Ona kradne věc, co bez ní vadne

Pokud by autor eventuálně rád psal právě vázaným veršem, měl by se podívat na nějaké osvědčené klasiky a číst jejich díla (ve vlastní tvorbě se pak vyhnout archaickému vyjadřování, které při četbě možná okouká), anebo si projít trochu teorie, aby pochopil základy, případně obojí, neboť je-li aktuální podoba jeho tvorby až takto vachrlatá, nic jiného mu stejně nezbyde, protože prostě nutně potřebuje dohnat, čeho se mu nedostalo.

I do výše uvedených pokusů se nějaká melodie vetknout dá, zkusmo třeba:

PRVNÍ KROK

Potkal jsem dívku,

krásné celé tělo,

a přitom o přezdívku

psát se mi nezachtělo,

projevit ambice.

Teď na princeznu

ve své vzpomínce

sám myslím

a sám v březnu

jak v listopadu rezivím,

a nevím, zdali ví,

že láska má

byl příslib.  

Možná by autorovi mohl být blízký třeba Arthur Rimbaud nebo Jiří Orten. 

Domnívám se, že ani schematické členění na roky příběhu ve verších příliš nepomohlo, jakkoli ten se dá jistě domýšlet již na základě jisté obligatorní linky zmarněných iluzí a zhrzených citů. Tak, jak autor příběh podává, svádí tento mého čtenáře k myšlenkám, o jakou rozpadlou matku se asi jedná (materiál, rozměr), a podobných, možná nechtěně komických momentů text nabízí vícero, až se zdá, jako by měl autor obtíže se samotným jazykem bez ohledu na formu, o niž se pokouší.   

Ani smíšené verše nejsou nepovedené vázané verše. Když už rámovat tak tak, aby to byl pěkný čistý rým. Třeba - tělo / povedlo, jen poslední shodná slabika nestačí. Je toho třeba trochu víc. Třeba: tělo - chtělo, dělo, mělo, pělo ... Pak tam máš nějaké chyby, např. diamant a mění mi vzala- asi má být - jmění,

teď jsem ulici - teď jsem NA ulici

Ještě na to koukni.