[ (6) Pokud chcete na výlet

 

Herci ve mnou komentovaném filmu předávají svým postavám to zásadní – uvěřitelnou vnější důstojnost.

Přes všechnu nutnou stylizaci, ba i třeba režisérem přikázané mimická přehánění.

Nebo naopak jsou-li z jeho strany zjevnými oběťmi záměrné gestické katatonie. Spasmatu.

Takže v tomto ohledu nelze s nimi srovnávat dovednostní úroveň zdejších pimprlů zdevastovaných elementární existenční nouzí (ale i chamtivostí po autech posledních značek) končící se nevolnictvím v televizních estrádách nebo seriálech.

Exhibováním parapsychiatrických histriónů a histriónek.

 

x

 

A ona rozdílnost bude asi dána i čímsi takovým jako odlišnými dovednostmi her s atributy, jež se prokazuje například v případě Zeffirelliho a jeho věčně rozkouřeného štíhlého doutníčku natolik, že jsem měla celou dobu příběhu 2. povídky pozornost jakoby zastřenu mlhou permanentní připomínky jiného Godardova filmu – U konce s dechem.

Andersonova verze skončí obdobně, násilnou smrtí hlavního hrdiny, dokonce i jakýmsi odkazem plynoucím nebo dokonce vzlínajícím posthumně z jeho smrti.

V případě Francouzské depeše v konjunktuře prodeje bavlněných triček a jiných spotřebních předmětů potištěných obrázkem zheblého hrdiny, po čase pro ty nositele majícího účel už jenom banálně mytologizujícího vnějšího dizajnu.

Hrdinovi Godardova filmu Jean-Paul Belmondovi, ač si toho většina pojídačů biografových kukuřic nikdy nevšimne, i po jeho gangsterské smrti v přestřelce, jež mu navždy odňala jakýkoli příští dech, se přesto chvíli poté z jeho rtů ještě zvedne náznak dýmu poslední před smrtí rozkouřené cigarety.
Někteří tedy dýchají až za poslední jejich výdech.

Znáte snad nějaký současný český hraný film, z něhož, nebo o němž, bych mohla takto citovat?

 

x

 

Dokonce se v tom Andersonově filmu setkávám i s impozantními citáty živými, viz devadesátiletou představitelku nerudné majitelky soukromé galerie v kansaském městě Liberty, filmovým příjmením Clampetter, ano, muzea s galerií v budově uprostřed lánů kukuřičného pole, která mnohem dávněji nežli před více než 50 roky jako nádherná mladá slečna Lois Smith partneřila v kamerových zkouškách Jamesi Deanovi pro film Na východ od ráje.

Jamesi Deanovi, rebelovi bez příčiny. Na kterýžto velekus se spolu s Belmondem zase dávno dávno odkazoval Jean-Luc Godard.

 

Abych já byla přítomna, dokonce vnořena, dějícímu se několikerému souběžnému stavu téže iluze.

 

x

 

Tamti žijí ve zcela jiné vztahově sémiotické civilizaci, do níž zdejší nedospějí ani za příštích 50 let.

Proto se jich opět zcela marně ptám i v případě mé neznalosti oné osoby, která zpodobena fotografií exceluje na zdí nad postelí, v níž Kremenzová se Zeffirellim sepisují onen zásadní revoluční manifest.

Koho zase takto manifestovaný nástěnný odkaz nebo vliv s tamtou šachovou revolucí souvisí?

Opravdu se jedná o mladého Borise Pasternaka, jak dokládám na fejsbuku, aniž vím, jakou že souvislost s Květnem 68 by bylo možno vypreparovat z tohoto citátu – kromě letopočtu skandálu, s nímž obdržel Nobelovu cenu.

 

x

 

Stejně jako naprosto nenáhodný mi připadá nápis HORLOGERIE nad vchodem zastrčeného krámku s výkladní skříní plnou hodin, do jehož místa, předpolí, sem před HODINÁŘSTVÍ, se příběh 2. povídky několikrát navrátí.

 

x

 

A úplně nejbáječnější pocity vydestilované radostnosti ve mně vybudila ona krátká zdánlivě nevýznamná scénka kancelářské účetní bilance po skončení první povídky. V záběru andersonovsky svisle rozděleném na dvě části, v levé třetině čtu jména narafičená na sloupku hřbetů vyskládaných svazků příruční knihovny. Jména identit známých, prezentovaná zde jako autorská, nebo osob, o nichž je v těchto naskládaných knihách odborně nebo biograficky psáno. A přitom se jedná o ty, kteří přitom v předchozí bezprostředně skončené povídce vystupovali jako filmové postavy.

Třebaže neexistující, zůstali zpodobeni ještě jinak nežli celuloidem.

Takže film jakoby je obživující ve smyslu reinkarnace se těmito knihami stane zevnitř sebe sama samým sebecitujícím, příběhem z příběhu, což je rozštěp ohromněji ohromující, dimenzionálně rozsáhlejší, nežli je přípustné potentnosti rozsahu chápavosti vyznavačů oné tuzemské doktríny postulátů požadavků takzvaného toho zdravého rozumu. Tedy spasmatu spotřebitelské kolektivity všech těch zákazníků supermarketů jakýchkoli druhů nabídky, včetně TV signálů.

Kterýžto argument takovýchto knih existujících ze sebe samých záměrně, a co nejvýrazněji, zdůrazňuji v zemi, v níž literatura, obdobně jako film, už dávno přestaly být, třebaže se zde za spisovatele či spisovatelku považuje, a tím pádem veřejně vyhlašuje, zhruba každý třetí alespoň částečně gramotný domorodec, což by zajisté zjistil jakýkoli gurmán statistických dat – jak je reprezentuje třeba depešácký redaktor Herbsaint Sazerac, kdyby ten měl ovšem vůbec zájem přijet na bicyklu sem k nám do takovéto zdejší pustiny.

 

x

 

Snad i z důvodu odmítnutí jakéhokoli spolupodílu s takovouto zločinností já nenapsala nic celistvého už roky – a proto i ty svoje poznámky týkající se filmu Francouzská depeše radši skončím ani ne v polovině jejich nejméně nutného rozsahu, když už jen zcela okrajově zmíním, že se ještě v souvislosti s předchozím tématem dodatečně zeptám e-mailem zdejšího režiséra Miroslava Krobota, proč ve svém filmu Díra u Hanušovíc umístil hned na jeho začátku na zeď vůbec prvního interiéru domácí oltářík Panny Marie Lurdské.

 

x

 

„Začalo to jako prázdniny. Je to pravda? Tak trochu. A co dál?“

 

 

---