Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Krvavý obzor

08. 06. 2022
1
4
216
Autor
miromurka

Zřetelný je nedostatek jakéhokoliv dramatického talentu. Charaktery jsou pokřivené karikatury, které klidně pronášejí banální moudra obalená vrstvou absurdního cynismu; vše je prodchnuto cizí snovou atmosférou a události jsou nahodilé, nepravděpodobné; pointy slabé a neužitečné. Dynamika tu žádná neexistuje. Po obsáhlých úvodních odstavcích následuje rychlý sled příhod, věty jsou krátké, úsečné. Objevují se textové fragmenty složené ze samostatných slov. Věty se bortí stejně jako svět. Dílo se kamsi odvrací jako letmá myšlenka v přeplněné tramvaji. Pozornost... se... obrací... k jiným... věcem.

O čem jsem to psal? A kolik je vlastně hodin? Neměl bych zrovna někde sedět? Vystupuji z přeplněné tramvaje, nechtěně se otírám o cizí horké tělo, sestupuji po kovových schůdkách, venku ztěžka popadám dech a s bolestí ve zdivočelé hrudi hledím v předklonu na zem. Pozoruji rozpukané žíly v betonu. Po dlouhých vteřinách vnitřního otupění opět vnímám okolní svět, slyším slábnoucí hluk odjíždějící tramvaje a tiché hučení města. A vzduch je osvěžující, vlahý. Rovnám se a otírám si pot z čela. Kolik je vlastně hodin?

Krátce uvažuji o sobě samém a své úloze v okolním světě; marně se rozvzpomínám, v jaké se zrovna nacházím roli. Opouštím tok svých myšlenek. Pozornost... se... obrací... k jiným věcem. Rozhlížím se. Lidé stojí před svými domy a usilovně se čímsi zabývají, přenášejí plné pytle, zpevňují rámy dveří, umisťují všelijaké vzpěry a zatloukají okna. Nevím, nač se tak pilně a odhodlaně připravují. Nic nechápu.

Jdu blíž a sleduji práci několika lidí; snad to byli členové jedné domácnosti. Cizí muž se na mě tupě zahleděl, z jeho nekonečně vážné ustarané tváře jsem četl, že se blíží jakási neodvratná strašlivá katastrofa. Rád bych se vrátil zpět do horka a bezpečí přeplněné tramvaje, to však nebylo možné, neboť tramvaj už úplně zmizela z dohledu. Rád bych se muže zeptal, oč vlastně běží, jaká událost se chystá, k čemu všechny ty přípravy, ale nedokázal jsem zformulovat srozumitelnou větu. Zdálo se však, že cizí muž pochopil mé mlčení, a tvář se mu na krátkou chvíli rozjasnila. Cizí žena se vztyčila od kyblíku s tuhnoucí maltou, zle se na mě i na cizího muže zašklebila a řekla mi: "Přestaňte nás zdržovat, milej pane, a běžte si po svejch." Cizí muž se zpět zakabonil a sklonil se znovu k práci, tedy k čištění použitých cihel od starých nánosů pojiva. Stále jsem nechápavě zíral a neměl se k odchodu, načež mě cizí žena poslala do prdele. "A kolik je vlastně hodin?" zeptala se zamyšleně. Což mi připomenulo, že bych měl možná někde sedět... v kanceláři, v ústavu, v kabinetu... v koženém křesle... zkrátka někde. A moje pozornost... se... obrátila k jiným věcem.

Jdu po ulici... směrem... kamsi. Míjím další a další pracující, kteří stále dál zatloukají dřevěná prkna a zazdívají okna, průduchy a dveře; a pokrývají domy nekonečnými vrstvami dřev, šedé malty a vlnitých plechů. Hledám místo, kde bych mohl přiložit ruku k dílu; chápu se volného kladívka a hodlám dotlouct nedbale přibitý hřebík čouhající z dubového prkna. "Nechte toho!" odhání mě jakýsi autoritativní silák. Opáčil jsem, že jsem chtěl jen pomoct, avšak silák mi sdělil, že beztak ani nevím, oč vlastně běží.

"A oč tedy běží?" zeptal jsem se prostě. Silák mávnul rukou; napůl výhružně a napůl v pobavení. Vysmál se mi, neboť nade mnou zvítězil v soutěži, kterou si vykonstruoval ve vlastní hlavě. Nedokázal jsem už nic říct. Šel jsem dál. V mysli jsem si sám pro sebe neustále převaloval tutéž otázku: "Oč vlastně běží?" A dal jsem muži za pravdu, protože nebylo moudré mísiti se do věcí, jimž nerozumím a které se mě třeba ani nijak netýkají. Kráčel jsem tedy klidně dál a míjel stále tutéž podívanou: nekonečné davy pracujících lidí a domy obložené silnými vrstvami všelijakého haraburdí.

A vše je stejné; odevšud se ozývá klepání, bouchání, třeskání a tlučení až mi to klepe, bouchá, třeská a tluče až v žaludku. Procházím podivným peklem, kde lidé ztřeštěně pobíhají tam a sem, a nikde není kousek klidu, vše se zachvívá nekonečnými vibracemi, a ohyzdně obrněné domy stojí v nekonečných řadách popírajících zákony perspektivy; jsem nechtěnou skvrnou na abstraktní malbě ze začátku století. A ničemu nerozumím, a roste ve mě podezření, že ani druzí neví, oč vlastně běží; a tak klepou, bouchají a tlučou, neboť to je alespoň nějaká činnost. Sedám si na chodník a hledím na zem. Mám žízeň a hlad a toužím po laciné restauraci. Vše marno.

Dělník v ušmudlaných montérkách mě odhání pryč; všichni ti uspěchaní lidé špatně snášejí nečinnost, vytrvale dřou a vzájemně se předhánějí v budování silnějších a silnějších opevnění. Smráká se, obzor zkrvavěl. A lidé posměšně hledí na mě a na obzor, na mě a znova na obzor; a v pohledech mají výhru a škodolibou radost. "Červená obloha, no a co," mumlám si tiše. "Červánky... a co na tom?" Kráčím dál a hledám přístřešek, kde bych si ustlal. Spěchám. A lidé mě vesele pozorují zpoza svých kbelíků, krompáčů a prken. Vysmívají se mi; zprvu jen tlumeně a po chvilce už huronsky, halasně, zle a v nepravděpodobných ozvěnách. Hledám volnou střechu, avšak před každým domem stojí oni. Spěchám. A konečně nacházím prázdnou kůlnu, odrhnuji vyvrácená dvířka a stelu si na holé podlaze. Shromažďuji kusy jakéhosi starého šatstva na hromadu a jako zpráskaný pes ulehám do zaprášeného pelechu. Oknem ještě vidím cizí tváře venku, vidím, jak se šklebí a že si na mě ukazují. Nedbám.

Začíná pršet a lidé se přestávají smát; nechápavě napřahují ruce a hledí nahoru, rozhlížejí se kolem. Kyselý déšť jim rozpaluje kůži, černají jim tváře. A já to jen pozoruji ze své polorozpadlé chýše. Lidé se pokoušejí dostat do svých domů a pomocí tyčí, háků a kleští lámou vrstvy prken, jimiž jsou zatlučena okna i vchody. Marno, neboť přídavné vrstvy jsou členité a silné. Choulím se hlouběji do hader a zacpávám si uši. A stále slyším syčení horkého masa, klepání, bouchání, třeskání a tlučení; a pach spáleniny mě štípe v nose. Cizí lidé se svíjí v kalužích rudé hmoty, rozpouští se v kyselině; zatímco já usínám a spím klidným hlubokým spánkem.

Ráno se probouzím a protahuji, vyhřívám se ve vrstvě hader. Po dlouhém lebedění si balím pár nalezených věcí do ošklivého klubka, klubko si přetahuji přes záda a pokračuji v cestě nekonečnou uličkou podél řady domů, a podobám se nepravděpodobné inkoustové skvrně na geometricky dokonalém abstraktním obraze. Rázně si vykračuji liduprázdnou třídou, a s pocitem vítěze, jenž obstál v první zkoušce, zdvihám ze země kladívko a hrst hřebíků. A moje pozornost... je soustředěna... na nekonečnou řadu domů... na obzor... pravidelné kroky... na cestu.


4 názory

Gora
09. 06. 2022
Dát tip

Aha, tak díky za dovysvětlení... já měla celkem jinou představu, i když odcizení, to jistě... připomíná mi to vzdáleně Čapka a jeho Bílou nemoc. Díky, já mám tvůj styl ráda.


miromurka
09. 06. 2022
Dát tip

Ahoj ahoj, díky díky

archaismy rád používám; nedokážu asi vysvětlit proč... pocitově se mi prostě do textu hodí... přijde mi, že každá textová neobvyklost způsobí, že čtenář se musí nad formulací více/jinak zamyslet, což mě osobně jako čtenáře baví

pointa není; šlo mi jen o pocit nepochopení, o odcizenosti ke společnosti... hrdina hledá postoj k okolí, kterému nerozumí... a výstup z přeplněné tramvaje jsem si symbolicky představoval jakožto porod :)


Gora
08. 06. 2022
Dát tip

Mně se některé tvé povídky opravdu zamlouvají, miromurko, třeba tahle nová určitě. Jen mi není zcela jasné, proč ti lidé /cizí tam je víckrát a asi by nemuselo/ bední vchody do svých domků? Kdyby v nich například byli malomocní nebo jinou epidemií postižení spoluobčané, nedivila bych se...

Mohl by to být jen výsek z delšího děje, kde vysvětlíš onu určující otázku - OČ se tedy jedná? klidně bych pokračovala dál ... a dál... protože se mi tvůj styl dobře čte. Pointa mi však připadá slabší než celá povídka, která je zajímavá a dobře plyne.

Něco ke stylu textu bych přece podotkla, a sice - moc nerozumím, proč v běžném jazyce občas použiješ archaizmus jako:

Nedbám

A dal jsem muži za pravdu, protože nebylo moudré mísiti se do věcí,

Na druhou stranu použiješ moderní: autoritativní silák


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru