Byl to odpojený železniční vagón. Starý Rozmlaťruka v něm bydlel... už ani nevěděl, jak dlouho. Ach, to období slávy a bojů, povzdechl si, to je teď tak vzdálené, jako by snad vůbec nikdy nenastalo a objevovalo se jen v jeho snech. Starý Rozmlaťruka si nabral vodu do dlaní a umyl si s ní obličej. V koloniále nedávno koupil basu piv a ještě nebyla všechna dopita: takže mu zbývá ještě něco, čím vzkřísit toto nové, rozvrzané ráno. Posadil se s lahví piva vně vagónu a pozoroval, jak vítr žene mráčky po obloze. Jako on sám hnal koně po prérii, než se usadil tady v srdci Evropy na dožití. Než mu sláva a věhlas protekly mezi prsty a on... přeplynul dál. Přemýšlel o svých druzích ve zbrani. O svém mrtvém bratru. Je jedno, že teď jen dožívá, dosáhl přece daleko. Kdyby pokračoval (což nešlo), stal by se pouze parodií sebe sama, fosilií hrdinské éry, která skončila. Proto je teď tady v Čechách. A říká si Starý Rozmlaťruka: již zpola zapomněl na původní anglickou formu svého jména: Old Shatterhand.