Důvod?

První řádek,

šestá věta,

další sloka...

a pak nic.

Tak a bez mrknutí oka,

zase mám o dílo víc!

 

Pane bože,

proč to říkám?

Proč se vlastně

peru s rýmy?

Že bych chtěl být za básníka?

Cítit se tu "mezi svými"?

 

Shledání,

i rozloučení.

Kapka hrůzy,

síla víry...

Snažím se vyplašit můzy,

jako slunce netopíry?

 

Přemýšlím

a hledám slova. 

Tápu v hlavě,

hledám rým.

Přesvědčuju sebe znova...

Pak sám sebe usadím.

 

Píšu prostě

co mě bolí,

jak se ztrácím,

v čem se hledám...

Že se smutkům nepodvolím.

Jak to zvládnu... Že se nedám...

 

Ptáš se -

"Ty nevidíš slunce?"

"Proč tak smutně?"

"Co Tě trápí?"

Nevím, prostě často píšu,

když se cítím v dusné kápi.

 

Jsem snad básnik?

Mám své říkat...?

Věří někdo,

že mám co dát?

Dál své smutky hodlám "svlíkat".

Hodlám tu dál otravovat.

 

Klidně si mě třeba suďte.

Můžete si mě i podat...

Píšu. Zkrátka mě to baví.

Víc k tomu nemám co dodat...

 

---