ASTEROID CITY 3/

 

 

„Neboť i asteroid snad vzniká odtržeností z původního zdánlivě celistvého celku.“

 

„Skutečný čin vyplňuje mezeru v poznání.“

 

Připadá mi, že oba citáty čímsi spolu souvisí – onou odtržeností z původního, která způsobuje kvalitativně zásadně nový stav.

Který by měl naprosto samozřejmě vést k souvisejícímu (vysvětlujícímu nebo rozvíjejícímu) příběhu.

V mém případě však setrvale ne.

 

„Skutečný čin vyplňuje mezeru v poznání.“

Co nebylo, náhle je.

 

Pokud se podívám hodně šikmo z okna přízemního bytu, do něhož jsem se před pár dny čerstvě nastěhoval, vidím ve vzdálenosti zhruba 130 metrů kousek náspu železniční tratě, po kterém jednou za hodinu projede vlak dvouvagónový motorák, aby zhruba za čtvrthodinu zaduněl týmž místem zase nazpátek.

A je jen příznačné, popřípadě přímo přízračné, že i prostřednictvím těchto vlaků se po pouhých dvou přestupech lze dostat na místo, které jsem se vší možně se rozvíjející pornografičností popisoval v obou předchozích oddílech.

 

Pokud bych se nacházel na kterémsi z jeho sedadel, přesunoval bych se, neboť bez příběhu, odnikud nikam.

Představuji-li si, že jeho míjení nahoře na náspu pozoruji škvírkou z přízemí, podobně bez příběhu, pro případného pozorovatele například odkudsi seshora bych se obdobně jevil jako kdosi rovněž takový odnikud nikam.

Dokonce i pro každého cestujícího z těch všech vlaků, kolik jich za den, týden, rok, kolem projede, jsem při jejich pohledy jedoucími okny na konci toho mého pozorovacího průzoru nejsoucí.

Navrch i pro sebe, pokud občas vevnitř jednoho z takových vlaků jedu, neviditelný se uvnitř nájemního pokoje.

 

Proto příběh všech těch vlaků, které přes všechen po sobě zanechávaný hluk po celý den ve vzdálenosti zhruba 130 metrů jako bezpříběhové vlastně vůbec nejedou, nemůže být zdrojem inspirace, a tedy nazpátek mírou obsazenosti opodál po náspu projíždějících vlakových kupé a oddílů.

 

Proto i například filmový Šakal by takovou škvírkou viditelnosti nebyl schopen vystřelit.

 

Proto i čas dvojí prázdnoty nemůže být časem příběhu.

 

Ale co kdyby se čas tam na náspu stal časem odtrženého asteroidu?

Což v případě příhody roztrženého vlaku, nebo jen odjetého vagónu, už v czesku nafilmováno bylo.

Ale co kdyby se nějak utrhl člověk vezoucí se vevnitř, doposud jsoucí podle všech přepravních a jiných společenských pravidel?

 

Jako děti jsme kdysi z jedoucích otevřených oken hulákali vůči zcela neznámým lidským siluetám nacházejícím se v krajině.

Co kdyby někdo z okna zrovna projíždějícího vlaku zahulákal, když bych se zrovna díval z okna pokoje, a mi připadalo, že ho znám?

Co bych dělal, ne že upaloval ke vchodu nádraží ani 400 metrů vzdáleného od mého čerstvě nového bydliště?

Nebo jen zašel od okna do pokoje, z venku ulice souběžné se železniční tratí dovnitř do domu?

Jsem vůbec zvědav, puzen, má invence či zájem předpřipraveny, na jakýkoli asteroid?

 

Vlaky jezdící na nedalekém náspu, o jejichž příběhové potentnosti rozvažuji, opečovávají oblast několika vesnic mezi dvěma maloměsty koncových stanic – zatímco místům příběhu kteréhokoli filmu Wese Andersona může patřit celý svět. Není pro něj nepřístupných natáčecích lokací, jak se říkává v žargonu, dokonce ani v Kosmu ne.

Ale jakýsi celosvětový význam nalézt na kterémsi místečku, ve kterési osobě, na venkovské trati?

V tomto ohledu jsem slepý, nevidím, a proto i ta všechna předchozí pornografie nebyla než jenom pouhým pokoušením zastírajícím narativní neschopnost.

 

Včera mi v autobuse karvinské městské dopravy vykládal spolucestující, jakou zažil sugerickou představu živého pekla, když ono slovo sugerický jako popisující nějaký význam vlastně neexistuje.

Peklo se vším všudy, peklo hořící vody a ohněm trhaných žil po celých délkách předloktí, jak mi předváděl dokonce jizvami, a to v čase klinického spánku po čtrnáctihodinové neurologické operaci, kdy pacientovi byly dráty a kovovými deštičkami nahrazovány krční obratle, o něž přišel následkem dopravní nehody.

Při níž po pádu z dálničního mostu ze sedmimetrové výše zůstalo těleso jeho osobního automobilu špicí vklíněno mezi ohradu korby přívěsu plného siláže připojeného za traktor zrovna jedoucí pod dotyčným mostem.

Marně byl on i automobil hledáni na místě nehody – a nalezeni až asi 15 kilometrů daleko, poněvadž traktorista měl po celý průběh jízdy nasazena protihluková sluchátka.

Po patnácti letech od karambolu má můj včerejší spolucestující ve čtyřiceti vyměřen, ale nevyplácen, plný invalidní důchod, ač nemůže jakkoli hýbat nebo ohýbat krkem, a pro kovy mu sami lékaři přezdívají Robocop – a kvůli výdělku působí z nouze jako ošetřovatel a pečovatel ve kterémsi zařízení sociálních služeb.

Popis jeho všedních dnů by určitě vydal na příběh, dokonce plný žádoucích filmových obrazů – ale ovšem takového druhu, po němž, přes všechnu související lidskost, přesto netoužím jako čehosi vyprávěcím modelu.

 

11:57 – soudím pouze ze vzdáleně dunivého hluku, že do města přijíždí po náspu další nejméně šestnáctikolový vlak.

S odjezdem nazpátek ve zhruba tak 12:08.

 

Ale bez souvisejícího vnuknutí.

 

„Strojvedoucí v kabině motoráčku roky ježdění naučenými rytmickými pohybu prstu dává o sobě vědět tlačítku kontroly bdělosti.

Díváme se seshora, jakoby z pohledu Boha na řídící pult v proskleném čele kabiny.

Tlačítka, jedno z nich setrvale mačkající prst. Napravo na parapetu čelního okna ledabyle položena brožovaná kniha podle titulního obrázku zřejmě žánru sci-fi, jak napovídají písmena jejího názvu.

ASTEROID CITY.“

 

Moci si tak zalistovat, narychlo pohledem přelítnout dvě tři stránečky…

 

„Hey friends! My book steampunk sci-fi book Asteroid City is being published Saturday April 30th so I'm throwing a party to celebrate its release. Do you like sci-fi? Want to enjoy a hookah together and talk shop about books? Love to see you there.“

 

Ahoj přátelé! V sobotu 30. dubna vychází moje steampunková sci-fi kniha Asteroid City, takže na oslavu jejího vydání pořádám večírek. Máte rádi sci-fi? Chcete si společně vychutnat vodní dýmku a popovídat si o knihách? Rád vás tam uvidím.

Trevor Goodchild

 

Fotografická ilustrace z obálky knihy přiložena.

Vesmírný objekt na ní připomíná dávná kulovitá skleněná stolní těžítka.

 

Popis průběžného předávání takového předmětu by však již příběhem mohl být.

 

 

---