ASTEROID CITY 2/

 

 

Na ostravických Peřejích bývalo v tamtěch časech něco jako příležitostné výletnické koupaliště s pětimetrovou věží kývavého stojanu skokanského můstku z orezlých trubek stojícího na horním okraji řečiště. Už za dne vypadal tento monument natolik vachrlatě, že se na něj proto v noci radši nikdo neodvažoval.

Pravý břeh podlouhlé tůně po proudu dolů tvořily štíty syrového vrstveného kamení šikmě vystupujícího ode dna s občasnými plochými štěrkovými ploškami mezi nimi.

Na jednom břehu takováto divočina, na druhém po celé šířce olšový les.

Nad tím vším tichem svítil měsíc, stříbrně modré znamení.

 

„On tu ale někdo je,“ zaslechla Věra.

„Bude nás tu určitě víc. Ale každý je tu zvyklý starat se jen o sebe. … Jen se tu občas objeví někdo, kdo odnese věci a nahází je dál po stromech,“ odložil jsem svoji osušku na nejbližší kameny.

„Já to tady znám, tak půjdu první. Jedna z vás nám to tady pohlídá.“

„Mami, běž,“ jedním tahem sundala Silvie Věře osušku z ramen: „Bob se ti přece líbí. Nestyď se, a přiviň se.“

Věra se ke mně přitočila a její teplá kůže se mne malounko na několika místech dotkla.

„Víc,“ pobízela ji dcera.

Objala mne a stiskla.

„Promiň.“

„Jsi opravdu nádherná.“

Přejel jsem jí dlaní po kůži.

Sykla a přitáhla se bez jakékoli mezery.

„Tak už běžte,“ vyrušila nás z našeho stisku Silvie.

„Nebo nám to vychladne,“ zašplouchala prsty.

 

Co následovalo, nebylo jen tak ledasjaké plavání olympijských akvabel.

Pojížděli jsme po sobě svými těly, drtil jsem prsty její ňadra i podbřišek, ona zase to všechno moje, co mi dole víc a víc přebývalo a toužilo se uchytit co nejhlouběji v ní.

Dole mě svírala pěstí, a začala mi kůží pulsovat ode mne a nazpátek, zatímco nahoře mi zuby drtila rty.

Mezitím jsme se o sebe třeli těly, klouzali jimi s plnou vědomostí po sobě, ona pulzaci dlaní zrychlovala.

„Mami, pojď už ven. … Teď jsem na řadě já.“

„Ještě chvíli počkej,“ vyrážela Věra ze sebe. „Ještě chvilku. … Už budeme.“

 

Všechno výše popisované, co nejenom navenek připomínalo pornografii, by už pro účel případného filmování vykonávali namísto nás s Věrou dubléři.

Pornoherci mající zkušenosti s podobnými scénami.

 

„To jsem já … a tohle je moje dublérka,“ mohla by proto představit Silvie s naprostou nenuceností svoje alter ego sedící na břehu stejně nahatě jako ona.

„Já jsem Silvie.“

„Silvie.“

 

Když se pak s opatrným našlapováním Věra maloučko potácela z vody ven, dvojnice Silvie už do ní za mým dvojníkem opatrně vbíhala.

Pak se plochým pádem oddala živlu, udělala oběma rukama pár temp na hladině a přitiskla se k jeho tělu.

„Tak co, jaké to bylo?“

„Báječné,“ přiznal se upřímně.

„Máma se vyzná. … Ale já taky,“ a popaměti našla najedenkrát dlaní úplně přesně ta místa, která její matka před chvíli opustila.

„Od této chvíle mě musíš hezky hladit. Odteďka vždycky moc hezky. A to nejenom tak, aby mi to bylo pokaždé jen pouze příjemné.“

Začala mi dlaní sjíždět po břichu.

„Nevadí ti, že zrovna teď jsem maličký?“

„Já přece vím, že jednou vyrosteš,“ odpověděla něžně a prsty mému pornografickému dvojníkovi jemně zatáhla za chladem scvrklý šoureček.

 

Všechny tyto výjevy jsou němé, později nadabované hlasy nás původních tří.

„Chceš políbit?“

„Ale jenom na rty. … Něžně. … Žádné jazyky. A hlavně mě pořád hlaď. … To můžeš všude.“

Otočil jsem ji zády k sobě, a tento první pohyb jsem dlaní pravé ruky ukončil mezi jejíma nohama.

Pak se oběma vrátil k jejím ňadrům a začal rty sjíždět napjatou kůži na její pravé klíční kosti a oblině ramene.

„Nezkusíme ještě kousek poplavat?“ pobídla mě.

 

Když jsme pak došli k ní ještě celí ocákaní, dvojnice Věra nabídla dceři roztaženou osušku: „Na, otři se.“

Silvie tu osušku podala mně.

„Otři mě pořádně. Jako malý dítě. Drhni mě prostě všude. Jak jsem tě to před chvíli učila. … A ty, mami, jen tak nestůj a otři mu záda.“

Notnou chvíli vydržela moje laskání, kterému se ochotně nabízela nastavujíc mi pod osuškou stále další víc a víc lákavější partie.

Nakonec se otočila čelem ke mně.

„A teď zas já. … Mami, prosím tě, podej mi ji, a podrž rukou sem, ať mi nepřekáží, co už mu tadyhle dole nadbývá.“

A přinutila Věřinu ruku, aby mi sáhla na můj pornograficky ztopořený penis.

„Silvinko,“ hlesla udiveně.

„Oběma, mami, neboj se.“

A mezitím mě zcela čitelně jen tak mimochodem škrábla nehtem a hořejšek penisu.

„Má ho studený jako … nějaký barometrický teploměr.“

Zmínila, zatímco mě potom osuškou nějakou chvíli se zaujetím třela od ramen až v podřepu ke kolenům.

„Ukaž… Hned je to lepší,“ zmínila zblízka k mému pyji, který ve Věřiných rukou už dosáhl obecenstvem vysněné míry.

„Vem si ho na chvíli pusou. … A pak už půjdeme.“

A s tímto něžným příkazem se mi celá pornograficky obtiskla na moje vlastní záda jako v nějakém sousoší.

 

Filmově cenné jsou předchozí představy především v tom, že při jejich realizaci záměnami postav zcela ztrácíme proporce toho, co jsou scenáristická a pornografická fikce, což snad zabrání už hned tady jakémukoli čtenářskému, diváckému nebo recenzentskému odsudku.

 

„Celou cestu ho nepusť z ruky, i kdyby se měl udělat třeba desetkrát. Čím víckrát, budeme líp vědět, jakou má kondici. A taky si to v noci nerozdáte a já se v klidu vyspím,“ shrnula Silvie při odchodu z kamenité pláže.

 

V zastoupení dublérem jsem proto celou cestu nazpátek ušel mezi nimi s občasnými zastávkami na pomazlení, jak si je dublérka Silvie vyžádala s ohledem na okolnosti, které mi rukou celou cestu způsobovala náhradní Věra tisknoucí se po mém levém boku.

Při každém mém postupném vyvrcholení mě po mé zasyknutí podle příkazu dcery s pokleknutím vysála, protože ani kapička nesměla zmizet mimo nás.

„Představ si, že tohle je vesmírná raketa,“ pohrávala si něžně s mým prvním ztopořením. „Tady to má trysku a tam za ní uvnitř sedí v kabině kosmonauti jako v tom filmu Woody Allena. Umíš si představit, jaké by měli na té své výpravě ztráty, kdybys je pokaždé nezachránila? Buď k nim něžná, nekousej jim hlavičky. Jenom si dej záležet, jakou mají ty jejich vzdálenosti zblízka chuť.“

„A aby se naprázdno neplýtvalo, pokaždé se, Bobe, ohlas, že už zase přistáváš,“ zmáčkla mi jednou dlaní naběhlá varlata a druhou plácla po zadku.

 

Posléze pro pohled kohokoli zdálky jsme po celou cestu od mostu a chodníkem mírně vzhůru podél kolejí museli vypadat jako postavy nějakého podobenství kteréhosi holandského středověkého mistra.

Neboť na co nejčastějších statických záběrech tohoto ikonografického druhu by epigonovi Wese Andersona mělo především záležet.

 

Věra, kterou jsem po mém levém boku objížděl rukou od ňadra až dolů k pahrbku, se mi při tom jejím stálém pumpování co chvíli zaklopýtávala mezi nohy, a když mě sála, museli jsme, jako nějací cirkusoví koně, zůstat stát naprosto. Zprava Silvie ke mně neustále natáčela tělo, na všech záměrně se vbízejících místech žádostivé o něhu, a svýma rukama, kde mohla, pohrávala si s tím mým, jakoby můj smysl pro ni nespočíval v ničem jiném, nežli abych byl neustálým pulsátorem semene.

Nebylo místečka, které by nevyužila, aby za účelem popohnala moji slast.

 

„Jsem té chvíle tak plna, že bych se nedivila, kdybych tě teď zabila,“ pronesla mezitím.

 

„Jako bych byla schopna tě pochopit jenom prostřednictvím pocitů své matky. Čehosi jako věčné bohyně.“

 

Opruzování pornografií může možná někdy být ikonograficky čímsi více nežli jen projevem zavrženíhodného vkusu.

Jak svědčí tradice, například francouzských impresionistů.

Bohyněmi jejichž bez jakýchkoli výhrad dnes již klasických arciděl bývávaly nevěstky, prostitutky a kurvy, a nikoli společenské hvězdy tehdejších měšťanských salónů.

Obdobným příkladem použitých protagonistek jsou snahy prvorepublikového fotografa Františka Drtikola.

Jakož i Warholovy superstarrs.

 

Možná, že zrovna tato dílčí závěrečná polemika je projevem klubání se možnosti či důvodnosti vzniku průběžného autorského komentáře předchozích scén napěchovaných jen zdánlivou lascivností.

Nikoliv však aby se maskovalo nebo zastíralo – naopak snad, aby vyplynulo prozatím vzdálené a zastřené.

Neboť i asteroid snad vzniká odtržeností z původního zdánlivě celistvého nebeského celku.

 

 

---