Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

ASTEROID CITY 1/
datum / id01.06.2022 / 532239Vytisknout |
autor28g
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno81x
počet tipů0
v oblíbených0x
ASTEROID CITY 1/

 

 

Muselo to být přibližně někdy v roce třiaosmdesátém, poněvadž Věrčina dcera Silvie chodila ještě na gymnázium.

Její matka, tedy Věra, byla vyhlášenou kadeřnicí z provozovny na konci města, všude známosti, sešitový kalendář na stolku nalevo pod zrcadlem vždycky plný objednávek zákaznic.

Vypadala chvílemi stejně smyslně jako o čtyři roky starší herečka Raquel Welchová, navíc se jí netajeným sexem leskly oči, takže ani zájem chlapů, jimž se byla zvyklá vbízet, ji nemíjel.

Dcera zdědila postavu i vizáž po ní, s jedním ovšem rozdílem.

Zatím Věra bývala, jak se tehdy říkávalo, společenská, její dcera působila jakoby čímsi zastřená, tak nějak tajuplně odtažitá, jakoby skryta za čímsi jako mlhou o to větší žádoucnosti.

S Věrou jsem se seznámil tak nějak zprostředkovaně, a dnes vlastně už hodně směšně, přes postupný řetěz několika nějak společně známých, na jehož konci byla prosba jedné z mých partnerek, abych ráno, po společné noci, odnesl Věře cestou do práce kroniku jejich brigády socialistické práce, poněvadž do ní měla rukopisně něco doplnit.

 

Zazvonil jsem dole pod činžákem na hlavní ulici, ona už mě čekala v otevřených dveřích bytu ve třetím patře, pod županem s nohou v rozparku dopředu vystrčenou určitě nic na sobě neměla. Když jsem jí červený sešit kroniky předával, zpoza jejích zad se vynořila dcera spěchající před půl osmou do školy.

Poněvadž jsme měli kousek společné cesty, přidal jsem se k ní a zřejmě o tom, co jí zajímalo, s ní rozprávěl.

 

Kdybych o celé téhle historii mínil natočit film, asi bych malounko poměnil původní reálie, zrychlil nebo zkondenzoval předchozí prázdný čas, a ze Silvie bych hned na samém začátku udělal studentku končící druhý ročník gymnázia, jak skutečně bylo, když se moje životní kaskáda s těmi dvěma začala.

 

Ponechám tedy župan, z něhož Věra ještě více nakročila, a s pohledem na mne si jeho ostřícím lemem polaskala svoji nahotu, od pasu se protáhla vzhůru a levou rukou si po celou chvíli naší rozmluvy sahala do vlasů.

Těmito nabídkami řeči svého těla mi sama následující možnost nabídla, a já ji tedy o den či dva později ve světě jen ještě jenom pevných linek zatelefonoval do práce, zdali by se mnou nejela hned o nejbližším víkendu na chatu.

V prvním rozhovoru se vyslovila, že neví, že dokonce už má něco smluveného, ale ať zavolám ještě zítra, že už bude vědět určitě.

Nazítří potom si už jenom posteskla, že všechno by šlo, až na to, že jí dělá starost, co by udělala na ty dva dny s dcerou, kterou přece jenom nechce nechat samotnou doma.

Nabídl jsem jí, že můžeme na chatu odjet všichni tři.

Ještě se zeptala, jestli je tam tolik místa na spaní, když jsem přece říkal, že ta chata je docela maličká.

Uvidíš.“

A pokud neuvidíš, aspoň zažiješ.“

 

Jako každý sudý pátek končila v práci jednu hodinu po poledni, ještě si pro svou kapsu udělala dvě nebo tři zákaznice, dcera dorazila ze školy domů někdy kolem druhé, mi končila šichta úředníka v kulturním domě o půl páté, osobní vlak do Beskyd nám odjížděl v sedmnáct nula nula a něco, za půldruhé hodiny jsme i se dvěma přestupy byli na místě, v létě je venku v sedm světlo jak odpoledne, z nádražíčka zastávky jsme to do chatové osady, jež vlastně byla jen z jakýchsi úředních důvodů vedena jako zahrádkářská kolonie zástavby zděných domků, v mém případě s poměrně prostornou ložnicí na patře.

 

Od nádraží ke spaní ani ne stopadesát metrů, ať nespěchám, napravuji ještě horším scénosledem předchozí slovosled horempádem zrychlující vzpomínání.

 

Strojvedoucí v kabině motoráčku roky ježdění naučenými rytmickými pohybu prstu dává o sobě vědět tlačítku kontroly bdělosti.

Díváme se seshora, jakoby z pohledu Boha na řídící pult v proskleném čele kabiny.

Tlačítka, jedno z nich setrvale mačkající prst. Napravo na parapetu čelního okna ledabyle položena brožovaná kniha podle titulního obrázku zřejmě žánru sci-fi, jak napovídají písmena jejího názvu.

ASTEROID CITY.

Čelním sklem vidíme napravo přibližující se zděnou boudu nádražíčka a nalevo o kousek výše zmíněný shluk zděných domků zahradnické kolonie.

 

Místnost ložnice jsem prve zmínil vůbec jako první, poněvadž jsem si všimnul, jakým způsobem a po čem se Věra uvnitř rozhlíží.

Hned tam budem,“ slíbil jsem jí, „jen co dopovím, že támhle za dveřmi je sprcha se záchodem, jinak nic zvláštního tu dole není k vidění.“

Zatímco díky vám to nahoře bude úplná galerie.“

Musíme být proto ihned nahaté i my obě?“ přidrzle se zeptala Sylvie stavivší se do polohy jakéhosi štronza.

Sylvi...“

Pokud ovšem někdo nechce spát v kožichu venku, nebo na nafukovačce tady dole v kuchyni, ložnice je nahoře. Vylezu jako první, abych se vám na žebříku nedíval pod sukně.“

 

V ložnici nebývalo nic víc nežli na podlaze milovací letiště trámy naplocho vymezené do přesného rozměru natěsno nacpaného matracemi našitými čalouníkem na zakázku.

Přikrýt se můžete tamhle dekami, ukázal jsem na jejich štos naskládaných nad sebou, nežerou, neškrábou, tyhle dvě jsou moje, ostatní jsou vyprané. Pokud nebudete chtít jinak, spát budeme v pořadí u okna Silva, vedle matka, a tady úplně napravo odstrčený jako váš sirotek já.“

Co kdybychom si to vyzkoušeli,“ ihned zabrala svoje místo Silvie.

Se zalehnutím si pro pohledy nás obou pohrála s lemem své sukně po povrchu stehna vzhůru a nazpátek.

A tak jsme se ve mnou navrženém rozpalu uložili na záda, a já je ještě požádal, ať na chvíli zavřou na zkoušku oči a dal si záležet, jak jsem táhle pohladil z nedostatku místa zkřivenou paží Věru napravo vedle sebe po břichu málem až ňadru. Držela, ani nehlesla, jen k té mé přisunula po celé boční délce svou nohu.

Můžete mi věřit, že to takhle bylo, neboť mi připadalo, že se to i Bohu souhlasí, jak se tak při tom na nás dívá seshora.

 

Cítíte obě, jak se teď bohu líbíme?“

Pokud souhlasíte, měla byste mě teď každá letmo políbit.“

Souhlasily obě.

Věra sice jenom pouze natočila a přizvedla hlavu.

Následována dcerou Silvií sice poněkud kostrbatěji, neboť se musela překulit přes matku.

Hravá však při setkání jako plyšátko.

 

Pak jsem je požádal, aby nachystaly něco k večeři, abychom si s tím mohli sednout ven.

Zakrátko Silvie v kuchyni osaměla, neboť Věra se přišla přitulit těsně vedle mne na lavičku před chatou.

Snesla každé moje pohlazení.

Chováš se k nám hezky.“

Je jenom škoda, že tě nemůžu hladit po zádech jen tak bez ňadráře. Úplně se to nabízí a mi o ty gumy drhnou prsty.“

Fakt to chceš,“ zeptala je ještě, než se zvedla.

A kdybys mohla i tohle pryč,“ potáhl jsem ji mazlivě sotva o prst přes látku letní sukně gumu kalhotek.

To bych se musela převlíct. … Kvůli tobě. … Celá.“

Počkám si.“

 

Kam šla máma?“ přišla se hned zeptat Silvie.

Rozvolnit si všechny ty ženské ochrany.“

Dívala se mi do očí.

Bránící mazlení.“

Aha, hlesla a vrátila se zpátky do chaty.

Málem vzápětí byla nazpátek: „Nepřekážím vám při tom náhodou?“

Mi ne. A kvůli tobě se budu snažit nebýt nechutný. … My tady, ty můžeš klidně ležet sem v trávě a dívat se k nebesům. A až uvidíš letící asteroid, můžeš si mě taky přát. … Ovšem takového, jakého mě doopravdy chceš.“

Chvíli stála, nic neříkala. „Taková jaká jsem? Oblečená…“

Opravdu, nemusíš se bát,“ ujistil jsem ji.

Pak si do toho trávníku lehla.

Zavrtěla se na břichu a pak povytáhla sukni, pod níž k mému překvapení byla bez kalhotek.

Pohlaď mě chvíli taky,“ zažadonila.

Co by tomu řekla máma?“

Otázka se zamítá.“

 

Pohladil jsem ji jemně po nahé kůži a zatáhl oponku sukně zase nazpátek.

 

Proč, prosím tě, ležíš v té trávě?“ zeptala se Věra užasle.

Dívám se na hvězdy.“

A opět úplně samozřejmě nadzvedla lem sukně.

Proč ... Ty nemáš kalhotky?“

Nebudu mít na nich zelené skvrny, co by nešly vyprat.“

Nestydíš se?“

Přilehni si. Sem. Ke mně. Bob nás pohladí obě.“

Vy … jste se?“

Nemusíš se omlouvat,“ uklidňoval jsem Věru. „Pod vesmírnými vzdálenostmi jsou takové nepatrně něžné maličkosti naprosto přirozené.“

Pojď ... semhle,“ natáhl jsem po Věře ruku. „Abych vás mohl vískat.“

Neboj, mami, já si s Bobem nic nezačnu.“

Teda jako zásadního...“ opravila se vzápětí.

Věra se sice na mě podívala s otázkou, ale vyhověla.

Vsedě jsem se vsoukal mezi ně.

Vlasy jsem jim hladil oběma.

Po krku i po ramenou něžnými tahy zrcadlově současně.

Pravou dlaní jsem si hrál s Věřiným ňadrem pod výstřihem bavlněného trička, podobné pohyby jsem si v případě dcery zakázal.

Bob je stejně náš vůbec nejlepší kluk,“ zašeptala v jedné chvíli Silvie.

Poutník po hvězdách,“ dodala po chvíli s ještě jiným důrazem.

Hvězdy ze mne ale zatím ještě pořád nepadají,“ nepatrně jsem jí stisknul hýždičku.

Hvězdy jsou plodivé kapky věčnosti,“ vmísil jsem i poučení.

Poutník po mých hvězdách.“

Průvodce tvou galaxií.“

Tak to už je jako něco od Zagorky,“ utrhla se dcera.

 

Musíme takhle v klidu vydržet dlouho?“ protáhla se pod mou rukou Silvie. „Něco bych radši snědla.“

Až se úplně setmí. Pak se půjdem okoupat.“

Nemám s sebou plavky,“ podotkla Věra.

V noci ti bude stačit bez ničeho.“

To jako úplně na holo?“ vnutila se Silvie. „Nebudeš se přede mnou stydět?“ zaprovokovala.

Je to odsud daleko?“

Tak asi půlkilometr. Pokud bude zájem, prokládaný příležitostným hlazením. Budete-li vůbec chtít takový přepych navíc. Říká se tam Peřeje. Ve dne tři metry hloubka.“

Není to v noci nebezpečné?“

Pokud poplaveš jen tam, kam já, tak ne.“

Nebudou tam lidi?“

Jenom o kus dál.“

Nebude mi zima?“

Jen pokud nebudeš tím zážitkem vzrušena. Až do stavu vlastního tepla. Pod kůží uvnitř, do všech stran. Teprve pak bude správné, že jsme tam šli.“

Celou cestu nahatí?“ vmísila se Silvie.

Někteří s bimbáním pod osuškami.“

Můžu tě spatřit nahatého už teď?“ odchlípla lem mých krátkých kalhot a zasimulovala pohled dovnitř pod pupkem.

Sylvo...“

Já jenom, že si ten pocit tepla bez řádných podnětů neumím představit.“

Maminka snad už jo.“

Plavu ráda. … Jen mě ještě chvíli takhle hezky hlaď.“

Mě taky… Než tam třeba bude studeno,“ přitáhla se ke mně Věra.

Studeno, temno a hluboko, budeš se muset z té hloubky přivinout. Jinak to tam bude jako ve vesmíru s těmi od sebe nekonečně vzdálenými hvězdami.“

Silvie si v příštím tichu mimo matčinu pozornost sama přitáhla moji pravou ruku na ňadro.

Věřím ti,“ zašeptala zřetelně pro nás všechny tři.

Pod dvojí látkou malinkaté, dívčí pevné ňadro ukončené zamáčklým ostřím ustouplého hrotíku málem nehmatné bradavky.

Učili jsme se ve fyzice, že ve vesmíru panuje stav absolutní nuly.“

Máte snad pocit, že tady, na jeho kraji, moje dlaně nepůsobí tepelně?“

Je mi příjemně,“ hlesla Věra. „Až tak nějak bezmocně. … Po dlouhé době.“

Úplně samozřejmě jsem si mezi nimi podél jejich ochotných těl sesedl níž.

Když jsem pak ruku posunul po Věrčině stehně výš a blíž, na místě, z něhož to už vonělo horce, byla už víc nežli jen sálavě zavlhlá.

Obdobně jako lze v nekonečnosti vesmíru najít místa vyzařující teploty mnoha miliard stupňů.

 

Při tomto vědomí mi i věčnému Bohu pohlížejícímu shora na nás tři Věřino večerně přiléhající tělo připadalo jako odevzdávající se planeta.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor