Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dárečky

20. 06. 2022
3
0
186
Autor
Kristule

Když se blíží už Vánoce, tak zůstaneme u vánoční tématiky. Jelikož už mi je kolik mi je, tak už několik let nevím, co bych si přála. Takže si vymyslím jeden větší dárek, aby se na něj mohli složit všichni, protože já fakt nevím, co si mám přát.

Letos mám teda jeden, co bych potřebovala, protože furt potřebuji tisknout nějaké papíry, takže jsem si k Vánocům řekla, že bych potřebovala tiskárnu. Pak jsem si řekla o dvě audio knihy, ale furt ten hlavní dárek je tiskárna, pak mi je opravdu jedno co dostanu. Já mám radost ze všeho.

A co bych vám tak řekla, stejně mám radost, když se všichni sejdeme a sice je to pak u nás doma hukot, protože když se sejdou všechny děti, co máme v naší rodině, všichni strejdové, tety a pak do toho ještě já, tak je to fakt zajímavé, protože pak si třeba moje máma plete jména, třeba mě říká Renatko, což je moje teta a mámy sestra a obráceně. Nebo si plete jména mých nejmladších sestřenic.

Děláme u nás doma takové druhé Vánoce pro příbuzenstvo, protože jak jsem již říkala, že nakupuji dárky pro všechny a taky že se nikam moc nevejdu, tak prostě to děláme u nás.

A mimochodem když se opravdu sejdeme všichni, což díky taky covidu letos asi ne, tak nás je zhruba 25-30.

Máma vždycky dělá oběd a všechny pozveme. Většinou jsou to řízky a něco zvlášť pro mě, protože já moc řízky nemusím.

Popíšu vám, jak to děláme, když třeba můj bratránek má narozeniny a jednou do roka jezdíme na oslavu narozenin k tetě, protože mám velký vozík a já si nestoupnu, tak to děláme tak, že do výtahu se s vozíkem nevejdu, protože je malý a má dvojité dveře, vždycky necháme u tety dole vozík a můj bratranec doveze dolu židli a musí mě vzít a posadit na židli a vyvézt mě výtahem nahoru. A přesadit mě pak u tety na sedačku, což je velmi náročné, ale jednou za rok to vždycky nějak vymyslíme. A stejným způsobem, jenom naopak, když jdeme domů. Všichni se pak na to třeba půl hodiny psychicky připravujeme, abychom to zvládli. Já osobně to nemám ráda, já mám ráda, když mě ráno kdokoliv dá na vozík a celý den se mnou nikdo nemusí hýbat.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru