Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rozumová analýza citu - Roman

01. 05. 2022
5
21
580

Do hospody U Magora, jak věděl každý, kdo se pohyboval poblíž centra Olomouce a dostal někdy chuť popít ve společnosti studentské omladiny, se scházelo po zahnutém schodišti, končícím u dveří s nápisem „Bar krásných lidí“. Na poměry olomouckých hospod spíše průměrně rozlehlý interiér se dělil na dvě místnosti: přední, kde se hned po levici každého příchozího nacházel bar, a zadní se sedmi stoly rozmístěnými do obdélníkové formace a průchodem do Jeskyně. Typická a vlastně nepříliš originální sklepní hospoda, jakých je v Olomouci k nalezení spousty, se přece jen vyznačovala jednou zvláštností – uprostřed hlavní místnosti visel na zdi černobílý prezidentský portrét Václava Havla. Výmluvná extravagance tohoto seriózně uhlazeného předmětu, působícího na zaprášené zdi s pavučinami v rozích jako skuteč pěst na oko, fungovala s mimořádně vábivým účinkem, neboť téměř každý nový návštěvník podniku se nad Havlovou pofiderní přítomností alespoň pozastavil. Nejednou jsem byl přímým svědkem všetečných otázek („Proč je tady zrovna Havel?“, „Má to nějaký význam?“, „Jde o formu protestu?“) nebo dokonce vášnivých debat překvapených hostů o důvodech, jež majitele přiměly obraz do hospody umístit. Abych pravdu řekl, sám jsem se nikdy o původ toho obrazu nezajímal; Havel zkrátka visel, visí a bude viset U Magora na zdi, s tím nic nenaděláš, ani kdybys Alešovi či takřečenému Magorovi zpřelámala obě nohy a ruce, kdybys ho natahovala na skřipci a mlátila palicí přes kolena, kdybys od rána do večera trýznila jeho ušní bubínky dechovou hudbou, Havel stejně bude dál viset U Magora na zdi.

 

Za barem jsem začal znovu pracovat v polovině října. Jednou jsem jen tak z nudy sám popíjel, když se ho hospody vřítil Aleš. Až doteď pil někde u konkurence, proto při návratu do svého vlastního lokálu zamýšlel velkolepé entrée, jak míval obyčejně ve zvyku, ale jakmile si uvědomil, že v místnosti nikdo další kromě mě a barmanky není, ztuhl, zůstal stát ve dveřích a rozhlédl se.

 

„Zdar. Kde jsou všichni?“

 

Pokrčil jsem rameny.

 

Sedl si na barovou stoličku a malátně mě ovinul masitou rukou kolem ramen. „Hele, máš tu docela velkou sekeru,“ prohlásil. V očích se mu objevila nadřazená důležitost věřitele, který očekává, že před ním dlužník začne svůj dluh ospravedlňovat a s přísliby brzkého zaplacení prosit o další odklad. Neřekl jsem ovšem nic. Aleš hlasitě funěl, hlava mu padala na stranu, přivíral oči a z úst mu táhlo po rumu. Náhle jako by ho někdo udeřil do zad; otevřel zeširoka oči, a když si uvědomil, že mluví stále se mnou, usmál se a dodal: „Nechceš tady začít zas pracovat?“

 

Nastoupil jsem ještě před koncem týdne, v sobotu. Víkendové dny obyčejně bývaly co do počtu hostů slabší. Olomouc, město živené vysokoškolskými studenty, kteří zaujímají možná polovinu jeho populace, zažívá týden co týden mezi čtvrtkem a nedělí prudký odliv obyvatelstva. Ve čtvrtek, kdy na mnoha fakultách končí standardní týdenní rozvrh, odjíždí většina studentů na prodloužený víkend do svých domovů, roztroušených po celé republice, a zpátky do Olomouce se vrací až v neděli večer. V sobotu a neděli to proto na hlavní třídě, vedoucí od vlakového nádraží k Náměstí republiky, nebo na obou hlavních náměstích vypadá jako ve městě duchů, což má bezesporu na podnikání v pohostinství neblahý dopad.

 

Měl jsem štěstí, že můj návrat za bar připadl právě na poklidnější sobotní večer, takže jsem si mohl všechny praktické činnosti spojené s barmanskou prací znovu osahat a dostat se takříkajíc do formy. Vracel jsem se s dobrou náladou a na směnu se těšil. Přišel jsem raději už ve čtyři hodiny (otevíralo se v pět) a hned co jsem odemkl těžkou železnou mříž a porozsvěcel, prošel jsem nejprve celou hospodu, abych si připomněl některé okamžiky z předešlého roku, kdy jsem tady brigádničil poprvé. Pátral jsem ve vzpomínkách a brzy se mi podařilo zrekonstruovat emoci tísnivé nervozity ze své první směny. Jako nezúčastněný, avšak citově angažovaný pozorovatel jsem si vzápětí uvědomil, že byť tuto emoci dokážu zpětně vyvolat, nervózní už nejsem. Vždyť je naprosto přirozené, že jsem se posunul: mám teď přece daleko více zkušeností, více toho za barem umím, jsem zručnější, nemám ten odtažitý výraz vysokoškolského zadumance a lidí už se nebojím. Ano, posunul jsem se – vůči lidem jsem znecitlivěl… a začal pít.

 

Odešel jsem do Jeskyně a v klidu si vykouřil cigaretu. Potom jsem sundal židle a na každý stůl položil držátko s čistými podtácky; ty použité jsem vyhodil. Sestavil jsem špílboj na umývání skla, na tabuli napsal aktuální nabídku a konečně narazil pivo. Nemohl jsem opomenout ani hudbu, bez níž bych si práci v hospodě vůbec nedokázal představit. Nejčastěji jsem pouštěl Iron Maiden. Tato slavná heavy metalová skupina, kterou mě v dětství společně s mnoha jinými naučil poslouchat otec, dokázala aktivně stimulovat moji mysl, takže nehrozilo, že během směny rozumově zcela zakrním a podlehnu lhostejnosti vůči okolí, současně však nebyla dost náročná, aby mé myšlenky zaměstnávala rušivě a odváděla tak moji pozornost od práce – šlo v každém případě o ideální kulisu, o skvělý stabilizátor barmanské rutiny, proto jsem Iron Maiden pouštěl téměř při každé směně, až to začalo hosty po čase rozčilovat a někteří z nich hlasitě upozorňovali, že bych měl být při svém hudebním výběru rozmanitější. „Můžu pustit Beethovena nebo Mozarta, jestli nepřestanete mít kecy,“ říkával jsem jim a oni pak většinou zmlkli – nebo breptali dál a tak jsem pustil Beethovena nebo Mozarta.

 

Iron Maiden vydali začátkem ří nové album, The Book of Souls, jehož jsem se stále ještě nestačil nabažit, takže o první hudební volbě toho večera nebylo zapotřebí dlouho přemýšlet. Sotva ovšem dozněla úvodní skladba, rozlétly se dveře a dovnitř vešel závozník od firmy Vrtal, u které Aleš (pokud náhodou nepřivezl nákup sám) objednával zboží.

 

Ztlumil jsem hudbu, pozdravil, načež lehce zakrslý, hubený muž obratně vyskládal na barový pult několik krabic chipsů, plastovou nádobku s nakládanými hermelíny a láhev utopenců, odběhl nahoru a po chvíli přiválel dovnitř ještě sud s Kofolou. Jeho kvapné pohyby naznačovaly, že by měl být už dávno v jiné hospodě s další objednávkou. To všechny závozníky spojuje – s přímo mistrovskou virtuozitou dokážou vytvářet zdání neustálého spěchu, při ně se nenajde čas ani na krátký odpočinek, natož na toleranci zbytečných prodlev zlenivělých barmanů. Protože jsem s jistou mírou porozumě sám podléhal obavě, že i tím nejmenším zdržením mohu závozníkovo úsilí o dochvilné splně časového plánu nenapravitelně zhatit, vyskládal jsem na desku peníze za nákup v takovém spěchu, že by to někomu mohlo připadat až podbízivé. Se spikleneckou kolegiální důvěrností, běžně udržovanou mezi lidmi pracujícími ve stejném oboru, avšak na jiných pracovních pozicích, poděkoval, vzal do jedné ruky prázdný sud od Kofoly a odešel.

 

První hosté přišli kolem půl šesté, před osmou už byl bar obléhán štamgasty. Z mého pohledu na pravé straně, blíže ke dveřím, seděl Rybník, kterému se tak říkalo pro jeho sumcovitý obličej s malýma očkama překrytýma staromódně vyhlížejícími brýlemi s kulatými obroučkami a nápadně komickou dobrosrdečnost vepsanou do karikaturního úsměvu jeho drobných rtů a buclatých tváří. Obyčejně přicházel v klobouku, a ten když si sundal, odkryla se vlečka dlouhých řídnoucích vlasů, stažených do culíku, a vysoké čelo s vráskami značícími roztomile dobráckou inteligenci člověka, který sice často přemýšlí, ale málokdy dovede své úvahy do takového stádia, aby se jimi trápil.

 

Rybník byl první pravidelný návštěvník Magora, s nímž jsem se spřátelil, představoval tedy v mých očích člověka důležitého nejen pro moji aklimatizaci v úloze barmana, ale dokonce jakýsi ikonický symbol reprezentující vřelé a příjemné prostředí celého podniku. Zvláště v počátečních fázích své barmanské zkušenosti jsem často s vážnou tváří vtipkoval, že by neměl na zdi v hlavní místnosti viset portrét Václava Havla, ale právě veselý, dobrou náladu podněcující kukuč věčně pozitivně naladěného Rybníka.

 

Toho času chodil do Magora prakticky denně. Pracoval jako stolař na vlastní živnost a protože měl úplnou moc nad svým časem, málokdy obligátní večerní návštěvu vynechal. Pokud se tak přece jen stalo, podivovali se tomu nejen barmani, ale i hosté, z nichž někteří pak s jistými sklony k pověrčivosti dokonce uvažovali, není-li Rybníkova absence předzvěstí něčeho zlého. Byl to už obvyklý humor sestávající z opakujících se hlášek a frází, takže není překvapením, že ještě před Rybníkovou sobotní návštěvou si některé z ověřených žertíků vypůjčili také Indián s Felixem. Oba přišli téměř souběžně, někdy kolem šesté hodiny, a okamžitě se po Rybníkovi ptali.

 

„Ne, ještě tady nebyl.“

 

„Takže určitě začne hořet, nebo venku vypukne atomová válka,“ žertoval Felix.

 

„Spíš se dosere nějakej stůl nebo židle a nebude tady nikdo, kdo by ji spravil,“ doplnil Indián. Pracoval jako archeolog a přišel rovnou z výzkumu, který už druhým týdnem s přidělenou skupinou pracovníků prováděl nedaleko Divadla hudby. Měl dlouhé černé vlasy, většinou stažené do culíku a jen zřídka rozčesané, pěstěný knír spojený kolem úst s decentní bradkou a na očích brýle se zatemněnými skly. Protože většinu roku pracoval venku, byla teď, po skončení léta, jeho kůže na tváři a na rukou zbarvena do čokoládově hnědého odstínu a zdravě se leskla. Měl na sobě tmavé triko překryté rozepnutou černou košilí s rukávy vytaženými k předloktí, a kdykoli vstal nebo učinil nějaký nečekaný pohyb, působil se svými dlouhými vlasy ve volném oblečení rozevlátě a ohnivě.

 

Felix práci neměl – a neměl ani život, jenž by v něm mohl nějaký oheň rozžíhat. Ve svých dvaadvaceti letech bydlel stále u matky, byl sám a většinu volného času trávil vysedáváním v hospodě. Často jsme na jeho účet vtipkovali, že spíše než hosta, který přijde a zase odejde, připomíná kus neměnného nábytku, k němuž je už automaticky přistupováno jako k samozřejmé součásti hospodského vybavení. Felix to snášel pokaždé jinak – někdy to s úsměvem přešel, jindy se urazil, ovšem čas od času nastala situace, že se podobné narážky stály zárodkem k ukojení jeho sebepoškozovacích sklonů. Vyhrnul si rukáv od košile, našel nejostřejší předmět, co byl zrovna po ruce (střep, rozlomený plastový držák na podtácky nebo kus ostrého plastu), a potom začal dlouhými, přesnými, téměř chirurgicky vedenými řezy zajíždět do kůže. Dříve než stačil barman zareagovat, vytrhnout mu předmět z ruky a přinést ubrousky, byla už krev všude – na jeho předloktí i na ruce, kterou si poraněná místa přidržoval, na jeho oblečení a několik kapek krve se většinou objevilo také na barovém pultu nebo na podlaze. K realizaci tohoto groteskního výstupu přitom vůbec nebylo nutné Felixe provokovat, obyčejně postačilo, byl-li už dostatečně opilý a měl-li právě náladu, jež každý vnější podnět deformovala do podoby vztahovačné lítostivosti. Pak se s ním nedalo mluvit vůbec, protože vše vnímal s vyhrocenou přecitlivělostí, a tím, že trestal sám sebe, bránil se agresi vůči ostatním.

 

Kompletní barový inventář sobotního večera doplnil ještě Marek, ten si však s mobilem v ruce a se sluchátky na uších sedl stranou a do rozhovoru s ostatními se ani jedinkrát nezapojil. Řešilo se právě téma, které už od začátku roku bavilo celou zemi. Prezident Miloš Zeman totiž prohlásil o novináři Ferdinandu Peroutkovi, vězněnému během války nacisty v Dachau a Buchenwaldu, že se v jednom svém článku vyjádřil lichotivě o Hitlerovi. Už jen to samo o sobě je stěží uvěřitelné, Zemanovi se ovšem podařilo celou kauzu posunout do přímo netušených sfér. Peroutkova vnučka Zemana zažalovala se zdůvodněním, že jím citovaný článek neexistuje. Žádala pouze omluvu, ta však pro prezidentovo mamutí ego představovala daň vyšší, než jaká by se dala zaplatit všemi dostupnými penězi. Povolal tedy svého věrného mluvčího Jiřího Ovčáčka a ten se poslušně pustil do pátrání po článku, který dodnes nenašel.

 

„No neomluví se,“ predikoval Indián, rozvášněný již alkoholem. „A i kdyby ten soud Hrad náhodou prohrál, nikdy se neomluví on, ale Hradní kancelář nebo nějaké ministerstvo.“

 

„Tak o to ale částečně v té žalobě jde, aby přijal zodpovědnost přímo Zeman a ne jenom nějakej úřad,“ připojil se Rybník.

 

„To sice jo,“ pokračoval Indián, „ale i kdyby soud ta vnučka vyhrála, přímo Zeman se omlouvat určitě nebude. Vždyť argumentace Hradu je taková, že Zeman za své výroky není vůbec zodpovědný.

 

Politika mě zajímala pouze do té míry, že jsem se snažil rámcově orientovat, co se kolem mě děje. V některých obdobích, například kolem voleb, jsem jí věnoval více pozornosti, jindy naopak vůbec žádnou, ovšem případ s Peroutkou si získal od počátku můj plný zájem.

 

„O tomhle by se dalo dost dobře něco napsat,“ řekl jsem a položil na odkapávač poslední umytý půllitr.

 

Indián se usmál. „Ještě si počkej, bude to mít určitě pokračování.“

 

„Stejně by mě zajímalo, co je tou hlavní motivací. Myslíš si, že Zeman má prostě takové ego, nebo je opravdu bytostně přesvědčenej, že ten článek četl?“ zeptal jsem se Indiána.

 

„O egu to je určitě taky, ale když si vezmeš třeba zrovna tuhle kauzu, tak krásně vidíš, jak moc mu jde o pozornost. On se v tom případu dost aktivně angažuje, nedá se říct, že by to předal právníkům a dál se o to nestaral. Podle mě – a u Klause to bylo vlastně dost podobný – má prostě mindrák z Havla. Ten měl všude respekt, kam přijel, tam ho vítali a uznávali. Vůbec netvrdím, že to byl dokonalej prezident, ale ve světě ho měli rádi a reprezentoval nás důstojně. Zeman se bratříčkuje s Ruskem a Čínou, ale jinak je všem u prdele. Až skončí ve funkci, lidi si ho nebudou dál připomínat, jako si připomínají Havla. A to ho strašně sere a nedokáže se s tím sřit, proto kolem své osoby koncentruje tyhle absurdní kauzy, kvůli kterým se o něm mluví. Je to vlastně komediant, kterej zoufale potřebuje publikum. Úplně stejný bylo to s tím, jak propagoval krtečka v Číně. To bylo prostě natolik absurdní a směšný, že se o tom hned muselo začít mluvit ve všech médiích. Tohle on přesně chce, ale druhej Havel nebo dokonce Masaryk z něho prostě nikdy nebude. Průměrnej politik, kterej se stal prezidentem. Nic nepředstavuje, nic nesymbolizuje, a protože si je toho moc dobře vědom, hraje tyhlety komický divadýlka.“

 

Všiml jsem si, že Marek po více než hodině konečně dopil své první pivo. Podíval jsem se na něho. Zdvihl hlavu a kývl na znamení, že si dá ještě jedno. Opřel jsem se do pípy a Marek naznačil, že rovnou zaplatí. Nechal mi dvě koruny dýško, vzal si pivo a odešel do Jeskyně. Diskuze o Miloši Zemanovi pak ještě chvíli pokračovala.

 

Čas ubíhal rychle. Ani jsem se nenadál a byla půlnoc. Marek, Indián a Felix dávno odešli a kromě jednoho stolu obsazeného skupinkou mladíků, kteří přišli na pivo po florbalovém zápasu, byl v hospodě už pouze Rybník.

 

„Tak, kolik máme?“ Odhrnul si košili ze zápěstí a podíval se na hodinky. „Dvanáct nula pět. Víš, co to znamená, že jo, Mišáku?“ zvolal a požitkářsky, jako by lahodnou chuť tabáku už vychutnával, si vsunul za ucho ubalenou cigaretu.

 

„Co chceš – Fernet?“

 

„Jo. A ty si dáš Bechera,“ oznámil.

 

Na nic jsem se dál neptal a rovnou nalil panáka Fernetu a Becherovky. Připili jsme si na to, „aby byl zítřek lepší, než byl dnešek“, a svět se nám zase o něco vzdálil; zatímco Rybníkovi už začínaly unikat jeho základní barvy a tvary, já jsem byl teprve na začátku cesty za zapomněním, která se druhého dne vždy zákeřně promění v rychlý, sotva postřehnutelný, avšak o to více nepříjemný návrat do vlastního nitra, ke všem jeho neduhům a slabostem. Kolik takových cest už jsem vykonal a kolik mně jich teprve čeká?

 

Chystal jsem se už pomalu zavírat (pochopitelně s předpokladem, že až zamknu dveře a zavřu mříž, budeme s Rybníkem ještě nějakou dobu pít), když do hospody vpadnul Roman, jemuž jsme pro jeho zakřiknuté vystupování a neproniknutelný temperament tajně přezdívali Křikloun. Přišel k baru, obě ruce položil před sebe, hlavu měl skloněnou, pohled neklidný, a s tichou naléhavostí zavelel: „Dej mi panáka.“

 

Několik sekund jsem se na něho díval s otevřenými ústy.

 

Pomalu, jako by se připravoval k útoku, pozvedl hlavu a upřel na mě varovný pohled, jaký jsem v jeho tváři nikdy předtím neviděl. „Neslyšels?“

 

Než jsem se stačil vzpamatovat a zeptat se ho, jaký alkohol chce vlastně nalít, vytáhl peněženku a položil na bar stokorunu. „Nechej si to. A dej mi, co piješ ty s Rybníkem.“

 

„Já piju Bechera, on Fernet.“

 

„Tak mi dej obojí.“ Náhle zapochyboval a vyhledal očima pokrčenou bankovku. „Vyjde to?“

 

Přikývl jsem a opatrně se zeptal: „Stalo se něco?“

 

„Ne, nic.“

 

Nalil jsem panáky, on je do sebe hned vyklopil a přešel pak ke svému oblíbenému místu pod černou tabulí. Vytáhl z batohu knihu s červeným přebalem a začal číst. Po chvilce odhlédl od knihy a mimoděk dodal: „Dám si Kofolu.“

 

Váhavě jsem si ho změřil. „Bude tři čtvrtě na dvě.“

 

„No a co?“

 

„Budu zavírat.“

 

Vložil do knihy záložku, zaklapl ji a otočil se ke mně na židli celým tělem. „Prosím tě, nedělej ze mě i ze sebe blbce. Vím, že tady budete s Rybníkem chlastat ještě po zavíračce.“

 

Křikloun byl podobného založení jako Marek, dalo by se říci, že patřil do stejné čeledi. Ačkoli si nebyli po fyzické stránce vůbec podobní, navenek se nejvýrazněji lišili svým samotářstvím. Zatímco Marek představoval moderního samotáře přizpůsobujícího veškeré chování tomu, aby si mohl připadat osamocený uprostřed davu, Křikloun o společnost nestál vůbec. Nejenže ji nechtěl přijímat, ale dokonce neměl zájem ani na tom, aby se někdo ocital v jeho blízkosti, aby ho čas od času rozptýlil nenucenou konverzací nebo ho dokonce do nějaké konkrétní konverzace přizval. Proto si sedal k malému stolu pod tabulí s denní nabídkou piv, kde se cítil před pozorností ostatních chráněn, neboť když už někdo pohlédl tím směrem, nezajímal se nikdy o Křiklouna, ale výhradně o to, jaké pivo je zrovna na čepu. Marek sedával u baru a měl navíc ve zvyku chovat se někdy poněkud excentricky (pohupoval se do rytmu hudby ze sluchátek nebo se začal zčistajasna smát některému z humorných videí na Youtube, která si pouštěl na mobilu), takže ho nakonec nešlo ani navzdory jeho společenské pasivitě přehlédnout. Ale Křikloun se snažil zůstat úplně neviditelný, navíc pokaždé pil Kofolu nebo ovocný džus, tudíž nepodléhal ani povznesené náladě vyvolané alkoholem.

 

Rybník si se mnou dal ještě tři panáky („Promiň, Mišáku, zítra mám nějakou práci – už dva týdny to odkládám.“) a odešel. Zůstal jsem s Romanem sám a brzy jsme se dali do řeči. Dozvěděl jsem se, že stále studuje vysokou školu, dokonce stejný obor jako já. Důvodem, proč do hospody chodí, jsou jeho spolubydlící, které nemůže vystát a tak před nimi při každé příležitosti uniká někam ven. Prochází se prý celé hodiny po parku, čte a poslouchá hudbu, a když se setmí, zajde do Magora, protože bydlí poblíž.

 

Nepřekvapilo mě, že k proměně chování provázející jeho svérázný příchod do hospody vedla žena. Jmenuje se Natálie a potkal se s ní na přednášce. Začali se vídat a on se do ní zamiloval. Dnes se spolu poprvé nepohodli. Byl už velice blízko tomu, aby jí řekl, co k ní cítí, když na ulici potkali nějakého jejího známého, s nímž se ona dala okamžitě do řeči. Koupili víno a Roman se ocitl na druhé koleji. Natálie se vůči němu chovala přezíravě, vědoma si – jak Roman předpokládal – všech procesů, které se v něm odehrávají. Zachvátila ho spalující žárlivost a ta rychle přerostla v uštěpačnou odmítavost. Odešel uražen a bez rozloučení.

 

Roman pak o ní se mnou začal mluvit s takovou důvěrností a tak obrazotvorně, že ačkoli jsem ji vůbec neznal, brzy jsem z ní získal dojem opravdového člověka, podobně jako při čtení dobře napsaného románu získá čtenář z pouhých slov hmatatelnou představu o nějaké postavě. Používal zajímavých obratů a příměrů, takže jsem z jeho vyprávěsnadno vytušil, že jeho city k Natálii rozhodně nejsou povrchní, nepovstávají z nepevných základů milostného očarování, ale mají naopak své ukotvení v hlubinách jeho osobnosti, s níž už stačily prorůst, a nelze je proto brát na lehkou váhu.

 

Popisoval ji jako vyzývavou, živelnou a trochu lehkovážnou, jde-li o přístup k mužům. Představuje podle něho z mužského pohledu jen těžko pochopitelný typ ženy, jejíž život je dosažitelný, ale srdce nedosažitelné. Dovolila by muži, aby se jí přiblížil, aby se jí dvořil, aby jí lichotil, dokonce by připustila, aby společně prožívali všechny radosti nabízené životem, nikdy by ovšem nedovolila, aby ji miloval. Protože milovat neznamená pouze dávat a přijímat, láska není jen obětí a darem, je také spoluvlastnictvím, stavem, kdy dva lidé navzájem vlastní jeden druhého a dě se o jeden společný cit. A Natálie nechce připustit, aby ji někdo vlastnil. V jistém slova smyslu by se dal její otevřený, energický přístup k životu považovat za pouhou obranu zastírající skutečnost, že v hloubi duše je pořád jen malou holčičkou se strachem, že se jí dotkne někdo cizí. Proto odmítá vážnější cit. V pomyslném bazénu života plave impozantní rychlostí a bezustání udivuje okolní plavce, s nimiž se dává náhodně do řeči a přitom ještě stíhá pohledem pobízet zbabělce přešlapující na okraji. Její energicky planoucí oči lákají ke skoku i ty nejvíce zarputilé strašpytle, ty největší skeptiky a pochybovače.

 

Roman skočil, o ničem nepřemýšlel. Ani na okamžik nezapochyboval. Zahlédl Natálii, jak se hbitě pohybuje mezi lidmi ve směšných plaveckých úborech a plaveckých čepkách, a hned věděl, že musí skočit za ní. Najednou si byl jistý nejen tím, že umí plavat, ale také tím, že lidé, kteří už plavou tak dlouho, že mají od vody málem slezlou kůži na prstech, ho mezi sebe přijmou. Natálie ho k nim uvede a vše bude v pořádku. Skočil. Co ovšem nečekal, že náraz o vodní hladinu bude tak tvrdý a bolestivý.

 

Za několik dnů přišli do hospody společně a Roman poprvé neseděl u malého stolku pod černou tabulí sám. Natálie měla husté, světle hnědé vlasy spletené do dredů a v obličeji byla nápadně krásná. Roman rozhodně nepřeháněl, pokud tvrdil, že z ní sálá život a pozitivní otevřenost. Když jsme však jednou v Magorovi zůstali sami a oni se přemístili k baru, zatímco jsem dělal inventuru, brzy mě začala strojenost jejího pozitivního nastavení rozčilovat. S nepřirozenou vytrvalostí se snažila každý zárodek konfliktní myšlenky, kterou v mé nebo Romanově řeči odhalila, přetvořit do podoby optimistického chlácholení. Rozčilovalo mě to, navíc jsem nevěřil, že je její pozitivní myšlení zcela upřímné, ale zároveň jsem chápal, že Romana to zbavuje rozumu stejně jako všechno ostatní, co se jí týká.

 

Během dalších dvou týdnů se z Natálie stala pravidelná návštěvnice. Většinou přicházela s Romanem, ale několikrát přišla i sama. Sedávala u baru a flirtovala se štamgasty, kteří byli z její přítomnosti u vytržení (myslím, že Indián se do ní regulérně zakoukal). Brzy tak mezi sebe přijali – nevím, do jaké míry navzdory jeho vlastní vůli – také Romana. Byl to zajímavý úkaz: zatímco doposud nikdo nevěnoval Romanovi více pozornosti než výtahové hudbě linoucí se interiéry velkých nákupních center, poté, co na scénu vstoupila Natálie, se o něm začalo U Magora často mluvit. Co je vlastně zač? Odkud přišel? Čím se živí? Nikdy se s nikým nebavil, tak jak je možné, že se tady najednou objevil s takovou krasavicí? Ovšem v hospodském prostředí i ty největší podivnosti dříve či později znormální, stanou se z nich banální historky, obhroublé průpovídky nebo přímo urážlivé vtipy a zcela pozbudou původní naléhavosti, takže není nijak překvapivé, že ani zvláštní spojení Romana a Natálie neušlo tomuto osudu a podobně jako Felixovo sebetrýznivé mučednictví přestalo být pro okolí zajímavé.

 

Muselo to být někdy na začátku listopadu, kdy jen pár minut poté, co jsem otevřel, přišla Natálie do zatím zcela prázdné hospody sama, bez Romana. Sedla si k baru a objednala si malé pivo. Vytáhla notebook a obličej jí zaplavila vlna umělého modrého světla.

 

Aniž by odvrátila pohled od obrazovky, po chvíli se mě zeptala: „Viděls v posledních dnech Romana?“

 

Vzhlédl jsem od knihy, kterou jsem za barem četl, a pokýval hlavou. „Jo. Byl tady včera.“

 

„A co říkal?“

 

„Jak to myslíš?“

 

Konečně se na mě podívala. „Říkal něco o mně?“

 

„Ne. Neříkal nic,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti se mi svěřil s tím, že má v úmyslu opustit školu. Už tady nechce studovat, film ho dávno nenaplňuje, nechce být kritikem ani historikem, láká ho nějaký technický obor, v něby mohl získat praktické dovednosti a ty později upotřebit v zaměstnání. Když jsem se ho zeptal, jestli za tímto náhlým obratem v jeho uvažování stojí Natálie, vůbec se to nesnažil zapírat. „Pomohla mi objevit své já,“ vysvětloval. „Než jsem ji poznal, byl jsem potichu, do ničeho jsem se nemíchal, ale teď se cítím plný života. Můžu odejít ze školy, můžu se odstěhovat, můžu dělat všechno. Díky ní jsem si uvědomil svoje možnosti. Ona mě změnila. A já teď musím pryč.“

 

Vycítil jsem, že mě Natálie soustředěně pozoruje. Když se naše pohledy setkaly, zeptala se: „Míšo, fakt o mně nic neříkal?“

 

„Proč by měl?“

 

„Nedávno mi poslal pár divných zpráv… že už nic nebude jako dřív a tak podobně. A od té doby nekomunikuje.“

 

Uvažoval jsem, jestli jí mám říct, co vím, ale nezdálo se mi, že by to něčemu pomohlo. Pokud ji Roman skutečně miluje, brzy se vše dozví přímo od něho.

 

A nemýlil jsem se.

 

Sotva totiž znovu sklonila hlavu k obrazovce, vytřeštila oči a vykřikla: „Tak to je teda síla!“

 

Zpozorněl jsem. „Co se děje?“

 

Neodpověděla, a zatímco přecházela vystrašeným pohledem zleva doprava, od jednoho slova k druhému, z řádku na řádek, dále sama pro sebe opakovala: „Tak to je síla… To je síla…“

 

„Co?“

 

Váhavě, jako by až do poslední možné chvíle zvažovala, jestli je správné mluvit o tom, co si právě přečetla, ještě s někým dalším, se na mě podívala. „Roman mi poslal email.“

 

„Jakej email?“

 

Krátce se odmlčela a pak se nechala znovu pohltit počítačovou září. „Píše, že mě miluje.“ Zamyslela se a zvedla hlavu. „Normálně píše, že mě miluje…

 

„A tebe to snad překvapuje?“

 

„Cože?“

 

„Tys nevěděla, že k tobě něco cítí?“

 

Zbrkle přejížděla třesoucími se prsty po citlivém povrchu touchpadu. „Možná jsem něco tušila… Ale jak… jak si to jako představuje?“

 

„Co jak si představuje?“

 

„No jak si to představuje – něco takovýho mi napsat?“

 

Pokrčil jsem rameny. „Co je na tom špatného?“

 

„Přece moc dobře ví, že mám přítele. Co si jako myslí, že teď udělám?“

 

„Aha. To jsem nevěděl.“

 

„Cos nevěděl?“

 

„No že někoho máš.“

 

„Tys to nevěděl? To je zajímavý,“ pronesla jízlivě a pokývala ironicky hlavou. „Vsadím se, že jinak ti o mně řekl úplně všechno.

 

Mlčením jsem jí dal zapravdu.

 

„To je jedno. — Ale co mám teď jako dělat? Co mu mám odpovědět? Co čeká, že odpovím?“

 

„Cítíš k němu něco?“ zeptal jsem se.

 

Zatvářila se soucitně. „Je to kamarád.“

 

„Aha. Tak to jo.“

 

Zřejmě proto, že u mě nenacházela očekávanou morální podporu, ještě omluvně doplnila: „Ale mám ho ráda. Neber to tak, že by mi na něm nezáleželo.“

 

„Já to nijak neberu.“

 

„Taky píše, že chce z Olomouce odjet. Kvůli mně.“

 

Do hospody vešli dva lidé, které jsem neznal. Sedli si ke stolu ve druhé místnosti. Zesílil jsem hudbu a šel je objednat – dali si polotmavý pivní speciál a po panáku Hořké.

 

„Tohle mi nemůže udělat!“ vykřikla Natálie, když jsem se vrátil za bar. „Muž by měl přece vyjevit svoje city až v momentě, kdy mu dá žena nějaké znamení, kdy mu k tomu dá důvod.“

 

Bylo pozoruhodné sledovat, jak se její póza bytostné optimistky rozpadá pouze kvůli tomu, že jí vyznal lásku někdo, koho sama nemiluje. Emočně tíživá situace, nad kterou nemá kontrolu a do níž nemůže zasáhnout svým předstíraným nadhledem, byla pro ni, jak se zdálo, úplně nová.

 

„A ty jsi mu žádné znamení nedala?“ zeptal jsem se.

 

Natálie znejistěla. „Chci být na všechny hodná, chci se ke všem chovat stejně, k mužům i k ženám. To, že někoho obejmu, nebo mu dám pusu na tvář, přece ještě neznamená, že k němu něco cítím. Nemůžu za to, že si to někteří muži vykládají chybně.“

 

„Tak v tomhle případě asi nejde ani tak o to, že bys ho objala, nebo mu dala pusu na tvář, ale že jsi s ním trávila poměrně hodně času.“

 

„No a co? To, že s ním trávím čas, snad ještě neznamená, že ho k zbláznění miluju a chci s ním žít až do smrti.“

 

„Co měl teda dělat?“

 

„Měl se se mnou dál bavit jako kamarád.“

 

„Když tě miluje? Nechtěl platonickou lásku.“

 

„Co je špatnýho na platonické lásce?“

 

Začínalo mi docházet, že pro Natálii je život pouhá hra; hra figurek a rukou, jež se po nich natahují ve snaze je ovládnout. Ovšem v tomto případě se jedna z figurek nečekaně vzepřela, odmítla se podvolit vůli hráče a učinila pohyb jiným směrem, než jaký se od ní očekával, což hráče nutilo, nechtě-li odejít bez boje, aby přistoupil na nová pravidla, která už ale nebude určovat on.

 

Ušklíbl jsem se na ni. „Ty se mě ptáš, co je špatnýho na platonické lásce? Děláš si srandu?“

 

„Proč na mě útočíš?“

 

„Neútočím na tebe. Jenom nechápu, jak se můžeš tak blbě ptát.“

 

Konečně pochopila, že u mě soucit nenajde, odhodila tedy i poslední cáry svého potrhaného klaunského převleku a poprvé se ukázala taková, jaká doopravdy je. „Běž do prdele, Michale! Já nemůžu za to, že vy chlapi za vším hned něco hledáte. Holka se na vás nemůže ani usmát, abyste si od toho něco neslibovali. Tak jsem s Romanem chodila ven. No a co? Z mojí strany to bylo celou dobu platonické. Já nemůžu za to, že se do mě zamiloval.“

 

„Když muž miluje, nechce platonickou lásku,“ řekl jsem klidně, přemáhaje v sobě pokušení začít po ní křičet a sprostě jí nadávat. „Chce to té ženě říct, ale ne každý se odváží. Možná i ze strachu, že by pak mohla zareagovat tak jako ty.“

 

„Hm. Tak Roman se teda bohužel odvážil,“ pronesla nepřátelsky a tím náš rozhovor skončil – bylo to naposledy, co jsem Natálii viděl. A v následujících dnech jsem měl zjistit, že už nikdy neuvidím ani Romana.

 

Dnes už si nevzpomínám, jakým způsobem jsem se o jeho sebevraždě dozvěděl, nevybavuji si ani okamžik, jak se o ní bavím s někým konkrétním, jistě vím pouze to, že stejného dne kdy se zabil, hráli v Moravské filharmonii Mahlerovu Píseň o Zemi. Nejspíš mi to řekl některý ze štamgastů, nebo se ke mně ta informace donesla až prostřednictvím zvolna se šířících drbů. Stejným způsobem jsem se pak postupně dovídal o dalších okolnostech Romanovy smrti. Pro svůj dobrovolný odchod z pozemského světa si zvolil nejčastější a nejúčinnější způsob – oběšení. V nevyužívaném sklepě s vysokým stropem uvázal k pevnému trámu provaz, postavil se na židli a tu potom odkopl. Mrtvé tělo objevil po dvou dnech soused. Žádný dopis na rozloučenou se nenašel.

 

Poté, co jsi odletěla do Belgie, jsem byl s tebou v kontaktu prakticky denně, přesto kdyby se mě někdo zeptal, o čem si celé ty hodiny píšeme, nedokázal bych mu jednoznačně odpovědět. Co však naopak můžu říct s jistotou, že o Romanově sebevraždě jsem s tebou nikdy nemluvil. Tušil jsem, že bys jeho rozhodnutí nechápala, přitom já sám jsem je chápal až velice dobře. Neuměl bych ti vysvětlit, že rozumím tomu, co udělal, že bych byl sám nejspíš schopen takového činu kvůli lásce, pokud bych věřil, že je skutečná, a že ženou, ke které momentálně takovou lásku cítím, jsi ty.

 

Jelikož jsem s tebou tuto nešťastnou událost nesdílel, podařilo se mi přes ni poměrně rychle přenést. U Magora se o tom sice ještě nějakou dobu mluvilo, ale bez větší účasti. Romana tam vlastně nikdo pořádně neznal, protože se vždy projevoval nenápadně, téměř nepostřehnutelně, jako pohyb vteřinové ručičky, o kterém sice víme, ale sotva se ho snažíme vnímat, a vše, čím trpěl, odehrávalo se v naprosté tichosti jeho nitra. Neměl vlastně mnoho příležitostí, jak vzbudit v lidech zájem o jeho život, takže se přirozeně nikdo příliš nestaral o to, že zemřel. Neuběhl ani týden od jeho smrti a vše se vrátilo do normálu. Přesto pak čas od času někdo pohlédl k prázdnému stolu pod černou tabulí a v očích se mu objevil záblesk melancholie – tady sedával, tady si četl, popíjel Kofolu a v hlavě se mu to hemžilo myšlenkami na Natálii.

 


21 názorů

Gora: Díky. Co se týče Havla. Osobně a na základně vlastních zkušeností vidím tedy dost podstatný rozdíl mezi tím, že se v hospodách bezobsažně žvaní o politice a tím, že tam na zdi visí portrét nějakého politika. Hospodské diskuze o politice jsou běžných jevem, obraz politika na zdi vážně nikoli. Vážně v tom nenacházím rozpor naznačený tebou či Silene, možná proto, že mám v hospodách dost odpito na to, abych mezi podivností Havla na zdi a rozhovoru pár lidí na baru o politice nehledal kdovíjakou souvislost. Asi jako bych ji nehledal mezi tím, že banda ožralých cápků velkohubě žvazí v hospodě plné chlapů o ženských, a když pak nějaká žena vejde, hledí na ni jako na zjevení (proč? vždy se přece o ženských bavili... dosaď si za portrét Havla a diskuzi o Zemanovi ženu - stále v tom vidíš rozpor?).

Tebou citovaná pasáž ale přece vůbec neimplikuje, že si vypravěč právě tohle v danou chvíli pomyslel (onu formulaci), on zkrátka znovu dokázal (chtěl) v sobě vyvolat emoci, kterou kdysi prožíval, ale už na něj neměla takový účinek - asi jako když je člověk s někým a vzpomene si na dobu, kdy byl sám. Nevidím důvod, proč by nemohl ten proces zpětného vyvolání nějaké emoce dodatečně takto reflektovat... Není to přece psáno v přítomném čase, ani způsobem "A pak jsem si pomyslel..." s nějakou následnou formulací... V tomto jsem ti popravdě moc neporozuměl - k čemu se vlastně vztahuje tvá výtka.

Jak už jsem psal Silene, text budu určitě ještě revidovat a dost v něm škrtat, určitě se to budu snažit více uzemnit do Romanova příběhu (mimochodem: Roman je ten, kdo se zabil, nikoli vypravěč, ale to je detail) a vést to o něco přímočařeji, trochu jsem si sám říkal, když jsem text psal, jestli tohle už není na čtenáře moc... Ostatně v té hospodě se pak bude odehrávat dost děje (v rámci románu), takže třeba ty postavy Felixe či Indiána, respektive i některé další popisné dílčí věci bude možná rozumnější rozložit na širším prostoru, než je takto vypálit v rámci jedné kapitoly a zahltit čtenáře. Uvidím no.

Jako vždy díky moc za komentář a především trpělivost s textem.


Gora
04. 05. 2022
Dát tip

Pár postřehů: na to, že v diskusi píšeš, jak debaty o politice/politicích jsou celkem běžné v hospodách všech cenových kategorií je věta o Havlovu portrétu, tedy myšlenka Romana, zvláštní, už jen její první část mi přijde psaná na efekt a poslední teprve... Výmluvná extravagance tohoto seriózně uhlazeného předmětu, .... nad Havlovou pofiderní přítomností 

a ještě pokud je to studentská hospoda, ten rozruch kolem pouhého portrétu V.H. moc nechápu. Tento odstavec je ukončen dost silnými výrazy/přirovnáními, které mi k němu přijdou ne úplně patřičné.

Příběh vlastně směřuje k pomalému úpadku Romana, je to z textu znát hned od začátku. Nevím, zda by si i sebevětší vzdělanec "sám pro sebe" v duchu vykládal např.: Pátral jsem ve vzpomínkách a brzy se mi podařilo zrekonstruovat emoci tísnivé nervozity...... až po - lidí se už nebojím.

Zdá se mi to nepravděpodobné.

Píšeš dobře, jen těch popisů a postav je ve druhé části textu moc, až je to trochu únavné. Chybí mi tam hloubka pocitů jako u Marie. Tolik má zkratka k povídce.


Silene: Jako vždy děkuji za porci velmi duchaplných podnětů k přemýšlení. Jak píšeš v posledním odstavci svého posledního komentáře: potřebuji přísné oponenty a tu nejpřísnější kritiku, aby román ve výsledku mohl za něco stát, proto sem ostatně tyto výseče dávám - ne abych se utvrdil ve vlastní dokonalosti, ale abych právě naopak získal impulsy k přemýšlení a k případnému vylepšení textu, v nějž věřím, ale současně vím, že je stále co zlepšovat, především v rovině čtivosti a dějovosti (celkově vzato půjde o dílo spíše dost introspektivní než naplněné kdovíjak strhujícím dějem). Diskuze je pro mě velmi důležitá a jsem přesvědčen, že může finální podobu románu (ta je ještě hodně daleko) o dost zlepšit.

Tentokrát s tebou však ne ve všem souhlasím. Především se zcela rozcházíme v onom pohledu na podobu přímé řeči. Stejně jako ty dáváš příklad Naděje (viděl jsem), já mohu najít desítky příkladů jiných děl, v nichž se s jazykem pracuje autenticky a to velmi do důsledku - z těch známých literátů mě napadá třeba King, která má toto většinou dosti vychytané, nechává různé postavy mluvit různě, nešetří vulgarismy ani nespisovnými obraty a vše má svůj význam pro podtržení věrohodnosti prostředí, ale i pro charakterizaci postav. To je právě to, co mi nejvýrazněji chybí u jednolitosti přímých řečí u mnoha děl - zcela se rezignuje na to, že způsob, jakým postava mluví, už jen samotný způsob, o ní něco říká nebo říkat může: kam ji lze sociálně zařadit, jaké má povahové sklony v různých situacích (někdo se například v situaci, kdy je pod tlakem a ve stresu rozpovídá, začne zmateně přeskakovat z myšlenky na myšlenku, jiný naopak hustotu mluvy minimalizuje) a konečně jak přímá řeč odráží to, co se děje uvnitř něj. - Stejně jako může čtenáře umořit doslovný "přepis z diktafonu", může jej umořit také akademický přepis civilních situací. Navíc v této "povídce" jsou dialogy natolik krátké, jsou to spíše výseče dialogů, než na dialozích vystavěné dramatické situace. Primární je dialog vypravěče a Natálie a ten je dle mého veden v ordinérním módu, není hnán ani do civilního naturalismu, ani do akademické stylizace, takže si nemyslím, že by konkrétně v tomto případě měl čtenáři vadit způsob, jakým se ti dva spolu baví. Co se týče dialogu o Zemanovi - jak už jsem psal Majaksovi, tady dost uvažuji, že ho úplně vypustím, nebo použiji jinde.

Dále pak tohle "Za mě je problematický již sám předpoklad, že čtenář prostředí nezná. Míním prostředí, které není exkluzivní svou nedostupností. " Můj předpoklad nebyl takový, že čtenář nezná hospodské prostředí, ale takový, že je nezná z pohledu barmana. Pochybuji, že náhodný návštěvník hospody, ale klidně i štamgast (pokud už má tu možnost), věnuje pozornost chování závozníků nebo tomu, co a proč vychází zpoza baru za hudbu. Kdyby vypravěč pracoval v supermarketu, nezdálo by se mi nic divného na tom, že chce čtenáře obeznámit se svojí rutinou, kterou tento zná pravděpodobně pouze z pohledu zákazníka - nezná ji tedy prakticky vůbec. Samozřejmě se dá polemizovat, nakolik je něco podobného pro čtenáře vůbec důležité a jestli o tom chce vůbec číst. Nevím. Pro mě, když jsem to psal, bylo důležité a stěžejní, že je to důležité pro charakter vypravěče (ze zveřejněné kapitoly to nejspíš není ještě tolik patrné, nicméně náznaky už jsou i zde - především rozvíjející se vztah k alkoholu, který nepřekvapivě bude barmanská práce ještě prohlubovat). Připadal mi důležitý ne tolik obsah těch činností představujících pro něj určitou pracovní rutinu, jako spíše fakt, že on tyto činnosti nějak vnímá a reflektuje, že nad tou prací přemýšlí a má v ní nějaký systém, byť jde vlastně o práci primitivní. Naopak nepřirozené by mi připadalo, kdyby prostě sdělil, že začal znovu pracovat v hospodě a hned se třeba věnoval něčemu, co se tam děje a už vůbec ne té práci jako takové - potažmo i té hospodě. Vyznívalo by to: tak pak jsem začal někde zase pracovat, abych měl peníze a víc jsem neřešil - to by šlo mimo charakter, protože hospoda, to prostředí a v neposlední řadě přímo práce v onom prostředí do značné míry vypravěče nějak (spíše negativně než pozitivně) formuje, má značný vliv na jeho charakterový vývoj, na jeho vztahy atd. Ale je mi samozřejmě jasné, že toto čtenář vycházející čistě z této kapitoly nemůže vytušit (možná to podvědomě vnímá, ale těžko se v tom vlastně orientuje) a připadá mu to prostě jako prázdné tlachání o ničem, uvedení postav, které se pak nevyvíjí - jak píší K3 s Majaksem. Určitě to budu dost krátit (tato kapitola stále ještě neprošla velkou korekcí, při které obvykle škrtám i celé odstavce, korigoval jsem ji pouze stylisticky). Dost vážně uvažuji, že například Felixe a Indiána v této fázi ještě vůbec nebudu charakterizovat, pouze je uvedu na scénu coby jakési postavičky z Magora bez tváře a jejich charakter načrtnu až ve scénách, které se jich budou už přímo týkat a v nichž budou mít dramatický prostor. To samé rozhovor o Zemanovi - především na základě tvé připomínky mi došlo, že ve stávající podobě to sktuečně může působit až příliš politicky zacíleně - nejprve portrét Havla, pak rozhovor o Zemanovi (a v něm opět narážky na Havla). Přitom mi šlo v zásadě pouze o to, nechat štamgasty o něčem nezávazně tlachat a naznačit tím plynutí času - vybral jsem politiku, tedy časté téma hospodských rozmluv.

Pár konkrétních bodů.

"Co je cílem zamýšleného románu: upřednostňuje autor experiment a riziko, nebo poptává autentický čtenářský zájem?" - jak již napovídá název (zatím pracovní), mým hlavním záměrem je zpracovat téma citů a jejich rozvíjení prostřednictvím rozumového odstupu - když například prožíváme lásku, nepřemýšlíme o ní jako o objektu analýzy, podobně jako když se budeme topit, nebudeme přemýšlet o procesu, který se děje v našem těle, zatímco ztrácí vzduch. To vše lze až později. Ale mnozí z nás to neudělají ani později a tak se může stát, že dost lidí nemá na rozumové úrovni vydefinované, co vlastně prožívá, když miluje, zamilovává se, myslí si, že se zamilovává apod. Vsázím na to, že píši o něčem, co téměř každý člověk v určité podobě prožil, ale současně o tom nepíši s důrazem na romantickou vidinu lásku, ale tu rozumovou - co se například odehrává v našem mozku, když se v nás začíná rodit cit zamilovanosti, jak bojujeme s tím, když je tato zamilovanost neopětovaná apod. Největším riskem pro mě určitě není forma (i když z této kapitoly se tak může zdát), jako spíše výběr tématu - v podstatě testuji, zda-li je v dnešní době možné milostné téma uchopit ještě nějak jinak, svěže, neotřepaně, a má-li vůbec milostné téma (které však současně nebude telenovelou či patetickou zamilovanou prózou) ještě šanci nalézt svého cílového čtenáře a vzbudit nějaký zájem. Vždyť je to vlastně především o lásce - koho to zajímá... Mám už prakticky dokončenou první část románu, několik lidí ji četlo, reakce jsou jak velmi pozitivní (že se například s podobným náhledem na dané téma doposud nesetkali a zároveň jim to připadalo čtivé), tak negativní (nuda, o ničem, nesměřuje to odnikud nikam, nebavilo mě to číst, téma mě nezajímalo). S jednou kapitolou jsem měl pár týdnů zpátky autorské čtení a veskrze bych řekl úspěch - přirozeně různé výtky (dost se podobající těm zde - příliš detailní, moc vysvětlování všeho atd. - to je myslím dost dáno tím, že se čtenář buď do toho stylu začte nebo ne, v momentě, kdy mu od první kapitoly nesedne, už se podle mě nemá šanci chytit, ale ten styl nemůže být jiný, přesně koresponduje s vypravěčem, se způsobem, jakým přemýšlí, jak je obalováno jádro díla, kdyby se změnil styl, vše by se rozsypalo a nic nefungovalo... kdybych se například rozhodl psát více v náznacích a méně dovysvětlovat, nedávalo by to najednou vůbec smysl... samozřejmě je třeba držet se stále nějakých hranic, nezacházet do extrému, což se mi určitě často stane, proto jsem rád i za vaše komentáře a postřehy, v dobrém slova smyslu mě korigují), vesměs ale spokojenost a místy dokonce nadšení.

"Připadne mi, že je vše spíše o něm než o vykreslení právě Romanovy postavy formou vzpomínek" - máš úplnou pravdu. Roman je zde použit de facto jako pouhý prostředek k uvedení tématu sebevraždy, které bude mít v dalším příběhu určité místo. Jsou tomu plně podřízeny i vypravěčské prostředky - uvedení Romana do děje probíhá spíše mimochodem, bez dějového důrazu, stejně tak jeho sebevražda; nic kolem Romana není v "povídce" konkrétní, vše se říká zpostředkovaně, jeho vztah s Natálií nemůže čtenář pozorovat, dokonce o něm ani neslyší Romana mluvit, je mu podán pouze jako zprostředkovaný výklad vypravěče; zrovna tak sebevražda - stala se, ale čtenář neviděl, jak se stala ani nesledoval žádnou konkrétní situaci, jaký dopad měla na okolí, vše jde pouze přes vypravěče. Takže máš úplnou pravdu: je to celé o barmanovi.

S tou politikou je to problematické, uznávám, takto jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Jinak Magor s Jirousem nemají nic společného, a pokud ano, nevím o tom (sám jsem se ostatně nikdy o původ toho obrazu nezajímal...).

"mám potom problém s uvěřitelností situaci, že v pajzlu se náruživě řešívají politická témata a přitom někomu připadne divné, že v hospodě s příslušným pojmenováním visí zrovna Havlův portrét." - 1) nevím, jak je ti obecně prostředí hospod vlastní a povědomé, ale politická témata se náruživě řeší prakticky v každé hospodě: dalo by se snad dokonce obecně říct, že téma politiky je jeden z hlavních předmětů svárů mezi návštěvníky hospod (hned po sportu), a je úplně jedno, jestli se o ní baví dělníci nebo intelektuálové, politiku v hospodě řeší úplně všichni; 2) U Magora není tradiční buranský pajzl, ale studentská hospoda, jak jsem se pokusil implikovat hned v první větě a následně pak rozborem toho, do jaké míry úspěšnost pohostinství v Olomouci závisí na studentech.

Promiň, že jsem se tolik rozpovídal, snad i zbytečně, autor by navíc neměl moc dovysvětlovat. Ale v tomto případě asi musím, protože ta "povídka" nefunguje zcela svébytně, i když se mi zprvu zdálo, že by tak - alespoň částečně - fungovat mohla.

 

gabi tá istá: Velice mě těší, že se ti povídka líbila a přečetla jsi ji celou. Pokud by mi kniha přece jen jednou vyšla, dám ti určitě vědět ;)


ešte niečo...po prečítaní som mala dojem, že Natália odcestovala do Belgicka a začal si písať s ňou...až z komentárov som pochopila, že to bola jeho holka, nie Natália


ako čitateľka by som si knižku kúpila...napísané ľahkou rukou, vtiahlo ma do prostredia, hlavný hrdina má pozorovací talent, je premýšľavý, je to text, kde neuvažujem, či je dobre napísaný a čo mu chýba, či má navyše, plávam písmenkami a nenudím sa *


Silene
02. 05. 2022
Dát tip

Konkrétně u RA: Roman mám potom problém s uvěřitelností situaci, že v pajzlu se náruživě řešívají politická témata a přitom někomu připadne divné, že v hospodě s příslušným pojmenováním visí zrovna Havlův portrét. Jedině snad že by všichni byli rovnocenně mladí, což nejsou, a řešili jen aktuální téma z médií. Ovšem i tak, mám-li libovolný, byť třeba opilecký názor na kauzu Zeman Peroutka, potom asi myslím, že vím, kdo Peroutka byl; analogicky bych tedy měl/a tušit, kdo byl Magor. I kdyby nešlo o téhož, konotace mezi jmény Jirous a Havel jsou fakt intenzivní. To je prostě křiklavá esence disentu.

Co představování postav se týče, hodně řešíš postavu barmana brigádníka, která přebírá vypravěčskou roli a který se typově přibližuje i jiným tvým hrdinům. (Vyhrožování vážnou hudbou, vyšší rozhled v nižším prostředí, však víš.) Připadne mi, že je vše spíše o něm než o vykreslení právě Romanovy postavy formou vzpomínek, ale prosím ber mě s rezervou, musela bych číst ještě jednou a lépe. (Nic nevysvětluj, třeba se ještě dostanu.)   

Náměstí republiky = náměstí Republiky (errata)

Píšeš moc pěkně, zde aktuálně není co řešit; ovšem jak jde o ambice na román, apriori potřebuješ přísné oponenty, i kdyby nutně neměli pravdu a jen se jim něco trochu nezdálo. Tak se prosím nediv. 


Silene
02. 05. 2022
Dát tip

S omluvou za nedůslednost. Procházkův scénář realizoval režisér Karel Kachyňa: Naděje.


Silene
02. 05. 2022
Dát tip

Jan Procházka: Magdalena

Původně scénář, následně novela. Postavy tuším nemluvily stylizovaně, i když asi ani zcela autenticky. Každopádně nemluvily moc, když jim mluvení vlastně vůbec nešlo. Bezútěšnost prostředí předána z mého pohledu velmi úspěšně. 

Chápu, chceš současnost; která ale bude ve své všednosti za pár let celkem nezajímavá. Zkusím příměr: i jako akademik, chci-li poznat prostředí nonstopu, čtvrté cenové a podobných relací, stačí mi svým způsobem jedna prožitá noc. Nejde o hru na housle. Jako primitivní dobytek s maximem zkušeností ale spíš potřebuju někoho, kdo je za mě převypráví. Sám to většinou fakt čitelně nedám. Bude dobře, nepoužije-li řeč akademika, ovšem ani doslovný přepis z diktafonu. Pokud ano, může psát kdokoli a prodá. Ale to se neděje. Prodáním míním klidně i průpis do kánonu, až jednou.

Za mě je problematický již sám předpoklad, že čtenář prostředí nezná. Míním prostředí, které není exkluzivní svou nedostupností.   


Silene
02. 05. 2022
Dát tip

V rámci myšlenek ohledně autorova stylu a usilování napadla mě paralela s konceptem Satanského tanga. Experiment, který přitáhne pozornost; ovšem zároveň si kladu otázku, kolik takových chci jako divák vidět a zažít. To je třeba zvážit. Standardně se počítá s umem vyjádřit situace, atmosféru zkratkou. 

Majaksův hrdina mladý Karel natáčel svou 24hodinovou reality show, ale M. coby autor nenutil čtenáře sledovat ji celou, vůbec to něměl zapotřebí, a přesto coby autor mému čtenáři dojem úspěšně předal a leckterý čtenář tak snad mohl přesně tušit, o čem je řeč.

K otázce autenticity dialogů: Dobrý postřeh číselníka ohledně stylizace v dialozích, která mnohdy splývá se stylem vypravěčské promluvy, eventuálně promluv. Kontra: jak dlouho chci číst záznam neumělého vyjadřování? Hyperbolicky: jsem analyzující fonetik a lingvista, anebo čtenář, jenž počítá se schopností autora dosáhnout specificky zvolenými prostředky výše nastíněné zkratky?

Co je cílem zamýšleného románu: upřednostňuje autor experiment a riziko, nebo poptává autentický čtenářský zájem? Zvážit: rozdíl mezi profesionální analytickou četbou a četbou motivovanou individuálním zájmem o obsah konkrétního díla. Jakýsi potenciální sexappeal díla pro hypotetického čtenáře v zamýšlené (předpokládané) cílové skupině.


K3
01. 05. 2022
Dát tip

Chod v hospodě je popsaný celkem fajn, vím že to takové je. 


K3
01. 05. 2022
Dát tip

V románu by to třeba nebylo tak znát, ty všelijaký možný popisy, ale i tak je těch vysvětlivků víc než dost. Ale když si to přebereš, každej z nás má v něčem trochu pravdy, i ty, takže na tom je taky něco dobrého.


57188418432178751875
01. 05. 2022
Dát tip gabi tá istá

Majaksi, díky moc za hodně podnětných postřehů. Určitě ti dávám zapravdu v tom, že postavy je třeba představovat postupně, dávkovat informace o nich atd. A ono to tak i bude. Jde o to, že tato kapitola zaujímá trochu jiné postavení a funkci a rozhodně na ní nedemonstruji, jak je vedena výstavba celého románu (proto jsem ji ostatně vložil, neb funguje více méně uzavřeně, spíše jako určitý typ odbočky, jejíž některé motivy - nenaplněná láska, sebevražda - prosakují dál, respektive tato kapitola je řeší ve variaci). Šlo mi až o trochu přehnaně důsledné prohloubení prostředí Magora, které je v předešlém ději už nesčetněkrát nějak naznačeno, odehrávají se v něm některé scény, postavy na ten podnik často odkazují, je zjevné, že zaujímá důležitou roli v životě vypravěče apod., ale čtenář o něm reálně nic neví - stejně tak o lidech, kteří se tam pohybují. Ta úmornost je vlastně svým způsobem záměr. Samozřejmě nebylo mým záměrem, aby se čtenář nudil (což byl další důvod uveřejnění, abych zjistil, jaké jsou vlastně limity čtenářovy trpělivosti), ale šlo mi o takové to bloudění odnikud nikam, přeskakování z postavy na postavu, odvádění pozornosti, vyvolávání otázky "na co se mám vlastně soustředit" apod. Protože přesně něco takového prožívá člověk pracující v hospodě - spousta neustálého vzruchu, ale přitom se vlastně nic neděje. Ty kdybys přišel jako host a viděl Felixe, jak si řeže ruku, připadalo by ti to možná bizarní a napsal o tom třeba povídku, pro barmana je to normální, součást prostředí, ve kterém znormální i ty největší bizarnosti. V jednu chvíli se řeší bezpředmětné téma o Zemanovi, o chvíli později sebevražda, bez ladu a skladu. O tohle mi v zásadě šlo. Ale určitě budu ještě dost šrtat, třeba u toho dialogu o Zemanovi uvažuji, že ho tam nedám vůbec apod.

Snad mi trochu rozumíš, nejsem si jistý, jestli to popisuji úplně jasně. V zásadě jde o to, že přesně toho, co mi s K3 vytýkáte, jsem se snažil docílit. Ale samozřejmě nebylo mým úmyslem trápit čtenáře, takže jsem se to přece jen snažil držet v rovině čtivosti a alespoň jakés takés jazykové čistoty, když už je nucen čtenář číst vlastně o ničem. A jak píšu - určitě to není finální text, i proto to sem ostatně dávám, abych na základě podnětných připomínek mohl text ještě korigovat. I když tohle je samozřejmě hodně dvojsečné, protože pismáckého čtenáře de facto nutím číst text jako ucelenou povídku a ona to ve skutečnosti ucelená povídka není, ale je to lepší než nic. Přinejmenším dočtení 10 A4 do konce je pro mě pozitivní znamení, i když mohou být dojmy rozpačité. 

Také mi šlo o důraz na pozorovací aspekt vypravěče, který s dalším pokračováním práce za barem bude stále více aktivním hybatelem dění (v náznaku to lze pozorovat už i v rámci této kapitoly). Což pak bude možné významově přenést i na to, jak se vyvíjí v samotném životě. 

To, že byl vypravěč negativní vůči Natálii, souvisí s tím, že něco podobného jako Roman proživá v souvislosti se ženou, kterou oslovuje. Ale to mnou uvedený text naznačuje jen velice nenápadně, takže rozumím tvé připomínce.

Argumentace Hradu ti přijde divná? Nevím, možná mám jen jinou zkušenost, ale já si vcelku živě vzpomínám, že když se to tenkrát řešilo, mezi lidmi (minimálně v hospodském prostředí a mezi studenty) podobná slovní spojení běžně zaznívala. Konkrétně stran tohoto spojení - to si vybavuji, protože přímo Zemana v rámci té kauzy nikdo neoslovoval, byl to buď Ovčáček nebo hrad, Zeman o tom v médiích prakticky nemluvil, stál spíš v pozadí a celé to řídil.

Rekovi posílám avíza pravidelně, dříve mi dal pár dobrých kritik, ale poslední dobou jsem ho tady prakticky neviděl - myslel jsem, že už sem nechodí.


K3: Díky moc za podrobný komentář. Podobně jako u "Marie" jde o součást románového celku, takže mnohé ty motivy či uvedení postav jsou záměrné, neb budou mít význam později či zkrátka budou více či méně důležitou součástí vypravěčova světa. Podobné je to i s tou nedějovostí - má jít spíše o navození toho hospodského světa, uvedení čtenáře, naznačení figurek a atmosféry, než o platformu k rozehrání nějakého velkého příběhu (i ona smrt coby nejdramatičtější moment se odehraje jen tak mimochodem, aniž by na ni byla cílena pozornost a bylo k ní od počátku směřováno). Nicméně vložil jsem to jako povídku, jako uzavřený tvar, takže je naprosto v pořádku, že tak text vnímáš a pozuzuješ v jeho vlastním rámci. Tvé výhrady přijímám a považuji je za legitimní. Příště se sem pokusím dát něco, co skutečně funguje samo o sobě - tedy povídku, která byla jako povídka napsána. Momentálně jsem ale plně ponořen do tvorby románu, takže se sem snažím dávat nějaké pasáže, abych zjistil, jaká je alespoň zhruba reflexe - a snažím se vybírat kapitoly, které mi připadají více méně funkční i bez znalosti celkového kontextu.

Přes všechny tvé výtky mě těší, že jsi dočetl do konce.

Jinak buď si jistý, že text jsem opravoval a opakovaně četl; skutečně jsem to v této podobě nevypálil z voleje :)


K3
01. 05. 2022
Dát tip

Přišlo mi avizo, tak jsem to přečetl celé. Zezačátku se mi to docela líbilo, seznáměnís hospodou a některými jejími štamgasty. Brzy jsem si ale všiml hlavního nedostatku. To přílišné dovysvětlování všeho. Pomalu v každém novém odstavci. Naprosto zbytečné. Začalo to Havlem tak jsem si říkal, že to bude hlavní osa děje a ono nic. Přichází nové a nové postavy u každého se rozepisuješ jako kdyby on byl tím hlavním. Spousta stran. Někde v půlce jsem si s hrůzou uvědomil, že se vlastně nic neděje. Přicházejí další hosté, mezitím na ty první zapomínáš protože už to o nich není. Kdyby se vyškrtala ta vata, tak by to bylo o třetinu kratší. Vlastně se celou dobu nic neděje, říkám si jak tě to mohlo bavit psát. Působí to jako kdybys jen tak pro sebe zapisova dění v hospodě. Na jeden zátah. V tom případě umíš psát bez chyb, všechna čest. Protože tak dlouhý text, prakticky bez děje, by muselo být hrozně nudné opravovat. Nakonec je tam ta smrt, která to paradoxně nepatrně oživila. To už je ale pozdě. 

Teď se dívám a čtu zcela odlišný názor na text od yss. To se mi taky stává. Potom se musíš sám rozhodnout co si z toho vybrat.


yss, moc ti děkuji za vřelý komentář. Jsem si vědom toho, že na elektronické čtení jde o poměrně dlouhý text, takže o to více si cením tvého času.


yss
01. 05. 2022
Dát tip

Fúú, ani neviem, kde by som mala začať, ešte som nejako stále vtiahnutá do deja.Pre mňa výborné čítanie, premyslená kompozícia, prelínania monológu a dialógu, vrstevnatosť textu. V tomto texte, respektíve pri tvojom štýle, je fasinujúca detailnosť, ktorou aktivuješ až vizuálne presnú predstavivosť u čitateľa, nie iba pri opise postáv, ale takisto pri opise priestorov, rutinných činností atd. Na báze jednoduchých činností sa dostávame až k zachyteniu ľudských vlastností,ktoré sa postupne kryštalizujú a ukazujú svoju pravú tvár. Povrchnosť, ktorá sa strieda s "porozumením", odkrývanie emócii, odkrývanie jadra atd. Páči sa mi ten psychologický,sociálny, kognitiv.aspekt, pozorovanie správania , konania, prežívania,pokus ukázať "hodnotu " života, hodnotový systém a "ľahkosť zabudnutia ". Celkovo text je napísaný veľmi dobre, automaticky odsýpa, páči sa mi civilnosť textu, kde autor "nešokuje " silnými výrazmi, ani slovnými hračkami, ide mi z toho prirodzenosť, ktorá ešte raz asi zvýrazňuje a podtrhuje istú autentickosť života, vo forme, ktorá je veľmi reálna.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru