak je chňapnu kapesníčkem a opatrně je povytáhnu. Sportovní rubrika. Zašátrám na opačný straně nohavice. Nabídka cestovní kanceláře na dovolenou u moře. Zkusím štěstí s levou nohou.

„Přindeš si vtipnej, čuráku?!“ vystřelí najednou na nohy a já slítnu na zadek. 

„Josef rozkopne bránu do nebe a zaburácí: KDE JE?!“

Zatímco na mě zírá těma svejma krví podlitejma pomněnkama, schovám kapesník nenápadně do kapsy.

„Protože mu bůh ošukal ženskou?!“ řekne po chvíli.

Přikývnu a on se začne děsně srdečně smát. Přidám se k němu. Tečou mu slzy. Mně taky. Moje slzy jsou ale slzy dojetí. 

Náš okamžik souznění, ale přeruší jeho zřejmě chronickej kašel. 

Posadí se na parapet a chrchlá. Trvá to skoro minutu. Když si nakonec s gustem odflusne, zeptá se: „Máš cígo?“

„Nemám,“ řeknu a se skoro neznatelným zaváháním pokračuju: „Zapalovač— Nemám zapalovač.“

„Seš nedoslýchavej?“

„Ne.“

„Tak proč říkáš, že nemáš zapalovač, když se tě ptám na cígo.“

Začínám mít podezření, že v časech dávno minulejch musel být učitel. Já ale nejsem v pozici, abych někoho soudil za jeho temnou profesní historii. Smířlivě proto ubalím dvě cíga.

Zapálí si a podává mi zapalovač. Já se ale raděj k němu s cígem v puse nakloním.

„A kouřit už budeš sám?!“

Zapalovač si od něj teda vemu a kouřím levou rukou.

„To je dobrý,“ řekne, když mu zapalovač vracím. Abych neurazil, dám si ho kapsy, kde ho ale pohmatu zabalím do kapesníčku.

Jeho velkorysost tím ale nekončí. Po pár šlucích totiž ještě na jistotu zaštrachá v kabátě a povídá: „Včerejší.“ 

„Nebude vám zima?“ řeknu s předstíranou ustaraností. 

Znovu se chrchlavě rozesměje. „Jak dlouho seš na ulici?“

I když nemám hodinky, podívám se na zápěstí. Moje poslední hodinky měly místo čísel zvířátka, abych věděl, že jestli se z venku vrátím až po tom, co ta kratší ručička ukáže na kravičku, dostanu na prdel. I bez hodinek je mi ale jasný, že musí být aspoň králíček na slepičku. Odpovím mu proto, že bezdomovec jsem už aspoň dobrý tři hodiny.

Další chrchlavej záchvat smíchu. „Ty mi ale dáváš, čoveče!“

Nejistě sáhnu po těch pár zmuchlanejch listech inzertních novin. On je ale dál drží.

„Co takhle ňáký všimný?“ 

„Jsem úplně švorc.“

Pustí to. Pohrdavě si ale přitom odfrkne a zakroutí hlavou.

„Vážně!“ naléhám, jako by jeho důvěra něco znamenala.

„Vážně?! A jak chceš platit nájem?“ poukáže na díru v mým plánu, při jehož šití jsem očividně musel držet jehlu chňapkou na vaření.

„To ještě nevím.“

„Jestli chceš šlapat, znám lidi, kterejm by se hezkej kluk jako ty hodil,“ řekne a zadívá se na mě. „Ani by jim nevadilo, že fetuješ.“

„Nefetuju!“ Bráním už zase svou čest.

„Co teda děláš na ulici?“

„Stejný co vy.“

„Seš sirotek?“

„Prosím?“

„Máš ještě rodiče?“ ptá se mě, jako by chtěl vědět, komu adresovat poznámku do žákovský knížky. „Ani kdyby tě pochcalo sto, tisíc, milion čuráků! Dokud máš rodiče, nikdy z tebe nebude opravdovej bezdomovec.“

Zatnu zuby i pěsti a nozdry se mi roztřeseným nádechem roztáhnou. „A co vy? Máte děti?“

„Jedno. Syna. Chytrej jako vopice a strašně šikovnej se dřevem. Nevím, po kom to—“

„Má mámu?“

„Má.“ 

„Máma—“ Zarazím se, protože mi přijde, že se nám ten rozhovor vzvhrhá ve slabikář. Pak ale myšlenku dokončím: „Řekněme, že jeho máma umře dřív, než vy—“

Mlčí.

Mlčím.

 

Mlčíme.

 


2 názory

Jindrall
02. 05. 2022
Dát tip

Děkuju. Snad se i zbytek bude líbit.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru