Autobusák

Pěkný, barvitý text, mám rád taková místa - a lidi...

Děkuju za odpověď, Cookie, tam jsem ještě nebyla ...

Díky moc Emo. Každý místo, který popisuju má reálnej základ. Tohle je autobusák ve Zlíně. Je to jedno z mála míst tam, který je pořád stejný...jen tu tržnici srovnali krátce po mým příjezdu...vlastně už ani nevím, jestli tam fakt byla.  

Tenhle tvůj text mi přiopomíná Hrabala a trochu i poezii všedního dne. I když je text psaný hodně v českém stylu, což není kritika, ale myslím to jako pochvalu, vidím zde i nějakovu lehkou paralelu s románem Mlha španělského autora Miguela de Unamuna, kde se hlavní hrdina sám prokopává světem tak trohu odnikud nikam, a taky román Nic španělské spisovatelky Carmen Laforet, kde líčí život mladé dívčí postavy, která se ocitá sama v Barceloně. Ale i jako u ostatních tvých textů, to popisuješ i z poetičtějšího úhlu pohledu, není to jen o té prázdnotě, marnosti a trochu možná i bezmoci a pocitu ztracení se ve společnosti "kde ho spolkne dav", ale je z toho opět cítit i taková ta chuť do života a nalezení sama sebe. Líbí se mi tvůj slovosled a lehkost, se kterou píšeš. Asi bych to celý shrnula to tý věty "Za nápisem BISTRO začíná další den." Chtěla bych se tě zeptat, zda tě inspirovalo nějaké konktrétní místo v Čechách nebo jde o fikci?

Atmosféra autobusového nádraží je dobře popsaná, včetně vietnamské tržnice, také hrdina, který má pocit zmaru, je adekvátně vykreslen, na čtenáře to působí dojmem celkové nelibosti k danému místu...

Aniž tušil, že je zpoza šmouhu ve výloze vzdáleného bufetu bedlivě sledován

buď zpoza šmouhy nebo přes šmouhu

Děkuju, Biskupe. Fakt je, že jádrem je asi takovej ten hrabalovskej pocit z Městečka, kde se zastavil čas, ale i z jinejch jeho textů...to je jeden z motivů, co se mi občas vrací. Člověk někde prožije část svýho příběhu a po určité době se může stát, že jeho příběh na tom místě postupně zastaví a zůstanou jen kulisy, připomínky a vzpomínky a je čas jít dál, otevřít novou kapitolu. Mně přijde, že ten čas se nezastaví, ale už se odehrává jinde a bez nás...a je potřeba najít, kde...nevim, jak to popsat...kdyby to šlo jednoduše, nebylo by potřeba psát povídky :))

Hezký, propracovaný, a zároveň autentický, hovorový styl. Syrové, dobře napsané, trefné obrazy, které odrážejí pocity a myšlenky hlavního protagonisty. Skrytá tajemství a nevyřčená slova. Zpytování sebe sama, hledání odpovědí na neutěšeném nádraží. Touha srovnat se s minulostí, což stejně nikdy úplně nejde… Vztahy se neobnoví, nádraží bude strženo a zůstane jenom ve vzpomínkách těch, kdo s ním měli co do činění. Někdy je nutné zvednout křídla a přesunout se o dům dál, třeba náš život nebude lepší, ale určitě bude jiný…

Jádrem povídky se mi zdá být tato pasáž: Hledat něco. Ještě většinou ani nevěděli, co. Vyhnaly je starý místa, kde jejich čas už vyprchal, kde už se pro ně nemohlo nic pohnout ani tam ani zpátky, kde se jim začínalo těžko dýchat.

Všichni něco hledáme; jen někdy nevíme co.

 Trochu mě sice ruší nespisovný jazyk, ale po několika řádcích si jej přestávám uvědomovat, takže asi jen vrtoch a zbytečná připomínka z mé strany. Má něco do sebe tenhle text, jehož účinek je založen na posledním odstavci, poslední větě. Tip.

Cookie: Měly by se časem objevit začerveněné nahoře v modré hlavičce nad rolí komentářů: v aktivním linku Zobrazit smazané (zejména pokud byly něčím podstatné, jako když najdeš). Jen má tahle fce časovou prodlevu. 

Jak říkám, uvaž to, ptže mně osobně připadlo, že to koresponduje s jistou snovostí tvého psaní. Ne, snovost není přiléhavý termín, ale mám momentálně indispozičně vymazáno, tak se na lepší nezmůžu. 

Tak jsem při tom zase omylem smazal několik kritik...ale už je tu čisto:)

Jinak děkuju za postřeh...něco na tom je...když vědomě jsem to tak asi nemyslel, dává to smysl :) 

Janina6: Jani, mám radost, že příslušná varianta oslovila.

PS. S přednastaveným chápáním či přístupem mám vlastní bohaté zkušenosti, takže mě naopak zajímavě posloužil tvůj střízlivý náhled pro srovnání. On by člověk musel opravdu text velmi pečlivě analyzovat a pročítat vícekrát, nejlépe v absolutním klidu, aby mohl předestřený fikční svět sám nějak spolehlivěji postihnout. Domnívám se, že tu na písmáku zrovna ty nebo má maličkost dáváme upřímně k dispozici, co je v našich aktuálních možnostech. Přesto, kterak psával M., jde jednoduše o zprostředkovaný čtenářský názor, co jiného by to taky mělo být. Sama zase říkám: kelímek instantní kávy, sem tam tedy čtyři ristretta slitá s lungem a un caffe correto con sambuca do poctivého tlustostěnného půllitru. A buď se praskne, anebo taky ne. Díky, že ses stavila. 

Silene, to je zajímavá interpretace, zkusila jsem to přečíst znovu a představit si to prolínání identit tak, jak píšeš, a myslím, že by to šlo takhle chápat. Jako "schválnost". Možná jsem byla při prvním čtení až příliš přízemní realistkou :-)

Cookie, koukám, nějak se ti tu zreplikovalo. Možno kliknout na smazat a přebytečné komentáře se ukryjí.

Jdu jen vepsat, že mně osobně se naopak ona prolínání dvou identit líbila, nebylo zcela jasné, kdy je pozorovaný mladík sebou a kdy je sebou pozorující muž, což mě přivádělo k výkladové možnosti, že jde o jakousi časovou kapsu, v níž se pozorující dívá na pozorovaného, přičemž se jedná o jeho vlastní minulost či jeho budoucnost. A šanci cosi stačit, vymanit se, kam směřuje závěr před rekonstrukcí. Vlastně to nevím, ale ve chvíli, kdy na doporučení Janiny dojde k případnému učesání nevyjádřených podmětů, zmizí právě tohle mysterium, u nějž se nedá s jistotou odhadnout, zda vzniklo podprahově nebo usledovanou propracovaností; tipovala jsem si spíš na podprahovou práci, polovědomou. Pro mě subjektivně flák kouzla. Rozvaž to. Osobně jsem řešila zejména identifikovatelnost nevyjádřeného neživotného podmětu pro autobus, a tam tuším šlapala kolečka ok. 

S jazykovou čistotou přesně takhle má Janina6 pravdu, formulace zní smysluplněji. Vlastně si vzpomínám, zarážela jsem se na původním přesně takhle stejně, nakonec jej ponechala. Ukecala mě slabost pro absurditky a rovněž nuanční skoro x přesně. (což příliš neomlouvá)

Nějakou dobu jsem čekala, kdy se objeví ten autobusák (řidič), než mi došlo, že název asi mluví o autobusáku (autobusovém nádraží). Četlo se mi dobře, jako vždycky, když někdo píše natolik zajímavým stylem, že samotný obsah pociťuju jako méně důležitý. Atmosféra, náznaky, neuzavřenost… ano, zajímavé!

 Dovolím si dvě připomínky k textu:

přesně takhle stejně sem kdysi přijel – nadbytečné zdvojení. Buď přijel přesně takhle, nebo přijel stejně. „Stejně“ nepotřebuje rozvíjející „přesně“, protože když je něco stejné, tak úplně, ne?

 Čím déle čtu, tím víc mi chybí jasné rozlišení (nejspíš pomocí nějakého pojmenování) mezi „ním“ (tedy hlavní postavou, jejímž pohledem sledujeme děj) a „ním“ (tím klukem, kterého pozoruje). Vznikají tam souvětí, kde není hned jasné, o kom z nich se zrovna co říká. Třeba:

„Strašně rád by mu ještě stihl říct spoustu věcí, ale neudělá to, protože ví, že by tím všechno zkazil a stejně by ho neposlouchal.“ „Dost možná to tady nakonec zvládne mnohem líp než on sám…“ Kdybys do takových souvětí občas vpašoval nějaké konkrétní označení (nějak pojmenoval hlavního hrdinu, já bych mu říkala třeba pozorovatel, nebo častěji označila toho druhého jako kluka podobně...), bylo by to přehlednější.

Zajímavý příběh, osvěžil mě. Děkuji. Trochu by ses měl mrknout na pravopis, interpunkci a tak. Když píšeš hovorově, je to snad ještě důležitější.

Silene: Nojo, já vím, já jsem paličatej, ale minimálně jsi mě zatím donutila se nad tím při každým psaní alespoň zamyslet...to není zas tak málo :)) jednou to nespíš dopadne:)

trefila svou krásnou kritikou.

Cookie, ahoj, to se ví, že můžeš, jak zobák. Jen ten svůj lobbing nevzdám a nevzdám, pokouším se tě okouzlit tvou vlastní věcí, přemluvit tak, ukecat, smutná kulatá kukadla. Mně mimozemšťani ještě mžourali, pomžourávali z přítmí busu do slunce (výstup, východ) nebo rozespalostí (ukolébání jízdou a budík brzdou, vypnutím motoru, hned je po uspávankových vibracích). Ani nevím, zda je v textu, pouze účinky mentálních vizualizací vypisuji. 

Jo, akomodace! Frefný termín. 

Luzz to opět 

yss, běžně k povídkám komentáře dávám, tohle jsem hodnotila navečer a byla unavená, ale vrátila bych se při soutěži...

Coocie, děkuju... avi PM

K3: To nic, já o svých věcech většinou taky ne:)) Tady možná ještě trochu víc než obvykle. Jsou to jen takový pokusy, na kterých mě něco baví, ale často ani nevím co a proč. 

Silene: Jo, máš pravdu, je to lepší. Slibuju, že to příště zkusím učesat. Někdy to fakt může být aź irituící...já sám mám vlastně u ostatních velmi málokdy rád nespisovnou češtinu...přijde mi to takový falešný nebo jak to říct..některý překlady beatníků apod. Ale přitom, když to píšu já, přijde mi falešný to napsat jinak, než bych to řekl...ale zkrátka si asi člověk musí uvědomit, že to není to samý...hele ale takhle v komentářích to nevadí, ne? :))Gora: Určitě, budu moc rád! Jsem rád, že se ti líbí. Děkuju za hezký komentář i upozornění na chyby, opravím.yss: Asi to souvisí s prvním odstavcem mého komentáře...že je na konci víc interpretací a otázek, než odpovědí, mně právě asi nějak baví...na některý ani vlastně neznám odpověď ani já, některý když zkusím odkrýt, něco se mi z toho pro mě vytratí...ale chápu, že to může být protivný nebo až být irituící...možná tady už jsem za tou hranicí a je to až moc..

Luzz: Díky!

Jinak jako mimozemšťany jsem přijíždějící nazval jen přeneseně. Jako lidi, co přijedou do úplně nového místa, nemají se čeho chytit, nevědí kam jít, nemají žádný známý, že tak musí trochu musí připadat lidem, co už to všechno berou samozřejmě... Silene to vlastně docela trefila, jak já to vnímám. Žil jsem v několika městech v cizině, a vždycky jsem si trochu jako mimozemšťan připadal...zvlášť pokud člověk neumí pořádně ani jazyk, neznáte nikoho, nevíte kam jít a nemáte nic, než batoh.

G-bolo by fajn ak by takýto koment bol samozrejmosťou, nie "vydupanim"

Vzpomínky na budoucnost E. Danikena - název se mi prolnul se snově vzpomínkovou náladou povídky, to je "k názvu" vše... nenabádala jsem ke změně... při prvním čtení jsem sledovala nejdřív gramatiku a dojem z povídky jen volně nechala působit...

   Autobusák je fajn titulek, univerzální a zároveň lákavý. Postava hlavního hrdiny - jak ji vnímám, plastická a nabízející víc možností výkladu... vč. "mimozemské" ve smyslu osamocenosti "ve vesmíru" atd... i když pro fanouška sci-fi by některé indicie mohly nasvědčovat zcela jiné interpretaci... 

Vyjadřovací schopnosti autora a jeho vidění světa jsou pozoruhodné. V soutěži PM si ji přečte víc uživatelů, byla by škoda, aby zapadla.

za mě opět dobrý čtení. hlavně to, jak tady pracuješ s dynamikou textu - neurčitost, přelévání, vjemy, barevný vůně a tak dál - a do toho ty střihy, náhlá rozhodnutí, záblesky - a pak zase zklidnění.

a rukopis, tvůj rukopis. podstatná věc.

Jo mám tam preklep, spomienky mimozemšťana..hej, v podstate by názov vyzradil všetko, aj keď si myslím, že tam ide v podstate o frustráciu a možno novú "nádej"...proste ísť po mimozemšťanovi mi príde out, nakoľko v texte už ľudia z autobusu toto prirovnanie dostali...uvidíme, kde bol ten zradný bod, nakoľko okrem toho že je to nominované do PM, mi nejaký koment redaktorky k textu chýba / ho je tam hezky...to je /

yss: Napadlo mě jedině, že mimozemšťan rovná se ve zmíněné intepretaci looser, člověk pohybující se v dočasném vakuu, v dočasném obřím vesmíru svých ochromených schopností, a tedy vlastní neschopnosti. Je mimo.

Není to špatná interpretační možnost, ale zrazantnit ji explicitním názvem bych nedoporučovala, neboť by šlo o kruhový efekt, kde název vyzrazuje cosi stěžejního z přediva příběhu, ba z jeho pointy. Takový název by stál v přímé opozici k použitému principu výstavby a je poměrně jedno, zda se autorovi podařilo princip výstavby aplikovat většinově úmyslně anebo jej dosáhl spíše podprahově. 

Teda nápad Gory mi vyrazil dych. Ak toto je spomienka na mimozemšťana, tak zo mňa bude matka praveku. Vôbec nechápem ten súvis s mimozemšťanom. Je to chlap, ktorý si premieta svoj príchod do mesta, mladý, so snami, s očakávaním...Ale mimozemšťan? To kde si k tomu prišla, respektíve ako si na toto  prišla ?

(Cookie, spisovná čeština je špičkově postavený hudební nástroj, nejvyšší kvalita. Když ho správně naladíš, čtenář pochopí melodii tvého příběhu mnohem snáz a pak daleko lépe porozumí i slovům tvého textu. Autobusák je hrou s nevyjádřenými podměty, využiješ-li nápovědnou sílu souladných sufixů, lze podstatně lehčeji sledovat, o čem v téhle prozaické písničce zpíváš. Méně formální výrazivo není třeba zavrhovat a ani by to nebylo přirozené, ovšem zrovna v případě Autobusáku velmi doporučuji zužitkovat např. dlouhé tvary sloves v třetí osobě množného čísla a další nuance, jednoduše protože jsou geniální a právě díky nim není zapotřebí užívat např. explicitně vyjádřeného podmětu tam, kde se bez příslušných tónů nutí nesrozumitelná hlušina. Osobně sice vedu v patrnosti, že se propaguje ústup a zánik dlouhých slovesných tvarů, mladší generace je využívají méně a méně, jenomže je to neskutečná škoda, jde o majstrštyk.

Ony třebas i tři singuláry mužského rodu, které se prolínají, dva životné, jeden neživotný na mnoha místech textu bohatě stačí, aby se hlava zabavila, tak proč ještě nutit čtenáře řešit v obecné češtině při průběžném plynulém čtení, zda jde vůbec o ten který z rodů atp. Proč ho tím zatěžovat?  

Je-li melodie čistá, dá se komfortně přemýšlet o obsahu samotného textu. A ta myšlenka je tuším moc fajn hra. Skočit po své poslední příležitosti.)

Z autorova typického obrazného vidění speciálně vyzdvihuji rozkvetlou tržnici. Boží.

Príležitosť dostať sa z bludného kruhu? ..páčia sa tvoje opisy, dokážu navodiť atmosféru obraz predstavu, pracuješ s nimi veľmi premyslene a decentne...veľmi fajn pôsobí úvod, bavil má opis aktéra, ako vyzeral, vystúpil, jeho "pozorovania,predstavy"..ale v bode- bol si istý, že je to on...som sa trocha akoby myšlienkovo stratila,zrazu som nevedela či si predstavoval autobus, alebo alter- bol to autobusár, ktorý skončil ? V podstate ten záver mi dával asi viac nejakých otázok v sebe, alebo má zmiatlo ukončenie, asi som si vsugerovala že to bude pokračovať nejakým psycho...celkovo slušne napísané, asi sa k tomu vrátim vysporiadať si svoje "úvahy"

Mně se tvá povídka dost zamlouvá. Mohla bych ji nominovat do červnové soutěže Próza měsíce??

Skvělý nápad, který by se dal snad nazvat Vzpomínky mimozemšťana.

Pár drobných překlepů, ne všechny vypisuji:

za to důsledně napěchovanej batoh. - zato

a pár vteřin na to se odlepil - nato

nostalgickým zamyšlení mu najdnou došlo, - najEdnou

Cookie, chytej, něco jsem určitě ještě přehlédla. Prubni… PS. Je to jízda! Supr čtení.

Cookie Moon: Autobusák (hack)

Kola autobusů drtí zamrzlé kalužiny. Zvuky praskání pronikají přes sklo až do nádražního bufetu. Stoly přikryté omyvatelnými ubrusy. Za nápisem BISTRO začíná další den. Kouká skrze něj na projíždějící autobusy, na plechové střechy nad nimi, na stejně kovovou oblohu ještě o něco výš. Někdy si říkal, jak to, že za všechny ty roky se tady vůbec, ale vůbec nic nezměnilo? Co je to za divný místo? Vietnamská tržnice už zase rozkvetla, barevná trička, chlupaté papuče. Za zády syčení páry, bouchání příborů a plechů. Vzduchem prolétla vůně něčeho mastného, na co rozhodně neměl chuť. Na asfalt přistávací dráhy dosedala kola autobusů. Z nich postupně vycházeli mžourající rozespalí mimozemšťané. Měl rád tyhle dálkové spoje. Připomínaly mu, že přesně takhle stejně sem kdysi přijel on sám. A už tu zůstal. Sledoval, jak se rozhlížejí kolem sebe a přitom se marně zkoušejí dostat z pasti labyrintu zrezivělého zábradlí – první z mnoha překážek, které tady na ně čekají. Další duše, které protnou svůj čas na planetě s tímhle zvláštním místem. Někdo jen na pár dní, někdo celé roky, někoho už nepustí. Každopádně tenhle špinavej autobusák je první i poslední místo, který si každej otiskne do paměti. Jiná cesta sem ani odsud není.

Najednou mu do oka padla povědomá silueta. Vystoupil jako poslední. Na kluka spíš delší vlasy a nenápadné ošuntělé oblečení člověka, který se snad nikdy ani neviděl v zrdcadle nebo v odraze výlohy. Svýma trochu vykulenýma očima všechno zkoumá a hltá, ale sám si vlastně ani neuvědomuje, že i on nějak vypadá. Nebo je mu to spíš jedno. Na zádech malý, zato důsledně napěchovaný batoh. Aniž tušil, že je zpoza šmouh ve výloze vzdáleného bufetu bedlivě sledován, nechal všechny odejít a chvíli jen stál a koukal na odjíždějící autobusy, tržnici, chodce i bezdomovce. Pak vykročil přímo k jedné ze slepých cest, která končila zábradlím a tam, kde se ostatní otráveně otočili, on překážku lehce přeskočil, přehoupl se jakoby nic a pokračoval dál přes přistávací ranvej. Třemi rychlými kroky uskočil před autobusem, který jako kdyby ho chtěl za drzost potrestat, a už byl za dalším zábradlím a na cestě k podchodu mezi secondhandem a tržnicí. V tu chvíli zmizel z dohledu, ale on věděl, že bude pokračovat celou špínou dolního parku a pak přes parkoviště taxíků dál do útrob města, kde ho pohltí dav. A věděl i všechno, co bude následovat. Byl si jist, že je to on. Trvalo to o něco déle, než doufal, ale na to už teď nemyslel, byl rád, že se dočkal. Jeho čas tady se uzavřel. Může vyrazit. Strašně rád by mu ještě stihl říct spoustu věcí, ale neudělá to, protože ví, že by tím všechno zkazil a stejně by ho neposlouchal. V lepším případě by ho považoval za blázna, jaký z něj nakonec bude chtít vyloudit pár drobných. Popřál mu aspoň v duchu hodně štěstí. Dost možná to tady nakonec zvládne mnohem lépe než on sám a nebude muset na tuhle chvíli čekat tak dlouho v umaštěným a smradlavým bufetu.

Mezitím už na zemi přistálo několik dalších autobusů, z nichž vycházeli pořád noví zajatci zrezivělého labyrintu a následně pomalu chátrajícího, přesto kupodivu ještě životem pulzujícího města. Hledat… cosi. Ještě většinou ani nevěděli co. Vyhnala je stará místa, kde jejich čas už vyprchal, kde už se pro ně nemohlo nic pohnout ani tam, ani zpátky, kde se jim začínalo těžko dýchat. Úplně stejně jako jemu tady zrovna teď. Trochu jim záviděl, jak je tu pro ně vše nové a plné vůní, které ještě neznají, ale pro něj už dávno ztratily jakoukoli barvu a chuť. Ze všech věcí, míst a lidí postupně vyprchalo, co ho kdysi tak ohromovalo a přitahovalo, když ještě skrývali nějaké záblesky dobrodružství, tajemství nebo napětí. Zbývající dny tady jako by byly už jen dávno napsaný předvídatelný román, do jehož konce je ještě pořád bolestně daleko. Už neměl ani nejmenší chuť ho otevírat a proto tu jen seděl a čekal…

V tom hlubokém nostalgickém zamyšlení mu najednou došlo, že si musí sakra pospíšit, protože druhou příležitost už nedostane. Nechal nedopitý, už vystydlý čaj, zvedl se bez placení a naskočil do nejbližšího dálkového autobusu. Hned za ním se zavřely dveře a pár vteřin nato se odlepil od země. Ještě v tentýž den začala dlouho plánovaná rekonstrukce nádraží a tržnicí projely první buldozery. 

Má to takový nostalgický tón, ale popravdě nevím co si o tom myslet.