Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V lunaparku

Výběr: Gora, Lakrov, bixley
05. 06. 2022
20
58
2976
Autor
Dies

 

Vystoupil s ostatními z tramvaje na konečné. Nadechl se a zkrátil si cestu přes trávník. Zastyděl se, vždycky se zastyděl, když udělal něco nesprávného. Po očku sledoval ostatní, jestli si jeho přečinu někdo nevšiml a nechystá se ho hubovat. Zdálo se, že ne. Vydal se dál po širokém chodníku podél parkoviště plného aut k bráně lunaparku. Parkoviště bylo přeplněné, slunce se odráželo od kapot. Pohlédl na nebe. Jasně modrá panovala celé obloze, v dálce se skromně táhla našedivělá šmouha roztrhaného mraku. Po chvilce dorazil k lunaparku a zastavil se. Ještě cítil ve tvářích jemný stud, nenápadně vytáhl krabičku cigaret, jednu vytáhl a zapálil si. Všimnul si, že se mu třesou prsty. Tím nebyl překvapen, ale přece normálně by se mu to nemělo dít. Přece je chlap a rozhodl se vyrazit mezi ostatní, ostatní lidi, když je tak krásný den a tak dále. Pořádně si potáhl, dým mu pronikl do každičkého zákoutí plic a nikotin se rozproudil v žilách. Vyschlo mu v hrdle. Zdálo se mu, že stojí příliš blízko pokladen, že by mohl kouřem vadit ostatním, hlavně té matce s dítětem v kočárku. Pomalu se odšoural kousek dál, pod strom. Pozoroval ostatní, jak se střídavě kupí u pokladen, kupují si vstupenky a pak vcházejí do lunaparku. Všiml si skupinky mladých dívek oblečených v černé s výrazným fialovým líčením. Všechny se dívaly do mobilů, připomínaly jeptišky zahloubané do modlitebních knížek. První z nich došla k pokladně, přiložila mobil k terminálu, stále sledovala displej, zaplatila, pokladní nevěnovala ani mrknutí oka, vzala vstupenky a vydala se do brány. Její kamarádky ji automaticky následovaly.

Dokouřil a porozhlédl se, kde je odpadkový koš. Neodvažoval se odhodit zbytek cigarety na zem a zašlápnout ho. Odpadkový koš nenašel, ale uviděl popelnici. Přišel k ní, uhasil cigaretu o zem a vyhodil ji. Vzal si medový bonbón, aby mu netáhlo z úst. Připadal si, že ho všichni pozorují, že jít si koupit vstupenku je takový veřejný čin v centru pozornosti. Střídavě svíral a uvolňoval pěsti, aby uvolnil napětí. Vyhlédl si pokladnu, u které nikdo nebyl, a vyrazil. Nikomu se nepodařilo k ní dorazit dřív než on, pocítil radost, že se mu to povedlo. Pečlivě přichystanými slovy si řekl o jednu vstupenku pro dospělého. Znejistěl, když si uvědomil, že se nerozmyslel, jak má zaplatit. Nejprve chtěl kartou, ale okamžitě se opravil a rychle vytáhl peněženku a z ní bankovky. Pokladní mu vydala vstupenku a tím byla celá transakce u konce.

Ještě musel projít přes turniket. Když se k němu blížil, prohlížel si vstupenku, hledal čárkový kód, který přiloží na skener. Kód nemohl najít, otáčel vstupenkou z jedné strany na druhou až si všiml, že kód je na straně s vyobrazením pavilónu výstaviště. K jeho úlevě se mu podařilo napoprvé správně přiložit vstupenku na skener, na turniketu se rozsvítila zelená a on vkročil do lunaparku.

V ohraničeném prostoru, rozlehlém prostoru lunaparku obehnaným zeleným železným plotem, se cítil bezpečněji. Mohl se tu a tam podívat ostatním do očí. Pod nohama mu občas zaskřípal štěrk, který se na zemi mísil s prachem. Prach byl vyšlapán tisícem stop, které se neustále jako améby měnily v jiné. Malé, velké, široké, úzké, mělké, hluboké, sebejisté, lehké, nedokončené. Tak se rodily a umíraly. Pojily se v proud mezi stánky a atrakcemi, narážely do ostrovů trávy a hlíny a zase se slívaly v řeku otisků. Ostatní svým stopám nevěnovali pozornost. Popocházeli, míjeli se, přesunovali se. Věděl, že se těžko odhodlá k tomu, aby vyzkoušel byť i starou horskou dráhu postavenou na konci lunaparku, kousek od řeky. Cítil uspokojení z toho, že vůbec do lunaparku vešel, radovat se s ostatními na řetízkovém kolotoči nepřipadalo v úvahu, to byla to fantaskní představa. Možná si koupí něco drobného, nějakého cukrového hada, nebo jen tak jedno pivo. Aby se neřeklo.

Posunoval se dál po cestách, které se různě rozbíhaly a sbíhaly, ruce v kapsách a s chutí na další cigaretu, kterou si provinile přiznával. Rozhlížel se a hledal odlehlé místo, nezaplněné ostatními, kde by si v úkrytu mohl zapálit. Něco ho zaujalo. Byl to vybledlý nápis Mirabilium na nenápadné brance, která přiléhala k místu, kde ostatní čekali ve frontě, aby mohli vylézt na obrovské železné rameno a nechat se točit hlavou dolů a nahoru a dokola, podle libosti mechanismu. Přistoupil opatrně k brance. Za ní byl černý stan, vůči vedlejšímu chapadlu z moderní éry vypadal nepatřičně. Prošel brankou, odsunul těžký závěs a vstoupil. Ve stanu převládala tma, kterou problikávalo světlo z petrolejové lampy na stoličce těsně za závěsem. Vzal lampu, povytáhl knot, světlo se rozšířilo a vydal se hlouběji do stanu. Šel úzkým tunelem. Ušel pár kroků, neviděl nic pozoruhodného. Jen černá barva stanu pohlcovala světlo z lampy. Prostor se po chvilce začal otevírat. Světlo z lampy začalo olizovat nějakou hmotu. Byla to klec. Před klecí byla na tyčce připevněna cedulka s nápisem Nevěsta. Posvítil na cedulku, pozvedl lampu, aby světlo dopadlo i do klece. Něco tam bylo. Nehýbalo se to. Postupně si začal uvědomovat, že by to měl být člověk, ale této myšlence se něco příčilo. Viděl, že to sedí na dřevěné lavici. Boty s podpatky, nad nimi vykukovaly hnědé punčocháče, dál zakryté bílou sukní s volány. Byly to vlastně háčkované bílé šaty s volány. Uviděl ruce složené v klíně. Hrudník se tomu lehce zvedal a klesal. Světlo z lampy dál stoupalo. Konečně osvětlilo mohutný krk a na něm dvě hlavy. Pozorovaly ho dva páry černých očí. Byla to žena, žena s dvěma hlavami. Jedna hlava se mírně uklonila na stranu. Druhá otevřela ústa. Vyšlo z nich písknutí a zachrčení. Nemohl odtrhnout ze dvou hlav oči. Bytost ho fascinovala. Pocítil strach. Je to jako reálné, pomyslel si. Jinak to být ale reálné nemůže, je to jen figurína, ale k zbláznění podobná živému. Tak to musí být, ostatně nemluví a skoro se nehýbe. Jen píská a chrčí, tak jak by měl pískat a chrčet stroj. Pomalu zahýbal lucernou ze strany na stranu. Dva páry černých očí dál netečně zíraly, světlo lampy se v nich jen odráželo. Postava dál nehnutě seděla. Počkal ještě krátkou chvíli, opět dostal chuť na cigaretu. Popošel kolem klece, uviděl další cedulku ve tvaru šipky s nápisem Exit. Vydal se dál směrem, který mu šipka ukazovala. Opatrně se ohlédl na ženu v kleci. Její obrys se jen komíhal ve vzdalujícím se světle lampy. Udělal dalších pár kroků a ve tmě byla už jen tušit nejasná silueta. Zaslechl ještě nepatrné zasyčení. Cesta dál ústila v chodbu. Ta se neustále zužovala, stěny se začaly na něj tlačit, až musel jít bokem, jako krab. Tvářemi drhl o hrubé plátno stanu, kterého ho škrábalo. Srdce mu začalo rychleji bít, nemohl polknout. Napadlo ho, že by tu mohl umřít, a zůstat tu jako další atrakce, třeba jako zabloudivší ženich, který nevysvobodil svou nevěstu. Panika mu začala nadzvedávat hruď. Rozhodl se vrátit, ale chodba za ním se sama uzavírala, stěny se k sobě lepily a dál jej tlačily. Snažil se soustředit na lampu a posunoval se krůček po krůčku vpřed, lokty od sebe odtlačoval těžké plátno. Ještě chvíli se mu dařilo postupovat pomalu vpřed, než už dál nemohl, zdálo se mu, že stěny jsou k sobě snad přišité. Tady jeho cesta končí, pomyslil si, nejde jít vpřed a nejde se ani vrátit. Co teď? Měl knedlík v krku. Zoufale před sebou hrabal volnou rukou, až pocítil něco jiného než plátno, motouz, který se plazil shora dolů a střídavě se nořil do plátna a zase z něj vyplouval. Tak že by skutečně narazil na šev? Ano, je to tak! Pocítil mírný závan vzduchu, který k němu pronikl z druhé strany, kde předpokládal volný prostor, prostor mimo tento podivný stan. Opřel se do švu celou svou vahou, hlavou napřed, nezaznamenal žádný pokrok. Cítil, jak se ho stěny snaží pohltit, rozmačkat. Šíleně se vrhal kupředu, vrčel jako vlk a rukou se snažil přetrhnout motouz. Uslyšel párání látky. Ještě znásobil svoje šílené úsilí. Ještě jedno škubnutí a pořádný výpad vpřed, šev povolil a on se konečně ocitl venku, unikl tomu stanu.

Opatrně a pomalu zvedl hlavu a prozkoumával okolí, zda se nestal středem pozornosti, zda jeho boj se stanem nevzbudil vzrušení a srocení davu v okolí. Podivil se, neboť byl sám, nikdo na něj nezíral, nikdo na něj neukazoval prstem a nevolal „Podívejte se na něj, to je kašpar, málem jej zabil stan!“ Podivil se ještě jednou, ocitl se totiž na straně stanu, kudy do něj vešel. Nikde nebylo památky po roztrženém plátně nebo motouzu. Ani nemohl stan obejít, vyplňoval celý jemu určený prostor lunaparkové atrakce a na druhé straně přiléhal k podlouhlému stánku, možná střelnici. Otočil se ke stanu zády. Je to podivné, pomyslel si, měl by to někomu nahlásit. Nejlépe někomu, kdo odpovídá za bezpečnost lunaparkových atrakcí. Snažil se vybavit si zodpovědnou osobu, ale jeho mozek zaměstnal jen obraz prodavačky lístků v pokladně a tuto osobu nepovažoval za vhodnou. Nejlépe, když to neřeknu nikomu, došel k závěru, a za to se zastyděl. Položil lampu před stan na zem, neměl chuť jít dovnitř. Jednou rukou si prohrábl vlasy a druhou strčil do kapsy kalhot, kde měl krabičku cigaret, a sykl bolestí. Vytáhl zmačkanou krabičku cigaret a podíval se na ruku, která byla spálená od motouzu. Foukl na ni. Bylo to příjemné. Prohlédl se, jestli není někde špinavý. Zjistil, že jenom lokty jsou trochu černé, ale to se dalo lehce omést. Ze zmačkané krabičky cigaret vydoloval jednu cigaretu, vypadala jak paragraf a u filtru byla natržená. Jinak se zdálo, že je v pořádku. Odtrhl filtr a zapálil si. Když je sám, může si to dovolit. Zaklonil hlavu a vyfukoval kouř vzhůru. Dokouřil, špaček odhodil na zem a zašlápl jej. Z druhé kapsy kalhot vytáhl balíček medových bonbónů, jeden si dal do pusy a začal jej cumlat. Po celou dobu, co se vyprostil ze stanu, nikdo brankou nevkročil, a tak tu byl sám. To mu přišlo uklidňující a bezpečné, snad by tu i zůstal, vzdor nepřátelskému stanu. Povinnost návštěvníka lunaparku ho však vyhnala z branky do řeky stop a lidí.

Po očku pozoroval ostatní, měl obavu, že přece jenom se na něj budou dívat, že vědí o jeho zápase. Všichni si však hleděli svého, popocházeli tam a zpět, volně se procházeli, přecházeli od jedné atrakce ke druhé, někteří něco pili, jiní něco srkali a další se krmili. Přesto se cítil trapně. Zaposlouchal se. Doteď si jí nevšímal, nepřitáhla jeho pozornost. Byla to hudba, která se valila z atrakcí a stánků. Tvořila všudypřítomný vodopád zvuků, kdy ten nejbližší celé kakofonii vévodil, aby se po pár metrech sjednotil s ostatními a přenechal své místo jinému. Líbilo se mu to. Obsadilo to jeho představivost a pocity. Masa zvuku vtrhla mezi lidi, odtrhávala ho od ostatních, připadal si jako v ohlušující bublině. Viděl ostatní otvírat ústa, avšak neslyšel, co si říkali. Pokračoval dál němými zástupy.

Chaotickou harmonii zvuků začalo cosi narušovat. Všiml si také, že v pohybu ostatních vznikla změna, začali se soustředit kolem jednoho místa. Neviděl, co se tam děje. Obešel hrozen ostatních, který se před ním vytvořil, popošel ještě kousek, propletl se mezi několika lidmi a spatřil, co se děje. Odhalil také, co narušovalo hudbu. Uviděl dva šašky. Oba měli na podrážkách svých obrovských bot připevněné trumpetky a jak kráčeli a hopsali, trumpetky vždycky krátce zatroubily. Tut, tut. Tut, tut, tut a tut. Tut, tut, tut. Nepravidelnost troubení ho znervózňovala. Začal si škrábat ruku, aniž by si toho všiml. Šašci chodili dokola, občas udělali pár rychlých kroků, občas se zastavili a opatrně nakročovali. Jeden z nich se předklonil a předstíral, že sbírá květiny. Druhý si připravil nohu, že ho nakopne do zadku. Kopl, ale minul, vyletěl do vzduchu a dopadl na záda. První ho pozoroval skloněný mezi nohama a strouhal mu mrkvičku. Druhý si sedl na bobek a začal brečet. Z očí mu tryskaly dva proudy vody a skrápěly okolo přihlížející diváky. Ti udělali pár kroků dozadu. První sáhl do svých kalhot a vytáhl z nich paraple a velký pestrobarevný kapesník. Začal se blížit k plačícímu šaškovi, kryl se parapletem. Když k němu přišel, podal mu kapesník. Vzlykající šašek mu poděkoval kýváním hlavy, přiložil kapesník k nosu a začal do něj smrkat. Kapesník se začal nafukovat, byl větší a větší, až vyrostl do rozměru malého balónu. Šašek přestal brečet, utrhl si jednu kšandu, přivázal ji k balónu a chytl se za ni. Balón se šaškem začal stoupat, mezi přihlížejícími se rozproudil šepot překvapení. Šašek stoupal výš a výš, začaly se ozývat dospělé hlasy nesouhlasu a podivení a dětské hlasy nadšení. Do balónu se trochu opřel vítr a začal jej unášet pryč, dál od diváků. V lunaparku se začaly zvedat ruce a ukazovaly k obloze, kde se nechal šašek pestrobarevným balónem unášet dál a dál, ven z lunaparku. Hubu měl od ucha k uchu a mával na všechny pod ním. První šašek měl ruce v bok a přísně sledoval svého vzdalujícího se kolegu. Opět sáhl do kalhot a tentokrát z nich vytáhl pušku. Zapřel si ji do ramene a s vyplazeným jazykem začal mířit na balón. Lidé kolem něj si ho nevšímali, zírali na oblohu a vzájemně se ubezpečovali, že nemožné se děje, že vidí letícího šaška. Ozvala se rána. Dav kolem šaška na zemi uskočil, někdo začal křičet, někdo si vzpomněl na pána boha, Ježíše Krista a Pannu Marii. Dav ztuhl a zíral na balón, který naráz splihl a šašek začal padat dolů. Zděšení davu narůstalo. Lunapark zadržel dech. Ozvalo se šplouchnutí. Šašek byl sestřelen nad řekou. Lunapark čekal, co bude dál, ticho se začalo protahovat. Stojící okolo šaška, který vystřelil, si jej začali s nelibostí prohlížet a kruh kolem něj se zúžil. Šašek si kryl rukou ústa, provinile se culil, až se červenal. Tu někdo vykřikl „Vrah!“, někdo zase „Zločinec!“ „Zavolejte policii,“ padl návrh a konečně se také ozvalo „Chopte se ho!“ Zdálo se, že Šašek spravedlnosti neujde. Davem lidí projela od řeky vlna zájmu a nechápání. Byly více a více slyšet vzrušené hlasy, že se něco u řeky děje. Někdo se rozjel po horské dráze, což v davu vyvolalo údiv, protože kdo by si teď dovolil bavit se. Na horskou dráhu však nevyrazil celý vlak, ale jenom jeden vozík s jedním pasažérem. Lidé začali poznávat sestřeleného klauna. Vozík vyjel až na vršek horské dráhy, zastavil se, šašek na něj vylezl, rozpřáhl ruce a začal se hluboce uklánět.

Nastalo ticho. Jenom chvíli. Opatrně se začaly ozývat hlasy, nejprve tlumené a pak stále jasnější a jasnější. Hlasy se zdráhaly uvěřit. Některé děti vzali dospělí na ramena a ty vyvalovaly oči. S rozšířenýma očima začaly tleskat a jásat. To rozhodlo, dav se začal přiklánět na stranu oslavení předvedeného čísla a ponechal stranou jeho neuvěřitelnost. Nebo to byla tato neuvěřitelnost, která dav strhla od hrůzy k nadšení. Zazněly nové výkřiky, jako „Bravo!“, „Fantastické!“ nebo „Opakovat!“. Lidé doprovázeli výkřiky gradujícím aplausem. Šaška na horské dráze začali oslavovat. Kruh kolem šaška, který vystřelil, se také proměnil. Lidé šaška plácali po ramenou, třásli mu pravicí a někteří jej žádali o autogram. Šašek jim s radostí vyhověl, u toho dělal různé grimasy. Nevšiml si, že mu někdo ukradl pušku i paraple.

Blízkost lidí mu byla nepříjemná. Ocitl se přímo mezi nimi, lepili se na něj a tísnili ho. Pocítil třas hrudníku a přivíral oči. Zavřel je a představoval si, že není tam, kde je. Lidé se na něj zezadu tlačili, chtěli dopředu, dostat se k šaškovi, který střílel a dál k šaškovi, který byl sestřelen. Zkusil se pozpátku pohnout proti tomuto tlaku. Zatnul tělo a patami se zapřel do země. Zase se jej zmocnila panika, neboť se nepohnul ani o milimetr. Chtěl to vzdát, být jinde, nejlépe ve svém pronajatém bytě. Pomyslil si, že nejraději by ztratil vědomí. Zatím se mu podařilo nenechat se strhnout proudem směřujícím dopředu, k šaškům, alespoň zvládl zůstat na místě. Tlak zezadu slábl. Udělal malý krůček zpět. To jej překvapilo, a tak chvíli váhal s dalším. Pomalu nadzvedl nohu a udělal dozadu o něco delší krůček. Zavadil o něčí nohu a svoji rychle stáhl. Opatrně se ohlédl přes rameno. Zjistil, že by již mohl zvolna couvat a vyplétat se z ostatních. Střídavě se ohlížel a posunoval se zpět. Prostor byl volnější a volnější. Už se mohl otočit a snadno projít mezi těmi, kteří měli tu smůlu, že byli daleko od atrakce a nyní spěchali zjistit, co se vlastně stalo.

Téměř osaměl. Kolem něj bylo jen několik lidí, kterým přišlo zbytečné se někam tlačit, nebo to prostě vzdali. Zaslechl dva muže hovořit o tom, že si o události, které byli nepřítomnými svědky, přečtou zítra v novinách, možná bude něco v televizních zprávách. Pomyslil si, že to by mu stačilo také. Neshledal na události nic výjimečného a neuvěřitelného. Co ho plně zaměstnalo, byla ta ohromná kvanta lidí, která se zde nashromáždila a s nimiž se musel vypořádat. Jediné, co mu zbylo, bylo se od nich vzdálit. Událost s dvěma šašky mu přišla jako úřední úkon, jenž se poznamená do spisu.  

Bylo mu lépe, rozhodně lépe než před několika okamžiky. Nenápadně pozoroval lidi kolem sebe, přišli mu mírní a málo nebezpeční. Zaujal ho jeden stánek se sladkostmi. Měli sladkosti všeho druhu. Žvýkací bonbóny, čokolády, turecký med, cukrovou vatu, lízátka a spoustu dalších cukrovinek, jež ani neznal a přišla mu cizokrajná. Stánek ho zaujal i svými barvami. Modrá, červená, zelená, zlatá, stříbrná a žlutá byly barvy, které rozpoznal. Stánek vypadal jako kaleidoskop a prohlížel si ho s rukama v kapsách z příjemné vzdálenosti několika metrů. Nemusel se ani moc odhodlávat, když se rozhodl si koupit růžovofialového hada posypaného velkými krystaly cukru. Prodavačka byla starší paní, která vypadala mile. To ho uklidňovalo, s mladou prodavačkou by měl větší problém, dokázala by ho od koupě odradit. Přistoupil ke stánku, byl tu jediný zákazník, koupil si hada a zaplatil jej. Vše proběhlo bez zádrhelu. Povytáhl hada z plastového sáčku a kus si ukousl. Byl to pořádný kus, takže si jej musel zatlačit do pusy, aby ani kousek nevyčuhoval ven. S jemně skořicovou chutí byl spokojen, skořici měl rád. Žmoulal své sousto a pozoroval těch pár lidí, kteří tu byli. Zaujala ho jedna dvojice. Žena s asi desetiletým chlapcem. Stáli k němu zády. Díval se na chlapce. Měl kaštanové vlasy, čerstvě zastřižené. Modré tričko, bílé kraťasy a kecky. Pocítil napětí a něco, co se v něm chtělo zvednout jako příbojová vlna. Chlapec se na něj otočil. Uviděl jeho mandlové oči, mírně naducané tvářičky a bříško klenoucí se pod tričkem. Přestal žvýkat a vytřeštil oči. Chuť tisíců medových bonbónů a tisíců skořicových hadů mu zaplavila tělo. Cítil lehkost, jakou neznal. Nemohl z chlapce zpustit oči a fascinovaně na něj zíral. Chlapec se zase otočil a on odehnal mrákoty, které se na něj valily. Stáhlo se mu hrdlo, začal těkat očima, roztřásly se mu ruce. Nervózně se rozhlížel kolem sebe, několikrát přešlápl na místě a pocítil nevolnost. Potřeboval si sednout. Uviděl lavičku, nebyla naštěstí daleko. Vyrazil k ní, pomalu, stehna měl jak z rosolu a nedokázal jít rovně. Sedl si na lavičku, podařilo se mu z kapsy kalhot vytáhnout zmačkanou krabičku cigaret a z ní cigaretu. Ruce se mu však tak třásly, že mu hned spadla na zem. Nechal ji ležet. Mozek mu začala obsazovat informace, informace o tom, kým je, kdo je vlastně zač. Zmocnila se ho hrůza. Ani sám pro sebe nedokázal vyslovit to označení, které se vynořilo a přilepilo se na něj. Kdyby otec žil a dozvěděl se to, zabil by ho. Vzpíral se tomu označení, ale marně. Položil hlavu do dlaní a rozplakal se.


58 názorů

Dies
11. 10. 2022
Dát tip

Těší mě, že se mi podařilo připomenout skoronoční můru.


Dies
23. 08. 2022
Dát tip

Nechávám na každém čtenáři, jak na něj povídka působí. Záměrem nebylo něco konkrétního, šlo mi celkovou atmosféru.


Dies
30. 07. 2022
Dát tip

Díky za pochvalnou kritiku. S náhlým prozřením si mi nasadil brouka do hlavy, budu o tom přemýšlet.


Moc dobré. Podobně introspektivně laděné povídky mám rád. Nevím proč, ale po celou dobu čtení jsem si říkal, že by mi to více sedělo v ich-formě, ale to je pouze otázka mého vkusu, nic, co by se týkalo hodnocení.

Občas bych se nebál možná ještě více přitlačit na pilu, pokud jde o budování vnitřního světa hrdiny. V určitých momentech se mi zdálo (především scéna se šašky), že až příliš převládá to vnější nad tím vnitřním, jakkoli vnější popis ti jde moc dobře a atmosféru buduješ zcela suverénně. Ale přece jen mám dojem, že tady šlo více než o pouhé prostředí a vybudování atmosféry lunaparku spíše o to, jak toto bizarní prostředí reflektuje vnitřně silně nevyrovnaný hrdina - a ten se mi při scéně (jakkoli je sama o sobě dobře napsaná) se šašky z příběhu úplně vytratil. Pak už jsem se na něj těžko napojoval. Nicméně v souhrnu je to spíš drobnost.

Plně se nicméně ztotžňuji s komentářem Luzz. Závěr, třebaže výborný a mrazivý, je na zbylý text jakoby nalepený. Vůbec mi s ním nekoresponduje. Je škoda, že ta pointa prostřednictvím nějakých drobností či náznaku tím, co předchází, vůbec neprostupuje. Přitom zrovna s tímto by se dalo prostřednictvím očividně dost nevyrovnaného psychického nastavení hrdiny krásně hrát. To náhlé odhalení a prozření mi navíc k charakterizaci hrdiny nesedí ani po psychologické stránce. Podobná vnitřní prozření přece nepřicházejí z minutu na minutu, ale v člověku spíše postupně narůstají, člověk před nimi utíká, ale je to marné a stejně si musí dříve či později přiznat pravdu. Třeba homosexuál si to, jak je orientován, také neuvědomí v rámci momentu, situace, ale spíš to zjišťuje dlouhodobě. Nevím, nepřišlo mi to zkrátka věrohodné.

Jinak mi to ale přišlo velmi dobré.


Dies
25. 07. 2022
Dát tip

Díky za výběry a k té jazykové korektuře bych se opravdu měl někdy dostat! Formát posledního odstavce není záměr, je to chyba, která vznikla při vložení textu.


bixley
24. 07. 2022
Dát tip

Velmi dobře vystižené stavy  člověka s psychickou poruchou. Vnímá odlišné věci než běžný člověk, např. stopy ve štěrku na cestě, hudbu a zvuky, má problém komunikovat s lidmi apod. Celé to umocňuje prostředí lunaparku, které je samo o sobě mírně absurdní, umocnila to scéna s dvouhlavou nevěstou ve stanu a nemožnost se dost ven, výjev se dvěma šašky, částečně jsem to chápala jako hyperbolu jeho vnímání a částečně odkaz na lunaparky v dřívějších dobách. hrdina ovšem takto vnímá i běžné situace, třeba holky v černém, co zírají do mobilu, jako jeptišky. Závěr na mě působil divným dojmem, měla jsem z toho pocit, že v minulosti někoho zabil a teď si to uvědomil, ne že je pedofil, jak jsem se dočetla v komentech. Rušilo mě občasné opakování slov, např. cigareta, stavba souvětí apod., ale tyto věci se dají napravit. Vcelku výborná povídka mapující uvažování člověka, který vybočuje ze společnosti. Psát na taková témata je důležité, protože lidí s depresemi a různými psychickými chorobami stále přibývá.


Tenhle lunapark v hlavě, to je velká divočina a velká jízda. Je to originál, místy nezastavitelný proud slov a myšlenek bystrého pozorovatele, který si všímá toho, co zůstává mnohým skryto.

Stala se událost s klauny, absurdní, komická, smutná, každý si ji může vyložit po svém… Hlavní protagonista, který se neustále motá po atrakcích a vše pilně popisuje, i když nikam nezapadá; je opředen tajemstvími, vlastně nevíme, proč šel do lunaparku. Nechtěl být sám, lákala ho dětská společnost, toužil po dětech sexuálně? Nebo to ještě neví? Nebo je něco jako Holden Caufield nebo nedospělá duše, byť je (pravděpodobně) plnoletý…? Je pedofil…??!! Ale to slovo má mnoho podob a je to věc, kterou si člověk nevybírá a musí se s tím pokusit nějak srovnat…

Závěr povídky s otcem někomu připomene Kafkovy povídky, v nichž otec vystupuje jako bezcitná autorita vůči synovi svědomitému úředníkovi, jemuž neustále klade něco za vinu (nebo si výčitky vytváří sám hrdina?). Je tu i Kafkovská, absurdně-úřednická věta: Událost s dvěma šašky mu přišla jako úřední úkon, jenž se poznamená do spisu. Minimálně je tu však vypíchnut vztah otec – syn, který bude možná tou pověstnou špičkou ledovce v celém příběhu.

Co se týče drobných nedostatků, asi bych zkrátil/rozdělil delší odstavce, případně trošku promazal; rozhodně by se dalo pár vět vyhodit, aniž by povídka utrpěla na kvalitě.

Co je špatně, je odlišný formát/jiné písmo posledního odstavce, pokud to není záměr.


Lakrov
22. 07. 2022
Dát tip

Sice mi trochu nesedí ten oznamovací tón, ale od samého začátku mě to zaujalo. Popis některých situací mě (tím, jak je napsaný) překvapuje a začínám si uvědomovat, že se v tom místy poznávám, v té nesmělosti... Od poloviny si uvědumuji stupňující se napětí a pak taky cosi jako "závan psychedelie", spočívající v oné osamělosti v davu. Dochází mi, že ten text sděluje (nebo má sdělit) něco víc, než to co je v něm napovrch čitelné... a pak přijde konec, z něhož zamrazí! Ten text by snesl (a zasloužil) důkladnou jazykovou korekturu (místy nadbytek slov, nesprávné slovní tvary, gramatické chyby...) ale i v téhle "provizorní" podobě zaslouží Tip i Výběr. ...A už zbývá jen podívat se, kdo je autorem.


Janina6
19. 07. 2022
Dát tip

A dík za připomenutí Majakse. Jak ráda bych od něj četla (i nespokojené) komentáře! Bude mi tu hodně chybět.


Janina6
19. 07. 2022
Dát tip

Karle, jasně, kdyby to nebylo napsané dobře, tak nad tím ani moc nepřemýšlím, natož abych k tomu psala komentáře :-)


K3
19. 07. 2022
Dát tip

Právě ten intuitivní přístup, jak se zmiňuje Dies, je podle mě to nejlepší co může být. Alespoň u mě to tak je.


K3
19. 07. 2022
Dát tip

Jano, já vím. Ale když si to tak vezmeš, všichni se schodují na tom, že je to napsané dobře. Jen Majaks napsal že by se to dalo napsat lépe. No jo, ale lépe by se dalo napsat přece všechno, i povídky Majakse. Ale jak, na to už má každý odlišný názor. Tak jsem to myslel.


Dies
19. 07. 2022
Dát tip Gora, K3

Při psaní jsem nebyl veden jednoznačným a konkrétním záměrem, přistupoval jsem k tomu volně, intuitivně. Jednotlivé obrazy, ne všechny, se mi pak "samy" jednotí ve vykreslení hlavního hrdiny a umístění v lunaparku není, podle mého, náhodné, i když jsem dal na intuci. Nicméně záměrem nebylo vystihnout všechny, nebo některé, atrakce v lunaparku. Tedy je pro mě zajímavé, jak můj text působí u čtenáře. Je to individuální. 

Ad Gora: přiznávám, su lempl. Šáhl jsem odstranil, lze to brát jako druhou vlaštovku.


Gora
19. 07. 2022
Dát tip

Mně se v těch klaunech - které vůbec neberu jako epizodní část této prózy - zjevila "holá a krutá pravda" z pohledu vypravěče o podobných atrakcích. Jednoho diváka to vše, co mu nabízejí, baví, jiný se bojí, další je otřesen... a možná právem, co vše se může skrývat, jaký cynismus a přetvářka, pod maskou... klauni zřetelně zvýšili celkové napětí povídky... tedy jak to cítím.

Je obtížně definovatelné, co je v povídce nejpodstatnější. 

Celkem mě mrzí, že si autor zřejmě podle předchozích instrukcí vůbec nic neupravil - jak tuším podle /včera/ Janinou citovaného slova - šáhl, škoda. Pravopis je také důležitý.


Janina6
19. 07. 2022
Dát tip

Dies, jasně - pokud tvým záměrem bylo popsat podrobně všechny atrakce v lunaparku, pak je to v pořádku. Měla jsem dojem, že "hlavní" je tam ten člověk a to, co se mu děje v hlavě. Že lunapark je jen kulisa.

Karle, to přece není nic proti autorovi. My jako čtenáři mu právě dáváme zpětnou vazbu, "co jsme si z toho vybrali". A on může z našich reakcí možná zjistit, nakolik se mu ten jeho záměr podařilo přetavit do textu. Protože autor samozřejmě vždycky ví, o čem chce psát a proč. Reakce čtenářů mu pak říká, jestli se mu to povedlo tak, jak chtěl, jestli to, co tam chtěl mít, tam "vidí" i čtenář...


K3
19. 07. 2022
Dát tip

Zastal bych se autora. Něco nám předložil, jako menu, a je na čtenáři co si z toho vybere. Nemělo by to být naopak, pak by to byla možná směsice různých pohledů různých autorů:).


Luzz
18. 07. 2022
Dát tip

aha, já jsem to vnímala tak, že mu něco došlo... že si uvědomil, kým vlastně je... prostě takovej ten okamžik prozření... proto ono slovo "procitl".


Dies
18. 07. 2022
Dát tip

Díky za další postřehy.

Ad Luzz: nemám pocit, že by na konci procitl, spíš naopak.

Ad Janina 6: scéna se šašky by mohla být vynechána, ale lunaparku by pak něco chybělo; nebylo mým záměrem soustředit celý text na hlavního hrdinu.


Janina6
18. 07. 2022
Dát tip

Zajímavé popisy, někdy možná příliš podrobné. Část odehrávající se ve stanu navozuje docela přesvědčivou hororovou atmosféru. Zato popis vystoupení šašků mi už připadal moc dlouhý, vlastně jsem celou dobu tušila, že se tam doopravdy nic významného neděje. A když jsem dočetla, uvědomila jsem si navíc, že celá ta pasáž je tam z hlediska vyznění povídky vlastně nadbytečná, jen taková vata. Dobře napsaná, to ano, ale pro tuto povídku mi přijde bez hlubšího významu, nebo jsem ho nedokázala „rozšifrovat“. Myslím, že by bylo působivější trochu ubrat na „citově nezabarvených“ popisech a naopak trochu přidat toho psychologična, zvýraznit úvahy a vnitřní problémy hlavního hrdiny, které nakonec asi budou tím hlavním, o co v povídce jde.

 

Pár drobností:

„Tím nebyl překvapen, ale přece normálně by se mu to nemělo dít.“ Tohle si trochu odporuje. Když to takhle rozebírá, tak překvapen byl.

„Střídavě svíral a uvolňoval pěsti, aby uvolnil napětí.“ (Opakování slovesa „uvolnit“ nepůsobí moc obratně, jedno bych nahradila jiným slovem.)

(v části o šašcích): „První šáhl do svých kalhot..“ Hovorové „šáhl“ z jinak důsledně spisovného jazyka dost trčí.

 


Luzz
15. 07. 2022
Dát tip Janina6

mně přijde, že ten závěr moc nekoresponduje se zbytkem povídky... hlavní postava je sice vykreslena jako podivín (a to docela dobře; všechny ty úzkostlivý myšlenky, jestli ho někdo pozoruje, jak asi jeho chování působí na ostatní; i když místy to bylo pro mě jako pro čtenáře trochu únavný) - ale proč na konci tak náhle procitne? vlastně tomu nic moc nenasvědčuje, ani ty neurotický projevy... ty mohou vyústit prakticky v jakoukoliv "diagnózu"... prostě mi přišel ten poslední odstavec jakoby přilepený k tomu ostatnímu. jako jasně, možná samotnej ten lunapark měl předznamenat, o co vlastně půjde, ale i když přistoupím na toto, přijde mi to nedotažené, možná nekonzistentní.

ale možná to takto ujíždí / nenavazuje jen mně...

každopádně slušný text, práce s atmosférou skvělá, hezky vykreslená taková ta polomorbidní atmosféra lunaparků a podobných míst.


zaujalo...ukládám si a ještě se vrátím


kvaj
06. 07. 2022
Dát tip

Oddělit ta místa samozřejmě problém je. Měl jsem také potíž to rozlišit, neboť jedno vplývá do druhého. Nicméně v tom by spočívala podstata té úpravy. Avšak, jak už jsem psal, nevnucuji ti to, je na tobě, co s tím uděláš a zda vůbec něco.


Dies
06. 07. 2022
Dát tip

Díky za další tipy. Pokud bych měl upravit povídku navrhovaným způsobem tak mám problém oddělit místa, kdy vypráví autor a místa, kdy se děj odehrává z pohledu hlavní postavy. Mně to splývá v jedno. Třeba při dalším čtení mi to bude jasnější.


Gora
04. 07. 2022
Dát tip

Souhlasím, určitě by chtělo ještě do textu sáhnout a poupravit, ale i tak se mi jeví velmi originálním.


kvaj
04. 07. 2022
Dát tip

Když jsem se do povídky začetl, pohltila mě a zaujala. Avšak, jak napsal Majaks: "...bavilo mě to, ale zaroveň jsem měl casto pocit, ze by se to dalo napsat i nejak lepe." Přemýšlel jsem o tom a napadlo mě, že by to nejspíš chtělo stylem výrazněji oddělit, kdy příběh vypráví sám autor a kdy jej líčí z pohledu hlavní postavy. Pak by podle mého názoru byly hlavní postava i vyústění příběhu pochopitelnější.

Jak to myslím, uvedu na příkladu z úvodu povídky. Tam se píše:

"Vystoupil s ostatními z tramvaje na konečné. Nadechl se a zkrátil si cestu přes trávník. Zastyděl se, vždycky se zastyděl, když udělal něco nesprávného. Po očku sledoval ostatní, jestli si jeho přečinu někdo nevšiml a nechystá se ho hubovat. Zdálo se, že ne. Vydal se dál po širokém chodníku podél parkoviště plného aut k bráně lunaparku. Parkoviště bylo přeplněné, slunce se odráželo od kapot. Pohlédl na nebe. Jasně modrá panovala celé obloze, v dálce se skromně táhla našedivělá šmouha roztrhaného mraku. Po chvilce dorazil k lunaparku a zastavil se. Ještě cítil ve tvářích jemný stud, nenápadně vytáhl krabičku cigaret, jednu vytáhl a zapálil si."

Jenže tohle je přece autorův popis, a jako takový je toporný. Upravil bych to třeba takto:

"Vystoupil z tramvaje na konečné. Nadechl se vyrazil přes trávník. Zastyděl se jako vždy, když udělal něco nesprávného a rozhlížel se, jestli mu někdo za jeho přečin nechce vynadat. Nikdo si ho ale nevšímal, a tak se vydal po chodníku podél přeplněného parkoviště. Slunce se odráželo od kapot a nad tím jasně modrá obloha, jen v dálce se skromně táhla našedivělá šmouha roztrhaného mraku. Po chvilce dorazil k bráně lunaparku a zastavil se. Ještě cítil ve tvářích jemný stud. Nenápadně vytáhl cigaretu a zapálil si."

Naopak v místech, kde se příběh rozvíjí z pohledu hlavní postavy, jako třeba v černém stanu s dvouhlavou nevěstou, nebo ve scéně se šašky, bych nechal všechno tak, jak to je. A to i s tím, že je tam například pětkrát slovo vpřed na malé ploše a i s tím ustavičným - začne, začal, začala, začalo.

Myslím si, že takto nějak upravená povídka by hodně prokoukla a byla by to bomba. Nicméně je to na autorovi a každopádně přidávám tip.


Dies
27. 06. 2022
Dát tip

Děkuji velmi a přeji hezký večer, Lenochode.


Lenochod
27. 06. 2022
Dát tip

PS: Podrobný návod, jak postupovat při vkládání děl najdeš u Silene :

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=530763


Lenochod
27. 06. 2022
Dát tip

Dies, komentáře opravit nejdou (jen smazat a napsat znovu), ale své dílo opravovat můžeš. V horním menu v nabídce „moje“ vybereš „dílo“, pak si u Lunaparku klikneš vpravo na možnost „upravit“ a pak už to půjde. :0)


Dies
27. 06. 2022
Dát tip

Nevím, jak lze zde vložený text opravit. Je to tu zřejmě někde řešeno, ale nemohu se dopátrat. Děkuji za jakoukoli radu.


Dies
27. 06. 2022
Dát tip

Ano, můžete. A děkuji.


K3
27. 06. 2022
Dát tip

Autore, mohu povídku nominovat do soutěže Povídka měsíce?


Dies
19. 06. 2022
Dát tip annnie

Konec jste trefili dobře a jsem rád, že vyvolal alespoň tíživé pocity.


K3
16. 06. 2022
Dát tip

Copak o to, konec by té verzi odpovídal, ale proč by potom bylo psáno to všechno před tím...?


Gora
16. 06. 2022
Dát tip Poeteroristka

Nazvala bych to tak, že byl překvapen až zasažen něčím doposud netušeným - svými sklony... nemile... ale těžko s tím něco udělá, i to si uvědomil v tu chvíli.

Je to celkově zajímavé dílo.


annnie
16. 06. 2022
Dát tip

To Lenochod: Ano, to je pravděpodobnej závěr (byť možná ne jedinej možnej) a přesně ty pocity to, myslím, má vyvolat. A velmi dobře vyvolává.


Lenochod
16. 06. 2022
Dát tip Poeteroristka

Já se omlouvám všem, jestli vám připadám nechutná, ale mě bylo z toho závěru okamžitě jasné, že hlavní hrdina je pedofil. Proto mi z toho bylo těžko - že i s takovou poruchou se zde někteří musí nějak protloukat. A zvláště těžké je, mít k tomu i další poruchy a nemít je tak úplně pod kontrolou...


Dies
15. 06. 2022
Dát tip

M\slel jsem to otevřeně, hlavně že hlavní postava se na konci otevře.


K3
14. 06. 2022
Dát tip

Jak jsi to tedy myslel?


Dies
14. 06. 2022
Dát tip

Tedy že hlavní postava je dospělá, ale mentálně zaostalá na úrovni desetiletého kluka, mě vůbec nenapadlo, ovšem proč ne, nebráním se tomu.


K3
14. 06. 2022
Dát tip

To je právě na tvorbě nejlepší, když si ji může každý dotáhnout do určitého konce. Já měl ten dojem, že hlavní postava je dospělá, ale mentálně zaostalá na úrovni desetiletého kluka. Ale líp to napsala asi Gora. Ale je možné, že ty jsi to myslel úplně jinak a všichni jsme vedle:).


Dies
13. 06. 2022
Dát tip Gora

Ad K3: díky za upozornění na překlep, to se i stydím. Těší mě, že místy na Tebe působí jako horor. Zajímalo by mě, jak jsi závěr a pointu pochopil, mám zkušenost, že je to individuální.

Ad Gora: díky za kritiku, ani jsem nečekal, že toho bude tolik, cením si Tvojí práce s mou tvorbou. Ještě jednou si povídku projdu a jak uznám za vhodné, upravím : ). A děkuji za zařazení do výběru, vážím si toho.


Gora
13. 06. 2022
Dát tip K3, Dies

 

Snad nejvíc mě zaujala dobrá, i když možná v některých pasážích povídky zdlouhavěji podaná charakteristika hrdiny. Náznaky připomínající projevy poruchy autistického spektra, kupř. věta:

Mohl se tu a tam podívat ostatním do očí. Je zajímavé sbírat podobná „znamení“, napomáhají utvořit si o hlavní postavě určitější představu… to, jak on sám přemítá, jak by se měl ve kterých situacích zachovat, aby nijak nevybočoval z chování jiných lidí, ale sám si uvědomuje, jak moc se liší,  a to je svým způsobem bolestné. Pohledu člověka s Aspergerovým syndromem /či podobné diagnózy/by mohla odpovídat již výtečná část o pozorování prachových stop:

Prach byl vyšlapán tisícem stop, které se neustále jako améby měnily v jiné…

Pro mne velmi dobré odstavečky – asi i nejlépe vykreslené pocity – je skvěle podaná klaustrofobie ve stanu, naprosto fascinující a emotivně silná příhoda s /tušenou?/ postavou dvouhlavé ženy. Velmi originální nápad tak dobře ztvárněný, že jako čtenářka cítím úzkost, znechucení, lítost … celou škálu pocitů. Některé cirkusy /zvěřince/ ve své historii předváděly různě deformované lidské jedince – liliputy apod. jako atrakci a osud těchto nešťastníků závisel často jen na tom, že deformitou „bavili" či spíše šokovali diváky.

Celý výjev ve stanu s "dvouhlavou atrakcí" je opravdu silný, napětí mu dodává zejména způsob, jímž se hrdina musí probojovat ven, jen mi vadilo přibližně  nadužité TO. Stejně jako v odstavečku, který je také výborný… a jenž začíná:

Byla to hudba, která se valila z atrakcí a stánků…

Právě zvuky mnohdy lidé s výše zmíněnou poruchou spektra vnímají docela jinak...

Další vynikající částí v příběhu  je výstup šašků, výborně vymyšlený, překvapivý od začátku do konce, s úkazy jakým je davová psychóza, hysterie, moc se povedla. Hrdinu potká stresující tlačenice, uvíznutí a další vysvobozování se, a v momentě, kdy se vše zklidní a text blíží ke konci, následuje kapitolka – závěr, který začíná:.

Zaujala ho jedna dvojice. Žena s asi desetiletým chlapcem…

teprve zde může čtenář vystopovat něco ze života hlavní postavy, rodiny, postojů k jeho osobě a názorů…teprve nyní se dozvídá /spolu s překvapeným hrdinou/, jak si v životě asi stojí.

Až na pár míst, které jsem vypsala níže, je text konzistentní, ohromující jak pohledem vypravěče, tak tématy. Dlouho jsem zde podobně kvalitní prózu nezaznamenala. Posílám zasloužený výběr.

 

 

... jen některé pravopisné chybky by jistě stálo za to poupravit. Jistě však nejsou všechny... jen ty "okaté".

Určité věty by se daly v rámci povídky pokrátit, ubrat,  aby nevyznívaly příliš popisně, aby se význam nedubloval.  Kupříkladu tady bych nechala děj jen naznačen, když jednání hlavní postavy, ono neodolatelné nutkání dodržovat maličkosti, rituály je dostatečně vykresleno v předchozím ději a věta Přišel k ní… již jen popisuje víckrát popsané, zmínka o popelnici z mého pohledu dostačující, když je zřejmé, s jakou důsledností hrdina vše dělal:

, ale uviděl popelnici. Přišel k ní, uhasil cigaretu o zem a vyhodil ji.

V následující větě /protože člověk se obvykle šourá pomalu/ -  zbytečné slovo – pomalu,

Pomalu se odšoural kousek dál, pod strom.

a z ní bankovky / v peněžence bývají hlavně bankovky/a …a rychle vytáhl peněženku a z ní bankovky.

nepřesně užité vůči, oproti? -Za ní byl černý stan, vůči vedlejšímu chapadlu z moderní éry vypadal nepatřičně.

Tady se mi nezdá  - jemu určený, co třeba – vyhrazený prostor?

Ani nemohl stan obejít, vyplňoval celý jemu určený prostor

Zde trochu nešikovně – navrhuji něco ve smyslu - /bez slova mozek/vybavil si?

ale jeho mozek zaměstnal jen obraz prodavačky lístků v pokladně

 

Zmínka o interpunkci + překlepy + zdvojená slova - asi je toho víc, tak jen co mne hned upozornilo /za jako bez čárky:

až musel jít bokem, jako krab.

Tvářemi drhl o hrubé plátno stanu, kterého ho škrábalo.

Šíleně se vrhal kupředu, vrčel jako vlk a rukou se snažil přetrhnout motouz. Uslyšel párání látky. Ještě znásobil svoje šílené úsilí. Ještě jedno škubnutí a pořádný výpad …

Nejlépe někomu, kdo odpovídá za bezpečnost lunaparkových atrakcí. Snažil se vybavit si zodpovědnou osobu,

snad by tu i zůstal, vzdor nepřátelskému stanu. /za zůstal bez čárky/

První šáhl do svých kalhot- sáhl a totéž: . Opět šáhl do kalhot a tentokrát z nich vytáhl pušku.

že v pohybu ostatních vznikla změna že se pohyb davu mění?

Stačilo by jen – Měli…/vynechat OBA/

Uviděl dva šašky. Oba měli na podrážkách svých obrovských bot

Slovo ŠAŠEK, ŠAŠCI  se vyskytuje v části, která se právě dění kolem nich týká, až neuvěřitelně mnohokrát, to bych určitě nahradila, zredukovala.

mezi přihlížejícími se rozproudil šepot překvapení. Spojení posledních tří slov by se dalo vyjádřit lépe… zde zas slovo – nepochopení - nesrozumění?

Davem lidí projela od řeky vlna zájmu a nechápání.

Tento odstavec bych vynechala, je to /zbytečné/ dovysvětlování zřejmého úkazu/ dav se začal přiklánět na stranu oslavení předvedeného čísla a ponechal stranou jeho neuvěřitelnost. Nebo to byla tato neuvěřitelnost, která dav strhla od hrůzy k nadšení.

Stále se píše o šaškovi, který si vychutnává svoji „slávu“ a bez přesnějšího výrazu, který by osvětlil, že již je zas děj o hlavní postavě, navazuješ na šaška bez upozornění čtenáře na změnu krom dalšího odstavce, udělala bych ještě jednu mezeru, například…:

Nevšiml si, že mu někdo ukradl pušku i paraple.

 

Blízkost lidí mu byla nepříjemná.

Pocítil třas hrudníku a přivíral oči. Zavřel je a představoval si, že není tam, kde je.

Zde by bylo jednodušší kupř. – Cítil, jak se hrudník sám od sebe třese, pak - o očích - by také šlo zkrátit…např. Se zavřenýma očima si představil, že není tam, kde je.

Čárka za - zaměstnalo tam nemá být, následující věta není moc zdařilá, vynechala bych jit:

Co ho plně zaměstnalo, byla ta ohromná kvanta lidí,

Jediné, co mu zbylo, bylo se od nich vzdálit.

udělal dozadu o něco delší krůček. Zavadil o něčí nohu

Ke konci – hrdina měl již jen jednu cigaretu, v samém závěru našel však v krabičce ještě jednu?, která mu upadla…


K3
13. 06. 2022
Dát tip

Tak jak jsem závěr a pointu dodatečně pochopil, působení povídky bylo ještě silnější.


K3
13. 06. 2022
Dát tip

(překl.: ...srdce mu začalo rychleji být.) Podle mě úžasná povídka. Perfektně napsaná. Už to místo děje, lunapark, je pro mě samo o sobě velmi přitažlivé a nabízí nepřeberné množství tajemství a záhad. Od začátku napětí z podivné neurotické postavy. Napětí z toho co postava viděla. Chvílemi působí jako dobrý horor. A největší zvrat na závěr. Který jsem ovšem nepochopil, nebo ještě přesněji, dá se vykládat různě. Zprvu to působí jako analýza určité psychózy. Jenže pokračování je mnohem zajímavější, přichází zvraty v ději. Občas jakoby si s námi autor úmyslně zahrávál a děj přestával točit od hlavní postavy jiným směrem. Mám dojem, že jsem tu tak dobrou povídku již dlouho nečetl a rád bych ji přečet znovu i když je dlouhá. Velký tip. 


Dies
12. 06. 2022
Dát tip annnie

Díky!


annnie
12. 06. 2022
Dát tip

Perfektní povídka!!! Tip a.


Dies
09. 06. 2022
Dát tip

Ad Majaks: že se to dá napsat lépe mě také napadalo, ale holt si musím vybrat a dát to na papír, jinak bych se nepohnul.

Ad Lenochod: to byl i jeden ze záměrů řádně na konci postrašit a že se mi to povedlo až tak, je pro mě povzbuzení.

Ad Janina6: díky a určitě se vrať!

Ad Gora: těším se na další postřehy.


Gora
09. 06. 2022
Dát tip

Velmi, velmi zajímavý text. Vrátím se s podrobnějšími postřehy, tohle není na jedno čtení. Výborný námět, to v každém případě.


Janina6
08. 06. 2022
Dát tip

Jo, zajímavé čtení. A fakt dobře napsané. Ještě se sem asi vrátím :-)

Majaks: A co na Miévilleho říkáš? Já přímo miluju Nádraží Perdido, ale třeba některé jeho povídky (ze sbírky Okamžik exploze) jsem vůbec nedokázala pochopit. Už jsem si zvykla, že mě neustále překvapuje, ale že občas ho prostě nedokážu sledovat až tam, kam mě jako čtenářku vede...


Lenochod
08. 06. 2022
Dát tip

Mě se to líbilo, tajemno kolem dvouhlavé nevěsty, nevyzpytatelný stan a vystoupení dvou šašků mě úplně pohltilo. Ale ten závěr na mne zapůsobil mnohem hůř, než nějaký horror... Je strašné, že to tak někteří lidé mají. Teď lituji, že jsem to četla až do konce. Kdybych nechala rozečtené tajemno, nebylo by mi z toho tak těžko. Tím ale nechci říct, že je to špatně napsané - naopak! tip


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru