ASTEROID CITY 4/

 

 

Poněvadž kdesi na internetu bylo zmíněno, že Wesův film bude o čemsi jako příběhu putování jakýchsi teenagerů, je tedy přípustné fabulovat, že ono cosi pro slovo asteroid nutné, tedy odtržení čehosi malého od většího, bude v tomto případě spočívat v tom, že od víceméně homogenního obyvatelského celku se z nějakých důvodů oddělila jakási čímsi dílčí skupina osob.

Byť seznam ohlášeného obsazení takovýto předpoklad poněkud mate, když například osobu Toma Hankse je jen stěží možno považovat za kohosi pubertálně náctiletého.

 

Jaké jsou ony důvody?, ptám se.

Ideologické?

Rozdíly v zásadně různých chápáních světa?

Nebo jen jakási zase andersonovská anekdota, exploatující víceméně všedně nepatrný vliv?

Rozdíly ve způsobech života zhruba takového druhu, že kdosi ve světě například nemoci automobilismu jednoho rána nasedne na sedlo bicyklu?

 

Kdosi se usměje na kohosi (na něco takového zcela nepřipraveného) v prostředí regálů supermarketu, a ven z něj vyjdou za týmž cílem už jako společní dva.

Mám-li alespoň drobnou sumu na kontu platební karty, pak taková změna orientace je v zemi vskutku otevřené svobody možná kdykoliv, a to nejenom díky podrobně rozsáhlé sítě motelů.

 

A, mimochodem, Wes Anderson jednu reklamu na platební karty točil, takže v souvislosti ho jako podnět k příběhu mohlo napadnout cokoliv.

 

Jak bychom mohli čemusi/čemukoli porozumět, když to nesvedeme, dokonce nemíníme, předpokládat, či očekávat, ani v náznacích?

 

Zdejší recenzenti budou proto zas chytře čučet na film, aniž by opět tušili, o čem (a v co nejdelších souvislostech) vlastně je.

Neboť je jistý (nejméně fyziologický) rozdíl mezi shlížením a – viděním.

A co se týče viděnosti samé, neznamená jen patřitelnost očima.

 

Bude se jednat o odejití, skupiny, nebo o vyhnání kohokoli kýmsi?

Neboť vznik asteroidu je oběma způsoby možný.

Oddělení – nebo odříznutí?

Následkem nějaké apokalypsy?

Popřípadě jen na pohled drobného konfliktu…

 

Dokonce pouze třeba anekdoty.

 

V každém případě se bude jednat o něco, v čem budou použity kulisy – v různých podobách maket, nádstavců, doplnění stavu pohledovosti a vykrývek, jakož i simulací, inscenací fyzické pseudoreality a náhrad.

Natáčecí svět tohoto filmu bude vytvořen, fyzicky nasimulován, pouhé všedně existující exteriéry stačit nebudou – a to i přesto, připomeneme-li, že natáčení obecně je vždy jen zpodobování, záznam, výřezu, jen jisté vymezené skutečnosti, kolem níž se může samovolně dít a zpodobovat mimo zájem kamery cokoli.

(Natáčím-li scénu například na domovním venkovním požárním žebříku, je pro film zcela lhostejné, co vše se děje na okolních ulicích.)

 

Neboť film se děje jen uvnitř rámů kamerového formátu – kteréžto původní pravidlo Wes Anderson podobou jeho posledních filmů zejména připomíná.

 

 

Tohle je základní zákon kinematografie, uvnitř jehož pravidel je přípustné cokoli, a výsledná podoba je odvislá jen pouze od stavu intelektů dotyčných autorů, jimiž s, víceméně týmiž, možnými narativními surovinami naloží.

Film se posléze děje jen v hranicích filmového plátna, přičemž zvukové reproduktory nainstalované mimo ně (přes celou složitou dramaturgii, které jsou schopny) mohou být považovány za jen pouze doplněk.

 

Inscenace pouhého vnitřku výřezu.

Drobnohledně ztrivializovaná technologie.

Vyprávění pouhých vět.

Nezříkajících se přesto košatosti.

 

Jednoduchost podob záběrů by v případě filmu Wese Andersona byla vražedná.

Proto, i přes třeba zdánlivě komorní podobu, danou záměrnou výrazovou jednoduchostí, neboť se nestará o psychologii, nýbrž ukazování, bude zřejmě Wesův Asteroid City vyžadovat rozsáhlou teritoriální podporu, tedy ne místně jednotvárné scenérie.

 

Nevím však, zdali by tyhle mnou popsané předpoklady unesly jedno výsledné – totiž ono odtržení, kterým se z doposud soudržné sociálně společenské obyvatelské skupiny oddělí její část, z níž se postupně stanou bezdomovci.

Je mezi nimi možná, dokonce divácky přípustná romantická komedie?, ptám se hned v úvodu takovéhoto vnuknutí, v souvislosti byť jen s přirozenou falešností hereckých obličejových make-upů.

 

Pudrovat nebo dermakolovat bezdomovce – byť k těm třeba nejpoctivějším účelům?

 

Nebo eliminovat z celku kohosi, kteří jsou snad ještě pořád lidi, opatření stále ještě pořád jistou sumou lidských vlastností?

 

Pro takové již neplatí základní pravidla kinematografie, nebo jen pouhé dramaturgie?

Tihle, a svým způsobem astronauté, se ocitají mimo Aristotelův teoretický háj?

Když samo slovo teorie podle jedné z interpretací znamená něco jako nebezduché civění.

 

Žiji teď již skoro dva/2 týdny v napolo bezdomovecké ubytovně, a včera večer před usnutím, když jsem si představoval, co bych dostal za hratelné možnosti, kdybych sestavil Toma Hankse a Scarlett Johanssonovou jako do sebe zamilované bezdomovce, z vedlejší cely ubytovny, oddělené od té mé jen pouze sádrokartonovou příčkou, to aby majitel na ploše objektu co nejvíce vydělal, se náhle ozval řev, jako by mého souseda někdo vraždil.

Což bývá oblíbenou scénou v televizních seriálových detektivkách, takže jsem se ani nezvedl, a jen pouze letmo přemýšlel, co případně řeknu při výslechu policajtům pozítří.

 

Kvůli mně by nikdo z osazenstva v té poloubytovně taky nebyl vstal, byť v tichu noci víme o sobě intimitou svých vzájemných prdění.

 

To už byla poznámka na cíl zdejšího parlamentu, který nesvedl dát za 33 roků zákonný řád provozu takovýchto ubytoven, když hned třeba praxe provozu baráků německých vyhlazovacích táborů jakési úředně stanovené písemné regule měla.

 

Leč kvůli pravdě budiž řečeno, že nebýt existence oněch proprděných londýnských bezdomoveckých ubytoven, nikdy by nevznikl úvod takového filmově sémantického skvostu, jakým je Antonioniho Zvětšenina.

 

Mohlo by být obdobně prostředí bezdomovecké ubytovny kdesi na kraji vesmíru města oním jakýmsi filmově romanticko komediálním prostředím zvaným Asteroid City?

 

Dokonce i sci-fi se vším všudy, dokonce s patvory zcela přirozenými v tomto prostředí – o jejichž existenci nemá běžný zdejší tuzemec naprosto žádné tušení.

Obdobně jako o těch objevujících se na samých nejvzdálenějších hranicích vesmírů v příbězích pokračování Hvězdných válek.

 

Což ovšem všechno jsou témata, která nejsou určena komukoli z těch, kteří docházejí čas od času už 33 let zdejším mocipánům k těm jejich volbám.

 

 

---